Sekce

Galerie

/gallery/Nepřátelství - Ree.jpg

Konec přátelství

Tohle je poslední dílek. Snad se Vám povídka líbila a děkuju, že jste se mnou (respektive s ní) zůstali až do konce :)

Alice:

„Promiň, Aro. Jen jsem chtěl nahlásit, že máme jídlo,“ uslyšela jsem opět ten hlas. Hlas, který mi hrozně dlouho a moc chyběl. Uslyšela jsem hlas svého ztraceného brášky, uslyšela jsem Edwardův hlas. Chtěl odejít, ale Aro ho zadržel.

„Zůstaň tady,“ řekl a Edward se šel postavit po jeho pravici.

„Edwarde,“ vykřikla jsem a chtěla ho běžet obejmout, ale Jasper mě zadržel.

„Vydrž, Alice, něco tady nehraje. Není vyděšený nebo šťastný, že nás potkal. Jako by nás neznal,“ pošeptal mi Jasper a já se na něj nechápavě podívala. Jak by nás nemohl znát? Vždyť je to náš bratr, důležitý člen rodiny.

„Odejděte, Carlisle,“ rozkázal Aro. Copak si opravdu myslel, že po tomhle odejdeme? Opravdu si myslel, že odejdeme po tom, co jsme znovu našli Edwarda? Jestli ano, tak nás vůbec neznal.

„Neodejdeme bez našeho syna,“ odmítl Carlisle. Prohlížela jsem si Edwarda. Nezměnil se – jako by vůbec mohl. Ale něco přece jen bylo jiné. Sakra, co to s ním udělali? Jeho oči… jsou červené. Tak tohle Arovi nikdy neodpustím.

„Tím pádem nemáme na vybranou,“ řekl Aro s úsměvem a obrátil svůj pohled na Edwarda – chtěli nás zničit. Edward jenom přikývnul a společně se strážemi na nás zaútočil.

„Edwarde! Mysli na Bellu!“ prosila jsem ho v duchu, ale jestli si nevzpomněl na nás, nebude si pamatovat ani ji. K mému překvapení se zastavil. Oddechla jsem si a dál pokračovala ve svých myšlenkách.

„Prosím, odvolej stráže. Ublížíš rodině – tvé rodině,“ prosila jsem a on poslechl.

„Dost!“ rozkázal. Vypadal zmateně.

„Mysli na Bellu. Na tvou lásku. Mysli na chvíle s ní.“ Doufala jsem, že si na ni pamatuje, když ho její jméno donutilo zastavit. Doufala jsem, že alespoň ona ho donutí neudělat nějakou blbost.

„Pusťte je,“ řekl klidným hlasem a stráže ho okamžitě poslechly. Konečně jsem se uvolnila.

„Co to děláš?“ zakřičel Marcus.

„Chci vědět, co jsou zač,“ mračil se a stále se díval na mě.

„Za tohle tě nemine trest, Edwarde. Dal jsem ti rozkaz,“  běsnil Aro. Jeho ruce drtily trůn, na kterém seděl. Být člověk, nejspíše by dostal infarkt.

„Rozkaz, který splním, až se dozvím, kdo jsou.“ Nemohla jsem uvěřit, že na nás zapomněl. Nemohla jsem uvěřit, že ho k tomu někdo donutil.

„Cullenovi. Kdysi byli naši přátelé, ale to už teď neplatí. Zabij je,“ snažil se ho donutit Marcus.

„Edwarde, nevěř jim. Jsme tvoje rodina. Unesli tě a potom ti asi nějak vymazali paměť,“ prosila Esme. Vzlykala a Carlisle ji musel držet kolem pasu. Ona nejvíce trpěla Edwardovým zmizením, samozřejmě až po Belle.

„To je lež, Edwarde! Nevěř jim!“ křičel Aro. Kdybych mohla, hned bych se na něj vrhla. Nesnášela jsem ho. Neměla jsem ho nijak ráda ani předtím, ale teď? Ta nenávist se nedala vyčíslit. Chtěla jsem ho roztrhat na plno malých kousků. Zabít ho za to, co provedl mému bráškovi a nejlepší kamarádce.

„Proč ho prostě nenecháš odejít s námi, aniž by se rozpoutala bitva?“ ptala se Rose. Emmett ji musel držet, zřejmě chtěla udělat to samé co já.

„Bella, Edwarde…Bella! Copak si nevzpomínáš ani na ni,“ ptala jsem se ho. Prosila jsem ho. Alespoň jednu vzpomínku na ni. Jednu vzpomínku, která by nám všem zachránila život a donutila Edwarda jít s námi.

„Trochu,“ zašeptal. Vzpomíná si? On si vzpomíná. Cítila jsem, jak se mi na tváři pomalu rozlívá úsměv. Dal mi naději, že všechno skončí tak, jak chci.

„Je to pravda, Aro? Je to moje rodina?“ zeptal se. Jasně, že je to pravda… Jsme tvoje rodina. Vždycky jsme byli a vždycky budeme.

Aro nebyl nadšený jeho otázkami.

„Ne, Edwarde! My jsme tvá rodina,“ vztekal se.

„Lžeš, Aro! Nejsi dobrý lhář. Nikdy jsi nebyl. A znám tě dost dlouho na to, aby jsi mě mohl obelstít.“

„Co chceš dělat, Edwarde?“ zeptal se Aro.

„Pusť je… a mě nech odejít s nimi.“ Opravdu to řekl, nebo se mi to jen zdálo?

„To neudělám. Jsi pro nás velice důležitý,“ odporoval Aro a z mého hrdla se vydralo zavrčení. Není pro ně nic víc, než další voják do sbírky. Další upír s výjimečným darem, kterého se Aro rozhodl využít. Pro nás to ale byl člen rodiny, důležitý člen rodiny. Rodiny, která bez něj nebyla úplná. Rodiny, která se po jeho odchodu rozpadla na tisíc malých kousíčků.

„Jak mi v tom zabráníš?“ zeptal se Edward.

„Stráže!“ Ti se okamžitě rozprostřeli kolem nás. Neměli jsme jedinou šanci k úniku. Edward se ale nevzdával.

„Aro, většinu z nich jsem vycvičil sám a ty nejlepší jsi teď poslal pryč,“ řekl výsměšně.

„Budiž po tvém, Edwarde! Ale ještě se setkáme!“ odpověděl po chvíli Aro. Ještě nikdy jsem ho neviděla tak naštvaného a zároveň vyděšeného. Bál se, že by se mu boj mohl vymstít. Bál se i své pověsti. Byli – ne, oni se považovali za nejsilnější upíří rodinu. Chybělo jim ale hodně do rodiny. Chyběla jim láska mezi členy. Všem záleželo akorát na sobě. K ostatním je nic nepoutalo. Dokonce ani Jane a Alec nevypadali, že by se milovali. Vzájemně se ochraňovali jenom proto, aby oni samotní přežili. Jsem si ale jistá, že jednou je někdo porazí.

„Co to děláš, Aro?! Nemůžeš je nechat jít!“ Caius. Málokdy souhlasil s jeho názorem – zvlášť teď – ale zároveň odmítal cokoli řešit. Chtěl se mít báječně, ale nechtěl nést zodpovědnost, tu raději přenechával na svém bratrovi.

„Edward má pravdu, své nejsilnější bojovníky jsme poslali na delší cestu. Kdyby se rozpoutala bitva, bylo by hodně ztrát, i na naší straně.“ Edward šel ke dveřím a my ostatní ho následovali.

„O tom nepochybuji. A už nejsem Volturi,“ zavolal ještě na Ara – zřejmě mu odpovídal na myšlenky. Konečně jsme odcházeli domů – s Edwardem. Byla jsem nesmírně šťastná. Vlastně… všichni jsme byli. Teď už jenom najít Bellu.

Nedostali jsme se ani přes chodbu, když jsem znovu uslyšela Edwardův křik

„Tak tohle je tvoje slovo, Aro?“ Otočila jsem se a uviděla stráže. Okamžitě jsme se všichni postavili do obranných pozic a rozpoutali boj. Zaútočil na mě asi 20letý chlapec. Měl krátké hnědé vlasy a oči mu plápolaly rudou barvou. Nebyl moc znalý boje a jeho roztrhání mi netrvalo dlouho. Podívala jsem se kolem sebe a než jsem stihla cokoli zaregistrovat, do ruky se mi zahryzla nějaká upírka. Její černé vlnité vlasy jí sahaly až po zadek a zpod kápě na mě hleděly zase ty dvě rudé oči. Ještě několikrát se mi zakousla do ruky. Ukrutnou bolest vystřídal šílený vztek a upírce odletěla pravá ruka do rohu chodby. Za chvíli byla na kousky celá. Boj ustál a všichni z mé rodiny byli naštěstí v pořádku, až na mojí ruku. Šíleně bolela.

„Alice?“ zavolal Jasper a vyděšeně běžel ke mě.

„Jen mě trochu pokousala,“ ukázala jsem mu ruku. Byly tam tři jizvy po jejím chrupu. Pevně mě objal a tisknul co nejvíce k sobě.

„Neměli bychom je spálit?“ zeptal se Emmett. Asi by to byl nejlepší nápad, ale tady na hradě?

„Ne! Nemůžou za to, poslouchali rozkazy. Už tak jsou napůl mrtví. Není jisté, jestli se je všechny podaří složit a oživit,“ řekl – jako vždy – soucitný Carlisle.

„Měli bychom jít,“ zašeptala Esme ve chvíli, kdy se chodbou rozlehl Arův křik.

„Asi ano,“ přikývl Edward a zamířil k východu. Venku stále svítilo slunce, takže jsme zase museli použít kápě.

„Jak jste se sem dostali?“ zeptal se mě Edward před hradem.

„Kousek před branami máme auta,“ vysvětlila jsem.

 

Cesta na letiště nám trvala o něco kratší dobu. S Jasperem jsme zaběhli koupit sedm letenek. Měli jsme štěstí – odlétali jsme za hodinu.

V letadle jsem si sedla vedle Edwarda a Jaspera a užívala si klid a zhluboka dýchala, když mě do nosu udeřila vůně – vůně lidské krve. Roky sebeovládání mi zabránily něco provést, ale uvědomila jsem si, že Edward přežíval na lidské krvi posledních 50 let. Ach ne, proč to nikomu nedošlo? Jsem blbá! Edward se přece přes 50 let živil lidskou krví a my ho zavřeme do letadla. Jsem tak pitomá! Nikdo si to neuvědomil…

„Promiň, Edwarde!“ omlouvala jsem se a pustila nad ním větrák.

„Díky,“ řekl a začal zhluboka dýchat. „Jak to můžete vydržet?“

„Živíme se zvířecí krví. Léta ovládání,“ zašeptala jsem.

„Zvířecí? O tom jsem nikdy neslyšel.“ Neslyšel? Esme měla pravdu, někdo mu musel vymazat paměť.

„Ano, Aro tohle neuznával,“ odfrkla jsem si a potom si zase začala užívat klidu. Myslela jsem na Bellu. Bude šťastná až uvidí Edwarda. Vzpomínala jsem na naše společné nákupy.

„Bella?“ zeptal se mě najednou Edward.

„Ano, promiň,“ omlouvala jsem se.

„Ne, ne…“ odpověděl hned. „Mysli na ni dál,“ prosil a já mu s radostí vyhověla.

„Ona byla… člověk? zeptal se nejistě.

„Byla… Stala se z ní upírka,“ zašeptala jsem.

„Proč tedy není s vámi?“ Odjela pryč i s… ne, tohle mu musí říct sama.

„Po tom, co jsi zmizel… Bella to nemohla snést a… odešla od nás. Teď žije jinde.“ Zbytek letu se mnou už ani nepromluvil.

 

Když jsme přistáli, Edward běžel co nejrychleji k východu. Lidská krev ho mučila.

„Máme ho zpátky,“ rozplývala se Esme, zatímco jsme si probojovávali cestu skrz zástupy lidí.

„Ještě tak docela ne. Nic si nepamatuje. Vůbec nic,“ řekla smutně Rose.

„Však on si rozpomene,“ usmál se Carlisle. Bylo zvláštní a nádherné vidět na jejich tvářích zase úsměv, když 50 let celou naši rodinu sužoval jenom smutek.

Došli jsme pomalu za Edwardem. Stál před budovou letiště a zhluboka dýchal.

„Promiň, Edwarde, za to letadlo. Neuvědomil jsem si, že už na to nejsi zvyklý,“ omlouval se mu Carlisle. Hodně ho to mrzelo. Nevěděl, jestli se Edward znovu dokáže ovládnout a přestat se zabíjením lidí. Věděl, že kdyby si Edward postavil hlavu, nepřemluví ho k přežívání na zvířecí krvi, ale zároveň už se ho nechtěl vzdát.

„To je v pořádku. Měl jsem si to uvědomit sám.“ Vydali jsme se k autům a užívali si dnešního dne. Šli jsme s Jasperem ruku v ruce, když jsem měla vizi.

„Co vidíš?“ zeptal se mě Jasper šeptem.

„Bellu, naší Bellu“ usmála jsem se a běžela za Edwardem. Ten ale mezitím dohnal Carlisla.

„Ne, ne, naopak. V letadle jsem se snažil na cokoli vzpomenout – nešlo to. Ale když jsem vyšel z letiště, vybavilo se mi všechno,“ zachytila jsem kousek jejich rozhovoru. Takže jemu se vybavuje minulost? Dnešní den nemohl být lepší.

„Opravdu? Ty si prý myslíš, že ti nějaká upírka vymazala paměť.“

„Ano, Simone měla tu schopnost.“

„A teď to přestalo fungovat? Hmmm… zajímavé,“ zamyslel se Carlisle. „Možná, že její schopností nebylo vymazat paměť, ale uzamknout ji. Když potom upír s tímto darem zemře, všechno se vrátí.“

„Takže si myslíš, že Simone zemřela?“

„Byla to jedna z těch, které s námi bojovaly?“

„Ano.“ Opět přikývl.

„Pak ano. Když upíra nestihneš oživit do několika hodin, zemře. Záleží to na množství jedu v jejich těle. Ten pomalu vyprchává,“ vysvětlil Carlisle. Zvláštní, tohle jsem nevěděla.

„Takže už si pamatuješ vše?“ zeptala jsem se s radostí v hlase.

„Jo, prcku,“ zasmál se a přečechral mi vlasy. Starý Edward se vrátil. Jindy bych ho za to seřvala, ale dneska jsem byla ráda, že je tady s námi.

„To je dobře, protože jsem právě měla vizi. Bella jede do Forks,“ oznámila jsem a vrátila se za Jasperem. Ten mě pevně objal a vedl k autu.

 

Edward:

Do Forks jsem jel s Emmettem a Rose. Povídali a smáli jsme se. Za těch 50 let jsem toho hodně promeškal a tak jsem musel dohnat plno věcí. Pořád se mi ale zdálo, že mi ti dva něco tají. Rose si opakovala slova písniček a překládala je do různých jazyků a Emmett si opakoval učivo za celý školní rok.

„Tak jo, co mi tajíte?“ zeptal jsem se po dvou hodinách cesty.

„Nic,“ odpověděla Rosalie jakoby nic.

„Emmette?“ otočil jsem se na něj.

„Tohle ti musí říct Bella,“ řekl a Rose ho plácla přes rameno. Bella? Co by bylo tak důležitého, že by mi to musela říct ona? Možná­… Ne, na to jsem nemohl myslet. Ale co když to byla pravda? Přece jen jsem byl 50 let pryč. Mohla si někoho najít.

„Někoho má,“ řekl jsem rezignovaně.

„Vidíš, co děláš?“ řekla Rose naštvaně. „Nikoho nemá.“

„Alespoň nikoho, o kom bychom věděli,“ doplnil ji Emmett.

„Emmette,“ sykla Rose.

„Díky, Emme,“ řekl jsem sarkasticky a hleděl z okna ven.

 

Do Forks jsme dojeli na druhý den těsně před setměním. Skoro nic se tady nezměnilo. Škola byla pořád stejná, v parku přibylo pár stromů a přibylo pár obchodů a restaurace.

„Moc se to tady nezměnilo,“ řekla Rose s úsměvem.

„To ne,“ odpověděl jsem ve chvíli, kdy jsme projížděli kolem Bellina domu. Měl nový nátěr, opravenou střechu a pár prolízaček na zahradě, kde si právě hrálo asi 5leté dítě.

„Kdo tady teď bydlí?“ zeptal jsem se a Emmett s Rose otočili hlavy k domu.

„Nevím. Po Charlieho smrti Reneé ten dům prodala,“ řekla Rose a dál se tomu nevěnovala. Zanedlouho jsme dojeli až k našemu domu. Stál tam černý Aston Martin V8 Vantage.

„Vidím, že se Belle zlepšil vkus,“ zasmál se Emmett a společně s Rose se vydali do domu. Chtěl jsem jít za nimi, ale Alice mi v tom zabránila.

„Bude lepší, když počkáš tady. Schovej se zatím v lese. Bella za chvíli dorazí a bude i tak dost překvapená, že jsme tady my. Budeš takové její překvapení. Až se s ní všichni uvítáme, můžeš přijít,“ zasmála se.

„Neviděl jsem ji 50 let,“ řekl jsem zoufale.

„No vidíš, tak to ještě chvíli vydržíš.“ Rezignovaně jsem se otočil k lesu a šel do něj. Alice rychle zaběhla do domu a zavřela za sebou dveře. Netrvalo dlouho a ucítil jsem cizí pach. Určitě to byla Bella.

 

Bella:

Nemohla jsem uvěřit svým uším. Edward – moje láska - on byl celou tu dobu v Itálii?  Nenáviděla jsem Ara. Jak nám to mohl udělat? Cullenovi byli jeho přátelé a on jim klidně unese syna?

„Já jsem pitomá,“ zaklela jsem a schovala si hlavu do dlaní. Přesto jsem na sobě cítila nechápavé pohledy všech.

„Aro za mnou už 45 let posílá pár svých lidí. Chtěl mě dostat do své gardy, ale já pokaždé odmítla. Kdybych řekla ano, mohli jsme být už dávno spolu,“ vzlykala jsem. Edward mě objal a pusoval mě do vlasů.

„Kdyby jsi řekla ano, mohli jsme přijít o vás oba,“ utěšovala mě Rose.

„No tak… teď už jsme spolu. Už nás nikdo nerozdělí, slibuju,“ šeptal Edward. Po chvíli jsem se trochu uklidnila.

„Musím dneska udělat ještě jednu věc,“ řekla jsem a vstala z gauče. „Hned jsem zpátky,“ zavolala jsem a vyšla ze dveří.

„Kam jdeš?“ zeptal se mě Edward, když mě dohnal a chytl mě kolem pasu.

„Dneska jsem na hřbitově potkala Angelu,“ řekla jsem a otočila k němu hlavu.

„Angelu Weberovou?“ zeptal se.

„Teď už asi Cheneyovou.“

„Chceš ji navštívit,“ pochopil.

„Ráda bych,“ usmála jsem se.

„Mám jít s tebou?“

„Byla bych ráda. Ani nevím, kde ji mám hledat. Má alzheimerovu chorobu,“ povzdechla jsem si.

„Co takhle to nejprve zkusit u ní doma? Jestliže jsi ji potkala na místním hřbitově, určitě bydlí někde blízko,“ navrhl.

„Můžeme to zkusit,“ usmála jsem se.

„Dobře. Zajedeme nejprve k ní.“ Zamával klíčky a sedl si do mého Aston Martina. Posadila jsem se na místo spolujezdce a Edward vyjel od domu.

Hledali jsme všude. Dívali jsme se na jmenovky na schránkách, nebo skákali do oken. V jejím bývalém domě teď bydlí její sestra a Cheneyovi svůj dům nejspíše prodali někomu cizímu. Zkoušeli jsme to i v nemocnici. Edward se vydával za jejího vnuka, který ji už 10 let neviděl. Bohužel nebyla ani tam.

„Já nevím, Edwarde. Asi to už nemá cenu,“ povzdechla jsem si. Opravdu jsem ji chtěla vidět. Chtěla jsem s ní mluvit.

„Zkusíme ještě něco,“ řekl a rozjel se od nemocnice. Za chvíli jsme stáli před velkým domem na kraji města.

„Kdysi to tady sloužilo jako domov důchodců. Možná to tak ještě je,“ řekl a vystoupil z auta. Následovala jsem ho a propletla své prsty s jeho.

„Úplně jsem na to zapomněla.“ Došli jsme až ke dveřím.

„Pořád je to ono. Teď jenom zjistit, jestli tady žije,“ usmál se Edward a pomalu otevřel dveře. Vstoupili jsme do menší haly a zamířili k recepci.

„Dobrý den, žije tady paní Cheneyová?“ zeptal se Edward.

„Dobrý den. Ach, ano… ale už je dávno po návštěvních hodinách,“ oznámila nám recepční s úsměvem.

„Nevadí, přijdeme jindy. Jenom jsme chtěli vědět, jestli jsme ji konečně našli,“ usmál se Edward. Zamračila jsem se na něj. Potřebovala jsem s Angelou mluvit dneska. Potřebovala jsem ji dneska vidět.

„Neboj, promluvíš si s ní,“ zašeptal mi do ucha.

„Nashledanou,“ rozloučili jsme se oba a odešli.

„Chtěla jsem s ní mluvit dneska,“ posmutněla jsem.

„A budeš s ní mluvit,“ uklidnil mě. „Teď ještě najít její pokoj,“ řekl a vyskočil do prvního okna. Chvíli se díval a potom skočil do dalšího. Asi u čtvrtého okna se usmál a pokynul mi. Vyskočila jsem za ním a podívala se do okna. Opravdu to byla ona. Ležela v posteli a četla si knížku.

„Jak jsi ji poznal?“ zeptala jsem se ohromeně.

„Její vůně se sice změnila, ale pořád má určité specifické znaky,“ usmál se. „Neměla by jsi jít dovnitř?“

„Jo, ale nechci ji vystrašit.“

„Myslím, že po tom, co tě viděla stále mladou, to už více nepůjde. Zkus zaklepat,“ navrhl. Přikývla jsem a zhluboka se nadechla. Napočítala jsem do 5 a zaklepala na okno. Angelina hlava se otočila na nás a její oči se snažily něco vidět. Otevřela jsem okno a skočila dovnitř, Edward byl hned za mnou.

„Bello, Edwarde…“ řekla vyděšeně a radostně zároveň.

„Ahoj, Angelo,“ pozdravili jsme oba.

„Takže na tom hřbitově jsi to byla ty?“ zeptala se. Přikývla jsem a běžela ji obejmout.

„Nechtěla jsem ti lhát, ale jinak to nešlo,“ řekla jsem smutně.

„Ale jak  to, že jste pořád stejní?“ zeptala se a v očích měla plno otazníků. Podívala jsem se na Edwarda a ten přikývl.

„Asi bych ti měla něco říct, ale nesmí se to nikdo jiný dozvědět.“

„Samozřejmě. Budu mlčet,“ slíbila. Sedla jsem si vedle ní a začala vyprávět celý příběh. Angela mě ani jednou nevyrušila. Byla skvělý posluchač. Místy se usmívala nebo naopak mračila – podle toho, kterou část života jsem jí vyprávěla.

„Takže vy jste upíři?“ zeptala se.

„Ano,“ přikývl Edward.

„Jsem ráda, že jsi mi to řekla,“ usmála se a objala mě.

„Jsem ráda, že jsem ti to mohla říct,“ opětovala jsem jí úsměv. „A teď mi vyprávěj něco o sobě,“ prosila jsem. Dlouho jsme si ještě povídali. Zjistila jsem, že vystudovala Darthmouth a hned potom se s Benem vzali. Po dvou letech se jim narodila dcera Isabella a za další rok syn Mark. Isabella je učitelkou a má dvě dcery a vnuka. Mark podniká ve firmě svého tchána. S manželkou Luis mají syna a dceru. Ben bohužel před pár lety zemřel na infarkt. S Jessicou se po konci střední už nebavila, ale prý si našla nějakého bohatého přítele a potom se vzali. Bohužel oba zahynuli, když letěli na dovolenou – jejich letadlo spadlo. Z Mika se stal účetní, z Tylera automechanik a Eric si koupil restauraci.

Bylo asi jedenáct, když se jí z úst ozvalo zívnutí.

„Měli bychom jít. Rádi jsme tě viděli, Ang!“ řekla jsem.

„Ne, zůstaňte, prosím. Alespoň než usnu,“ prosila.

„Tak dobře,“ přikývla jsem.

„Děkuju, Edwarde!“ zašeptala jsem.

„Za co?“ podivil se.

„Za to, že jsi mi ji pomohl najít, za to, že jsem jí mohla říct pravdu, za vše,“ usmála jsem se.

 

Autorka:

Angela se dozvěděla celou pravdu o Belle a Cullenových. Vzala to dobře – stejně jako kdysi Bella. Usínala s pocitem štěstí, že znovu viděla svou nejlepší kamarádku z mládí. Nikdy si nenašla lepší a po Belle se jí stýskalo. Teď ale byla Bella u ní a držela ji v náručí. Bella byla nachystaná k odchodu. Jen chvilku ještě chtěla zůstat a být s ní. Vždyť už ji nikdy neuvidí – to věděla jistě. Jenom chvíli ještě chtěla zůstat, když se po pokoji rozhostilo naprosté ticho. Podívala se na Edwarda se strachem v očích. Okamžitě k ní přistoupil a objal ji. Nemohla tomu uvěřit. Byla to její nejlepší kamarádka a teď­­… Rozvzlykala se Edwardovi v objetí. Ten potom vzal pomalu Angelu do náručí, položil ji úplně na postel a přikryl dekou. Zhasl lampičku u jejího nočního stolku a vrátil se za Bellou. Naposledy se nad ní naklonila a se slůvky „Mám tě moc ráda.“ ji políbila na čelo. Tím se s ní Bella rozloučila. Edward ji vzal do náruče a než vyskočil z okna, zašeptal pouhé dvě slůvka „Sbohem, Angelo!“ Tu noc přestalo srdce Angely Cheneyové bít. Zemřela v náručí své nesmrtelné nejlepší kamarádky a její tajemství si vzala sebou.

 

KONEC

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

18)  Janie (22.03.2014 18:33)

Byla to úžasná povídka, moc hezke píšeš, fandim ti , utčitě napíšeš spuostu dalších výborných příběhů .

Jalle

17)  Jalle (03.03.2013 14:01)

veľmi pekná poviedka, dala si do nej všetko

ireen

16)  ireen (03.04.2012 19:41)

Ree! Moc se mi to líbilo ;) , pěkné počteníčko!
Děkuju Ti!:)
Neubránila jsem se a uronila na konci pár slz. :'-( :'-( :'-( Bohužel smrt je neodďelitelnou součástí života, ale smutek nás vždy prostoupí. :p

Andrea9435

15)  Andrea9435 (31.03.2012 19:27)


fantastická kapitolka... ;)
absolútne úžasná poviedka...
a nádherný koniec aj keď troška smutný...

14)  Snuffy (31.03.2012 11:05)

Nádhera! Nevěřila jsem... Teda doufala jsem... No... Nevím co přesně říct! Byla to nádhera!!!Užila jsem si to! Ani nevíš jak se mi sevřelo srdce, když si napsala, že se Edward nevrátil po jejich... Ehm, prvním sexu? Ty vole! Úplně jsi mě dostala!!!

13)  Afrodita_Alice_Cullen (05.08.2011 03:30)

V tuhle chvíli, bych chtěla mít nějaký hlubokomyslný myšlenky, ale nenapadá mně nic, co by správně vystihlo všechno, co právě cítím. Sice to bylo jen třináct kapitol, ale já v nich našla něco mnohem víc. Připomíná mi to život, musíš se nečeho vzdát, abys našla svůj šťastnej konec. Isabella mohla spočinout do konce své existence po boku Edwarda, Renesmee a zbytku své milujicí nesmrtelné rodiny, ale neskončilo to, jako ty normální povídky, nezazvonil zvonec a pohádky je konec, Edward si prostě jen nevzpomněl a nevrátil se.
Bella šla najít svoji kamarádku a ona v posledních chvílích svého lidského života poznala pravdu a nemusela usínat věčným spánkem ve lživých myšlenkách a vzpomínkách.Tohle byl příběh plnej neskrývanech emocí, ale i klamu a nebezpečí. Mám ráda tu kombinaci lásky a nebezpečí, a i proto mám ráda magii. Tohle, ale nebyla jen pouhá povídka inspirovaná Edwardem a Isabellou, Romeem a Jůlií naší doby, tohle samostatný příběh, který jen čekal, až bude vyslyšen a díky tobě se splnilo jeho poslání, tvoje slova, jakoby mi v hlavě pluli sami já nečetla já tě poslouchala, naslouchala jsem tomu neuvěřitelnýmu příběhu o lásce a šťastném konci, i když byl s příchutí smrti nejlepší kamarádky, kdyby ale neumřela, lidé by nevěděli, že je tady pořád s námi, nemyslím to, tak že bude s námi v našich srdcích, prosím nechápejte to jako klišé, protože já klišé nenávidim. Angela Weberová Cheneyová, ač byla pouze literární postava a, i když nebyla hlavní postava, mi ukázala, že nejšťastnější konec je ten, když zůstaneš s tím koho máš rád a když s ním můžeš být do jeho. nebo tvého poslední výdechu života. Díky Afrodita_Alice_Cullen, ale zkráceně se jmenuju Isabella.

12)  aliyce (04.01.2011 18:43)

je mě blbne klavesnice ma to bejt hezky ale u konce sem bulela

11)  aliyce (04.01.2011 18:42)

hezky ale u konce se0 u3ela

Kejt

10)  Kejt (08.10.2010 20:10)

ježiš ten knec je kouzelnej. Ty slaný kapičky na mé tváři mě utvrzujou že opravdu brečím krásně napsané tleskám děkuju za krásný požitek píšeš nadherně

Popoles

9)  Popoles (04.05.2010 20:19)

Ree moooc pěkná povídka. Vše jsi krásně popsala a vysvětlila. Miluju dobré konce a ten s Ang byl perfektní. Jen - nějak mi připadalo, že Edward skoro nereragoval na Ness.
Ale já jsem rejpal, nevšímej si mne.

mima19974

8)  mima19974 (04.05.2010 17:32)

kraasne...a na konci som plakala!!!:'-(:'-(:'-(
ale krasne!! podarilo sa ti to!!!

plyshovymedvidek

7)  plyshovymedvidek (04.05.2010 17:16)

moc krásná povídka, konec mě dojmul nemít čočky a strach že si je vymrkám tak i brečím :-)

6)  Jesska (04.05.2010 16:53)

Dokonalost...
Byla to nádherná povídka, moc se ti povedla.
Volturiovým to teda pěkně natřeli!:D
A ten konec s Ang... úplný doják:'-(:'-(
Skvělá povídka...

5)  witmy (04.05.2010 13:38)

super konec moc se mi to líbylo zbitěčně jsi to neprotahovala nějakym plkanim a ten konec s ang byl opravdu originální gratuluju skvělá povídka už se moc těšim na dílečky od ostatních povídek

4)  Ewik (04.05.2010 08:24)

Moc hezké

3)  Leni (03.05.2010 23:41)

Moc hezké. A termín pusovat, je víc než zajímavý.

Evelyn

2)  Evelyn (03.05.2010 19:27)

Krásná povídka a krásný konec. Tleskám

sakraprace

1)  sakraprace (03.05.2010 19:13)

Super, moc hezky to Volturium nandali.
Ale ten konec, ten konec jsem normálně ořvala. :'-(:'-(
Nádherný díl a nádherná povídka, díky.

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek