21.12.2010 [20:00], Ajjinka, ze série No Hope, komentováno 16×, zobrazeno 3710×

Další naprosto zbytečná kapitola, která je takovou cestičkou k další naprosto zbytečné kapitole. Však už to znáte =D

21. kapitola

Stromek

Zrovna v tuhle chvíli jsem byl rád za to, kdo jsem. Jako člověk bych si nemohl dovolit sedět jen tak v tričku na zasněžené verandě. Sníh byl úplně všude. Zábradlí přes rampouchy a vrstvy sněhu skoro nebylo vidět. Vzduch byl čistý a chladný, voněl jen okolním lesem.

Měsíc byl zrovna v půli, ale i tak na nebi působil nejimpozantněji. Seděl jsem a přemýšlel, jako už tolikrát předtím. Poslední dva dny jen nad jednou otázkou.

Vánoce se nezastavitelně blížily, a ač jsem si myslel, že už nikdy nemůžu přijít do stresujícího stavu, opak byl pravdou. Většinu své existence jsem nechápal ten ruch a zmatek kolem Vánoc. S rodinou jsme Vánoce příliš neřešili. Co jsme potřebovali, pořídili jsme si sami. Ale teď to bylo jiné. Bella mi změnila pohled na život jako takový, že do toho spadaly i vánoční svátky, to jsem zjistil až nyní.

Co by chtěla dívka, jako je Bella? Emmett mě ponoukal ke koupi sněžného skútru. Nemohl jsem popírat, že by z něj byla určitě nadšená, ale jen představa toho, že se pohybuje v blízkosti několika metrů vedle toho rucervacího stroje, mě děsila. Nehodlal jsem jí dát něco, na čem by si mohla případně ublížit. Chvílemi jsem skoro litoval, že jsem si nenechal poradit od Alice. Vlastně ne, nechtěl jsem zneužívat jejích schopností, stejně tak jsem mohl vzít s sebou Jaspera, pořídit jí zlatou rybku a donutit ho, aby zařídil, že bude Bella radostí bez sebe. Uchechtl jsem se, asi mi to vážně lezlo na mozek.

„Tak už se konečně rozhodni!“ ozvala se Alice nabručeně z jejich pokoje. Štvalo ji, že jsem si od ní nenechal poradit. „Tvoje nerozhodnost mě vážně zničí.“

Měl bych si začít dělat čárky, kolikrát už tohle řekla. Vsadil bych se, že k jubilejní stovce nemá daleko.

„Já se snažím,“ houkl jsem. „To snad vidíš,“ dodal jsem škodolibě. To má za tu svoji otravnost. Zaprskala jako kočka a já se usmál. Mohlo být kolem páté hodiny, možná šesté. Tma byla pořád stejná. Zavrtěl jsem se, abych se víc opřel, což jsem neměl dělat. Sněhová sprška mi zapadala přímo za krk, nestudilo to a ani to nebylo nepříjemné, jen mi bylo líto téhle košile. Byla Bellina oblíbená.

Nedalo se nic dělat, musel jsem si ji převléknout. Měl jsem ji vyzvednout až v devět, času zbývalo ještě plno. Už dlouho jsem plánoval výlet do Surrey nebo Vancouveru, možná jsem byl naivní, ale s velkými městy jsem měl spojený i větší výběr, ať už se jednalo o cokoliv. Do Štědrého dne zbýval týden, čas se neuvěřitelně krátil.

Budu si muset brzy udělat malý výlet. Usmál jsem se, možná to přeci jen stihnu.

„Já tě vážně miluju,“ mumlala Bella s plnou pusou, kterou měla upatlanou od čokolády. Chtěl jsem jí udělat radost a tak jsem se cestou k ní stavil v pekárně pro koblihy. Jak Bella tvrdila, snídaně je základem úspěšného dne a já se učil rychle. „Tohle bych si nechala líbit denně,“ řekla spokojeně, když v rukou zmuchlala už prázdný papírový sáček.

„Žádný problém,“ pousmál jsem se. Vsadil bych se, že se lehce začervenala, nemohl jsem to ale vidět přímo, protože odvrátila hlavu. Byla sladká.

„Jaký je plán?“ zajímal jsem se. Doteď jsem v podstatě nic nevěděl, náš noční telefonát byl až nebezpečně tajemný, takže jsem byl připravený snad na všechno. I když… je to Bella, nikdy nebudu připravený na všechno.

„Potřebuju poradce a nosiče,“ řekla jen a vyhoupla si jednu nohu na palubní desku, periferním viděním jsem sledoval, jak si do sněhule s bambulí zastrkává džíny.

„Poradce?“ nechápal jsem. Byl jsem zvědavý. Pořád jsem sledoval silnici před sebou, ale zároveň i ji. Nevzrušeně kývla hlavou, ale nic víc neprozradila. Měl jsem tendenci se ošít, nelíbilo se mi, že zase nic nevím. Kdybych alespoň něco tušil, ale u ní jeden nikdy nevěděl. K čemu jí může být nosič? Chce, abych ji nosil? Jestli jo, žádný problém. Jen nechápu důvod. „Víc mi neřekneš,“ hádal jsem. Nenuceně se zasmála.

„Není to tajemství, Edwarde,“ uklidňovala mě. „Jen si nejsem jistá, jestli to neotočíš, když ti řeknu, kam jedeme,“ přemýšlela nahlas. Zvrásčil jsem obočí. Začínal jsem mít divný pocit. Nebyl to strach, spíš takové podivné mravenčení někde uvnitř.

„Jedeme někoho zabít?“ vtipkoval jsem. Zvážněla.

„To bys udělal?“ Tón, kterým to říkala, byl naprosto vážný. Musel jsem se jí podívat přímo do očí, jak mě její otázka zarazila. Skoro jsem nahlas vydechl, když jsem tam našel ty rošťácké jiskřičky.

„Pro tebe cokoliv,“ usmál jsem se, ale pořád se cítil tak nějak nesvůj. Tohle nebyl zrovna druh humoru, který bych upřednostňoval. Děsila mě představa, že bych kvůli ní měl někoho zabít, možná o to víc, protože jsem věděl, že bych toho schopný byl. Kdyby jí někdo ublížil, nebo jí hrozilo nějaké nebezpečí, neváhal bych a snažil se ji ochránit. I tímhle způsobem. Zavrtěl jsem hlavou, o tomhle jsem zrovna teď vážně nechtěl uvažovat. „Takže kam jedeme?“ donutil jsem se k normálnímu hlasu.

„Do lesa,“ odpověděla poslušně, ale poznal jsem, že to ještě není celé.

„A tam?“ pomohl jsem jí.

„Pro stromeček?“ vypadlo z ní nejistě. Zatřepal jsem hlavou, abych nahodil zase normální výraz. Dcera místního náčelníka policie mě právě žádá, abych jí dělal komplice při krádeži stromku. Nahlas jsem se rozesmál a nemohl přestat. Možná to ani nešlo.

Bella mě celou dobu ostražitě pozorovala, jako bych měl každou chvíli ztratit kontrolu nad řízením. Jako by se to snad mohlo stát.

„Budeme krást strom?“ dostal jsem ze sebe mezi smíchem.

„Ty ne,“ opravila mě, „ty mi ho jen pomůžeš vybrat, a pak odnést. Zbytek hříšný práce bude na mně,“ uculila se. Bylo na ní vidět, že se jí ulevilo. Minimálně proto, že jsem auto ještě pořád neotočil. Zhluboka jsem vydechl a zastavil tak smích, pořád jsem se ale pochichotával. Zajímalo by mě, jestli o tom Charlie ví. Přesně jako by vytušila, o čem přemýšlím, opatrně dodala: „A musíš mě krýt před tátou.“

„Neříkej, že s tímhle Charlie nesouhlasí,“ vrtěl jsem pobaveně hlavou. Skousla si ret a nevrle se na sedačce zavrtěla.

„On o tom neví,“ kuňkla tiše. Najednou se ale její hlas změnil. „Kdybys jen viděl, jaký příšerný ohyzdy prodávají! My potřebujeme krásnej stromeček… Prostě ho potřebujeme,“ dokončila vášnivě a založila si vzdorovitě ruce na prsou. Ze všech sil jsem se snažil nesmát, věděl jsem, že teď bych si tím u ní určitě nenašplhal.

„Dobře.“

„Jenom dobře?“ nevěřícně se na mě podívala. „Čekala jsem minimálně jeden důvod, proč to nedělat.“ Usmál jsem se a natáhl k ní ruku. Automaticky ji přijala a stiskla.

„Chceš stromeček, budeš mít stromeček.“

Udělala takový zvláštní kňouravý zvuk a natáhla se ke mně tak daleko, jak jí jen bezpečnostní pás umožnil. Polibek na tvář byl jen velmi příjemným bonusem k tomu, jak spokojeně zářila. Dělat jí radost, to bylo teď jediné, o co mi šlo.

„Tak kudy?“ Vesele se dala do vysvětlování cesty, byla spokojená a já taky. V tu směšně krátkou chvíli jsem si byl jistý, že z jakéhokoliv dárku bude nadšená a nebude k tomu potřeba ani Alice, ani Jaspera. Na co taky?

Ani ne po dvou kilometrech mě Bella navedla, abych zatočil. Říkala cosi o tom, že tady nás nikdo nechytí.

„Bello,“ začal jsem a snažil se udržet vážnou tvář, „je ti jasné, že jediný, kdo nás může nachytat je tvůj otec, který tě opravdu jen těžko zavře do vězení?“

„A?“

„A? A asi nic,“ uculil jsem se pro změnu já. Snažil jsem se opatrně projet neprohrábnutou lesní cestou, podvozek Volva nebyl zas tak vysoký, sem tam jsme zavadili o zledovatělý kus sněhu. „Jak ho vůbec chceš uříznout?“ zeptal jsem se zamračeně, když se ozvalo další hrozivé zadrnčení zpod auta. Pro mě by nebyl problém jí stromek podle libosti odštípnout. Jen by se asi hodně divila, kdybych jí ho urval před očima. Těžko bych to asi nějak normálně vysvětlil.

„Jak asi, mám pilku,“ pronesla vážně a já si živě představil, jak by se nejradši plácla do čela, že mi to nedošlo. Jasně… Pilka, proč taky ne.

„Máš v tašce pilku?“ Můj hlas zněl podivně přiškrceně.

„Někdo nosí pepřák…“ pokrčila rameny.

„Je skladnější,“ poukázal jsem.

„Ale ne tak efektivní,“ zazubila se. To měla asi pravdu, když na někoho naběhnete s pilou v ruce, asi ho to zaskočí víc, než pepřový sprej. „Tady můžeš zastavit!“ vyhrkla najednou. Zastavil jsem, jak si přála. Na nic nečekala a doslova vyskočila ze dveří do skoro dvaceticentimetrového sněhu, což si uvědomila nejspíš až pozdě, protože z ní vypadlo zaskočené „Ups“.

Pomalu jsem ji napodobil a taky vystoupil, tentokrát jsem očekával silnou vrstvu sněhu, takže se mi nohy neprobořily tak snadno. Rozhlédl jsem se kolem, bylo tu hodně jehličnatých stromů, ale všechny vysoké borovice. Pochyboval jsem, že má Bella až tak vysoké nároky. Když jsem se otočil směrem k ní, viděl jsem už jen její záda mizící v houští. Na nic jsem nečekal, zabouchl dveře auta a s křupajícím sněhem pod nohama se vydal za ní.

Nejspíš věděla přesně, kam jdeme, protože za počátečními vysokými stromy byly nižší a rozvětvenější. Dokonalé vánoční stromky. Šla najisto, zastavila se přímo před jedním, který vypadal asi ze všech nejlépe. Otočila se na mě a zářivě se usmála. Tváře měla červené od zimy, ale ani to jí neubíralo na kráse.

„Tenhle mám vyhlídlej už z loňska,“ vysvětlila a já se musel ušklíbnout. Dcera náčelníka policie. To sedělo.

Sklonila se tak rychle, že jí šála přelítla přes rameno. Nevěnovala tomu žádnou pozornost a začala se přehrabovat v tašce u nohou. Když opravdu vytáhla malou ruční pilku, věřil bych, že mě polil studený pot.

„Nemyslíš si, že tě to nechám řezat, Bello,“ vyhrkl jsem a možná až moc rychle jí bral ten přespříliš ostrý nástroj z rukou. S jejím štěstím by si uřezala nejen prsty, ale i hlavu. Sehnul jsem se a stejně jako brzo ráno schytal plný zásah za krk. Škubl jsem sebou a vzápětí se pochválil, jak dokonale lidská reakce to byla. Možná jsem se sám od sebe lepšil jen tím, že jsem s Bellou trávil tolik času. Jestli nebyla lidská ona, pak už nikdo.

Široce se na mě usmívala a nevinně schovávala ruce za sebe. Tak takhle to bylo. Potvůrka!

Odhodil jsem pilku na zem a jedním pohybem ji stáhnul s sebou dolů. Překvapeně vyjekla. Jakmile jsme se zabořili do sněhu, zadýchaně se rozesmála. Lehce se zaklonila a já nevěděl, co dělá. Když mi po tváři rozmazala mokrý sníh, potěšeně se chichotala. Ublíženě jsem se zatvářil, tohle jsem nečekal.

Prohrábla mi rukavicí vlasy a druhou setřela sníh z úst, které následně něžně políbila. No dobrá, udobřování mělo něco do sebe.

„Promiň,“ vydechla a její teplý dech mi ovanul tvář. Usmál jsem se, ale jedním rychlým pohybem si ji přetočil pod sebe, kdyby neměla velkou kapuci, vlasy by měla rozházené po sněhu.

„Řekni, že to myslíš upřímně,“ škádlil jsem ji. Pevně semkla rty a zavrtěla hlavou, v očích jí pohrávaly veselé plamínky. „Tak v tom případě…“ Na nic jsem nečekal a začal ji lechtat, přes silný kabát to stejně muselo být jen letmé polechtání.

„Dobře! Omlouvám se a myslím to opravdu vážně, přísahám!“

„Hodná holka,“ pochválil jsem ji a znovu ji políbil. Velmi ochotně se nechala.

„Edwarde, jestli to tam nebude držet, protože jsi to uříznul křivě, tak tě kousnu!“ lamentovala Bella už v polovyhřátém autě. Malinko sem táhlo, protože špička stromu trčela z kufru. Snažil jsem se Bellu přesvědčit, že když bude o deset centimetrů menší, nic se nestane, ale nedala se. Byla šíleně paličatá.

„Lásko,“ povzdechl jsem si, „není problém ho zarovnat, věř mi,“ uklidňoval jsem ji vlídně. Brala všechno tohle šílenství kolem Vánoc strašně vážně, bavilo mě ji u toho pozorovat, ale zatahovat mě do toho nemusela. Chtěl jsem být součástí jejího života, vyjímaje vánočního bláznění. Divil jsem se, že už nikdy nezačala mluvit o dárcích, bylo to uzavřené téma, což se jí moc nepodobalo. Tušil bych, že se jen tak nedá a bude se ze mě snažit něco vytáhnout, ale ona ne. Možná jsem ji v tomhle přeci jen špatně odhadl.

Když jsem ji se skoro dvoumetrovým stromem vysadil doma, už byla klidná. Cestu jsme všichni tři zdárně přežili a to ji zjevně potěšilo. Pomohl jsem jí ho donést do kouta obývacího pokoje, ale musela mi slíbit, že počká na Charlieho a bez něho na něj vůbec sahat nebude. Ještě by si ublížila.

Odpoledne hrozně rychle uteklo, venku bylo ještě světlo, ale já věděl, že pokud chci stihnout obchody v Surrey otevřené, musím vyrazit. Vypadala zklamaně, když jsem jí řekl, že musím jít. Zvláštně mě ten pocit potěšil.

„Jestli chceš, můžu se večer zastavit,“ tišil jsem ji. Vehementně zavrtěla hlavou, ale do očí se mi nepodívala. Přistoupil jsem až k ní, objal ji kolem pasu a přivinul si ji k sobě. I přes svetr jsem cítil, jak je její tělo chladnější než obvykle. „Dobře, večer přijedu.“ Trhavě se zasmála, byla ráda, že jsem ji prokoukl. Vyhoupla mi ruce za krk a pevně mě objala. Přesně tak, jak jsem to miloval.

Cesty z Hope byly protažené, jelo se naprosto bez problémů. Za celou hodinovou cestu jsem potkal jen pár aut, většinu jsem poznával. Patřila obyvatelům Hope. To vědomí mě podivně zahřálo, měl jsem přehled o tom, kde kdo bydlí. Cítil jsem se doma.

Jediné, co mě v tuhle chvíli, kdy jsem si užíval rychlé jízdy po tady neobvykle rovné silnici, bylo, že jsem jel pro něco, o čem jsem zatím neměl ani ponětí. Až teď jsem si připadal jako blázen, co jede takovou vzdálenost bez pořádného důvodu.

Z dálky mě přivítaly světla města. Bylo to už poměrně dlouho, co jsme s Bellou podnikli cestu někam ven. Bez ní to tu bylo navíc podivně prázdné, i když se to kolem hemžilo lidmi. Zaparkoval jsem před obchodní zónou a dav lidí mě docela vyděsil. Slyšel jsem všechna ta srdce ve změti pouličního ruchu. Zhluboka jsem se nadechl, bylo tu cítit všechno. Bylo to tu tak jiné…

Připadal jsem si hloupě, když jsem šel úplně sám po chodníku kolem osvětlených výkladních skříní. Ale… Byla to snad náhoda, nebo možná osud? Ať už to bylo cokoliv, já se do té výlohy podíval.

Široce jsem se usmál. Tohle bylo přesně ono.

Ajjinka

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

16)  ireen (19.03.2012 19:33)

Tahle kapitola není zbytečná, hezky se četla, byla milá a klidná. Jako ten zasněžený les. Jsem fanda "Edwardovy mysli", takže za mne ANO! Díky! Jen tak dál!!!

15)  ambra (07.01.2011 22:21)

Ajji, došlo mi, že jsem minule rovnou skočila na další a odflákla komentík a to by mě u téhle kapitoly speciálně hodně mrzelo. Takže jsem taky měla záminku dát si ji znovu. Každá je krásná, tak křehká a romantická, ale tahle...
Sice mě na začátku zabil sněžný skútr a i v průběhu čtení mě rozesmálo pár věcí, ale celkově jsem ve stavu rozehřátého vosku. A na traileru mám závislost

14)  eMuska (23.12.2010 16:36)

Ach, ono ma to dostalo... znova...

11)  Noth (22.12.2010 12:13)

Vydařená tématická kapitola.

10)  Silvaren (22.12.2010 09:24)

Překrásné, vážně naprostá nádhera. Krásně jsi mě naladila na vánoční notu. A co že dostane Bella pod stromeček? Doufám, že nás nebudeš napínat až do Nového roku.

9)  Linfe (22.12.2010 08:44)

7)  semiska (21.12.2010 22:45)

Skvělá kapitolka, pohodová, zábavná s prvky romantiky. Jsem zvědavá, co bude říkat Charlie na stromeček a co trklo Edwarda do očí a stalo se perfektním vánočním dárkem pro Bells. Moc se těším na další kapitolku.

6)  anamor (21.12.2010 22:37)

Bella s Edwardem, jak kradou stom, krásná představa. Stejně jako Edwardovi i mě v první chvíli zatrnulo, že chce sama ten strom žíznout
Jejich škádlení ve sněhu se mi opravdu líbilo

5)  Ree (21.12.2010 22:35)

Edward je hrozně ňufovný. A Bella je taaaaaaak skvělá

3)  eMuska (21.12.2010 21:47)

Musela som sa zasmiať, keď som sa prichytila, ako sledujem les za bytovkou - ja, dcára zástupcu "šerifa"... Toto bola úžasná kapitolka. Neviem, čo viac by som k tomu ešte mala. Je to proste perfektné a ak sa náhodou stane, že túto poviedku dovedieme do úspešného kona, bude sa mi cnieť... Krásne je to!

2)  sakraprace (21.12.2010 21:43)

Krásné, dcera policejního šéfa krade strom

1