Sekce

Galerie

/gallery/No hope.jpg

Zlomová kapitola. Alespoň pro Edwarda a Bellu.

24. kapitola

Pravda


Držet ji bezpečně u sebe a zároveň ji k sobě příliš netisknout nakonec nebylo tak těžké, jak se nejdřív zdálo. Ani jsem nad tím nepřemýšlel. Utíkal jsem snad jako nikdy v životě, stromy se kolem mě rychle míhaly a já se jim bez problémů vyhýbal.

Nereagovala a to mě děsilo.

Lidské tělo se dokáže podchladit během několika krátkých sekund. Venku mohly být maximálně dva stupně. Voda musela být ještě ledovější. Snažil jsem se ji rukama skrz bundu alespoň maličko zahřát, ale nebyl jsem si jistý, jestli mé snahy k něčemu byly.

Srdce jí tlouklo, ale v příliš pomalém rytmu, skoro líně, a já doufal, že zrovna teď neupadá do šoku. Ještě chvilinku musí vydržet… Už jsme nebyli daleko.

Ve vzduchu se mísily mně tolik známé pachy a já snad ještě víc zrychlil.

Přivítaly nás čerstvě vysázené jehličnaté stromky a otevřené vchodové dveře. Proběhl jsem skleněným rámem tak opatrně, jak jsem v dané situaci dokázal. V hale bylo rozsvíceno, přestože venku bylo stále odpolední světlo. V krbu praskalo dřevo a z kuchyně byla cítit pronikavá malinová vůně. To všechno jsem stihl zaregistrovat během vteřiny a zároveň se tím nerozptýlit.

„Tady jsou deky,“ doneslo se ke mně bez pozdravu. Náruč měla plnou několika silných ručníků a dek.

„Díky, Alice.“ Smutně se na mě usmála, ale to já viděl už jen vzdáleně, protože mé kroky vedly nahoru po schodech do vyhřáté koupelny, která mohla být nejteplejší místností v domě. Postavil jsem Bellu na nohy, ale nereagovaly. Jednou paží jsem si ji přidržoval u těla a tou druhou z ní stahoval napůl mokré oblečení. Tiše zakňourala.

Podíval jsem se jí do tváře, ale víčka měla stále semknutá. „Bello, lásko? Vydrž, už to bude.“ To byl vážně můj hlas?

Když bylo oblečení pryč, klekl jsem si s ní v náručí a zabalil ji do rozehřáté elektrické deky. Cítil jsem, jak se její tělo pod náporem změny teploty chvěje, ale vydržel jsem. Něžně jsem ji podpíral a snažil se jí dotýkat jen minimálně. Postupně se uvolňovala a kůže jí začala na pohled růžovět. To bylo dobré znamení.

„Carlisle je na cestě,“ ozvalo se za mnou. „Zvládne to, Edwarde,“ uklidňovala mě Alice rozhodně. „Viděla jsem to.“

„Díky,“ vydechl jsem úlevně. Pozoroval jsem Bellin klidný obličej a snažil si představit, že jen spí, odpočívá, ale nešlo mi to. Pořád jsem před očima viděl díru v ledu, studené kapky poletující kolem a ten srdce zastavující výkřik.

„Není to tvoje vina… Kdybych-“

Posměšně jsem si odfrkl. „Nesnaž se říkat „Kdybych to viděla“, prosím!“ vyjel jsem na ni až příliš ostře. Věděl jsem, že nemám právo to dělat, ale tohle byla moje vina a nenechám nikoho, aby se to byť jen snažil vzít na sebe. Takhle to nechodí.

„Dobře, jak chceš. Nebudu nic takového říkat, i když se mi moc chce. Teď bys ji měl vyndat, jestli ji nechceš popálit.“ Zamračil jsem se, protože měla pravdu. Nechal jsem si podat jeden z nahřátých ručníků a celou ji do něj zabalil. Vypadala najednou tak drobná a zranitelná, když se vůbec nehýbala. Bylo tohle normální, nebo už se měla probrat? V tom jsem si nebyl jistý.

Odnesl jsem ji k sobě do pokoje a v duchu děkoval Alice, že myslela vážně na všechno. Pohovka byla rozložená a rozestlaná. Položil jsem ji do všech těch dek a pečlivě ji zabalil tak, aby žádná část kromě obličeje nezůstala obnažená.

Nebylo to ani šest hodin zpátky, kdy jsem ji mohl takhle klidně pozorovat. Předtím ale spala a možná se jí i zdál nějaký sen. Pochyboval jsem, že je nyní ve stavu, kdy by se jí mohlo něco zdát… Pohladil jsem ji po tváři a ona ji stále se zavřenými víčky přitiskla do mé dlaně. Zjihle jsem ji sledoval a byl štěstím bez sebe z tohohle jediného gesta, které napovídalo, že bude v pořádku.

Rty už měla červené, zrádná fialová byla pryč.

Zavrtěla se a zase tiše zakňourala. „Budeš v pořádku, Bello. Bude to v pořádku,“ tišil jsem ji jemným hlasem a naklonil se blíž k ní, abych mohl ještě lépe zachytit jakýkoliv zvuk.

Převrátila se na druhou stranu, čelem teď byla natočená ke mně.

„Tryskomyš…“ vydechla sotva slyšitelně. Obočí se mi svrásčilo, ale jen na okamžik. Možná se jí přece jen něco zdá…


Carlisle dorazil do patnácti minut. Zkontroloval Bellu a několikrát mě ubezpečil, že můžu být klidný. Bude v pořádku. Je jen otázkou času, kdy se probudí. Nástup šoku díky naší zahřívací kúře úplně vyloučil a mně se ulevilo. Jeden kámen ze srdce byl pryč.

Zůstal jsem u ní. Chtěl jsem být u toho, až se probudí. Chtěl jsem hlídat jakoukoliv změnu v jejím dechu. Vypadala tak klidně, jako by se vůbec nic nestalo. Jako by dnes nemohla přijít o život jen kvůli mé nepozornosti. Stačilo málo a mohlo být pozdě.

Snažil jsem se ze všech sil na to nemyslet, ale nešlo to tak snadno. Obrazy mi samy vbíhaly před oči a já před nimi nemohl utéct. Semkl jsem pevně víčka, schoval tvář do dlaní a zoufale si povzdechl. Tohle se stát nemělo.

Když jsem se konečně zahnal chmury a uvolnil se, díval jsem se do dvou doširoka otevřených očí. Byly stejně uhrančivé jako ráno, stejně teplé a pořád tak krásné. Úlevně jsem se usmál a natáhl ruku, abych jí mohl odhrnout vlasy z čela. Unaveně oči zase zavřela a zavrtěla se.

Natáhl jsem se k ní a dával si velký pozor, abych ji neodkryl. Schoulila se mi v náručí a já bych ronil slzy štěstí, kdybych mohl. Šeptal jsem jí sladká slůvka přímo do ucha a užíval si ty chvilky, kdy se jí rty povytáhly do krátkého úsměvu. Vypadala tak unavená, že i úsměv byl nad její síly.

„Spinkej, lásko,“ šeptl jsem a přetáhl přes nás ještě jednu deku. Nesouhlasně zakručela a povytáhla se nahoru. Chtěla se posadit. Pomohl jsem jí a starostlivě sledoval, jestli neuvidím nějaký náznak bolesti. Carlisleovi jsem mohl věřit a taky jsem mu věřil, ale chtěl jsem se sám přesvědčit, že je v pořádku.

„Je mi horko,“ zamumlala a její hlas zněl nakřáple. Skoro stejně, jako když byla nemocná. Odkašlala si. „Strašný vedro,“ přisadila ještě.

„Potřebuješ teplo,“ konejšil jsem ji hned. „Nechceš se napít?“ Vydala ze sebe něco, co mělo být nejspíš ano. V tu samou chvíli se otevřely dveře a dovnitř vešla Alice s velkým hrnkem čaje. Odtud byla ta vůně malin… Podala ho Belle. Ruce se jí sice netřásly, ale já jí ho stejně pomohl držet. Nepříjemně se po mně podívala a já se musel chtě nechtě usmát, protože tohle byla ona. Topila se, mrzla, ale stejně chtěla být samostatná, jak jen to šlo.

„Díky,“ vydechla, když se dlouze napila. Její hlas už zněl o dost lépe. Položil jsem hrnek na stůl a napjatě čekal, co se bude dít. Kolik toho byla schopná vnímat? Kolik si toho pamatuje? To jsem zatím nevěděl.

„Co se stalo?“ zeptala se opatrně. Zabalil jsem jí ruce do deky a opřel si ji o hruď. „Chci říct, co se stalo pak?“

Nadechl jsem se a zase vydechl. Co jsem měl říct? Pravdu. „Potopila ses,“ začal jsem a i mně samotnému zněl ten tón cize. „Musel jsem tě vzít rychle do tepla, abys nepromrzla. Bylo to…těsné.“ Oklepala se a já věděl, že to nebylo zimou, ale tím, co jsem řekl.

„Tys mě zachránil,“ zamumlala a přitiskla mi hlavu do prohlubně krku. „Tak už jsme si kvit,“ zažertovala s trhavým, skoro zadýchaným, smíchem. Já se nesmál, i když mi na povrch vyplula vzpomínka, kdy ona od utopení „zachránila“ mě.

„Málem jsem tě ztratil…“

„Málem je krásný slovo, nemyslíš?“

„Nádherné,“ souhlasil jsem a políbil ji na čelo. Bylo krásně teplé.

„Povíš mi něco, Edwarde?“ nakousla po chvíli příjemného ticha, kdy jsem ji jen držel blízko sebe. Kývl jsem hlavou, aby pokračovala. Byli jsme na sebe tak nalepení, že to vyšlo úplně stejně, jako bych přitakal nahlas. „Jak jsme se sem dostali?“ Ramena se mi napjala, najednou jsem byl nervózní.

„Jak to myslíš?“ zajímal jsem se. Natočil jsem hlavu, abych mohl vidět její výraz. Teď jsem to potřeboval víc než kdy jindy. Začervenala se, pokud se tak změně o pár odstínů dá říkat.

„Přišlo mi… Myslela jsem… Zdálo se mi… nebo víš co? Nech to plavat,“ zavrtěla hlavou a skousla si spodní ret.

„Řekni mi to, prosím. Co se ti… zdálo?“

Teď se opravdu začervenala, byl to ten sytý odstín, který jsem si užíval. „Zdálo se mi, že jsi mě nesl…“ začala pomalu, jako by jí samotné přišla ta slova absurdní. „Že jsi mě zachránil jenom ty, utíkals…“ Na chvíli jsem zapomněl dýchat. Všimla si mého zaváhání a otočila se tak, aby mi mohla číst v očích. Donedávna bych si myslel, že je to neškodné, ale teď ne. Věděl jsem, že mě má prokouklého skrz na skrz a děsilo mě to. Mělo mě to děsit. Potřásla hlavou a uchichtla se, já ale poznal, že je to hrané, žádný smích v tom nebyl. „Promiň, asi začínám bláznit…“

Nemohl jsem se jí dívat do očí, nemohl jsem jí dál lhát. Cítil jsem na sobě její pohled a nebyl schopný k ní zvednout ten svůj. Zbaběle jsem se odvracel.

„Bylo to… jako by všechno svištělo kolem nás, ale ne jako v autě. Bylo to jiný…“ Pozorovala mě, každý můj pohyb, kterého se však nedočkala, by měla pod kontrolou. „Mlčíš,“ poukázala. „Ty nikdy nemlčíš, Edwarde.“

Konečně jsem se odhodlal. Zkoumavě se na mě podívala a já už dál neměl sílu vymýšlet další a další výmluvy.

„Nezdálo se ti to.“ Čtyři obyčejná slova a jak těžké je bylo vyslovit.

„Nezdálo? Co tím chceš říct, Edwarde?“ naléhala. „Nechceš mi říct, že umíš takhle rychle běhat, že ne? Protože většího blázna ze mě dělat nemusíš. Nejsi žádná… tryskomyš,“ dořekla váhavě. Potlačil jsem úsměv, teď na něj nebyla ta správná doba.

Muselo to ven. Věděl jsem to už od začátku, od první chvíle, kdy jsem ji poznal, jen jsem si to nechtěl připustit. Toužil jsem po tom, aby to věděla. Aby mě znala. Aby mě přijala takového, jaký jsem. Sobecky jsem si přál, aby znala mé tajemství. Tajemství nás všech. Riskoval bych vlastní rodinu, kvůli ní. Bylo to o to horší, že jsem věděl, že by mi to neměli za zlé. Stáli by při mně.

„Neříkal jsem ti o sobě úplnou pravdu, Bello,“ řekl jsem opatrně, ale slova k pokračování jsem nenacházel. Jak se něco takového vůbec říká?

„Jestli mi chceš namluvit, že jsi opravdická tryskomyš, měla bych ti asi vyčíst, že jsi mi to neřekl hned na začátku. Teda ne že bych měla nějaký deratizační sklony, ale bylo by to vážně… nechutný. Znáš to, kanály, odpadky… vlastně – doufám, že to neznáš,“ předstírala zděšení. Smutně jsem se pousmál její snaze odlehčit situaci. Byla už prostě taková.

Jenže já jí to musel říct. Teď nebo nikdy.

Podíval jsem se zpříma do těch čokoládových očí a málem se zadusil vší tou důvěrou. Důvěrou, kterou jsem si nezasloužil. Propletl jsem prsty s jejími a hledal potřebnou oporu k vyřknutí těch slov.

„Lhal jsem ti, Bello…“ Sklopil jsem hlavu a viděl, jak se její prsty, které si dosud hrály s těmi mými, zastavily.

„Nechápu…“

„Lhal jsem ti o sobě. Nikdy jsem k tobě nebyl úplně upřímný. Nenávidím se za to a nejradši bych všechno vrátil zpátky a vůbec tě do toho nezatahoval, ale nejde to. Nejde to!“ procedil jsem skrz zuby.

„Edwarde, co se děje?“ začínala panikařit. „Já tě nechápu, o čem to mluvíš?“

„Mluvím o tom, že jsem zrůda, když jsem dovolil, abys mi věřila. Miluju tě, miluju tě nade všechno na světě. Udělal bych pro tebe cokoliv, ale… nejsem ten správný… já nejsem člověk, Bello! Nejsem!“ naříkal jsem hlasem nabytým emocemi. Všechno to, co jsem za tu dlouhou dobu potlačoval, chtělo najednou ven. Všechna ta přetvářka. Už to nešlo vydržet.

„Co to povídáš?“ nechápala. Chytil jsem jí obličej do dlaní a sledoval, jak se jí oči ještě víc rozšířily.

„Já nejsem člověk, Bello. Nejsem lidská bytost. To se ti tu snažím říct.“ Pod mýma rukama zavrtěla hlavou. Snažila se odtáhnout, ale nedokázal jsem odhadnout, jestli jen z mého sevření nebo ode mě samého.

„Já ti nerozumím, Edwarde. Tohle… je nějaký vtip, že jo? Abys věděl, skoro jsem ti to sežrala. Tváříš se fakt přesvědčivě,“ dobírala si mě.

„Nedělám si legraci. Bohužel... Všimla sis, že skoro nejím…“

„Taky občas nemám hlad,“ namítala. Nevšímal jsem si její snahy mě přerušit a dál jsem pokračoval.

„Cítila jsi, jak je má kůže chladná…“

„Taky mám občas studený nohy.“

„Bello, nedělej to ještě těžší, než to je. Vážně se ti teď snažím říct něco velmi důležitého, tak prosím!“ Ztichla. Nemusel jsem ji ani vidět na to, abych věděl, že je překvapená. Ještě nikdy jsem v její přítomnosti nezvýšil hlas.

„Fajn.“

„Děkuju. A já… omlouvám se, neměl jsem na tebe křičet,“ omlouval jsem se.

„V pohodě,“ kuňkla, ale nezněla moc jistě. „Tak ven s tím velkým překvapením!“ zajásala nevesele.

„Nejdřív… potřebuju, abys něco věděla. Jsem Edward, ano? Ten samý Edward, kterého jsi poznala u jezera. Ten samý Edward, který tě miluje. Opravdu miluje, rozumíš?“ Zmateně přikývla. „Děkuju.“ Nervózně jsem se uchechtl. „Jsi úplně první, komu se to chystám říct. Mám trošku trému,“ zavtipkoval jsem, ale ji to nerozesmálo. Musel jsem ji hodně vyvést z míry.

„Vím, že jsi všímavá, Bello, a vím, že ty to taky víš. Nikdy ses mě neptala, proč nejím, proč, i když je teplo, jsou moje doteky chladné…“ váhavě jsem se odmlčel. „Byl jsem vděčný za to, že se neptáš, ale teď bych to měl nejspíš jednodušší. Nejsem člověk, Bello. Už víc jak 90 let ne.“ Začala se nadechovat, jak chtěla něco říct, ale já ji gestem ruky umlčel. „Nemůžu ti dál lhát, už to dál nejde. Nemohl bych s tebou být, kdybych dál nemohl být sám sebou… Jsme nejhoršími predátory. Měla by ses mě bát,“ dodal jsem tiše. Natáhla ke mně ruku zpod deky a dotkla se té mé. Vyloudila mi tím na tváři slabý úsměv.

„Pokračuj,“ pobídla mě rozechvěle.

„Jsme rychlí, silní… nesmrtelní.“ Vážně se mi dívala do očí. Poslouchala každé mé slovo a já bych byl možná mnohem radši, kdyby mě nevnímala tak, jak to dělala mnohokrát předtím.

„Kdo jsi?“

Zavřel jsem oči a pokýval hlavou. „Upír.“ Nahlas to znělo ještě absurdněji, než jsem si kdy myslel. Ona se ale nerozesmála, nevysmála se mi, že si z ní dělám legraci v tak vážné chvíli. Jen se na mě dívala, její ruka pořád spočívala v té mé, ale nehýbala se. Spíš jako by mě zkoumala úplně novýma očima.

„Nejhorší predátor, který kdy po tomhle světě kráčel, stojí přímo před tebou, Bello. Pije krev a zabíjí nevinná zvířata. Je lhář a stydí se za to. Čeká, až se mu vytrhneš a utečeš. Až si s sebou vezmeš kus jeho srdce, které patří jen a jen tobě. Je připravený, že ho budeš nenávidět, protože na to máš plné právo. Miluje tě a chce, abys byla šťastná, protože on nikdy nebyl šťastnější než s tebou. Miluje tě pro to, jaká jsi. Úžasná a dokonalá. Miluje tvůj smích a tvůj občas nevybraný slovník. Užívá si každou chvíli strávenou po tvém boku, miluje tvé doteky a teplo tvojí kůže. Miluje tě tak, jak ještě nikdy nikdo nemiloval. Je připravený odejít a nechat tě žít svůj vlastní lidský život. Myslel si, že je sobec, ale teď vidí, že není. Udělal by totiž úplně všechno, abys mohla být šťastná.“

Váhavě jsem zvedl hlavu a viděl na jejích tvářích slzy. Oči měla zavřené, takže jsem neměl sebemenší šanci odhadnout její reakci. Najednou se mi vrhla kolem krku, neřešila deky a prostor mezi námi. Připlácla se ke mně a políbila mě na tvář.

„Miluju tě,“ řekla vážně a já na krku cítil její horké slzy. Kolem sebe měla obmotaný jenom ručník a já nevěděl, jestli mám právo obejmout ji nazpátek. Rozhodl jsem se nechat ruce tam, kde byly. Podél sebe. Příliš brzy se odtáhla. Nedívala se mi do tváře, obmotala se další dekou a postavila se na nohy. Trochu zavrávorala, ale ihned nabrala ztracenou rovnováhu.

„Musím domů,“ kuňkla a seskočila z gauče. Zvedl jsem se, že půjdu za ní, ale zastavila mě. „Alice mě odveze, děkuju.“ Prošla dveřmi a nechala mě tam jen tak stát. Nesnažil jsem se jít za ní. Musel jsem jí nechat prostor na přemýšlení, minimálně to jsem jí dlužil. Stál jsem na jednom místě, i když jsem zdola zaslechl startování motoru. Opravdu ji odváží Alice? Chtěl jsem se přesvědčit, ale nemohl jsem se hnout.

Dlužím jí to, dlužím!

Stál jsem tam a zíral před sebe, ale nic jsem neviděl. Mohlo uplynout pár minut, nebo klidně celé hodiny. Stál jsem a nebyl schopný se hnout. Nikdy mi úplně nedošlo, jak moc pro mě znamená. Miloval jsem ji, ničím jsem si nebyl jistější, ale netušil jsem, jak moc jsem na ní závislý.

Byla pro mě vším.

„Je v pořádku doma, Edwarde,“ slyšel jsem Alice jakoby z dálky. Myslím, že jsem přikývl. Jistě jsem to ale nevěděl.

Ajjinka

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1 2   »

22)   (20.03.2012 15:27)

od začátku této kapitoly se mi nevědomky draly slzy do očí a já si říkala,co blbneš - není proč
no ,ale bylo ,tak nějak jsem z té atmosféry vytušila bolest

tahle statečná trhlá holka má šestý smysl a jen tak něco s ní nezamete,Edward by od ní mohl brát lekce :)
ale miluje ji neskutečně

Ajjinka

21)  Ajjinka (01.03.2011 21:08)

Ambro, ty víš, že já mam tvoje vsuvky ráda! Víc vsuvek, jo! Akorát si nejsem jistá, jestli "dokonale psaný pohled chlapa" je něco, co bych si měla vystavovat
A slovo upír je naprosto šílený, mám tendence ho opisovat, ale když ono to nejde!

ambra

20)  ambra (16.02.2011 23:02)

Chjo... Ten Tvůj Edward pečovatel, toho by sis měla nechat patentovat .
Já prostě nechápu, jak můžeš tak dokonale psát pohled chlapa. Já ho chci!!! Omlouvám se za malou hysterickou vsuvku . Tak jo, pravda byla vyřčena krásně bolavě a originálně (oceňuju, že si i Edward uvědomil, jak absurdně zní slovo upír nahlas ), teď jen doufám, že Bella nebude potřebovat moc velký prostor .

morningstar

19)  morningstar (31.01.2011 20:00)

oh můj bože, to je nádherá uáháááh, to je prostě bombáááááá konečně to ví, konečně, konečně prosím prosím další dílek pěkně prosím, smutně koukám to byla jízda, skvěle napsané a ten závěr no prostě super

18)  ani (31.01.2011 13:27)

je to bomba už se těšíím na další!!!

17)  Scherry (31.01.2011 12:08)

semiska

16)  semiska (31.01.2011 00:17)

Nádhera. Zachránil ji, staral se o ní jako o nejcennější poklad a řekl jí pravdu. Ona to vezme určitě dobře, já jí věřím. ;) Moc se ti to povedlo. Úplně jsem z něj cítila tu bolest a smutek, když jí to říkal. ;)

15)  Terry (30.01.2011 23:45)

Páni užasny jezis ja se na tenhle dil tak tesila a moc se tesim na dalsi :) jééé konecne to ví :) supeeeeeeeeer strasne moc prosim a o pridani noveho dilu co nejdrive
Dekuju

Lenka326

14)  Lenka326 (30.01.2011 22:30)

Skvělé, dokonalé. Edward a jeho pocity, strach o Bellu a potom ta nečekaně vyslovená pravda. Nádherně jsi popsala to, jak se cítí, jak si bojí, že o Bellu přišel. Přišel? Snad ne, ona nevypadá jako někdo, kdo si to neumí v hlavě srovnat a uvědomit si, co cítí a koho skutečně miluje. Jen asi potřebuje trošku času. Doufám, že jí to nebude dlouho trvat.

eMuska

13)  eMuska (30.01.2011 22:30)


...Ale vzala to dobre, keď mu povedala, že ho miluje - a objala ho, či?
Ale píšeš nádherne, len čo je pravda.
P.S.: Tryskomyš

12)  gabina (30.01.2011 22:18)

Tak snáď to Bella potrebuje len "stráviť". Peknéé

11)  AMO (30.01.2011 22:05)

Modlím se, aby vše dopadlo dobře. Budu věřit, že si Bella potřebuje pouze utřídit myšlenky. Moc prosím o šanci pro Edwarda

10)  Ashley (30.01.2011 21:56)

tryskomyš
jsem ráda, že jí Edward pobvěděl myslím, že Bella si to v klidu přežvýká a budou šťastní;)
Těším se na pokračování!!

9)  kamčí (30.01.2011 21:47)

8)   (30.01.2011 21:26)

Tryskomyš (??? )
Každá pravda vyjde najavo...
Ale čo teraz? Čas je isto potrebný... alebo prepotrebný?

anamor

7)  anamor (30.01.2011 21:21)

No asi si to vše musí přebrat v hlavě a smířit se s tím co je a to osamotě. Tedy doufám, že to bude jen tahle varianta a nebude se dít nic horšího. ;) :)

6)  janett (30.01.2011 21:17)

Skvěle vymyšlené a těžko odhadnout, co bude dál, ale jak Tě znám, tak budu zase překvapená:)

Noth

5)  Noth (30.01.2011 21:15)

Hrome, klikla jsem na kapitolu a došla k závěru, že se nějak nechytám...
Posléze jsem došla k ještě hodnotnějšímu závěru a to, že mi unikla i třiadvacítka.
Takže se kaji, žes tam ode mě nenašla komentář.
Třebaže taková sedmnáctka - no to není zas tak zlé, no ne?

Nakonec jsem ráda, že jsem to slupla v tak krátkém časovém intervalu, protože mi začínala být zima, s ledovou vodou už na mě, prosím, nechoď.
(Pro dokreslení celkového dojmu si domysli nějaké pěkné citoslovce odporu, já v tom chodit moc neumím.)

V TRYSKOMYŠI jsem tušila jasnou zradu v podobě ryzího pobavení. Ono tahle pasáž vykompenzovala i vylévání Edwardova srdéčka.
Je mi jasné, že to tam být musí a že to patří k jeho povaze, ale když přihlédnu k tomu, kolikrát jsme si těmi Edwardovými chvilkami, kdy x slovy perfektně popíše, co cítí, (navzdory pořekadlu, že ten, kdo dokáže slovy vyjádřit jak miluje, doopravdy nemiluje) s nespočtem autorek prošly...
... Tak opět docházím k závěru, že je to stejně fuk, protože hlodavci vládnou světu a u tebe se nemusím bát, že by se to zvrtlo v neustále se opakující rozhovory vystřižené jak z manželské poradny a v soustavné breptání o srdceryvných pocitech, protože TVOJE Bella "potřebuje" prostor, ať už to znamená cokoliv.
No, ono to stejně nebude jen tak, co?:)

Bez jakýchkoliv dalších závěrů bych to tu teď uzavřela s tím, že se ti to povedlo.;)

4)  bb (30.01.2011 21:11)

no teď vážně nevím, co Bella na to už aby byl další dílek

Silvaren

3)  Silvaren (30.01.2011 21:04)

Skvělé, úžasné, nádherné! Skvěle jsi popsala Edwardovu nervozitu a ten proces přijímání pravdy. Prostě nádhera!!!

1 2   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek