05.02.2011 [19:00], Ajjinka, ze série No Hope, komentováno 20×, zobrazeno 3892×

I přes tuhle nudnou kapitolu jsem se nějak musela dostat, snad se o to pokusíte i vy;)

Všem moc děkuju za komentáře k minulé kapitole, výraz 'koupala jsem se v nich blahem' není úplně dostačující:))

25. kapitola

Čekání

„Prostě jen odešla? Vážně? Žádný křik, vyděšený obličeje, brekot?“ vrtěl Emmett nechápavě hlavou. „Ta holka je buď neuvěřitelně tolerantní, nebo není normální.“ Nebyl jsem si jistý, jestli se zrovna v tomto případě dalo mluvit o toleranci. Vybalil jsem to na ni. Bez příprav, bez promyšlení. Byla to chyba.

„Jen odešla,“ přikývl jsem a zoufale si prsty zajel do vlasů. Možná bych byl radši, kdyby opravdu udělala hysterickou scénu? Chtěl bych, aby alespoň nějak zareagovala, dala mi tak najevo, co si o tom myslí, ale ona nic. Vypadala v klidu. I když v klidu je dost slabé slovo.

Chovala se jako bych vůbec nic neřekl. Jako by neslyšela, že jsem jí prozradil, kdo doopravdy jsem. Jako by si neuvědomila, že jsem jí celou tu dobu lhal.

„To je vážně divný, Edwarde,“ přisadil si Emmett vážně. „Kdyby křičela, rozuměl bych tomu, ale takhle? Ty musíš mít vždycky něco extra, je to tak?“ krátce se zasmál a povzbudivě mě poplácal po rameni. „Ale nejančila,“ začal váhavě. „To je nejspíš dobrý, ne? Dobrý znamení, víš? Asi není nejsnazší vzít tuhle skutečnost na vědomí. Lidi na takový změny nejsou stavěný. My jsme do toho museli skočit za pochodu, neměli jsme moc šancí přemýšlet nad tím, jak moc absurdní to je, když se to dělo přímo nám.“ Hloubavá myšlenka. Ale mně momentálně moc nepomohla.

„Potřebuje si to přebrat v hlavě,“ konejšila mě Esme. Nevím, co v tuhle chvíli bylo horší. Jestli to, že jsem neměl sebemenší tušení, jak Bella vlastně zareagovala, nebo to, jak se mě všichni snažili uklidnit. Přesně jak jsem očekával – nekonaly se žádné výčitky, promluvy do duše ohledně našeho tajemství. Byli při mně. Možná to tím ještě zhoršovali.

„Přesně tak, Edwarde. Dej jí čas, musí se s tím vyrovnat po svém.“ Dej jí čas. Dej jí čas. Co jsem vůbec čekal? Že dorazí domů a zavolá mi? Řekne mi, co si myslí a všechno bude v pořádku? Tak naivní snad nejsem. To ale nic neměnilo na tom, že mě tohle čekání dovádělo k šílenství.

Někdy je nevědomost sladká, teď byla tak hořká, že se nedala polknout.

Patřil jsem k nejtrpělivějším bytostem na světě, alespoň do nedávné doby, tak proč mám tendenci sledovat příjezdovou cestu a nenápadně hypnotizovat telefon, který stejně nezazvoní? Nepoznával jsem se. Bylo skoro děsivé pozorovat, jak moc jsem se vedle ní změnil.

„Možná jsi na ni neměl jít tak hr,“ přemýšlel dál Emmett nahlas. Vnímal jsem ho sice jen napůl, ale i tak mi jeho filozofické řeči lezly krkem. Myslel to dobře, o tom jsem byl přesvědčený, ale mně to dobře nedělalo. „Taková večeře při svíčkách, trocha tý přeslazený romantiky, sem tam pusa, víš, co myslím? Ono topení v ledu má určitě neodmyslitelný kouzlo, ale nejsem si jistý, jestli to tak brala i ona. Člověka to může trošku rozladit.“

Protočil jsem oči. „Dokážeš jednoho vážně uklidnit, to je nějaký přirozený talent?“ Emmett se na mě vesele zazubil, atmosféra byla rázem o něco uvolněnější.

„Jen jeden z mnoha,“ mrkl na mě. Uchechtl jsem se. On ale zvážněl. „Myslíš, že to byla ta správná chvíle, Edwarde? Protože, ač tě to možná překvapí, já o tom nejsem tak úplně přesvědčený.“ To asi nikdo. Složil jsem si obličej do dlaní a povzdechl si.

„Začala se ptát…“

„I tak by se to dalo říct,“ zachichotala se Alice. Napůl šokovaně jsem se na ni podíval. Nevypadala provinile, že se teď směje. Naopak. Veselost z ní přímo zářila. „Neříkej, že tě tím nerozesmála,“ zachichotala se znovu. Koutkem úst jsem se slabě pousmál. „Ona už je taková, Edwarde. Vyrovná se s tím, jen to chce trochu času,“ usmála se na mě.

„Sice vůbec nevím, o čem je tu řeč, ale koneckonců je to Bella,“ vyzývavě nadzvedl jedno obočí. „Jestli tě dokáže někdo přijmout takovýho, jakej seš,“ posměšně mě sjel pohledem, „pak je to ona.“

„Díky, Emmette. Není nad trochu upřímnosti v takových situacích.“

Šťouchl do mě ramenem a zakřenil se. „Kdykoliv, bratříčku!“

Byly to snad nejdelší dny mého dosavadního života. Na vánoční prázdniny jsem se těšil, byl to příslib nemalého času stráveného jen s Bellou. Teď jsem si přál, aby utekly co nejrychleji. Nikdo mě ale bohužel nevyslyšel. Dny se vlekly a já už byl na hranici příčetnosti.

Nezavolala a telefony nikdo nebral. Věděl jsem, že je v pořádku. Byla doma, cítil jsem ji uvnitř domu.

Nechtěl jsem ji sledovat, chtěl jsem se jen přesvědčit, že se jí nic nestalo. Podle všeho toho kašle, který bych zaslechl i bez svého dokonalého upířího sluchu, byla znovu nemocná. Nebylo se čemu divit, ledová koupel v prosinci nepatří mezi doporučovanou zábavu.

Nenaléhal jsem na ni. Dával jsem jí čas, jak mi každý radil.

Stejně jsem si ale nemohl odpustit chvíle, jako byla tato. Schovaný za větvemi stromů, s ušima nastraženýma k jejich domu. První den jsem si připadal hodně nepatřičně. Nikdy by mě nenapadlo, že ji budu muset potají šmírovat, ale vyhrocené situace si vyžadují vyhrocená opatření, a jelikož jsem nebyl připravený jít a zaklepat na jejich dveře, byl jsem s ní alespoň takto. Nevyrovnalo se to její fyzické blízkosti, ale já nebyl v pozici, kdy bych mohl být vybíravý.

Někdy, když jsem měl štěstí a ona přešla k oknu svého pokoje, jsem se mohl chvíli kochat pohledem na ni. Vypadala unaveně, jako by toho poslední dobou moc nenaspala. To mi dělalo starosti. Bella nadevšechno milovala spánek. Mohla spát celé hodiny a nic by ji nevzbudilo.

Většinou se jen podívala kolem, zamračila se na všudypřítomný sníh a zase zmizela, ale i ty krátké okamžiky mi zpříjemnily den. Nic jiného jsem dělat nemohl, když jsem na ni nechtěl tlačit.

Podle Alice jsem dělal dobře, že jsem jí nechával vlastní prostor. Není jednoduché vyrovnat se s tím, že váš přítel tak trochu není člověk.

Pokud ovšem existoval někdo, kdo by mohl přijmout pravdu a zároveň se z toho nezbláznit, byla to ona. Nevím, čím přesně to bylo, možná už prostě taková byla, nebo za to mohl její otevřený pohled na svět. Nebránila se novým věcem a s trochou nadsázky... tohle by se určitě dalo označit jako něco nové…

Už jsem se nemohl dočkat, až znovu začne škola. Teď jsem ji vídat nemohl, ale s trochou štěstí a s Alice po ruce by se to na školních pozemcích mohlo změnit. Alespoň jsem v to doufal.

Plný nadějí jsem čekal před školou, zvonění se neoddalitelně blížilo. Většina studentů už z placu a parkoviště před školou zmizela dovnitř. Já tam pořád stál a vyčkával. Nebyla novinka, že Bella chodila pozdě. Vlastně zřídkakdy přišla někam včas. Proto jsem si nezoufal a neztrácel naději, ještě ne.

Netrpělivě jsem sledoval hodinky na ruce a snažil se nevypadat tak nervózně, jak jsem se cítil.

Na rameno mi dopadla čísi ruka. Rychle jsem se otočil a ramena mi rázem zklamaně poklesla. Ta drobná ruka nebyla její, ale Alice. Musel jsem být hodně zahloubaný, když jsem si ani nevšiml, že se ke mně zezadu blíží. Dívala se na mě a v očích měla soucit, jemně se pousmála a natáhla ke mně ruku. Zklamaně jsem si povzdychl.

Nepřijde.

„Viděla jsi ji?“ zajímal jsem se a připadal si jako ten největší ubožák. Dával jsem jí čas. Kolik času člověk potřebuje, aby si něco takového promyslel? Uběhlo pět dní od toho ledového incidentu a já stále nic nevěděl. Děsivé bylo, že ani povzbudivé úsměvy od Alice neměly tu prazvláštní vědoucí jiskru, jakou mívaly.

Uklidňovala mě, že ještě nemůže vidět Bellino rozhodnutí, když se sama nerozhodla. Ale i jí dělal starosti fakt, že nevidí alespoň náznak. Byla si jistá tím, že to nebude trvat dlouho, viděla nás přeci spolu...

Jenže takhle to zjevně nefungovalo.

„Na poslední chvíli si to rozmyslela, Edwarde. Je mi to líto,“ omlouvala se a já si nebyl jistý za co přesně. Nemohla přece tušit, že nakonec nepřijde. Ani já to nečekal. Ona taková nebyla. Neutíkala před problémy a zodpovědností, vždycky se jim hrdě postavila.

Zavrtěl jsem hlavou. „To je v pohodě, Alice. Vážně.“ Chytl jsem se jí za ruku a nechal se odvést dovnitř. Neměl jsem sebemenší náladu poslouchat nudné přednášky učitelů, které jsem už stejně znal nazpaměť. Dnešek začínal matematikou, což znamenalo snášet profesorku Lettermanovou a její narážky. Pokud jsem mohl říct, že jsme si s některým z učitelů na škole nepadli do oka, byla to právě ona. Možná za to mohla moje první hodina, kdy jsem na vteřinu zavřel oči a vzápětí byl vybídnut, ať dávám pozor. Mírně řečeno. Nedokázala přijmout fakt, že i když zdánlivě vypadám, že nevnímám, pořád vše zvládám na výbornou.

Jako školní autorita zaručeně selhávala a mohla si za to jedině sama.

To ovšem neměnilo nic na tom, že její hodiny byly naprostým utrpením. Nevím přesně, jak jsem hodinu přežil, ale když jsem vyšel ze třídy, cítil jsem se opravdu jako sedmnáctiletý teenager, který má školního prostředí až po krk.

Šoural jsem se po chodbě a pomalu nevnímal, kudy jdu. Měl jsem namířeno do učebny biologie. Další hodina, kterou jsem mohl strávit jen koukáním před sebe. Když jsem ale vešel do třídy a viděl prázdnou lavici, ve které jsem sedával s Bellou, postihl mě zvláštní smutek. Popotáhl jsem si batoh na zádech a s povzdechem se svezl na židli.

Dokud se dveře učebny s bouchnutím nezavřely, neuvědomil jsem si, že je hypnotizuju a doufám, že do nich vejde. Bylo to naivní, ale já stejně neztrácel naději. Nemůže přeci zůstat doma věčně, minimálně sem musí jednou přijít. I kdyby se mi chtěla vyhýbat.

Když zhruba v polovině hodiny někdo zaklepal na dveře, skoro jsem sebou polekaně škubnul. Byl jsem tak ponořený do přemýšlení, že jsem nevnímal okolí. Podíval jsem se kolem sebe a oddechl si, že si nikdo mé nepřirozené strnulosti nevšiml.

A pak mě to uhodilo do nosu. Vůně lesních plodů a čokolády. Nemusel jsem se ani přesvědčovat, že je to ona. Poznal jsem to i tak. Židle vedle mě lehce zavrzala. Posadila se, ale nepřišoupla se blíž ke mně, jak to vždycky dělávala.

Beze slova si vytáhla knížky a dělala, že poslouchá výklad. Koho by ale zajímalo rozmnožování lišejníků? Bellu rozhodně ne. Alespoň ne tu Bellu, kterou jsem znal já.

„Bello?“ začal jsem to potichu. Cukla sebou, takže jsem věděl, že mě slyšela, ale nepodívala se na mě. „Lásko?“ zkusil jsem to znovu opatrně. Zhluboka vydechla a konečně se ke mně otočila. Byla podivně bledá a její čokoládové oči tak vypadaly ještě tmavší. Dívaly se na mě a zároveň skrze mě. Jako by se na mě nechtěla pořádně podívat.

„Co je, Edwarde?“ zasténala poraženě. Obočí se mi svrásčilo. Co se to děje? Kde je to slavné žili spolu šťastně až do smrti? Proč zrovna teď nemůže být trošku jako normální holka?

Spolkl jsem všechny zapšklé odpovědi a snažil se zformulovat nějakou lepší. „Nezvedala jsi telefon,“ vyšlo ze mě. Znělo to inteligentně, jen co je pravda.

„Jo, no… asi jsem ho neslyšela,“ pokrčila rameny. Oči se mi zúžily v podezření.

„Já nevolal jen jednou, Bello.“

Až teď se na mě pořádně podívala. Vypadala, jako by se právě probudila, jako by až teď pořádně viděla realitu. Zkoumala můj výraz a já dělal to samé s jejím. Nelíbilo se mi to, co jsem viděl. Tu apatickou část, kterou jsem neznal. Nestávalo se často, že bych měl strach z cizího, ale tohle mě děsilo.

„Asi nám nějak blbne signál, táta říkal, že to bude tím sněhem,“ pokývala hlavou. S každým jejím slovem jsem si připadal ztracenější a ztracenější. Co může být šílenějšího, než to, že nepoznáváte tu, kterou milujete? Vsadil bych hodně, že nic.

„Mně nevadí, že jsi nezavolala,“ řekl jsem potichu a po očku sledoval profesora, který popošel blíž k naší lavici. Mohl jsem mluvit velmi rychle i velmi potichu, ale Bella by mi nerozuměla ani slovo. To bylo to poslední, co jsem potřeboval. Vyčkávavě mě poslouchala. Viděl jsem na ní, že mám většinu její pozornosti, jenže teď se to nehodilo. „Potřebuju s tebou mluvit,“ požádal jsem ji a snažil se o měkký a nenaléhavý tón, který by ji mohl vyplašit. „Máš po hodině chvíli?“

Už otevírala pusu, ale pak se zarazila. „Myslím, že možná…“ To bylo všechno, co řekla. Otočila se k učiteli a okázala mě ignorovala.

Šlo jí to až nesnesitelně dobře.

Se zvonkem na přestávku ze mě spadla většina napětí. Promluvíme si, konečně budu vědět, na čem přesně jsem. Ale než jsem se stihl vzpamatovat, čapla věci pod paži a vyrazila ze třídy. Rychle jsem popadl svoje věci a snažil se dostat přes hemžící se spolužáky, kteří mi zastoupili cestu, ke dveřím, ale na chodbě jsem viděl jen závoj vlasů mizící za roh. Já se ale nehodlal tak snadno vzdát. Na tuhle chvíli jsem čekal dlouho a nenechám si ji jen tak vzít.

Přidal jsem na kroku a akorát se chystal zajít za roh, za kterým zmizela, když se mi někdo postavil do cesty. Vzhlédl jsem a díval jsem se do nic neříkající Skyovy tváře. Zamračil jsem se a snažil se ho zleva obejít, ale zase mi zastoupil cestu. Poslední kapka byla, když se mi rukou zapřel o hruď.

„Nech ji na pokoji, Cullene.“ Chystal jsem se protestovat, ale Emmett a Jasper, kteří najednou stáli každý z jedné mé strany, mě uklidnili natolik, že jsem byl schopný normálně uvažovat.

„Potřebuju s ní jen mluvit,“ snažil jsem se, ale on zavrtěl hlavou.

„Ona s tebou teď mluvit nechce,“ pronesl chladně a dostatečně důrazně na to, abych se nechal Emmettem odtáhnout na druhou stranu chodby.

Ajjinka

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

20)  ireen (19.03.2012 20:30)

Emmetek je zlatíčko!
Ale tahle kapitolka je dál smutná, a tak teď budu číst rychle další a držet jim palce.....

19)  Marvi (21.06.2011 21:11)

Ojoj Skye se do toho vložil, no jestli splní to co na začátku sliboval, tak nevím jestli to chudák přežije pokud není měnič... no tak konec úvah, jdu to rozluštit v dalších kapitolkách.

18)  ambra (24.03.2011 12:11)

Emmett .
Edward: Ó, jak já mu rozumím! Přesně jsem cítila ty hnusně nekonečné dny a v jeho případě i noci. Děs. Chudáček malej, za keříčkem schvovanej .
Jinak jsem příjemně překvapená vývojem, páč tohle je jediná možná, přirozená a normální reakce na to, co jí řekl. Což ovšem neznamená, že mi to nerve srdce!!!

16)  Linfe (07.02.2011 10:25)

Ufff, nudná kapitola??? Neřekla bych, šílená, napjatá to ano. Doufám, že bude brzo další dávka, protože bych řekla, že jsem na tom podobně jako Edward. Nevědomost je opravdu hořká pilulka.

12)  Ree (06.02.2011 12:12)

Cože? Ach jo... to je pěkně na houby. Kdyby se do toho alespoň Skye nepletl. Nemám ho ráda Ale Bella by mu mohla říct alespoň něco, co si o něm myslí, ne? Copak je to tak těžké? Z tohohle nemám dobrý pocit A chci šťastný konec, je ti to jasné?!

11)  sakraprace (06.02.2011 08:00)

To je pěkně na prd. Myslela jsem, ře bude, já nevím, tolerantnější nebo ho chce potrestat za to, že jí lhal?! Chjo, jsem napnutá, jak tohle dopadne, takže doufám, že další díl bude brzy

7)  Silvaren (05.02.2011 21:14)

Hustě jsi v tom Edwarda vykoupala, až je mi ho líto. Napsala jsi to naprosto úžasně, ten strach z toho úplně čišel. Jsem moc ráda, že je celá povídka z Edwardova pohledu, ale dneska mi ten Bellin hodně chyběl. Jsem strašně zvědavá, co se jí honí hlavou. Naprosto úžasná, krásná, napínavá a skvěle napsaná kapitolka!

6)  semiska (05.02.2011 20:51)

Ach, chudák Edward. Moc mu přeju, aby to Bella vzala dobře. MOžná ji to bude trvat trochu déle, ale ona je bojovnice, tak se s tím smíří. Moc krásné, úplně jsem z toho cítila tu jeho lásku smíchanou s jeho smutkem a zoufalstvím.

4)  morningstar (05.02.2011 19:52)

Prej nudná kapitola, jo? A kde prosím tě? Úžasná kapitolka, sice mě asi trefí šlak, než bude další ... ale co, zapřu se a vydržím tleskám ti a děkuji
juhůůůů, honem honem další

3)  Nosska (05.02.2011 19:41)

Oou tohle není moc dobrý:/

2)  eMuska (05.02.2011 19:25)

Kurník šopa! JE to to najhoršie, keď nepoznáš niekoho, koho miluješ. JE to to najhoršie, keď vo výždy veselých očiach vidíš tú toľko nenávidenú apatickosť. JE to to najhoršie, keď s napätím očakávať ďalšie písmenká, no ony nikde nie sú... Prosím, nenechaj ich na tom len tak. Ja viem, že sa to volá No Hope, ale Edward Hope potrebuje a práve tu je jeho Hope Bella!

1