Sekce

Galerie

/gallery/No hope.jpg

No Hope – Žádná naděje… Edward teprve začíná objevovat svoji schopnost. Všechny začátky jsou těžké a tak se není čemu divit, že mu to zpočátku moc nejde… Navíc se má se svou rodinou stěhovat, ale kam? :)

1. kapitola

Nová schopnost

„Edwarde?“ volala mě Alice z obýváku. Co zase chce?!

Nasupeně jsem se zvedl ze svého gauče a v mžiku stál u ní… Akorát si četla časopis o bydlení, který si Esme předobjednávala… Konečně se odtrhla od časopisu a vzhlédla ke mně. A já? Já po ní vrhl ten nejotrávenější pohled, který jsem ve své zásobě měl.

„Vtipné,“ řekla vážně a protočila oči.

„Co chceš?“ vyprskl jsem na ní zhurta.

Zamračila se. „Edwarde, posloucháš se vůbec? Uklidni se.“ Pravda, poslední dobou se mnou asi nebyla zrovna příjemná řeč.

„Promiň, Alice. Neměl jsem po tobě takhle vyjet. Chtěla jsi něco?“ zeptal jsem se, tentokrát však zdvořilým tónem.

„Kdyby ses snažil, slyšel bys, že jsem tě volala už před 5 minutami.“ To není pravda, nevolala mě.

„Neblázni, nevolala jsi mě. To bych slyšel…“ odpálkoval jsem ji naoko pohrdavě a protočil oči, stejně jako před chvílí ona.

„Ale ano. V myšlenkách.“ No jasně, už to zase zkoušela.

„Alice…“ její jméno jsem vyslovil obzvláště pečlivě, aby mě dobře vnímala. „Kolikrát ti mám říkat, že to takhle nefunguje?“ Na chvíli jsem se odmlčel. „Vlastně ani já sám nevím, jak přesně to funguje,“ povzdechl jsem si.

Opravdu mě zlobilo, že své ‘nové’ schopnosti nemůžu přijít na kloub. Snažil jsem se svou mysl ovládnout snad všemi způsoby, ale prostě to nešlo…

„Přijdeš na to, Edwarde,“ povzbuzovala mě Alice veselým hlasem a chytila mě za ruku, kterou stiskla. „Ale musíš se snažit. Samo to nejspíš nepřijde, když to nepřišlo doteď.“ S tím jsem s ní musel souhlasit. Samo to nejspíš nepůjde. Bohužel…

„Ale zpět k věci,“ ozvala se znovu Alice. „Emmett chce jet dnes na lov a mě napadlo, jestli bys nejel s námi,“ řekla a zářivě se na mě usmála… Popravdě už jsem s nimi na lovu dlouho nebyl… Od té doby, co se začala útržkovitě projevovat má schopnost, jsem se jim snažil vyhýbat.

To, co si každý myslí, by měla být jen a jen jeho věc a já na tom nechtěl nic měnit… Na druhou stranu, lov už jsem potřeboval a jejich společnost také.

„Dobře, Alice. Pojedu s vámi,“ odpověděl jsem jí a už se chystal do svého pokoje.

„Já vím,“ ozvalo se za mnou ještě a já se rozesmál.

„Jasně, jak jinak.“ To byla schopnost naší malé Alice… Dokázala vidět budoucnost, která byla ovlivňována rozhodnutími. Velmi užitečná schopnost… tedy… pokud nejsou kolem žádní vlkodlaci.

Vyšel jsem do pokoje a pustil automatické přehrávání na stereu. To párkrát zabručelo a pak se rozezněla hudba. Apocalyptica. Tolik žádaná uklidňující hudba pro mé zmatené myšlenky.


Ani ne po půl hodině dorazili Emmett s Rosalií… Emm rozhodně radost z toho, že jedu s nimi neskrýval. Už se těšil, jak se po lovu popereme. Samozřejmě… Stejně jako já. Pranice s Emmettem neměly chybu.

Nejeli jsme daleko, jen pár kilometrů za Forks, kde jsme bydleli… Ulovil jsem si dva statné losy a byl jsem spokojený. Sice nebyly úplně uspokojeny moje smysly lovce, protože los nebyl zrovna kořist na úrovni, ale dnes jsem si postačil i s tím.

U auta už čekal rozzářený Emmett s potrhaným tričkem. Podle cárů měl co dočinění s medvědem… velkým medvědem.

„Tak co, Edwarde? Dáme si partičku?“ zeptal se laškovným tónem a protáhl si spojené ruce dozadu.

Zasmál jsem se jeho nedočkavému výrazu a přikývl.

Popoběhli jsme pár set metrů, aby se díky našemu bláznění nezničilo další auto… Postavili jsme se na menší mýtině proti sobě a zaujali bojové pozice.

„Ať vyhraje ten lepší,“ zavrčel Emmett a svaly v jeho těle se napjaly. Obyčejný člověk by už jen z toho pohledu mohl zemřít, ale na mě Emmettovy hrozby neplatily. Ďábelsky jsem se na něho usmál a vyrazil vpřed…

Emmett byl neuvěřitelně silný, to se muselo nechat, ale měl problémy s mojí rychlostí. Byl jsem zkrátka rychlejší… Neustále na mě dělal výpady, ale já jim bez problémů uhýbal. Byl tak předvídatelný. Příliš se spoléhal na svou sílu.

V tom mi však v hlavě zazněl něčí hlas, Emmettův hlas… A je to tu znovu… Povzdechl jsem si, ale stále dával pozor na jeho útoky.

Ale copak, bratříčku, vzdáváš se?“ pomyslel si škodolibě. To tak!

Plně jsem se soustředil na boj, ale stejně jsem vždy věděl jeho plán těsně před tím, než vyrazil. Alespoň k něčemu je tahle schopnost dobrá.

Když jsme kolem sebe kličkovali dalších 5 minut, začal jsem se smát.

Emmett se v tu ránu zarazil a vyjeveně na mě zíral. Jeho výraz mě ještě víc pobavil a já se nezadržitelně rozchechtal.

Že by mu už hráblo? HaHa!“ Cože? Smích mě ihned přešel a já začal Emmetta probodávat pohledem.

„A sakra,“ zabručel mrzutě Emmett a zamračil se. „Zase to děláš!“ obvinil mě.

„Já nemůžu za to, že mi tvoje myšlenky lezou do hlavy!“ bránil jsem se. Opravdu jsem za to nemohl, kdyby tak věděl, jak moc mě to otravuje… Chvíli se na mě ještě mračil, ale pak se jeho výraz změnil na lstivý.

„Emmette!“ zavrčel jsem na něj a on propukl v hurónský smích, který se rozléhal po celém lese, až to vyplašilo i poslední troufalé ptactvo, které tu zbylo…

Emmettovy fantazie byly příšerné. Představoval si mě v oblečku krotitele lvů, jako červenou Karkulku… ale jakmile se mu v hlavě objevil obraz mě a Jaspera, jak se k sobě nakláníme, nevydržel jsem to a vrhl se na něj.

„Jste jako děti!“ slyšel jsem odněkud z dáli hlas Alice, který byl podbarvený pobavením.

„Slez ze mě!“ vztekal se Emmett a já ho poslechl. Vážně jsme se chovali jako malé děti… V mžiku jsme byli na nohou a oprašovali ze sebe hlínu a listí. Louka kolem byla celá převálcovaná z naší zábavy… No co, zase řádila divoká prasata.

„Už to zase dělá!“ žaloval Emmett a ukázal na mě rukou. On se choval jako dítě… pořád. Alice se na tváři objevil zářivý úsměv.

„Výborně,“ řekla tichounce a mrkla na mě… Pořád jsem nechápal, proč z toho měla takovou radost, ale neřešil jsem to… Radši.

„Jak jsi to zapnul?“ ptala se s neskrývanou zvědavostí. Zapnul? Já to nějak zapnul?

Pokrčil jsem rameny. „Nevím,“ což byla pravda. „Prostě to najednou přišlo… Stejně jako to najednou odešlo,“ odpověděl jsem jí. Úžasný, teď budu mít na krku stále nadšenou Alice…

Zamračila se na mě, ale já se musel smát. Byla vážně vtipná, když se takhle tvářila… Její elfí obličejík zkroucený do prapodivného úšklebku…

„Radši pojďme,“ zavelela rázně Alice a my ji oba poslušně následovali směrem k autu. Tam už čekala netrpělivá Rosalie.

„Emmette, ty zase vypadáš,“ povzdechla si, když pohledem sjela roztrhané oblečení svého manžela.


Domů jsme dorazili během několika minut. Bohudík! Alicino tlachání o mém skvělém, ale ‘trochu’ vlezlém talentu mi vážně lezlo na nervy. Někdy dokázala být tak otravná!

Jen co auto zastavilo, vystřelil jsem do svého pokoje. Za sebou jsem ještě zaslechl prskat Alice něco, co znělo jako „nezdvořák“. Celá ona.

V pokoji jsem si pustil televizi. Neuvěřitelně nudná věc. Přepínal jsem kanál po kanálu, ale nikde nebylo nic, co by stálo za povšimnutí… Naštvaně jsem televizi vypnul a vzal si ke čtení jednu z rozečtených knih od Charlese Dickense.

Kolem 7. večer dorazil Carlisle. Dnes měl obzvláště dobrou náladu. Nadšeně se přivítal s Esme a Alice, které v obýváku vytvářely plány na renovaci místního muzea… Slyšel jsem, jak si k nim Carlisle přisednul.

„Mám pro vás novinu,“ řekl jim a já zbystřil. Šmírovat se sice nemá, ale s extrémně citlivým sluchem to nejde přeslechnout.

„Já vím,“ zavýskala Alice nadšeně, což mou zvědavost ještě víc prohloubilo. Copak to asi bude, když má Alice takovou radost?

„Samozřejmě, Alice,“ zasmál se Carlisle. Zněl tak uvolněně, ta zpráva bude asi vážně dobrá.

„Emmette, Rose, Edwarde, Jazzi,“ zavolal na nás, aniž by musel zvedat hlas. Během pár vteřin už všichni stáli v obýváku.

„Co se děje?“ zeptal se Emmett a házel při tom zvědavé pohledy na Alice a Carlisla. Ten se na něho usmál a pak pohlédl na každého z nás.

„Budeme se stěhovat,“ řekl klidně a sledoval naši reakci.

„Kam?“ zeptala se Rosalie dřív, než jsem to stihl udělat já.


Ajjinka

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Marvi

4)  Marvi (08.06.2011 18:32)

Vypadá to zajímavě, takže jdu dál

3)  ani (31.01.2011 06:21)

moc krásny povídka už jdu na další ja pak dám ale až na poslední komentař snad nevádí

ambra

2)  ambra (14.10.2010 00:32)

Tak Prokletá láska nic, takže jsem po pátém shlédnutí traileru na NH prostě neodolala, no...:D . A skvěle jsem se bavila a jisté pasáže traileru mi dávají naději, že kromě srandy bude možná i horko (i když na sauně netrvám:D ).

Linfe

1)  Linfe (28.06.2010 10:43)

žalobníček Emmet a věta "Už to zase dělá" mě odbourala :-) a hrajem dál :-)

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek