Sekce

Galerie

/gallery/Nepřátelství - Ree.jpg

Staré rány

Bella:

Celý den jsme si užili, teda alespoň já. S Edwardem jsme dělali spíše blbosti a smáli se tomu, takže nebylo divu, že mě za chvíli bolely břišní svaly.

„S takovou budeme ten úkol dělat dlouho,“ zasmála jsem se právě když mě Edward přestal lechtat.

„Mě by to nevadilo,“ usmál se a v jeho hlase byl slyšet smutek. Jenom jsem zvedla hlavu a usmála se.

„Málem bych zapomněl,“ řekl a začal prošacovat bundu, když konečně našel co chtěl, otočil se zpátky ke mě.

„Něco jsem ti přivezl,“ usmál se a podal mi velkou čokoládu. „Je to dobré na odreagování.“

„Děkuju,“ vyhrkla jsem. Hned jsem ji rozbalila a kousek mu nabídla.

„Ne, díky, jsem na ni alergický,“ odpověděl pohotově. Nedá se říct, že by mi to nějak vadilo. Tak jsem alespoň měla celou čokoládu pro sebe.

„Vidím, že jsem vybral dobře,“ zasmál se, když jsem do pusy vložila poslední čtvereček.

„To ano,“ souhlasila jsem. „Můžu mít otázku?“ Pokynul na souhlas.

„Jak to, že se ti občas změní barva očí?“ Evidentně ho moje otázka zaskočila.

„Jsi všímavá,“ usmál se. „Je to nějaká oční vada. Carlisle říkal, že jsem jediný známý případ.“

„Mně se to líbí,“ podotkla jsem a cítila jak se červenám. Usmál se, ale nijak to nekomentoval.

„Měli bychom začít něco dělat,“ změnila jsem téma. Byli jsme tady už 3 hodiny a ještě jsme se k našemu projektu nedostali. Sundala jsem ze stolu notebook a šla si sednout vedle Edwarda. Už tak jsem si užívala jeho přítomnost u nás doma, ale teď to bylo ještě lepší. Snažila jsem se něco najít na internetu, ale díky jeho přítomnosti jsem každé druhé písmenko napsala špatně.

Skončili jsme asi v 9 a náš projekt dosahoval celých dvou stran. Většinu času jsme si s Edwardem povídali a smáli se. A já se do něj zamilovávala víc a víc. Bylo mi s ním dobře a vypadalo to, že jemu se mnou taky.

Hrála pomalá hudba a já seděla opřená o postel a pohledem hypnotizovala Edwarda ležícího na zemi. Byl tak nádherný. Měl ruce za hlavou, což zapříčinilo povytažení jeho trička a odhalení kousku jeho bledého břicha. Měl nádherně vypracované tělo, které zvýrazňoval přilehlým tričkem. Jeho úsměv mě dokázal dostat ze špatné nálady a jeho oči, které teď byly schovány za nepropustnými víčky, mě uchvacovaly pokaždé, když se na mě podíval. Jako by mě slyšel, otevřel oči a já hned sklopila zrak a malovala si prstem po koberci. Milovala jsem ho. Milovala jsem ho víc, než kohokoli jiného. Teď jsem hlavně potřebovala zjistit, co cítí on ke mně. Z myšlení mě vytrhlo Edwardovo odkašlání. Podívala jsem se na něj ve chvíli, kdy zvedal zrak z mých rukou, kterýma jsem kreslila… srdíčka. Ach ne, vůbec jsem si to neuvědomila. Okamžitě jsem dala ruku v pěst a založila si ji na hrudi.

„Asi bych už měl jít,“ řekl s mírným úsměvem. Nechtěla jsem, aby šel, ale bylo dost pozdě a tak jsem jenom přikývla. Vzal si věci a společně jsme vyšli z pokoje.

„Měli bychom v tom co nejdříve pokračovat. Myslím v tom projektu,“ zasmál se mezi dveřmi.

„Tak co třeba zítra?“ navrhla jsem okamžitě.

„Rád,“ řekl a otočil se k odchodu. Neudělal ani krok a otočil se zpátky. „Zítra mám o jednu hodinu více. Vyzvednul bych tě, ale musela by jsi na mě odpoledne čekat,“ řekl a v jeho očích byl smutek.

„Nevadí, vezmu si auto!“ usmála jsem se a on přikývl.

„Bylo to krásné odpoledne.“

„Bylo,“ souhlasila jsem. Přišel blíž a políbil mě na tvář.

„Dobrou, Bells,“ zašeptal.

„Dobrou, Edwarde,“ řekla jsem stejně hlasitě, zatímco on odcházel ke svému autu. Zavřela jsem oči a nechala se unášet vzpomínkami, teda spíše jednou. Vyběhla jsem po schodech do pokoje a svalila se na postel. Ležela jsem s úsměvem na rtech a nechala mysl zaplavit vzpomínkou na pusu, kterou jsem před minutou dostala. Nechtěla jsem se pomalu ani koupat, abych stále cítila jeho polibek. Nakonec jsem se však přinutila a zalezla jsem do sprchy. Naštěstí ten mrazivý pocit na mé tváři zůstal a já usínala s úsměvem na rtech a s krásným pocitem štěstí.

Ráno jsem se vzbudila brzy. Provedla jsem každodenní očistu, nasnídala se a vydala se na cestu do školy. Těšila jsem se – to bylo snad poprvé, co jsem se těšila do školy. Sice to bylo kvůli Edwarda, ale princip zůstává stejný.

Když jsem vjela na parkoviště, všimla jsem si ho, stojícího u svého Volva. Byl u mě dřív, než jsem stihla vystoupit.

„Ahoj,“ usmál se.

„Ahoj,“ opětovala jsem mu úsměv.

„Vyspala ses dobře?“ zeptal se, zatímco jsme mířili ke škole.

„Po tom lechtání jsem byla totálně vyčerpaná. Spala jsem jako miminko,“ odpověděla jsem a Edward se rozesmál.

„Ano, lechtání vyčerpává,“ přitakal a já se přidala k jeho smíchu. Dovedl mě ke třídě, kde jsem měla angličtinu.

„Uvidíme se na biologii,“ usmál se a odešel. Vešla jsem do třídy s úsměvem na rtech a všimla si závistivých pohledů všech holek. Nedivím se jim. Kdybych byla na jejich místě, taky bych na sebe žárlila.

Konečně zazvonilo na oběd. Seděla jsem s Angelou a Mikem a pohledem jsem stále bloudila ke stolů Cullenových. Několikrát jsem se střetla s Edwardovým pohledem, ale naštěstí jsem sklopila zrak dříve, než jsem se v jeho očích stihla utopit.

„Bello, vnímáš?“ zeptala se Angela a následovala můj pohled. Sotva spatřila Edwarda, uchichtla se.

„Ehm, už půjdu do třídy.“ Vstala jsem a vzala tác s jídlem.

„Vždyť máš ještě 15 min,“ podivil se Mike.

„Já vím, ale máme biologii a Medina zkouší a já to vůbec neumím,“ vymluvila jsem se a odešla. Ve skutečnosti jsem chtěla být sama a vzpomínat na včerejšek. Poslední dobou jenom přemýšlím. Přemýšlím o Edwardovi. Mohl by cítit to samé, co já? Mohl by člověk jako on, tak nádherný a chtěný, milovat někoho jako já, průměrně vypadající, šedou myšku?

Došla jsem do třídy, sedla si na své místo a zavřela oči. Po chvíli můj mozek zaplavil pocit, že mě někdo sleduje. Otevřela jsem oči a uviděla smějícího se Edwarda. Zlekla jsem se a sundala nohy z lavice.

„Promiň, nechtěl jsem tě vylekat,“ řekl, stále se smíchem.

„To je dobré,“ usmála jsem se. „Ehm… Jak dlouho jsi mě pozoroval?“ zeptala jsem se nejistě.

„Pár minut. Slušelo ti to,“ řekl upřímně.

„Děkuju,“ odpověděla jsem a zčervenala.

„Tohle ti sluší ještě víc,“ zašeptal. Odhrnul mi vlasy z tváře a pohladil mě po ní. Bylo mi příjemně, když se mě dotýkal, přestože mě jeho ruce studily. Díval se mi do očí a pomalu se začal přibližovat. Byli jsme pár centimetrů od sebe, když se otevřely dveře. Edward se rychle odtáhl a odkryl mi tak výhled na dveře. Byli to Angela a Tyler, kteří nás vyrušili z téhle chvilky. Naštěstí nevypadali, že by si něčeho všimli.

„Ahoj, Bello!“ zavolal Tyler a mířil k naší lavici. Probodávala jsem ho pohledem a doufala, že si toho všimne.

„Ahoj,“ odpověděla jsem otráveně.

„Sehnal jsem dva lístky do kina. Půjdeš se mnou?“ zeptal se. „Je to nějaká komedie. Jsou na dnešní večer.“

„Promiň, Tylere, ale nemám zájem. Krom toho už něco mám,“ snažila jsem se ho odmítnout co nejšetrněji.

„To nevadí, zajdeme jindy,“ řekl až moc sebevědomě a odešel si sednout na své místo. Zírala jsem na něj s otevřenou pusou. Z úžasu mě probral až něčí smích – Edwardův smích.

„Jen tak se nevzdá,“ zašeptal se smíchem.

„To má smůlu. Moje odpověď bude pořád stejná.“ Kromě toho ho nesnáším, protože přerušil společnou chvíli s Edwardem. Zároveň jsem ale byla šťastná – Edward mě chtěl políbit. Ani jsem si nevšimla, že do třídy vešel učitel, dokud nezačalo hrát video. Třída utichla a já se zase mohla oddat svým myšlenkám. S Edwardem jsme na sebe promluvili až po zvonění.

„Přijedeš?“ zeptala jsem se, zatímco jsme si oba balili věci. Biologie byla moje poslední hodina, ale Edward měl ještě jednu.

„Jestli můžu,“ usmál se.

„Povoluji ti to,“ zavtipkovala jsem.

„Tak to přijedu.“

„Tak… zatím,“ rozloučila jsem se rozpačitě.

„Zatím,“ odpověděl.

 

Doma jsem byla za 20 min. Rychle jsem vlezla do sprchy, okoupala se a namalovala. Na svém vzhledu jsem si dnes dala zvláště záležet. Když jsem byla spokojená, vletěla jsem do kuchyně a začala vařit oběd. Dnes jsem toho udělala víc, abych mohla pohostit i Edwarda. Zvonek se rozezněl právě, když jsem dovařila maso. Naposledy jsem se upravila v zrcadle a s úsměvem šla otevřít. Ten mi ale zmizel, když jsem uviděla člověka před sebou.

„B-Briane?“ vykoktala jsem ze sebe.

„Ahoj, Bello!“ usmál se a já se roztřásla. Myšlenku na něj jsem dávno pohřbila, ale jeho přítomnost tady, znovu otevřela staré rány.

„Co tady děláš?“ zeptala jsem se a snažila se přemluvit slzné kanálky k jejich dočasnému volnu.

„Tátu zase přeložili a tak jsme se přestěhovali zpátky. Já… chtěl jsem ti říct, že tě stále miluju. To, že jsem tě opustil byla moje největší chyba,“ dořekl právě, když Edward zaparkoval na příjezdové cestě. Brian se otočil, ale hned svůj pohled vrátil ke mně.

„Vidím, že sis našla náhradu,“ řekl poněkud tvrdším hlasem. „Miluju tě a nenechám si tě nikým vzít,“ dořekl, otočil se a odešel. Složila jsem se mezi dveřmi a cítila dvě ledové ruce, které mě zvedaly.

„Bells! Bells! Podívej se na mě,“ slyšela jsem Edwardův starostlivý hlas. Zvedla jsem hlavu, ale přes slzy jsem viděla rozmazaně. Setřel mi je a objal mě. Po půl hodině v jeho náručí jsem se konečně dokázala uklidnit.

„Chceš mi říct, co se stalo?“ zeptal se. Zavrtěla jsem hlavou, nechtěla jsem na to myslet.

„Teď ne, Edwarde. Možná jindy.“ Přikývl.

„Asi bych měl jít,“ řekl a vstal. Tentokrát jsem přikývla já, potřebovala jsem být sama. Jenom jsem doufala, že se nenaštval. Nepřežila bych to, přijít o něj.

„Edwarde!“ zavolala jsem. Otočil se na mě a usmál se.

„Nezlobíš se?“ Potřebovala jsem to vědět.

„Jak bych se mohl zlobit?“ usmál se. „Nemůžeš za to, Bells! Vynahradíme si to jindy,“ slíbil a odešel.

„Proč mi to děláš, Briane?! Konečně jsem zase šťastná a zamilovaná. Musel jsi přijít zrovna teď?“ naříkala jsem do prázdného domu. Edwarda jsem milovala, ale na Briana jsem nezapomněla. Musela jsem přemýšlet, ale tady to nešlo. Rychle jsem našla papír a něco na psaní a napsala Charliemu vzkaz.

 

„Jídlo máš v troubě. Potřebovala jsem na chvíli na čerstvý vzduch, neměj o mě strach. Do tmy budu doma.

Mám tě ráda, Bella!“

 

Položila jsem ho na stůl, vzala si bundu a vyrazila ven z domu.

Nevěděla jsem, kam jdu, dokud jsem nezakopla o kořen stromu. Rozhlédla jsem se kolem a zjistila, že jsem v lese. Musela jsem být mimo asi dlouho, jelikož jsem byla celkem hluboko – nebyl vidět ani jeden dům nebo silnice. Bylo mi to jedno, šla jsem dál. Potřebovala jsem se rozhodnout. V dálce jsem uviděla spadlý strom a šla si na něj sednout. Nevím jak dlouho jsem tam seděla, ale byla už tma a já se začínala třepat zimou. Brečela jsem, nevěděla jsem, koho si vybrat.

„Plakat nad minulým neštěstím, to je nejjistější prostředek, jak si přivolat další,“ znělo mi v hlavě. Konečně jsem se uklidnila. Teď nebo nikdy. Mé srdce se málem rozskočilo. Vždycky, když jsem se rozhodla pro Edwarda, vzpomněla jsem si na společné chvilky s Brianem. Byla jsem rozhodnutá, Brian byl uzavřená kapitola a už jednou mě opustil. Ale i kdyby ne, mé srdce patří Edwardovi. Byla jsem se svým rozhodnutím spokojená. Je na čase vrátit se domů. Seskočila jsem ze stromu a rozhlédla se kolem. Nebyla jsem schopná najít cestu zpátky. Nevěděla jsem odkud jsem přišla. Snažila jsem se najít správnou cestu, ale pokaždé jsem zabloudila zpátky na to samé místo. Chtěla jsem zavolat Charliemu, ale mobil jsem nechala doma – vedle vzkazu Charliemu.

„Sakra, Isabello! Na co jsi myslela, když jsi tady šla?“ nadávala jsem si v duchu, ale byla to spíše řečnická otázka. Samozřejmě, že jsem myslela na něco jiného. Myslela jsem na to, co mě dovedlo k procházce do lesa. Sedla jsem si zpátky na spadlý strom a slzy mi začaly stékat po tváři. Za chvíli jsem uslyšela nějaké bručení. Otevřela jsem oči a vyděsila se. Byl úplněk a světlo prostupovalo skrze stromy, takže se mi naskytl přímý pohled na dospělého medvěda. Letošní zima nebyla moc tuhá, takže velká část medvědího obyvatelstva lesa se neuložilo k zimnímu spánku.

„Skvělé, Isabello! Jen ty dokážeš narazit na rozzuřeného medvěda.“ Když jsem nenašla cestu zpátky, myslela jsem si, že umrznu. Místo toho budu roztrhaná medvědem. Jedna smrt lepší než druhá. Přibližoval se ke mně, když ho najednou něco shodilo na zem. Slyšela jsem boj a potom si všimla jeho soupeře – byl to nějaký člověk.

„Už máš i halucinace, Bello!“ znělo mi v hlavě. Když zápas skončil, byla jsem smířena s ještě rozzuřenějším medvědem. Místo něj se však na nohy stavěl druhý bojovník. Až když se otočil na mě, spatřila jsem známou tvář.

„Edwarde,“ zašeptala jsem a běžela ho obejmout.

„Jsi v pořádku, Bells?“ zeptal se. Teprve teď mi došlo, že bojoval s medvědem, holýma rukama.

„Já… ano! Ale co ty? Ten medvěd… ty… medvěda­… zabil jsi ho. Vždyť mohl zabít on tebe,“ koktala jsem a bolelo mě na to jen pomyslet.

„Nemohl,“ odpověděl potichu.

„Edwarde, mohl tě zabít. Vždyť jsi jenom člověk,“ vyčítala jsem mu.

„Nejsem, Bells,“ odpověděl a mě pomalu docházely jeho slova. Odtáhla jsem se, ale jenom tak, abych mu viděla do očí.

„Měl jsem ti to říct už dávno. Já ani má rodina nejsme lidé. Jsme… upíři.“ Poslední slovo zašeptal a spustil své ruce z mých zad dolů. Možná čekal, že uteču, ale já se nebála, a i kdyby, byla jsem vyčerpaná a na útěk jsem neměla sílu.

„Bells, slyšela jsi, co jsem řekl?“ zeptal se opatrně.

„Ano, ale jsem moc vyčerpaná na to, abych tu informaci mohla zpracovat,“ odpověděla jsem a jako potvrzení jsem se složila únavou.

 

Edward:

Zavedla mě k sobě do pokoje. Nebyl moc velký, ale byl útulný.

„Máš pěkný pokoj,“ usmál jsem se a předstíral, že jsem tady poprvé. Nevím, jak by se jí líbilo, kdyby zjistila, že tady každou noc sedím v křesle a pozoruju její klidný spánek.

Ani jednomu se do našeho projektu nechtělo. Celé odpoledne jsme blbli. Po zjištění, že je lechtivá, jsem nedělal nic jiného, než že jsem toho využíval. Líbil se mi její smích, který se rozléhal domem.

„S takovou budeme ten úkol dělat dlouho,“ snažila se ze sebe vysoukat mezi záchvaty smíchu.

K práci jsme se stejně moc nedostali. Většinu času jsme si povídali a smáli se.

Teď jsem ležel na podlaze a užíval si její přítomnost. Atmosféře pomohla i hudba, která teď zněla z její hi-fi. Miloval jsem ji, ale nechtěl jsem jí ztěžovat život. Zasloužila si někoho lepšího. Někoho, kdo pro ni nebude takovým nebezpečím jako já. Zaslouží si někoho, s kým si založí rodinu a zestárne po jeho boku. Hrozně rád bych to byl právě já.

Cítil jsem její pohled na sobě a otevřel jsem oči. Snažila se rychle sklopit hlavu, ale neudělala to dostatečně rychle. Chvíli jsem ji pozoroval, než jsem si všiml, co kreslí rukou na koberec – srdíčka. Doufal jsem, že ty obrazce patří mě a ona mojí lásku opětuje. Odkašlal jsem si, chtěl jsem Bellu vrátit do reality. Podívala se na mě a okamžitě si založila ruce na hrudi.

„Asi bych už měl jít.“ Vůbec se mi od ní nechtělo, ale bylo pozdě a Bella v tuhle dobu chodí spát. Přikývla. Sbalil jsem si věci a následoval ji k východu.

Při rozloučení jsem neodolal a políbil ji na tvář. Strnule se za mnou dívala, v očích překvapení.

Domů jsem dojel do 20 min. Tentokrát jsem se sám divil, že jsem dojel bez nehody.

Alice seděla na terase a čekala na mě.

„Ahoj, Alice,“ povzdechl jsem si. Věděl jsem, co mě čeká.

„Proč nám to děláš, Edwarde?!“ slyšel jsem v jejích myšlenkách. Nechtěla, aby nás ostatní slyšeli.

„Co tě žere, Alice?“ zeptal jsem se potichu.

„Jsi si sebou tak jistý? Jsi si jistý, že neuklouzneš a neublížíš jí?“

„Jsem si jistý! Nemohl bych jí ublížit. Nikdy!“ řekl jsem důrazně a vešel do domu.

„Edwarde, počkej!“ pomyslela si už mírněji. Vrátil jsem se na verandu a přisedl si k ní na schody.

„Nechtěla jsem tě naštvat. Jenom si to děláš těžší. Nám to děláš těžší.“

„Alice-“

„Nepřerušuj mě,“ řekla naštvaně a pokračovala opět v duchu.

„Mluvili jsme o tom s Jasperem. Vím, co to je milovat. Kdyby byl Jasper člověk, cítila bych k němu pořád to samé a obětovala bych pro něj všechno. Podporujeme tě, nechceme ti to dělat těžší, než to máš. A Emmettovi váš vztah určitě taky nedělá problém.“

„Díky, Alice!“ řekl jsem jí s úsměvem a objal ji.

„Tak jdi,“ řekla po chvíli, když uviděla, že chci jít do pokoje přemýšlet.

„Mám tě rád, sestřičko!“ řekl jsem při odchodu.

„A já tebe, bráško!“ zavolala za mnou.

„Jak se má sestřička?“ slyšel jsem Emmettovy myšlenky

„Dobře,“ odpověděl jsem a vyšel do svého pokoje. Alice měla pravdu, Emmettovi nevadilo, že jsem se zamiloval do člověka. Právě naopak – pořád se mě ptal, kdy jí o své lásce řeknu. Ale to není tak lehké. Nemám právo jí takhle zničit život.

Bylo ráno, když jsem se konečně rozhodl. Poprvé se zachovám jako ten největší sobec a prozradím Belle, co k ní cítím. Budu sobec a zabojuju o její lásku. Alespoň na chvíli můžu být šťastný. Do doby, než jí řeknu o své upíří osobnosti a ona uteče. Byl jsem se svým rozhodnutím spokojený a vydal jsem se do obýváku za ostatníma.

„Je dost, že jdeš!“ zaslechl jsem Rosaliiny jedovaté myšlenky.

„No konečně! Už jsem myslel, že jsi usnul,“ zasmál se Emmett.

„Nekecejte a pojďte, nebo přijedeme pozdě,“ řekla Alice stojíc u auta.

 

Dneska jsem měl další hodinu s Bellou. Odešla na ni trochu dřív a já ji po chvíli následoval. Ani mě nezpozorovala, když jsem vešel do třídy. Měla zavřené oči a nad něčím přemýšlela. Sedl jsem si na židli vedle ní a začal ji pozorovat. Za chvíli otevřela oči a vyděsila se.

„Promiň, nechtěl jsem tě vylekat,“ omluvil jsem se se smíchem.

„To je dobré. Ehm, jak dlouho jsi mě pozoroval?“ zeptala se nejistě.

„Pár minut. Slušelo ti to,“ řekl jsem upřímně.

„Děkuju,“ odpověděla a zčervenala.

„Tohle ti sluší ještě víc,“ zašeptal jsem. Teď se mi naskytla dobrá příležitost. Odhrnul jsem jí vlasy z tváře a přiblížil se blíže, abych ji mohl políbit. Byl jsem soustředěný na své sebeovládání a nic jiného jsem nevnímal. Právě jsem chtěl prolomit tu poslední mezeru mezi námi, když se otevřely dveře a do třídy vešel Tyler a Angela. Ihned jsem se od Belly odtáhl a v jejích očích jsem zahlédl stejné zklamání, které teď pohlcovalo mě.

„Sakra, přerušili jsme jim polibek. Ach ne, budu se muset Belle omluvit,“ slyšel jsem Angeliny myšlenky. Takže jsem se nestihl odtáhnout brzy. Ale nevadilo mi, že to ví zrovna ona. Její myšlenky byly… čisté. I to, jak přemýšlela o Belle bylo stejné jako její slova, měla ji ráda.

 

Když skončila poslední hodina, okamžitě jsem vyběhl ze třídy a snažil se prodrat davem ke svému Volvu. Ze dveří jsem vyšel s Emmettem a Rosalie, Alice s Jasperem mě čekali u auta. Musel jsem je zavést domů, než pojedu k Belle.

„Zastav, Edwarde,“ řekla Alice před vjezdem do lesa u našeho domu. „Dojdeme to. Jeď za Bellou,“ dodala a všichni vystoupili.

„Díky, Alice!“ stačil jsem říct dříve, než zavřela dveře. Okamžitě jsem se rozjel za Bellou. Už když jsem k ní dojížděl, všiml jsem si kluka, stojícího u jejich dveří. Nezaslechl jsem, o čem s Bells mluvil a když odcházel, jeho myšlenky byly zmatené. Přestal jsem si jich všímat hned, když jsem uviděl Bellu klesat k zemi v záchvatu pláče.

„Bello, jsi v pořádku? Bells!“ snažil jsem se z ní něco dostat, ale ona neodpovídala. Přes pláč ani nemohla. Vzal jsem ji do náručí a donesl do domu. Položil jsem ji na sedačku v obýváku.

„Bells! Bells! Podívej se na mě,“ řekl jsem potichu. Konečně se na mě podívala a slzy jí tekly proudem. Chtěl jsem něco říct, ale místo toho jsem jí slzy setřel a objal ji. Schoulila se mi do náručí a rozplakala se ještě víc. Trvalo dlouho, než se dokázala uklidnit.

„Chceš mi říct, co se stalo?“ zeptal jsem se s nadějí, že její záchvat pláče alespoň trochu pochopím.

„Teď ne, Edwarde. Možná jindy,“ řekla rozklepaným hlasem. Vypadalo to, že chce být sama. Nechtěl jsem ji tady nechat, ale Bella nebyla z těch, kteří by své problémy řešili s někým jiným.

„Asi bych měl jít.“ Přikývla.

„Edwarde!“ zavolala zrovna, když jsem se chystal vyjít ze dveří.

„Nezlobíš se?“ zeptala se se strachem v očích. Nedošlo mi, že to může takhle vyznít.

„Jak bych se mohl zlobit?“ povzbudil jsem ji úsměvem „Nemůžeš za to, Bells! Vynahradíme si to jindy,“ slíbil jsem jí a myslel to vážně.

 

Domů jsem přijel plný myšlenek na Bellu a na to, co se jí mohlo stát.

„Sakra, Edwarde, co tady děláš?“ slyšel jsem Emmettovy myšlenky.

„Edward? Neměl být s Bellou?“ – Rose.

„Co se stalo, Edwarde?“ ptala se Esme a stejné myšlenky měla i Alice. Všechny jsem ignoroval a zavřel se do pokoje. Ležel jsem tam už několik hodin, když někdo zaklepal. Mlčel jsem a doufal, že dotyčný odejde. Dveře se ale začaly otevírat a do pokoje vstoupila Rosalie.

„Co se stalo, Edwarde?“ zeptala se a posadila se na pohovku, vedle mě. „Pohádal jsi se s Bellou?“ Takhle jsem Rosalie neznal. V jejím hlase byla lítost a v očích zvědavost a starostlivost.

„Nepohádal. Měla nečekanou návštěvu a potom se zhroutila. Asi hodinu mi brečela v náručí. Nejraději bych toho kluka-“ nedokončil jsem větu.

„To je to, co tě trápí?“ zeptala se.

„Nejenom,“ povzdechl jsem si. Mlčela, čekala jak budu pokračovat. „Když jsem dneska viděl jak se trápí, došlo mi, že nemám právo jí ničit život.“

„Edwarde, miluješ ji, tak jí to řekni,“ přesvědčovala mě – Rose mě přesvědčovala?

„Není to tak lehké, Rose! Nemůžu chtít, aby mě milovala, když o mě neví to nejdůležitější.“

„Ale ty jí o nás říct nemůžeš,“ pochopila.

„Nemůžu a nechci. Byla by ve velkém nebezpečí,“ řekl jsem a z kapsy vytahoval mobil, který mi zrovna začal vibrovat.

„Prosím?“

„Edward? Tady Charlie Swan. Našel jsem vaše číslo u Belly v pokoji. Není u vás náhodou?“ ozvalo se z telefonu.

„Ne, Bella u nás není. Měla by?“ zeptal jsem se se strachem.

„Napsala mi vzkaz, že jde ven a do tmy se vrátí. Ještě nepřišla. Volal jsem všem jejím kamarádkám, ale u nikoho nebyla a mobil si nechala doma. Kdyby se vám nějak ozvala, dejte mi prosím vědět.“

„Samozřejmě,“ odpověděl jsem nepřítomně a položil telefon. Přemýšlel jsem, co se Belle mohlo stát.

„Kde může být?“ zeptala se Rosalie, která samozřejmě celý rozhovor slyšela.

„Nevím,“ odpověděl jsem a vydal se dolů.

„Potřebuju tvou pomoc, Alice!“ řekl jsem ještě než jsem došel do obýváku.

„Nevidím ji, Edwarde! Nemůžu, neznám ji.“

„Alice, musíš. Soustřeď se!“ prosil jsem ji.

„Takhle to nefunguje, Edwarde. Nikdy jsem s ní nemluvila,“ bránila se.

„Alice, prosím!“ řekl jsem zoufale.

„O co jde?“ ptal se Emmett nechápavě.

„Bella se ztratila,“ vysvětlila Rose, zatímco se Alice povedla vize týkající se Belly. Seděla v lese a naproti ní stál velký medvěd. Poznal jsem to místo. Občas jsme tam chodili lovit. Nečekal jsem na nic a vydal se za ní. Běžel jsem rychleji než kdy jindy a doufal, že není pozdě. Přiběhl jsem právě včas. Medvěd se na ni právě chystal zaútočit. Narazil jsem do něj a tím jej shodil na zem. Chvíli jsme se prali, ale potom se mi konečně podařilo zlomit mu vaz. Nechal jsem ho tak a postavil se.

„Edwarde,“ zašeptala Bella a objala mě. Její rty byly modré a teplota jejího těla se také o pár stupňů zmenšila.

„Jsi v pořádku, Bell?“ zeptal jsem se, ale vypadala nezraněná.

„Já… ano! Ale co ty? Ten medvěd… ty… medvěda… zabil jsi ho. Vždyť mohl zabít on tebe,“ vykoktala vyděšeně. Tolik jsem se o ní bál, že mi ani nedošlo, že mě viděla zápasit. Teď před ní pravdu asi neutajím.

„Nemohl,“ zašeptal jsem.

„Edwarde, mohl tě zabít. Vždyť jsi jenom člověk.“ Právěže nejsem. Kdybych byl, všechno by bylo jinak.

„Nejsem, Bells,“ začal jsem a na chvíli se odmlčel. Odtáhla se, aby na mě viděla.

„Měl jsem ti to říct už dávno. Já ani má rodina nejsme lidé. Jsme… upíři.“ Poslední slovo jsem zašeptal a přál si, aby to tak nebylo. Spustil jsem ruce z jejich zad, aby se mohla co nejdříve dostat z mého náručí, kdyby chtěla. Nic se však nedělo. To čekání na její reakci mě užíralo.

„Bells, slyšela jsi, co jsem řekl?“ zeptal jsem se opatrně.

„Ano, ale jsem moc vyčerpaná na to, abych tu informaci mohla zpracovat,“  řekla unaveně a na důkaz svých slov se zhroutila. Stihl jsem ji chytit dřív, než dopadla na zem. Vzal jsem ji do náručí a odnesl domů. K nim to bylo blíže. Cestou jsem zavolal Carlislovi.

„Ahoj, Carlisle! Našel jsem Bellu. Mohl by jsi přijet ke Swanovým domů?“

„Ano, hned tam jedu, Edwarde!“ řekl a zaklapl telefon.

Když jsem přicházel k nim, Charlie seděl na schodech před domem a měl hlavu v rukou. Zvedl ji ve chvíli, kdy jsem s ní přecházel cestu.

„Bello! Bello, co se ti stalo, holčičko?“ křičel a běžel k nám. „Kde jste ji našel?“

„Byla hluboko v lese. Zřejmě se ztratila. Byla příliš unavená,“ odpověděl jsem a odnesl ji na pohovku v obýváku. Carlisle přijel do 10 minut.

„Je jenom vyčerpaná a podchlazená. Chce to hodně dek a teplé čaje,“ řekl, když ji prohlédl.

„Děkuji vám, oběma,“ řekl Charlie zoufale.

„Teď bude asi dlouho spát. Edwarde, mohl by jsi ji odnést do pokoje?“ zeptal se Carlisle.

„Jistě,“ odpověděl jsem a vzal ji do náruče. Donesl jsem ji do pokoje a políbil na čelo.

„Edwarde,“ zašeptala, ale neotevřela ani oči. Zřejmě se jí něco zdálo – něco o mě. Usmál jsem se nad tou představou a vrátil se zpátky dolů.

„Měli bychom jít. Zítra se na ni přijdu podívat. Zřejmě bude nemocná a musíme taky vyloučit zápal plic,“ řekl Carlisle a vzal si bundu.

„Myslíte, že bude spát až do odpoledne? Máme důležitý případ a musím do práce,“ povzdechl si Charlie.

„Edwarde, mohl by jsi-?“ obrátil se na mě Carlisle.

„Jestli vám to nevadí, postaral bych se o ni než přijedete z práce,“ nabídl jsem.

„Nechci vás obtěžovat, ale nemůže tady zůstat sama.“

„To není obtěžování. Zítra přijdu,“ usmál jsem se a společně s Carlislem vyšel ven.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Andrea9435

7)  Andrea9435 (31.03.2012 11:36)


jasné, že Edward zachraňuje...
skvelá kapitolka...
už aj idem na ďalšiu kapitolku...

mima19974

6)  mima19974 (02.05.2010 14:52)

kraaasne
x D

5)   (26.04.2010 12:31)

Moc se mi to líííbíí.!!!:) :D *

gucci

4)  gucci (23.04.2010 22:44)

...moc se mi to líbí...s Brianem pryč....

sakraprace

3)  sakraprace (23.04.2010 21:17)

Krásné. Brian je blbec, doufám, že mu Edward natrhne pr* :)

2)  Jana (23.04.2010 19:50)

úžasná kapitolka :):):)

Evelyn

1)  Evelyn (23.04.2010 17:19)

Skvělá kapitola :-)

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek