Sekce

Galerie

/gallery/No hope.jpg

Musel jsem odvrátit oči. Nemohl jsem vidět další její slzy, další už ne.


Díky všem, kteří komentujete. Jste úžasná nakopávací síla ♥:)

27. kapitola

Západ


Odešel jsem, i když každý kousek mě tu chtěl zůstat. Do poslední chvíle jsem si dovoloval doufat. Zbytečně. Stačil jediný pohled do těch uslzených očí, které jsem miloval, a věděl jsem, že jakékoliv přemlouvání, prosby a přísliby nepomůžou… Byla rozhodnutá.

Necítil jsem vinu, kterou bych očekával. Donutil jsem ji opustit všechno, co měla. Přinutil jsem ji zavolat ženě, kterou nenáviděla a nikdy se s ní nechtěla setkat. Necítil jsem zoufalství, i když se uvnitř mě všechno svíralo. Necítil jsem smutek, který mi musel proudit celým tělem.

Necítil jsem vůbec nic.

Nedokázal jsem odejít úplně. Masochisticky jsem zůstal stát v přítmí stromů za jejich domem. Obloha se začala pomalu projasňovat a já věděl, že nemám moc času. Slunce dnes vyjde a já nebyl ten, který by ho mohl zastavit. Stál jsem tam a poslouchal tichý vzlykot linoucí se z domu. Skoro fyzicky bolelo ho slyšet.

Pevně jsem sevřel víčka a prsty nevědomky zaťal do dřeva stromu, o který jsem se opíral. Ulevilo se mi. Alespoň malinko jsem mohl dát najevo všechno to, co se odehrávalo uvnitř mě. Všechen ten zmatek, emoce, které se mísily jedna přes druhou, až jsem nedokázal rozeznat, kde začíná jedna a kde končí druhá.

Nedokázal jsem ji u sebe udržet. Zkazil jsem všechno, co jsem jen mohl. Všechny šance byly pryč, už nebylo cesty zpět.

Znovu jsem oči otevřel, až když jsem uslyšel rachotění motoru. Ten zvuk jsem znal, byl to Charlie. Nevěděl jsem proč, ale oddechl jsem si. Nechtěl jsem, aby odjela. Aby mě tu nechala samotného. Snažil jsem se tu chvíli, kdy mi bude mizet před očima a spolu s ní i část mě, co nejvíc oddálit.

Když mi v kapse zavibroval mobil, skoro jsem sebou polekaně škubl. Nebyl jsem zvyklý být tak rozhozený. Necítil jsem se dobře a vůbec se mi nelíbil fakt, že ta mlživá clona uvnitř mě nepomíjí ani neslábne.

Možná právě teď byl čas se začít bát o své duševní zdraví. Historie mluví rovnou o několika upírech, kteří trpěli psychickou poruchou, tak proč bych nemohl i já? Zatřepal jsem hlavou, jak jsem se snažil dostat z ní nepříjemné myšlenky.

Neměl jsem zrovna zářivé vyhlídky, nemusel jsem to ještě zhoršovat vlastní hloupostí.

Vytáhl jsem mobil z kapsy a očima přelítl po drobném písmu textovky. Byla od Alice.

Pojď domů… Bylo všechno, co v ní stálo. Teď jsem se konečně mohl poddat zoufalství, protože pokud mě Alice chtěla doma, znamenalo to jediné. Že tady již nic nezmůžu… Pořád tu ale byla ta část mě, která to potřebovala vidět, aby se s tím vším dokázala smířit. Abych si vůbec uvědomil, že se to děje a není to jen zlá noční můra.

Neslyšel jsem z domu žádné hlasy, Charlie nikdy nepatřil zrovna k hovorným lidem, ale i přes tlusté stěny bylo narůstající napětí cítit až sem. Neměl jsem ponětí, jak se k Bellinu rozhodnutí staví on. Nemohl být nadšený, na to měl svou jedinou dceru až příliš rád, ale jak snášel vědomí, že mu ji odveze žena, která se jen tak vzdala příležitosti být s ní? Nepotřeboval jsem Jasperovu schopnost na to, abych věděl, jak moc nešťastný je. I on ji miloval. Zvláštní, že takové věci člověku docházejí ve chvílích, kdy je většinou pozdě.

Měl Bellu vedle sebe celý její život. Mohl si užívat jejích úsměvů, smíchu a bláznivých nápadů, za které ji mohl kárat. Promrhával čas, který mu s ní byl vymezen a teď toho zákonitě musel litovat.

Ale proč nám byla vyhrazena tak krátká doba na to být spolu? Byl to jen další způsob, jak mě potrestat za mou minulost, která nevedla vždy po světlé cestě?

Nedokázal jsem si ale vybavit nic tak strašného, za co bych musel platit tak strašnou daň. Zabíjel jsem lidi, mnoho lidí. Ale vždy jen ty špatné. Zloděje, násilníky, vrahy… Nebylo těžké je odhadnout. Výborný sluch a zrak jsou někdy k nezaplacení. Mohlo za to snad tohle? Hrál jsem si na soudce, kterým jsem nebyl, a proto jsem za to měl teď platit?

Nemohlo být nic horšího.

Když jsem však uslyšel další auto odbočovat na příjezdovou cestu, věděl jsem, že jsem se mýlil. Mohlo být něco horšího.

Černé BMW zaparkovalo za Charlieho služebním vozem. Nevystoupila, jak jsem předpokládal. Slyšel jsem její překotný dech a na jazyku skoro cítil nervozitu, která z ní sálala. Opatrně otevřela dveře a vystoupila. Váhavě se rozhlédla kolem sebe. Nevypadala jako Bella. Teda ne úplně. Vlasy měla o dost světlejší a přirozeně rovné. Nemohl jsem posoudit, jestli barva jejích očí je stejně čokoládová, jakou měly Belliny, protože měla nasazené sluneční brýle. Tady. V lednu. Bez jediného slunečního paprsku.

Nebyl jsem si jistý, jestli se očekává, že k ženě, která dala život dívce, kterou milujete, zahoříte sympatiemi. U mě se to rozhodně nekonalo. Na první pohled vypadala arogantně a to zatím ani nepromluvila. V tu chvíli jsem byl vážně rád, že je Bella taková, jaká je. Asi jsem si nikdy úplně neuvědomil, že je právě taková jen díky Charliemu.

Pokud jsem si myslel, že proběhne jakékoliv uvítání, mýlil jsem se. Došla ke vchodovým dveřím, před kterými jsem před chvílí stál já sám, a rázně zaklepala. Podle hlasu jsem poznal, že jí otevřel Charlie.

„Renée,“ řekl jen a tón jeho hlasu byl rezervovaný a odtažitý.

„Charlie, tak ráda tě vidím!“ pronesla ta žena a mé sympatie k ní ještě více klesly. Jestli jsem se něco za dobu své existence naučil, bylo to čtení v lidech. A ona se mi nelíbila. Nevěděl jsem, čím přesně to bylo, jestli její chůzí nebo tím, co z ní vyzařovalo. Nebyl to člověk, s kterým bych chtěl, aby Bella trávila čas. Spolkl jsem chuť hned se rozběhnout a říct to přímo jí.

Nesměl jsem zasahovat do jejích rozhodnutí, už ne.

Dveře se za Renné zavřely a já byl zvláštně napjatý. Nelíbilo se mi, že jsem neviděl, co se děje. Slyšel jsem tiché hlasy – Bellu, jejíž hlas vůbec nezněl jako její, Charlieho starostlivý a pak její – hraně veselý a milý. Bylo mi z ní špatně. Zase mnou projela vlna viny – za tohle jsem mohl já, nikdo jiný.

Nevím, co jsem si namlouval, možná že všechno potrvá déle? Rozhodně ne, že se během pěti minut dostanou ven. Nevypadalo to na přátelské setkání, Bella mlčela a vypadala dost rozpačitě. Měl jsem chuť ji obejmout, chtěl jsem to udělat víc než cokoliv jiného. Charlie postával tiše za ní, ramena lehce shrbená. Nebyli zvyklí si vyznávat city. Pořád tu pro sebe byli a nepotřebovali to. Nakonec přeci jen udělal ty dva kroky a objal ji.

Musel jsem odvrátit oči. Nemohl jsem vidět další její slzy, další už ne.

„Mám tě ráda, tati,“ zakňourala a nechala se od něj pevně objímat. I na něm bylo vidět, že by se nejradši rozbrečel, ale byl to chlap a držel se. Když se Bella odtáhla, naposledy se rozhlédla kolem. Rukávem zimní bundy si otřela slzy z tváře a popotáhla. Pokusila se o něco, co nejspíš měl být úsměv a pak se otočila k autu. Renée mezitím do kufru dostala oba její kufry.

„Můžeme, Isabell?“ zeptala se a já prsty znovu zaryl do kůry vedle mě. Isabell… Jak moc ji tahle žena neznala? Bella nesnášela, když jí tak někdo říkal. Ví o ní vůbec něco, kromě toho, že je ona její matkou?

Přikývla. Ještě žádný souhlas jsem nepozoroval tak důkladně. Viděl jsem to, bylo to tam, nenamlouval jsem si to. Chtěla zavrtět hlavou, chtěla! Posunul jsem se o pár centimetrů blíž, ale pak se zastavil. Nesmím zasahovat, nesmím.

Renée nastoupila a Bella ji pomalu napodobila. Podívala se na Charlieho a váhavě mu zamávala. Měla snad ten nejsmutnější výraz, jaký jsem kdy viděl. Zabouchla za sebou dveře a mnou projelo ostré bodnutí.

Je konec.

V hlavě jsem slyšel pukavý zvuk a jen silou vůle jsem nesklonil hlavu a nepodíval se, jestli mi v hrudi neční díra.

Nezavřela jen dveře od auta. Uzavřela část svého života, od které chtěla pryč. Odstřihla všechno, co ji spojovalo s tímto místem, Charliem, mnou… Křečovitě jsem sevřel víčka a snažil se potlačit ten zmučený zvuk, který se mi snažil prodrat skrz pevně semknuté rty.

Auto nastartovalo... Další bodnutí.

Pomalu se rozjelo... Další a další bolest.

Vyjelo z příjezdové cesty.

Hlas uvnitř mě křičel, ať sakra něco udělám, ať tu jen tak nestojím a nenechám se po kouskách ubíjet. Udělal jsem to a nemyslel na následky. Vběhl jsem na trávník a nevšímal si Charlieho překvapeného obličeje. Věděl jsem, že mám jen jednu šanci.

Úplně poslední.

Jenže ona se neotočila. Slyšel jsem tiché vzlyky, ale to bylo všechno. Auto vjelo na hlavní silnici a spolu s ním odjíždělo i mé srdce. Ruce se mi rozklepaly a já netušil, jak je to vůbec možné. Sklíčeně jsem si jimi vjel do vlasů a sklonil hlavu k zemi. Měl jsem chuť vztekle kopat kolem sebe, něco rozbít, jen se stočit do klubíčka a poddat se tomu, co mě sžíralo zevnitř.

Z toho všeho mě probralo prudké zaskřípání brzd. Jen okrajově jsem vnímal Renéein poplašený hlas plný otázek. Vnímal jsem jen chvění vlastních rukou a neuvěřitelnou potřebu křičet.

Ale když na mě doslova skočil teplý závoj hnědých vlasů, zapomněl jsem na křik, zoufalství a všechno kolem. Moje reakce byla naprosto automatická. Sevřel jsem ten teplo sálající zdroj před sebou, přitáhl si ho těsně k sobě a v ten moment nežil ničím jiným než touhle chvílí.

„Nemůžu, nemůžu tě tu nechat!“ plakala a rukama se mě snažila umačkat. „Nemůžu, nemůžu,“ opakovala roztřeseně. Vdechoval jsem její vůni a užíval si toho, jak se na mě snaží sama co nejvíc natisknout. Jak chce být se mnou. Nejen slovy, ale skutky.

„Nemůžeš,“ zamumlal jsem skoro stejně rozechvělým hlasem. „Nemůžeš mě opustit.“

„Promiň mi to, lásko,“ zafňukala, byla jsem tak pitomá!“ šeptala a její slzy mi kanuly po krku dolů. Malinko jsem ji od sebe poodtáhl, abych se jí mohl podívat do tváře. Pořád byla celá uplakaná a červená, jak všude kolem nás mrzlo, ale stejně byla nádherná. Pousmál jsem se na ni a palcem ji otřel slzy z tváře. Zavřela oči, fňukla a zpod víček vyklouzly další slabé pramínky slz. Rychle jsem je setřel a lehkým tlakem dlaní jí zvedl obličej ke svému.

Neotevřela oči, ani když jsem se rty otřel o její. Něžně jsem ji políbil a její reakce byla okamžitá. Najednou jí bylo všude plno, a zároveň příliš málo. Sklouzl jsem rukou níž a vyzvedl si ji k sobě. Vyhoupla se na mě a nechala se jen tak držet, zatímco jsem ji líbal. Její polibky byly mokré, slané a přesto dokonalé.

„Miluju tě,“ zašeptal jsem a měl pocit, že se mi tělo rozskočí štěstím.

Odtáhla se a vážně se mi zadívala do očí. V těch jejích byly snad všechny pochyby světa. „Fakt? I po tom, co jsem udělala?“

„Navždy,“ broukl jsem rozhodně a jen se kochal tím pohledem, jak se její tvář rozzářila. Usmívala se a při tom plakala. Byla to nejkouzelnější, co jsem kdy viděl.

„Miluju tě, Edwarde,“ zakňourala zjihle a rukama se znovu přitáhla až ke mně. Držela si mě za límec a nevypadala, že by jí bylo nepříjemné to, že celou tuhle scénu musel vidět jak Charlie, tak její matka. Charlie sice dělal, že tu vlastně vůbec není, ale její matka takové sebeovládání neměla. Připomněla se nám netrpělivým zatroubením. Bellin stisk ještě zesílil. „Vezmi mě pryč, prosím,“ zaprosila a já na to nic nenamítal. Potřeboval jsem s ní být sám, jen ji držet u sebe a vědět, že všechno zlé je za námi.

Nesl jsem si ji v náručí, tvář měla schovanou v prohlubni mého krku, kde mě její dech hřál, a ani nedutala. Jen se nechala objímat. Prošel jsem kolem Charlieho, který se na mě hrdě podíval. To byl snad první přátelský pohled, kterého jsem se od něj dočkal a byl upřímný.

Zpočátku jsem neměl sebemenší ponětí, kam jdu. Až po nějaké chvíli mi došlo, že mé kroky mají podvědomě daný jasný směr. Bylo to naše místo, daleko od lidí, kde jsme mohli být jen my dva. Na svahu mezi stromy u jezera. Věděl jsem, že teď bude plné sněhu, ale stejně jsem tam zamířil.

Byla tak tiše, že jsem si vteřinu myslel, že dokonce usnula. Pak se ale zmateně podívala kolem. Usmála se a to bylo to nejhezčí poděkování, jakého se mi mohlo dostat.

Od jejich domu to k jezeru nebylo daleko, jen několik set metrů, takže jsme zanedlouho stáli na vrchu svahu. Opatrně jsem sešel do míst, kde ze sněhu vyčníval kus skály pokryté mechem. Ideální místo k sezení. Obloha byla jasná a slunci v záři bránil jen jeden jediný sněhový mrak. I ten však brzy odpluje pryč.

Posadil jsem se a Bella se mi pohodlně uvelebila na klíně. Opřela se mi zády o hruď a já tak přímo na srdci mohl cítit tlukot toho jejího. Pořád byla zabalená v teplé zimní bundě, takže jsem se nemusel bát, že jí bude zima. Ruce měla zastrčené hluboko v rukávech a ani kousek z nich nečouhal ven. Spokojeně se opírala a já jí rty přejížděl po vlasech. Krásně voněly.

„Jsem ráda, žes mě vzal právě sem,“ řekla unaveně. „Děkuju.“

Chvíli jsem byl ticho, než jsem zase promluvil. Můj hlas zněl už víc jako můj, ale ještě nebyl úplně jasný. „Myslel jsem, že mi odjedeš. To bych nepřežil…“ začal jsem. „Nikdy bych se z toho nevzpamatoval,“ ztišil jsem hlas. Prohla se proti mně zády, bylo to takové uklidňující gesto, kterým dala najevo, že je tu se mnou.

„Ty přeci nemůžeš zemřít,“ uklidňovala mě měkce a dál se o mě třela. Nebylo v tom nic erotického, jen to uklidňovalo.

„Zabilo by mě to psychicky…“ vysvětlil jsem trochu neochotně. Nelíbilo se mi mluvit o tom, co by se stalo, ani o tom, kdo jsem. Jak jsem ale předpokládal, nenechala to jen tak být.

„Povídej mi o sobě, Edwarde. Opravdu o sobě,“ požádala mě. Povzdechl jsem si a objal ji rukama kolem pasu. Ona ty své nechala vyklouznout z rukávu a konejšivě mi jimi začala přejíždět po holých pažích. „Jsi studený.“ Bylo to prosté konstatování, bez emocí.

„Co bys chtěla vědět?“

Zamyslela se. „Alice říkala, že mám vynechat informace z hollywoodských trháků, takže toho asi moc nevím.“ Vykulil jsem oči do prázdna.

„Kdy ti to Alice říkala?“ zajímalo mě.

„Když mě vezla domů, však víš. Jak jsem předvedla svý bruslařský kvality.“

„Aha,“ vyšlo ze mě.

„Byla jsem vystrašená,“ omlouvala se a já nechápal proč. „Chtěla jsem vědět, jestli na vás platí česnek. Chtěla jsem si ho dát kolem postele,“ při té vzpomínce si smutně povzdychla. Mě tím ale rozesmála.

„Ty jsi miláček,“ pronesl jsem vesele a zabořil jí tvář do vlasů. „Všechno ti povím později, slibuju,“ zamumlal jsem jí těsně u ucha. „Teď ti můžu něco ukázat.“ Pootočila se na mě, aby mi viděla do tváře a já se na ni široce usmál. V tu samou chvíli zpod mraků vykoukly první sluneční paprsky a dopadly přímo na nás dva.

Výsledek se dostavil okamžitě. Nejdřív zadržela dech, ale pak si mě začala fascinovaně prohlížet. Líbilo se mi, že je tak okouzlená. Sledovala mou třpytící se kůži a drobné jiskřičky se odrážely i v jejích očích. Prsty jsem jí odhrnul vlasy z čela a znovu jsem se usmál. Její dech se na chvíli zastavil a mě to samolibě potěšilo.

„Jsi nádherný,“ řekla zasněně a omámeně se naklonila blíž ke mně. Nehodlal jsem ji dále provokovat a jen ji nechal, aby ona byla tou, která zničí mezeru mezi námi. Udělala to. A poté ještě několikrát.

Náš první společný západ slunce byl ve jménu polibků a sladce znějících slov. A já věřil, že zdaleka není posledním.


Ajjinka

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1 2   »

29)   (20.03.2012 16:06)

děkuji,že jsi zvrátila cestu do mizérie pro všechny

ireen

28)  ireen (19.03.2012 21:23)

Díky, díky, díky, díky, díky!
Miluju šťastné konce!

Marvi

27)  Marvi (21.06.2011 21:40)

Tímhle jsi mě dostala, strach na začátku a na konci Je neskutečné jak je to silné. A ta píseň do toho no bomba!!!

26)  maťa (18.04.2011 18:44)

skvelé

Ajjinka

25)  Ajjinka (16.04.2011 15:11)

Herdek fagot, Ambro! Přivádíš mě do stavů, kdy se musim zamýšlet nad tím, co jsem napsala, a to od tebe není vůbec hezký, abys věděla! Fakt!
Upřímně bych nikdy neřekla, že se někomu bude /tohle/ líbit. Proč taky? Obyčejný příběh v ještě obyčejnějším zpracování, ale ty mě svými komentáři přesvědčuješ o opaku. To taky vůbec není hezký! Ale asi úplně každýmu dělá dobře, když si čte takhle nádherný komentáře a ani já nejsem výjimkou... Děkuju

ambra

24)  ambra (11.04.2011 23:35)

Tak jo. Regulérně jsem znovu zamilovaná do Edwarda C. Mám u Tebe flašku něčeho, co obsahuje alkohol . Prostě ta druhá půlka... . Miluju Charlieho, jak hrdě zírá na Edwarda, který si odnáší Bellu, a za nima troubí nasraná Renée . Fujtajxl, ještěže to s tím odjezdem neklaplo, vylíčila jsi ji fakt odpudivě;) . Ještě musím dodat - je to hrozně moc emočně silný, jsem z toho naprostá troska...

ambra

23)  ambra (11.04.2011 22:55)

Tak jsem chtěla jen doplnit dlužné komentáře (v ff čase je to pravěk, co jsem to dočetla, ale já nenávidím dluhy). Samozřejmě jsem se znovu začetla a samozřejmě znovu brečím u první půlky. Ale brečí se mi hrozně krásně, když... ehm, už mlčím . Jasně, tahle kapitola si prostě zaslouží dva komenty, protože závěrečné juchání by překrylo to, jak skvěle jsi zachytila to jeho drásavé trápení na začátku... Tady opravdu geniálně vyniklo, že jsi stvořila Edwarda, který ještě nemá "natrénováno" čtení myšlenek. Miluju ty jeho ruce zatínané do kůry stromu a pak si rvoucí vlasy... Ajji, to je tak krásný...:'-( A tohle musím, protože Charlie... - I on ji miloval. Zvláštní, že takové věci člověku docházejí ve chvílích, kdy je většinou pozdě. Jdu se proslzet druhou půlkou...

Silvaren

22)  Silvaren (21.02.2011 08:26)

áááách, to jsou ňufánci! A ty jsi ňufánek, že jsi nenechala Bellu odjet, díky. Moc krásná kapitola, pěkně jsi v tom Edwarda vymáchala a krásně to popsala. Tleskám.

Ajjinka

21)  Ajjinka (18.02.2011 22:08)

Děkuju, holky Jste úžasný! Moc si vašich komentářů vážim

Lenka326

20)  Lenka326 (18.02.2011 21:14)

áááách, už jsem přestávala věřit, že to dobře dopadne. A z Belliny matky šel skutečný strach, ne z Edwarda, ale z té bezcitné lidské ženské.
Jsem tak šťastná, že to Belle všechno došlo a uvědomila si své skutečné city. Krásná kapitolka

19)  kamčí (18.02.2011 19:35)

nádherná kapitolka. Belly mámá musela být pěkně namíchnutá ale to nevadí, hlavně že jsou spolu

sakraprace

18)  sakraprace (17.02.2011 07:01)

Uááááááááááááááááááááááááá, dobře to dopadlo, dokonce nádherně. Bohudík se Edward neudržel, mě se taky její máma nelíbila A odně se zavděčil Charliemu :D
Nádherná kapitola, nádherná

17)  Tery (16.02.2011 23:55)

pani kdyz nasedla do auta tak sem na cely barak zacala rvát at se konecne vzpamatuje a zvedne tu svou kostru a rozbehne se za Edwardem ale kdyz uz odbocovala do oka se mi vloudila slzicka ( jak ja rikam doma byl pruvan) a potom co se sebehlo jezis to se mi jich tam vloudilo vis ale tyhlety ty uz byli spravny to byli ze stesti páni tak tokhle to bylo skvely
a strasne me rozesmal cesnek u postele dokonce sem si to dokazala i predstavit doufam ze jeste bude druha serie a spousty spousty novych dílu

16)  Leni (16.02.2011 22:22)

Mazec. Nejdříve takový horor a pak nádherné zakončení. Už jsem ani nedoufala a Edward to zachránil, že se odhodlal aspoň k něčemu.

15)  gimm (16.02.2011 22:11)

jop!
jsou spolu!

krása

Linfe

14)  Linfe (16.02.2011 22:07)

Infarkt, mam tak 160 na 100 pokud je to mozny (nemam zdravotnicke vzfelani). Ale stalo to za to. K******y to stalo za to. Jedna z nejlepsich kapitol.

morningstar

13)  morningstar (16.02.2011 21:37)

:'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-(

12)  bb (16.02.2011 21:31)

nádherné

11)  Scherry (16.02.2011 21:23)

Páni, jsem tak ráda, že si to rozmyslela, už sem opravdu myslela, že odjede...nádherná kapitolka

semiska

10)  semiska (16.02.2011 21:12)

Já jsem tak šťastná, že neodjela. Úplně jsem slzela, když se mu vrhla do náruče.:'-( :'-( :'-( A ten západ slunce... ach, taková romantika. Nádhera, Ajjííí, moc se ti to povedlo.

1 2   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek