Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/T%C3%A1%C5%88a.jpg

Táňo, má drahá Táňo, tolik mi chybíš...

 

 

Cítila jsem vinu. Mohla jsem tomu zabránit. Kdo ale určí, jestli mám právo ovlivňovat osudy lidí?

Mám dar, jistě. Znamená to, že mám i povinnost? Odpovědnost za všechno a za všechny? Poznám někdy, kam až smím zajít?

Mí blízcí se shodli na tom, že jsem nemohla udělat víc.

Tak proč cítím bodavou bolest v hrudi pokaždé, kdykoliv na ni pomyslím?

Má drahá Táňo, odpustila jsi mi? Odpustila jsi nám?

 

 

 

Pár let potom, co jsme se s Jasperem přidali k rodině, jsme si za svůj nový dočasný domov vybrali Rusko. Nekonečná tajga nás mohla ukrýt na mnoho let; stačilo se pohnout jen o několik desítek mil a byla tu další zaostalá osada, která potřebovala doktora a učitele, ochotné poskytnout dětem základní ošetření a vzdělání bezplatně. Tam na nás Moskva nedosáhla.

Pak začala válka.

Carlisle neváhal. Okamžitě se přihlásil do vojenského lazaretu. Edward v té době cítil čerstvou vinu za období, kdy žil z lidské krve. Jet s otcem mu připadalo jako nejlepší možné pokání. My ostatní jsme se ještě nedokázali dost dobře ovládat, ale odstěhovali jsme se tak blízko k frontě, jak jen to bylo možné. Edward s Carlislem se za námi vraceli vždy jen na několik hodin s bídou třikrát čtyřikrát za měsíc.

V té době měl Edward za sebou víc než dvacet let samoty. A byl si skoro jistý, že sám i zůstane. Ne že by si to přál. Řekla bych, že z nás všech právě on nejvíc potřeboval někoho blízkého. Někoho, kdo by dokázal uklidnit jeho utrápenou a věčně pochybující duši, někoho, kdo by ho objímal a připomínal mu, že jeho existence není beze smyslu.

Táňu jsem viděla dřív, než se Carlisleovi přihlásila jako dobrovolná ošetřovatelka. Byl to krátký, ale velmi jasný záblesk. Viděla jsem ji s Edwardem. Ale i v tom zlomku vteřiny jsem cítila nerovnováhu v jejich citech.

Zneklidnilo mě to. Protože dávno před Táňou jsem začala vídat tu tmavovlásku v podivných šatech…

Rozhodla jsem se pro upřímnost. Řekla jsem mu všechno. Chtěla jsem, aby zůstal, aby se vyhnul setkání s ní.

„Ta světlovlasá je upírka, že? A objeví se už teď.“ Přikývla jsem. „Ta druhá dívka je člověk. A nevidíš ji se mnou, Alice. Jen si myslíš, že se mnou bude mít něco společného. Pravděpodobně ji jednou potkám úplně vyhladovělý a neovládnu se.“ Hořkost a bolest v jeho hlase mě pokaždé ranily. Brzy jsem to vzdala. Přestala jsem naléhat.

Příště už přijel s Táňou. Jasper mi potvrdil, co jsem tušila. Milovala ho. Hluboce a vášnivě. Edwardovy city byly… zmatené.

Táňa mi vyprávěla o jejich setkání. Edward sotva promluvil, věnoval jí jediný zdvořilostní úsměv, a ona byla ztracená.

Pokoušela jsem se ji varovat. Naznačit, že by se měla pokusit udržet si aspoň malý odstup. Jak ale říct někomu, kdo skutečně miluje, že by měl ve svých citech polevit? Že není milován tak, jak by si zasloužil?

Táňa nebyla hloupá. Nepotřebovala Jaspera, aby poznala, že ten, kdo dává víc, je ona. Pravděpodobně doufala, že se to změní. Určitě doufala. Protože co jiného jí zbývalo?

Brzy spolu začali žít jako muž a žena. Překvapilo nás to. Válka hodně uvolnila mravy, ale Edward vždycky působil jako někdo, kdo ze svých pevných zásad nikdy nesleví. Na nemanželské svazky se dřív díval s pohrdáním.

Možná kdyby Táňa naléhala… Jenže Edward nebyl její první muž. Stvořili ji před staletími a to je příliš na to, aby upír zůstal sám. Věřila jsem jí, že Edward je první, kterého skutečně miluje. K její lásce se ale brzy připojil strach. Skoro nepřetržitě se bála, že si ho neudrží.

Přesto jsem po nějaké době začala věřit, že by spolu mohli zůstat. Tu tmavovlasou dívku jsem vídala pořád, ale stále bez Edwarda. Pocit, že ona bude jeho osudem, jsem po několika letech dokázala zatlačit do nejzazšího koutku své mysli. Táňa mi to ulehčovala. Byla milá, něžná a zároveň temperamentní, chytrá a neuvěřitelně krásná. Celá rodina si ji zamilovala.

Myslím, že láska nás ostatních dopomohla k tomu, že se na ni Edward začal dívat jinak. Jako by potřeboval naše oči, aby uviděl, jak úžasná ve skutečnosti je.

Ne, stále ji nemiloval. Ne tak, jako Emmett miloval Rose, jako Carlisle miloval Esme a jako Jasper miloval mě. Ale zvykl si na její blízkost a doby, kdy celé dny sotva promluvil a utápěl se ve smutku a beznaději, pominuly. Byla tu Táňa – vždy připravená povídat si s ním o jeho oblíbených knížkách, schopná vyprovokovat ho k napsání klavírní skladby, nebo jen ochotná vyslechnout si vše, co ho tížilo.

Obdivovali jsme, že nečeká nic na oplátku. Edward byl slušně vychovaný, i on uměl položit správné otázky, ale nedokázal předstírat skutečný zájem.

S Táňou byl určitě šťastnější než bez ní. Trápilo mě ale, jestli za to ona neplatí příliš…

Nakonec jsme si všichni zvykli. I proto, že nikdo nevěděl, jak by se to dalo změnit. Nedokázali jsme se na Edwarda zlobit. Svým citům nemůžete poručit. Na Táňu byl hodný. Stejně jako na Esme, na Rose a na mě. Doufala jsem, že my ostatní jí aspoň trochu nahrazujeme to, co jí můj bratr nedokázal dát.

Byla jsem tak hloupá…

Léta nás míjela, jako vás na chodníku míjí cizí lidé, kterým nestojíte za pohled. V Rusku pro nás po válce byla půda příliš horká. Vrátili jsme se do Států. A ke svému dřívějšímu způsobu života.

Tehdy se objevil další zádrhel.

Táňa prošla proměnou někdy ve dvaceti pěti letech. Ani při nejlepší vůli nemohla předstírat středoškolačku. Navíc – její pozice v rodině by se špatně vysvětlovala. Nemohla být adoptovanou dcerou. A všechno ostatní by zbytečně přitahovalo pozornost.

Navrhla to sama. Bude Carlisleovou vzdálenou sestřenicí. Nastoupí na školu jako učitelka. A bude bydlet… zvlášť. Ve svém vlastním domě. Edward ji bude moci kdykoliv navštívit. Samozřejmě i my ostatní. A ona může skoro každý večer trávit u nás.

Jasper mi potvrdil mé tušení. Táňa nám celý plán přednesla s nadšeným úsměvem, ve skutečnosti ji ale svírala úzkost. Vždyť opustila svůj domov, opustila sestry, s nimiž po staletí žila. Vsadila všechno na jednu kartu. Na Edwarda.

Báli jsme se, že na tuhle první skutečnou hru nebude kluk dost silná karta.

Zpočátku všechno klapalo. Pak ale Edward ochutnal nově nabytou svobodu. Zapomněl, jak nenáviděl večery, kdy jsme se my ostatní věnovali svým drahým, a on měl jen své knihy a temný les okolo. Když Táňa zmizela z jeho každodenního režimu, uvědomil si, jak málo ji postrádá.

Tím, že se jeho návštěvy omezily na pár hodin v Tánině útulné ložnici, ji ještě víc ponižoval. A ona čím dál víc nenáviděla sama sebe – za to, že nesebrala dost odvahy a sebeúcty, aby ho poslala jednou provždy pryč.

I tady jsem cítila svou vinu. Nechtěla jsem, aby odešla. Nechtěla jsem ji ztratit. Byla mi bližší než mateřská Esme, mnohem bližší než výbušná Rosalie.

Já to byla, kdo jí připomínal sílu a nezlomnost upíří lásky. „Ať odejdeš kamkoliv, vždycky ho budeš milovat. Neutečeš před tím,“ opakovala jsem jí a raději nepřipomínala naději, kterou jsme obě ještě před pár lety potají opečovávaly. Naději, že se ta skutečná a nezvratná láska jednou probudí i v Edwardovi. A že bude patřit jí, Táně.

Nejen člověk, i upír si zvykne téměř na všechno. Po tom hrozném prvním roce se Edward trochu uklidnil a do svého života-neživota s Táňou zavedl jistou pravidelnost. Přísahala mi, že když ví jistě, že se Edward tři dny neukáže, netrápí se tolik, jako když ho marně vyhlížela. Zkusila jsem si představit tři dny bez Jaspera. Hůř. Zkusila jsem si představit, že bych ho během těch třech dnů potkávala ve škole, kde by mě ignoroval.

Milovala jsem Táňu, ale už jsem věděla, že jí nemůžu všechno věřit.

 

 

Čas se o nás zase několikrát otřel – kočka, co má hlad, ale ve skutečnosti nestojí o vaši pozornost.

Do Forks jsme přijeli po dlouhých osmdesáti letech. Městečko se hodně změnilo, ale zelená byla pořád zelená a zdejší lesy pořád plné zvěře.

Uviděla jsem je spolu těsně před tím, než jsme zastavili u školy.

Edward a Bella. Najednou jsem znala i její jméno.

„Táňo…“ Křečovitě jsem stiskla její zápěstí. Ke škole dorazila dřív, její domek stál jen pár bloků od školní budovy.

Něco v mém hlase jí muselo prozradit, že tentokrát se na nás řítí něco opravdu strašného. Něco, co nikdo a žádným způsobem nedokáže zvrátit. Pochopila. Jen ještě neznala detaily.

„Vždycky jsem věřila na osud,“ usmála se na mě a svižným a zdánlivě bezstarostným krokem vyrazila ke škole.

Sešli se na biologii. Všichni tři. Táňa jako učitelka, Edward a Bella jako žáci. Požádal, jestli by ho mohla uvolnit z hodiny. Ještě na okamžik zadoufala. Možná to byl ten důvod, proč jsem Bellu tolik let vídala. Možná by v jiném světě Edward Bellu prostě zabil.

Sbalili se a odjeli spolu na Aljašku.

Vrátili se – oba zoufalí a zlomení. Ona beznadějí, on zjištěním, že s tím, co cítí, nemůže nic udělat.

„Nikdy se se mnou nemiloval tak, jako ten týden,“ plakala mi Táňa na rameni. „Včera jsem pochopila, že už se nemiluje se mnou…“

Rozloučila se příliš rychle. Příliš to bolelo.

Vrátila se za sestrami.

Několik příštích měsíců jsem pozorně sledovala její kroky. Viděla jsem jen její nejbližší budoucnost, ale chápala jsem to. Myslela jsem si, že si dovedu představit, jak bolest ze ztráty milovaného ochromí všechno – i touhu přemýšlet o tom, co budu dělat za měsíc nebo za rok.

Když se rozhodla přijet za mnou, vyděsilo mě to. Vyrazila jsem jí naproti. Po několika hodinách v autě jsem to věděla. Věděla jsem, kam se vydá ze Seattlu.

„Táňo, to nesmíš!“ Objímala jsem ji tak pevně, jak jsem jenom dokázala. Klekla jsem si před ní. Jenže i ona klesla na kolena.

„Jsem unavená, Alice. Unavená těmi roky, kdy jsem dávala všechno a sbírala jen drobky. Unavená strachem, že o něj přijdu. Unavená zoufalstvím, že jsem o něj opravdu přišla. Nebudu ti říkat, ať si představíš život bez Jaspera. Mohla by ti ublížit i ta představa. Sama jsi mi to léta opakovala – své city nedokážu změnit. Jsem odsouzená k věčnému utrpení. Pokud…“

„Proč zrovna Volturiovi?“ Už jsem nevzlykala. Cítila jsem, že je to marné.

„V tomhle směru se o mou rodinu vždycky uměli postarat,“ usmála se hořce. „Mám už jen jedno přání, Alice. Edward se to nesmí dozvědět. Nechci, aby cítil výčitky za něco, co nemohl ovlivnit.“ Odhodlaně se mi dívala do očí.

Byla jsem zbabělá do poslední chvíle. Slíbila jsem jí to.

A tak teď tíhu mého trápení nese jen Jasper. Moje opora. Moje skála. Moje láska, za kterou nebudu nikdy dost vděčná.

 

 

Když je mi nejhůř, když mám chuť zacpat Edwardovi i Belle ústa, abych neslyšela jejich šťastný smích, přesvědčuji sama sebe, že ten příliš krátký záblesk budoucnosti mohl být pravdivý.

Zahlédla jsem v něm Táňu, jak pomalu kráčí k hlavní bráně volterrského hradu. Uprostřed úzké kamenné cesty ji zastaví vysoký tmavovlasý muž. V ruce svírá kus zmačkané tmavé látky. Neslyším, co Táni říká, ale ona se od něj nakonec nechá vzít za ruku.

Z městské brány vycházejí společně.

 

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

Marvi

10)  Marvi (24.05.2012 15:22)

Ambro, ty mě vždycky dokážeš rozložit... ale kdo mě teď dá zase dohromady??? Každopádně opět něco neskutečného, moc ti za to děkuji!

KatkaB

9)  KatkaB (24.05.2012 14:57)

Nejdřív mě napadlo, že by Táňa byla Tanya. Ale Táňa je naprosto samostatná originální postava, krásná, důležitá. Být "ta druhá" tolik bolí:
"Jsem unavená těmi roky, kdy jsem dávala všechno a sbírala jen drobky."
"A tak teď tíhu mého trápení nese jen Jasper. Moje opora. Moje skála. Moje láska, za kterou nebudu nikdy dost vděčná."
Nádherný příběh, ambro, děkuji ♥

8)   (24.05.2012 14:53)

být milován - to je nádherný dar,který můžeme dostat
ale být schopen milovat,cítit ten blázinec v těle a zářit - to asi Edwardovi chybělo,a jeho frustrace z lásky kolem sebe,kterou neuměl dát - no,to je slušná nálož i na člověka...
díky za příběh,i když jsem opět ztracená ve tmě :'-(

Twilly

7)  Twilly (24.05.2012 14:44)

Ambři, ty budeš jednou moje smrt, ale to už dááávno víš... ale... jestli jsem dobře pochopila konec, pak z celého srdce děkuju za tu naději, kterou si po tom všem zoufalství napsala.

6)  marcela (24.05.2012 13:53)

Páni,kruci,já ani nevím co mám napsat.Hlavou mi lítá něco jako dokonalost,smutek,rozporuplnost.Prostě a jasně je to síla.

Niky

5)  Niky (24.05.2012 13:19)

No teda! To zas byla nálož

4)   (24.05.2012 13:00)

Ambři !!! sakra,vrátím se až ... až se srovnám ,teď jsem na maděru

Ajjinka

3)  Ajjinka (24.05.2012 12:56)

Páni... Mám z toho takové rozporuplné pocity. Dopadlo to špatně nebo dobře? Neumím si v tom udělat jasno, ale protože vždycky budu team EB, muselo to dopadnout dobře
Bylo to silné, rozhodně, ale nemůžu ze sebe vyštrachat ani kousek lítosti vůči Táně... Možná jsem divná, ale nejde to

Marcelle

2)  Marcelle (24.05.2012 12:51)

Ambři prostě paráda jako vždy

Bosorka

1)  Bosorka (24.05.2012 12:44)

Uf....a na tebe se Ambři taky zapomenout nedá!

«   1 2

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek