Sekce

Galerie

/gallery/No hope.jpg

Teď jsem se divil sám sobě, že mi to nedošlo dřív.

10. kapitola

Návštěva

Seděl jsem tam jako opařený, než mi došlo, co se zase stalo. Proč pořád tak utíká? Rychle jsem vstal, hodil na stůl dvacetidolarovou bankovku a vyběhl ven. Rozhlédl jsem se kolem, ale nikde jsem ji už neviděl. Musela běžet. Její vůně mi ale jasně napověděla, kudy mám jít. Vedla mě do míst, kde jsem nikdy nebyl.

A pak jsem ji uviděl. Už neběžela, šla pomalu s hlavou sklopenou k zemi.

Oddechl jsem si. Úlevu ale vystřídalo dilema. Mám za ní jít? A co jí mám říct? Nakonec vyhrál ten zvědavější kus mého já. Popoběhl jsem, abych ji dohonil. Nejspíš jsem ale nebyl tak nenápadný, jak jsem si původně myslel, protože se na mě otočila, ještě když jsem byl pár metrů za ní.

Slyšel jsem, že si povzdychla. „Edwarde, jestli ti to nedošlo, chci být chvíli sama.“ Nezpomalila, neotočila se. Dělala, jako bych tam vůbec nebyl.

Dohnal jsem ji. Šel jsem vedle ní a sledoval vzor chodníku pod nohama stejně jako ona. Nevěděl jsem, jak začít.

„Nechci, abys mě od sebe odháněla,“ řekl jsem naléhavě. Nešťastně se uchechtla.

„To, že jdu domů, znamená, že tě odhánim? Promiň, ale asi mi ty moderní pojmy unikají,“ mumlala sarkasticky. Neviděl jsem jí do tváře, ale vsadil bych se, že protáčela oči. Vždycky to dělala, když použila takový tón.

„Ne, to neříkám,“ ospravedlňoval jsem se. „Jen tě chci poznat. Myslel jsem, že je nám spolu faj-“ Nedomluvil jsem, protože se najednou zastavila. Zarazila mě tím.

Nevěřícně se nadechla. „A co, Edwarde? Možná nám je spolu dobře, což je mimochodem strašně prima,“ přiznala, „ale to vůbec nic neznamená. Ne teď. Ne tady. Ne se mnou!“ vyjelo z ní a já byl zmatený. Proč všechno tohle říká?

„Nekoukej tak na mě… Co po mně chceš, Edwarde? Myslíš, že sem přijedeš a všichni se z tebe posadí na zadek?“ Pak se zašklebila, jako by se snažila něco potlačit. „Teda možná posadí, ale proč si to myslíš zrovna o mně? Já taková nejsem!“ ukončila svůj monolog a zamračeně se na mě podívala. Nedala mi příležitost něco říct a zase se dala do rychlé chůze.

„Zlobíš se na mě, nechápu to,“ zakřičel jsem za ní a ona se otočila.

„Co nechápeš? Chci tě poznat víc? Chci o tobě vědět všechno? Proč bych ti o sobě měla něco říkat? Vlastně tě vůbec neznám!“ Ani jí nevadilo, že na sebe hulákáme na pět metrů. Zkrátil jsem vzdálenost mezi námi. Teď nás dělil ani ne metr.

„Protože jsi úžasná,“ neovládl jsem se. Vyjelo to ze mě samo. „Nejsi jako ostatní, jsi jiná, zvláštní. Krásná a tajemná. Vždycky mě překvapíš. Těším se na chvíle s tebou jako nikdy. Nerozumím sám sobě. Jsem zmatený a to všechno kvůli tobě!“ Zaskočeně vykulila oči. Skoro z nich metaly blesky.

„Takže je to vlastně moje vina, že mě tady sleduješ jako nějakej pošahanej úchylák?!“

Taky jsem vykulil oči. Co si to o mně myslí?! „Ne!“ ohradil jsem se. „A já tě nesleduju! Jen za tebou jdu!“ bránil jsem se vášnivě. Bylo neuvěřitelné, jak mě dokázala během chvíle dohnat pomalu k nepříčetnosti.

„No tak za mnou nelez!“ štěkla pominutě, a pak se zhluboka nadechla. Zavřela oči. Skoro to vypadalo, že se snaží uklidnit. Ale asi jí to moc dobře nešlo. Rukou si mnula čelo. A pak mě zase překvapila. „Promiň,“ vyšlo z ní. Nepatrný okamžik jsem přemýšlel, jestli jsem neslyšel špatně.

„Co prosím?“

„Ujely mi nervy,“ omlouvala se. Nikdy bych nevěřil, že někdo dokáže tak rychle obrátit. Ještě před chvílí vypadala, že na mě vytáhne nůž, nebo hůř, bude dál křičet, a teď se omlouvala. „Jen… já… uh, vidíš, co děláš? Nemůžu se kvůli tobě vymáčknout!“ obvinila mě znovu. Tohle bylo ale roztomilé obvinění. Skoro mě to donutilo se usmát.

Zatvářila se zkroušeně. „Nemůžu si do života pustit někoho… nikoho! Nejsem připravená na takové břímě. Nechci být zklamaná. Nechci se užírat tím, že se mi neozveš. Nechci tě shánět, když zmizíš. Nechci po tobě uklízet!“ Pozvedl jsem obočí. „No co, tak to končí!“

Rozesmál jsem se. Nevnímal jsem ani její zamračený obličej, jen jsem se smál.

„Bello, já tě jen chci poznat blíž. Zjistit, kdo přesně se skrývá za tou maskou neporazitelné, tvrdé holky… Chci vědět, kdo je Isabella Swanová. Nemusíš si mě hned brát, navíc jsem poměrně čistotný…“ Povedlo se. Usmála se. Sice lehce, ale i to stačilo.

Rozhlídl jsem se kolem. Naštěstí nikdo poblíž nebyl a nezdálo se, že by naši menší roztržku někdo sledoval.

„Nechceš jít někam jinam?“ navrhl jsem a ona přikývla. Byla najednou jiná. Působila víc křehce.

Beze slova prokličkovala kolem několika domů, až zahla na příjezdovou cestu menšího rodinného domku. Tráva kolem byla čerstvě posekaná a upravená. Za domem i před ním se tyčilo několik listnatých stromů. Zastavil jsem se. Tak tady bydlí?

Že za ní nejdu, si všimla, až když došla k domovním dveřím a lovila z batohu klíče.

„Budeš tam jen tak stát?“ Rozhodil jsem nerozhodně rukama. Tohle nebylo dobré. Nechtěl jsem se jí vecpat do domu. Navíc mohl být doma její otec. Byl bych nerad, kdybych jednou nevinnou návštěvou získal policejní drobnohled. Nejspíš pochopila, o co mi jde, protože vesele řekla: „Neboj, táta je v práci.“

Nejistě jsem vykročil vpřed. Dveře už byly otevřené, čekala, až vejdu. Překročil jsem práh a podíval se kolem. První dojem, kterým vnitřek domu přímo křičel, byla útulnost. Nikdy jsem nebyl v příjemnějším domě. Stěny byly světle vymalované a zdobilo je rovnou několik pestře barevných obrazů.

Esme by se tu líbilo.

Zabouchla dveře a hodila tašku na zem. „Ani tu nemáme štěnice, Edwarde,“ uklidňovala mě, když si všimla mého strnulého postoje. Nemohl jsem za to, cítil jsem se nesvůj. Ne proto, že jsem tu s ní sám, ale proto, že nějakým způsobem narušuju tu domácí atmosféru kolem.

„Pojď za mnou,“ zavolala z místnosti vedle. Donutil jsem nohy k pohybu a šel za jejím hlasem. Nejdřív jsem viděl jen její záda. Stála v kuchyni a něco lovila v ledničce. S podivným praskavým zvukem vytáhla láhev nějaké limonády. „Nemáš žízeň?“ zeptala se mile.

„Ne, díky.“

„Nějak mi vyschlo v krku. Já a běh asi nikdy nebudeme kamarádi,“ zasmála se a nalila si pití do sklenice. Pousmál jsem se. Nespletl jsem se, vážně přede mnou utíkala.

Hltavě se napila, a pak hluboce vydechla… Nervózně si skousla ret.

„Vzala bych tě k sobě do pokoje. Ale jsi kluk, a jak už jsem řekla, skoro tě neznám, takže jsem celkem ráda, že se můžu vymluvit na to, že nemám uklizeno,“ brblala. „Pojď, půjdeme ven,“ usmála se a natáhla ke mně ruku. Potěšilo mě, že to udělala. Nějak mi tím dávala najevo, že je vše zase normální. Žádné napětí ani křik.

V závoji za ní jsem prošel úzkou chodbou, z které vedly troje dveře, tedy čtvery, jedny, ke kterým jsme neomylně mířili, vedly ven. Při otvírání se do nich Bella musela opřít ramenem, aby je otevřela. Dveře hlasitě zavrzaly. Ten zvuk trhal uši.

„Říkala jsem tátovi, aby je opravil,“ omlouvala se. „Ale nemá na to čas.“ Nechala mě projít prvního. Jak jsem zjistil, ocitli jsme se na stromy lemovaném trávníku. V rohu pod větvemi stromů stál dřevěný stolek s několika židlemi. „Je to tu menší,“ povídala dál, „ale nám to s tátou stačí,“ usmívala se.

Šla se posadit na jednu z židlí a mně pokynula, ať jdu za ní. Poslušně jsem to udělal. Pořád jsem si připadal tak zvláštně. Jako nějaký vetřelec. Posadil jsem se a zadíval se na ní. Seděla nalevo ode mě, nohy měla zkřížené do tureckého sedu, do sedačky se ale pohodlně vešla. Ruce si složila do klína. Chvilku je němě pozorovala, a pak ke mně vzhlédla.

„Říkals úžasná?“ zeptala se a rozpačitě se usmála. Provokovala mě. Byl jsem rád, že se mi do tváří nemůže nahrnout krev.

Odkašlal jsem si. „Říkal,“ přiznal jsem opatrně a pevně doufal, že to nebude chtít roznimrávat. Marně.

„Tak to tě zklamu, asi máš porouchaný přijímač úžasnosti,“ rýpla si. „Ale děkuju,“ usmála se na mě. Zarýval jsem si pohled na ni do paměti. Jak se usmívala, jeden koutek úst měla zase výš než druhý, oči jí zářily. Byly jako dvě hvězdy. Až na to, že tyhle se dívaly přímo na mě.

„Nemyslím si, že by s ním něco bylo,“ nedal jsem se. Copak se vůbec nevidí tak, jak ji vidím já? Už jen kvůli tomu podezřívavému pohledu, jakým se na mě teď dívala, byla úžasná. Nepřetvařovala se, pořád byla svá.

„Tak hele,“ naklonila se blíž ke mně. „Docela chápu, že tohle na holky většinou zabírá, ale já se tak snadno oblbnout nenechám,“ upozorňovala mě. Upřeně jsem ji sledoval a snažil se uhodnout, o co jí právě jde. „Ale musím uznat, že seš skvělej lichotník, Edwarde,“ zasmála se.

Já si povzdechl. Proč mě nemůže alespoň chvíli brát vážně?

„Myslíš, že lichotím každé?“ zajímalo mě. Čelo se jí svrásčilo a obočí skoro dotkla, jak se zaškaredila.

„Tohle je nějaká psychoanalýza?“

„Měla by?“ divil jsem se nevinně. Sjela mě přimhouřenýma očima, pak na mě obviňujícně ukázala prstem. Vypadala ohromeně.

„Ty mě chceš zanalyzovat!“ vyhrkla nevěřícně. Potutelně jsem se usmál.

„Varoval jsem tě, že tě chci poznat blíž,“ připomněl jsem jí.

Poraženě se opřela o opěrku židle. „To bylo varování?“ Sklesle rozhodila rukama. „Příště mě, prosím tě, varuj, že mě budeš varovat,“ mrmlala pobaveně hraným, nabručeným hlasem.

„Budu si to pamatovat,“ zasmál jsem se a okouzleně sledoval, jak zasněně vrtěla hlavou.

„Jsi neuvěřitelnej, víš to?“ natáhla se a šťouchla mě do kolene, které měla nejblíž. Při tom letmém, a na můj vkus krátkém, doteku mě znovu zasáhl ten elektrizující pocit. Nikdy jsem na přeskočení jiskry nevěřil, ale ten náboj, který mezi námi panoval, byl neuvěřitelný. Toužil jsem zjistit, jaké by to bylo dotknout se její tváře. Nepatrně jsem se při té představě zachvěl.

Přišoupnul jsem se i s židlí blíž k ní. „Pověz mi něco…“ zašeptal jsem, „co si o mně vlastně myslíš?“

Chvíli přemýšlela. „Pravdu?“ Rážně jsem přikývl. „Můžu být sprostá?“ Vykulil jsem oči, ale kývl jsem. Zasmála se. „Myslím si, že jsi docela naivní, když si myslíš, že ti to řeknu.“ Nesouhlasně jsem se zamračil, ale na jednu stranu byl rád, že nepoužila svůj slovník sprostých slov. Nevím proč, ale přišlo mi, že by rozhodně nebyl chudý.

„Škoda,“ povzdechl jsem si. Zatvářila se konejšivě. Jen naivně jsem si mohl dál namlouvat, že mě nerada vidí smutného.

„Není,“ zahihňala se. „Třeba by se ti to vůbec nelíbilo!“

„Určitě líbilo, umím být okouzlující,“ nenechal jsem se.

Odfrkla si. „Umíš? Ale moc často to nepoužíváš, co?“ tipovala drze. V předstíraném zděšení jsem otevřel ústa.

„Já odcházím!“ řekl jsem pohoršeně a chystal se vstát. Ruka, která jí skoro ve stejný okamžik, kdy jsem to řekl, vystřelila vzhůru, mě zastavila. Tázavě jsem nadzvedl obočí.

„Nikam, pane Cullene! Jste můj host a vyhodit vás můžu jen a jen já,“ odmlčela se, „a můj táta, ale ten tu stejně není.“ Posměšně jsem se postavil.

„Hodláte mě zastavit, slečno Swanová?“ zeptal jsem se provokativně. Rozbalila si nohy a vyšvihla se do stoje. Byla o hlavu menší, ale s právě nahozeným výrazem jsem si před ní připadal úplně maličký. Couvl jsem a židle za mnou se se zavrzáním posunula dál.

„Sednout!“ nakázala mi se smíchem a já tak učinil. S úsměvem se na mě podívala, a pak udělala něco, co bych nikdy nečekal. Zase.

Nešla si sednout na židli, na které seděla do teď, ale začala se sápat na můj klín. Když jsem si uvědomil, co má v plánu, zkoprněl jsem. Nevšímala si toho a pohodlně se na mě posadila. Hlavu si opřela o mou hruď. Jen tak beze slova seděla a já se pral s touhou ji začít hladit po vlasech. Myslel jsem, že bude neklidná, ale mýlil jsem se. Zavřela oči a mělce oddychovala. Bál jsem se i jen pohnout, abych ji nějak nevyrušil. Dál jsem jen hluboce vdechoval její vůni a užíval si toho, jak byla moje náruč najednou teplá.

Těšilo mě, že se nebojí. Že jí má náruč není nepříjemná.

„Jsem ráda, že jsi přijel,“ promluvila potichu a já měl neuvěřitelnou chuť jí vtisknout polibek do vlasů. Ovládl jsem se.

„Já taky,“ šeptl jsem něžně a usmál se. Jakkoliv mi tahle chvíle přišla absurdní, děkoval jsem za ni. Nikdy v životě jsem se necítil tak dobře. Protáhla se jako kočka, působila vtipně nemotorně.

„Nechci, aby sis myslel, že tě nechci poznat,“ zamumlala mi do trička a hned na to ke mně zvedla pohled. Díval jsem se do těch hlubokých očí a plně si uvědomil, že jsem ztracený. Do teď jsem nechápal, proč chci trávit čas v její blízkosti, proč na ni musím myslet, i když nechci, proč mám chuť od ní všechny kluky odhánět, proč mi na ní záleží… ale její oči mi odpověděly.

Teď jsem se divil sám sobě, že mi to nedošlo dřív. Byl jsem tak hloupý!

„Já vím,“ zašeptal jsem. Dokázal bych se na ni dívat donekonečna. Pousmál jsem se. Všechno uvnitř mě se vznášelo. Všechno do sebe zapadalo. Bylo to jasné.

Edward Cullen už nikdy nebude takový jako dřív. Tím jsem si byl jistý.

 

Ajjinka

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

13)   (15.03.2012 21:33)

hmmmm ,to je tak .....
nabíjející samí motýlci,jak říká ambra

ambra

12)  ambra (13.11.2010 23:45)

Já prostě vím, kam mám jít, když potřebuju zvednout z prachu:D . Jsem si normálně naslintala do noťasu. Uáááá!!! Takové jiskření, taková dávka romantiky!!!! Jsou oba hrozně roztomilí!!! A jejich škádlení naprosto motýlkovací!!!

Silvaren

11)  Silvaren (30.08.2010 15:59)

Vypadá to, že je ruka v rukávě. Bella je opravdu nepředvídatelná. Vyrazila mi dech, když si sedla Edwardovi na klín.

10)   (12.08.2010 11:33)


Teda... tristo riadkov ACHKANIA si odpustím
Toto bolo krásne Iné vyjadrenie nato nemám.. naozaj len to achkanie:D
Dúfam, že nabudúce sa zmôžem na lepší koment

9)   (11.08.2010 22:17)

Hezký !

Lipi4

8)  Lipi4 (11.08.2010 18:59)

Ajjinko, tohle byla přímo úžasná a skvělá kapitolka ....... ... .. Doufám, že co nejdřív přidáš další :D :D

MejBi

7)  MejBi (11.08.2010 12:46)

eMuska

6)  eMuska (11.08.2010 12:07)

to je krááása! On ju ľúúúbi! A ona si naňho sadla!!! Roztápam sa!!!

Linfe

5)  Linfe (11.08.2010 10:31)

Aji to bylo tak kouzelny, romanticky, jemný a i presto si Bella zachovala svoji hravou drzost. A Edward jako pokorny beranek je usmevny. DIky

4)  belko (11.08.2010 09:27)

Ajjinko, tuhle jsem náhodou kápla na tvoji povídku a: :) :) :) máš mě!
Bella mě baví, je dobře "trhlá",celá povídka má zatím takový lehký nádech a čte se moc dobře!
Čekám na další!!!

sakraprace

3)  sakraprace (11.08.2010 05:25)

Zase se ti to moc povedlo. Krásný dílek. Jen jsem zvědavá, jestli si Bella všimne, že mu netluče srdce
Děkuju za prudké zvýšení nálady po ránu

anamor

2)  anamor (11.08.2010 01:19)

Dnes jsem neměla co číst a asi před dvěma dny jsem začala číst tuhle povídku. Povím to takhle Ajji je to úžasný
Moc se mi to líbí a po dnešním dílku se culím, jako blbeček. Zasmála jsem se a mam po této kapitolce lepší pocit, moc pěkný.
Nemůžu se dočkat pokráčka ;)

Ree

1)  Ree (11.08.2010 01:00)

Žjůůů, Ajjinečko moje milovaná, ty umíš v takovou hříšnou hodinu potěšit Ale musím říct, že zezačátku, jsem na to koukala s otevřenou pusou. Takovou Bellu jsem vážně nečekala. Jsem ráda, že taková, jaká je. Spontánní, bezstarostná, drzá... prostě svá. Připomíná mi tebe. Proto vás obě tolik mijuju ;)
A chci další díl!!!

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still