Sekce

Galerie

/gallery/thumbs/neodch%C3%A1zej.jpg

O ou… není sama a přitom je sama.
(Velká omluva za výluku na trati s dodávkou kapitoly ;-)).


- současnost -

„Edwarde, ztrácíš mě, ztrácíš sebe…“ vidím své rty, jak mu němě spílají, zatímco v zrcadle zkoumám, jestli jsem už neztratila i já samu sebe.
Chci říct… kolik takových odchodů můžu vydržet?
Kolik ušlechtilých důvodů? Kolik podobných keců?
A i když teď už nikdy nebudu sama, jsem o to osamělejší. Teď tě postrádám dvojnásob. A ty to ani nevíš. Ale… změnilo by se něco, kdybys věděl?

Kde jsi? Co se chystáš udělat?
Vrátíš se někdy? A budeš to pořád ty?

- před 14 dny -

První věc, kterou Edward udělal, když jsme ráno opět tak nějak - hm, nabyli vědomí - bylo, že nás přesunul do hotelu. Pak do jiného. Do jiného města. Jiného státu.
Ne, aby setřásl policii, ale aby setřásl svou rodinu.
Týden jsme byli jen my dva. Spolu. Konečně.
Žádné vážné rozhovory, žádná zodpovědná rozhodnutí, žádné myšlenky na budoucnost, a někdy - hm, žádné myšlenky obecně.
Zbyla jen vyznání, utišení hladu našich srdcí, duší, těl.


- před týdnem -


„Ať mi tu neházíš prasátka, švagrová,“ poškleboval se Emmett mé snaze o nanesení lesku na rty, zatímco on řezal zatáčky.
Zakoulela jsem na něj očima do zpětného zrcátka a ucedila: „Že to říkáš zrovna ty.“
Mezi stromy občas vykouklo slunce a Emmettovy ruce na volantu diamantově zazářily.
Zachechtal se: „Počkej, to byla narážka na ty prasátka? Jezdím jako prase? Tos nezažila Edwarda, když…“
„Nechtěl bys zpomalit?“ broukl rozladěně Edward a ochranitelsky mě k sobě přitiskl.
„Nechtěl,“ zazubil se na nás řidič.
„Já ti říkal, že si máme vzít z letiště taxíka,“ zamumlal Edward trpitelsky do mých vlasů.
„Jenže švagrová má vkus a navíc je chytrá, takže jí došlo, že jaksi neznáte souřadnice Batmanovy jeskyně,“ pokýval Emmett důležitě hlavou.
„To vám to vážně ještě připadá vtipný,“ ohradil se znovu ten můj upír, který se ve chvíli, kdy cestující nadšeně tleskali pilotovi za hladké přistání, proměnil v bručouna, protože náš svobodný honeyweek skončil.
„To si nemůžete najít jinou přezdívku,“ zavrčel ještě.
Pohladila jsem ho po ruce, ale to mu nestačilo, mrkl na mě a jedním rychlým loupežným přepadením si ukořistil polibek.
Emmett se zasmál Edwardově poznámce a ucedil: „No, byla tu jedna dost trefná stoletá přezdívka,“ v té chvíli si všiml naší aktivity a dodal: „jenomže ta už, hádám, neplatí, co, švagrová?“ Lascivně pozvedl obočí.
„Emmette!“ vyštekli jsme na něj s Edwardem unisono.
„Dobře, lidi, sorry, ok, vážná věc tahle láska, je mi to jasný,“ zvedl dlaně, jako by se vzdával.
„Volant!“ zavrčel na něj Edward. „A co pořád máš s tou švagrovou,“ poznamenal ještě.
„No ne, počkej, Edwarde, chceš mi říct, že před svatbou?“ hrál Emmett zhrozeného a přitiskl si dlaně prozměnu na ústa.
„Drž volant a pusu,“ zamumlal Edward hrozivě, „nebo jedeš zbytek cesty v kufru!“


Emmett se nenechal vyvést z konceptu, ležérně chytil jednou rukou volant, zatímco druhou ladil rádio.
„Emme, co to zase?“ Edward už zuřil.
„Švag… Bello, Edward je fakt formát, hele, já to prásknu, jo, on ti objednal písničku na přání,“ řinula se z Emmetta slova jako káva z kafemlejnku.
Edward zamrkal a ztratil řeč a já nevěděla, co si o tom myslet. Ale to už moderátor ohlásil další písničku a věnování, které souhlasilo s tím, které avizoval Emmett.
Peter Cetera začal pět svou Glory Of Love a mně to začínalo být jasné, tohle by Edward nikdy nevybral.
Rozesmála jsem se, vtiskla Edwardovi polibek a zašeptala: „To jsem nevěděla, že je Emmett takový romantik.“
Edward se poprvé od našeho návratu k rodině znovu usmál, když kontroval: „A já nevěděl, že je taková baba.“
Emmett vydržel být uražený jen za další zatáčku, pak se zazubil a pokoušel dál své štěstí u bratrovy trpělivosti, tentokrát předstíráním zpěvu.

- před dvěma dny -


„Jak to myslíš, že jsi netvrdil, že jsi přestal lovit zločince?“ přeskočil mi rozčilením hlas.
„Bello,“ snažil se mě pohladit po noze a i když to interiér jeho auta moc neumožňoval, uhnula jsem.
„Ne, žádná Bello, musíme si promluvit, Edwarde,“ zatvrdila jsem se.
Mlčel, jen klouby jeho rukou zbělely, jak zesílil stisk dlaní na volantu.
„Přestal jsem s pitím lidské krve, ne s touhle prací,“ ozval se potichu.
Udělalo se mi nevolno. Několikrát jsem se nadechla.
„A hodláš s ní někdy přestat?“ zachraptěla jsem.
„Bello, to je…“ začal zdráhavě.
„Hlavně neříkej složité, prosím tě,“ prskla jsem.
„Lásko, promluvíme si o tom v klidu, později, ano?“ prosil mě a jeho dlaň konejšivě stiskla mou.
Vytrhla jsem se mu a zaúpěla: „Zastav!“
„Miláčku, probereme to doma, slibuju,“ zkusil to ještě.
Sevřela jsem oběma rukama jeho ruku na řadicí páce a zaúpěla: „Ne, zastav, je mi zle!“
Možná si to ani neuvědomoval, ale jak narůstalo napětí mezi námi, tak se zvyšoval i tlak jeho nohy na plynový pedál. Volvo projíždělo zatáčky ve zběsilém tempu.
Vypotácela jsem se z auta, ale nakonec stačilo jen dřepnout a sklonit hlavu mezi kolena.


Když jsem ten nejhorší nával rozdýchala, opřela jsem si o auto, které bylo oporou mým zádům, i hlavu a vzdychla.
Edward mi položil dlaň starostlivě na čelo: „Bello, co můžu udělat?“
Zvedla jsem k němu oči a usmála se: „Zrovna teď po mně nechtít žádnou konverzaci. Byla bych v nevýhodě, je mi tak špatně, že se nechci ani hádat.“
„Tak to musí být hodně zlý,“ broukl mi pobaveně do ucha, když mě sbalil do náruče a uložil na zadní sedadlo. „Promiň,“ políbil mě na čelo. A v tom jednom slově byla – jak jsem vyrozuměla – omluva jak za rychlou jízdu, tak za to, že se nevzdal svého stylu života. Své práce, jak tomu říkal.
„Edwarde, to bude ok, jen potřebuju, aby se pode mnou země chvíli nehýbala, za pár minut můžeme jet, jo?“ mumlala jsem už se zavřenýma očima.
Odhrnul mi vlasy z čela a zašeptal: „Dobře, zamkni se, já si skočím na krátký lov, za pět minut jsem u tebe, ano?“
„Hm,“ poslechla jsem, protože jsem věděla, jak dlouho už se nekrmil, a jak blízko mi teď musí být. Jak blízko jeden druhého potřebujeme mít.


Nevolnost už skoro přešla a já se přesunula opět na sedadlo spolujezdce a vyladila topení na maximum.
„Čtyři a půl minuty,“ ozvalo se mi u ucha.
Blaženě jsem otočila hlavou a strnula.
Edward spěchal, takže mu chyběla obvyklá „kultura stolování“. V jednom koutku úst mu zůstala stružka krve, která dávala tušit, že jeho svačinka ač fastfood byla rozhodně bio.
Co mě však šokovalo víc, jak moc mě to místo fascinovalo. Přímo magicky mě přitahovalo. Než jsem si stihla uvědomit, co dělám, moje rty to místo ochutnaly.
Když jsem se od Edwarda odtrhla, bylo na něm, aby šokovaně hleděl na má zabarvená ústa.


Odehrávalo se tu cosi nad mé chápání. Překvapilo mě, jak krev – pravděpodobně srny – chutnala. Provinile jsem střelila pohledem k Edwardovi a uvědomila jsem si ještě jednu věc, teď teprve jsem ho opravdu chápala, tu směsici potěšení i viny, které musel cítit, když zabíjel proto, aby žil - a když zabíjel zvířata, aby nemusel zabíjet lidi.
Bylo v tom i něco žhavého, hladově jsem se vpila do jeho rtů a vychutnávala si chuť Edwarda samotného teď okořeněnou něčím, co probouzelo netušené hloubky mé vášně.
„Jak ti je?“ zašeptal, když se mi konečně trochu zklidnil dech.
„Teď už báječně,“ přiznala jsem. Pořád jsem na patře cítila zbytky té dříve nepoznané chuti.
Teprve ona skutečně umravnila mou nevolnost.


-


„Bello, v tom autě,“ začal Edward opatrně.
„Edwarde, já nevím, proč jsem to udělala,“ skočila jsem mu do řeči a uhnula pohledem.
Seděli jsme proti sobě v naší ložnici, v naší posteli. V dalším domě, který koupili Cullenovi a o němž neměla policie zatím tušení.
Teď mi celá ta situace přišla komická, potřásla jsem hlavou a přiměla Edwarda, aby přešel ze sedu do polohy pohodlnější, pro něj, i pro mě. Sklonila jsem se k němu. „Prostě jsem jen měla chuť, na tebe,“ zašeptala jsem už do jeho rtů.
Na okamžik zaváhal, ale pak se tomu také poddal.
Ale oba jsme věděli, že byla vyslovena jen polovina pravdy. Říct však nahlas, že jsem měla chuť nejen na něj, ale i na tu tmavočervenou tekutinu, bych nedokázala, to bych si to totiž musela přiznat - a na to jsem byla ještě příliš zmatená.


- současnost -

Existují drogy, které vyvolají závislost hned po první dávce. Existují také drogy, které už po pár dávkách nevratně poznamenají mozek, myšlení. U mě obě tyhle množiny vytvořily průsečík v místě, kde tak neodolatelně voněla krev. Zvířat. Ale i krev lidských dárců.
Začala jsem šílet z toho, jaké pomatené sny se mi začaly zdát, jaké šílené představy jsem v nich měla, protože všechny směřovaly k tomu, jak zvrácené jsem najednou měla chutě. Než Carlisle přišel na to, že chutě jsou v tomhle stavu normální – a jsou zvláštní jen do té míry, jako je zvláštní tenhle stav sám.
Právě dneska mi slavnostně předal těhotenský průkaz. I když zřejmě nenastane situace, kdy bych se s ním vytasila a bude sloužit jen pro naše soukromé záznamy a… pro Edwarda. Ačkoliv jsme oba zdraví, přeci jen nemůžu čekat obvyklou „čekací dobu“, spíš turbo verzi.
Možná bys měl, tatínku, rychlost své „mise“ přeladit taky na vyšší otáčky
, usmála jsem se v duchu.
U srdce mě ale zabolelo. Protože jsem intuitivně vytušila, že kdyby mohl, tak už je zpátky. Říkal, že mu to zabere den.
Slíbil, že to bude poslední akce.
Přísahal, že už mě neopustí… A z hloubky duše vím, že nelhal. Tak kde je?


-

Uplynul týden a jediné, co jsme o Edwardovi věděli, bylo jedno velké déjà vu. Už zase střídal simkarty, auta, místa pobytu.
Jedinou zprávu, kterou jsem od něj dostala, byla v den, kdy se měl vrátit. Byla jak ze špatného filmu o první lekci angličtiny. On je ok, doufá, že my jsme ok, má ještě jeden job, ale brzy se vrátí a vše bude ok.
Kdyby byl člověk, řekla bych prostě, že byl opilý, když tuhle SMS psal, jenže v případě jeho druhu… připadala v úvahu pouze opilost lidskou krví a tu jsem si nechtěla připustit.
Není možné, aby do toho znovu spadl, do kolotoče závislosti na krvi, na likvidování zla v lidském světě.
Ne po tom, co jsme k sobě znovu našli cestu…


-


„Pořád nevidím jeho rozhodnutí,“ povzdechla jednoho večera Alice.
Jasper jí povzbudivě stiskl ruku a do druhé vzal mou. „Schovává se před námi,“ přitakal smutně. Kolikrát už tohle zažili?
„Ano, ale… je to jiné než předtím,“ zasmušila se upírka a na čele se jí vyrýsovala vráska, jak se na to snažila přijít.
Vytřeštila oči: „Je tam clona! Není to stejné, jako když svá rozhodnutí skrýval Edward, teď jako by jeho rozhodnutí něco stínilo.“
Rozrušeně opřela své dlaně o Jazzovu hruď a vydechla: „Já myslím, že s Edwardem něco nebo někdo je a je to jeho práce.“
Jasper rozčileně vstal: „Vsadím se, že znám i jméno chůvy, která se bratříčka ujala.“
Rozbušilo se mi srdce. Já tedy nechápala vůbec nic.
Esmé mě konejšivě objala a přisedla ke mně na gauč na místo, které uvolnil Jasper.
„Bello, dýchej,“ promlouvala ke mně.
Věnovala jsem jí unavený úsměv. Zhluboka nadechnout se budu moci, až bude Edward zpátky. Protože k tomu je potřeba nejdříve hluboký výdech. Úlevou.


„Aro,“ vyslovili současně Carlisle s Emmettem. Jasper přikývl.
Emmett protočil oči a zasmušile ucedil: „Co po Edwardovi ta mumie chce?“
„Třeba to není Aro,“ pípla jsem, ale bylo mi jasné, že se jen chytám stébla, aby mě ten oceán beznaděje, který se kolem mě rozprostřel, nepohltil.
Emmett se na mě smutně zadíval a sarkasticky broukl: „Kéž by, švagrová. Jenže dřív nebo později se to dalo čekat. Když se Edward rozhodl hrát si na Divoký západ, bylo jasné, že se to šerifovi jednou začne zajídat.“
Přitiskla jsem dlaň na ústa, abych zdusila vzlyk, a druhou ruku jsem automaticky ochranitelsky položila na to momentálně nejstřeženější a nejopečovávanější místo - pod srdcem. Jediný důvod, proč ještě jím, spím, když jinak pro mě všechno umřelo.


„Ale proč chce Edwarda teď? Vždyť už s tím přestává,“ přemýšlela nahlas Esmé.
„Možná právě proto,“ povzdechla Rosalie.
Carlisle přikývl: „Pro nějaký účel ho potřebuje mít Aro právě tak temného, jaký byl. Protože kdyby ho opravdu chtěl potrestat za to, jak se nápadně choval, už by to udělal. Tady půjde o něco jiného.“
„Něčím ho vydírá, něco po něm chce,“ vzdychla Alice.
„Musíme ho najít,“ sevřela jsem Jasperovu ruku.
„Najdeme Bello, než provede něco, co už nepůjde vzít zpátky,“ přitiskl mě k sobě.

-

O pár dní později se nám podařilo vystopovat některé signály o tom, kde se Edward zdržuje.
Jenže to mě neuklidnilo.
I když už nebylo pochyb o tom, kdo jsou nyní Edwardovi kumpáni, či možná jeho zaměstnavatelé, únosci, vyděrači, bylo to horší než nevědět nic.
Na pár dní byl ve Volteře.
Nyní jeho kroky směřují do Rumunska? Proč?

-

Bylo to už 10 dní po Edwardově zmizení.
Krátce před pátou ranní zazvonil Jasperovi telefon. Neznámé číslo od příliš známého volajícího. Tak krátký hovor, aby se nedaly vysledovat GPS souřadnice místa, odkud volá.
„Edwarde, víme, že tě vydírají. Nedělej to, ať už chtějí cokoliv!“ vyštěkl na něj Jasper, sotva Edward vyslovil své „ahoj“.
„Ne, to máš sakra pravdu, že tomu nerozumím. Nejsi na to sám, určitě to půjde vyřešit jinak!“ Slyšela jsem dál Jaspera domlouvat bratrovi.
„Běž někam, jasně, že na ni dáváme pozor, ale neměl bys na ni dávat pozor ty? Aha, promiň, to bys musel svůj zadek přesunout k ní, ke svý ženě,“ podával si ho dál Jazz.


Nevím, zda za to mohlo rozrušení nebo běžná ranní nevolnost, ale i když jsem zoufale chtěla vrhnout se na Jasperův mobil, musela jsem si místo toho pospíšit objímat porcelán.
„Je… jo, Bella je v pořádku,“ odpovídal zřejmě Jasper na bratrovu otázku. „Ne, no… jen, něco na ní asi leze.“
„Spíš už vlezlo,“ podotkl neslušně Emmett.
„Dám ti jí k telefonu… musíš, hlídají, aha, Edwarde, ale!“ přeskakoval Jazzovi rozčilením hlas. „Zavěsil,“ zavrtěl potom znechuceně hlavou.


„Mám mu to napsat?“ zahleděl se na mě pátravě.
Pokrčila jsem smutně rameny. Takhle jsem si oznámení, že bude otcem, zrovna nevysnila. Takhle jsem si ho nepředstavovala.
Navíc jsem nevěděla, co to způsobí. Co když pak udělá nějakou hloupost? Něco, co ho ohrozí ještě víc?
Srdce se mi sevřelo strachem a úzkostí o něj. I když jsem si myslela, že víc už se bát nemůžu.


A pak pípla SMS na mém mobilu. „Miluju tě,“ stálo ve zprávě z utajeného čísla, na něž již nešlo odpovědět.
A já tebe. Vás oba… Prosím tě, neudělej nic, co by ti ublížilo – fyzicky, nebo zranilo tvou duši tak, že bys s tím nedokázal žít.


Povídky od Carlie

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Carlie

11)  Carlie (04.03.2013 20:43)

Jalle: Já vím, já vím , straší mě to ve snech , jednou snad bude opět ta správná psavá a dokončím, ale zatím mi to moc nepíše ;-) (a nemyslí :D) Díky za návštěvu

Jalle

10)  Jalle (28.02.2013 20:58)

taká skvelá poviedka a nedokončená, to je hriech! a ešte nedokončená v tom najlepšom!

eMuska

9)  eMuska (22.04.2012 12:37)

ach nervy, to je mi otecko...

Marvi

8)  Marvi (21.04.2012 12:56)

Teda ty na ně nakládáš... jen co je pravda. Jestli tohle dobře dopadne si netroufnu hádat, jen budu doufat, že ano. A pokud Edward narazí na Bellu upírku jsem zvědavá jak bude reagovat, beztak nějak přehnaně. Snad zase neuteče...
Krásná kapitola

ireen

7)  ireen (20.04.2012 23:14)

Další úžasná kapitolka!!! Srdce mé nedočkavé zaplesalo, když se objevil další dílek!!!!

Díky!

Lenka326

6)  Lenka326 (20.04.2012 22:07)

Říkala jsem si, že na šťastné konec je příliš brzy. Krásně se sblížili, ale... ale Edward stejně odešel. A teď se jim do života připletli Volturiovi, to neznačí vůbec nic dobrého. Moc bych chtěla, aby byl Edward doma s těhotnou Bellou, ale nevím, jestli by se to měl dozvědět zrovna teď, aby to nezneužili Volturiovi. Od nich nečekám nic dobrého.
Moc se těším na další dílek, doufám, že výluka na trati už je vyřešená a teď pošupem plnou parou.

5)  viki (20.04.2012 22:00)

Pěkné !

Fanny

4)  Fanny (20.04.2012 14:41)

Volturiovi To nevěstí nic dobrého. A Bella... Že by Nessie? Oni se o ní nesmí dozvědět, takže zatím asi ani Edward... Zase se to komplikuje.

Clea

3)  Clea (20.04.2012 13:55)

To jsem teda zvědavá, jak to bude pokračovat dál. Doufám, že to bude stále tak zajímavé a napínavé
Že by Edward měl vyřídit rumunský upíry? ;)
Těším se na další kapitolu

Marcelle

2)  Marcelle (20.04.2012 13:12)

Zamotalo se to . Co bude dál se snad dozvím co nejdřív Díky

SarkaS

1)  SarkaS (20.04.2012 12:35)

JEžíš, oni se z tohi srabu nikdy nevyhrabou? Věřím to Carlie! Vidím ten hepáč v dálce, tak nás k němu úspěšně nasměruj a drž kurz, jasné?

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Edward & Bella