Sekce

Galerie

/gallery/thumbs/neodch%C3%A1zej.jpg

Tak, milá třído, máte „černou“ verzi Ságy? Uchopíme Nový Měsíc, nalistujeme str. 59…
Jo, je to tu zase, zase odjíždí. Poučí se někdy?
Tentokrát jsem si ale dovolila nenechat v tom Bellu plácat samotnou a jako sparing partnera jsem jí přihrála Jaspera. Má co napravovat, ostatně, že…
Kdo ale přeinstaluje a restartuje Edwarda a jeho přístup k věci? Ach jo…

 

Zhluboka se nadechl.
„Bello, odjíždíme.“

 


Nemusel říkat víc. Vlastně – nemusel říct vůbec nic. Výraz jeho tváře, jeho postoj, odstup, který si ode mě držel, už dávno řekly vše.
A stejně mě to prohlášení paralyzovalo. Opravdu to říká, opravdu se k tomu rozhodl, opravdu mi to je schopen provést. A sobě…
Zamotala se mi hlava a já si musela dřepnout na pařez, abych srovnala tlak. Na moment to vypadalo, že přiklekne ke mně, ale rychle se vzpamatoval a jen zatnul pěsti.
Společně s krví se mi do hlavy nahrnuly myšlenky jedna přes druhou, tlačily se a rvaly mě na kusy, praly se o vzpomínky, protože pochopily, že dneska probíhá výprodej. Jako bonus ke každé jedinečné a vzácné vzpomínce na život s Edwardem jsem mohla každému zákazníkovi přihodit i kus mého srdce – možno použít jako rohožku před dveře, jak právě ukázal Edward, skvěle na tento účel vyhovuje. Návdavkem obdrží každý k nákupu i pořádný nášup mého rozumu… protože ten teď ztrácím kousek po kousku snad rychleji než dech.
Ano, zapomněla jsem donutit se dýchat. Zalapala jsem po kyslíku a znovu rozhodně vstala.
Vpíjela jsem se pohledem do jeho očí a hledala v nich tlačítko pro zpětný chod, návrat do poslední uložené pozice ve hře. Jaká ironie osudu, vždyť já tu oslavu narozenin nechtěla!
Zoufale jsem v těch nyní temných hlubinách Edwardova zraku hledala cestu zpět k výhybce, která nás poslala na slepou kolej. Kolej, která končí výkřikem do tmy, slzami a posledním výdechem…
Jenže zpáteční jízdenka neexistovala, někdo brutálně vytrhal koleje. A já v té chvíli nedokázala uvěřit tomu, co mi včera řekli Alice a Jasper. O skutečném motivu Edwardova rozhodnutí. O skutečných citech…
A tak jsem dohrála svou roli v tomhle dějství absurdního dramatu…


„Když jsi řekl: ´Odjíždíme´… zašeptala jsem.

 



 

 


Měla jsem za sebou první kvartál. A zatím čas rozhodně nedostál svému předvolebnímu heslu. Neléčil. Pokud tedy součástí té „léčby“ nebylo nejprve velmi bolestivě vyleptat do základů moje srdeční chlopně.
Povzdechla jsem a zavřela za sebou dveře pokoje. Školní batoh zaujal své obvyklé místo v koutě (vedle mého sebevědomí) a mě přivítala náruč mé postele. Celé ty tři měsíce jsem byla jak náměsíčná a tak unavená…
Nedočkavě jsem zapnula notebook (dárek od Alice) a s nadějí čekala, až se nastartuje a společně s ním i skype. Doufala jsem, že „MajorJazz“ bude online. Kdo by to byl řekl, že to bude Jasper, kdo mi nakonec bude z téhle upíří rodiny nejblíž. Cítila jsem, že z jeho strany už dávno není motivem ke kontaktu se mnou, mé útěše, jen pocit viny. Oběma nám došlo, že dříve nebo později by to Edward stejně udělal. Dřív nebo později by se rozhodl odejít. Nic by ho nezastavilo. Nic ho nevrátí zpět. Jen on sám. Stane-li se to někdy.
Jako obvykle mi „major“ po mém pozdravu napsal to, co mě zajímalo nejvíc. Jen ta „hláška“ už začínala být omšelá. Vyčpělé klišé. A stejně jako z vyvětralého vína z ní bolela hlava. „Neozval se, Bello. Netušíme, kde je. Ale třeba je to dobře, protože ani Volterra o něm nic neví.“


Edwardova rodina teď byla víc mou než jeho rodinou, i když byli na opačném konci Států a součástí mého života jen virtuálně. Můj život byl ostatně také virtuální. Potácela jsem se jako ve snu - nikdy nekončící noční můře. Jako figurka ve hře The Sims jsem mechanicky vykonávala všechny úkony… vstát, obléknout, najíst se, jít do školy, učit se, spát, vstát, obléknout…
Mělo to však i tu světlou stránku. Edward to nevěděl, ale stejně mi dělalo škodolibou radost, pociťovala jsem zvráceně naivní satisfakci, že jsme já i Jasper a zbytek rodiny sabotovali Edwardovu strategii. Neměli být v mém životě, že… Měla jsem na ně zapomenout. Sejde z očí, sejde z mysli. Jak naivní, Edwarde, měla jsem tě v duši vypáleného jako cejch…
Pořádali jsme atentát na Edwardovu taktiku, na postup, který mě měl vrátit zpět do lidského života, po té, co mě Edward svedl na scestí. Ne, scestně teď mluvím já - ne, já, vždyť já mluvím jako on.
Nepřekvapuje mě to. Netěší mě to, děsně to bolí, ale je mou součástí. Ať to chce nebo ne.
A to je to, co mi odsává energii den za dnem, jako bych cítila, jak se to neviditelné pouto mezi námi bolestivě natahuje a ztenčuje s každou další mílí, s níž se mi Edward vzdaluje.
Pomalu jsem ztrácela smysl toho všeho čekání a doufání, kterým mě krmili Jasper a Alice, pomalu jsem ztrácela samu sebe. A pozvolna, plíživě se ve mně rozmáhala ta smrtelná nákaza - začínala jsem Edwarda nenávidět. A to jsem nemohla dopustit.


-


Přišlo to jako na zavolanou. Charliemu se povedlo pomoci FBI dopadnout hledanou osobu a dostal nabídku zařadit se do šiku federálů. Dokončila jsem ročník a do D.C. se stěhovala s ním.
I když to znamenalo být dva dny bez připojení na internet, bez skypeu, což v té době bylo pro mě totéž jako odpojit se od dýchacího přístroje.
Spálila jsem mosty, odstřihla minulost a s prvním bolestným nádechem zjistila, že to půjde pořádně těžko, ale že je to jediná cesta. A tak jsem paradoxně nakonec udělala, co Edward chtěl. S každým kilometrem na cestě z Forks jsem začala zase žít, i když zatím to byly jen nesmělé záchvěvy života v moři pouhé existence.


-


Čas ubíhal a já už brala tohle místo za svůj domov. Našla jsem si přátele, i když těmi nejbližšími i nadále zůstávali Jasper a Alice.
Samozřejmě jsem se nepřenesla přes Edwarda úplně. Přirozeně důvodem, proč teď sedím na sedadle spolujezdce a svezla jsem se s Charliem na jeho služební cestu, není to, že bych nemohla otce nechat samotného, nebo že se chci jako studentka policejní akademie něčemu přiučit, ale čirá hloupá nostalgie. Vědomí toho, že město, kam míříme, bylo svého času Edwardovým městem.
Ukazatele na dálnici už nás navigují tím směrem. Chicago.


Vzrostl tam počet vražd. Že by tím vzrostla zločinnost, bylo ale sporné. Řekněme, že ne každé oběti budou posílat pohřební věnce zástupy lidí.
Přesto ale je třeba věc vyšetřit. Nikdo nemá právo brát zákon do vlastních rukou. Hrát si na osamělého mstitele.
Vlastně to celé začalo jinde. Případ pro federály se z toho stal po té, co se „Batman“, jak mu začali přezdívat v FBI, plynule přesouval ze státu do státu. Série, která se mu připisovala, prý odstartovala v Seattlu. I když ne všechny oběti byly nalezeny, někteří lidé prostě jen zmizeli.
Někdy v té době mi přišla zpráva od Jacoba, že od Victorie už budu mít klid. Zachvěla jsem se při té vzpomínce. Při uvědomění si toho, že on byl tak blízko mému-našemu původnímu domovu. Že to možná udělal pro mě
Pak jsem o něm dlouho neslyšela, až ze zpráv FBI. Série pokračovala. Město Chicago bylo logickou konečnou. Bylo rájem zločinu. Bylo jeho domovem… a jen já věděla, že domovem i někoho jiného.
Přitiskla jsem dlaně na hrudní koš a zhluboka vydechla. Ach Edwarde, co to děláš.


-


„Osamělý mstitel“ zametal stopy příliš dobře. Proto se táta a jeho kolegové zatím vrhli na jiný případ, byli jen krůček k rozpletení drogového gangu. Jenže pak jsem se do toho připletla já… ale o tom později.
„Tak jdeš s námi nebo ne, Bells?“ houkl na mě Charlie z předsíně našeho hotelového apartmánu.
S plnou pusou hamburgeru, který jsem zrovna chvatně dojídala, jsem broukla: „Ne, neuraž se, ale do té vaší generace fakt nezapadnu.“
Táta se zazubil: „Později mi podrobně zdůvodníš, proč to nemám brát jako narážku na to, že už jsem starý, ale teď už musím utíkat. Tom a… ehm Smith už čekají.“
Pobaveně jsem skousla ret: „Který Smith?“
Přimhouřil varovně oči: „Bello!“
Zvedla jsem ruce před sebe, ale pochechtávat jsem se nepřestala. „Tak je pozdravuj. Oba. Toma i Jerryho.“
Charlie potřásl hlavou a mávl rukou v gestu značícím, že má jistou představu o délce trvání dceřiny puberty. „Budeme v tom baru tady na rohu, takže kdyby něco…“
Přerušila jsem ho: „Tak nic.“
Protočil oči: „Dávej na sebe pozor, holčičko.“
Vyplázla jsem na něj nevychovaně jazyk a zaúpěla jsem: „Tati, už nejsem malá. A navíc tu mám au-pairku.“ Poplácala jsem dlaní po revolveru, který v pouzdře odpočíval na konferenčním stolku.
Táta povzdechl a už se soukal do bundy: „Zamkni se.“
„Jasně, jasně, užij si večer,“ křenila jsem se na něj a v podstatě ho vytlačila ze dveří.


-


Vím, že to byla blbost. Vím, že správnou reakcí po přijetí toho hlášení by bylo zavolat otci. Rozhodla jsem se to ale odložit. Jen ten objekt obhlídnu. Jen se přesvědčím, že tam jsou opravdu všichni. Policista, který hlášení podával, neznal všechny členy gangu. Já ano. Tedy aspoň jsem si to myslela.
Za malou chvíli však poznám svůj omyl. Neznám jednoho nového člena „top managementu“.


Byla pitomost spoléhat na roušku tmy a plížit se kolem té továrny. Konečně jsem maličko vystřízlivěla z adrenalinového rauše, odložila jsem dalekohled a o krok couvla, abych z auta vysílačkou požádala o posily, o zásahovku, aby past konečně sklapla.
Zády jsem však narazila do tvrdé nepropustné stěny. Překvapený výkřik mi ztlumila chladná dlaň a obě zápěstí znehybnil ledový svěrák.
Zeď, o kterou se opírala moje záda, se zachvěla potlačovaným zavrčením, to když se osoba za mnou hluboce nadechla, ne v lidském gestu, ale ve zvířecí potřebě ujistit se, s kým má tu čest.
Moje smysly nebyly tak dokonalé jako smysly bytosti, která stála za mnou a teď znehybnila. Společně s tím, jak zatajil dech on, jsem nevědomky zadržela i já svůj. Přesto moje smysly neomylně poznaly jeho vůni a po tváři mi stekla slza.
Pomalu si mě otočil čelem k sobě. Jeho dlaň i nadále spočívala na mých ústech a druhá mi bránila v útěku.


Na nekonečně dlouhé vteřiny jsme na sebe jen hleděli. I přes přítmí jsem rozpoznala nepřirozenou barvu jeho očí, barvu kontaktních čoček, které stejně nemohly plně skrýt šarlat za nimi. I přesto v nich na kratičký okamžik problesklo něco hřejivého - ale byla to jen pomíjivá miliontina vteřiny, spíš jako vzpomínka na něco, co bývalo, na někoho, kdo tu už není.
Jeho výraz ztvrdl ještě víc, když se za jeho zády objevili jeho dva kumpáni.
„Co to tam máš za kočičku, Tony?“ zvolal slizkým hlasem starší z nich.
Edward lhostejně pokrčil rameny, jako bych mu nestála ani za slovo.
„Počkej, tu znám. To je policajtka. Dcera šéfa ty washingtonský legie, co se rozhodla pořádat na nás hon. Podívejme se na ni, lasičku…“ prohlížel si mě zblízka mladší z dvojice.
Edward nehnul ani brvou a zpříma pohlédl mužům do očí: „Postarám se o její odklizení. Nebudeme dráždit policajty její mrtvolou, udělám to tak, aby se nikdy nenašla… Nebo aby to vypadalo jako nehoda.“
Vytřeštila jsem oči. Nepoznávala jsem chlad, který sálal z Edwardova hlasu i jeho očí. Nechtěla jsem rozumět obsahu jeho slov.
„Co by se ti líbilo víc, poldo, hm?“ zašeptal mi do ucha ten slizčí z chlapů.
Edward ho ode mě odtrhl: „Dost keců. Máme práci, vy valte zpátky za šéfem, musíme přesídlit a odložit obchod na jiný večer. Já se ozvu, až budu moct.“
Muži ho beze slova poslechli.
Edward mě nekompromisně nacpal do mého auta – tentokrát však na sedadlo spolujezdce, zápěstí mi promptně připnul mými vlastními pouty – jak potupné – k držátku nad oknem, mou zbraň vyhodil na zadní sedadlo, a pak už prudce sešlápl plyn a vyrazil směrem z města.
Cestou ještě surově vytrhl vysílačku a vyhodil ji z okna. Skončila na dně stoky, kterou jsme míjeli.

-


Světla velkoměsta jsme nechali už před několika desítkami minut za sebou. Pole střídaly lesnaté úseky, ale Edward stále nezastavoval.
Mlčel. Nevěnoval mi ani jeden pohled. Jediné, co ho usvědčovalo z neklidu, byly jeho dlaně křečovitě sevřené kolem volantu.
Jeli jsme asi hodinu, když najednou prudce zabočil na lesní cestu a po čtvrthodině kodrcavé jízdy konečně nechal mé auto odpočinout. Mě zato prudce sbalil do náruče a spěchal k chatě schované za stromy.
Pořád jsem se neodvážila promluvit. Možná to bylo tím, že jsem nevěděla, co říct. Čím začít. Co čekat od něj…


Při odemykání dveří si mě musel přivinout těsněji a přitom se trhaně nadechl a na kratičký moment zavřel oči. Pak se opanoval, nohou rozrazil dveře a mě nevybíravým způsobem upustil na pohovku. Zápěstí mi pouty připnul k čelu postele. Povzdechla jsem.
Stál nade mnou a chladně na mě shlížel. Zavrtěl hlavou a zmizel ve vedlejší místnosti. V kuchyni, jak jsem pochopila, když mi pak hodil láhev vody.
Bylo to celé absurdní, choval se, jako by dostal nevhodný dárek na Vánoce. Štěně, o které se musí starat, ale dvakrát se mu do toho nechce.
Teď jsem nenacházela slov z jiného důvodu. Nechtěla jsem, aby první, co mu po těch nekonečných měsících řeknu, bylo top 10 ze slovníku vulgarismů.


Edward měl u ucha mobil a nervózně odkráčel zase zpátky do kuchyně. Z úsečných slov, která si vyměňoval s volajícím, jsem pochopila, že zjišťuje situaci v gangu. Zjišťuje, kam se přesunuli.
Pak se odmlčel. Stál zády ke mně a ramenem se opřel o zárubně dveří. Ztišil hlas, ale stejně jsem pochopila, o čem mluví. O kom. „Ne. Ještě ne. Musím z ní dostat, kolik toho ví.“ – „Na bezpečném místě.“ – „Do toho ti nic není. Hleď si svý práce, ať se to nepodělá jako minule.“
Otočil se na mě a nepřítomně si mě měřil.
Předstírala jsem, že jsem nic z jeho telefonátu nezaslechla. Protočila jsem oči a němě mu naznačila, že se těžko napiju s rukama připoutanýma u hlavy.
Skoro jako bych zahlédla v jeho očích pobavení, ale možná to bylo jen zbožné přání.
Bleskově ukončil hovor a přisedl ke mně na postel. Odšrouboval víčko petlahve a položil mi její hrdlo k ústům. Pila jsem a přitom očima vyhledala jeho. Jeho oči však fixovaly mé rty. Jeho pohled ztemněl.
Dopila jsem, ale než jsem stačila konečně něco říct, upíří rychlostí zmizel. Z kapsy mých džínů se přitom ztratil i můj mobil. Ozvěnou se mi vracel jen zvuk klíče v zámku a Edwardových vzdalujících se kroků. Motor mého auta opět zaskučel.


Uběhla nekonečně dlouhá doba. Aspoň mně to tak připadalo. A Edward se nevracel. Zmučeně jsem si položila hlavu na polštář a začala jej systematicky smáčet slzami. Polštář voněl po Edwardovi, jako celá tahle chata.
Když jsem se rozhlédla, neviděla jsem žádné osobní předměty, místnost působila stroze, nezabydleně, přesto jsem nějak intuitivně vytušila, že je to Edwardův domov.
Usnula jsem.
Vzbudil mě hluk. Tříštění rozpadajících se dveří.
Posadila jsem se na posteli a rozespalým zrakem zaostřila na příchozí návštěvníky.
„Díky Bohu, Bells, holčičko,“ objaly mě paže, které jsem přivítala s povděkem, přesto však nebyly těmi, v které jsem doufala.
Táta si mě bleskově prohlédl: „Nejsi zraněná?“
Zmohla jsem se jen na zavrtění hlavou a honem si třela zápěstí konečně uvolněná z jejich vězení.
„Jak jsi mě našel?“ zachraptěla jsem.
V ruce zvedl můj mobil, který pořád ještě ukazoval, že „telefonuje“ s Charliem.
„Byl venku. Jsi moje chytrá holka, viď,“ pochválil mě v domnění, že to já jsem dokázala zachovat chladnou hlavu a mobil venku upustit tak, aby policie snadno vyhledala jeho GPS souřadnice a zachránila mě.
„A teď odsud rychle vypadneme, co říkáš,“ zastrčil mi neohrabaně pramen vlasů za ucho.
Přikývla jsem a špitla: „Promiň, tati.“
Charliemu se v oku zaleskla slza: „Už je po všem.“

Ne, není, tati… Už jsem ho skoro našla. Ani jsem mu nestihla říct, že… Ani jsem se nestihla zeptat, jestli…
A zase odešel.
Ale já to tak nenechám.


-


O dva dny později o tom nebylo pochyb. Gang zmizel z povrchu zemského. Vyhlazen do posledního muže. A noviny měly zase o čem psát, spřádat své fantaskní historky o Batmanovi.

Najdu ho. Najdu, i kdybych… se měla stát jeho Robinem.

 

Povídky od Carlie

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1 2   »

Jalle

27)  Jalle (28.02.2013 17:16)

wow, je to skvelé

Estampida

26)  Estampida (24.04.2012 17:04)

No wow, vypadá to napínavě!!! Že by se z toho klubala detektíííívka?? :) Uvidím, okamžitě skáču na další kapitolku!!! :§

25)  MayaMystery (04.04.2012 21:18)

Silvaren

24)  Silvaren (03.04.2012 16:09)

Páni, Carlie. Ty píšeš tak krásně. Nádherné metafory, přirovnání, vychutnala jsem si to. Edward byl odporně chladný, až bych i uvěřila, že je mu Bella lhostejná. Tak to ale není, že ne? Pls?

gucci

23)  gucci (02.04.2012 21:56)

Carličku budu parazitovat na komentářích ostatních dam...ony opravdu řekly všechno!!!!Moc Vám...tobě, Belle i Edwardovi fandím! Všechno má svůj čas!

Carlie

22)  Carlie (02.04.2012 21:07)

TTMMR

Twilly

21)  Twilly (02.04.2012 20:52)

Ano, byla jsem naměko ze skutečnosti, že jsem "náhle" zahlédla EDIT ve formě kapitolovky :p :D :D :D :D hip hip hurá všem kabelům MTR, ale to ty víš

Carlie

20)  Carlie (02.04.2012 20:49)

Uf, ech...
Jestli jsem si nedávno stěžovala, že nemám stavy setrvačného psaní, dneska jsem si stěžovala, že se nedokážu soustředit na práci a myslím na povídku ;-) Takže další kapitolka už na vás čeká ;-)
Díky za nejen ohleduplné, ale tak hřejivé přijetí tohoto věčného tématu ;-)

Ree: A víš, že bych si to odlehčené téma ráda někdy zase střihla? Třeba na něj dojde i tady, až pobere Edward trochu rozumu ;-) Díky (i za tu megarychlou publikaci ;-))
Inomo: Jsem ráda, že ses nenechala odradit (i když ty obavy chápu) a tím víc si vážím toho, že se to dá číst :-) Díky
eMusko: Miluje, jen je otázkou, zda to sám sobě dovolí, truhlík jeden... A suvenýr říkáš si vzít? Hm, dobrý nápad na příště... Díky
Bosi poprvé: Nedá a posuň se na tý větvi, budu za chvíli vypadat taky jako sova s tím nakročením k nočnímu psaní A díky
Twilluš poprvé: Na to se dá napsat jen: A díky, od Tebe si toho cením moooc
Twilluš podruhé: To byla reakce na to, že mi konečně došlo, že bych měla připsat, že je to 1. kapitola? Protože v tu dobu jsem to opravila. Oslavujme mé dlouhé vedení
ambruško: Jak umíš navodit pocit výjimečnosti adresáta, aaach Snad mi tempo vydrží, zatím jsem pohlcená sama, tak doufám, že to dám... jen mám tendenci pospíchat v ději a pak ty předčasné líbačky s Edwardem zase pěkně mažu a nadávám si Díky
Hanetko: Tak toho si považuju! Snad udržím laťku. Díky
ireen: Ne, to já děkuju
Bosi podruhé: Tak to asi máme sladěné cykly, holka
Marcelle: Díky Pokusím se
Nossko: Díky moc
Fanny: Já se přiznám, že bych bez Edwarda asi dlouho nevydržela, takže jsem ho nacpala už i do další kapitoly. Snažím se to zachránit aspoň vatou typu "Uběhly dlouhé měsíce." Díky
Leni326: A teď co, no právě, teď se bojím, že to pokazím Snad vydrží Edward dlouho temný, i když ne až tak moc. Díky
Snuffy: Díky moc
zuzko88: Ta očekávání by mě zajímala. Díky
ŠáriS: Zkusím postupně sem tam odlehčit, ale přitom z toho neudělat parodii , Edwardovi se to trochu vymklo, bude zle... bububu Díky
Marvi: Bella bude bojovat, jasňačka, nedáme ji, holku. B) Díky
Bajuš: Si piš, že jsem si u těch pout uvědomila, že MOTU asi zanechává své následky... temný rytíř a Bella, která ho jde zachránit před sebou samotným, jak známý scénář a jak se dobře píše Díky

Bye

19)  Bye (02.04.2012 19:01)

Wow, Carlie, tahle odhodlaná Bella se mi moc zamlouvá! I její kumpáni major Jazz :D a Alice. Dokonce to vypadá na kriminální zápletku SHOCKED
A musím říct, že tenhle mlčenlivěj Edward má něco do sebe. ;-) Ani mě nepopouzí svým obvyklým mučednickým přístupem. :-) A musím říct, že je to fakt sexy... I když, stejně nás to asi dřív nebo později nemine LOL
Máš mě, uz zase ;-)

Marvi

18)  Marvi (02.04.2012 17:49)

Takže pokud jsem dobře pochopila Alice a Jazz ji připravili na to, že Edward odejde. Doufám, že je s nimi pořád v kontaktu. Jen ten Edward mi dělá starosti... No však Bella si s tím poradí, ona to tak nenechá... ;) ;) ;)
Parádní čtení, moc se těším na pokračování má oblíbená autorko

SarkaS

17)  SarkaS (02.04.2012 14:17)

i kdybych… se měla stát jeho Robinem. Carlie, vážně nevážně, že? :D TO bylo jak na houpačce chvíli vtipno, pak až napjatelno, zakončeno brilantním odbouratelnem... S čím přijde š příště?

zuzka88

16)  zuzka88 (01.04.2012 22:35)

Tak tohle vypadá dost dobře. Měla jsem určitá očekávání, která se vůbec nevyplanila a jsem tumu ráda. Tohle je mnohem, mnohem lepší. Jsem moc zvědavá, jak to bude pokračovat. Tak šup sem s další

15)  Snuffy (01.04.2012 22:12)

Paráda, super! Těším se na další dílek!!!

Lenka326

14)  Lenka326 (01.04.2012 21:55)

Wow, myslela jsem, že na téma NM už nejde nic originální vymyslet, ale spletla jsem se! Edward, který si prožívá své další období samozvaného mstitele? A co ten jeho chlad při setkání s Bellou? Ta mě moc příjemně překvapila, moc se ti povedla, jako policajtka, žádná ubrečená a odevzdaná chudinka. Taky se mi líbí, že je pořád v kontaktu s Cullenovými, kašlou na Edwardovo přání, zmizet jí ze života. Major Jazz mě pobavil.
Náherně jsi to rozhrála, a co teď? Moc se těším na pokráčko.

Fanny

13)  Fanny (01.04.2012 20:27)

Ty jo tahle Bella je mi víc než sympatická. Sice ji to vzalo, ale díky Alice a Jasperovi udržela kontakt se svou rodnou a má chladnou hlavu. A tenhle Edward je mi taky dost sympatický, možná... možná víc než dost. Jen jsem nepředpokládala, že se objeví tak brzy... Ale teď se asi zase nějakou dobu neukáže, že?
Opravdu bravurná povídka a jsem moc, moc zvědavá na další kapitolky.

Nosska

12)  Nosska (01.04.2012 18:23)

Carlie, to je táááák hezkej nápad
Moc se těšim na další

Marcelle

11)  Marcelle (01.04.2012 17:16)

Zajímavé a určitě jistě ještě bude

Bosorka

10)  Bosorka (01.04.2012 16:10)

A ještě - tenhle "temný" Edward Já mám pro tyhle zkažený hochy nějakou slabost - nebo je to dané dnem cyklu?

ireen

9)  ireen (01.04.2012 16:01)

Carlie, nemám slov! DĚKUJU!

Hanetka

8)  Hanetka (01.04.2012 15:48)

Tak na tohle budu vážně netrpělivě čekat. To se mi fakticky moooooooc líbí! Carlie, máš můj neskonalý obdiv. Tleskám!

1 2   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek