Sekce

Galerie

/gallery/No hope.jpg

Kdo jiný než kouzelný Edward by měl umět kouzlit? :)

19. kapitola

Kouzlo

Zjištění, ke kterému jsem se dopracoval během posledních slunečních dní, bylo jednoznačné. Nesnášel jsem slunce. Líbilo se mi jeho teplo, světlo, které vytvářelo. Nenáviděl jsem ho za to, jak působí na mou kůži… Tři dlouhé dny jsem byl odříznutý od Belly. Když už jsem si naivně myslel, že bych ji mohl večer vzít ven, Charlie Swan byl neústupně proti.

Ani mě to nepřekvapovalo, byl opatrný. Až nepříjemně moc.

Jediným světlým bodem byly časté a především dlouhé telefonáty na pevnou linku Swanových. Ani z toho Charlie nebyl nadšený, ale nemohl Belle odepírat alespoň to. Pořád ještě byla nemocná a stejně jako já nechodila do školy. Stačilo jen trochu napodobit její chrchlající hlas a hned jsem měl vlastní alibi.

Jaká příšerná škoda, že mě musela nakazit.

Stonali jsme tedy spolu, i když tak daleko od sebe. Byly však okamžiky, kdy jsem to nevydržel. Většinou byla tma, buď časně ráno, nebo pozdě večer. Se svou rychlostí jsem byl takřka nezpozorovatelný, čehož jsem momentálně rád využíval. Stačil mi jeden jediný pohled na ni, jak spí, abych byl úplně klidný. Vědět, že je v pořádku; to pro mě bylo důležité.

„Stýská se mi,“ kňourala tentokrát do telefonu a já se smutně usmál. Taky mi chyběla, strašně moc.

„Taky se mi stýská.“

„Tak přijď!“ pobízela mě fňukavě. Věděl jsem, že jí to už doma samotné leze na mozek. Nezapomněla mi to připomenout pokaždé, kdy jsme spolu mluvili.

„Lásko, víš, že bych přišel hned, ale Char-“ Slyšel jsem, jak naštvaně vydechla. Přesně jsem věděl, jak se právě tváří. Zkrabatělé čelo, pokrčený nos a zkřivené rty. Z úst mi uniklo tiché uchechtnutí. Líbila se mi představa, že ji znám. „Promiň,“ omlouval jsem se hned, nechtěl jsem si to u ní rozházet. Jakmile ty zpropadené paprsky zmiznou, měl jsem v plánu s ní být každou volnou chvíli.

„Já se tady asi unudim,“ stěžovala si otráveně. Z reproduktoru se najednou ozvala strašná rána. Poplašeně jsem se napřímil, snad připravený běžet ji ihned na pomoc.

„Bello?!“

„Chm?“ ozvala se líně. Ze srdce mi spadl asi půltunový kámen.

„Co to bylo? Co tam děláš?“ Radši jsem se ani nesnažil přemýšlet nad tím, co všechno by jen tak z nudy mohla dělat.

„Spadla jsem ze židle,“ řekla jakoby nic. Vykuleně jsem zatřepal hlavou.

„Prosím tě, posaď se někam, kde ti nic nehrozí, ano?“ Ticho. „Rozumíš mi, Bello?“ ujišťoval jsem se.

„Jsi hroznej, víš to? No jasně, že to víš!“ prskala. Já ale věděl, že to nemyslí nijak zle. Prostě chce být se mnou, stejně jako já s ní. To mi nepatrně zvedlo náladu.

„Vím to,“ zasmál jsem se. „Teď už si jdi lehnout, musíš se brzy uzdravit,“ ponoukal jsem ji.

„Jo, taky tě miluju,“ mumlala pobaveně. „Dobrou.“

„Dobrou.“ Jakmile telefon utichl, i já si připadal tak nějak opuštěný. V přízemí sice byli Carlisle s Esme, ale připadal jsem si podivně prázdný. Uvnitř. Samotného mě chvílemi zarazilo, jak moc jsem na Belle závislý. Bylo pro mě těžké být bez ní, nemoct se na ni dívat, držet ji za ruku, líbat ji…

Byl jsem zkrátka bezhlavě zamilovaný do lidské dívky, která nebyla jako žádná jiná. Po světě jich chodily miliony, ale já si našel snad tu nejdrzejší, nejspontánnější a nejzvláštnější ze všech. Jedno jsem prostě musel uznat.

Měl jsem vkus a kliku.


Nikoho to doma dlouho nebavilo, nepatřili jsme zrovna k těm, kteří se dobrovolně někam zavřeli. Emmett byl ze všech nejotrávenější. Seděl rozvalený na pohovce naproti plazmové televizi a ledabyle dálkovým ovladačem přepínal kanály. Očividně ho však žádný neuchvátil natolik, aby na něm mohl zůstat déle jak pár vteřin. Bzučící zvuky šly brzy na nervy i mně.

„Emmette!“ okřikl jsem ho. Znuděně se po mně podíval, nemohl jsem mu to mít za zlé. „Neprojedeme se?“ navrhl jsem dřív, než hlavu zase pomalu odvrátil. Ihned stál na nohou, bral jsem to jako jasný souhlas.

„Nemáš šanci,“ vyzývavě zahýbal obočím. Uchechtl jsem se, já se tak snadno nevzdával.

„To se teprve uvidí,“ zasmál jsem se. Kolem mě se rychle provířil vzduch a já zasténal. Pokud měl Emmett vlastnost, kterou nemohl potlačovat, byla to soutěživost. Pozitivní věc byla, že se alespoň oba zabavíme… Slunce bylo skryté jen za malými mráčky a každou chvilku několik jeho paprsků našlo cestu ven. Naštěstí Alice tvrdila, že budeme mít brzy pokoj.

Než jsem stihl nastartovat, Emmettův džíp už vyjížděl z příjezdové cesty. To mě ještě víc nakoplo kupředu. Naše cesta nevedla k městu, naopak dál do hor směrem k Othellu. Slyšel jsem Emmettův nadšený smích. Byl stále těsně přede mnou, ale počítal jsem, že ho předjedu, jakmile vjedeme na trošku rovnější terén. Tady měly navrch jeho terénní kola.

Prudkou zatáčku jsme oba bez problémů vytočili, byli jsme jako malé děti. Kdyby nás takhle viděl některý z policistů, nebo samotný Charlie Swan, plusové body bych tím jistě nezískal. Tahle neblahá představa mě nutila neustále kontrolovat zpětné zrcátko. Stejně jsem měl ale pocit, že zdejší policejní auta by nás nedohonila.

Nemá šanci!“ radoval se Emmett. Až když jsem viděl věci, které jsem teď vidět rozhodně nemohl, mi došlo, co se děje. Tentokrát jsem nezačal zmatkovat, i když to byly skoro dva dlouhé měsíce od doby, co se ta vtíravá schopnost snažila dostat na povrch. Teď mi ale nijak nepřekážela.

Nebylo to zas tak jiné; dokázal jsem Emmettovu mysl potlačit jen do koutku své vlastní mysli. Pořád jsem věděl, o čem přemýšlí, ale nijak mě neotravovala. V tuhle chvíli byla jen další součástí té mé.

Přesně jsem viděl, jak Emmett až příliš zbrkle přeřadil, využil jsem příležitosti a přidal plyn. Byla to jen otázka tří sekund, než se předek Volva dostal půl metru do vedení. Usmál jsem se, nejen své skoro předem jisté výhře, ale hlavně Emmettovým vnitřním nadávkám.

Když jsem smykem zastavil, Emmett už nadával nahlas.

„Nesnášim tě!“ ulevil si navztekaně, když stál před mými dveřmi. Vystoupil jsem k němu a přátelsky ho poplácal po rameni. Nebyl zvyklý prohrávat, ne se mnou.

„Jsi příliš předvídatelný,“ popichoval jsem ho. Zamračil se, tohle se mu nelíbilo. „Navíc,“ začal jsem, „přemýšlíš moc nahlas,“ uchechtl jsem se a lehce si poklepal na spánek. Jeho obličejem rázem problesklo pochopení, hned na to se ale zase mračil.

„To neplatí! Rozhodně ne!“ bránil se.

„Promiň, Emmette,“ smál jsem se. „Víš, že to není moje vina, neovládám to. Ono prostě… samo,“ pokrčil jsem neurčitě rameny. Teď, když jsem lépe pochopil, jak to vlastně funguje, nebral jsem to jako vtíravý dar. Vidění do budoucnosti se také nakonec ukázalo jako nápomocné, i když ho Alice nejdříve považovala za prokletí. I čtení myšlenek pro nás mohlo být nesmírně výhodné.

„V pohodě,“ uklidnil se Emmett. Když chtěl, uměl být i rozumný. Chvílemi. „Takže mě pořád slyšíš?“ zajímal se.

Přikývl jsem. „Útržkovitě, jsi jak špatně naladěná rádiová stanice.“

„Spíš ty máš blbej přijímač,“ zavrčel Emmett, ale pak se rozesmál. „To je výborný, ty mi vidíš do hlavy! Proč se ti to sakra děje vždycky, když jsem s tebou? Neni to divný?“

„Divných věcí je,“ připustil jsem a vyhoupl se na kapotu Volva. Emmett se jen opřel vedle mě, kapotu jsem zas tak vyztuženou neměl.

„O tom určitě něco víš,“ rýpnul si. Natočil jsem se k němu a provrtával ho pohledem, na co zase naráží? Zřejmě si to vyložil tak, jak jsem chtěl, protože se dal do vysvětlování. „Však víš, ty a Bella. Je to divný, nebo ne?“

„Ne,“ odpověděl jsem bez přemýšlení.

Protočil oči. „Tak to nemyslim, je to člověk. Neni to přirozený, teda pro nás ne.“ Dlouhou dobu jsem se díval jen tak před sebe a mlčel. Věděl jsem, že mě pozoruje, ale bylo mi to jedno. Náš vztah s Bellou nebyl nepřirozený. Nikdy jsem nic přirozenějšího nezažil.

„Ty ji fakt miluješ,“ podivil se Emmett. Bez povšimnutí jsem přešel jeho překvapený tón a přikývl. „Páni… A to se nebojíš? Teda ne jí, i když je někdy fakt vostrá, ale toho, že jí ublížíš?“

To byla těžká otázka s jednoznačnou odpovědí.

„Nedokázal bych jí ublížit,“ zavrtěl jsem hlavou. „Ona je ta pravá, Emmette.“

„Tím se to ale dost komplikuje. Ona neví, co jsme zač, a vybalit to na ni taky nemůžeš. Bude stárnout, Edwarde, neni jako my.“ Toho jsem si byl vědom i bez něho. Když to ale říkal někdo jiný, znělo to tak... definitivně.

„Nějak to udělám,“ odbyl jsem ho. Tím bylo téma uzavřené, nechtěl jsem se o tom dál bavit.

„Jak myslíš,“ řekl ještě, „ale mysli taky na nás, Edwarde. Vystavíš nebezpečí ji, vystavíš nebezpečí nás.“

Ta slova mi zněla neustále v hlavě po celou cestu domů. Možná právě proto, že byla pravdivá. Když se něco stane, cokoliv, neponesu za to odpovědnost jen já, ale celá moje rodina. Naštěstí pro mě jsem byl až příliš velký sobec, nechtěl jsem být znovu sám. Nedokázal bych se vrátit zpátky do svého starého života. Ne, když jsem poznal, že můžu žít jinak. Líp.


„Bude sněžit!“ zapištěla Alice nadšeně, když jsem s Emmettem v závěsu prošel do prosvětlené haly. „Už brzy!“ tetelila se a poskakovala nadšeně kolem. Někdy byla zvláštní, zvláštnější než obvykle.

Zřejmě ji popudil můj nedostatek zájmu, protože se postavila přímo přede mě, musel jsem sklopit hlavu, abych se jí díval do očí.

„Víš, co to znamená? Bude zataženo!“ Konečně mi to v hlavě cvaklo… Bude sněžit!

O pouhých 48 vteřin později už jsem v ruce držel telefon a vytáčel Bellino číslo. Třikrát se ozval vyzváněcí tón, než jsem uslyšel něčí dech.

„V sedm, vyzvednu tě v sedm!“ vypálil jsem ze sebe nedočkavě.

„Ehm, kdo je to?“ zajímal se hrubý hlas Charlieho Swana. Zněl popuzeně, v jeden okamžik jsem přemýšlel nad zavěšením, ale já nebyl srab!

„Dobrý den… je doma Bella?“ zeptal jsem se a nervózně si prohrábl vlasy. Tohle se mi moc nepovedlo.

„Kdo volá?“

„Edward, Edward Cullen, pane.“ Snažil jsem si vsugerovat, že to tiché povzdechnutí nepatřilo přímo mně. Slyšel jsem, jak na Bellu volá, během chvíle jsem konečně poznal hlas, který jsem chtěl.

„Haló?“

„Bello,“ vydechl jsem. „Chtěl jsem tě vzít ven, ale protože jsem tvého otce asi trochu vyděsil, nejsem si jistý, jestli tě se mnou někam pustí.“

Zasmála se. „Bude si muset zvyknout. V kolik tě mam čekat?“ zněla skoro stejně nedočkavě jako před chvílí já. Pocit, že se na mě taky těší, mnou teple projel.

„V sedm?“ zkusil jsem to.

„Výborně! Budu připravená. Těším se!“ Nestačil jsem se ani rozloučit a znovu mi do ucha vyřvával ten protivný monotónní tón. Ale byl jsem spokojený, nadmíru. Nečekal jsem, že ji uvidím tak brzy. Tohle bylo rozhodně dobré.


„Nepřeháněj to s tím nadšením,“ krotila mě Alice pobaveně. „Navíc jen v mikině by ti byla zima,“ radila mi. Neochotně jsem ještě jednou vyběhl schody a vytáhl jednu ze silnějších bund. Připadal jsem si v ní nepříjemně neohrabaný. „Sluší ti to,“ stihla mě zhodnotit ještě dřív, než jsem zmizel z jejích očí.

Stála už na příjezdové cestě, když jsem přijížděl. Světla auta ji ozářila tak, že si rukou zakryla oči. Byla navlečená ještě víc než posledně. V od pohledu teplé bundě, s čepicí naraženou hluboko do čela a šálou kolem krku. Jakmile jsem ji viděl a měl ji takhle blízko sebe, nemohl jsem se přestat usmívat. Ona na tom byla stejně, culila se jak sluníčko.

Natáhl jsem se na stranu spolujezdce a otevřel jí dveře, rychle naskočila a zabouchla za sebou.

„Ahoj!“ řekla jen a natočila se směrem ke mně. Tváře měla červené, nikdy bych neřekl, že se teplota může tak rychle změnit. Ale tady jsme byli v horách, bylo tu možné snad úplně vše.

„Ahoj,“ uculil jsem se ještě víc a chtěl se naklonit k polibku, když mě vytřeštěnýma očima zastavila. Pusou naznačila „Teď ne“ a já pochopil. Nemusel jsem se ani ohlížet na to, aby mi bylo jasné, že nejsme tak úplně sami. Trochu mě náčelník Swan rozčiloval, myslel si o mně snad, že jsem nějaký úchyl? Chtěl chránit svoji dceru, to bylo přirozené, ale nepřeháněl to trochu?

„Je děsnej, co?“ zasmála se Bella a pro mě její dech po tak dlouhé době byl jako droga. Chtěl jsem ho cítit mnohem blíž. Ideálně nejblíž.

„Má jen starost,“ omlouval jsem ho, ačkoliv jsem měl na jazyku desítky souhlasných slov.

„Každej tomu říká jinak,“ zamumlala vesele. „Tak jeď! Ať už jsme odtud.“ Nebyl jsem si jistý, kdo z nás dvou je nedočkavější.

Měl jsem jasno, kam pojedeme. Nechtěl jsem ji vláčet nikam daleko, tma už byla pořádná. Auto jsem zaparkoval kousek od památeční sochy služebního psa Chipa a vypnul motor. Nebýt pouličních lamp venku, byla by v autě úplná tma. Odepnul jsem si pás a měl v plánu vystoupit, ale teplá ruka na té mé mi to nedovolila. Překvapeně jsem se otočil, nesměle se usmívala. Vypadala kouzelně a já bych ji nejradši samou láskou umačkal.

„Venku je zima,“ zašeptala. Pak už jsem si uvědomoval jen její zavřené blížící se oči, než jsem ty své také zavřel. Když se naše rty dotkly, projel mnou příjemný záchvěv vzrušení. Až teď mi pořádně došlo, jak moc mi chyběla. Jak moc mi chybělo tohle. Je skoro až neuvěřitelné, jak jsem si na ni dokázal zvyknout, potřeboval jsem ji k tomu, abych byl spokojený.

Povytáhla se a rukama si mě přitahovala za límec bundy k sobě. Měl jsem zvláštní tušení, že nad svými pocity nepřemýšlím jen já, ale i ona. Teď jsem to byl po těch třech dlouhých dnech zase já. Naprosto dokonale šťastný.

„Tohle mi chybělo,“ řekla Bella to samé, co se mně honilo hlavou. Uchechtl jsem se. Ještě jednou mě letmo políbila a stáhla se zpátky k sobě na sedadlo. „Tak asi jdeme.“ Natahovala se k otvírání dveří, ale já si ji nenasytně přitáhl zpátky k sobě.

„Venku je zima,“ zopakoval jsem po ní. Její zachichotání jsem umlčel polibkem. Vůbec by mi nevadilo, kdybychom tu zůstali po zbytek večera. Přesně takhle. Těsně u sebe.

„A mně je horko,“ zašeptala po chvíli rozesmátě. Tón, jakým to říkala, rozhodně nenaznačoval, že je to jen díky oblečení. To mě trochu probralo. I když to ve vydýchaném vzduchu plném napětí nebylo vůbec jednoduché.

„Dobře, pojď se zchladit,“ vybídl jsem ji a bez otálení vystoupil dřív, než mohla cokoliv zkusit. Vyskočila na nohy a slabě zavrávorala, to už jsem stál těsně vedle ní.

„Páni, jsi rychlík,“ vydechla zaskočeně. Podíval jsem se jí do očí, ale byly klidné, žádný strach.

„Pojď,“ broukl jsem a vzal ji za ruku. Teď ji měla ještě teplou.

„Kam jdeme?“ vyzvídala. Znala to tu mnohem lépe než já, ale očividně nevěděla, co přesně čekat.

„Uvidíš.“

„Jestli mě hodláš zabít, nemusíš mě táhnout až tak daleko. Já nebudu křičet, slibuju!“ Protočil jsem oči a přitáhl si ji blíž k sobě.

„Ještě abys křičela…“ Oba jsme se rozesmáli. Její hlas už nezněl tak nakřáple, uzdravovala se.

„Tamtadadá!“ pronesl jsem teatrálně, když jsme se zastavili. Byla to ta část parku, do které nikdo moc nechodil, kolem nás bylo jen pár nízkých jehličnatých stromů a lampa, která osvětlovala jen kousek z toho všeho kolem nás.

Bella se rozhlédla, tvářila se lehce zmateně. „Co tady?“ nechápala. „Ty mě tu vážně hodláš zabít, přiznej se!“ obvinila mě. Lišácky jsem se usmál.

Posunul jsem nohy blíž k jejím. „Nebude to bolet,“ vydechl jsem těsně u ní. Zachvěla se, zimní období asi nebude patřit k našim nejlepším…

„Pak tedy v pořádku, jen do toho,“ kuňkla rozechvěle.

„Bude to tu kouzelné, uvidíš.“

„Co?“

„Uvidíš,“ zopakoval jsem něžně a políbil ji. Omotala mi ruce kolem krku a tělem se natiskla co nejblíž ke mně. Přes silné oblečení to bylo stejné, jako by stála dobrých dvacet centimetrů ode mě; kvůli zimě to tak bylo určitě lepší.

Nehodlal jsem ji jen tak pustit, chtěl jsem jí vynahradit všechen čas, kdy jsme spolu nemohli být. Cítil jsem vinu za to, že to tak muselo být.

Neměl jsem to přesně načasované, vlastně jsem ani nevěděl, jestli to vyjde, jen jsem doufal.

Štěstí mi ale přálo.

Mého obličeje se dotkla první sněhová vločka. A hned po ní další. Přesně jsem poznal, kdy si toho všimla i Bella. Zvedla obličej k nebi, v záři lampy vypadala vážně jak někdo z pohádky. Na tváři jí přistávaly další a další malinké vločky, které po pár vteřinách roztály.

Viděl jsem její zářící oči, které říkaly všechno za ni.

„Jak jsi to věděl?“ zamumlala dojatě.

„Kouzlo,“ řekl jsem jen a znovu si ji přitáhl k sobě pro polibek… Pro další procítěný polibek v záři pouliční lampy a stále přibývajících vloček.

 

Ajjinka

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

17)   (18.03.2012 18:30)

tak nějak mám vtíravý pocit klidu před bouří , jen si nejsem jistá,z které strany udeří a jaké budou následky :p
jo, kouzla ,ty mám taky ráda ,ale došli kouzelníci

Marvi

16)  Marvi (21.06.2011 18:42)

Romantika!!! Krása!!!

milica

15)  milica (15.02.2011 16:52)

Áááách, tak to bych si taky nechala líbit, takové kouzlo v podání Edwarda

Lipi4

14)  Lipi4 (11.12.2010 00:21)

Jéééééé ... .já chci taky takový kouzlo? .. .Proč se to nemůže stát teď? ... .. . . . Ajjinko,krásná kapitolka moc se Ti povedla , takže letím na tu další

Ajjinka

13)  Ajjinka (24.11.2010 16:53)

Děkuju, dámy Jste prostě úžasný, každá do jedný

ambra

12)  ambra (23.11.2010 15:45)

Proč já tam pořád cítím takové divné napětí? A nejen z toho, že už začínají dotírat ty nepříjemné otázky - kdy a jak jí to říct, ale prostě tam něco visí ve vzduchu...
Nicméně dostala jsem svou očekávanou dávku romantiky - popravdě, mnohem víc! Scéna v parku mi pořád ještě dobíhá před očima.
Ajji, moc krásné...

11)   (20.11.2010 22:16)


Tak toto bolo nádherné
Nemám čo iné k tomu povedať

Silvaren

10)  Silvaren (20.11.2010 20:18)

Huf, vypadá to, že prolomení tajemství už se blíží. Nějak se to vyřeší - no, uvidíme. Zase se budu opakovat, ale ona je to pravda - je to nádherně romantické a oba jsou naprostá zlatíčka.

9)  Ashley (20.11.2010 17:33)

musím se přiznat, že jsem celou povídku zhltla naráz, tvoje bella se mi moc líbí ;)
těším se na pokračování!

anamor

8)  anamor (20.11.2010 16:39)

U toho jak vybafnul na Charlieho do telefonu jsem se opravdu zasmála.
Tuhle Bellu opravdu zbožňuju
A ten konec, takové romantikuš, krása

eMuska

7)  eMuska (20.11.2010 16:26)

To je tak strašne úžasne romantické... S vločkami sa dá poriadne pohrať, úplná paráda!

6)  Iwka (20.11.2010 16:05)

Hííííííííííííííííí!!
To je dojemný!
Ajj, jsi úžasná! Tohle je to, co přesně potřebuju - nádhernou zamilovanou oddechovku, na kterou můžu s lehkým srdcem kliknout a vychutnat si tu atmosféru.
Díky, díky, díky!

5)  bb (20.11.2010 15:15)

tak to bylo vážně kouzelné

sakraprace

4)  sakraprace (20.11.2010 11:00)

Tomu říkám romantika Ovšem Emmett mě překvapil, tak vážný rozhovor bych od něj nečekala A telefonát Belle mě celkem odboural
Krásné Ajji, krásné

3)  elie-darrem (20.11.2010 08:30)

2)  gabina (20.11.2010 00:44)

Také sladké, také krásne ... a ten telefonát

Ree

1)  Ree (20.11.2010 00:04)


Tak tohle bylo naprosto luxusní
Ovšem tohle:
„V sedm, vyzvednu tě v sedm!“ vypálil jsem ze sebe nedočkavě.
„Ehm, kdo je to?“ zajímal se hrubý hlas Charlieho Swana.
- mě dokonale zabilo
Ale Edward je kulíšek A Bella je taky dokonalá A Ree je nedočkavá!

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse