Sekce

Galerie

/gallery/No hope.jpg

Dívala se mi do očí a já měl pocit, že chce něco důležitého říct, ale…

 

Kapitola psaná pro všechny stálice, které si stále udělají chvilku a novou kapitolu si přečtou. Díky ;)

17. kapitola

Odpovědi

Celou noc jsem si připadal nesvůj. Jako šmírák. Užívající si šmírák… Líbilo se mi pozorovat ji, jak spí. Nespala klidně, pořád se převalovala ze strany na stranu. Vlasy měla jako chobotnice rozházené po polštáři a sem tam se rozkašlala natolik, že jsem si myslel, že ji to určitě probudí. Neprobudilo.

Bylo kolem druhé ráno, když jsem to nevydržel a začal se víc porozhlížet po jejím pokoji. Věděl jsem, že je to špatné, narušovat její soukromí, ale zvědavost byla silnější. Mnohonásobně silnější.

V poličkách měla jen několik knih. Většinou starší vazby, které už byly dosti chatrné. Vedle nich sedělo rovnou několik plyšáků. A fotky. Byly všude. Po stěnách, na nástěnce, v rámečcích… Na většině byla Bella, na některých s otcem, na některých s kamarády. Společnou fotku se Skyem jsem si prohlížel až nezdravě dlouho. Byla o něj opřená zády a jeho paže měla ovinuté kolem pasu. Oba se smáli. Přesto z nich sálalo něco, co přesně říkalo, že nejsou pár.

Nebo jsem si to alespoň namlouval.

Měla tu i několik fotek s Gordiem, ale jen na jediné fotce byla se ženou, která podle podoby musela být její matka. Očima jsem prohlédl celou místnost a opravdu byla jediná.

Bella se znovu nečekaně rozkašlala, trhl jsem sebou, vyděšený tím, že mě přistihla. Seděla na posteli a s očima přivřenýma koukala směrem ke mně. Nejistě jsem tam dál stál. Jako idiot.

„Co tam děláš?“ zachrchlala a zvedla obočí.

Mysli, Edwarde, mysli!

„Šel jsem na záchod, omlouvám se, jestli jsem tě vzbudil,“ omlouval jsem se pohotově. Jen přikývla. Spolkla to. Hrozně se mi ulevilo. Prkenně jsem udělal krok k ní, pořád jsem si připadal nesvůj. A stále mě nesmírně udivovalo, jak je nepředvídatelná. Zrovna teď měla spát!

„Pojď sem,“ pobídla mě. Zarazil jsem se. Tohle rozhodně překračovalo veškerá má pravidla. „Prosím?“ začala. Moc dobře věděla, jak na mě.

Nesměle jsem došel k její posteli a posadil se na kraj. Pošoupla se až na druhou stranu a udělala mi tak místo. Bylo to jasné znamení toho, abych si lehnul k ní. To jsem ale nehodlal riskovat. Teď jsem se ještě ovládal.

Sklonil jsem se k ní a pohladil ji po tváři. Ještě měla o něco vyšší teplotu, ale už to nebylo tak hrozné jako odpoledne. Políbil jsem ji na čelo a tiše broukl:

„Spinkej.“ Nesouhlasně se zavrtěla… Pak se stalo všechno strašně rychle.

Ani jsem nestihl zaregistrovat, kdy rukama vystřelila ke mně a začala si můj obličej přitahovat ke svému. Její dotek pálil a rozhodně nepatřil mezi ty nepříjemné. Všechno ve mně volalo po tom, abych se tomu poddal, ale ten rozumný hlásek v mé hlavě byl dostatečně hlasitý a dal jasný příkaz. Ne!

„Be-Bello,“ pokoušel jsem se ze sebe dostat mezi jejím naléhavým polibkem. Nebyla to žádná oťukávací pusa, kterých jsme si vyměnili stovky. Tohle bylo úplně jiné. Vášnivé, horoucí a naprosto živočišné. Tak… lidské.

Mnohem víc než kdy dřív jsem si uvědomoval teplo jejích rtů. Snažily se oživit ty mé, které se z poslední vůle ještě bránily. Ale já nemohl…

Vyprostil jsem se od ní, jak nejněžněji jsem v danou chvíli dokázal. Měla zavřené oči. Vlastně vypadala jako by spala. Až její zamračení mi ukázalo, že tomu tak opravdu není.

„Polib mě, Edwarde,“ zakňourala toužebně a zakroutila se proti mému ztuhlému tělu. Z úst mi nekontrolovatelně vyšlo syknutí. Tahle holka mě jednou vážně zabije!

Poslechl jsem ji, ale jen napůl. Políbil jsem ji něžně a krátce. Nenechal jsem jí sebemenší prostor k tomu, aby se opět dostala do velení. Tohle jsem musel mít pod kontrolou já.

„Spi,“ broukl jsem k ní. Naštvaně našpulila rty a nevědomky mě tak vybízela k dalšímu polibku. Musel jsem odvrátit oči, abych z hlavy dostal ten obraz. „Ještě je brzo,“ dodal jsem ve snaze si ji udobřit. Vzdala to, alespoň podle toho, jak se jí celé tělo uvolnilo. „Hodná holka,“ zašeptal jsem ještě a políbil ji na spánek.

Narovnal jsem se v zádech a úlevně vydechl. Vydržel jsem to, nenechal jsem se zlákat. Znovu se zavrtěla a přetočila se na bok. Teď ležela naproti mně. Pousmál jsem se, vypadala nádherně, jako nějaká lesní víla, která se tu ocitla úplně náhodou.

Taky se usmála a mě uvnitř zahřálo. Co to však bylo ve srovnání s tím, co sotva srozumitelně zamumlala potom.

„Miluju tě,“ vyšlo z ní tichounce.

Chtěl jsem, aby to zopakovala, abych si byl vůbec jistý, že to řekla. Chtěl jsem, aby to opakovala pořád dokola. Ten pocit štěstí, který mnou bleskově proletěl, byl totiž nepopsatelný. Nevěřil jsem, že můžu být ještě šťastnější, to snad ani nebylo možné.

Zpátky jsem se k ní sklonil a pohladil ji po vlasech.

„Taky tě miluju, lásko,“ zamumlal jsem stejně tiše. Žádné odpovědi se mi už nedostalo, ale já si byl stejně jistý, že v téhle chvíli není na světě nikoho spokojenějšího.


Spala dlouho, tma už se začala ztrácet a já doufal, že slunce vyleze až po odpoledni. Asi až příliš jsem spoléhal na Alice a její obětavost. Určitě by mě varovala.

Bylo kolem deváté, když se začala probouzet. Poznal jsem to, přestala se vrtět a odkopala si zpod peřiny nohy. Tomu jsem se uchechtl. Uchechtnutí ale seknutě odeznělo, to jak jsem očima zabloudil k jejím nohám. Nemohl jsem se na ni dívat takhle, nesměl jsem. I kdybych sebevíc chtěl, nikdy spolu nebudeme moct být jinak než teď. Ona je člověk. Tak křehká a rozbitná…

Nechtěl jsem nad tím teď přemýšlet, ale bylo mi jasné, že se téhle otázce jednou budu muset postavit čelem. Nevěděl jsem kdy. Jestli zítra, nebo za rok. Ale už teď jsem se toho bál. Neměl jsem ponětí, co jí řeknu. Co jí budu moct říct.

Hromádka pod peřinou protestně zabručela a mně bylo jasné, že je už úplně vzhůru. Najednou se jí hlas zajíkl a vystřelila do sedu. Dezorientovaně koukala kolem a já se přitrouble usmíval. Po ránu byla asi kouzelnější než kdy jindy.

Když mě viděla, oči se jí rozšířily. Byla to jen záležitost vteřiny, než si přes hlavu přetáhla peřinu.

„Panebože!“ zaklela hlasitě. Její hlas nezněl nakřáple, jak jsem si myslel, že znít bude. „Nekoukej na mě, prosím!“ žadonila zkroušeně. Zasmál jsem se. Tohle byla celá ona.

„Můžeš si to sundat, Bello. Myslím, že už jsem viděl horší věci,“ uklidňoval jsem ji pobaveně. Poraženě si povzdychla a stáhla si z hlavy svou primitivní skrýš. Nesměle se pousmála. Fascinovaně jsem ji sledoval a byl si jistý tím, že tohle je opravdové. Mé city k ní. Když jsem měl ji, měl jsem všechno.

Nemohl jsem od ní odtrhnout oči. To ji viditelně znervóznilo.

„Co je?“ chtěla vědět. „Jsem rozcuchaná?“ zmatkovala. „Jestli jo, tak je to schválně!“ bránila se hned.

Rozesmála mě. Zase.

„Fájn, tak se mi směj! Ale já jdu pryč!“ pohrozila a vrávoravě se postavila na postel. Na sobě měla vytahanou pánskou košili, byla jí příliš velká a rukávy musela mít ohrnuté, večer mi to tak ani nepřišlo. S hlasitým dupnutím seskočila z postele na podlahu a namířila si to ke dveřím.

Bleskově jsem ji předběhl a přivinul si ji těsně k sobě, nohy jí tou rychlostí vylétly do vzduchu. Naštěstí to asi nebylo až tak rychlé, protože nic neříkala.

„Pusť mě, příšero! Pusť!“ pištěla se smíchem, ale já si ji lehce přehodil přes rameno a praštil s ní zpátky do postele.

„Tady budeš,“ vydechl jsem a lehl si k ní. Blíž, než jsem si kdy sám dovolil. Zaskočilo ji to, srdce se jí rozběhlo o něco rychleji. Přiblížil jsem nos k jejímu krku a nechal se opíjet její charakteristickou nasládlou vůní. Lochtala mě na patře, ale užíval jsem si ji. Začala přerývavě dýchat a hruď se jí proti té mé zvedala rychleji. Ač jsem se to snažil nepociťovat, nebo to alespoň vtěsnat jen do koutku mysli, bylo to vzrušující. Neuvěřitelně.

Trošku jsem se povytáhl a políbil ji na bradu. Zaklonila hlavu a já se pousmál. Líbila se mi představa, že v ní vzbuzuju příjemné pocity. Při vzpomínce na dnešní noc jsem se nemohl dočkat, až ji znovu políbím. Když jsem se o to ale pokusil, zarazila mě.

„Eeeee-Edwarde! Nemůžeme, jsem nemocná. Nechci si s tebou přehazovat bacily,“ kňourala nešťastně. Mně to ale nedalo.

„Včera ti to nevadilo,“ řekl jsem. Nakyslý tón se do těch pár slov vloudil úplně sám. Zamračila se na mě, tentokrát to ale nehrála.

„Cože?“ ptala se zmateně. Pořád mě propalovala očima a tvářila se dost nechápavě.

Protočil jsem oči. Určitě si ze mě utahuje. „Tedy dneska. V noci…?“ Vyčkávavě jsem nadzvedl jedno obočí. To její se skoro spojilo v zamyšlení, pak její škleb povolil, ale smysluplné odpovědi jsem se nedočkal. Zavrtěla hlavou. Asi jsem neovládl svůj výraz tak, jak jsem si přál, protože zase začala plašit.

„V noci? Co se stalo v noci, Edwarde?“ ptala se. „Pamatuju si, že jsme koukali na televizi a pak… jsem vstala. A tys na mě koukal. Ne, teď to nepopřeš! Koukals.“ Díval jsem se na ni. Nevtipkovala. Myslela to naprosto vážně. Na prázdno jsem polkl…

Ona si nic nepamatovala.

„Nic… Nic se nestalo,“ zamumlal jsem trochu vykolejeně a sklopil hlavu. Mrzelo mě, že neví, co se stalo. Co řekla… S povzdechem se naklonila ke mně a prstem mi chtěla nadzvednout bradu, abych se jí musel podívat do očí. Neochotně jsem to udělal. Snažil jsem se vypadat normálně, jako by se nic nestalo. Jedním koutkem úst se chlácholivě pousmála a palcem pravé ruky mi přejela po tváři. Dívala se mi do očí a já měl pocit, že chce něco důležitého říct, ale…

„Půjdu se nasnídat,“ řekla jen a snažila se ode mě vymotat.

„Ne. Ty zůstaneš ležet, musíš se rychle uzdravit, no ne?“ usmál jsem se na ni lišácky. Tomu se uchichtla.

„Nevíš, kde co máme. Budu to mít rychlejš a… ne, že bych chtěla nějak podceňovat tvoje kuchařský schopnosti, ale…“

„Ale?!“ vyhrkl jsem ublíženě. „Dopověz to!“ zasmál jsem se a objal ji, když se zachvěla, došlo mi, že to nebyl asi zrovna ten nejlepší nápad. „Dojdu ti pro něco k snědku,“ řekl jsem něžně a vyskočil na nohy. Pořád jsem uvnitř sebe cítil ten nepotlačitelný pocit lítosti…

„To nemus-“ namítala, ale umlčel jsem ji jedním pohledem.

„Věř mi,“ mrkl jsem na ni. Poraženě se sesunula zpátky do peřin.

Do čeho jsem se to dobrovolně uvrtal, mi došlo, až když jsem stál uprostřed kuchyně a zíral na x šuplíků a dvířek. Tohle asi nebude zrovna tak jednoduché, jak jsem si představoval. Vypustil jsem skrz rty vzduch a nadechl se, načež jsem se hned zašklebil. Lidské jídlo už asi nikdy nebude moje parketa.

Nakonec jsem z lednice vytáhl nějakou marmeládu a z chlebníku vzal dva rohlíky. Netušil jsem, jak velký má hlad, ale podle svých prozatímních zkušeností jsem věděl, že sní všechno, i když už nebude moct. Dal jsem vařit vodu a z jedné z vrchních skříněk vyndal zelený čaj. Alespoň ten voněl o něco lépe. Všechno jsem to úhledně naskládal na tác a s přirozeným barmanským grifem s tím v jedné ruce vyrazil přes chodbu k jejímu pokoji.

Nohou jsem otevřel dveře a s úsměvem vešel dovnitř. Pořád seděla na posteli, nohy měla stočené v tureckém sedu a zvědavě pokukovala po naplněném tácu.

„Snídaně pro moji slečnu,“ pronesl jsem teatrálně. Zachichotala se, ale rukama už se sápala po tácu. „Opatrně,“ krotil jsem ji, „je to horké.“ Jakmile se viděla, jaké dobroty jsem jí připravil, vděčně se usmála. Měl jsem pravdu, snědla všechno do posledního drobečku.

Tác odložila na noční stolek a srkavě upíjela čaj. Rukávy se jí při jídle shrnuly dolů, teď jí nebyly vidět ani prsty.

„Líbí se mi, když mě rozmazluješ,“ pokukovala po mně. V oku měla zase tu svou zvláštní jiskru raubířství. Asi to první, co jsem si na ní zamiloval. Neodmyslitelně k ní patřila.

„Líbí se mi, když tě můžu rozmazlovat,“ oplatil jsem jí vesele. Zašklebila se, ale hned na to zvážněla.

„Ty jíst nebudeš?“ Jen jsem zavrtěl hlavou.

„Ujídal jsem při přípravě,“ přiznal jsem se. Kdyby tak věděla…

Dopila čaj, přehodila přes sebe peřinu a přešoupla se na stranu postele. Rukou poplácala na místo vedle sebe. Poslušně jsem se k ní přidal, tohle bylo nevinné. Když si hlavu opřela o mé rameno, bylo na ní vidět, že je upřímně šťastná. Tvářila se uvolněně a nebýt občasného zachrchlání, byla prostě úchvatná.

Nesměle jsem pokukoval po pokoji a hladil ji po vlasech. Všimla si, na co se dívám.

„Je to trochu dětinský, přiznávam,“ začala s uchechtnutím. Zastavil jsem ji dřív, než mohla pokračovat. Rozhodně jsem si nemyslel, že je její výzdoba dětinská. Vůbec ne.

„Ne, ne,“ přesvědčoval jsem ji naléhavě. „Je to útulné. Takhle nějak jsem si to tu představoval. Dokonale tě to vystihuje. Taková jsi. Obklopená přáteli a všemi milující. Mimochodem… ty chodíš na ryby?“ divil jsem se nahlas při vzpomínce na jednu z fotek. Byla na ní po kolena ve vodě a v rukách držela velkou rybu. Mohlo jí tam být maximálně deset.

Vyprskla smíchy a hravě do mě šťouchla prstem, ucukl jsem, aby si nijak neublížila. Pořád jsem musel dávat pozor za nás za oba.

„Byla jsem malá!“ bránila se, pořád se smíchem. „Trvalo docela dlouho, než tátovi došlo, že ze mě rybářka nebude. Kdybych se tenkrát málem neutopila, možná by mu to nedošlo doteď.“ Ztuhl jsem. Vůbec se mi nelíbila slova o topení ve spojitosti s ní.

„Táta to s tebou neměl nikdy jednoduchý, že?“

„No jo,“ přiznala se. „Jsem holt zlobivá holka,“ uličnicky se na mě zakřenila. „Táta říká, že v tomhle jsem… po mámě,“ dodala už o dost vážněji. Překvapeně jsem ji sledoval. Nemyslel jsem, že se o ní někdy sama zmíní. Cítil jsem, že tohle je citlivé téma, na které nemůžu tlačit. Konejšivě jsem ji k sobě přivinul, nevěděl jsem, proč to přesně dělám, přišlo mi to přirozené.

Schoulila se blíž ke mně a zhluboka se nadechla. Takovou jsem ji neznal a trhalo mi srdce takhle ji vidět.

„Jo, prej se jí podobám v hodně věcech. Víš, ona si vždycky stála za svým. Byla cílevědomá a věděla, co chce. Byla strašně krásná, viděla jsem ji na fotkách, ale jen krátce. Táta má všechno schovaný. Nikdy jí neodpustil…“ Poslouchal jsem každé její slovo, ale vlastně jí pořádně nerozuměl.

„Zemřela?“

Uchechtla se, což mě zarazilo. „Ne. Neumřela, Edwarde. Dala přednost kariéře a přepychovýmu životnímu stylu před vlastní dcerou,“ vyplivla kysele. „V podstatě se mě zřekla. Byly mi tři roky, když jsme se sem nastěhovali, táta dostal skvělou práci a všechno bylo fajn,“ pousmála se nad slovem fajn. „Máma byla ale ambiciózní a tohle malý město ji užíralo. Dala tátovi ultimátum, nechtěla tu bejt…“

Chvíli byla tiše a pak hlasem plným odporu pronesla:

„Nedávno se ozvala,“ ironicky si odfrkla, „prý jak se mám. Rozumíš? Po čtrnácti letech se mě zeptá, jak se mám!“ zasmála se. Byl to nucený smích, který postupně úplně ustal. Nechtěl jsem ji takhle vidět, utrápenou, vzpomínající na nehezké věci.

„To je mi moc líto,“ šeptl jsem k ní a bradou se zavrtal do jejích vlasů.

„Mně to líto není,“ řekla tvrdě. „Nenávidim ji a nikdy jí to neodpustim. Nebyla tu, když jsem ji potřebovala. Nejradši bych jí to řekla do očí!“ vztekala se. Chápal jsem ji. Až teď mi plně došlo, proč je taková, jaká je. Je těžké vyrůstat jen s jedním z rodičů, a když je navíc neustále v práci, je to ještě těžší.

„Nedělej ze sebe neustále hrdinku, Bello,“ zamumlal jsem něžně. „S tou… ženou už se nikdy nebudeš muset vidět, to ti slibuju,“ přislíbil jsem a políbil ji do vlasů.

Chvíli jsme byli mlčky, oba s hlavou přeplněnou myšlenkami. A pak...

„Miluju tě…“ zašeptala rozechvěle. Široce jsem se usmál, teď mi v tom nic nebránilo.

„Já tebe taky,“ zněla má jednoduchá odpověď, která se už nikdy nezmění.

 

Ajjinka

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Lipi4

15)  Lipi4 (10.12.2010 16:57)

Já chci, takovýho ošetřovatele , kde že se fasuje? :D :D :D Kam si mám na něj jít vystát forntu? :D :D :D . .. . Ajjinko, další dokonalá , skvělá a nádherná kapitolka . .. . ..

ambra

14)  ambra (16.11.2010 00:30)

Taju jak máslo na slunku Ajji, jsi takový malý podvodníček. Pořád na sebe upozorňuješ na fóru (jo, fotky ok, dobře i ty novinky beru) a teď mi došlo, že je to jen proto, aby si lidi nevšimli, jak pomalu NH přibývá! Máš co dělat, ambra si škudlí poslední a ta teda moc dlouho nevydrží Krásný, kotě, je to jízda!

Texie

13)  Texie (15.11.2010 16:38)

Krásná povídka, zhltla jsem všechny kapitoly co tu byly naráz a nemohla se téměř odtrhnout. Moc a moc díky tvým prstíkům a doufám, že brzy nám zase pošlou další kapitolu.

12)  bb (26.10.2010 09:30)

tahle povídka je opravdu moc krásná, takové lehonké něžné pohlazení

Silvaren

11)  Silvaren (25.10.2010 10:07)

Rozplývám se a vznáším na obláčku. Tolik něhy a přitom je to tak přirozené. Jsou to prostě zlatíčka, oba dva. Krásně jsi mě rozněžnila, díky.

Linfe

10)  Linfe (25.10.2010 09:28)

Ou to bylo tak krásné, úplně jsem prožívala Edwardovo zklamání, když si Bella ráno na nic nevzpomínala. Naštěstí pocity srdce se většinou nemění a tak všechno dopadlo tak, jak mělo.

9)   (24.10.2010 22:15)


Zlatíčka.
Opäť krásne oddychové. Som zvedavá dokedy to vydrží Dúfam, že dokonca:D
Krásne

8)  Pawi (24.10.2010 21:33)

je to naprosto dokonalé! Taková Bella se mi líbí Edík je zlato Píšeš úžasně, jsi originální a já nemám slov

eMuska

7)  eMuska (24.10.2010 21:30)

Ona mu to povedala! Vážne si vyznali lásku! Mne sa asi niečo stane! Prosím, len nech všetko skončí happy endom!

sakraprace

6)  sakraprace (24.10.2010 20:19)

Nemocná Bella je roztomilá A Edward je fakt zlatíčko
Moc se ti to povedlo

5)  elie_darrem (24.10.2010 20:05)

4)  bellla87 (24.10.2010 19:49)

Aj ja ťa milujem!!!
A milujem tvoju poviedku!!!
Nádherný dielik, tvoja poviedka má niečo do seba ! Každá kapitola má ničo do seba a vždy je super
Ako to len robíš? :D :D Krásna fakt, a teším sa na ďalšiu kapitolu aj keby mám ako dlho čakať

anamor

3)  anamor (24.10.2010 19:40)

Bella byla náměsíčná :D
To její raní probuzení nemělo chybu:D Asi bych se zachovala jako ona raději Teda jeko její matka me dostala, jak se mohla vyprdnout na vastní dceru, když byla ještě malá

Ale jinak kráse. Tuhle Bellu mam ráda protože je úplně jiná.

2)  Scherry (24.10.2010 19:32)

Moc moc krásné a rozkošné

Ree

1)  Ree (24.10.2010 18:04)


Miluju tě!

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse poster - Riley & Newborns