Sekce

Galerie

/gallery/nezna je noc.jpg

Nic výjimečného, žádný zásadní okamžik. Jen Edward a Bella...

 

Stála u otevřeného okna a tiše se dívala ven. Vzhlížela k obloze a i když jí neviděl do tváře, věděl, že se usmívá. Ztemnělé nebe nezahaloval ani jediný mráček. Hvězdy stříbřitě zářily, měsíc blížící se k úplňku dávno vyšel nad obzorem a nyní hrdě kraloval nebi. Jeho svit dodával noci kouzelnou roušku tajemna. Letní vánek si pohrával s listy stromů. Jen ty nejcitlivější uši slyšely tu krásnou píseň. Ona ji slyšet nemohla. Zatím.

Ztrápeně si povzdychl, když si uvědomil, jak málo času si sama dávala. Dopřál by jí ještě celá léta, roky lidství. Nikdy by ji nenutil vzdát se svého života. Nic si nepřál víc, než aby se nemusela měnit. Nechtěl, aby se stala tím, čím byl on. Doufal, že ona nikdy nepozná, jaké to je bojovat s temnou částí svého já, vynaložit všechny své síly k tomu, aby zůstala dobrá a čistá. Nedokázal si ani představit, jaké pro ni bude probudit se po třech nekonečných dnech agónie a spalující bolesti se zkamenělým srdcem a touhou po krvi. Bylo to však nevyhnutelné. Ona byla jeho víla z pohádky. Něžná, jemná, nevinná. A dobrovolně se chtěla stát stvořením noci, stvůrou z temnoty.

V duchu se okřikl. Sám se se svou podstatou dávno smířil. Nemohl změnit, čím byl, ale vybral si správnou cestu. I pro jeho druh existovala možnost volby. Sebe ani nikoho ze své rodiny nepovažoval za krvelačné zrůdy. Snažili se a svými činy, svými rozhodnutími a postojem k životu byli lepší něž mnoho lidí. Věděl to, nepochyboval o tom. Tak proč byl přesto přesvědčený, že jen tím, že jsou, jsou zatracení? Proč nedokázal ani na chvíli věřit, že mají duši, že o ni nepřišli v okamžiku, kdy jed zastavil tlukot jejich srdce?

Díval se na ni a představoval si, jak by vypadala za rok, za pět let, za deset, za padesát se stříbrem protkanými vlasy a obklopená vnoučaty. Nepochyboval, že i ve stáří by byla krásná. A on ji svým sobectvím a pýchou, kterém dal po jejich prvním setkání přednost před rozumem, svým zaujetím a zvědavostí, pro které se musel zdržovat v její blízkosti, i když moc dobře věděl, že pro ni to není dobré, i svou láskou, která ho k ní navždy pevně spoutala, připravil o všechno, co k lidskému životu patří a patřit má. To kvůli němu nikdy nepozná mateřství, normální vztah, setkávání s přáteli ze školy po letech, přirozené stárnutí.
Co jí nabízel místo toho? Věčnost. Nekončící lásku, jistě. Ale vyváží jeho cit tu šílenou žízeň, která nikdy nezmizí? Bude jí jeho stálá přítomnost stačit, když kromě něj a jeho rodiny nikoho jiného nebude mít? Nebude litovat, až bude z povzdálí sledovat, jak se její rodiče a blízcí trápí jejím zmizením? Nebude ho proklínat, až budou všichni, které měla ráda mrtví a ona je nebude moci ani oplakat? Nezaplatí za možnost být s ním, do konce časů stát po jeho boku, přeci jen až příliš vysokou cenu?

Nevyznal se sám v sobě. Nenáviděl svou slabost. Měl odejít už tehdy, když ho na hodině biologie její vůně tak ochromila. Měl zůstat v Denali a nevracet se. Měl ji nechat v nevědomosti o světě, který lidem zůstával skrytý. Litoval, že Denali opustil. Zmeškal jedinou příležitost. Jakmile ji pustil k sobě blíž, byl ztracený. A ona taky. Pevně sevřel ruce v pěst, když vzpomínal na svůj poslední zoufalý pokus ochránit ji sám před sebou. Nechybělo mnoho a zničil je oba, sebe i ji. Ublížil jí a to si nikdy nedokázal odpustit. Ve chvíli, kdy odešel, už bylo na odchod dávno pozdě. Jeho utrpení a bolest nic neznamenaly, ale každá její slza, každá chvilka smutku, každý zlý sen se jako ostré dýky zabodávaly do jeho svědomí. Rozhodně se nenáviděl. Hluboce a niterně.
A zároveň byl šťastný. Zažíval něco, o čem ani netušil, že existuje. I když jeho zrak byl už téměř celé století dokonalý, až s ní měl pocit, že konečně vidí. Svět se rozzářil. Barvy zintensivněly. Život se zdál být hezčí. Ona byla středem jeho vesmíru, důvodem, proč se už budoucnost nejevila tak bezútěšně. A i přes všechno, co to znamenalo, měl chuť skákat radostí a dělat kotrmelce. Chtěla být s ním. I když jí vysvětlil, co to obnáší, nelekla se a nezměnila své rozhodnutí. Miloval ji tak moc, že přistoupil na přeměnu. Neuměl si představit ani jediný den bez ní a věděl, že ona by už nedokázala být bez něj.

Děsil se toho, co mělo přijít. Bál se, jak to všechno Bella zvládne. A nemohl se dočkat, až nebude tak křehká a on se nebude muset každou vteřinu kontrolovat a držet zpátky, aby ji příliš prudkým a silným pohybem nezranil nebo dokonce nezabil. I pouhé držení se za ruce, tak nevinný dotyk, pro ni představovalo riziko.

Opřel si čelo o rám dveří. Ten vnitřní zmatek, změť rozporuplných emocí a přání ho ubíjely. Potácel se mezi stavy absolutního štěstí a spokojenosti a tou nejhlubší depresí a temnotou. Celou svou bytostí si přál, aby nepřišla o duši. A poprvé od svého probuzení do nového života se odvážil doufat, že někteří jeho druhu nemají bránu nebeskou definitivně uzavřenou. Kvůli ní v sobě objevil naději.

Bella se vyklonila z okna a zklamaně vydechla. Chtě nechtě se musel usmát. Věděl, že vyhlíží jeho. Obvykle k ní chodil oknem. Natočila se k němu bokem a jemu se tak naskytl pohled na její profil. Ona sama považovala svůj nos pršáček za vadu na kráse, on byl přesvědčený, že hezčí nos není. Dlaněmi si třela paže. Venku se ochladilo a jí musela být zima. Přirozenou rychlostí přešel pokoj až k ní a objal ji. Vyjekla, ale vzápětí se usmála. Beze slov se o něj opřela. Teplo jejího těla jako by rozehřívalo i jeho. Zabořil jí tvář do vlasů a políbil ji.

,,Podvodníku,” zašeptala. ,,Jak dlouho už tu jsi a tajně mě pozoruješ, jak na tebe čekám?”
Její slova sama o sobě byla vyčítavá, její tón nemohl mít k vyčítavému dál.
,,Chvíli. Delší chvíli,” usmál se a přitiskl si ji ještě blíž k sobě. Se vší opatrností a něhou, jaké byl schopen.
,,Jaký byl lov?” zeptala se a položila svoje ruce na ty jeho objímající ji kolem pasu.
,,Rychlý. Chtěl jsem být co nejdříve u tebe.”
,,Ale, Edwarde!” Otočila se k němu čelem a zkoumavě se zadívala na jeho kruhy pod očima. Ztratily temně fialový nádech, ale nezmizely úplně. ,,Musíš pít pořádně. Žádné odbývání se. Jsem si jistá, že minimálně ještě jednu srnku bys zvládnul.”
Musel se smát. Obdivoval Bellu a její postoj k jeho stravě. Brala to s takovou lehkostí a samozřejmostí, že se nepřestával divit. I po těch měsících jejich vztahu pořád tak trochu čekal, kdy mu se zděšeným křikem uteče.
,,Za tři dny jedeme lovit znovu. Do té doby jsem sytý dost. Opravdu,” uklidňoval ji. Měl chuť dodat čestné skautské.
Ještě pár vteřin se na něj mračila, ale nakonec neodolala jeho blízkosti. Vytáhla se na špičky a dotkla se svými rty těch jeho.
,,A za čtyři dny budu tvoje žena,” vydechla omámeně. Ještě před několika málo dny ji myšlenky na svatbu strašily, v Edwardově přítomnosti ale veškeré obavy vyprchaly do ztracena. Ona byla jeho a on její. Svatba byla jen oficiálním potvrzením už dávno zřejmého.
,,Jsi si tím jistá?” zeptal se a zatvářil se vážně. Jeho oči potemněly. Belle se rozbušilo srdce a dech uvízl v hrdle.
,,Ty sis svatbu rozmyslel ani ne týden před obřadem? “ Hlas se jí chvěl a celé tělo se napjalo. Nechápavě na ni zamrkal. Zamračila se.
,,Pořád si mě chceš vzít?” ujišťovala se.
,,Bello, nic jsem nikdy nechtěl víc. Měl jsem na mysli spíš… přeměnu. Můžeme ještě pár let počkat, není kam spěchat.”
Našpulila rty a naklonila hlavu ke straně.
,,Tak tímhle jsem si stoprocentně jistá. Edwarde, já vím, že to nebude snadné. Znám vaše příběhy. Chápu, že pro vás bylo těžké, hodně těžké vyrovnat se s novým já a bojovat s tou probuzenou touhou po krvi. Uvědomuju si, že mě to čeká taky. Ale nebudu na to sama. Ty budeš se mnou a nedovolíš, abych udělala něco špatného. Věřím ti a věřím v tebe. Budeme spolu,” tiše k němu promlouvala a aniž by si to uvědomovala zesilovala stisk svých rukou.
,,Ano, budeme spolu. Už napořád,” přitakal.
,,Jako rovnocenní partneři,” dodala a v očích jí už zase radostně hrálo. Přivinul ji k sobě. Hladil ji po vlasech i zádech. Její ruce kopírovaly pohyby těch jeho. Se zatajeným dechem mu vyhrnula košili a celou plochou svých dlaní se přitiskla k jeho nahé kůži. Zasténal a vyhledal její rty.
,,Nemusíme čekat na svatební noc, vážně ne,” vydechla s nadějí. Usmál se a zavrtěl hlavou.
,,Nemusíme, ale chceme.”
Přikývla. Vlastně ani nečekala a nedoufala, že by se dočkala jiné odpovědi.
,,Čtyři dny. Pak už nebudeš mít na co se vymlouvat,” zamumlala a nechala se vzít do náručí a odnést do postele. Ve vší nevinnosti.
Přikryl ji a až přes bariéru tvořenou teplou peřinou, až příliš teplou pro letní noc, ji objal. Přitulila se k němu a zavřela oči. Jeden z jejích posledních spánků…

Čtyři dny do svatby. Čtyři dny a pak bude věřit, že její duše přeměnu překoná. Jeho Bella, jeho milovaná Bella, svou čistou duši neztratí. Sledoval její spánkem zněžnělou tvář celé hodiny. Poslouchal její nevědomá vyznání. Cítil, jak se k němu i spící tulí a tiskne. A najednou si byl jistý, že ji o duši nepřipraví. Naopak. Ona mu ukazovala, že nezáleží na tom, zda je člověkem, upírem, měničem nebo třeba jinou bytostí.

Podstatné nebylo, čím byl, ale jaký byl. Až s ní to viděl. Až díky ní skutečně přijal celé své já. Miloval ji a ten cit dokázal svým jasem zastínit jakékoliv pochyby a strach.

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

bb119

6)  bb119 (26.05.2011 08:54)

tohle bylo jak něžné pohlazení, moc krásné

5)  Petris (26.05.2011 08:06)

Ach, nádhera, něžné a milé a hlavně pozitivní. Díky.

Bosorka

4)  Bosorka (26.05.2011 07:16)

Krásné, něžné, uklidňující...

SarkaS

3)  SarkaS (25.05.2011 23:30)

Překrásné a úžasně klidné, takhle před spaním.

2)  Kim (25.05.2011 23:25)

Já nemám slov ...prostě dokonalý!! Ty Edwardovy myšlenky byly tak krásný, až se mi chtělo brečet oni jsou prostě romantika a něžnost sama! ....opravdu dneska Něžná je noc a rozhodně budou i něžný sny!!

kytka

1)  kytka (25.05.2011 23:17)

Hani, to byla krása. Takové něžné pohlazení, večerníček. Jsi šikula.

«   1 2

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek