Sekce

Galerie

/gallery/Nepřátelství - Ree.jpg

Živá nebo mrtvá?

Bella:

Ticho, tma, chlad… To všechno mě teď obklopovalo. Měla jsem strach. Bála jsem se, že jsem se nestihla rozhodnout. Možná tohle bylo to místo, odkud jsem se už nikdy neměla dostat ven. Místo, kde jsem na půl živá a na půl mrtvá – na půl člověk a na půl anděl. Místo, odkud není návratu. Místo, kde už nikdy neuvidím své přátelé, rodinu a Edwarda. Po tváři mi začaly stékat slzy. Byly velké, slané a s každou jakoby odcházela jedna špatná vzpomínka za druhou. Na mysl se mi teď vyplavily vzpomínky na Edwarda. Jeho – až hříšně dokonalý – úsměv. Jeho vůně, které se nevyrovnala ani čerstvě rozkvetlá louka. Jeho oči, ty krásné – barvy rozteklého zlata -, ale i ty černé – nebezpečné, barvy nejtemnější noci. Nebo taky vlasy, které zářily více než slunce. Slzy se stávaly stále většími a tentokrát odplavovaly všechny mé myšlenky. To jsem nemohla dopustit. Když už nemám Edwarda nikdy vidět, alespoň si na něj chci pamatovat.

„Proooooooooooč?“ řvala jsem a slzy mi máčely tričko. Zezačátku jsem se snažila hledat cestu, ale všude byla temnota. Teď už jsem neměla sílu vůbec na nic. Seděla jsem a hlavu držela v dlaních. Nevěděla jsem, co dělat. Nevěděla jsem, jestli se odsud vůbec někdy dostanu, nevěděla jsem nic. Brzo na mě padla únava, ale spánek se nedostavoval.

Trvalo dlouho, než se něco změnilo. Spánek mě stále nepřemohl, ale mé tělo ochabovalo pod nápory bolestí. Mrtvolné ticho teď vystřídal otravný, pravidelný tón. Chlad vystřídal něčí teplý stisk a tma zesvětlovala, až mě přes víčka oslnilo světlo. Pomalu jsem se snažila otevřít oči, ale i tohle bolelo. Světlo bylo ostřejší, než jsem si myslela. Rozhlédla jsem se kolem a zjistila, co vydávalo to nepříjemné pípání. Byla jsem napojena na plno přístrojů, v ruce zapíchnuté jehly a hadičky. Podívala jsem se napravo a viděla spícího Charlieho.

„Tati,“ chtěla jsem zavolat, ale hlas mě zradil. „Tati,“ zkusila jsem to znovu – tentokrát o něco hlasitěji. Jeho však probudilo až zaklepání na dveře. Podíval se, kdo ho budí, a ani si nevšimnul, že jsem vzhůru. Ve dveřích se objevil Dr. Cullen.

„Dobrý den, Charlie! Isabello,“ pokynul mi na pozdrav. Charlie se konečně vzpamatoval a svůj pohled stočil na mě.

„Holčičko, jak je ti?“ zeptal se s úsměvem.

„Jsem unavená,“ odpověděla jsem pomalu.

„Jenom tě vyšetřím a necháme tě pořádně se vyspat,“ usmál se Carlisle.

„Zajdu pro mámu,“ pošeptal Charlie a pohladil mě po vlasech. Vzal si věci a vyšel z pokoje.

„Jak se cítíš, Bello?“

„Jakoby mě přejel parní válec,“ odpověděla jsem s obtížemi. Zasmál se.

„Smysl pro humor jsi naštěstí neztratila.“

„Jak jsem se sem dostala?“

„Myslím, že tohle by ti měl vyprávět Edward,“ usmál se a něco zapsal do karty. „Budeš v pořádku. Teď tě tady nechám samotnou s rodiči, ale pokus se odpočívat,“ řekl s úsměvem a chtěl odejít.

„Mohl by jste zavolat Edwarda? Chtěla bych s ním mluvit,“ poprosila jsem. S úsměvem přikývl a odešel. Asi za půl minuty do pokoje vletěla mamka.

„Zlatíčko, jak je ti?“ ptala se se slzami v očích.

„Jsem v pořádku,“ odpověděla jsem a snažila se posadit. Zabránily mi v tom bolesti, tak jsem to nakonec vzdala.

„Tolik jsem se o tebe bála,“ zašeptala a dala mi pusu na čelo.

„Už jsem v pořádku,“ uklidňovala jsem ji. Zůstali u mě ještě asi půl hodiny a potom mě nechali odpočívat. Přemýšlela jsem nad tím, co se mohlo stát, ale na nic jsem nemohla přijít. Bylo to celkem frustrující. Doufala jsem, že mi to Edward všechno vysvětlí a já se rozpomenu. Za chvilku se ozvalo zaklepání.

„Dále,“ pozvala jsem dotyčného.

„Prý jsi se mnou chtěla mluvit,“ ozval se sametový hlas. Otočila jsem hlavu ke dveřím a uviděla Edwarda.

„Chtěla,“ usmála jsem se.

„Jak ti je?“

„Jsem v pořádku.“ Nevěřícně si mě měřil od hlavy až k patě. „Dobře, připadám si jako přejetá parním válcem.“ Zasmál se.

„Ani se nedivím. Carlisle říkal, že si na nic nevzpomínáš,“ zamračil se a posadil se do křesla vedle postele.

„Poslední, co si pamatuju, je hodina angličtiny s Rose,“ řekla jsem a čekala, až začne mluvit. Přikývl a zhluboka se nadechl.

„Potom jsi měla hodinu s Emmettem, ale na tu jsi už nepřišla. Emmett mi to volal. My… ehm… domluvili jsem se, že… každou hodinu, kterou máš s Brianem, budeš mít i s někým z naší rodiny,“ vykoktal konečně.

„Já vím, Rose mi to řekla. Říkala, že ses bál, aby mi neublížil,“ usmála jsem se.

„Emmett mi volal, když jsi nepřišla do hodiny ty, ani Brian. Šli jsme vás hledat, ale nebyli jste nikde v budově. Potom jsme slyšeli nějaké auto, tak jsme běželi na parkoviště. Viděli jsme, jak nějaké auto vyjíždí z parkoviště, ale potom se stočilo a narazilo v plné rychlosti do sochy. Běželi jsme tam. Brian mezitím stihl vystoupit a utéct do lesa. Emmett běžel za ním a já jsem šel mezitím pomoct tobě. Měla jsi zaklíněné nohy, tak jsem tě vyprostil. Krvácela jsi na hlavě a byla v bezvědomí. Alice zavolala Carlislovi. Když přijel a vyšetřil tě, rychle tě odvezli do nemocnice. Měla jsi vnitřní krvácení, takže tě museli hned vzít na sál. Byla jsi v kritickém stavu a potom – chvíli po půlnoci – se ti zastavilo srdce,“ řekl a obličej mu zkřivila bolest. „Naštěstí tě dokázali oživit,“ dovysvětlil. Chvíli mi trvalo, než jsem zpracovala všechny ty informace. Pořád jsem si na nic nevzpomínala.

„Já jsem krvácela?“ zeptala jsem se nevěřícně.

„Celkem dost,“ odpověděl a hledal smysl mé otázky.

„Ale jak… jak… jak jsi dokázal odolat té krvi?“ zeptala jsem se vyjeveně. Nebyla jsem upír ani mrtvá, takže odolat musel, ale nevěděla jsem jak. Říkal, že je pro něj těžké být v mé přítomnosti a čerstvá krev tomu moc nepomáhá.

„Já… nevím. Bál jsem se o tebe a vůně čerstvé krve šla stranou. Myslím, že už pro mě nebude takový problém, když se někde zraníš,“ usmál se. Vypadal, že sám byl překvapen svým sebeovládáním.

„Děkuju,“ zašeptala jsem. „Za to, že jsi mě chránil a za to, že jsi mi zachránil život,“ poděkovala jsem se. Usmál se a vstal z křesla. Sedl si na postel vedle mě a pohladil mě po tváři.

„Bál jsem se, že to kvůli mě nepřežiješ,“ řekl smutně a sklonil hlavu.

„Kvůli tobě?“ nechápala jsem.

„Kdybych se s tebou nezačal bavit, nebo kdybych tě alespoň lépe chránil, nemusela jsi být tady,“ zašeptal.

„Edwarde, nemůžeš za to. Kdybych se nikdy nepřestěhovala k tátovi. Kdybych si nic nezačala s Brianem, nebo kdybych mu nestrčila do toho volantu, nemusela jsem být tady. Ty jsi ten, který za to může nejméně,“ snažila jsem se ho povzbudit. Zvedl hlavu a na čele se mu objevily vrásky, jak nad něčím přemýšlel.

„Ty jsi mu strčila do volantu?“ zeptal se. Musela jsem se zamyslet.

„Já… nevím. Asi,“ odpověděla jsem. Nevěděla jsem, jestli je to pravda. Prostě jsem to řekla, abych zabránila jeho špatným úvahám.

„Proto jste vjeli na ten trávník,“ říkal si spíše pro sebe.

„Asi…“ opakovala jsem. „Co je vlastně s Brianem?“

„Emmett ho chytil v lese a cituji: Trošku mu vysvětlil, jak se má chovat k ženám,“ zasmál se. Byla jsem zmatená. Ještě mi to moc nezapalovalo.

„Dal mu pár ran pěstí,“ vysvětlil mi, když mu došlo, že to nechápu.

„Aha,“ zasmála jsem se.

„Zatkli ho za pokus o únos, ale nejspíše dostane jenom podmínku. Na škole ho už ale neuvidíš. Vyloučili ho a jeho otec zvažoval odstěhování. Zřejmě už ti dá pokoj,“ usmál se.

„Jsem ráda… Opravdu už ho vidět netoužím. Jak dlouho jsem vlastně byla mimo?“ zeptala jsem se. Podíval se na mě a na čele se mu opět objevily vrásky.

„Čtyři dny,“ řekl potichu. Čtyři dny? Tak dlouho jsem byla v té temnotě? Čas tam ubíhal o hodně rychleji než tady. Nevěděla jsem, jestli jsem se rozhodla správně, když jsem se chtěla vrátit na zem, ale v okamžiku, kdy jsme viděla tváře Reneé a Charlieho a hlavně Edwardovu, jsem usoudila, že lépe jsem se rozhodnout nemohla.

„Na co myslíš?“  zeptal se Edward, když jsem už dlouhou chvíli hleděla z okna. Odtrhla jsem pohled od okna a zahleděla se Edwardovi do očí. Ta zlatá barva mě znovu uchvátila.

„Přemýšlela jsem, jestli jsem se rozhodla správně,“ odpověděla jsem.

„Rozhodla o čem?“ zeptal se nechápavě.

„Já… když jsem ztratila vědomí, objevila jsem se někde… jinde. Byla tam tma, chlad a ticho, ale slyšela jsem jeden hlas. Volal, ať se probudím, že mu nesmím umřít. Potom ten hlas utichl a objevil se jiný. Když jsem se za ním otočila, uviděla jsem anděla. Já vím, bude to znít divně, ale… vzal mě na nějaké místo, kde jsem se musela rozhodnout,“ vyprávěla jsem a celou dobu se dívala z okna. „Rozhodnout se mezi smrtí a dalším životem v ráji, nebo vrácením zpátky na zem. Musela jsem se rozhodnout rychle, abych nezůstala mezi životem a smrtí. Málem jsem se rozhodla zemřít a žít v tom ráji, kde žila i Charlieho maminka, ale potom jsem viděla, jak se mě doktoři snaží oživit. Došlo mi, že tohle bych Charliemu a Reneé nemohla udělat a rozhodla jsem se vrátit. Potom mě zase zachvátila temnota. Byla jsem v ní dlouho. Už jsem se bála, že jsem se nestihla rozhodnout a zůstanu napůl živá a napůl mrtvá, ale potom mě začalo všechno bolet a probudila jsem se tady,“ dořekla jsem a podívala se do jeho tváře. Jeho výraz byl neutrální, ale oči byly plné bolesti, strachu a výčitek.

„Jsem rád, že ses rozhodla vrátit,“ usmál se po chvíli.

„Já taky,“ přitakal jsem.

„Jsi unavená,  už půjdu,“ řekl a chtěl se zvednout. Chytla jsem ho za ruku a zadržela ho.

„Zůstaň tady se mnou,“ prosila jsem. Usmál se a sedl si zpátky.

„Zůstanu,“ slíbil. Zavřela jsem oči a snažila se usnout, ale naše ruce stále zůstaly spojené.

Z nemocnice mě pustili za dva týdny. Přišlo mě navštívit pár lidí ze školy, které bych tam nečekala, ale i Jessica, Angela, Ben nebo Mike s Tylerem. Reneé se na těch pár dní nastěhovala k nám a s Charliem mě chodili každý den navštěvovat. Jeden víkend dokonce dorazil i Phil. Byli u mě dokud je sestřička vždycky nevyhodila, ale já se pokaždé těšila na večer. Každý den – pár minut po návštěvních hodinách – za mnou chodil Edward. Povídali jsme si, smáli se a když jsem začala být unavená, chytil mě za ruku a čekal až usnu. A právě Edward byl ten, co mě vyzvednul z nemocnice.

 

*leden*

*únor*

*březen*

*duben*

*květen*

*červen*

 

Konečně byl červen, konec třeťáku – nejhoršího a zároveň nejlepšího ročníku mého života. Edward měl pravdu, Brian dostal jenom podmínku a jeho otec rozhodl, že se přestěhují. Teď už vztahu s Edwardem bránilo jen naše skvělé kamarádství. Nevěděla jsem, co ke mně cítí a nechtěla jsem to kazit. Stejně jako jsem si zamilovala Edwarda, zamilovala jsem si i zbytek jeho rodiny. Esme byla příjemná a bylo na ní vidět jak moc miluje svou adoptovanou rodinu. Rodinu, do které jsem patřila i já, jak mi řekla Alice. Alice – ta skvělá kamarádka, která mě občas vzala na nákupy a nenechala mě nic zaplatit. Podle Rose bych ji urazila. Rose byla další člen mé nové rodiny. Krásná, sebevědomá a trochu odtažitá blondýnka. Přestože jsme spolu ve škole seděly a ze začátku to vypadalo, že budeme kamarádky, Rose mě jako kamarádku moc nebrala. Vycházely jsme spolu, ale z mé přítomnosti moc nadšená nebyla. Jejím pravým opakem byla její spřízněná duše – Emmett. Bráška za všechny prachy. Emmett byl velké dítě. Dělal si ze všech legraci a rád se sázel na mojí nešikovnost s Jasperem – blonďákem, který vypadal nejméně nadšený mým kamarádstvím s jeho sourozenci. Edward mě ale uklidňoval, že si sám sebou není jistý a nechce mi ublížit, takže se ode mě drží dál. Carlisle – nejstarší z rodiny, co se upířího věku týče – doktor, který mě každou chvíli ošetřuje. Přijal mě jako svou lidskou dceru. A Edward – poslední člen rodiny. Člen s krásným úsměvem a hypnotizujícím pohledem. Člen, do kterého jsem se zamilovala. Člen, který měl za chvíli dorazit.

Dneska jsem měla narozeniny a on si pro mě něco připravil. Charliemu to nevadilo. Viděl, že kamarádství s Edwardem mi prospívá a alespoň se mohl v klidu dívat na fotbal.

Alice mi na dnešní večer koupila krásné letní šaty. Byly lehce modré, bez ramínek a k tomu krásné stříbrné boty – po chvíli přemlouvání – s nízkým podpatkem. Teď jsem jenom uvažovala jaký zvolit účes. Zkoušela jsem si tvořit různé drdoly, culíky, ale nic se mi nelíbilo. Už jsem toho měla plné zuby a praštila jsem sebou na postel, když se ozvalo zaťukání na okno. Otočila jsem hlavu za tím zvukem a uviděla Alice. Vstala jsem a otevřela jí okno.

„Ahoj,“ objala mě „Viděla jsem, že potřebuješ pomoc,“ usmála se a otočila se za sebe. Z okna právě seskakoval Jasper s batohem na zádech. Sundal ho na postel a Alice mě mezitím usadila na židli před zrcadlo. Potom vzala do rukou batoh a začala se jím prohrabovat. Postupně z něj začala vyndávat plno věcí – hřebeny všech tvarů a velikostí, gely na úpravu vlasů, kulmu, fén a další.

„Bráška mě za tebou nechtěl pustit,“ oznámila mi sklesle, „ale když jsem mu ukázala svou vizi, kdy nevíš co s vlasy, povolil. Samozřejmě viděl jenom hlavu, nedovolila jsem mu, kouknout se na šaty,“ zasmála se, zatímco mi točila vlasy. Asi za 10 minut jsem měla natočený každičký vlas na hlavě. Alice vzala gel, prohrábla mi jím vlasy a potom je zastříkala sprejem.

„Za čtvrt hodiny je tady, musíme si pohnout, Bello,“ oznámila mi a vytáhla kosmetickou taštičku.

„Neotravuje tě někdy tvůj dar?“ zeptala jsem se s úsměvem. Jenom zakroutila hlavou a dál se věnovala mé tváři.

„Jí ne, ale nás někdy jo,“ zasmál se Jasper. „Nejvíce vytáčí Emmetta, když prokoukne jeho plány.“

„Přece si nenechám vylít kyblík modré barvy na hlavu,“ bránila se Alice a mě tím opět rozesmála.

„Mám to,“ řekla radostně po chvíli. „Akorát včas. Za chvíli přijde Charlie, vem si jeho slova k srdci,“ usmála se.

„Jaké slova?“ nechápala jsem.

„Uvidíš. Moc ti to sluší,“ řekla, líbla mě na tvář a vyskočila z okna. Jasper došel až ke mě a objal mě. Byla jsem zaskočená, tohle bylo snad poprvé, co se mě dotknul. Možná vztah mezi námi už nebude tak napjatý.

„Užijte si to,“ řekl s úsměvem a vyskočil za svou láskou. Otočila jsem se k zrcadlu, abych si mohla prohlédnout svou novou podobu. Alice mi natočila vlasy a nechala je viset přes ramena. Na tvář mi nanesla trochu pudru, na oči linky a řasenku a na rty průhledný lesk. Ještě chvíli jsem se zabývala svým odrazem v zrcadle, než se ozvalo zaklepání – tentokrát na dveře.

„Dále,“ řekla jsem, ale pohledem jsem stále spočívala na zrcadle.

„Volala máma. Neodepisuješ jí na maily a nezvedáš telefon. Měla o tebe strach,“ oznámil mi Charlie. Hned jsem se vrhla ke stolu, kde jsem měla položený telefon. bylo na něm deset zmeškaných hovorů – devět od mámy a jeden od Ang.

„Měla jsem zapnuté vibrace. Doufám, že jsi ji uklidnil,“ podívala jsem se na něj s prosbou v očích.

„Řekla jsem jí, že jsi v pořádku, a taky že jsi nervózní kvůli rande,“ usmál se.

„Není to rande, tati!“ řekla jsem zchváceně. Celý měsíc, co ví, že mě Edward dneska vezme ven, mě přesvědčuje o tom, že je to rande. Jen pokrčil rameny a odešel z pokoje. Lehla jsem si na postel. Tyhle slova si mám vzít k srdci? To, že jdu s Edwardem na rande? Ví snad Alice něco, co já ne? Ani bych se nedivila, kdyby věděla. Otravná je na to dost a s jejím darem je to téměř samozřejmé.

Zase se ozvalo zaklepání – tentokrát lehké.

„Připravená?“ ozval se za dveřmi andělský hlas. Přešla jsem ke dveřím a otevřela je. „Připravena,“ usmála jsem se.

„Sluší ti to,“ usmál se a políbil mě na tvář.

„Tobě taky,“ oplatila jsem mu. Na sobě měl tmavé rifle a bílou košili. Ta plně obepínala jeho svalnatou hruď.

„Půjdeme?“ zeptal se. Přikývla jsem a vyšla ke schodům. Trošku jsem zavrávorala, ale Edward mě stihl zachytit v pase.

„Stále nešikovná,“ zasmál se. Došli jsme až ke dveřím, kde čekal Charlie.

„Užijte si to,“ usmál se na nás.

„Díky,“ objala jsem ho. Edward mi podržel dveře a když jsem vyšla ven, zase je za mnou zavřel. Musela jsem se na chvíli zastavit, aby si moje oči přivykly tmě.

„Kam jdeme?“ zeptala jsem se. Edward se ale jenom tajemně usmál, vzal mě za ruku a šel dál. Konečně jsem si všimla auta před našim domem – limuzína.

„Wow… ehm… co… co to-?“ nebyla jsem schopná slova. Zasmál se.

„Někam si zajedeme,“ řekl a otevřel mi dveře. Nastoupila jsem a znovu se podivila.

„Kam si zajedeme?“ nedala jsem se.

„Víš, že ti to stejně neřeknu,“ zasmál se a já musela s ním. Vždycky si držel svoje tajemství, nikdy mi ho neprozradil, když nechtěl. V téhle chvíli mi ale stačila jenom jeho přítomnost.

„Už jsi někdy viděla noční Seattle?“ zeptal se najednou.

„Ne, nikdy,“ odpověděla jsem.

„Tak se pojď podívat,“ řekl a vzal mě za ruku. Otevřel střešní okénko a stoupl si do něj. Udělal mi místo a já se provlekla vedle něho. Rozhlédla jsem se kolem a uviděla plno světel, ať už pouličních, nebo světel z podniků.

„Páni. Tohle je… nádherné,“ řekla jsem omámeně.

„Líbí?“ zeptal se s úsměvem.

„Hrozně.“ Stále jsem se rozhlížela kolem a nemohla se toho nabažit. Edward místo okolní krajiny sledoval celou dobu mě.

„Co je?“ zeptala jsem se, když jsem se střetla s jeho pohledem.

„Nic,“ usmál se. „Jenom ti to hrozně sluší.“ Cítila jsem, jak se červenám. Komplimenty mi skládal poměrně často, ale nikdy jsem je nepřešla bez červenání.

„Děkuju,“ usmála jsem se a podívala se mimo.

„Jsme tady,“ řekl po chvíli a vlezl zpátky do auta.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Andrea9435

7)  Andrea9435 (31.03.2012 13:23)


aaaaa...
to je krása...

6)  Ewik (27.04.2010 22:41)

Hezké, těším se na to překvapení:-)

5)  Pegí (27.04.2010 21:32)

:) :):):):)Jůůůů:):):):) :)

4)  Jesska (27.04.2010 21:20)

Super :)
Jsem zvědavá, kam jí to bere :D
Těším se na pokračování!

Popoles

3)  Popoles (27.04.2010 18:23)

Mooooc hezké. Tleskacího smajlíka neumím, tak tleskám písmenkově :)

Evelyn

2)  Evelyn (27.04.2010 17:46)

Krása! Asi jsem si vybrala nesprávného muže - limuzínou mě nikdy nevyzvedl :-)

sakraprace

1)  sakraprace (27.04.2010 17:39)

Jakto, že má Brian jen podmínku, zmetek?
Jinak to bylo krásné, jsem zvědavá na rande:)

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek