Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/nez2u%20%282%29.jpg

Vlkodlaci nedokončili svou práci, ale já věděl, že se vrátí. Čekal jsem na ně. Z hloubi lesa se ke mně však rychle přibližovala ona. Pohlédla mi do zlatých očí a věnovala mi úsměv. Pustila k zemi připravené chrastí a křesadlo schovala do opasku. Neznal jsem její jméno.

 

Z pohledu nikoho

Bylo to v dobách, kdy nebyly mobilní telefony, kdy nejrychlejší spojením mezi osadami byly kouřové signály letící po nebi, nebo muži cválající v sedlech koní. Za dlouhých večerů se příběhy vyprávěly jen u hořícího ohně a dávalo jim to nádech tajemna.

Už tehdy tu byli s námi a svět kolem sebe ostražitě pozorovali svýma zlatýma očima. Tenkrát ještě nebyla uzavřena dohoda mezi nimi a vlkodlaky a hlubokými lesy se často ozývalo divné vrčení a vlčí vytí. Obyčejní lidé se pak modlili ke svým bohům. Stejně jako za bouří a krutých mrazů prosili o jejich přízeň.

 

Jasper

Byl jsem v lese a těšil se na lov. Nutně jsem jej potřeboval. Ještě stále jsem se cítil trochu zmateně. Edward se ze své cesty vrátil s velmi intenzivními pocity. Zamiloval se. Jen si to ještě nechtěl připustit. Byla člověk a jeho ani nenapadlo, že by se zamiloval do lidské ženy. Přesto se pro ni chtěl vrátit. Teď byl na lovu daleko v horách a pak plánoval jít za ní.

Byl jsem pár mil od našeho hradního sídla v lesích. Slyšel jsem tři lidská srdce. Jedno podle zvuku patřilo zraněné křehké ženě a dvě byla silná mužská. Všichni jeli na koních. Ona neměla velký náskok, ale byla lehká a její kůň byl dobrý. Směřovala napůl zarostlou lesní cestou k našemu sídlu, kterému se jinak lidé ve strachu vyhýbali. Pocítil jsem lítost vůči ní. Dvě zrůdy štvaly lidskou ženu a ještě se u toho smály. Štvaly zraněnou laň s jistotou, že neunikne. Nenáviděly ji. Plánovaly, co všechno s ní provedenou. Ano, já byl vrah a závislý na krvi, ale nikdy jsem nikoho nemučil. Nebral jsem si ženy násilím. Nechápal jsem jejich nenávist vůči ní. Rozhodl jsem se, že jí pomohu. Vždyť ona by to ani nemusela vědět. Rozběhl jsem se jejím směrem.

Byla již jen malý kousek ode mě. Stál jsem za stromem u cesty. Chtěl jsem ji nechat projet a vyřídit ty druhé dva. Bohužel poryv větru ke mně zavál vůni, na kterou jsem nebyl připraven. „La tua cantante“ Dřív než jsem si uvědomil, co dělám, srazil jsem ji ze hřbetu jejího koně do měkké lesní půdy. Skončila pod mým tělem a vůbec mi to neulehčovala. Její kůže byla mokrá jejím potem a její vůně se mísila s pachem štvaného koně. Bohužel pod levou klíční kostí měla hlubokou bodnou ránu od nože a volně vytékající krev jí barvila prostou lněnou halenu do ruda. Věděl jsem, že se nesmím zakousnout. Slíbil jsem to Carlisleovi. Nechci zklamat Alici, ale proč tolik plýtvat, když ta omamná mana bohů stejně volně z rány sama vytéká...

Byl jsem lovec a predátor a vrah. Pevně jsem se přisál k té otevřené ráně a hltavě pil. Krev mi zastřela smysly a já začal i sát. To, že jsem nenarušil svými zuby její kůži, jsem bral jako polehčující okolnost. Omluvu pro své jednání. Byla smrtelně zraněná a ti dva by ji stejně zabili… Mučili by ji víc než já. Proč tak plýtvat? Ale její pronásledovatelé se blížili. Chtěli to, co jsem chtěl i já. Zkuste upírovi vzít jeho kořist, když se krmí. Zkuste mu sebrat něco, co považuje za své. Už jen to, že na té cestě byli, mě rozzuřilo. Skočil jsem. Po několika desetiletích jsem zase zabíjel lidi. Jednomu jsem zlomil vaz a druhého vysál během pár vteřin. Božskou manu v mých ústech nahradila chuť obyčejné lidské krve. A já pocítil výčitky svědomí. Nebyl jsem o moc lepším než ty dvě bestie, co po ní šly.

Její srdce stále ještě třepotavě bilo. Ta křehká bytost vedle mě se snažila udržet své srdce bijící. Měla něco pro, co chtěla žít. Klekl jsem k jejímu dolámanému tělu. Už neměla jen ránu v hrudi, ale jak jsem ji srazil k zemi i zlomenou ruku polámaná žebra. Odhrnul jsem jí vlasy z jejího mokrého čela a poprvé se jí podíval do tváře. I přes ten pot a špínu a krev byla prostě nádherná. Chtěl jsem ji nechat v klidu odejít a pak jí někde vykopat hrob. Tak to bylo. Lidé prostě umírají. Pohladil jsem jí po tváři a svou dlaň tam podržel déle než bych měl. Její víčka se lehce zachvěla, ale už neměla sílu je otevřít. Překvapila mě změna jejích pocitů. Strach z konce, bolest, paniku po mém dotyku nahradil, klid, pocit domova, štěstí. Ona se cítila šťastná. Odvážil jsem se jí políbit na čelo a ona se dokonce malinko usmála. To já jí předtím zlámal její kosti…

Rozhodl jsem se.

Vycenil jsem své zuby a konečně se zakousl do jemné kůže jejího hrdla. Nevypil jsem již ani kapičku její krve. Do jejího těla jsem jen pouštěl všechen jed, který se mi hromadil v ústech. Pokousal jsem ji na obou stranách jejího krku. Její bodnou ránu jsem scelil svým jedem, aby už nemohla krvácet. Rozkousal jsem jí obě zápěstí a nechal rány po mých zubech zavřít. Své zuby jsem zanořil i do vnitřní strany jejích stehen velmi blízko k jejímu ženství. Překvapivě jsem v tom, ale nic erotického neviděl. Po té, co jsem z ní kvůli tomu strhl kalhoty, zůstala přede mnou dole nahá. Vždycky jsem měl velké libido, ale teď jsem jí vůbec nevnímal jako ženu. Byla jen bytost, které jsem se pokoušel prodloužit existenci. Pokousal jsem ji i na lýtkách i nad koleny a vlastně i u kotníků. Její srdce však stále bylo příliš slabě a já nevěděl, jestli to zvládne. Toužil jsem po tom, aby to zvládla. Nikdy mi na žádné lidské bytosti nezáleželo tolik jako právě teď na ní. Vyhrnul jsem jí ještě rukávy košile. Na jedné paži jsem ji do předloktí kousl hned, ale na druhé mi překážel obvaz a chránič určený původně pro mužské zápěstí. Strh jsem ho a okamžitě znovu zabořil své zuby. Ta chuť na mých rtech, které se dotýkaly její kůže...

Pevně jsem stiskl oční víčka k sobě a měl jsem pocit, že jsem je i slyšel zapraskat.

Stále jsem vpouštěl svůj jed do jejího těla a opatrně jsem nasál nosem vzduch…

Hlavou mi běžela tichá modlitba. Staletí jsem Boha o nic neprosil. To až dnes. Prosil jsem a děkoval za každý úder jejího slabého srdce, které rozhánělo můj jed jejím tělem. Těch dvacet minut, než její srdce začalo bít silněji, mi připadalo delších než celá moje věčnost.

Už jsem věděl, kdo byla ta žena, kterou jsem málem zabil. Nemusel jsem se ani znovu dívat na ten znak na chrániči zápěstí, který ležel nedaleko a předtím kryl spolu s kusem plátna čerstvou hlubokou řeznou ránu na jejím útlém předloktí. Nemusel jsem znovu přičichnout k té ráně, abych věděl kdo je. Ta žena byla anděl a opravdu hledala právem pomoc a ochranu v našem domě.

To ona dnes zachránila mého bratra, když ho napadli vlkodlaci. To jí Edward slíbil, že se pro ni vrátí. To ona mu dala napít své krve, když byl příliš slabý, aby mohl lovit. Tuto ženu můj bratr miloval. Ukryl jsem těla mužských zrůd hluboko pod zem a koně přivázal ke stromům. Později pro ně pošlu Emmetta. Isabellino měnící se tělo jsem opatrně zabalil do svého dlouhého pláště.

 

Cesta domů mi netrvala dlouho. Carlisle jakoby tušil, že s ním potřebuji mluvit, mě čekal na schodech. Stačilo mu jediné přivonění a jen pokýval hlavou. „Udělal jsi dobře,“ řekl Carlisle a mě trochu poklesla brada. Rozhodl jsem se a přinesl do našeho domu novorozenou, o kterou bude potřeba se postarat. Čekal jsem minimálně nějaké otázky. A nic. Jen tam stál a přidržoval mi dveře, abych s ní mohl vejít do našeho domu. V hostinském pokoji jsem ji položil na postel a za chvilku přišla Esme. Připravila jí koupel a celkově se o ni postarala. Čekají ji dlouhé tři dny.

„Carlisle, kde jsou ostatní?“

„Na lovu. Další období bude náročné. Potom půjdou hledat Edwarda. Alice se bojí, jak bude reagovat, až ji na smluveném místě nenajde…“

„On ji miluje…“ zašeptal jsem do ticha pokoje.

„Já vím,“ usmál se Carlisle. „Ale ještě si to ani neuvědomil.“ Po chvilce dodal: „Byl jsem u toho, když se málem nenarodila. Pomohl jsem jí na svět.“ Ten příběh jsme všichni znali.

 

Edward

Vracel jsem se domů, když mě napadli. Neměl jsem si zkracovat cestu přes jejich území. Věděli, že se živím zvěří, ale bylo jim to jedno. Mé kamenné tělo jim páchlo stejně, jako jakékoli jiné upíří. Pro ně jsem byl vrah a monstrum. Nesmrtelný žíznivec, co se jen teď chvilku krmil na zvířatech. Vlastně měli pravdu. Bylo jich pět. Netrvalo dlouho a přišel jsem o všechny končetiny. Chtěli mě dorazit, když se v jejich osadě strhl poplach. Náčelník je svolával. Jeho dcera nebyla doma. Nepotřebně jsem si povzdechl. Budu si muset počkat, až mě přijdou dorazit. Nedělal jsem si naděje, že mě Alice uvidí, nebo najde někdo z mé rodiny…

Vyšla zpoza jednoho velkého stromu. Spěchala ke mně. Byla malá a drobná s dlouhými hnědými vlasy a očima v barvě mléčné čokolády. Jen chvilku hleděla do mých zlatých očí, než začala sbírat moje odtrhané končetiny a přikládat je k místům kam dřív patřily. Ona byla člověk a já nechápal její počínání. Chtěl jsem jí alespoň poděkovat, ale byl jsem příliš sláb. Pozorovala mě starostlivým pohledem, když se v její tváři mihlo poznání. „Jsi příliš slabý.“ Její hlas byl příjemný a jemný. Nebyla to ani otázka a já se zmohl jen na krátké přivření víček. Ani jsem si neuvědomil, co chce udělat. Její myšlenky jsem neslyšel. Vyndala od pasu svůj nůž a rozřízla si kůži na předloktí. Z rány jí vytékal slabý pramínek krve. Zatnul jsem čelisti. Proč to udělala? Zavřel jsem oči, abych se na to nemusel dívat. Cítit tu vůni mi úplně stačilo. Nikdy za svoji existenci jsem necítil nic dokonalejšího. Přicházela pomalu stále blíž a já slyšel, jak kapka její krve dopadla na jehličí. Zachvěl jsem se, když přitiskla tu krvácející ránu na mé rty. Stálo mě to veškeré mé síly nenapít se toho, co se mi tak nabízelo. Co už jsem měl na rtech. Na chvilku ruku oddálila. K mému údivu, ale jen proto, aby ji s ještě víc krvácející ranou znovu přiložila k mým rtům.

„Vím, že nepiješ z lidí, ale jsi příliš slabý. Prosím. Prosím, rychle než se vrátí.“ Její hlas byl plný strachu a obav. Ona se však nebála ani mě ani mých tesáků, bála se těch vlkodlaků, kteří ji jako člověka chránili. Ano, kdyby ji teď někdo z nich viděl… Nechtěl jsem ani pomyslet. To co právě udělala, by jistě nezůstalo bez trestu… „Prosím. Jeden jako ty mi zachránil život. Prosím napij se…“ Ona mě prosila. Když mi na tvář dopadla i její horká slza, podlehl jsem. Začal jsem z ní pít. Své ostré zuby jsem schoval za své tvrdé rty a jen pil a sál. Její živá krev plnila mé kamenné tělo a vracela mu sílu. Když jsem vycítil slabost, která se jí začala zmocňovat, přestal jsem. Její ochabující tělo mě bolelo víc než má žízeň.

„Děkuju,“ zašeptal jsem a snažil se ji nevyděsit. Slova díků však byla málo. Odtrhl jsem alespoň kus své rozervané bílé košile a ovázal její předloktí. Ze své ruky jsem sundal chránič zápěstí s rodovým znakem mé rodiny a přichytil jím ten provizorní obvaz na její ráně. Musel jsem hodně stahovat. Mé zápěstí bylo silnější než její drobné předloktí. Hleděla na mě s úžasem, ale dovolila mi, abych se jí dotýkal a ošetřil její ránu. Neodtahovala se ode mě a já dostal odvahu.

„Smím tě ještě někdy vidět?“ Vlastně určitě jsem jí plánoval vidět. Chtěl jsem jí dát tolik peněz a zlata, aby do konce svých dní mohla žít v dostatku. Nejenže mě zachránila, ale vrátila mi víru. Naději. Liská žena kvůli mně riskovala svůj život. Sklopila stydlivě své oči k zemi a jemně se začervenala.

„Ano. Moc ráda bych…“ Nedořekla. Oba jsme zavnímali, jak náhle ztichl les. A ona prudce vydechla: „Musíš okamžitě pryč…“ a rychle dodala, když si všimla mého zaváhání. „Neboj. Já budu v bezpečí. “

„Zítra při západu slunce tě budu čekat u jezera,“ špitl jsem těsně u jejího ucha a pomohl jí na nohy. „Jsem z toho lesního panství na severu…“ Usmála se a kývla hlavou. Na víc už nebyl čas. Za dvacet minut mého ostrého běhu jsem byl doma.

Sám jsem nevěděl, co se mi to vlastně stalo. Navíc jsem z ní pil a dokázal ji nezabít a ani ji nenakazit svým jedem. Odolal jsem pokušení ji kousnout a přestal dřív, než ztratila vědomí. Zažíval jsem pocity, které se mi dříve vyhýbaly. Neznal jsem je. Jasper se snažil chránit myšlenky, myslel na Alici a Caliste uvažoval nad tím, kde ten pach, co jsem donesl domů, cítil naposledy. Její krev scelila mé tělo, ale stále jsem byl žíznivý a sláb. Musím lovit a pak se vrátím pro ni. Jak pro ni? Vždyť jsem ji chtěl jen zabezpečit. O mě by určitě nestála. Co já ji mohl nabídnout? Asi blbnu z hladu. Už teď jsem se na ni však těšil. Toužil jsem znát alespoň její jméno. Dlužím jí mnoho. Doufám, že je opravdu v bezpečí. Skoro každá myšlenka patřila jí. Část ze mě tam zůstalo s ní. Na lov, ale musím. Hned.

 

Bella

Lhala jsem otci o tom, co se skutečně stalo, ale on se tvářil, že to chápe. Věděla jsem, že vlastně nechce vědět. V myšlenkách jsem mluvila ke své mrtvé matce. „Maminko, dnes jsem splatila první polovinu našeho dluhu. Měl kamenné tělo a byl chladný. Byl to upír. Jeho oči však byly zlaté. Zachránila jsem ho, mami. Zachránila jsem mu život, protože jeden jako on zachránil ty naše. Jen jeho vlasy nebyly světlé, ale měděné. Doufám, že to nevadí. Mám z toho moc příjemný pocit. Zítra se s ním zase uvidím. Možná zná toho, kdo nás zachránil, mami. Tak moc bych mu chtěla poděkovat…“ Nic z toho jsem však nemohla vyslovit nahlas. Nikdo se k mému narození nikdy nevyjadřoval. To, že má matka přežila porod a přinesla zpět do osady z porodního domu zdravé dítě, byl zázrak. Jen matka věděla o zlatookém Bohovi se světlými vlasy, který chladnýma kamennýma rukama otočil silou dítě v jejím lůně, aby se mohlo narodit. Kdyby to neudělal, zemřely bychom obě. Otec a šaman se modlili a mě pomáhal na svět upír. Matka to nikomu neřekla, jen mě. Proto mi dala jméno Isabell – věnována bohu a můj otec se prý neodvážil nic namítat. Maminka říkala, že je dobré splácet své dluhy a my mu vděčily za naše životy. Vždy mi kladla na srdce, že ti rudoocí jsou zlí a nebezpeční, ale těch se zlatýma očima se nemusím bát. Ať si starší říkají, co chtějí. Už to bylo tak dávno, co mamka zemřela. Její vyprávění se v mé hlavě měnilo v pohádky, co se říkají dětem před spaním. Až dnes jsem poznala pravdu. Hleděla jsem do jeho zlatých očí, když v nich má krev pomalu vytvářela rudé okruží…

 

Otec bohužel musel náhle odjet mimo osadu. Normálně mi to nevadilo, ale dnes jsem z toho neměla dobrý pocit. Zůstala jsem zde bez jeho ochrany. Smečka respektovala jeho příkazy. Věděla jsem, že mi nic neudělají, ale s jejich podporou počítat nemohu. Byla jsem prostě jiná a nikdy mě úplně nepřijali. Někdo, kdo se už neměl narodit si normálně žil. Byl to vlastně jen strach. Báli se mě.

Hned po odjezdu svého otce jsem si uvědomila, že je zle. Jeden mladíček mě napadl přímo ve stájích, kam jsem se šla raději schovat. „Vím, co jsi udělala.“ Křičel na mě a vytáhl nůž. Normálně bych se ubránila bez obtíží. Otec mě vycvičil jako chlapce. Dnes jsem však byla tak slabá a pomalá. Ztráta krve byla prostě znát. Než jsem ho stihla zabít, bodnul mě do hrudníku nad srdcem. Musím pryč. Půjdu za tím zlatookým. Na severní panství to je jen pár hodin v sedle. To musím zvládnout. Nikdo tu nemá lepšího koně.

Na lehko. Tak jak jsem byla. V zakrvácené košili. Vyrazila jsem na cestu. Věděla jsem, že bratři toho malého útočníka po mě půjdou a smrt nebude rychlá. Byli zlí a násilničtí. Jejich ženy bývaly samá modřina a můj otec jim často kvůli tomu bezvýsledně domlouval.

Nebylo to daleko, ale možná to bylo nad mé síly. Ztratila jsem dnes už příliš krve a stále jsem ztrácela další. Držela jsem se v sedle z posledních sil. Na severní panství to bylo už jen pár mil a já doufala, že tam bude. Že se mi tam dostane ochrany, nebo alespoň má smrt bude rychlá. Jela jsem lesem po správné cestě a ani jsem neřešila, že vlastně neznám jeho jméno. Byl to ten se zlatýma očima a měděnými vlasy. Najednou jsem však ležela na zemi a něco těžkého a chladného zatlačilo mé tělo do lesní půdy. Kosti v mé ruce a pár žeber nevydrželo ten tlak. Konec. Ať to bylo, co to bylo, pořád to bylo lepší než ti dva násilníci za mými zády. Ležela jsem tam a čekala. Nebylo proč bojovat. To těžké cosi se odvalilo z mého těla a já se mohla nadechnout. Čekala jsem, co přijde. Překvapilo mě, když se něčí tvrdé rty pevně přisály k mé krvácející ráně. Věděla jsem to. Tyhle rty, ale nebyli jeho. Tahle omamná vůně mu nepatřila… Smiřovala jsem se. Vnímala jsem jen tlukot mého zpomalujícího se srdce, nejistotu a strach z konce.  Tolik jsem toužila po jeho pohlazení po tváři. Možná i polibek na rozloučenou. Zas tolik jsem toho o nich nevěděla. Ale dotýkal se mě jemně, aniž by mi dnes ublížil. Ošetřil mi krvácející ruku. Určitě by mě mohl i políbit. Na rozloučenou. Když ze mě pil, jeho rty byly tvrdé a chladné, ale příjemné na dotek. Cítila jsem, jak se snaží být něžný. Pečlivě schovával své zuby, aby mě nezranil. I jeho tvář byla nádherná. Toužila jsem se dotknout jeho vlasů…

 

Nevím, jak dlouho jsem tam ležela a ani co se dělo. Vnímala jsem jen, jak někdo odhrnul vlasy z mého čela a položil svou dlaň na mou tvář. Tu chladivou strukturu kůže jsem znala. Byla jsem ráda, že je tu. Opravdu mě políbil na čelo? Usmála jsem se.

Nic neřekl, ale zabořil své zuby do mého krku. Bolelo to míň než ta rána v hrudníku. Žádné sání jsem však necítila. Jen cosi příjemně teplého se rozlévalo mým chladnoucím bezkrevným tělem. Věděla jsem, že s mým tělem otáčí. Cítila jsem tlak jeho zubů, ale bolest jsem již nevnímala. Kousal mě snad úplně všude. Cítila jsem zuby i na vnitřku mých stehen. Nevěděla jsem, o co se snaží, ale byl něžný a já čekala na blížící se konec.

Když se mi tělem prohnala první vlna horka, mé srdce zrychlilo. Kdybych nevěřila, že umírám, řekla bych, že mé srdce znovu bylo jako zvon. Někdo mě starostlivě balil do svého pláště a já znovu cítila to horko. Přicházelo něco, co jsem neznala. Žár mě začal spalovat. Tušila jsem, co se stalo. Budu jako on.

 

Edward

Už od rána jsem čekal u jezera. Zaslechl jsem mysl toho člověka. Viděl jsem zamračenou tvář náčelníka, kterému zmizela jeho dcera. Postrádali i tři muže z osady. A tři nejlepší koně. Ve stájích našli krev. Něco v mé hrudi se sevřelo a já se zachvěl chladem. Chlad. Něco takového bych pociťovat vůbec neměl.

Kam mohla jet? Kde mohla hledat bezpečí? Jedinou nadějí mi bylo, že se ti dva muži ještě nevrátili zpět ke svým ženám. Dával jsem pozor na vlkodlaky a dělal opatrný kruh kolem vesnice. Včerejší stopy jejího koně překrývaly stopy jiných dvou. Neměla před nimi moc velký náskok. Jela na sever. Běžel jsem hodně rychle, ale stále jsem měl pocit, že jsem pomalý. Tři uvázaní koně nedaleko cesty a Jasperův pach smíšený s pachem její krve. Obrys drobného dívčího těla vtisknutý do jehličí…

Pohlcovala mě prázdnota. Nemohl jsem mu nic vyčítat. Její krev voněla neskutečně a i já se měl problém ovládnout. Přejel jsem rukou po sedle jejího koně a byl překvapen krví, která mi na ní ulpěla. Musela hodně krvácet, ještě než ji ucítil Jasper. Seděl jsem tam na lesní půdě, vedle obrysu jejího těla. Teď už jsem nemohl nic. Tvář jsem si schoval do dlaní. Jen jsem doufal, že Jas byl rychlý. Musí mi říct, co udělal s jejím tělem. Co by tak asi chtěla ona? Ani její jméno jsem neznal. Prostý hrob, nebo žulovou mohylu. Donesl bych její tělo i do údolí králů, kdyby si to přála. Nic jsem nevnímal pohlcen do své vnitřní bolesti.

Vyrušil mě až Emmettův příchod. Musel do mě vrazit, abych se vůbec probral. „Brácha, co tu děláš? Celá rodina běhá po kraji a ty tu sedíš na mechu. Pojď, alespoň mi pomůžeš s těma koněma. Necháme je u nás a budeme budit zdání lidskosti.“ Smál se a považoval to za úžasný vtip. Koně nejspíš za pár dní pojdou strachy. Neochotně jsem se zvedal. Neměl jsem v plánu mu říct, co pro mě znamenala. Nepochopil by to. Ona byla člověk.

„Kde je Jasper?“ Vypadlo ze mě najednou. Potřeboval jsem ujištění, že byl rychlý. Nezasloužila si pomalou smrt.

„Kde by měl být? Hledá tě po lesích jako ostatní. Popravdě. Trochu se tě bojí.“ Zlobně jsem zavrčel. Pravda. Chvíli jsem uvažoval, že mu utrhnu hlavu, ale k čemu by to bylo? K ničemu. Nic už mi ji nevrátí. Vzal jsem za ohlávku jejího koně. To bylo naposled, co jej sedlala… Vzlykal bych, kdybych se nestyděl.

Emet se na mě zvědavě díval. Myslel na nahou Rous, když vypouštěl z úst další slova. „Edwarde, to je pro tebe fakt tak důležitá?“ Rozmýšlel jsem, zda to popřít nebo jen přikývnout. Nebyl jsem zvyklý o svých pocitech s někým mluvit. Tohle navíc pro mě bylo velmi osobní. Možná by Emmett, ale pochopil zvláštnost člověka, který riskoval svůj život. Dívky, která vzala do ruky nůž, aby po té svou krvácející ránu přitiskla k mým rtům. Ona byla tak výjimečná…

Počkat. Emet přeci řekl JE důležitá. Ne byla, ale JE. Zvedl jsem k němu pohled a věděl jsem, že mé oči žhnuly. Nadějí a vztekem, že mi něco zatajil… Couvnul pod mým pohledem a dal ruce před sebe ve smířlivém gestu.

„Tohle ti musí vysvětlit Jasper…“

„Kde je?“ Najednou hned věděl, koho jsem myslel.

„U nás doma, ale…“

„Jaký ALE…“ Sám jsem nepoznával svůj hlas. Koně se pokoušeli utéct a Emmett se mě opravdu začal bát a obranně se nahrbil. Hlavou se mu toho honilo tolik, že jsem to nestíhal vnímat.

„Víš, ona krvácela… a Jasper se neudržel… vlastně se potom tedy udržel… a fakt nevím, jak to zrovna on zvládnul… Ona bude upír…“

 

Ona a upír. Bože, jak to vezme? Tohle se nemělo stát. Vždyť mě ani neznala a bude jako já. Tohle nebyl život, který bych pro ni chtěl. Vlastně byl jsem rád, že si s ní ještě budu moct popovídat a říct jí…

 

Já, Já… Ale co ona? Přijme to vůbec? Emet mě stále ostražitě pozoroval. Připadal jsem mu jako Etna před výbuchem. Snažil jsem se uklidnit a on se pokoušel skrývat myšlenky. Vydali jsme se směrem k domu. Emmett si, ale nedal pozor. Část myšlenek mu unikala.

„Ty vole, von měl Jasper pravdu. Eda se nám fakt zamiloval. To bude ještě zajímavý…“ Jeho myšlenky mě zaskočily. Takto jsem se na to zatím nedíval.

 

Ale měl pravdu. Když jsem ji spatřil, byl jsem jasný. Nikdy jsem to zatím nezažil, ale dobře jsem to znal. Trávím svou existenci se třemi téměř dokonalými páry. Vím, co si myslí. Ta měnící se bytost... Ta upírka už teď byla můj celý svět. Poklekl jsem u její postele a vtiskl jí polibek do dlaně. Co bude, až se probudí a v jejích očích bude jen nenávist? Co udělám, až její pohled s láskou spočine na někom úplně jiném?

 

Bela

Mé srdce přestalo bít. Bolest polevila a já se posadila na posteli a otevřela své oči. První, co jsem po probuzení viděla, byly oči boha, kterého jsem vždycky chtěla spatřit. Matka mi ho popsala velmi přesně. Má teplé zlaté oči a světlé vlasy. Je nádherný. Usmála jsem se na něho a on mi úsměv k mé radosti opětoval. Na očích jsem mu viděla, že ví, kdo jsem. Prý jsem se hodně podobala své matce. Kousek od něho stál i on. Ve zlatých očích měl slabý rudý kruh z mé krve a já k němu v jakémsi očekávání vztáhla svou ruku. Pomalu ke mně přišel a vzal mou ruku do své. Jeho oči byly plné něhy a lásky. Chtěl mi ji políbit, ale já chtěla víc. Neodbytně jsem se mu natlačila do náruče a objala ho kolem pasu. Potřebovala jsem jeho objetí. Nenechal se pobízet. Také mě objal a zabořil svou tvář do mých vlasů.

Držel mě stejně pevně jako já jeho. Jeho tichoučké: „Děkuji a miluji tě.“ Mě hřálo u mého mrtvého srdce. Mám-li žít s tím, co jsem, tak jen s ním. Po jeho boku.

„Taky tě miluju.“  Zašeptala jsem do ticha a cítila, jak jeho stisk ještě zesílil. Něžně mě políbil do vlasů.

„Vítej do rodiny švagrová.“ Něčí velká tlapa mě přátelsky plácla do zad a můj zlatooký zlobně zavrčel.

 

„No tak děti, chovejte se alespoň chvíli slušně.“ Mírnil napětí v místnosti příjemný mateřský hlas.

 

 


 

Děkuji, že tu mohu být s vámi...

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

13)  danje (28.09.2014 22:06)

Moc, moc pěkné.

12)  Julka (14.07.2014 00:13)

Krásná povídka! I když nemám ráda, když to nějak vybočuje ze "skutečnosti", tak se mi moc líbila. Opravdu jen škoda toho pravopisu

kala

11)  kala (28.06.2014 18:42)

Děkuji za další komentáře. Potěšily mě. Moc.

K pravopisu (HMR): Omlouvám se. Ve Wordu už žádné červené vlnovky nebyly. Kdyby se ti chtělo, budu moc ráda, když mi ty nejhorší chyby pošleš na email. V textu je opravím a příště se vynasnažím, aby tam už nebyly. Víc slíbit nemůžu. Jen moc prosím konkrétně. Věta: "Máš chyby v čárkách." V mém případě bohužel vůbec nic neřeší.
Moc děkuji.

DopeStars

10)  DopeStars (23.06.2014 11:27)

Veľmí pekná poviedka

Kate

9)  Kate (22.06.2014 02:23)

Tak to je skvěle vymyšlená povídka! Moc se mi líbila a všechno mi před očima běželo jako film.
Vítej mezi námi!
Díky TI za tuhle krásnou povídku!

HMR

8)  HMR (21.06.2014 18:56)

skvělý námět jen je škoda toho pravopisu...

7)  BabčaS. (20.06.2014 23:54)

SestraTwilly

6)  SestraTwilly (20.06.2014 23:21)

Pekná poviedka,dobre sa čítala.A záver...Esmé ako správna mamina,nemalo to chybu. ;)

kala

5)  kala (20.06.2014 23:06)

Moc děkuji za komentáře a milé přivítání...
Jsem ráda, že tu mohu být ;)

4)  Lucka (20.06.2014 00:13)

úžasné

emam

3)  emam (19.06.2014 20:55)

Vítej mezi námi Tenhle kousek je můj oblíbený a děkuji, že jím tady začínáš

Kamci

2)  Kamci (19.06.2014 20:46)

vážně moc hezký:) :) :)

1)  niki (19.06.2014 00:13)

ahojkyB) hezký.. možná si jen sedím na vedení, ale nějak nechápu, podle toho ji objal Jasper ne..?? Když měl v očích červenou z její krve... tak fakt nevím

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek