30.09.2011 [10:30], Rejka, ze série Nevěřím v osud, jen v náhody!, komentováno 11×, zobrazeno 1817×

1. VELKÁ CESTA

Nikdy jsem nad tím neuvažovala, vlastně mi to nepřišlo až takové, jaké to je. Moje velká rodina. Náš počet – těch krví propojených – je šest, když ovšem přičtu ještě spřízněné duše mých starších sourozenců, trochu mě to číslo děsí. A ještě nesmím zapomenout na psa. Prostě pravá americká rodina.

Venku prší a já sedím v pokoji a balím si poslední věci do mé tašky. Na dva týdny opouštíme náš domov. Tedy, ne že bychom to nepotřebovali, spíš už po dovolené všichni prahneme. Konečně taky jiná místa než už prochozené uličky Patersonu. Paterson je třetí největší město státu New Jersey, moje rodné město.

„Winri, hni sebou! Nechceš přeci, aby nám to uletělo, nemám pravdu?“ ozvalo se ze schodů. Volal mě můj táta. On tu dovolenou potřebuje nejvíc. Pořád totiž sedí ve své pracovně a píše knihy. Je spisovatel. Když mu mamka oznámila, že pojede taky, začal se trochu vztekat, ale to je u něj normální. Svou rozepsanou knihu i s poznámkami zavřel do trezoru a začal balit.

Vykoukla jsem z okna, stáli tam dva velké taxíky. Jak jinak, do jednoho bychom se vážně nevešli. Ozvalo se troubení a k nám do ulice přijížděl další. Musela jsem se zasmát.

Bratr taky už nakládal klec na Salvatora – náš pes. Cestuje s námi. Letadlem. Bude nadšený!

Zavřela jsem okno, popadla svou tašku a sešla dolů. Všichni už tam stáli připravení. Mamka kontrolovala jestli má všechny pasy a víza. Vše v pořádku takže můžeme vyrazit. Rodinná dovolená. Super.

Do taxi jsem si vlezla se sestrou a jejím přítelem a byl k nám také vražen Sebastian. Nejmladší člen rodiny, tří letý škvrně.

„Na letiště do Newarku, prosím,“ řekl Tyler, který seděl vepředu. Tyler, již zmíněný sestry přítel. Věčně vysmátý chlapík. Chodíme spolu na ryby k našemu Dundee lake. Pruty vzal s sebou, takže budou i nějaký mořský potvory k jídlu. Já ryby ale nikdy nejedla. Jen je chytám.

Cesta na letiště trvá dobré dvě hodiny, ale jsou čtyři hodiny odpoledne a letíme až v devět, času tedy máme dost. Čeká nás ještě mezipřistání v Paříži, kam přiletíme kolem šesté ráno a v sedm už vzlétáme přímý směr ostrov Zakynthos v Řecku. Odtud nás poveze ještě asi hodinu a půl autobus, do městečka Tsilivi, kde máme hotel a kde strávíme další dva týdny.

„Sebastian usnul, konečně,“ řekla Amanda – sestra.

„Za dvacet minut tam budeme, takže se zase vzbudí, nebo by si ho táta mohl vzít na záda,“ řekla jsem. Ale musela jsem se hned začít smát, protože to byla úplná blbost. Táta Sebiho miloval, ale to jediný co odmítal, bylo ho nosit na zádech.

Všimla jsem si, že se směje i Amanda s Tylerem. Jen aby ho nevzbudili. Na těch posledních pár minut už jsem jen koukala z okna na utíkající mraky.

Na letišti jsem rychle běžela pro dva vozíky na zavazadla, tedy, jeden byl na klec se psem. Když tak na něj koukám, jeho to cestování asi dost unavuje, v klidu chrápe na polštáři. Musela jsem ho probudit a dát mu ještě nažrat a vodu. Žrát bude až zas ve Francii a vodu dvakrát v letadle. Takže to potřeboval.

Jeli jsme k odbavení, no super, fronta stála až ke dveřím. Všichni jsme si tedy stoupli do fronty a čekali. Bratr šel zařídit psa. Sebastiana jsme posadili na kufry, ten se opřel zase usnul.

„Zajdu něco koupit, řekněte si,“  řekla jsem s dlouhým zívnutím.

„Mně a tátovi vem kafe, Sebovi nějakou vodu,“ řekla mamka.

„Pokud budou mít bagetu, tak jednu vem a jinak taky kafe. I Tylerovi,“ kývla na mě sestra.

Poslední kdo zbýval byl Jeremy, ale ten byl se psem, takže jsem se otočila na Eliciu. Ta chvíli přemýšlela. Jelikož ona kafe nepije, tak si objednala kolu – to kvůli kofeinu. Bráchovi prej taky kafe. Takže to jsou dohromady pět káv, jednu vodu, bagetu a kolu a pro sebe asi capuccino.

Od mamky jsem dostala dvacku a šla k nejbližšímu bufetu. Rozhlédla jsem se a našla ho. U stolu před ním seděla parta nějakejch lidí. Zajdu tam.

„Dobrý večer, prosím pětkrát kafe, jednou capuccino, vodu, kolu a jestli máte nějaké bagety,“ podívala jsem se přes pult.

Prodavačka ukázala na tabuli za ní, vybrala jsem bagetu se šunkou a čekala než mi dá celou objednávku.

„Patnáct dolarů,“ řekla. Dala jsem jí tu dvacku. Vrátila mi a postavila to přede mě.

S hrůzou se mi naježily vlasy. Jak to odnesu? Bagetu jsem narvala do tašky, ale to bylo to jediný, co se mi tam vešlo. Vodu a kolu jsem těže držela loktem, svoje capuccino jsem držela v puse a kafe jsem nějak pobrala prstama, ale musela jsem vpadat komicky.

„Nechceš s tím pomoct?“ Objevil se vedle mě kluk.

Neohrabaně jsem přikývla, vzal ode mě dvě kafe, ale pořád to nějak nestačilo.

„Hej Sethe, pojď nám ještě pomoct,“ zavolal.

Ten kluk se hned objevil, vzal ode mě kolu a vodu, teď už to bylo v pohodě. Konečně se mi uvolnila pusa.

„Díky,“ řekla jsem a usmála se.

„Nemáš za co a to tohle opravdu vypiješ sama?“ Podíval se na mě ten větší. Ten menší – Seth, jak byl nazván – se zasmál.

„Ne ne, támhle stojí moje rodina,“ řekla jsem a pokývla hlavou.

„Páni velká rodina. Kam letíte?“ zeptal se.

Musela jsem zvednout hlavu, abych se na něj mohla podívat, byl vysoký. „Do Řecka na Zakynthos a ano, jsme velká rodina. Taky s námi letí ještě pes, ale ten už je někde fuč.“ řekla jsem a zasmála se.

„Hele Jaku, to je náhodička, že?“ řekl Seth.

„To ano,“ přikývl. Pak se otočil na mě. „My taky, Zakynthos, město Tsilivi. Jak tak koukám, vlastně vás odbavuje stejný člověk, mu už tu ale půl hodiny sedíme, byli jsme odbaveni jako první, nechtěli jsme stát,“ řekl.

Vytřeštila jsem oči, oni letí stejně jako my. No, to bude zábava, aspoň někdo mýho věku, snad se tam budeme vídat.

„No děkuju kluci, tady na ty kufry to můžete položit,“ ukázala jsem a nevšímala si pohledů svojí rodiny.

„Jak jsem řekl, nemáš zač. Hele vypadá to, že tady budete ještě nějakou dobu stát, nechceš si jít sednout k nám?“ zeptal se.

Podívala jsem se na tátu, nemá moc rád, když se bavím s cizími, ale viděl, že jsou to očividně hodní kluci, když mi pomohli.

„Ale vem s sebou Sebastiana,“ přikázal. Nemohla jsem si nevšimnout jeho prosebného pohledu.

Seb po mně natáhl ruce. Sundala jsem ho dolů z kufrů a dala mu ruku. Poslušně šel se mnou. „Ale mě nebudeš zlobit, jasný?“

Jen tou svojí malou hlavou přikývl a dupkal dál.

„Roztomilej brácha,“ řekl Seth.

„To jo, radši bráchu než starší sestru co?“ Zasmál se ten vyšší.

„Nestěžujte si, já mám starší ségru i bráchu, plus tohohle prcka. No a abych se představila, jsem Winri. A tohle je Sebastian,“ řekla jsem a usmála se na ně.

„Seth.“ „Jacob.“ Oba mi podali ruku.

Když jsme přišli k tomu stolku, Jacob se natáhl pro další židli. Posadila jsem se do hloučku a Sebastiana si posadila na koleno.

„Jak jsem tak koukal, potřebovala bys pár rukou navíc, že?“ zeptal se naproti mně hluboký hlas.

„No občas by se hodily, ale najde se i milý džentlmen, který se zvedne a pomůže,“ rejpla jsem a mrkla na Jacoba.

Zabručel.

„To je Paul, největší otrava na světě,“ řekl a dloubl do něj. Pak pokračoval v představování. „To je Quil a Embry, moji nejlepší kamarádi. To je Leah, Sethova sestra,“ při zaznění jejího jména sebou Seth mírně škubl. „Sam a jeho Emily. A ještě Jared, to je celá naše… parta,“ pronesl zírajíc na Sama.

Divné, že se zasekl na tom slově parta. Jakoby chtěl říct něco jiného. No zatím je moc neznám, takže bych to nemusela řešit.

„No a tohle je Winri a Sebastian.“ Představil nás Seth a mě tím dostal z přemýšlení.

„Jo, těší mě… tedy nás,“ řekla jsem. Kouknu na Seba s údivem, je snad slušné pozdravit ne? Ale zase usnul.

„Do jakého hotelu jedete?“ zeptal se Jacob.

Musela jsem se zamyslet. „Bylo to něco jako, no něco Beach Villas.“

„Christy´s Beach Villas?“ zeptala se Emily.

Nemohla jsem si nevšimnout jejích jizev na pravé tváři. Odkud je má? Nebo spíš, kdo jí je udělal?

Ucítila jsem dloubanec do žeber. Uvědomila jsem si, že blbě zírám. „Oh ano. Přesně tyhle. Vy taky?“ vyvalila jsem oči. To už by totiž byla velká náhoda.

„Ne, ale jsme jen kousek od nich,“ řekl Sam a trochu vražedně mě pozoroval.

„Tak to se asi budeme potkávat, bezva.“ Usmál se Jacob.

Všechny pohledy se najednou stočily na něj. Pozorovali ho s mírným zděšením. Po chvilce si všichni hlasitě oddychli.

Potom jsme si jen povídali. Téma jako škola, učení a příprava na maturitu nás úplně minula. Spíš jsme se bavili o tom, co budeme dělat, až se vrátíme z Řecka.

Musela jsem si bráchu párkrát přehodit na kolenou. Nějak totiž bránil oběhu krve v mých nohách. Taky jsem na sobě pořád cítila Jacobův pohled. A zdálo se mi, že nepronesl ani slovo.

„Winri, musíme jít, za dvacet minut máme nasedat do letadla.“ Přišla za mnou mamka a konečně si vzala Sebastiana.

Najednou jako kdyby se Jacob probral z transu. „Ještě se uvidíme, že?“ Upřel na mě pohled. Takový stísněný pohled. Že by měl opravdu strach, že už se neuvidíme?

„Máte přeci hotel jen kousek od nás ne?“ usmála jsem se. „Určitě se uvidíme.“

Přikývl, ale oči ze mě nespustil. Rozloučila jsem se s ostatními a šla jsem za mamkou.

„Co to je za lidi?“ zeptala se mě.

„Kamarádi, letí stejně jako my, jen do jiného hotelu. Fajn lidi, je s nimi sranda. Proč?“ otočila jsem se na ni.

„No ten, jak se ptal, jestli se ještě uvidíte, mi připadal… No jakoby na tobě mohl oči nechat.“

„A to je špatně? Navíc je docela hezkej ne?“

„No to tedy je.“

Znovu jsme procházeli pasovou kontrolou a ještě nám kontrolovali příruční zavazadla. Stála jsem v řadě poslední. Amanda a mě ještě čekala, prý abych se neztratila. Pche.

„Uvědomil jsem si, že vlastně letíme stejným letadlem,“ zašeptal za mnou někdo. Jacob.

„Já čekala, kdy ti to dojde,“ otočila jsem se k němu.

„To víš, taky už jsem ospalej. Moc mě to nemyslí.“

„No v letadle budeš mít času dost, tak se vyspi,“ poradila jsem mu.

„Seth má karty, takže určitě budeme celou dobu hrát. Nechceš se přidat?“

„No vy asi spát nemusíte, ale já ano. Myslím, že tak po hodině letu usnu. Jen doufám, že nespadneme,“ zakřenila jsem se a prošla poslední kontrolou.

Jacob se zastavil. Vytřeštil oči. „Spadnout?“

„Dělala jsem si srandu.“

„Ach, Winri,“ povzdechl si „to mi nedělej.“

Zašklebila jsem se a pak šla za svou sestrou. Jake se zase držel Setha a ostatních.

Přibližně po deseti minutách se rozsvítila tabule s nápisem On Gate. Hromadně jsme se přesunuli. Mamka nám všem rozdala letenky. Chlap u přepážky odtrhl levou část a popřál nám šťastnou cestu. Koukla jsem se na ten zbytek letenky a hledala sedadlo. 18C.

Jdu po řadách … 11,12,13,14… A 18, v uličce, super. To se mi bude fakt výborně spát. To je jak zej sen. Ségra s Tylerem sedí za mnou, zbytek rodiny někde v dáli, ale Sebastian byl slyšet.

Když už se zavřeli dveře do letadla, vykoukla jsem do uličky. Ještě nějaká paní – asi s manželem – hledala svá sedadla. Nakonec si sedli ke mně. Vzala jsem si dvě žvýkačky. Moje uši totiž při vzletu trpí. Opřela jsem se zpátky do sedadla a poslechla si o kyslíku, vestě a únikových východech.

Letadlo se začalo třást a nabírat na rychlosti. Neuběhly ani dvě minuty a my už jsme byli ve vzduchu. Zavřela jsem oči a čekala než se letadlo vyrovná.

Dočkala jsem se. I mé uši přežily, jen trochu zalehlé. Zhaslo i malé upozornění na bezpečnostní pásy. Uvolnila jsem je pohodlně se usadila

„Zanedlouho budeme podávat večeři. Teď promluví ještě náš pilot.“ Ozvalo se

Na večeři si ještě počkám, umírám hlady.

„Mluví k vám kapitán letadla. Mé jméno je Mason Lucas. Let bude trvat přibližně devět hodin. Než poletíme nad Pacifikem, přiblížím vám a ukážu některá místa, nad kterými poletíme. Na palubě vás budou obskakovat,“ celé letadlo se zasmálo. „naše holky: Sarah, Julce, Amy, Lucy. Přeji vám šťastný let a krásnou dovolenou,“ řekl. S tím se přestaly ozývat i úšklebky na jeho slovo obskakovat.

Opravdu netrvalo dlouho a už kolem nás jeli s vozíkem s jídlem. Musím přiznat, že to poměrně vonělo. Najednou mi na stolku ležely dvě mističky, jedna s jídlem, druhá s příborem. Vypadalo to na makarony se sýrem. No uvidíme.

 

Sedím v autobusu, čtu si časopis. Kolem mě se míhá krajina. Rozhlédnu se po ostatních členech rodiny. Smějí se. To je dobře.

Jdu za řidičem, poprosit ho, aby mi někde zastavil. Jenže on tu není. Tenhle autobus nikdo neřídí.

Všude zavládla panika. Nevěděla jsem, co dělat. Sedla jsem si na jeho místo a volant vzala do obou rukou. Jenže už bylo pozdě.

Viděla jsem, jak už jedeme přes okraj skály. Padáme. Vím, že všichni umřeme.

 

Probudila jsem se s křikem. Když se mi povedlo uplně otevřít oči, zjistila jsem, že na mě všichni zírají. Tedy né úplně všichni. Ségra za mnou spala jak špalek.

Babča vedle mě s vykulenýma očima. „Pro zdraví nás všech už nespi.“ řekla a zase rozevřela svou knihu.

„Pardon, jen zlej sen. Vám se to nikdy nestalo?“ divila jsem se.

„Nebuď drzá holčičko!“ Zvýšila hlas

Zvedla jsem obočí. „Prosím?!“

Jen se blbě zašklebila. Ten chlap vedle ní jí něco řekl, takže už pak necekla.

Prošla kolem nás letuška, ta baba jí zastavila a poprosila o změnu sedadel. Já tedy nevěděla, co říct.

Letuška babče vyhověla a začala shánět někoho, kdo by se s nimi vyměnil. Čekala jsem, že se vymění se ségrou, ta ale pořád spala a Tyler byl pryč.

Jeremy seděl někde daleko a rodiče se nechtěli stěhovat kvůli Sebovi.

„Dobrý večer, sháníme dva lidi, kterým by nevadilo se přesunout do řady 18.“ Zaznělo z reproduktorů.

Viděla jsem, jak se ta baba vedle mě balí a její manžel jen nevěřícně kroutí hlavou. Asi se k němu přidám. Trochu jsem se nadzvedla v sedadle a hledala toho tupce, kterej se s ní vymění.

Pak se zvedl a mně se automaticky protočily oči vsloup. Myslím, že strop letadla jsem pozorovala aspoň věčnost. Z toho mě vyrušilo zachechtání.

„Tos nemusel. Já s vámi karty hrát nebudu. Jen co se mi zase uklidní mozek, budu spát.“

Jacob se zakřenil a pustil Setha k oknu. „Mně to bylo hned jasný, proto jsem se přihlásil a sehnal ti polštář. Myslím, že mám větší a pohodlnější rameno, než ta babča. A věř mi, dokážu rozehnat zlé sny,“ pronesl a posadil se.

„Myslíš jako, že tu začneš poskakovat jako nějakej šaman?“

„Ne myslel, že bude pívat. Počkej, to nedělej Jaku. Prosím.“ Žadonil Seth.

Zasmála jsem se. „To je to vážně tak hrozný?“

„No spadla by lavina, kdyby zpíval někde v horách.“ Zavrtěl se a zatáhl okýnko.

„Já jsem tady, přesně mezi vámi.“

„Jo Jacobe, máš zákaz zpěvu,“ šťouchla jsem do něj. „a naval ten polštář.“

Vytrhla jsem mu ho z ruky a dala si ho za hlavu. Zavřela jsem oči. Neusnula jsem hned, ale poslouchala jsem šustění kolem sebe.

Pořád jsem vnímala okolí. Mít zavřené oči a jen tak si představovat obrázky. To se mi líbí. Není žádná noční můra. Teď ani být nemohla. Cítila jsem, jak Jacob stahuje polštářek sobě na rameno. Nechala jsem svou hlavu po něm sklouznout. Ještě pode mnou protáhl svou paži a objal mě. Asi si opravdu myslel, že už spím.

„Kluci,“ zašeptala jsem.

Oba se na mě podívali.

„Nechcete si zahrát karty?“

„Jo!“ vyjekl Seth. Hned začal rozdávat.

Zase jsem se posadila. „Bylo to pohodlný, ale nechci abys mi koukal do karet.“

Rozevřeli jsme stolek před Jakem. Seth na něj položil balíček. Začali jsme hrát.

 

„Dámy  pánové, zanedlouho budeme přistávat na letišti v Paříži. Venku je krásně, 25°C a je 12 hodin místního času. Dle Amerického času by bylo šest ráno. Tímto se s vámi všemi loučím a přeji vám šťastnou dovolenou. Děkujeme, že jste si vybrali naši leteckou společnost.“ Letadlo začalo klesat. Mé uši už zase trpí a naneštěstí jsem za těch devět hodin vyžvýkala všechno, co jsem měla. Když se člověk baví, moc se nevnímá.

Nacpala jsem si prsty do uší a otevřela pusu. Další způsob, jak zabránit ohluchnutí. Otočil jsem se na kluky, ale ti se mi jen smáli. Seth ke mně natáhl ruku a rozevřel pěst. Ležely tam dvě žvýkačky. Neváhala jsem ani vteřinu.

Když už jsme seděli koly na zemi, ulevilo se mi. Prošli jsme pasovou kontrolou. Řekla jsem si, že se zajdu podívat za Salvatorem. Vím, kde bude Nechala jsem si tašku u Tylera.Našla jsem ho, tedy ten chlap byl fakt děsnej, nechtěl mě tam pustit. Ale musím se pochválit, přemlouvání a trošku vyhrožování, to mi jde.

Ležel a měl zavřený oči. Asi spal To on umí. „Salvatore,“ šeptla jsem.

Otevřel oči a jen co mě uviděl, zvedl hlavu a chtěl ven.

„Ne, zůstaň. Seš hodnej. Ještě tři hodiny a budeš venku.“

Jen nakroutil hlavu na stranu. Pochopil to.

Tedy doufám, že to budou už jen tři hodiny, kdyby to letadlo mělo zpoždění, asi by mě kleplo. A myslím, že už toho máme dost všichni. Já už sebe vidím na pláži. Horké slunce mi do těla pere vitamin C. Budou to hodiny strávené u vody se slanou chutí.

„Salvatore, je v pohodě,“ řekla jsem, když jsem se vrátila do hloučku mojí rodiny.

„Fajn. Letadlo by mělo letět za ¾ hodiny.“

„Jak by mělo?“

„To jsem ti neříkal, kolikrát už jsme s maminkou čekali, protože letadlo mělo zpoždění?“ Podíval se na mě táta. Když viděl, že nijak nereaguji, pokračoval. „Nesčetněkrát.“

„No super. Doufám, že já to štěstí mít nebudu, už se chci válet.“ Slyšela jsem, jak se za mnou zasmála Elicia.

Jeremy ji držel kolem pasu. Zašklebila jsem se na ně. Bylo to pěkný, to jak se k ní choval.

„Heeej Winri!“ Volal na mě už velmi známý hlas. Jake se k nám řítil. Zbytek tlupy byl za ním. Jen Leah se nějak zdržovala dál za nimi. Měla divný bolestný výraz. To zas bude vysvětlování až se na ni podívám.

„Byl jsem se ptát. Letadlo, kterým máme letět, zrovna přistává. Takže bez zpoždění.“ Zajásal. Doběhl k nám a hodil mi ruku přes ramena. Ten kluk mi snad čte myšlenky.

Zvedla jsem obočí a podívala se na něj. Můj nechápavý výraz mu asi napověděl, na co myslím.

„Brblala jsi ze spaní. Prý:‚Chci už tam být!‘“ řekl.

Seth se ovšem musel přidat: „Jestli ten pilot nedoletí včas, utrhnu mu hlavu.“

I Paul: „Ne vlastně, o to bych poprosila Jacoba.“ Můj hlas moc dobře nenapodobil, ale smáli se všichni.

Mé oči vzlétly ke stropu, ale netrvalo dlouho a přidala jsem se k nim.

O deset minut později jsme usedali do letadla. Dvě hodiny bylo pak jak nic, proti prvnímu letu. S Jacobem sedícím mi po pravém boku ani nešlo si zdřímnout. Pořád něco brblal. Ale nevadilo mi to, měl takový jemný hlas. Uklidňovalo mě to, až jsem o sobě ztratila přehled.

„Jsme tady,“ prohlásil táta, když jsme přistáli. Protáhl se a mžil kvůli slunci.

Prošli jsme řeckou pasovou kontrolou a po půl  hodině jsme se dočkali i zavazadel.

Autobus čekal. Dostala jsem na starost Sebastiana. Nasedli jsme, vedle mě seděl Seth, protože si Leah chtěla s Jakem promluvit. Seb byl Sethem tak zaujat, že ani nezlobil. Já jsem si mohla vychutnat výhled. Kaktusy, moře, skoro i sluníčko bylo jiné než v Americe.

Delegát něco kecal, ale to mně bylo zcela jedno. Z mého rozjímání mě vyrušila až jistá věta: o tom, že se máme připravit.

Vyndala jsem si sluchátka z uší a schovala je do tašky.

„Připraví se tedy obyvatelé Christy´s beach Villas a to rodina Davisova, Pickettova a Masonova. Dále obyvatelé Andalusan Hotel – Clearwaterovi, Uleyovi, Black, Call, Ateara, Moon (Jared), Finley (Paul). Prosím zkontrolujte si svá místa, jestli jste zde něco nenechali, jinak můžeme vystupovat,“ řekl delegát.

Vylezli jsme ven a čekali na zbytek. Rozhlédla jsem se. Zářivě bílé domy, vůně borovic a moře. Hlavně žhnoucí slunce přilepené na dokonalé modři nebe. Prohlížela jsem si každý píď mého nejbližšího okolí, bylo velmi pravděpodobné, že narazím i na pár lidí. Jen jsem neočekávala, že mě zaujme Jacobovo tělo. Měla jsem možnost si ho prohlédnout z profilu. Ta bílá košile mu fakt sekne a až teď jsem si všimla, jak mu vystupují svaly. Prohlížela jsem si ho ještě nějakou chvilku, potom mojí pozornost upoutal Sam.

Vypadal nadřazené všem ostatním v té jejich partě. Nějak mi to nešlo do hlavy, ale tím se budu zabývat až později, teď je tu přede mnou jiná výzva. Pláž.

2. KAPITOLA

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

1

© 2010 Stmívání FF - Kopírování veškerých děl je bez souhlasu autora přísně zakázáno!