Sekce

Galerie

/gallery/No hope.jpg

Neumím psát tyhle scény, takže mi to můžete omlátit o hlavu, slibuju, že nebudu uhýbat *kříží prsty* :D

(15+)

 

Všem čtenářům bych chtěla popřát krásné prožití vánočních svatků. Hlavně nohy v teple! :)))

22. kapitola

„Krásné Vánoce, Edwarde.“

Byl jsem nervózní, šíleně nervózní, a stužkovaný balíček, který jsem měl zastrčený v kapse, vážil snad tunu. Poslední hodinu jsem strávil zíráním na zhruba deseticentimetrovou krabičku zabalenou v jemném béžovém papíru. Žádné vánoční motivy ani barvy. Tohle nebyl jen ledajaký dárek, bylo tím myšleno mnohem víc, než co bych mohl vyjádřit slovy.

Nesměle jsem zvedl ruku a zaklepal na silné dveře. Jestli se Charliemu muselo něco nechat, byla to snaha o to, aby své dceři zařídil co největší bezpečí. Tyhle dveře by se normálnímu člověku vyvrátit nepodařilo. To ovšem ani zdaleka nemohlo napravit to, jak málo se doma zdržoval. Spustil jsem paže a sevřel v uklidnění dlaně v pěst. Zhluboka jsem se nadechl a narovnal se v ramenou. Připravenější už jsem být nemohl.

Dveře se otevřely a já zůstal překvapeně stát. Vypadala úžasně, ale v jejích očích byla vidět stejná nervozita, jakou jsem cítil já. Široce se usmála a skočila mi kolem krku. Překvapeně jsem ji k sobě jednou paží přitiskl. Nohy jí visely pár centimetrů nad zemí. Netušil jsem, čemu vděčím za tak milé přivítání.

Poodtáhla hlavu a zakřenila se na mě.

„Ahoj,“ broukla tiše a lehce mě políbila. Druhou rukou jsem jí vjel do vlasů a přidržel si její tvář u své o něco déle. Když jsem se odtáhl, omámeně vydechla.

„Ahoj,“ šeptl jsem pobaveně a užíval si její náhlé rozpaky. Část nervozity úspěšně odplula, i ona se zdála víc klidná. „Můžu dál?“ zeptal jsem se a kývl hlavou dovnitř. Neodpověděla, jen mě vzala za ruku a vtáhla mě dovnitř. Zabouchla za námi dveře a pustila mou dlaň. Sledoval jsem její výraz a všímal si drobných rozdílů v jejích očích. Nikdy se na mě takhle nedívala. Nevěděl jsem, čemu to mám přisuzovat. Přeci jen jsou to naše první Vánoce, kdy jsme spolu. I já se cítil jinak. Úplně jinak. Tak proč ne ona?

Sundal jsem si kabát a pověsil ho na věšák. Bella mezitím odběhla do pokoje. Narovnal jsem si svoji nejlepší košili a nejistě vykročil vpřed. Vonělo to tu úžasně, směsice skořice a vanilky. Nebyla to ta vlezlá vůně, jen decentně doplňovala vůni stromku, který, jak jsem si stihl všimnout, byl už ozdobený. Usmál jsem se.

Když vyšla z pokoje, také se usmívala. Šla pomalu až ke mně a zase mě vzala za ruku. Líbil se mi její teplý dotek. Natáhla i druhou ruku a začala třít moji dlaň, jako by ji chtěla zahřát. Tentokrát byl můj úsměv smutný, to se nikdy nestane. Navěky chladný jako kus ledu…

„Nebudeme tu jen tak stát,“ řekla a vedla mě za sebou do svého pokoje. I ten krásně voněl. Nebyl jsem v něm poprvé, ale stejně si připadal zvláštně. Posadili jsme se na postel, naše prsty zůstaly propletené. Díval jsem se na naše spojené ruce a cítil se šťastný.

„Něco pro tebe mám,“ probral jsem se najednou. Možná jsem mohl počkat a nevybalit to na ni hned, ale já nemohl čekat. V tuhle chvíli mi trpělivost zrovna moc neříkala. Musel jsem znát její reakci.

„To jsme asi dva,“ rozpačitě se usmála. Konečky prstů volné ruky jsem jí něžně přejel po tváři Přitiskla se k nim blíž a já cítil příjemně pichlavé pálení. Poznal jsem, že jí můj dotek není lhostejný, slyšel jsem její srdce, které to dávalo hlasitě najevo. Nedočkavě jsem se poodtáhl a položil před ní obdélníkovou krabičku. Lehce se zamračila a opatrně si mě změřila. „Neutrácel's moc peněz, že ne?“ zeptala se a nedůvěřivě koukala na dárek před sebou. Zavrtěl jsem hlavou. Milosrdná lež skoro není lež.

Roztřeseně pohladila svrchní papír a vzala ji do ruky. Jedním opatrným škubnutím ji zbavila papíru i stuhy. Na okamžik zvedla oči a podívala se do mých, jeden koutek úst se jí vyhoupl nahoru, než je zase sklopila. Sledoval jsem každý její pohyb, každou změnu v její tváři. Otevřela krabičku a já spokojeně sledoval, jak pootevřela rty. Prsty přejela po drobném šperku v saténem vyložené krabičce. Okouzleně si ho prohlížela, její oči byly skelné, jako by každou chvíli měly začíst plakat.

Zvedla řetízek do ruky a prohlížela si ho kousek od sebe. Byl to drobný stříbrný klíček s hlavou ve tvaru srdce, vykládaný diamanty. Byla to mistrovská práce, a jakmile jsem to v Surrey uviděl, musel jsem ho koupit. Cena už nehrála žádnou roli.

Pohrávala si s ním mezi prsty a vypadala trošku duchem nepřítomná.

„Ten je od mého srdce, vysvětlil jsem tiše. „Patří jen tobě.

Najednou, ani jsem nevěděl jak, mi visela kolem krku. Dýchala mi do vlasů a já se roztržitě zasmál. Nečekal jsem, že to bude takový pocit. Naprosto dokonale uspokojující.

„To je… nádherný, Edwarde. Děkuju,“ zamumlala zjihle, když se ode mě odtáhla. Oči jí zářily a já byl štěstím bez sebe z vědomí, že za to můžu já. Tolik zbytečného strachu. Tušil jsem, že se jí bude líbit, ale pořád ve mně byl ten vrtkavý kousek, který si nebyl tak úplně jistý. Usmál jsem se a jeden neposlušný pramínek vlasů jí zastrčil zpátky dozadu. Roztřeseně mi úsměv opětovala.

„Taky pro tebe něco mám,“ začala a trochu se začervenala. Ze všech sil jsem se snažil nevšímat si toho, jak si skousává ret. Jak jí krev mizí tam, kudy přejela zuby a zase se pomalu vrací zpět. „Něco, co je pro mě důležitý, a chci, abys to měl ty.“ Vyčkávavě jsem se na ni díval, vypadala nervózně a to mi k ní vůbec nesedělo. Ani dnes. Než jsem ale stihl začít zmatkovat, trhavě se zasmála.

„Není to ani zabalený, nevěděla jsem si s tím rady,“ řekla a pořád vypadala tak nějak zvláštně jinak.

„To nevadí,“ snažil jsem se ji uklidnit. Jen lehce zavrtěla hlavou.

„Jasně, šetříme papír, já vím,“ zachichotala se. Nechápavě jsem pozvedl obočí, proč naráží zrovna na tohle?

„Koupila’s mi snad dům?“ ptal jsem se pobaveně. Další zavrcení hlavou. Trochu jsem si oddechl, i když jsem nevěřil, že by to bylo něco takového. „Vzbuzuješ mou zvědavost.“

„Doufám, že nebudeš zklamaný,“ šeptla tiše a sklopila pohled. Měl jsem chuť nahlas říct, na co zase myslí, jak bych nemohl mít radost z něčeho od ní? Říkal jsem jí, že od ní nic nechci. Ona samotná pro mě je tím nejlepším dárkem, který mi mohla dát.

„To by ani nešlo,“ zamumlal jsem trochu vykolejeně, jak jsem se snažil nedat najevo nesouhlas s tím, jak nad sebou uvažuje. Byla ticho, další divná věc, která mi k ní v tuhle chvíli neseděla. Dívala se na mě a já její pohled nechápal. Nesměle se pousmála a naklonila se blíž ke mně.

„Krásné Vánoce, Edwarde,“ zašeptala a natáhla se až těsně ke mně. Políbila mě, něžně a pomalu. Zaskočeně jsem jí polibek opětoval. Pořád jsem nevěděl, co se děje. Ale když jsem ji takhle líbal, bylo mi vlastně všechno jedno…

Přišoupla se blíž ke mně a chvějícími se prsty se chytila límce mé košile. Přitáhla si mě těsně k sobě. Tak blízko, že jsem na hrudi skoro cítil tlukot jejího srdce. Zkoprněle jakoby v mlze jsem cítil dotek jejích prstů na zádech, ramenou, pažích… snažila se mě zapojit alespoň tím, že si ji k sobě přivinu. Nevím, jestli to bylo tím, že jsem jí chtěl zkrátka udělat radost, nebo proto, že jsem neměl nejmenší potuchy, o co se snaží, ale udělal jsem přesně to, co po mně chtěla. Roztáhl jsem kolem ní své paže a nechal ji ztratit se v mém objetí; aniž bych vzdálil rty od těch jejích.

A pak to bylo přede mnou, jako by někdo práskl novinami o stůl s jednoslovným titulkem navrchu: Tebe.

Ztuhl jsem. Nemohla si to přeci vyložit takhle, nemohla… Chtěl jsem se od ní odtáhnout, promluvit jí do duše, že tohle nemůžeme. Vymyslet si další z mnoha lží, klidně pak celý večer beze slova sedět a sledovat její naštvanou tvář, ale její polibky byly jako droga, o kterou jsem se nechtěl připravit. I kdybych po světě chodil dalších dvě stě let, byl jsem si víc než jistý, že ona je tou pravou. Mou vyvolenou…

Ač jsem na sobě nedal nic znát a pořád se nechal něžně líbat, uvnitř sebe jsem sváděl boj. Ta rozumnější část, kterou jsem doteď poslouchal, doslova vřeštěla ne!. Ta druhá, naprosto sobecká část, skoro prosila, o to říct ano

Se zapřením všeho, čeho jsem se dosud držel, jsem podlehl té sobecké části.

Takhle to prostě má být. Takhle je to správně.

Uvědomoval jsem si jen Bellino potěšené uchichtnutí, když jsem se rozhodl náš polibek prohloubit. Hlavou mi pořád vířily protichůdné myšlenky, ale už jsem je ignoroval. Teď už nebylo cesty zpět. Jednu ruku jsem posunul o něco níž a se strachem své šílené neomalenosti, se dotkl její holé kůže na zádech. Překvapeně vydechla a o něco zvrátila hlavu. Oči měla zavřené, ale já je stejně sledoval tak, jako by mi mohly říct, jestli to je, či není špatné. Neotevřela je, ale usmála se. To bylo jasnou odpovědí, která mi dodala odvahu.

Objala mě kolem krku a znovu mě políbila. Ještě nikdy jsme se takhle nelíbali, nikdy jsem nás nenechal zajít takhle daleko, protože jsem moc dobře věděl, kam by to vedlo. Jenže teď… teď jsem nám nebránil.

Rukama jsem jí nesměle přejížděl po zádech a zapamatovával si každý milimetr její hřejivé kůže, který mi prošel pod prsty. Chtě nechtě jsem se musel uchechtnout, když si začala nedočkavě přetahovat tričko přes hlavu. Rozcuchaná a červená v obličeji se na mě roztržitě usmála. Byla mnohem kouzelnější než kdy dřív.

Vidět ji takhle, jen v krajkovém prádle, bylo něco neuvěřitelného. Nemohl jsem se toho pohledu nabažit a připadal si dost nepatřičně, když jsem si uvědomil, že mě celou dobu pozoruje. Jí to evidentně nevadilo, naopak vypadala potěšeně, skoro samolibě. Teď už to byla zase ona, klidná a svá. Měl jsem pocit, že nemalou zásluhu na tom měla moje vstřícná reakce.

Nevěděl jsem, kde se to ve mně vzalo, možná za to mohl ten přesycený vzduch kolem nás, ale těsně jsem si ji k sobě přitáhl. Úplně uvolněná se mi oddala, důvěřovala mi. Prsty jsem ji hladil po krku, přes zátylek a po páteři dolů. Zachvěla se a mně v hlavě na chvíli zase přehlušovala ta rozumnější část, ale jakmile jí unikl z úst přidušený zvuk, zase se veškerý rozum vypařil.

Líbal jsem ji na ramenou a klíční kosti. Pokaždé, když jsem se rty přiblížil k její horké pokožce, celé tělo se jí napjalo v očekávání. Fascinovaně jsem sledoval, jak reaguje na můj chladný dotek. Neodtahovala se, nebyl jí nepříjemný, chtěla, abych se jí dotýkal.

Pomalu jsem ji položil na postel. Srdce se jí rozeběhlo neskutečnou rychlostí, sledoval jsem, jak jí na krku zběsile pulzuje tepna, ale dál jsem zůstával klidný. Teď jsem nebyl na lovu. Teď jsem byl tady a nehodlal to ničím pokazit.

Hladil jsem ji po tváři, bradě a po krku sjížděl níž. Ruce měla natažené podél těla. Když jsem dlaň přiložil na místo, kde se její srdce urputně snažilo dát najevo, že je tady, vynechalo dva údery a pak se rozeběhlo ještě rychleji. Sklonil jsem hlavu a zasypával ji polibky, nebránila se, když jsem se jí pokoušel zbavit té zbytečné části prádla.

Byla krásná. Nádherná. A jen má.

Pod mými opatrnými doteky spokojeně mručela, nebál jsem se jí takhle dotýkat, bylo to pro mě přirozené. Veškeré zábrany byly pryč.

Otevřela oči a podívala se na mě. Hned nato se zamračila, než mě to stačilo rozhodit, co je špatně, přerývavě vydechla jen jediné slovo:

„Košile…“ Bylo jasné, co přesně tím myslí. Roztržitě jsem si začal rozepínat knoflíčky, ale jí to nepřišlo dostatečně rychlé. Vztáhla ruce a škubla. Trochu dotčeně jsem se zašklebil, tohle jsem mohl udělat taky. Neměl jsem možnost nad tím dlouho přemýšlet, protože jsem na hrudi ucítil její teplé dlaně. Prsty mi tlapkala po kůži a sledovala jejich cestičku, kterou si vedly. Páteří mi projelo chvění a rychle jsem vyhledal její rty. Byla to skoro nezbytná potřeba.

Uvědomoval jsem si její chvění, když jsem se na ni holou kůží přitiskl, snažil jsem se odtáhnout, aby jí nebyla zbytečná zima, ale nedovolila mi to, nesouhlasně v polibku zabručela a já se nechal tak snadno přesvědčit. Nikdy bych byl neřekl, jak moc ovlivnitelný budu.

Nepotřebná látka kraťásků zmizela a já z toho byl naprosto šílený. Přejížděl jsem jí prsty a ústy po těle, líbal ji na ploché bříško, které se zvedalo rychleji a rychleji, kdykoliv jsem se přiblížil blíž. Ležela se zavřenýma očima, vlasy rozházené po polštáři. Sem tam se jí po tváři objevil krátký úsměv. Byla to jedna z nejkrásnějších věcí jen sledovat její tvář, která přesně říkala, co se jí líbí.

Teď byla dokonalá.

„Edwarde,“ zamumlala bez dechu a upřela na mě svůj vemlouvavý čokoládový pohled. I její oči mi připadaly tmavší, temnější. Ještě krásnější.

Zhluboka jsem se nadechl, její vůně byla všude, mnohem silnější než obvykle. Příjemně mě šimrala na patře. Pousmál jsem se, nevyvolávala ve mně chuť po její krvi. Až příliš moc jsem ji miloval.

Při sundávání zbytků prádla jsem si připadal nepřirozeně neohrabaný. Přísahal bych, že se mi ruce samy rozklepaly. Necítil jsem trapnost, na to jsem byl až příliš mimo. Když mě viděla, nesměle se usmála, ale její úsměv trhavě zmizel. Polkla a mně bylo jasné, že stejně jako já ví, že tohle je definitivní.

Přitiskl jsem se až k ní a pořád ji hladil všude, kam jsem jen dosáhl. Po pažích, bocích, stehnech. Líbal jsem každé místečko, které si o to otevřeně říkalo. Vzdychala a mně ten zvuk dělal neskutečně dobře. Teď už jsem se ani já neusmíval, jen se upřeně díval, jak její tělo reaguje na mé. Spokojeně jsem si uvědomil, že se proti mému doteku zvedá, vychází mi vstříc.

Naposledy jsem ji něžně políbil, nechtěl jsem na nic tlačit, nikam spěchat. Chtěl jsem, aby tohle všechno bylo dokonalé. Pro ni.

Když jsem udělal ten poslední pohyb, který byl třeba, aby naše těla splynula v jedno, zarazila se, krátce sykla a pevně k sobě sevřela víčka. Nehýbal jsem se, jen jsem čekal. Hladil jsem ji a utěšoval, lehce ji líbal na tváře a krk a mumlal, že ji miluju. Netrvalo dlouho a roztřeseně přikývla.

Pomalu jsem ji políbil a ona mi polibek líně oplatila… Ten první pohyb byl snad to nejtěžší, co jsem měl kdy udělat. Vědomí, že jí skoro záměrně způsobím bolest, mě ubíjelo. Nebyla uvolněná, cítil jsem, jak má celé tělo napjaté a čeká stejně jako já.

Bylo to jednodušší, než jsem si myslel. Celou dobu jsem sledoval její tvář, hledal jakýkoliv náznak bolesti, ale žádný jsem nenašel. Natáhl jsem ruku a pohladil ji po tváři, chytila ji a skoro křečovitě stiskla.

„Jsem tady,“ zašeptal jsem k ní tiše a nechal si dál tisknout ruku. Přerývavě vydechla a já ji znovu políbil. V tomhle jsem sobec nebyl, chtěl jsem, aby ona byla šťastná a spokojená a hodlal jsem pro to udělat všechno.

„Miluju tě,“ zamumlala sladce a pomalu mi omotala paže kolem krku. Přitiskl jsem se k ní a jen okrajově vnímal, jak se mi kolem pasu obtočily její nohy. Zrychleně jsme dýchali a nepřestávali se hladit, laskat, líbat. Bylo to dokonalejší, než jsem si kdy mohl myslet.

Tohle muselo být nebe.


Ajjinka

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

20)  Adela (21.02.2016 12:55)

Mo hezké. Čtu to už po paty a teprve tet komentoju.

19)   (20.03.2012 10:25)

takhle vypadá "NEUMĚNÍ" psát erotické pasáže ????
tak to vážně nevím,co by se mnou dělalo "umění"
tváře mám jako rak a motýlků v břiše dva tucty - nejmíň

ireen

18)  ireen (19.03.2012 19:48)

To je erotika! Prý zbytečné kapitoly!?! Jsem červená až na zadku a rosí se mi ..čelo? Ajjinko, Ty draku!

ambra

17)  ambra (16.02.2011 21:45)

Ano, chtěla jsem pokračovat ve čtení. Ale prostě nešlo tuhle kapitolu jen tak přeskočit . Je to fakt, ehm... No krása. Romanťárna jako blázen. Krása.

milica

16)  milica (15.02.2011 18:18)

Ježiši, tak tomu říkám Vánoce
Nádhera

15)  kamčí (04.01.2011 15:38)

jak, že neumíš tyhle zcény? byla to nádhera. začala jsem číst tuhle povídku ráno a teď jsem dočetla sem. je to moc hezký a čtivý, takže mi teď nezbývá, než se těšit na pokračování. díky

Linfe

14)  Linfe (03.01.2011 14:20)

Jsem ráda, že jsem si tuhle kapitolku nechala na později, ale teď je mi líto, že jsem si ji dala v práci a musela se držet na uzdě s ácháním a ocháním. Doslova jsem se rozpustila a vsákla do židle. Bylo to tak nádherné, řeči o tom, že ti tohle nejde nejsou vůbec na místě. Děkuju mockrát a těším se dál.

13)  LŮCA (03.01.2011 08:38)

už s enemůžu dočkat další kapitolky

12)  bb (26.12.2010 20:45)

ááách... nemám slov ... moc krásně jsi to napsala

Noth

11)  Noth (26.12.2010 13:54)

Deset.
Je ti jasné, že pokud by tohle byla jednorázovka, měla bys tu slibnou třicítku?;)
Jasně, že to víš, ona navíc to 15+ v perexu hojně způsobuje supí syndrom.
I když možná "pouze" 29, protože bys musela oželet ten můj. Takže nic, co bys nepřežila.:D

V každém případě bys ho musela oželet proto, že bych hned po střetu s "Klíčem od Edwardova srdce" klikala na takový ten červený čtvereček, s bílým křížkem v centrální části, v pravém horním rohu obrazovky.

Jenže tohle není jednorázovka. Naštěstí pro mě, naneštěstí pro tebe. A protože to není jednorázovka, nepůsobilo to lacině přeslazeně nebo přeslazeně lacině.
A protože v záhlaví článku čtenář nalezne tvůj nick, nevybafne na něj po otevření stuhou omotaná Bella a ze stropu se neposypou konfety
(protože ty si určitě schováváš pro silvestrovský díl:D ), ale naopak tam nohou o koberec šoupe růžolící Bella, se kterou jsme už prožili 21 kapitol...

Proto a právě proto jedenáct.

10)  gabina (25.12.2010 20:28)

Krásne vianočné "darčeky"

semiska

9)  semiska (25.12.2010 18:31)

MOc krásné Vánoce si udělali. Jeho dárek byl dokonalý, ale ten její byl ještě dokonalejší. Jsou tak krásní, když jsou spolu. Přímo božsky si to napsala. Krásná romantika. Jen doufám, že tu jejich romantiku nezkazí Charlie. Moc se ti to povedlo, těším se na další kapitolku.

8)  AMO (24.12.2010 22:15)

Nechala jsem si tu kapitolku až na večer a udělala jsem dobře...byl to totiž další krásný dárek .
Bylo to tak nádherný a něžný a romantický a nesmělý a já jsem naprosto naměkko .
Takže děkuji za dárek a přeji krásné dny vánoční

ambra

7)  ambra (24.12.2010 21:02)

Ajji, poslední dobou míváš hrozně vtipné perexy . Tyhle scény... No nic, jdu obtěžovat svého spolubydlícího:D . Nádherné, děkuji. A ta píseň . A ta fotka .

6)  Raduššška (24.12.2010 15:54)

Ajjinko, ty umíš psát tyhle scény!!!:D :D

5)  katuse (24.12.2010 15:49)

krása ...děkuju ti za krásný Vánoční dárek ...

sakraprace

4)  sakraprace (24.12.2010 15:33)

Krásné, romantické, něžné, prostě nádherné

3)  Ashley (24.12.2010 15:16)

Páni Ajjinko, jestli ty neumíš psát takové scény, tak já jsem santa klaus! Naprosto dokonalá scéna, kdy se ti dva znovu poznávají, nepostrádala napětí, lásku a především vkus a eleganci. To s jakou lehkostí a elegancí jsi zvládla pro mnohé autory nepřekonatelnou scénu je naprosto mistrovské dílo. Nic laciného, jen spousta emocí, vkusu a lásky!
Přeji krásné Vánoce a mnoho úspěchů do nového roku!

Astrid

2)  Astrid (24.12.2010 15:15)

Hej!!! Kde je to ostatné? takto to stratiť v preklade!! Pripomenulo mi to RE 7kapitolu, ano to je nezabudnuteľná vec, s času na čas to otvorím - len tak pre seba;)

EIT: ja tu píšem RE, nie myslela som BE, promiň určite som nemyslela resident E )))))))))))))))))))))))))))):D

Ree

1)  Ree (24.12.2010 00:59)

Ňaf! Tohle rozhodně bylo nebe!
Ajjo! Zasloužíš hammertime! Ty tyhle scény neumíš?! Ty?! Proboha, vždyť ty jsi jedna z těch, které je píšou naprosto, ale naprosto úžasně. A jestli jsem si myslela, že scéna v sauně byla dokonalá, tak tohle ji naprosto předčilo! Já se rozplývám!
Byli strašně sladcí. Nervózní Bella a překvapený Edward...

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still - Newborns