Sekce

Galerie

/gallery/No hope.jpg

Ona se mi snad jenom zdá.

11. kapitola

Čokoláda

„Edwarde? Není ti něco?“ Poplašeně jsem vzhlédl a spatřil ustaraný obličej Esme. Nakláněla se nade mnou. Zamrkal jsem, ale pořád si připadal tak zvláštně mimo.

„Jsem,“ vypadlo ze mě hloupě. Zamračila se. Zbytečně si dělala starosti. Já na tom byl… ani nevím. Skvěle? Úžasně? To bylo ono. Měl jsem pocit, že jsem se zasněně usmál. Stěží jsem postřehl, jak Esme s vrtící hlavou odchází.

Pohovka vedle mě se zhoupla.

Někdo mě píchl do boku. Natočil jsem hlavu a viděl vedle sebe sedět Emmetta. Zkoumavě mě pozoroval. Zvedl ruku a zamával mi s ní před obličejem. Nechápavě jsem se zašklebil a on se rozesmál.

„Ona ho zfetovala!“ zavyl smíchy na někoho, kdo stál nejspíš na druhé straně místnosti.

„Nikdo mě nezfetoval,“ broukl jsem. Proč to jen sakra znělo tak sladce? Emmett se zatvářil podezřívavě.

„Ne?“ divil se, „tak to byl ten oběd!“ Vykulil oči. „Já to říkám pořád! Ale vy ne. Musíme být nenápadní, a pak to dopadá takhle. No koukněte se na něj. Je nemocnej!“ Ukazoval na mě rukama, jako bych byl nějaká zvláštnost v muzejní síni.

„Emmette, jsem v pořádku,“ uklidňoval jsem ho, ale zbytečně. Nevěřil mi. Najednou se zatvářil znechuceně, naklonil se blíž ke mně a začichal. Zašklebil se ještě víc.

„No fujtajbl, smrdíš, Edwarde, ale děsně!“ postěžoval si a štítivě se odtáhl.

Cože? Začichal jsem a taky mě ten zápach skoro nakopl. Podíval jsem se na tričko, ale bylo čisté. Už jsem se chtěl sklonit, abych se podíval na podrážky bot, ale v tu chvíli jsem uviděl původce toho puchu. Batoh. S naporcovanou bagetou. Vyprskl jsem smíchy.

„Zavolejte někdo Carlislea, něco mu vážně je!“ naléhal Emmett tentokrát k Esme, která zase stála kousek od nás.

„Nic mi není a už to nebudu opakovat, připadám si pak jako idiot!“ Vstal jsem a opatrně vzal přezku batohu mezi prsty jedné ruky. „Tohle páchne, ne já,“ vysvětlil jsem a s rukou napřaženou před sebe jsem vypochodoval z pokoje.

Doběhl jsem několik metrů od domu a posléze trochu zalitoval, že jsem si s sebou nevzal nějaké civilizované nářadí. Pozdě. Rukama jsem vyhloubil menší jamku a s odporem otevřel batoh, raději jsem ani nedýchal. Hlínu jsem zase naházel zpátky.

Zpátky domů se mi ale nechtělo. Přemýšlel jsem, kam bych mohl jít, když se za mnou ozval melodický hlásek.

„Ta tvá nerozhodnost mě jednou zabije,“ zamumlala pobaveně. Přišla až ke mně. „Ale dnes odpoledne vám to moc slušelo,“ rozplývala se. „Udělal jsi dobře, Edwarde. Zasloužíš si být šťastný a ona tě šťastným dělá.“ Pousmál jsem se,

„Děkuju, Alice.“ Rozzářila se jako sluníčko, což mě trochu vyděsilo.

„Je to hodná holka, jen jí musíš dát čas,“ radila mi. Nechápal jsem, proč bych měl čekat. Čekal jsem přeci už dost dlouho, nebo ne? Alice mě chytla za ruku, vzhlédl jsem k ní a střetl se s jejíma moudrýma očima. „Buď trpělivý,“ konejšila mě. Pousmál jsem se. Budu cokoliv, a jestli mám být trpělivý, zvládnu i to…

Když jsme procházeli s Alice vchodovými dveřmi, v hale už bylo prázdno. Dům byl klidný a tichý. S omluvným úsměvem se ode mě Alice odtrhla a zadním vchodem vyběhla ven. Povzdychl jsem si. Jsem tu sám.

Došel jsem si do pokoje pro čistý ručník a naklusal do koupelny. Ruce jsem měl ještě celé špinavé, a tak jsem si dal horkou sprchu. Líbilo se mi, jak teplá voda dopadala na mé tělo a vytvářela šplouchavý zvuk, který se odrážel i od dlaždiček na stěnách. Někdy bylo úlevné takhle vypnout.

Jen s ručníkem kolem pasu jsem se vrátil k sobě. Za sebou jsem raději zamkl. Nikoho z mé rodiny by sice zámek nezastavil, ale byl to jistý náznak toho, že nechci, aby mě někdo rušil. Chtěl jsem být sám. Potřeboval jsem přemýšlet. Hlavou se mi honilo plno věcí, kterým jsem sám nerozuměl.

Navlékl jsem na sebe nejbližší domácí oblečení a pohodlně se natáhl na pohovku. Zavřel jsem oči a s úsměvem na rtech si představoval Bellu. Znovu a znovu jsem si přehrával to, jak se na mě dnes podívala. Tak se přeci na přátele nedívá, ale… u ní jsem si nemohl být jistý ničím, vždycky mě dokázala vyvést z míry.

Ustavičně jsem doufal, že na mě přeci jen nekoukala jako na kamaráda. Koukala se tak snad na toho vysmátýho blonďáka? Ne.

Bylo v tom něco víc. Pokud si mám něco nalhávat, bude to přesně tohle.

Pravou rukou jsem si podepřel hlavu. Někdy by bylo tak příjemné prostě zavřít oči a usnout. Nemuset na nic myslet, poddat se jen svým snům. Nemuset pořád přemýšlet nad


Před školu jsme přijeli s ještě slušným náskokem času. Já však byl nervózní jako nikdy. Rozhlížel jsem se kolem sebe a čekal, až se odněkud vynoří. Měl jsem štěstí.

Dnes na sobě měla džínovou sukni lehce nad kolena, lehkou bundu a žluté conversky. Radostně si vyšlapovala a zastavila se až u jedné z cihlových zítek, na kterou si vyskočila. Seděla tam a líně pohupovala nohama. Nesměle jsem vykročil k ní a nevšímal si Emmettova pochechtávání.

Když mě viděla, rozzářila se. Teda, mohl jsem to přisuzovat sobě, ale stejně tak se mohla usmívat kvůli něčemu jinému. To by mě mrzelo.

„Ahoj,“ usmála se vesele a rukou poklepala na místo vedle sebe. Neváhal jsem a během okamžiku jsem už seděl těsně vedle ní.

„Vyspala ses dobře?“ zeptal jsem se mile, nenuceně.

Její výraz trochu pohasl, nakonec se zamračila. „Ani ne,“ stěžovala si, „nemohla jsem usnout.“

„Já taky ne,“ zasmál jsem se, ale můj vtip zůstal dál nepochopen, přestal jsem se smát. „Promiň, vlastně to vůbec není vtipné, jen mi to tak… no nic,“ ukončil jsem radši svou snahu, než bych něco dokonale zvoral.

„To je dobrý, seš sladkej, když se takhle snažíš,“ ocenila mě se smíchem. Polilo mě teplo, líbilo se mi, jak o mně mluvila. Když jsem ji takhle viděl – a že jí to dnes neuvěřitelně slušelo – měl jsem skoro nepotlačitelnou chuť ji někam pozvat. V hlavě mi ale neustále blikala neonová výstraha od Alice „Buď trpělivý“.

Stydlivě po mně pokukovala. „Copak?“ zeptal jsem se zvědavě.

Začervenala se a najednou měla plno práce se sledováním svých zářivě žlutých bot. Napjatě jsem čekal, co z ní vyleze. V jejím případě to mohlo být vážně cokoliv.

Konečně se odhodlala, zvedla hlavu a nesměle se mi zadívala do očí. Působila unaveně, oči měla lehce červené.

„O víkendu má být hezky,“ začala a mě tím dokonale zaskočila. Neměl jsem sebemenší ponětí, kam tím míří. „Myslela jsem, že… no, nešel by ses třeba koupat?“ Vyjelo z ní rychle a já na ni ohromeně zíral. Opravdu mi teď dobrovolně nabídla den strávený s ní? Po tváři se mi rozlil samolibý úsměv, hned na to ale zmizel. Má být hezky…

Kapsa kalhot bzučivě zavibrovala. Rychlým pohybem jsem vytáhl mobil.


Bude pod mrakem, taky tě mám ráda.


Pocítil jsem náhlou euforii, bylo mi nádherně. Zazubil jsem se.

„Kde a v kolik?“

Očividně si oddychla, už jen podle toho, jak se její tělo celé uvolnilo. Usmála se. Skoro oslepujícně.

„Ve dvě u Chipa?“ navrhla a já s přikývnutím souhlasil. Pak mě sjela rošťáckým pohledem. „Jestli chceš, můžeš si vzít i plavky.“ Skoro jsem se zakuckal. Zachichotala se a seskočila z cihlové zídky. Myslel jsem, že ji doprovodím na hodinu, už jsem se k tomu dokonce nadechoval, když svižně a s hlasitým pokřikem vyběhla vpřed.

A pak jsem viděl jeho. Špinavě blonďaté vlasy měl pečlivě nagelované a zase se tak samolibě usmíval. Přiběhla k němu a zachytila se mu za loket. Za nimi šlo ještě pár jeho kamarádů. Dobrá nálada byla zase pryč. Už jsem se dál nesnesl dívat na její rozjařený obličej, když mu něco barvitě líčila.

Sklopil jsem pohled k zemi a šel do třídy.

Po třetí hodině ke mně někdo zezadu vletěl. Už jsem dotyčnému chtěl udělat rádoby přednášku o bezpečnosti na školních chodbách, ale jakmile jsem poznal, o koho se jedná, bylo mi jasné, že jakékoliv přednášky by byly zbytečné.

„Ty posiluješ? Chtěla jsem na tebe zezadu skočit, ale jsi tvrdej jako skála,“ zasmála se a já se zamračil.

„Udělala sis na mě chvilku?“ vyjelo ze mě jízlivě. To ji překvapilo.

„Děje se něco?“

„Ne?“

„Edwarde, ty seš někdy takovej bručoun!“ postěžovala si. Nevšímal jsem si toho a dál se proplétal mezi studenty. Někteří se otáčeli, někteří nejevili sebemenší zájem. Jen ten pisklavý hlásek vedle mě bez přestání něco mlel. „Zlobíš se. Co jsem zase udělala? Tentokrát o ničem vážně nevím. Třeba jsem to ani nebyla já a někdo to na mě sprostě navlíkl, jo, to bude určitě ono!“ Otočil jsem se k ní, v mžiku byla zticha.

„Všechno je v pohodě, jasné?“ ujistil jsem ji a dal se znovu do kroku. Slyšel jsem, jak jde za mnou. Byla tak neoblomná!

„Poslední kluk, co mi říkal, že je v pohodě, měl opravdu ošklivej zánět střev,“ konstatovala jakoby nic. „Věř mi, to bys nechtěl vidět.“ Poraženě jsem vydechl a strhl ji s sebou na kraj ke skříňkám, abychom nepřekáželi ostatním v cestě.

„Dobře. Vyhrálas. Mám špatnou náladu, stačí? Nemám žádné střevní potíže a ani je v blízké době neplánuju, spokojená?“

„Páni, seš dobrej, řekls šestnáct slov na jedno nadechnutí!“ Skoro jsem se ušklíbl, ale vydržel jsem to.

„Ty něco bereš?“ zajímal jsem se. Třeba nemá oči červené od únavy. „Občas mi přijdeš jak něčím nadopovaná. Nepiješ moc kafe?“ Zkoušel jsem to. Uraženě si odfrkla.

„Kafe nepiju, je hnusný,“ bránila se. Nechápavě jsem vrtěl hlavou. Ona se mi snad jenom zdá. A pokud ano, nevím, jestli to nazvat krásným snem nebo noční můrou. „Chceš mě snad na něj pozvat? Vím, že se včerejšek moc nevyvedl, ale mnohem radši mám horkou čokoládu,“ mumlala nadšeně. Obličej jí zářil.

To už jsem nevydržel, přestože jsem se snažil.

„Tvůj kluk tě na ni nepozve?“ nadhodil jsem rýpavě a vyčkával. Zmateně svrásčila čelo.

„Já mám kluka?“ Zamračil jsem se, idiota ze mě dělat nemusela.

„A ne snad?“

„Nevím o tom, je aspoň hezkej?“ zeptala se zvědavě. Najednou zněla uvolněně, možná tušila, odkud vítr vane. Já byl stále úplně mimo, a to se mi ani trochu nelíbilo. Pokrčil jsem rameny. Zahihňala se a já si odkašlal.

„Ráno jste se k sobě docela měli…“ Znovu mě překvapila.

Vybuchla smíchy. Když se na mě po chvíli podívala, měla v očích slzy a tváře jí zářily rudou. Maličko mě vyděsila. Zhluboka dýchala. „Myslíš Skye?“ dostala ze sebe.

„Jmenovku na sobě zrovna neměl, je mi líto.“ Nevím proč, ale připadal jsem si najednou neuvěřitelně hloupě. Možná proto, že mi konečně došlo, že já jsem tu ten, kterému něco uniká.

„Skye, blonďák, svaly, koňskej úsměv?“ To by sedělo. Opatrně jsem přikývl. Zase se zasmála. Chtěl jsem jí říct, ať se přestane smát a konečně mi to vysvětlí, ale nevydal jsem ani hlásku. „Skye je kamarád, nejlepší. Známe se od školky, zkoumali jsme spolu les a byl první kluk, kterýmu jsem dovolila sáhnout mi na prsa. Je jako můj bratr, Edwarde, nechodim s ním.“ I když mě její řeč lehce vykolejila, zvláštním způsobem se mi ulevilo. „Proč?“

Pohledem jsem těkal všude kolem, nemohl jsem se na ni podívat. Nevěřícně vydechla.

„Ty žárlíš!“ Musí být vždycky tak přímá? Upřímnost jsem oceňoval, vážil si jí, ale její verze mě trošku děsila.

„Ne!“ snažil jsem se to zamluvit, ale marně. Měla mě prokouknutého. To se mi nelíbilo, určitě to nevěstilo nic dobrého.

„Edwarde,“ zamumlala chlácholivě podezřele blízko ode mě. „Tady se nežárlí, není na koho. Navíc… to tebe jsem si vybrala na víkendové utopení, ne jeho. To o něčem svědčí, nemyslíš?“ Vzhlédl jsem k ní a nejistě se usmál.

Dívala se na mě a oči měla zjihlé. Tak rád bych ji právě objal…

„Takže na čokoládu mě nepozveš, dobře. Ale budu si to pamatovat,“ vyplázla na mě jazyk, švihem se otočila a s vlasy vlajícími za ní odkráčela. Teď jsem dobíhal já ji. Šla rázně, rozhodně na mě nehodlala čekat. Mám pocit, že se potěšeně usmála, když jsem konečně kráčel vedle ní.

„Jsi vždycky taková?“ Že je to špatná otázka jsem si uvědomil, až když byla venku. Zpátky jsem ji vzít nemohl. Bohužel.

„Myslíš krásná, smyslná a naprosto okouzlující? Vždycky. Kromě pár dnů v měsíci,“ uculila se.

„Promiň, to nebylo slušné,“ omlouval jsem se a doufal, že ji to alespoň trochu obměkčí. „Když jsem s tebou, přestávám myslet normálně. Máš na mě děsivý vliv.“

Zastavila se. Jak jsem zjistil, u své skříňky. Snažila se dostat dovnitř, ale zámek nechtěl povolit. Zcela automaticky mi vyletěla ruka vzhůru a lehce uhodila do míst, kde bylo zavírání. Cosi uvnitř cvaklo a dvířka se otevřela.

„Pěkný,“ ocenila mě. „Díky.“

„Nemusíš děkovat, stačí, když se mnou zajdeš na čokoládu. Bude dobrá. Z automatu,“ lákal jsem ji. Jakmile jsem slyšel ten tichý povzdech, bylo mi jasné, že mám vyhráno. Zabouchla skříňku a s úsměvem se na mě podívala.

„Líbíš se mi, Edwarde. V sobotu tě bude docela škoda,“ zasmála se a nechala se odvést k automatu s horkou čokoládou. Přidala si plno cukru. To si musím zapamatovat.

 

Ajjinka

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

ambra

14)  ambra (14.11.2010 00:14)

Ajji, tak dnes jsi mě nechtěně zabila dvojmo.:D Naplánuješ jim koupání a já před chvílí viděla ty jejich plavkové fotky . Umíš úžasné laškovací dialogy. Zase mám ten připitomělý úsměv - poněkud mě bolí obličej, ale to se zvládne. Jen mě straší ten neustále naznačovaný problém . Jinak ovšem

Silvaren

13)  Silvaren (30.08.2010 16:18)

Ježíš, ty jsou roztomilí! Těším se na sobotu.

Ajjinka

12)  Ajjinka (23.08.2010 12:19)

Já vás žeru holky, děkuju!

11)  LostriS (22.08.2010 21:05)

morningstar

10)  morningstar (22.08.2010 17:38)

:) :) :) tahle Bells se mi líbí :) :) :) těším se na další díl

Iwka

9)  Iwka (22.08.2010 12:08)

V sobotu tě bude škoda Páni, ty mě dostáváš. Milá kapitolka

eMuska

8)  eMuska (22.08.2010 11:10)

To je neskutočne podarené! Tak milé a hravé... Sú spolu úžasní, už sa teším na sobotu!

MejBi

7)  MejBi (22.08.2010 10:32)

Monelien

6)  Monelien (22.08.2010 09:10)

Střevní potíže
,,Jestli chceš, můžeš si vzít i plavky."
Miluju tvoji držkatou Bellu a sladkýho Edu

sakraprace

5)  sakraprace (22.08.2010 06:53)

jéjé paráda. Žárlivý Edward je k nakousnutí Moc se těším na další díl.

anamor

4)  anamor (22.08.2010 02:48)

Ajj bože to bylo úžasný
Ještě že jsem se sem koukla:D
Smála jsem se od začátku, Emmett byl dobrej, ale kdy není.
Opravdu mě dostala Bella s těma plavkama, málem jsem se zakuckala s Edíkem.
A o tom dalším ani nemluvim, prostě paráda
Mam ráda tuhle Bellu, je jiná a úžasná, líbí se mi, jak hned vše vyklopí na rovinu a nedělá si s tím hlavu.
Už se nemůžu dočkat dalšího dílku

3)   (22.08.2010 01:03)

Vraj môže si vziať aj plavky xD
Nenapadlo by mi, že zo seba dostane čosi také:D Chudák náš slušný Edí bol teda poriadne zaskočený Aj je fakt sladký, keď sa tak snaží- v tom s Bellou súhlasím.
Obaja sú tu super povahy. A Edward môže byť(vlastne aj musí! ) vďačný, že má Alice . CHudáčik, som si istá, že keby mu Alice nedá vedieť, že bude pod mrakom, odmietol by Bellino pozvanie a potom by sa strááášne dlhý čas utápal v sebaľútosti.:D
A čo sa mi páči najviac, sú tie ich doťahovačky
Deje sa niečo? Nie? Žiarliš! Nie! Ja z nich naprosto nemôžem, odrovnávajú ma.
Veľmi pekne napísané- uvoľnené, vhodné na odreagovanie, vhodné "počteníčko" pred spaním.



Linfe

2)  Linfe (22.08.2010 00:32)

Jezis to bylo prostr nejrostomilovatejsi ze vsech roztomilovech povidek, co jsem tady cetla. Miluju tuhle povidku a ty za ni sklizis me diky

Ree

1)  Ree (22.08.2010 00:14)

Já tě miluju
Tuhle dokonalou Bellu miluju taky Je fakt přímá. Taková ňufovní Já ji fakt žeru Její: „Jestli chceš, můžeš si vzít i plavky.“ mě naprosto odrovnalo
Já chci dalšííííííííííííííííí

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still