Sekce

Galerie

/gallery/No hope.jpg

Edward, Bella a jezero Kawkawa :)

12. kapitola

Koupání

„Říkala jsem ti, že se ti budou hodit,“ mrkla na mě Alice, když po mně házela zabalené kraťasové plavky. Ušklíbl jsem se. „Sice jsem tomu nerozuměla, ale teď je to víc jak jasné,“ zasmála se.

„Díky,“ zamumlal jsem. Ještě včera jsem byl celý natěšený, ale čím blíž sobota byla, tím jsem byl nervóznější… Nevěděl jsem, jak se k ní mám chovat. Nedala mi možnost, abych zjistil, co doopravdy chce. Brala to jako rande? Nebo se mě zkrátka chtěla zbavit a hodlá mě vážně utopit?

Schopná by toho možná byla.

Jak Alice s Bellou tvrdily, už ve čtvrtek se začalo vyjasňovat. V sobotu bude hezky. Bylo větší dusno a na celém Hope se to zjevně podepsalo.

V pátek ráno ale naše cesta nesměřovala jako obvykle do školy. Svítilo slunce – den jako stvořený pro „rodinný“ lov. Skrz tmavá skla Mercedesu jsem pozoroval ještě ospalé Hope. Jen sem tam jsme někoho potkali. Carlisle celou dobu u volantu nadšeně vyprávěl o úžasných podmínkách v Chilliwackské nemocnici. Nemohl si zdejší kolektiv a lékařské vybavení vynachválit. Esme se vedle něj spokojeně usmívala. Když byl šťastný on, byla i ona.

Nemuseli jsme jezdit nikam daleko; pár kilometrů za Hope nás Emmett s hlasitým troubením předjel, moc se tím bavil. Všichni jsme věděli, že zdejší lesy jsou plné zvěře, ale její počty nás přeci jen překvapily. Nemohli jsme si dovolit příliš zasahovat do životního prostředí, ale tady k žádnému ohrožení druhů dojít nemohlo. Vždycky jsme jednali střídmě.

Když jsem znovu nasedal do auta, přísahal bych, že krev ve mně snad i šplouchala. Připadal jsem si plný až po okraj. Nechtěl jsem nic nechat náhodě, a pokud mám zítřek strávit s Bellou, musel jsem se připravit na všechno. S ní jsem totiž nikdy přesně nevěděl, co přijde.

K batohu jsem hodil jen plavky a ručník. Připadal jsem si… divně. Co to vůbec dělám? Neměl bych se k ní dál přibližovat, neměl bych ji nechat, aby mě takhle očarovávala. Měl bych zůstat doma, pro její dobro.

„To ať tě ani nenapadne,“ ozvalo se z vedlejšího pokoje a já si odfrkl. „Nakonec by tě to stejně mrzelo a jí by to ublížilo.“ Povzdechl jsem si. Všechno hrálo proti mně a mému svědomí.

Zhluboka jsem se nadechl a v rychlosti na sebe natáhl plavky. Pak už jsem jen hodil přezku batohu přes rameno a odhodlaně vyšel ze dveří, které se za mnou potichu zabouchly. Schody jsem sešel pozvolným krokem, v obýváku seděl jen Emmett, který se díval na baseball v televizi.

„Užij si to,“ broukla ke mně Esme ze dveří své pracovny. Mateřsky se usmívala, nedalo se jí úsměv nevrátit.

„Neutop se,“ neodpustil si Emmett rýpavou připomínku, když jsem byl už jednou nohou z domu. Protočil jsem oči. On už jiný nebude.

Krátký okamžik jsem přemýšlel, jestli mám jet autem, ale usoudil jsem, že od města nebydlíme tak daleko, aby jí připadalo divné, že jsem přišel pěšky. Měl jsem ještě plno času, ale stejně jsem spěchal. Chtěl jsem tam na ni počkat.

Netrvalo dlouho a já musel zpomalit do lidské chůze. Opravdu jsme nebydleli daleko.

Bylo teprve třičtvrtě, když jsem se blížil k parku. Sem tam kolem mě projelo auto. Potkal jsem pár lidí, někteří si mě ještě zvědavě prohlíželi. Byla pravda, že jsme se ve městě mimo školu moc nepohybovali.

Zkoumal jsem zrovna propracovanou sochu medvěda, když jsem za sebou uslyšel nezaměnitelný hlas.

„Přijdu brzy, neboj se.“ Telefonovala. Na sobě měla jen tílko a sukni, kterou měla i ve škole. „Jo, Abby už na mě čeká, tak ahoj,“ ukončila hovor a s úsměvem se na mě podívala. Já byl ale lehce vyvedený z míry. Abby? Tázavě jsem nadzvedl jedno obočí.

Poraženě rozhodila rukama. „Táta je radši, když trávím čas s holkama. Ne, není úchyl nebo tak něco, prostě klukům nevěří,“ vychrlila ze sebe rozverně jakoby nic.

„Takže jsem Abby,“ konstatoval jsem suše.

„Pokud se ti to líbí,“ pokrčila rameny a zářivě se usmála. „Jsi připravenej? Předem tě upozorňuju, že ve vodě nemám slitování.“ Zachechtal jsem se.

„Něco bych ti o sobě měl prozradit, voda je můj druhý domov,“ řekl jsem hrdě a komicky vypnul hruď, do které mě hned na to se smíchem plácla.

„Super! V tom případě jsem přesně tebe hledala,“ zahihňala se a popadla mě za ruku. Šli jsme vedle sebe a já si vedle ní připadal úplně jinak. Toužil jsem ji držet za ruku a poslouchat její hlas. „Vlastně jsem ani nevěřila, že přijdeš,“ zamumlala po pravdě. Pak se na mě trochu vyčítavě podívala. „Myslela jsem, že seš týmovej hráč a za školu budeš chodit výhradně se mnou,“ obvinila mě.

Nedošlo mi, že mě může ve škole postrádat. Zvláštním způsobem mě tohle zjištění potěšilo. „Promiň,“ omlouval jsem se. „Bylo hezky.“ Zatvářila se nechápavě, co jiného jsem mohl čekat. „Když je hezky, Carlisle si vezme v nemocnici volno. Většinou jezdíme kempovat, nebo jsme prostě doma. Všichni spolu, jako rodina,“ nejistě jsem se usmál. Znělo to dost podivně.

Nezareagovala tak, jak jsem čekal. Usmála se a podívala se mi do očí. „To je milý,“ připustila. „S tátou jsme dřív taky měli hezkej vztah,“ pokračovala, „ale pak mu nabídli post náčelníka policie a s ním přišly povinnosti, dlouhá pracovní doba… Ve zkratce – nemá na mě moc času.“

„To je mi líto.“

„Nemusí,“ zavrtěla hlavou. „Už si ani nedokážu představit, že by mi stál neustále za zadkem,“ zašklebila se.

„Ale dělá si o tebe starosti,“ poukázal jsem na předchozí telefonát.

„Dělá,“ povzdychla si. „Úplně zbytečně. Jsem totiž po něm, dokážu se o sebe postarat.“ Chvílemi vypadala tak zranitelně a záhy to byla holka, která věděla, co chce a tvrdě si šla za tím. Za čím přesně, jsem zatím nevěděl.

„Teď už to nebude taková rovinka,“ upozorňovala mě, když jsme sešli z písčité cesty za městem. „Ale určitě se ti tam bude líbit, nikdo tam nechodí, je tam krásně a… no, prostě pojď.“

Poslušně jsem šel za ní. S hrůzou v očích jsem sledoval, jak přelézá skalnaté překážky a byl připravený kdykoliv zasáhnout. Naštěstí jsem nemusel. Přesně věděla, kam nohu dát a čeho se chytit. Znala to tu skvěle. Začínal jsem se ale trochu bát, kam nás to vlastně vede. Celou dobu jsme se drželi v podstatě na kraji jezera, jen jsme šli po cestě, která... nebyla cesta.

„A jsme tu,“ vydechla nadšeně a obratně seskočila dolů. Napodobil jsem ji.

Přistáli jsme na hliněném plácku mezi stromy. Do vody tu nebyl žádný sestup, což mě docela zaskočilo. Kameny vedly až dolů, proto jsem usoudil, že se to k vodě dá přejít po nich. Strom, vedle kterého si Bella hodila věci na zem, byl evidentně starý, ale pevný. Mohutné větve vyčnívaly až daleko nad hladinu. Bylo tu krásně.

„Líbí?“ zeptala se se zájmem a rozhlížela se kolem. Němě jsem přikývl. Akorát jsem sledoval hladinu klidného jezera, když mě probralo šustění oblečení. Automaticky jsem se za tím zvukem otočil, ale hned jsem zase pohled odvrátil.

Byl jsem připravený na to, že bude jen v plavkách, nebo jsem si to alespoň naivně myslel. Stála ke mně otočená zády, ale já se stejně bál na ni byť jen podívat.

„Ty se nesvlíkneš?“ zajímala se hlasem podbarveným tónem, který se mi vůbec nelíbil.

Zadrhl jsem se, ale nakonec hodil batoh na zem a přetáhl si tričko přes hlavu. Připadal jsem si nesvůj, ale nakonec jsem tam stál jen tak v plavkách. Otočila se na mě, musel jsem sklopit pohled k zemi. Zachichotala se.

„Ladíme k sobě,“ zahlaholila. Konečně jsem zvedl oči a vážně, měla pravdu. Neměl jsem ponětí, jestli v tom měla prsty Alice a její vize, ale vzor na našich plavkách byl stejný. Kdo by byl řekl, že se nosí červené květy.

Nedočkavě se podívala k vodě a já se musel zasmát. Vypadala kouzelně. Překvapilo mě, když se místo do vody začala drápat na strom. Se zvednutým obočím jsem ji pozoroval. Nakonec jsem to nevydržel.

„Bello?“

„Co je?“ procedila skrz zuby.

„Ehm… Kam jdeš?“ Vsadil bych se, že protočila oči, protože navázala tím svým sarkastickým tónem.

„Kam bys řek?“ Dalo jí to sice práce, ale vyšplhala se na nejtlustší větev, šla po ní blíž k vodě a já ji nevěřícně sledoval. Co to zase hodlá dělat?! Jednou rukou se přidržovala menších větví a tou druhou někde zašátrala. Všiml jsem si, že odmotávala provaz. Silné lano.

Vydechl jsem. Ona je vážně neuvěřitelná!

„Jdeš taky?“ zavolala na mě seshora. Začal jsem se dobývat za ní. Nebyl to pro mě žádný problém. Stál jsem teprve u kmenu stromu, když jsem skoro jak ve zpomaleném filmu viděl Bellinu tvář s širokým úsměvem, jak se rozbíhá a zaháknutá za provaz se odráží.

Pak to šplouchlo.

Rychle jsem se dostal k místu, odkud skočila a sledoval rozšiřující se kruhy na jinak klidném jezeře. Už jsem se začínal bát, že snad nevyplave, když se nad hladinou objevila její hlava. Rukama si otřela obličej a zazubila se na mě.

„Tak dělej, Edwarde!“ zakřičela a mávla na mě rukou. Chytil jsem se ještě pohupujícího se provazu a udělal těch několik kroků ke skoku. Takhle mi to přišlo strašně rychlé. Byla to otázkou tří vteřin, než jsem se celý potopil pod hladinu. Vyplaval jsem nad vodu a nadechl se.

První co jsem uviděl, byla Bellina rozjařená tvář. Připlaval jsem blíž k ní a neubránil se úsměvu. Od ní to bylo skoro nakažlivé. Úplně automaticky a beze strachu se mi zahákla kolem krku, byla těsně vedle mě a šlapala vodu. Dno bylo od nás dost daleko, mohly tu být tak čtyři metry vody.

„Je to paráda, že jo?“ vyzvídala a celá při tom zářila. Přikývl jsem.

V očích se jí zlověstně zablýsklo, čekal jsem, že něco provede. Vyšvihla se a snažila se mě potopit. Nechal jsem se, ale stáhl jsem ji s sebou. Když jsem nás nechal konečně nadechnout, začala na mě cákat vodu.

Měla pravdu. Ve vodě neměla slitování a byla takřka neunavitelná. Vždycky, když už jsem si myslel, že bude chtít vylézt a odpočinout si, doplavala jen na skalní výčnělek, kde se posadila a chvíli mě pozorovala, jak se potápím.

Pokynul jsem jí, aby připlavala zpátky ke mně. K mému překvapení mě poslechla. Za chvíli byla u mě. Zase mi ruce omotala kolem krku a nechala se mnou držet nad hladinou. Rozhodně ale nečekala, když jsem se potopil. Napadlo mě, že bych ji mohl trochu vylekat a odplaval jsem víc stranou. Dýchat jsem nepotřeboval, měl jsem výhodu. Viděl jsem, jak se kolem sebe začala zmateně otáčet, jak mě hledala. Srdce se jí najednou rozbušilo a já svého hloupého plánu zalitoval.

Potopila se. Přestal jsem se hýbat a nechal se nadvznášet vodou. Byla to jen otázka několika vteřin, než ke mně doplavala a popadla mě za ruku. Táhla mě k tomu skalnímu výčnělku.

Vytáhla mě na něj a poplašeně mě několikrát poplácala přes tváře. Ale nikdy by mě nenapadlo, že z ničeho nic připlácne rty na mé. Uvědomil jsem si, že se do mě snaží dostat vzduch a zároveň také to, že jsem celou dobu nedýchal. Napravil jsem to. Pro efekt jsem se rozkuckal.

Najednou mě začala plácat do hrudi. „Ty pitomečku! „Voda je můj druhý domov?““ citovala mě kysele.

Já ji však vnímal jenom okrajově. Myšlenkami jsem byl trošku jinde. Opřel jsem se o lokty.

„Tys mě políbila!“ vypadlo ze mě nevěřícně.

„Ne!“ bránila se. „Dávala jsem ti úmělý dýchání. Vždyťs nedejchal, idiote!“

„S jazykem?“ popichoval jsem ji vesele se zdviženým obočím. Užíval jsem si její rozpaky. Vykulila oči.

„V tom nebyl jazyk!“

„Myslím, že poznám rozdíl,“ řekl jsem samolibě.

„Fajn!“

„Fajn?“

„Fajn – mysli si co chceš!“

Pitomě jsem se culil. Ještě pořád jsem na rtech cítil ty její teplé a měkké. Nedalo se to přirovnat k ničemu, co jsem zatím zažil. Zachmuřeně sledovala můj úsměv, o kterém jsem nevěděl, jestli vůbec někdy zmizí, a pak se zamračila.

„Nebyl v tom jazyk,“ zavrčela potichu a vystrčila bradu víc dopředu. Štvalo ji, že si to nenechám vymluvit, ale mě bavilo ji zlobit.

Už jsem se nadechoval, abych řekl něco, co ji uvede do ještě větších rozpaků, ale než jsem stačil cokoliv říct, díval jsem se zpříma do jejích očí. Byla tak blízko, že jsme se nosy skoro dotýkali.

Dech se mi zadrhl, když mi rukou zajela do vlasů a skoro zuřivě se na mě přitiskla. Nenechala mi ani chvíli na vzpamatování a znovu jsem cítil, jak její teplé rty útočí na má ústa. Zkoprněle jsem seděl a snažil se nevnímat to, jak se na mě její teplé, skoro nahé tělo tiskne.

Když se jazykem dotkla mého, projel mnou dosud nepoznaný elektrický výboj. Zachvěl jsem se… Byl jsem ztuhlý a jediná má reakce byla, že jsem si dovolil svou ruku posunout na její záda. Šňůrka plavek mě šimrala na zápěstí.

Špičkou jazyka se snažila ten můj probudit. Povedlo se.

Ten pocit, když jsme se navzájem takhle dotýkali, se nedal vyjádřit slovy. Nechtěl jsem dělat nic jiného. Ale když jsem její tělo natiskl víc na sebe, odtáhla se. Zasténal jsem. Na rtech jí pohrával provokativní úsměv.

„V tomhle byl jazyk,“ pronesla se zadostiučiněním a vyskočila na nohy. Zůstal jsem sedět jako opařený a nebyl za ní schopný ani otočit hlavu.

Uběhla možná minuta nebo dvě, než jsem se odhodlal vstát. Vylezl jsem nahoru. Bella stála u svých věcí a sušila se ručníkem. Zastavil jsem se a nervózně se poškrabal na zátylku. Nevěděl jsem co říct, ale mlčet jsem taky nechtěl.

„Už jdeme?“ Možná jsem měl raději mlčet.

„Jo, budu muset domů. I s Abby mám omezený vycházky,“ zasmála se nenuceně. Nechápal jsem ji, dělala jako by se nic nestalo.

„To ve vodě…“ Zakoulela očima, než jsem to stihl vůbec doříct.

„Promiň, ale prostě jsem ti musela ukázat rozdíl. No uznej, v tamtom jazyk rozhodně nebyl!“

„Asi máš pravdu,“ řekl jsem ještě trochu vykolejeně. Usmála se.

Tak to bychom měli.

 

Ajjinka

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

16)   (15.03.2012 21:45)

ona je vážně neskutečně trhlá , a tak krásně roztomilá
Edward se musí ještě hodně učit
samá krásná a něžná písmenka

ambra

15)  ambra (14.11.2010 00:41)

Hihíííí!!!!:D :D :D Co Ti mám na tohle říct!!! Já vodu moc nemusím. Ale taky bych dala umělé dýchání .
Krása!!!

Silvaren

14)  Silvaren (30.08.2010 17:24)

Juch, ti mi udělali radost! Moc jim fandím, tak doufám, že je necháš chvilku šťastné.

eMuska

13)  eMuska (25.08.2010 20:53)

To bolo perfektné! Ja nemám slov ! Umelé dýchanie? A ten bozk?

Lipi4

12)  Lipi4 (24.08.2010 22:02)

Tak tohle bylo úžasné a nepřekonatelné. Tvoje Bella je úžasná ... ... Už se nemůžu dočkat dalšího dílku

lied

11)  lied (24.08.2010 20:45)

tak z toho se jen tak nevzpamatuje

morningstar

10)  morningstar (24.08.2010 17:36)

super kapča, jako vždycky

MejBi

9)  MejBi (24.08.2010 17:28)

8)  LostriS (24.08.2010 16:40)

tahle Bella je fakt super!

Iwka

7)  Iwka (24.08.2010 13:21)

Chudák Edward A ta Bella o tom možná neví, ale je brutální

6)  lucka2010 (24.08.2010 12:18)

nádheráá!! :) :)

5)   (24.08.2010 11:09)



Neviem či sa mám smiať, rozplývať sa nad tou (ne)romantikou, alebo či mám ľutovať Eda
Veľmi dobré!

4)  bellla87 (24.08.2010 11:03)

ty vole to ti vyšlo!!!
proste paráda!
Bella je ale prefíkaná :)

Linfe

3)  Linfe (24.08.2010 09:38)

wow wow wow....to bylo husty...pekne si ji poddal a ta mrška se nedala....takhle se mi to líbí

sakraprace

2)  sakraprace (24.08.2010 06:18)

Paráda, Bella je fakt číslo, takhle dostat upíra
Výborně jsem se bavila

Ree

1)  Ree (23.08.2010 23:44)

Teda...
Parádní díl, fakt že jo Bella vážně umí překvapit.
Prej "V tomhle byl jazyk." Ona je fakt dokonalá. Chudák Edward

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek