Sekce

Galerie

/gallery/Nepřátelství - Ree.jpg

Vysvětlení

Bella:

Zase mě přemohly moje halucinace. Jako bych v tom větru slyšela tolik známý hlas. Hlas, který jsem tolik let toužila slyšet. Hlas, díky kterému se mi vždy podlomila kolena. Jenže ten  hlas už asi nikdy neuslyším. Už nikdy neuvidím svého anděla, který mi toho dal tolik, a kterému jsem dala své srdce. Myšlení na něj mi vždycky způsobovalo plno bolesti a smutku, a tak nebylo divu, že se mi podlomily nohy.

„Bello!“ slyšela jsem tolik hlasů kolem. Všichni ke mně vztahovali ruce a pomáhali mi vstát.

„Promiňte,“ zatřásla jsem hlavou a postavila se na nohy.

„Bello,“ oslovila mě Alice a chytla za obě ramena. „Myslím, že by ses měla otočit,“ řekla. Nechápala jsem, co po mě chce.

„Proč?“ zeptala jsem se.

„Neptej se, prostě to udělej,“ řekla Rose s úsměvem. Zavřela jsem oči a pomalu se otočila. Alice mi určitě zase něco koupila. Dárky jsem neměla ráda už jako člověk a zůstalo mi to do teď. Nechtěla jsem oči otevřít, ale nechtěla jsem Alice naštvat, když se vidíme po tak dlouhé době. Otevřela jsem je a…

… a nevěřila, že fungují správně. Možná jsem za tu chvilku usnula a teď sním. Ne, nemůžu snít. Nemůžu ani spát. Můžu mít jenom halucinace, příjemné halucinace. Halucinace, díky kterým jsem pořád žila. Ty, které mě držely při životě neživotě. Nohy se mi znovu podlomily, ale teď mě Emmett naštěstí držel, takže jsem nespadla. Pohled jsem měla pořád upřený před sebe a snad jsem ani jednou nemrkla. Nohy mě už zase unesly a teď jsem se snažila přemluvit k životu své hlasivky.

„Edwarde,“ zašeptala jsem a vytrhla se z Emmettova sevření. Doufala jsem, že sotva k němu dorazím, nerozplyne se jako mlha, ale náraz do něčeho tvrdého mě přesvědčil, že tohle není sen.

„Bells, lásko,“ zašeptal a políbil mě. Na tenhle polibek jsem čekala celých 50 let. Nevěřila jsem, že se ho ještě někdy dočkám. Nikdy jsem se ho nemohla nasytit, a už vůbec ne dnes. Byl plný radosti, lásky, chtíče, bolesti z odloučení a plno dalších věcí. Cítila jsem, jak se moje srdce lepí dohromady. Jak se k sobě lepí jednotlivé kousky a skládají se na správné místo. Zase jsem byla celá.

„Řekni, že to není sen, prosím. Řekni, že se mi nerozplyneš v náručí jako už tolikrát,“ prosila jsem potichu. Opřel si své čelo o mé a podíval se mi do očí. Chtěla jsem se utápět v jeho karamelkách, ale místo nich jsem viděla jemně červené duhovky.

„Nerozplynu se, slibuju. Už se mě nezbavíš,“ usmál se a znovu mě políbil. Ztratila jsem pojem o okolním světě. Byli jsme jenom on a já. Nikdo jiný pro mě v tu chvíli neexistoval.

„Kde jsi celou tu dobu byl? Kde ses mi schovával?“ ptala jsem se mezi vzlyky.

„Všechno ti to vysvětlím, lásko! Všechno, ale ne tady venku, ano?“ zeptal se mě a já přikývla. Vzal mě kolem pasu a s úsměvem na tváři mířil k ostatním. S tím úsměvem, který jsem tak milovala a který mi tolik chyběl. S úsměvem, kterým mi tolikrát zlepšil náladu a po kterém šílelo tolik žen.

„Bello, neřekli jsme mu důvod tvé přeměny,“ řekla Alice a podívala se na Renesmee. Přikývla jsem a vešla do domu. Všichni jsme se seskupili v obýváku na sedačkách, jenom Alice, Jasper a Renesmee si sedli na zem.

„Víš, když jsi zmizel… nechtěla jsem tady být bez tebe. Nemohla jsem bez tebe žít,“ řekla jsem a Edward zaťal ruce v pěst. „Ale něco mi v tom zabránilo,“ pokračovala jsem. „Něco, co mi tě hodně připomínalo…“ odmlčela jsem se a zadívala se mu do očí. Opět mě zklamala jejich barva, ale možná k ní měl dobré vysvětlení. „Jednou, když jsem byla pevně rozhodnuta, že se svým životem skoncuju, zjistila jsem, že bych nezabila jenom sebe, ale i něco malého ve mě,“ řekla jsem a pohladila si bříško.

„Takže ty jsi čekala-?“ nedokončil větu a na tváři se mu opět objevil ten úžasný úsměv.

„Čekala mě,“ usmála se Renesmee a Edward po ní střelil očima.

„Ty jsi-?“ opět ukončil větu v polovině. Musela jsem se zasmát jeho zmatenosti.

„Renesmee je naše dcera,“ řekla jsem s úsměvem a čekala na jeho reakci. Na tváři se mu rozlil úsměv a v rychlosti mě políbil.

„Miluju tě,“ zašeptal a já byla štěstím bez sebe. „Tolik jsem toho zmeškal. Odpusť,“ šeptal mezi polibky.

„Není co odpouštět,“ zašeptala jsem. „Těhotenství mě vyčerpávalo a když jsem porodila, málem jsem zemřela, nebýt Carlisla,“ dovyprávěla jsem. V jeho očích byla vidět ta bolest a to působilo bolest i mi.

„Odpusť, že jsem nebyl u tebe. Odpusť, že jsi musela být přeměněna. Odpusť mi to,“ žadonil.

„Odpouštím ti všechno,“ usmála jsem se. Políbil mě a já opětovala jeho žhavé polibky, dokud se neozvalo odkašlání.

„Myslím, že by jsi měl Belle a Nessie vysvětlit, co s tebou bylo,“ upozornil Jasper. Edward přikývl a dal se do vyprávění.

 

Edward:

Dnešní noc byla nejkrásnější v mé existenci. Byl jsem šťastný, že se to stalo, i když jsem věděl, že jí můžu ublížit. Riziko bylo velké, ale chtíč mě přemohl.

Jedna věc mě ale trápila – je za námi další den. Další den z mojí dlouhé existence a Bellina krátkého života. Nebude to dlouho trvat a zase se budeme muset odstěhovat. Doufám, že Bella půjde s námi, ale nemůžu ji do toho nutit. Nebude lehké opustit všechny přátelé a hlavně otce. A už vůbec nebude snadné žít v domě upírů. Malá část mě byla ale pořád sobecká. Chtěla, ať Bella jede s námi. A kdyby se přeci jen rozhodla, následovat mě na další místo, mohla by to učinit jako moje žena. Hned zítra půjdu koupit prstýnek. Alice mi určitě s radostí pomůže. Běžel jsem lesem domů, abych ji na to připravil. Sice to už určitě viděla, ale chtěl jsem ji o to poprosit sám.

Byl jsem asi v polovině cesty, když jsem ucítil další mého druhu. Zrychlil jsem ještě více, nechtěl jsem se dostat do potíží. Moc daleko jsem se nedostal, když mi někdo zatarasil cestu.

„Felixi,“ pozdravil jsem. Nebyl jsem vůbec nadšený z jeho návštěvy. Okolí bylo v nebezpečí, vzhledem k jejich jídelníčku.

„Edwarde,“ kývnul na pozdrav. „Aro mě posílá, aby ses konečně stal jedním z nás.“

„Aro moc dobře ví, že se jedním z vás stát nechci,“ zavrčel jsem.

„Čekali jsme to. Potom dovol, abych ti představil naše nové členy. Petere, Simone!“ zavolal a přede mnou se objevil vysoký blonďák a o něco menší brunetka.

„Tohle je Edward Cullen. Náš nový člen,“ zasmál se Felix. Snažil jsem se jim číst myšlenky, ale nešlo to. Neslyšel jsem ničí myšlenky a to mě nesmírně oslabovalo.

„Nejsem-váš-nový-člen,“ odsekával jsem a na každé slovo jsem dával zvláštní důraz.

„Měl bych ti asi blíže představit Petera a Simone. Peter má moc užitečný dar. Dokáže zablokovat někomu schopnost vůči jakékoli jiné bytosti. Tento dar přetrvává dokud se nerozhodne schopnost odblokovat, takže nám nemůžeš číst myšlenky a tvá malá sestřička tě neuvidí,“ oznámil mi se škodolibým úsměvem.

„A ona?“ pohodil jsem hlavou k ženě.

„Simone… ano, ta má opravdu výjimečný dar. Víš, nikdy jsem se s ničím takovým nesetkal. Simone umí vymazat paměť, což se nám v tomhle případě bude hodit,“ řekl a pokynul hlavou někde za mě. V tu chvíli mě chytly dva páry silných rukou a někam mě odváděly. Vzpíral jsem se, než mě začalo píchat v hlavě. Takovou bolest jsem nepocítil od přeměny. Tisíce malých jehliček mi ji chtělo rozcupovat na kousky a já se po chvíli sesunul k zemi.

 

Probudil jsem se ve velké tmavé místnosti. Okna byla zakrytá závěsy a místy prosvítalo slunce. V pokoji byla jenom velká skříň, postel a jedno křeslo. Snažil jsem se vzpomenout si, kde jsem. Nešlo to, nic jsem si nepamatoval. Netrvalo to dlouho a dveře do mého pokoje se otevřely. Dovnitř vstoupil starší černovlasý muž v plášti a sedl si ke mně na postel.

„Rád tě vidím, Edwarde,“ řekl a podíval se na mě svýma krvavě rudýma očima.

„Kdo jste?“

„Jmenuji se Aro Volturi a tohle je můj hrad,“ ozvalo se jakoby z dálky. Zdálo se mi to, nebo při tom ani neotevřel pusu? „Ale myslím, že více by tě zajímalo, že jsem upír. Já, ty a skoro všichni na tomto hradě.“

„Upír?“ zeptal jsem se nevěřícně a zasmál se.

„Přesně tak, Edwarde! Někteří z nás mají dary,“ řekl a položil mi ruku na rameno.

„Hmmm... opravdu si nic nepamatuje.“ Byl to jeho hlas, ale jako by to vůbec neřekl.

„Tvůj dar je čtení myšlenek, stejně jako můj. Narozdíl od tebe, já ke čtení myšlenek potřebuji fyzický kontakt.“

„A já?“ zeptal jsem se.

„Ty slyšíš všechny myšlenky, klidně i z jiné místnosti. Máš velice vzácný a užitečný dar,“ vysvětlil mi. Nedokázal jsem pochopit, že věřím takové absurditě, dokud mi Aro nepředvedl pár svých schopností.

 

Prý mě našli umírajícího a museli mě přeměnit. Neměl jsem jim to za zlé. Zachránili mi život. Jediné, co mi na mé osobnosti vadilo, bylo zabíjení nevinných lidí, ale nějak se přeci živit musím.

Začali mě učit boji. S mým darem to bylo jednodušší, než jsem si myslel. Když jsem dokázal přeprat i Demetriho, Aro usoudil, že bych se měl stát vůdcem jeho gardy. Byl jsem poctěn. Demetrimu se to sice moc nelíbilo, ale neměl odvahu Arovi odporovat. Všichni poslouchali mé rozkazy a já Arovy. Pomohl jsem jim vyhrát mnoho bitev a přivedl několik silných upírů. Aro si mě oblíbil a dopřával mi ty nejvoňavější lidi. Občas jsem s Heidi šel na lov a přivedl ostatním jídlo. Stejně jako dnes. Mimo hrad jsme měli být tři dny, ale potkali jsme skupinku lidí, kteří nádherně voněli. S Heidi jsme se shodli, že tohle se ostatním bude líbit. Naplnili jsme autobus a vyjeli zpátky k hradu.

„Odveď je do jídelny, já zajdu za Arem,“ nařídil jsem jí. Jen přikývla a odvedla naši kořist do větší místnosti, která sloužila jako jídelna. Já se mezitím šel nahlásit Arovi do hlavního sálu.

 

Alice:

Od té doby, co bráška zmizel, se naše rodina utápěla ve smutku. Do školy jsme první dva měsíce nechodili, ale ředitel nám to omluvil, a tak jsme nakonec s Rose dostudovaly. Bella všem oznámila, že se stěhuje někam daleko, ale až do svého porodu bydlela u nás. Malá Renesmeé vnesla alespoň trochu radosti do naší rodiny. Bohužel ne na dlouho. Brzo se s Bellou odstěhovaly. To nás položilo na úplné dno. Ztratili jsme dva členy rodiny, a to i přesto, že Bella stále žila. Potom jsme se stěhovali z místa na místo. Snad nikde jsme nevydrželi po celou délku studia. Nikde nás to nebavilo. Za 50 let jsme změnili místo snad 20x.

Seděla jsem na pohovce v Denali – v domě, kde dříve bydlela Tanya a její rodina - a pozorovala televizi, když Rose sešla ze schodů. Měla bych jít nakupovat. Nebyla jsem na nákupech už 3 měsíce. Vůbec mě to nebavilo. Bylo mi jedno, že všichni chodí v jednom oblečení víckrát. Od té doby, co zmizel Edward a Bella se přestěhovala jinde než my, můj život ztratil barvu. Ano, měla jsem Jaspera – svou lásku, ale ztratila jsem nejlepší kamarádku a skvělého bratříčka.

„DOST, Alice!!!“ křičela jsem na sebe v myšlenkách. Jasper toho za těch 50 let musel snést hodně. Kromě toho, že on sám byl smutný z naši ztráty, cítil i pocity všech. A já mu to teď neulehčovala.

„Rose, nepůjdeme nakupovat?“ zavolala jsem na ni a všimla si Jasperova úsměvu.

„Měly bychom. Už nemám co na sebe,“ odpověděla. Rose se posledních pár let moc nestarala o svůj vzhled. Stýskalo se jí, jako nám všem.

Vstala jsem z pohovky a běžela se převléct a Rose udělala to samé. Asi za minutu jsme se potkaly v obýváku.

„Jdeme?“ zeptala se Rose.

„Jo, ale po návštěvě,“ odpověděla jsem, když mi skončila další z mých vizí. Za pár sekund někdo zaklepal na dveře. Usmála jsem se a šla otevřít.

„Dobrý den, je tady Carlisle?“ zeptal se mě neznámý upír.

„Carlisle?“ zavolala jsem do patra a ten se během chvíle objevil vedle mě.

„Ach, Ruperte. Dlouho jsem tě neviděl. Pojď dál,“ pozdravil ho Carlisle a odstoupil ode dveří. Rupert vešel dovnitř, ale zastavil se ještě v chodbě.

„Nezdržím se dlouho, jenom jsem s tebou potřeboval mluvit. Právě se vracím z návštěvy v Itálii,“ vysvětlil.

„Jak se má Aro, náš starý přítel?“ zeptal se Carlisle s větším nadšením, než by měl kdokoli jiný.

„Nemyslím si, že ještě budou vaši přátelé,“ začal Rupert a Carlisle se zamračil. „Pamatuješ si, kdy jsme spolu mluvili naposledy?“

„Když jsem odjížděl z Itálie a začal žít sám,“ přikývl Carlisle.

„Ne. Naposledy jsi mi volal, když jste hledali tvého syna,“ připomněl mu. Edward… není den, kdy bych si na něj nevzpomněla.

„Ach ano, máš pravdu,“ posmutněl Carlisle.

„Proto jsem tady. Za posledních pár let se Arova garda rozrostla. Zapříčinil to jeden silný upír. Kdysi jsi mi posílal fotografii tebe a tvé rodiny, vzpomínáš?“ zeptal se. Přikývl. „Tvůj syn stále žije. Aro ho učinil vůdcem své gardy.“ Co-cože? Edward… Edward žije v Itálii? Je pravda, že od té doby, co zmizel, nám Volturiovi dali pokoj, ale nikdy mě nenapadlo, že důvodem bylo Edwardovo přidání se do jejich gardy.

„Jsi si jistý, příteli? Jsi si opravdu jistý?“ zeptal se Carlisle a na tváři se mu objevil opravdový úsměv.

„Jestliže se dá z fotografie poznat upír, pak ano, jsem si jistý,“ usmál se Rupert. „Zprávy jsem doručil, teď už půjdu. Ještě mě čeká dlouhá cesta za svou rodinou. Nashledanou,“ rozloučil se a zmizel neznámo kam.

„Je to on, Carlisle? Je náš syn naživu?“ ptala se Esme plná naděje.

„Nevím, Esme,“ zakroutil hlavou.

„Ale jestli je naživu, proč nevidím jeho budoucnost?“ zeptala jsem se podrážděně. Moje „slepota“ vůči němu pořád snižovala mou důvěru, že je v pořádku.

„Možná neučinil žádné rozhodnutí,“ pokrčil rameny Carlisle.

„Za celých 50 let?“ To číslo mě teď bodlo u srdce. Tolik let jsem svého brášku neviděla a teď se s ním zase setkám – snad. Chvíli bylo ticho, které přerušil Emmett.

„Takže výlet?“ zasmál se. Zase se mu vrátila dobrá nálada.

„Takže výlet,“ potvrdil Carlisle. S sebou jsme si nebrali nic kromě peněz a aut. Jasper volal na letiště a objednal nám 6 letenek do Itálie. Přímý let jsme bohužel nechytli, ale čekání ve Francii nebylo dlouhé. Krom toho, letadlo nám letělo už za hodinu.

„Měli bychom dát vědět Belle,“ řekla Rosalie, než jsme nastoupili do aut.

„Nevíme jestli je to opravdu on. Kdyby se Rupert mýlil, Bella by se zase dlouho vzpamatovávala,“ řekl Carlisle a nasedl za volant svého Mercedesu. Emmett s Rose si vzali BMW a já se rozhodla protáhnout své Porsche. Nejbližší letiště bylo asi 60km od Denali. Byli jsme tam asi za 25 minut. S Jasperem jsme šli vyzvednout letenky. Asi za půl hodiny nám letělo letadlo. Naštěstí nemělo žádné větší zpoždění. Ve Francii jsme čekali jenom půl hodiny a letěli na letiště 100 km od Voltery. Celou cestu z Francie jsem si hrála s Jasperovou rukou. Nikdy jsem nebyla tolik nervózní jako teď. Jasper se jenom usmíval.

„Co je?“ zeptala jsem se po chvíli.

„Nic. Jenom jsi roztomile nervózní,“ usmál se a políbil mě. „Kromě toho, zase tady panuje dobrá nálada,“ řekl a jeho úsměv se ještě rozšířil. Byla jsem ráda, že se zase usmívá. Ty pocity, které u nás posledních několik let panovaly, byly hrozné.

Konečně jsme přistáli. Zaběhli jsme do nejbližší půjčovny aut a tři si půjčili. Emmett s Rose si vybrali Volvo xc90, já si vybrala černé Lamborghini Gallardo a Esme s Carlislem si vzali červené BMW M1. Zaplatili jsme a vyjeli vstříc Volteře. Za necelou hodinu jsme dojeli před brány města. Auta jsme nechali tam a do města se vydali po svých. Svítilo slunce, ale Carlisla naštěstí napadlo koupit cestou kápě. Došli jsme až před hrad. Tak tady celých 50 let žije můj bráška. Zajímalo by mě, co ho přimělo od  nás odejít. Odejít beze slova rozloučení nebo vysvětlení. Vešli jsme dovnitř a na recepci nás přivítala recepční.

„Dobrý den, vítejte ve Volteře. Mé jméno je Britney. Jak vám mohu pomoci?“ odříkala svou naučenou řeč a mile se usmála.

„Přišli jsme za Arem,“ odpověděl Carlisle.

„Ovšem. Vaše jméno, prosím.“

„Řekněte, že přišel starý přítel Carlisle i se svou rodinou.“ Přikývla a odešla dlouho chodbou pryč. Vrátila se asi za 10 minut.

„Aro vás ihned přijme. Prosím, pojďte za mnou,“ řekla a vedla nás do velkého sálu. Aro – i se svými bratry Marcusem a Caiem – na nás už čekal.

„Carlisle, příteli. Co vás přivádí sem do Voltery?“ zeptal se s nadšením v hlase.

„Donesla se k nám zpráva, že tady žije náš syn Edward,“ řekl  Carlisle vlídným hlasem. Aro se zamračil, ale potom si zase nasadil neutrální masku.

„Je mi líto, Carlisle. Ta zpráva je mylná. Edward na našem hradě není.“

„Lžeš, Aro!“ křikla jsem a všichni po mě hodili pohledem. „Edward je tady. Vím to.“

„A jak? Vidíš jeho budoucnost? Vidíš, že by snad stál tady vedle nás, Alice?“ zeptal se Caius naštvaně.

„Je nám líto vaší ztráty, ale nemůžeme vám nijak pomoct,“ pronesl Aro.

„Proč jsi potom tolik naštvaný?“ zeptal se Jasper. Jistě, Arovy pocity ho prozradily. Štvalo ho, že jsme na to přišli. Možná si myslel, že na Edwarda po tolika letech zapomeneme, ale to by se nikdy nemohlo stát.

„Je mi líto, že jako starým přátelům, nám nedůvěřujete,“ odpověděl a tím mě donutil se zasmát.

„Něco před námi skrývá,“ pošeptal mi Jasper. Jasně, to by jinak nebyl on.

„Promiň, Aro, ale pro nalezení svého syna udělám cokoli,“ řekl Carlisle smutně. Aro ještě něco říkal, ale mně proběhla hlavou vize, kde všichni odcházíme se skloněnými hlavami ze sálu, protože Carlisle uvěřil jeho lži. To ne, to nesmí. Nesmí mu uvěřit. Zděšeně jsem se podívala na Carlisla ve chvíli, kdy se otevřely dveře do sálu. Když jsem uviděla osobu, která vešla dovnitř, málem se mi podlomily nohy.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Jalle

9)  Jalle (03.03.2013 13:43)

to musel byť veľmi vážny stav, keď sa Alice už ani nechcelo nakupovať

mima19974

8)  mima19974 (04.05.2010 16:45)

kraasne!!!!
:):):)

7)  Leni (03.05.2010 00:25)

Nádhera. Ještě mě zajímá, jak si Edward vzpoměl a jak se dostali z Voltery.

Popoles

6)  Popoles (03.05.2010 00:02)

Ale no táááák. Ty konce mě jednu přivedou do blázince.
Moc hezký díl.

5)  viki (02.05.2010 21:58)

Skvělé !

4)  Ewik (02.05.2010 18:38)

Úžasné

Evelyn

3)  Evelyn (02.05.2010 17:48)

Ehm, Ree, ty konce! Jinak nemám námitky a připomínky

sakraprace

2)  sakraprace (02.05.2010 16:48)

Tak takhle, Aro je fakt nenasytnej zmetek. Tolik trápení kvůli jeho sběratelské úchylce...
Krásné, bez dechu jsem hltala každé slovo.

1)  Jesska (02.05.2010 16:44)

Nádhera!!
Páni, tak to je super že se vrátil!:)
A svině jsou to, s palicí na ně!
:D:D:D
Těším se na pokračování, je to krásný:)

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek