Sekce

Galerie

/gallery/No hope.jpg

Edward se loučí s Forks, zanechává tam kus svého já a ačkoliv si to nerad připouští, bude se mu stýskat. Doma zatím probíhají přípravy na stěhování, což v přítomnosti Alice není nic hezkého.

3. kapitola

Loučení

Dny ubíhaly jako voda… Netrvalo dlouho a Esme s Rosalií a Emmettem odjeli do Hope. Dům byl sice krásný, ale to neměnilo nic na tom, že potřeboval celkovou rekonstrukci. Proto náš průzkumnický tým, jak to hrdě nazýval Emmett, vyrazil dřív.

Carlisle stále chodil do práce. Snažil se dohonit všechno papírování, aby za sebou nechal čistý stůl. Z nemocnice se vracel vždy k večeru a já věděl, že ani pro něj není snadné odejít. Za tu dobu, co žijeme ve Forks si tu našel přátele, opravdové přátele, kteří se velmi těžko opouštějí.

Já ve Forks naštěstí žádné přátele neměl. Jak bych taky mohl mít? Naše rodina se vždy lidem stranila. Nikomu to však nevadilo. Copak jsme snad o něco přicházeli? Všichni naši spolužáci byli jen obyčejní teenageři s povrchním uvažováním… My měli jeden druhého a tak nám to vyhovovalo.

Navíc, kdybychom se s někým sblížili, určitě by si dříve či později všiml, že je na nás něco divného a to jsme nemohli riskovat.

Alice s Jasperem zatím zařizovali vše ohledně stěhování. S tím jsme měli bohaté zkušenosti, takže šlo jen o pár telefonů a vše bylo zařízené… Alice byla nadšená a svou dobrou náladu šířila, kudy prošla. Neustále se usmívala a štěbetala o tom, jak je Hope úžasné.

„A v zimě tam bývají až dva metry sněhu,“ hučela do mě jedno šíleně se vlekoucí odpoledne.

„Já vím, Alice,“ zasmál jsem se. „A taky tam bude skvělé místo na bruslení, pokud jezero zamrzne, já vím snad už úplně všechno,“ škádlil jsem ji. Je fakt, že si to městečko zamilovala a to v něm ještě ani nebyla… Aspoň tedy reálně ne, ve svých vizích snad prošla celé město.

„Tak promiň, že tě otravuju,“ řekla uraženě a vrhla po mě zlostný pohled.

„Říkám snad, že mě otravuješ?“ Její výraz se trochu obměkčil, ale stále se na mě zlobila.

„Tak promiň, že se tě snažím trošku navnadit! Uvidíš, Edwarde, bude to tam fajn. Určitě si to tam zamiluješ,“ při těch slovech se trochu ušklíbla a já měl stejně jako mnohokrát pocit, že ví daleko víc, než mi říká.

„Třeba jo,“ připustil jsem, ale sám jsem tomu moc nevěřil. Hope, městečko stejné jako každé jiné. Zvláštní maximálně svým názvem. Copak tam na mě může čekat něco víc, než jen další probloumané roky? Tak jako tak se budeme muset jednou odstěhovat. Bude to jen další místo, kde prožijeme kus své věčnosti.

Alice do mě šťouchla. „Ale no tak! Aspoň se netvař jako boží u mučení,“ zahučela a objala mě kolem ramen. Společně jsme se rozesmáli.


Doma už jsem měl vše sbaleno. Můj pokoj byl teď holý, všechny věci jsem měl nacpané v krabicích. Vše, co pro mě bylo nějakým způsobem důležité, se vešlo do těchto beden. Knihy, CDéčka, obrazy,… Pokoj teď působil ještě smutněji, než obvykle. Z prázdných stěn šel strach. Působily tak úzkostně, že jsem z něj musel odejít.

Vyběhl jsem z domu, lehce přeskočil řeku a rozběhl se lesem na své oblíbené místo. Na jediné místo, kde jsem mohl být sám sebou. Bohužel také jen sám se sebou.

Netrvalo dlouho a já už míjel mě tak známé rozhraní louky. Dokonale kulaté loučky, asi 7 mil za odlehlou silnicí vedoucí z Forks. Bylo to takové klidné místo, kam nikdo krom zvěře nechodil. Jestli se mi po něčem bude opravdu stýskat, bude to tohle místo. Za ty roky se stalo skoro mou svatyní… Nikdy jsem však na ni nikoho nevzal.

Sedl jsem si k nedalekému stromu a opřel se zády o jeho kmen. Zavřel jsem oči a zaposlouchal se do šumu lesa. Slyšel jsem všechno. Řinčení vody v blízkém potoku, každičké zadrhnutí, jak se voda drala přes kameny… Štěbetání ptáků, drobný hmyz pochodující po spadlých kmenech stromů, bušící srdce stáda kopytníků, kteří se rychle vzdalovali. Slyšel jsem všechno do sebemenšího detailu a i přesto jsem si připadal jako v tom nejblaženějším tichu.

Tady bylo tak lehké zapomenout na realitu. Vypnout svou přeplněnou mysl a jen tak relaxovat. Utéct před vším, čeho jsem se obával.

Navíc jsem chtěl pryč od všeho toho zmatku, který doma byl… Alice byla poslední dny k nezadržení, neustále balila, což v jejím podání byla hotová katastrofa. Dokonce i Jasper, který vždy držel s ní, se jí vyhýbal… Všichni jsme se ji snažili zadržet nebo alespoň zpomalit. Nic na ni však neplatilo, ani půlhodinový telefonát s Esme, který měl situaci zachránit. Nakonec se z něj stal pravý opak a Alice dostala svolení sbalit i věci z Esmeiny pracovny, kde měla své návrhy.

Jedinou výhodu, kterou tahle situace měla, bylo, že na mě přestala tlačit ohledně mé schopnosti. Stejně jediného, čeho zatím dosáhla, bylo, že jsem byl naštvaný a protivný.

Tady byl klid a hlavně žádná dotěrná Alice…

Složil jsem si hlavu do dlaní a zhluboka se nadechl. Tohle byla přesně jedna z těch chvil, v kterých jsem litoval, že jsem to, co jsem. Upír… Ne že bych nebyl vděčný Carlisleovi za to, že mě tehdy zachránil, ale ve chvílích jako byla tato, kdy jsem měl možnost přemýšlet o svém životě, jsem si představoval, jaké by to bylo, kdybych nikdy neonemocněl a žil dál poklidný lidský život.

Myšlenka na to, že bych se mohl spokojeně usadit na jednom místě a prožít tam celý život, mě drásala zevnitř. Mohl bych založit rodinu, mít plno přátel, zkrátka normální život.

Rukama jsem si vjel do vlasů, bylo to spíš zoufalé gesto, než cokoliv jiného… No tak! Edwarde! Vzchop se! Snažil jsem se chmurné myšlenky vyhnat z hlavy, ale to se dělá dost těžko, máte-li v hlavě tolik místa… No tak, chlape! Mohl jsi být na tom mnohem hůř! Copak hnít někde v hlíně by se ti líbilo? Není lepší tenhle život?

Přeci není všem dnům konec, co když i na mě čeká někde štěstí? Zasmál jsem se a přerušil tak to hrobové ticho kolem. Připadal jsem si jako blázen… Vítr mi ovál obličej a já otevřel oči… Nevěděl jsem, že už tu sedím tak dlouho. Nebe začalo potemňovat a já usoudil, že je čas vrátit se domů.

Ne že by se mi zrovna dvakrát chtělo, ale už bylo pozdě, což znamenalo, že se každou chvíli vrátí domů Carlisle. On byl za poslední týden jediný, s kým se dalo normálně bavit. Do balícího šílenství se příliš nezapojoval… Stejně jako já si zabalil své věci do krabic a tím to pro něj končilo.

Jen co jsem byl na doslech domu, slyšel jsem Alice a s ní další hlasy. Byla to Esme, určitě to byla Esme! Ještě víc jsem přidal na rychlosti a za chvíli jsem probíhal vstupními dveřmi do skoro vyklizené haly.

Nespletl jsem se. Samozřejmě, že tam byla a spolu s ní i Emmett s Rosalií. Jen co jsem vstoupil, všichni se po mě ohlédli a Esme se zářivě usmála.

„Edwarde!“ skoro zazpívala a vrhla se mi kolem krku. „Tolik se mi stýskalo.“

Po chvíli objímání se trošičku odtáhla a přejela mě zkoumavým pohledem. Snad jako by se chtěla ujistit, že jsem se za tu dobu, co mě neviděla, nezměnil… Pobaveně jsem nadzvedl jedno obočí a usmál se na ni. Úsměv mi oplatila, ale to už jsem byl znovu chycen v jejím pevném objetí…

I když Esme nebyla má pravá matka, já ji tak bral. Nikdy jsem si nemohl přát lepší adoptivní rodiče, než byli Carlisle s Esme.

Když se ode mě Esme odtrhla, přejel jsem očima po celé rodině. Stáli kolem béžové sedačky, dívali se na nás se spokojenými úsměvy…

„Neříkali jste, že přijedete,“ obvinil jsem je a přejel pohledem po Emmettovi, který se stále usmíval. Kdybych to byl věděl, určitě bych nikam nechodil… teda, alespoň ne na tak dlouho. „Jak dlouho jste tu?“ zeptal jsem se a pohledem znovu spočinul na Esme.

Slova se však ujala Rosalie. „Přijeli jsme před chvílí, o nic si nepřišel, neboj,“ uklidňovala mě naoko vážně.

„Copak, copak, stýskalo se ti?“ rýpal do mě škádlivým hlasem Emmett.

Zakřenil jsem se. „Jasně, bratříčku. Nemohl jsem se dočkat, až bude zpátky někdo normální,“ Emmett se s dychtivostí napřímil v domnění, že myslím jeho. Já však stočil pohled zpět k Esme, usmála se na mě.

Emmett si uraženě povzdychl a já se znovu rozesmál.

„Vážně. S některými to tu bylo k nevydržení,“ rychle jsem střelil pohledem k Alici, mračila se. „A jak jste se měli vy?“

„A co domeček?“ zajímala se Alice, aniž by dala prostor na zodpovězení mé otázky. Přešla až k Esme a dychtivě se na ni dívala.

„Budete čubrnět,“ odpověděl Emmett dřív, než se stihla Esme nadechnout. „Nejlepší pokoj už je ale zabraný,“ zasmál se a přivinul si Rose blíž k sobě… Alice po něm vrhla nakvašený pohled, evidentně sama chtěla získat nejlepší pokoj.

„Je tam krásně,“ odpověděla ji Esme a objala ji kolem ramen. „Vybrala jsi úžasně,“ chválila ji. „Úžasná krajina, milí lidé,…“ rozplývala se. „Škoda že nechali dům tak chátrat…“ povzdechla si.

„Ale byla paráda ho bourat,“ zasnil se Emm.

„Bourat?!“ vyjekla Alice a oči se jí rozšířily zděšením. Emmett se rozchechtal, a kdyby ho Rosalie nešťouchla loktem, asi by jen tak nepřestal… Aliciny oči těkaly mezi Emmettem a Esme, jak se snažila potvrdit nebo vyvrátit to, co Emm řekl. Byl na ni vážně legrační pohled.

„Museli jsme udělat několik úprav,“ začala vysvětlovat Esme a pohledem přejela po nás všech, zastavila se u Emmetta a zpražila ho zlostným pohledem. Ten ihned nahodil výraz – já nic. „Základy domu zůstaly v podstatě nezměněné, u horních pater to bylo poněkud horší. Dřevo zchátralo a tak jsme je museli zbourat… Naštěstí netrvalo dlouho a my sehnali potřebný materiál, takže je všechno jak má být,“ dořekla a usmála se.

Alice to zjevně uklidnilo. „Takže, kdy se můžeme nastěhovat?“ zeptala se a v očích měla jiskřičky vzrušení… Nečekala ani na odpověď a už se slovy „Jdu dobalit,“ vyletěla z pokoje. Někdy mě její schopnost vidět věci dopředu štvala, zrovna jako teď.

„Můžeme se nastěhovat ihned,“ odpověděla nám ostatním nezasvěceným Esme.

No výborně, najednou jsem nelitoval svého dnešního výletu na louku. Byl totiž mým posledním…

Brzy se všichni ostatní někam vypařili a já zůstal v hale sám. Nechtěl jsem jít do svého pokoje. Děsilo mě, jak byl prázdný… Chtěl jsem si ho zapamatovat takový, jaký byl.

No tak, Edwarde! Přece se tě poslední den tady nezmocní melancholie! Bude líp, uvidíš. Snažil jsem se přesvědčit sám sebe… Ale jestli to tak vážně bude, jsem nevěděl.

 

Ajjinka

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

5)   (15.03.2012 15:43)

být sám sebou , sám se sebou - těch pár slov skrývá tolik významů :'-(
a někdy to není ten nejlepší nápad

Marvi

4)  Marvi (08.06.2011 18:50)

Loučení s domovem, teda jak pro koho, nejvíc to zasáhlo Edwarda :'-(

ambra

3)  ambra (14.10.2010 23:07)

Bože můj, to je tak krásný... Mám hrozný hlad, napadají mě samý gurmánský přirovnání... Čokoládový dort? Takový ten nešizený? Jo! A s kopcem šlehačky!!!

Ree

2)  Ree (29.06.2010 11:03)

Renátka se nudit. Renátka se chtít zabavit. Renátka se zabavit čtením tvé povídky. Renátka slintat blahem

Linfe

1)  Linfe (28.06.2010 11:14)

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek