Sekce

Galerie

/gallery/Nepřátelství - Ree.jpg

Bolestná ztráta

Bella:

Dojeli jsme před jejich dům. Edward mi opět otevřel dveře spolujezdce a společně jsem se vydali dovnitř. Alice se zase vyřádila. Celý dům byl zvenčí ověšen lampiónkama a vevnitř bylo plno kytek a stůl s dárky.

„Nevěděla jsem, že jim dáváte dárky. Taky bych něco koupila,“ řekla jsem zaraženě, ale Edward se jenom zasmál. V tu chvíli se otevřely dveře a dovnitř vstoupili ostatní.

„Líbí se ti to tady?“ zeptala se Alice nadšeně.

„Je to krásné,“ odpověděla jsem jí s úsměvem, který mi však zamrzl, při její další větě.

„Jsem ráda, že se ti líbí moje ozdoby na oslavu tvých narozenin,“ řekla a Edward vedle mě ztuhl. Zřejmě čekal na mojí reakci.

„Co-cože?“ vykoktala jsem. „Na mojí oslavu? Vždyť mají oslavovat Emmett s Jasperem,“ protestovala jsem.

„Bello, my už jsme měli plno oslav. Jsme rádi, že tahle se týká taky někoho jiného,“ řekl Emmett a poplácal mě po rameni.

„Říkala jsem ti někdy o mé averzi k oslavám a ke všemu, kde jsem středem pozornosti?“ zeptala jsem se Edwarda. Cukaly mu koutky a lehce přikývl. „A i přesto jsi to dovolil?“ zeptala jsem se teď naštvaně.

„Říkal jsem ti někdy o Alicině nadšení z pořádání oslav?“ zeptal se tentokrát on. Přikývla jsem. „A ty se divíš, že jsem tomu nezabránil?“ Musela jsem uznat, že má pravdu. Alice byla jako hurikán. Vymetá obchody s oblečením a nechává za sebou spoušť v podobě mého unaveného těla. Zhluboka jsem se nadechla a podívala se na Alice. Zezačátku jsem ji provrtávala pohledem, ale potom jsem se usmála.

„Díky, Alice,“ řekla jsem a objala ji. Periferním viděním jsem viděla Emmetta, který podával pár bankovek Jasperovi.

„O co to bylo tentokrát?“ zeptala jsem se naštvaně.

„Emmett si myslel, že budeš naštvaná celou dobu. Říkal jsem mu, že Alice odpustíš,“ zasmál se Jasper a bankovky si schovával do kapsy.

„Tak jdeme slavit,“ zasmála se Alice a pustila hudbu.

„Všechno nejlepší, Bello!“ usmála se Esme a objala mě. Po ní ke mně přišel Carlisle a předal mi jejich dárek. Hned po nich mě objali Rose s Emmettem a svůj dárek položili vedle Esmeina a Carlislova. Naposledy ke mně přišli Alice a Jasper s jejich dárkem.

Po gratulacích jsem se neochotně pustila do dárků. Nejprve jsem vzala ten od Esme a Carlisla. Byl těžký, tak mi ho Edward podržel. Rozvázala jsem mašli a opatrně sundala papír. Byly to tři knihy – Na větrné hůrce, Rozum a cit a Romeo a Julie.

„Edward říkal, že ty knihy máš opotřebované. Víme, že k nim máš citový vztah, tak jsme ti koupili nové, aby se úplně nerozpadly,“ vysvětlila Esme.

„Děkuju,“ usmála jsem se a znovu je objala.

„Teď náš,“ vyhrkl Emmett a podával mi jejich dárek. Byly v něm krásné červené letní šaty bez ramínek a s nakřivo střiženou sukní. Znala jsem je.

„Pamatuješ si, když jsme naposledy byly nakupovat? Zahlédla jsi je ve výloze a nemohla z nich spustit oči. Když jsme uvažovali, co ti koupit, byla to první věc, která mě napadla,“ řekla Rose a já měla co dělat, abych zadržela slzy.

„Děkuju,“ špitla jsem a objala ji. Vypadá to, že ji všechna averze vůči mně opustila.

Jako poslední jsem rozbalila dárek od Alice a Jaspera. Ztuhla jsem hned, když jsem sundala papír. Dívala jsem se na tu dokonalost v mé ruce snad několik minut.

„Takže proto jsem nesměl vidět váš dárek?“ zeptal se Edward a podíval se zpátky na to dílo v mých rukou. Byl to namalovaný obraz. Obraz mě a Edwarda těsně před polibkem v den mých narozenin.

„Ale jak?“ zeptala jsem se a podívala se na usmívající se Alice.

„Viděla jsem to dřív, než se tak stalo. Když nás Edward upozornil, že nemáš ráda drahé dárky, a já jiné nekupuju, řekla jsem si, že by tohle mohla být krásná památka.“

„To je,“ usmála jsem se. „Moc děkuju.“

„Není zač, ale teď pojďte tančit,“ řekla nadšeně a popadla mě a Jaspera za ruku. Instinktivně jsem natáhla ruku dozadu, abych se zachytila Edwarda. Naštěstí se mi to povedlo a Edward šel s námi.

Celý večer jsme protančili. Byla to moje nejhezčí oslava narozenin, za což jsem mohla vděčit jedině Alice. Už bylo poměrně pozdě, když mě Edward odtáhl bokem.

„Něco ti ukážu a potom tě dovedu domů,“ usmál se a já přikývla.

„Tak zase zítra,“ rozloučila jsem se. „A děkuju, za dárky,“ dodala jsem.

„Dárky si vezmeš zítra. Teď by jenom překážely,“ usmál se tajemně a vzal mě za ruku.

„Vadí ti rychlý běh?“

„Jak rychlý?“ zeptala jsem se.

„Takhle,“ řekl a najednou jsem se ocitla na jeho zádech a běželi jsme lesem. Nebylo mi zrovna příjemně.

„Vadí,“ řekla jsem a snažila se zhluboka dýchat.

„Tak zavři oči,“ poradil mi a já ho poslechla. Znovu jsem je otevřela, až zastavil.

„Kde to jsme?“ zeptala jsem se a podívala se okolo sebe. Byli jsme na nějakém paloučku uprostřed lesa. Měsíc ho celý osvětloval a tak se mi naskytl nádherný pohled.

„Na tuhle louku jsem chodil, když jsem chtěl být sám,“ usmál se.

„A proč jsem tady teda já?“ zeptala jsem se zmateně.

„Protože už nechci být sám. Už nikdy nechci být bez tebe,“ řekl a políbil mě. Když se naše rty odtrhly, pevně mě chytil kolem pasu a strhl sebou na zem. Začal se smát, a když jsem se vzpamatovala, přidala jsem se k němu.

Chvíli jsme leželi vedle sebe a pozorovali hvězdy.

„Tohle je Velký vůz?“ zeptala jsem se a ukázala na jedno souhvězdí.

„Ne, tohle je Malý vůz,“ opravil mě.

„Mně jako malý nepřipadá,“ zasmála jsem se a obrátila hlavu k němu. Díval se na mě a očima se vpíjel do mých. Hypnotizoval mě. Teď bych snad udělala cokoliv by mi řekl. Utápěla jsem se v jeho očích a vůbec mi to nevadilo. Pomalu se zvedl na loktech a překulil se nade mě. Srdce se mi rozbušilo, jako bych běžela maratón. Chtělo vyskočit z hrudi, ale já mu to nedovolila. Opřel si hlavu o mojí a nosy přejížděly po sobě. Zavřel oči, a tak mě probudil z hypnózy. Jeho ledový dech se rozléval po celém mém obličeji a jeho ledová ruka mě hladila po vlasech.

„Edwarde,“ vydechla jsem a jeho rty se konečně přitiskly na moje. Okamžitě jsem zareagovala a jeho polibky oplácela s větší vervou. Tenhle polibek byl vášnivý, plný citů a lásky. Nikdy jsme se takhle nelíbali. Tentokrát v tom nebyly jenom rty. Edward takový polibek vždycky odmítal – nechtěl mě zranit – ale tentokrát to bylo jiné – hezčí. Rukou mi přejížděl z boku na stehno a zase zpátky a já ho hladila po zádech. Chtíč mě celou ovládal a já se nebránila. Rukama jsem mu zajela pod tričko a cítila, jak pod mým dotykem ztuhnul. Po chvilce se ale vzpamatoval a zase se uvolnil. To mě pobídlo k dalšímu jednání a začala jsem mu stahovat tričko. Nebránil se ani tentokrát a dokonce si ho sám převlíknul přes hlavu. Přejížděla jsem po jeho svalech, ale rty jsem od těch jeho neodpojila. Najednou se ode mě odtáhnul a já se cítila ukřivděná.

„Co je?“ zeptala jsem se zmateně.

„Nemůžu, Bello! Nejde to.“

„Proč?“ nechápala jsem pořád.

„Mohl bych ti ublížit. Není to bezpečné,“ řekl zklamaně. On sám chtěl náš vztah okusit i po téhle stránce, ale bál se.

„Edwarde, mám oslavu narozenin. Udělej mi radost,“ řekla jsem a zase se přitiskla na jeho rty. Chvíli mi polibky oplácel, ale potom se znovu vzpamatoval.

„Nejde to, Bello! Mohl bych ti nevědomky něco zlomit. Jsi moc křehká.“

„Kdyby se mi něco dělo, tak ti to řeknu, Edwarde!“ pohladila jsem ho po tváři.

„Nemůžu, Bello!“ zopakoval, ale přerušila jsem ho polibkem. Tentokrát se už neodtáhl. Doufala jsem, že i jeho přemohl ten chtíč. Začal mě líbat na krku a v krčním dolíčku a po chvilce se vrátil zase k mým rtům. Jeho ruce mi pomalu začaly vyhrnovat tričko a já cítila, jak se v polibku usmívám. Postupně jsme se zbavili všeho oblečení a užívali si jeden druhého.

 

„Miluju tě,“ zašeptala jsem, když jsme leželi vedle sebe.

„Já tebe,“ řekl a políbil mě.

„Měla bych jít, než mě Charlie zabije,“ řekla jsem, ale nechtělo se mi. Nechtělo se mi z náručí toho nejkrásnějšího z andělů.

„Asi máš pravdu,“ řekl a zvedl se. Chvíli pobíhal po louce a sbíral oblečení a potom mi ho podal. V rychlosti jsme se oblékli a ruku v ruce jsme se vydali domů.

„Dobrou, lásko,“ políbil mě.

„Dobrou,“ usmála jsem se. „Zítra si přijedu pro dárky.“

„Budu čekat,“ zašeptal a dal mi pusu na čelo.

„Dobrou noc,“ řekla jsem a vešla do domu.

„Dobrou noc,“ slyšela jsem, než jsem zavřela dveře. Byla jsem neskutečně šťastná. Tohle byla ta nejkrásnější noc, kterou jsem zažila. Omámeně jsem se vyšplhala po schodech a zapadla do koupelny. Po horké sprše jsem zapadla do postele a usnula.

 

Vzbudila jsem se kolem 12 hodin. Venku bylo zase zamračeno, ale i tak jsem měla dobrou náladu. Náladu z nádherného milovaní, které jsme včera s Edwardem prožili. S úsměvem jsem seběhla schody a pozdravila Charlieho.

„Dobrá nálada?“ pozvedl obočí.

„Alice mi včera uspořádala narozeninovou oslavu,“ řekla jsem kysele, „ale nakonec to bylo super,“ usmála jsem se.

„To je fajn,“ usmál se a zakroutil hlavou.

„To mi připomíná, že si musím zajet pro dárky,“ vzpomněla jsem si. Políbila jsem Charlieho na tvář a vyběhla po schodech do koupelny.

„Nespěchej, ještě si něco uděláš,“ slyšela jsem za sebou jeho smích.

„No jo,“ zabručela jsem.

V rychlosti jsem si umyla zuby, namalovala se a učesala. Potom jsem vběhla do pokoje a začala přehrabovat skříň.

„Jak je venku?“ zakřičela jsem směrem dolů.

„Teplo,“ odpověděl Charlie. Takže tak napůl. Charliemu bylo vždycky teplo. Ze skříně jsem vytáhla světlé rifle a černé triko na ramínka. Popadla jsem tašku, ale potom jsem si raději vzala i černou mikinu.

„Vrátím se až večer,“ zavolala jsem na Charlieho, když jsem se obouvala.

„To ani neposnídáš?“

„Nemám hlad,“ zavolala jsem, ale můj žaludek zaprotestoval. Neměla jsem čas na snídani. Chtěla jsem být co nejdříve s Edwardem. Nastartovala jsem a vyjela z příjezdové cesty.

„Ahoj, Bello!“ přivítala mě Alice, když jsem vystoupila z auta.

„Ahoj, Alice,“ zavolala jsem a objala ji.

„Kde máš Edwarda?“ zeptala se stále s úsměvem.

„Cože? Edward není tady?“ zeptala jsem se zmateně.

„On nebyl u tebe?“ Teď byla zmatená i ona.

„Ne, odešel hned, jak mě dovedl domů,“ řekla jsem a zamračila se. Nelíbilo se mi to.

„Asi jen šel na lov,“ řekla Alice a zase se jí vrátila dobrá nálada. Usoudila jsem, že má pravdu a následovala ji do domu.

„Ach, Bello, vítej,“ pozdravila mě Esme. „Kde jsi nechala Edwarda?“

„Asi je na lovu,“ odpověděla Alice dřív, než jsem se stihla vůbec nadechnout.

„Dneska jsi nějaká šťastná,“ usmála se Alice a posadila se na pohovku. Cítila jsem jak rudnu a jenom jsem si odkašlala.

„Takže je to pravda. Myslela jsem si to,“ zasmála se.

„Pššššt, Alice, nemusí to všichni vědět,“ krotila jsem ji.

„Vědět co?“ zeptal se Jasper, který právě scházel ze schodů.

„Ehm… vědět, že Bella má hlad,“ vyhrkla Alice. „Půjdu říct Esme, ať ti něco přichystá.“ Vstala a odešla do kuchyně. Za chvíli se domem linula vůně kuřecího masa.

„Esme to za chvilku bude mít, můžeš jít za ní,“ řekla, když se vrátila.

„Chceš pomoct?“ zeptala jsem se, když jsem viděla jak Esme běhá mezi sporákem a kuchyňskou linkou.

„Ne, jenom si sedni. Hned to bude,“ usmála se a pokračovala v práci. Za pět minut už mi servírovala oběd.

„Neměla jsi včera problémy, že jsi přišla tak pozdě?“  zeptala se Esme a sedla si naproti mě.

„Jak by mohla mít problémy, když byla se mnou?“ zeptala se Alice se smíchem, ale v očích měla něco jako… strach?

„Ne, Charlie už spal. Ani nevěděl, kdy jsem přišla,“ usmála jsem se a dál do sebe ládovala oběd.

„Ach ne,“ zašeptala najednou Alice a chytla se stolu.

„Stalo se něco?“ zeptala se Esme a v tu samou chvíli stála vedle ní.

„Ne, jenom… byl výprodej a já to nevěděla,“ usmála se v rychlosti a odešla z kuchyně.

„To je jí podobné,“ zasmála se Esme, ale mě to vrtalo hlavou. Pomalu jsem dojedla a vydala se do obýváku. Alice s Rose o něčem diskutovaly a když si mě všimly, hned přestaly.

„Ahoj, Rose,“ usmála jsem se.

„Ahoj,“ řekla smutně, ale na tváři si vynutila úsměv.

„Co se děje?“ zeptala jsem se. Věděla jsem, že přede mnou něco skrývají a věděla jsem, že to není nic dobrého. Mlčely a dívaly se na sebe.

„Alice?“ zašeptala jsem. Nic.

„Rose?“ Pořád nic. „Sakra, co se tady děje?“ křikla jsem a obě se na mě ublíženě podívaly. V tom se otevřely dveře a vešli Emmett s Jasperem. Na tvářích měli stejný výraz jako Alice s Rose. Musela jsem se posadit, ta nevědomost mě najednou oslabila.

„Řekne mi to už konečně někdo?“ zařvala jsem a v obýváku se objevila i Esme. Měla stejně zmatený výraz jako já. Alespoň ona v tom nejela.

„Vy jste jim to neřekli?“ zeptal se Jasper a Alice zakroutila hlavou. V tom mi to došlo.

„Kde je Edward?“ zašeptala jsem. „Co je s ním?“ Tentokrát jsem už křičela a slza mi skanula z oka.

„Edward?“ podivila se Esme a sedla si vedle mě.

„Našli jsme v lese jeho mobil, ale Edward nikde nebyl,“ vysvětlil Emmett.

„Cože?“ řekla jsem s pláčem.

„Ráno pršelo. Jeho pach smyl déšť,“ pokračoval Jasper.

„Co když mu jenom vypadnul? Třeba je na louce,“ řekla jsem s nadějí, ale dostalo se mi jenom negativních odpovědí. Propukla jsem v pláč. Tělo se mi chvělo vzlyky a kolem sebe jsem měla dva páry ledových paží.

„A co když…“ začala jsem a zase se rozbrečela. Nedokázala jsem na to myslet, natož to říct nahlas. „Co když odešel ode mě?“ zašeptala jsem.

„To určitě ne, Bello! Na to ani nemysli! Edward tě miloval a nikdy by tě neopustil,“ snažila se mě přesvědčit Alice.

„Ale co-“ začala jsem, ale přerušila mě.

„Kdyby to udělal, viděla bych to. Neodešel od tebe. Muselo se mu něco stát.“ Tak to mě moc neuklidnilo.

„Půjdeme ho hledat. Emmette, zavolej Carlislovi a řekni mu, co se stalo. Esme, zůstaň tady s Bellou,“ řekl Jasper a společně s ostatníma vyběhl z domu.

Ozvali se až večer. Volali Esme, že nic nenašli. Byla jsem unavená, tak mě Esme odvezla domů. Charliemu jsem zatím nic neřekla a vyšla hned do pokoje. Sotva jsem si lehla, usla jsem.

V noci jsem se probudila a cítila, že je někdo u mě v pokoji.

„Edwarde?“ zašeptala jsem a rozsvítila lampičku.

„Ne, Bello, to jsem já,“ slyšela jsem hlas Rose.

„Rose, našli jste něco?“ zeptala jsem se, ale ta jenom zakroutila hlavou. Rozbrečela jsem se a Rosalie mě houpala v náručí.

„Najdeme ho, Bello! Ostatní obvolávají všechny známé, jestli ho neviděli. Všichni ho budou hledat,“ snažila se mě utěšit.

Trvalo asi tři dny, než jsem to oznámila Charliemu. Okamžitě vyhlásil pátrání. Snažil se mě podporovat, ale vůbec mi to nepomohlo. Snažil se dělat všechno možné, aby ho našli. Trpěl, protože jsem trpěla já, a Cullenovy měl rád. I Edwarda si oblíbil, hlavně proto, že mi několikrát zachránil život.

Myšlenka na to, že se Edwardovi něco stalo mě ničila. Ničila mě zevnitř. Byla jediná věc, která se mi teď honila hlavou a v tom se mi snažila zabránit Alice.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

mima19974

6)  mima19974 (02.05.2010 18:43)

co sa stalo Edwardovi???
x (((
:'-(:'-(:'-(:'-(
tesim na pokrackoo

anissska

5)  anissska (02.05.2010 12:45)

No teda!!!! Krása! Krása! Krása!

Co je s Edwardem??? Opravdu si naleštil boty, zahodil telefon, přivolal bouřku a vzal nohy na ramena???
Tak za to bych ho opravdu musela bacit!!!

Takže už se těším až ho chytnou, nebo killnou ty co ho chytli... znáš to! XD

(mám trochu zmatek v hlavě

4)  Pegí (02.05.2010 12:24)

Sakra to je ale konec já chci další prosííím

sakraprace

3)  sakraprace (30.04.2010 20:11)

Cože???Takový parádní rozjezd a pak takový konec. Mám nervy jak na kolotočí.:) :)

2)  Liz (30.04.2010 19:33)

Krásný díleček
Nemůžu se dočkat pokračování:):):):)

1)  Jesska (30.04.2010 19:23)

Ježíš jestli od ní odešel, tak ho zabiju!
Ale taky nemusel, že jo...
No já jsem právě teď úplně napjatá, takže doufám, že se tu brzy objeví nový díl!:D
Těším se na pokračování, je to super!

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek