Sekce

Galerie

/gallery/No hope.jpg

„To vůbec nebylo vtipný, Edwarde Cullene!“

20. kapitola

Pizza

„Musíš domů,“ zamumlal jsem, když se naše rty od sebe na pár vteřin vzdálily. Byl začátek prosince a všude kolem nás byl sníh. My naštěstí seděli v krásně vyhřátém autě před Belliným domem. Uvnitř se svítilo, ale Charlie nás z okna nesledoval. Za tu dobu si stačil alespoň trochu zvyknout. Ještě pořád mi Bella převypravovala rádoby rodičovské poučky, u kterých jsme se oba smáli. Na ní však bylo vidět, že ji zájem jejího otce těší.

„Nemusím,“ vydechla omámeně. Už dávno jsem si uvědomil, jak na ni působí má upírská část. Omamovala ji a já toho schválně využíval. Zároveň jsem si byl jistý, že i kdyby o mně věděla pravdu, odpustila by mi. Na tohle by si ona nedokázala stěžovat. Už kolikrát se snažila překročit mnou určenou hranici, ale vždy jsem ji dokázal usměrnit. Nikdy se nezlobila, ne dlouho.

„Charlie mě zabije,“ řekl jsem odevzdaně a začal ji znovu nadšeně líbat. Neznal jsem nic lepšího, než když se naše rty třely o sebe. Moje ledově chladné a její nádherně teplé. Bylo to elektrizující a ani jeden jsme se nedokázali našich polibků nabažit. Většinou jsem já musel být ten rozumný, kdo řekl konečné dost.

„Nikdy by tě nezabil, vždyť to víš…“ šeptla a prsty zajela víc do mých vlasů. Tahala je a ve mně tím vzbuzovala touhu po dalších a dalších polibcích. To bylo přesné znamení, kdy skončit.

Odtáhl jsem se a ona se zašklebila. Usmál jsem se, byla rozkošná, když se zlobila. Vůbec to totiž neuměla a její snaha byla legrační.

„Promiň,“ broukl jsem sladce a políbil ji na spánek. Věděl jsem, že tohle ji trochu obměkčilo. Neptala se, proč nás vždy utnu ve chvíli, kdy se dostáváme do nejlepšího, a já za to byl rád. Nesnášel jsem, když jsem jí musel lhát, snažil jsem se, abych k ní byl co nejupřímnější. Nemohl jsem jí prozradit naše tajemství, i když jsem si byl skoro jistý, že by ho dokázala bez problémů udržet, ale jakoukoliv lež navrch jsem už předem zamítal.

„Uvidíme se zítra ve škole?“ zeptala se a zněla, jako by si tím vůbec nebyla jistá. Pousmál jsem se a přitáhl si ji pro poslední polibek.

„Ráno tě vyzvednu.“ Spokojeně se usmála, narazila si čepici na hlavu a vylezla ven do toho nečasu. Sledoval jsem každý její krok po zledovatělé cestě a byl připravený jí kdykoliv přispěchat na pomoc. Nebyla nijak obratná a ve sněhulích s hladkou podrážkou na stabilitě rozhodně nepřibrala. U dveří si stáhla jednu rukavici a začala se dobývat dovnitř. Rozsvítil jsem přední světla a pořád z ní nespouštěl oči. Čekal jsem.

Otočila se a se zářivým úsměvem mi zamávala. Přesně jako vždycky. Teď už jsem mohl bez obav odjet, a když jsem z domu uslyšel Charlieho chraplavé „Takhle se chodí domů?“ odjížděl jsem i s upřímným smíchem.


Pohovka vedle mě se zhoupla a hned na to se rozezněl melodický hlas Alice.

„Už jsi přemýšlel o Vánocích, Edwarde?“ Zaskočeně jsem se na ni podíval... Tak tohle jsem příliš nezvládl. Tohle mým myšlenkám uniklo.

„Ehm… Ne, ještě ne,“ přiznal jsem se neochotně. Alice se rozzářily oči a já se zděsil. Začal jsem vrtět hlavou. „V žádném případě, Alice! Jen přes mou mrtvolu!“ Lehce natočila hlavu a zadívala se do nikam. Bylo mi jasné, že teď není duchem tady u mě, ale v budoucnu. Doufal jsem, že ani tam mě nemá vedle sebe. Zamračila se a mně se ulevilo. Zamračila se ještě víc.

„Děláš chybu, největší chybu svého života,“ upozornila mě a plná nadějí se na mě ještě jednou vyčkávavě podívala. Já už však měl jasno, dárek pro Bellu bude jen čistě mojí záležitostí. Musel jsem uznat, že by se hodilo vědět, jestli se jí bude líbit, nebo ne, ale nechtěl jsem mít taková privilegia. Ze všech sil jsem se snažil udržet náš vztah na úrovni těch běžných, lidských. A byl jsem rád, když se mi to aspoň trochu dařilo.

„Nedělám,“ usmál jsem se. Poraženě sklopila ramena a zatvářila se jako mučedník.

„Jak myslíš, Edwarde. Až někdy budeš něco chtít, já ti to připomenu a uvidíš, že se ti to nebude vůbec líbit!“ odsekla a naštvaně přehodila nohu přes nohu. Měl jsem co dělat, abych nevyprskl smíchy. Objal jsem ji kolem ramen.

„Děkuju, Alice,“ řekl jsem jen a vstal.

Vyběhl jsem rychle schody a vzal si tašku do školy. Sice jsem měl ještě trochu čas, ale z předchozí zkušenosti, kdy jsme se s Bellou z auta prostě jen tak dostat nemohli, jsem poslední dobou vyjížděl o několik minut dřív. Ty se nám potom poměrně hodily. Do školy jsem jezdil Volvem, ostatním to nevadilo, především Emmettovi ne. Měl tak šanci se naparovat svým novým džípem.

V týdnu bylo každé ráno úplně stejné. Jakmile jsem nasedl do Volva, pustil jsem naplno topení, během chvíle bylo zahřáté pro moji teplomilnou krásku. Do zatáčky k jejich domu už byl vyjetý vzor od mých pneumatik. I když se zdálo všechno stejné, kdykoliv ke mně ráno přiběhla, byla jiná. Jinak učesaná, někdy lehce nalíčená, vždycky stejně krásně voňavá.

Nejlepší věcí na ranním rituálu bylo vítání, kvůli kterému jsme byli dvakrát po škole za pozdní příchod. Jako by nám vadilo, že spolu můžeme strávit odpoledne v liduprázdné knihovně. Charlie nedělal problémy, ale bylo pořád vidět, že není rád, když Bella tráví většinu času mimo domov, lépe řečeno se mnou, což jsem moc dobře nechápal. On doma věčně nebyl… To bych mu měl možná za zlé, kdyby to neznamenalo, že na nějakou dobu můžu zastat jeho povinnost starat se o Bellu.

Dneska měla černou čapku, která jí ladila ke kabátu. I když přecházela asi jen deset metrů od domu, a hned byla zase v teple, stejně si o sebe třením ohřívala dlaně. Pak konečně zvedla oči a nádherně se na mě usmála.

„Ahoj,“ hlesla rozněžněle a poťouchle se zazubila. V její přítomnosti jsem si připadal chvílemi jako nesvéprávný, nešlo se neusmívat, když se takhle culila.

„Dobré ráno,“ oplatil jsem jí mile a naklonil se blíž k ní, abych si mohl ukrást svůj vítací polibek. „Stýskalo se mi,“ šeptl jsem do jejích rtů, které mě rázem přesvědčily o tom, že jí taky.

„Co kdybychom tam vůbec nešli?“ zkoušela to, ostatně jako skoro každé jiné ráno. Jak jsem zjistil, Bella byla akční především v teplých měsících. V zimě by nejradši trávila celé dny zalezlá pod peřinou sledováním filmů. Nedivil jsem se jí, venku bylo přes den i mínus deset a to nebyla zrovna příjemná teplota. Pro člověka.

„Ne, to by nešlo,“ zavrtěl jsem hlavou.

„Máš na mě opravdu špatnej vliv, Edwarde!“ brblala, ale bavila se u toho. „Byla bych pěkně v teple, nebo bych mohla spát! Jó, já bych spala. Pojďme spát!“ pobízela mě. Když viděla, že se můj pobavený výraz nezměnil, povzdechla si. „Dobře, proč nejet do školy, poslouchat nudný výklady a nechat se neustále budit ze spaní. To je přece taky príma.“

Se smíchem jsem se rozjel ke škole. Poslušně si zapnula pás a dlaněmi si poskakovala po stehnech a kolenou, po ránu bývala plná energie.

„Mám na dnešek plán, co ty na to?“ Jako mávnutím proutku ožila.

„To se mi líbí, poslouchám.“

„Co bys řekla na oběd?“ Její zájem o trochu poklesl. „V Chilliwacku?“ dodal jsem. Nevěřícně se na mě podívala.

„To jako vážně?“ Přikývl jsem.

„Jsem pro! Všema deseti! Nemůžu se dočkat, až odtud na chvíli vypadnu,“ mumlala spíš pro sebe. Komunikace mezi Hope a Chilliwackem byly celoročně upravované, mnoho lidí tam dojíždělo za prací, včetně Carlislea.

Byla nadšená, což se ve škole příliš nehodilo. Nesoustředila se a pořád se dívala po hodinách, měl jsem z ní chuť vyskočit, posunout ručičku o pár hodin dál a prostě odejít.

„Co je s tebou?“ ptal se jí Skye při hodině. Už jsem ho nebral jako rivala, Bella mi několikrát jasně vysvětlila, že mezi nimi nic není a nikdy nebude, protože by to podle jejích slov bylo fakt úchylný a podlý, A kdybych nemohl věřit jí, nemohl bych věřit vůbec nikomu. Stejně jsem ale musel potlačit zavrčení, když se k ní přiblížil. Pořád to byl kluk a pořád byl v její blízkosti. To nešlo moc dobře dohromady.

„Co by bylo?“ ptala se. Věděl jsem, že se jí nelíbí jeho tón. Nebylo žádným tajemstvím, že mě neměl rád. Chápal jsem, že má o Bellu strach a chce ji chránit tak, jako by byl doopravdy její bratr, ale jak jsem mu měl rozumně vysvětlit, že si nemá dělat zbytečné starosti, aniž bych mu fyzicky ublížil? To jsem vyřešit nedokázal.

„Jsi nějaká divná, už od rána.“

„Hm, díky. Jsi fakt milej,“ vpálila mu sarkasticky do tváře a já ji miloval zas o něco víc. Neměl jsem rád hodiny profesorky Hameltonové. Seděl jsem v úplně zadní lavici a Bella v druhé, což bylo šílených 5 metrů ode mě. Navíc seděla s ním. Když si chtěla Bella přesednout ke mně, přeslazeným hlasem jí profesorka oznámila, že bych svou přítomností ještě víc kazil její ne příliš dobrý prospěch. Hned jak to dořekla, vyzývavě na mě mrkla. Byla vážně příšerná.

„Promiň, omlouval se jí hned. Jsem z toho nervózní, uvolni se,“ mluvil k ní a já tentokrát bublání v mé hrudi potlačit nedokázal. Nelíbilo se mi, jak s ní mluví.

„Štveš mě, víš to?“ zasmála se a strčila do něj loktem. Ona ho měla opravdu jako bratra. O to víc jsem si připadal hloupě, když jsem si uvědomil svoji žárlivost. Žárlil bych snad i na Bellina vlastního bratra? Určitě ne. To jen on mi lezl krkem… Jako by Bella četla mé myšlenky, otočila se na mě. Nejspíš mě chtěla zkontrolovat. Usmál jsem se na ni a ona mi úsměv smutně oplatila. Když se znovu otočila dopředu, začala něco čárat na kus papíru.

Co to bylo, mi došlo, až když se na mě brýlatý kluk sedící přede mnou otočil.

„Od Belly,“ řekl tiše a podal mi kus přeloženého papíru. Zvědavě jsem ho otevřel.

Nemůžu se dočkat. Jo, a víš, že tě miluju? B.

Samolibě jsem se usmál, moc dobře věděla, jak na mě. Zvedla mi náladu a já mohl na chvíli ignorovat i to, že se na ni Skye tak podivně dívá, jako by pořád chtěl zjistit, co se s ní děje.

Nedočkavko. Miluješ? Myslím, že ses o tom někdy zmínila. Možná by to stálo za připomenutí. E.

Zaklepal jsem tomu klukovi na rameno a on se otráveně rovnou natáhl rukou pro papír. Když se dostal až k Belle, slyšel jsem zachichotání…

Konečně zazvonilo a já mohl zdolat tu vzdálenost mezi námi. Pomalým lidským krokem to bylo skoro nekonečné. Objal jsem ji kolem pasu a nevšímal si Skyeova zamračeného výrazu. Měl by si konečně zvyknout, nic jiného mu nezbývalo, protože já se jí vzdát nehodlal.

Nic neříkala, ale všiml jsem si, že v ruce muchlá náš dopis a chce ho vyhodit do koše. Zastavil jsem ji a jedním plynulým pohybem jí ho z ruky vzal. Zmateně se na mě podívala.

„Šetříme papírem, ne?“ zasmál jsem se a schoval si ho do kapsy. Nechtěl jsem vyhazovat nic, co bylo od ní.

„To jsem nevěděla, že jsem si našla ekologa,“ pronesla teatrálně a se smíchem se schoulila blíž ke mně.

„Nevíš toho hodně,“ ujelo mi. Nebyl to ale zas takový problém. Většinou jsme se bavili o ní, o jejím dětství, zážitcích, mluvila a mluvila a já ji dokázal poslouchat pořád. Na mě přišlo jen málokdy a já za to byl i svým způsobem vděčný. Zamyšleně šla vedle mě. Další hodinu jsme měli oddělenou. Pohladil jsem ji po tváři a chtěl odejít, ale chytla mě za ruku.

„Připrav se, při obědě bude křížovej výslech,“ zazářila a se zahihňáním utekla. Výborně, přesně to jsem potřeboval. Křížový výslech.


„Možná jsem měl vybrat něco víc… modernějšího,“ mumlal jsem nespokojeně, když nás postarší servírka vedla ke stolu do zadní části restaurace. Domino’s pizza byl příjemný podnik, ale byl jsem si jistý, že je v okolí mnoho dalších a lepších. Bella ale zavrtěla hlavou.

„Pizza bude skvělá,“ těšila se. Nakonec jsme seděli v útulném růžku. Stoly tu byly oddělené vysokými stěnami, takže každý stůl měl dostatek soukromí. To nám naprosto vyhovovalo. Bella si stáhla kabát a pohodlně se posadila, já ji napodobil. Když k nám servírka přinesla jídelní lístky, Bella ho před sebou pohotově rozevřela a v tu ránu měla vybráno. Vyjeveně jsem na ni zíral a servírka taky. Zapsala si objednávku a já na ni jen kývl hlavou. Jedna pizza bude bohatě stačit. Objednal jsem každému colu a tajně doufal, že Bella zapomněla na svůj původní plán.

„Takže…“ odkašlala si.

Nezapomněla.

„Jsi připravený?“ usmála se. Váhavě jsem přikývl, na tohle jsem asi líp připravený být nemohl. „Bezva, vezmeme to popořádku, pěkně zlehounka, hm?“ Další téměř neviditelné přikývnutí. Bál jsem se toho, věděl jsem, čeho je schopná a jak její hlavinka funguje. Bylo to až děsivé.

„Co dělal malej Edward nejradši? Kde vyrůstal? Pamatuješ si to?“ Tvářila se něžně, netlačila na mě, dávala mi prostor k tomu, jestli chci, nebo nechci odpovědět. Nadechl jsem se.

„Moc si toho nevybavuju,“ přiznal jsem s pokrčením ramen. „Bylo mi šest, když mě adoptovali Carlisle s Esme. Matka zemřela na nějakou nemoc, o otci jsem toho nikdy moc nevěděl. Vyrůstal jsem v Chicagu, bylas tam někdy?“ Zavrtěla hlavou. „Někdy tě tam vezmu,“ pousmál jsem se a chytil ji za ruku, kterou měla volně položenou na stole. Stiskla mi podporujícně prsty. „Měl jsem hezké dětství, Carlisle s Esme jsou neuvěřitelní, dali mi rodinu a zázemí,“ usmál jsem se.

„To s tvou maminkou je mi moc líto,“ zašeptala upřímně a její stisk ještě zesílil.

„Je to už dávno.“ Kdybys jen věděla, jak moc dávno…

Tentokrát nám pití přinesla o dost mladší slečna, která se na mě dívala o něco déle, než byla Bella schopná skousnout, nepříjemně si ji měřila.

„Myslím, že tahle otázka se mi moc nepovedla…“ přemýšlela nahlas. „Tak třeba… Co ty a holky?“ Už jsem se nadechoval, ale zastavila mě. „Počkej, vlastně si nejsem jistá, jestli to chci slyšet.“ Předstírala zhrození.

„Zamilovaný jsem byl jenom jednou,“ uchechtl jsem se. Zvážněla, poslouchala každé mé slovo. „Lepšího člověka jsem nikdy nepotkal, krásná, chytrá, vtipná. Dokázala hodiny mluvit, krásně se smála a měla ty nejhezčí oči, které jsem kdy viděl. Víš, když jsem byl s ní, byl jsem v jiném světě. To ona byla můj svět. Akorát jsem se jí chystal něco říct, ale…“ Můj monolog přerušila servírka s velkou pizzou, Bella se na ni ani nepodívala, pořád mi visela na rtech.

„Jaké ale? Co se stalo pak?“ chtěla vědět a vůbec nezněla jako obvykle. Usmál jsem se a ona překvapeně nadzvedla obočí.

„Přinesli jí pizzu.“ Chvíli na mě zmateně koukala, zamrkala a pak mě chtěla praštit rukou. Stačil jsem naštěstí uhnout. Rozesmála mě, byla prostě úžasná.

„To vůbec nebylo vtipný, Edwarde Cullene!“ zlobila se. „Vůbec!“ zopakovala, a i když se viditelně přemáhala, najednou se smála. „Fajn, dostal jsi mě!“ zašklebila se. „Už jsem chtěla začít žárlit.“

„Promiň, lásko,“ omlouval jsem se vesele. Líbilo se mi vidět ji takhle v rozpacích.

„Mám ještě jednu otázku, poslední.“

„Ano?“

„Co by sis přál k Vánocům?“ zeptala se, čímž mě úplně zarazila.

„Mám tebe,“ řekl jsem s úsměvem první, co mě napadlo. Nic jsem nepotřeboval, peněz jsem měl plno. Mohl jsem si koupit cokoliv, co jsem chtěl. Nešlo mi o dárky jako takové. To ona byla můj dárek. Bez ní bych to už nebyl já.

Polichoceně se usmála a napíchla na vidličku kus pizzy.

 

Ajjinka

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Ajjinka

16)  Ajjinka (12.12.2010 22:46)

Páni, holky Jste dokonalý!
Ambro, děkuju Já to možná vidim trošku jako zápor - to, že ta akce chybí, ale nějak na to asi nejsem, nejde mi to A obrázky ke kapitolám? Jsi první, která se o nich zmínila Hope je neuvěřitelný, a to okolí kolem... Mam postahovanejch strašně moc fotek a když je vybírám, je to makačka (všechny jsou úžasný!), tak jsem vážně ráda, že se mi to zatim daří
Jani, semisko, vám taky děkuju Probrodit se touhle povídkou je určitě psychicky náročný, takže jsem opravdu ráda, že jste to tak krásně zvládly a přežily

semiska

15)  semiska (12.12.2010 22:38)

Nádhera, strašně moc velká. Já jsme dneska brouzdala na ffku po povídkách, oc jsem ještě nečetla při cestě do Prahy a narazila na tvoji povídku No HOpe. Naprosto mě pohltila a je tak dokonalá, že já se jenom rozplývám a těším se na další kapitolku, Ajjinko.

Lipi4

14)  Lipi4 (11.12.2010 00:31)

Nevím, jak to děláš, ale po každé kapitolce mám úplně nepřítomný výraz :D :D . .. . už se teším, až se dostanu opět do pohádky zvané No Hope .. .. . samozřejmě mám na mysli příští kapitolku

Janeba

13)  Janeba (10.12.2010 20:10)

Jéé, to bylo hezké, něžné a milé! Ajjinko, děkuji Ti, za velmi příjemný a kouzelný podvečer, bez násilí a krve! Děkuji!

ambra

12)  ambra (06.12.2010 14:48)

Ajji, zase mě dostala hned fotka. Už jsem Ti říkala, jak se mi líbí fotky, co dáváš ke kapitolám? ;)
Jinak tahle povídka má fakt nějaké dobíjecí účinky s dlouhodobým dozvukem, protože na ni myslím ještě několik dnů po přečtení a ten účinek je pořád hrozně silný a příjemný. Jsem si uvědomila, že tohle vlastně Steph odflákla - porád vymýšlela nějaké akce a Victorie a to samotné chození, to denní těšení se, schůzky, otlapkávání ve škole - toho všeho jí tam zůstalo žalostně málo. Děkuju, že si to u Tebe můžu tak krásně užít!

Silvaren

11)  Silvaren (06.12.2010 12:22)

Prozrazení klepe na dveře, tohle bylo o fous. Jsem zvědavá, jak to dopadne, jak to Bella vezme. A moc moc díky za ty dva zamilované blázny. Vždycky mě pohladí po dušičce.

10)  bb (05.12.2010 19:25)

krásná pohodička

Texie

9)  Texie (05.12.2010 18:03)

Překrásná kapitola. Dnes na dlouhé proslovy nejsem, ale jedno ti prostě dlužím:

8)  TheColnie (05.12.2010 11:46)

Krásné, romantické, úžasné. Opravdu, mám dvě nejlepší povídky a ta tvoje patří mezi ně. :)

7)  gabina (05.12.2010 11:46)

Krásne, Tvoj zaľúbený Edward je taký sladúčký - mňam

eMuska

6)  eMuska (05.12.2010 10:08)

to je krásne! Sa tu zubím ako trúba a každú chvíľku si asi natrhnem pusu. Zbožňujem túto poviedku, je taká nežná a roztomilá...

5)   (05.12.2010 09:55)


Ja ich milujem
Je to úplne nádherné. Vonku mrzne až praští a ja si môžem čítať takúto krásnu, milú, nežnú poviedku plnú romantiky a vtipu. Čo viac si želať???
Perfekto!



4)  elie_darrem (05.12.2010 08:46)

super:-))

sakraprace

3)  sakraprace (05.12.2010 08:21)

Ježiši, nedivím se Belle, že se nemůže odloučit. Taky bych s tím měla problém a vůbec bych ho nechtěla řešit :D :D
Krásná kapitolka

anamor

2)  anamor (04.12.2010 23:50)

Bella je chytrá s tou školou taky se mi v té zimě nikam nechce a jen být v posteli :D Jemi zima ale tvoje povídka dokázala to že jsem se na chvíli zahřála
Vážně mě dostal Edward když mluvil o tom když se zamiloval

Ree

1)  Ree (04.12.2010 23:24)

ňuf! To je sladké Já chci etěěěě
Ajjo, ty čarodějko Tys podepsala smlouvu s ČEZem, aby ti dodával elektřinu, co?
btw. pasáž o Edwardově zamilovanosti byla dokonalá
ňuf ňuf ňuf

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek