Sekce

Galerie

/gallery/thumbs/neodch%C3%A1zej.jpg

Bonnie a Clyde… ;-), ale hlavně zachovat klid.

 

 


Edward

Až na konci ulice, když se mi smekla noha na rozbité střešní tašce a já se v poslední chvíli zachytil okapu, mi to došlo. Jak hloupé je, že tu visím uprostřed noci málem jako netopýr. Že nevím, kam jsem zamířil. Kam pospíchám, kam utíkám - jako malej kluk. Před čím.
Věděl jsem jen jediné. Ona si zaslouží lepší život.
Pro ni i pro mou rodinu bude lepší, když budou o mém současném „životním stylu“ vědět co nejmíň.
O počtu mých obětí. O těch desítkách očí, které na mě němě křičí, kdykoliv semknu víčka.
O žízni, která každým dnem sílí a která mě ponouká k tomu, abych se choval jako zvíře.
O moci, kterou cítím, když rozhoduju o životě a smrti. Když krůček po krůčku, kousek po kousku odstraňuju zlo z tohohle světa. Z Bellina světa. Aby jí už nikdy nic neublížilo. Tak jako já…


Tím to začalo v Seattlu. Když jsem s pomocí Samovy smečky zlikvidoval Victorii, kterou jsem před tím půl roku jen s mizerným úspěchem stopoval, a když jsme vyhladili její klan novorozených, zbývalo jediné - úkol, který byl propadlištěm rovnou do očistce.
Bylo jen chabou výmluvou, že někdo to musel udělat. Ano, někdo musel odstranit i ty, kteří teprve dokončovali přeměnu, protože už za malou chvíli mohli být svému okolí nebezpeční. Bylo jich příliš mnoho a Carlisle s rodinou byli příliš daleko, aby se jich mohli ujmout. K mé smůle byla příliš daleko i Volterra, anebo od všeho dávala ruce pryč.
Pro mě v tom však nebyl rozdíl. Tak jako tak jsem na to byl sám a hodlal jsem si ten pohár hořkosti vypít do dna. Zasloužil jsem si to.
Byl jsem to já, koho zapřísahali, před kým se plazili po kolenou - a kdo byl jejich soudcem i katem. A oni přitom byli nevinní… ještě nevěděli, že mohou být krvežíznivými bestiemi. O co lepší jsem byl já? Co mi dávalo to právo? Po třech dnech utrpení čekali jiný konec.
U některých bych s jistotou nedokázal říct, jestli byli víc lidmi nebo upíry, byli uprostřed své přeměny.


Po první desítce se uvnitř mé hlavy přehodila výhybka. Už jsem jen neuklízel po Victorii, už jsem si svou moc užíval. Konečně po půl roce odloučení od Belly jsem našel smysl své existence. Konečně jsem pro ni mohl udělat něco dobrého.
Chuť krve, chuť vítězství, chuť vlastní nepřemožitelnosti, kdo ví, co z toho mi spustilo přes oči tu šarlatovou clonu nejvíc. Viděl jsem rudě… Před očima jsem neměl nic jiného než zlo, které je potřeba smést z povrchu zemského.
Nic než krev, kterou musím prolít. A kterou si zasloužím. Na zdraví, Edwarde, na tebe, tvou mizernou novou kariéru!
A i když mě čas od času zastihlo v mém dlouhém tripu - opilosti mocí, krví, upírstvím samotným – vystřízlivění, stačilo se prostě jen znovu pořádně napít, utopit v litrech rudé tekutiny to otravné svědomí, zbavit svět další zkažené lidské bytosti, další temné duše a tím se možná trochu vykoupit.
Ironií bylo, že si právo vyslovovat rozsudky smrti uzurpoval někdo, kdo sám duši neměl…


Teď jsem prožíval jedno takové násilné vystřízlivění, a proto jsem nedokázal snést tu představu, nechtěl jsem, aby o tom všem, co jsem provedl, věděla moje rodina příliš mnoho. I když jsem ve svých vlastních očích už neměl žádnou cenu, nemohl jsem zklamat Carlislea víc, než už se stalo, nemohl jsem zklamat Esme. Nemohl jsem je ranit. Proto jsem se k nim už nemohl vrátit. Já už nebyl jeden z nich, nebyl jsem jako oni.


Z mého rozpoložení mě na chvíli rozptýlil pohyb pode mnou. Zápas ženy a muže. Jediným plavným skokem jsem stanul před tou lidskou zrůdou. Smrděl koksem. Překvapil jsem ho a žena měla tolik duchapřítomnosti, že využila toho, že už nesvírá její vlasy a utíkala ke svému autu.
Hnusné představy té žumpy myšlenek přede mnou, jeho plány na „romantický“ večer se ženou, na kterou si počíhal za hospodou, jsem nehodlal trpět už ani vteřinu.
Když jsem se však na něj vrhl způsobem, který byl mé upíří podstatě nejbližší, zarazil jsem se. Moje zuby stiskly jeho krční tepnu jen na dobu nezbytně nutnou. S odporem jsem ho od sebe odstrčil a zády jsem se svezl po špinavé omítce opuštěného domu. Oči jsem vytřeštil do tmy před sebou, jako bych v ní mohl najít odpovědi na otázky, které mě nenechaly oddechnout a dorážely na mě jako roj divokých včel. Vysvětlení pro nemoc, která najednou zachvátila moji mysl, a skoro bych přísahal, že rozbušila pod hrudním košem sval, který ačkoliv byl před pár měsíci resuscitovaný, tehdy a tím spíš dnes neměl právo na život…


Nepoznával jsem se, zatím nikdy jsem se od oběti neodtrhl, dokud bylo čím se krmit… Zpočátku to vždycky bylo těžké, ale čím déle jsem žil na téhle „dietě“ a čím víc té prokleté tekutiny jsem prolil svým hrdlem, tím lehčí to bylo, tím ve větším rauši jsem se ocital, tím déle jsem pak dokázal udržet svou mysl zvířecí, prázdnou, bez vzpomínek a citů.
Krev na mě v nadměrných dávkách působila doslova jako droga. Utlumila moje lidství. Vypnula ho.
Jenže dávky bylo třeba zvyšovat. Protože ty mezistavy vystřízlivění byly pak o to ničivější.


Frustrace z potřeby, která nemohla být ukojena způsobem, na který jsem tolik navykl v posledních měsících, mě donutila hrdelně zavrčet a svou bezmoc jsem pak vybil v lese daleko, daleko za městem, kam jsem odvezl mrtvolu, která se právě připsala do mé neslavné statistiky. A bylo to poprvé po mém odchodu z Forks, kdy jsem vzal opět zavděk krví býložravce.
Bylo to celou dobu nad slunce jasnější… i když mám pořád šílenou chuť na lidskou krev, ta potřeba už je menší, stačilo nadechnout se opět Belliny vůně a to důvěrně známé bolestné sevření v mém hrdle utlumilo mou novou zvrácenou zálibu. Bellina vůně, její hlas, její úsměv… byly metadonem mé závislosti… ne, Bella samotná byla tou závislostí a já jen celou dobu hledal mizerné náhražky za něco, co se nahradit nedá. A když mi chtěla říct, že… To přepnulo něco uvnitř mě zase do životaschopnějšího režimu. Schoval jsem tvář do dlaní.


Nemám ale žádné právo být jí nablízku.
Jsem monstrum. Jestli jsem jí nebyl hoden před tím, jak bych mohl být teď, po tom všem? Jak by mi mohla odpustit, když si nedokážu odpustit sám? Ach Bello, lásko… nikdy jsem ti neměl zkřížit cestu.


-


Bella

Vůbec se mi nechtělo opustit tohle místo. Odejít z prostoru, který jako by dýchal Edwardovou aurou. Nepočítám-li Edwardovu krátkou zastávku předchozího večera, bylo to nejblíž, jak jsem mohla tomu svému nezdárnému upírovi se zlomenou duší být.
Své otálení, další minuty v těch dvou pokojích, které tu měl Edward k dispozici, jsem si neopomenula patřičně racionálně zdůvodnit. Rozhodně tu přeci nejsem kvůli tomu, že zhluboka vdechuji jeho kouzelnou vůni, týrám se pohledem na knihy, které měl v rukou… Překvapilo mě, že vůbec čte - pak mi něco vyprávěj o tom, že nemáš duši, Edwarde, těžce jsem vzdychla.
Ale zpátky k tomu rozumnému důvodu, proč tu pořád zevlovat - třeba najdu nějakou stopu, něco, co by mi napovědělo, jak se Edwarda dopátrat. Nemá nějaké stálé místo, kam se vrací ze svých „misí“?
Copak Batman nevlastní nějaký temný hrad? Spokojila bych se i se zámkem… Je fakt, že bych se spokojila i se zámkem na kolo, kdyby dokázal spoutat nohy tomu neposednému upírovi. Ach jo.


Místo kýženého sladkého domova mého sladkého upíra jsem ale našla něco, díky čemuž by se ve mně teď ani celá Volterra krve nedořezala.
Nejen osamělé mstitelské výpravy, Edward měl opět rozehranou i vyšší hru.
Téhle ligy jsem se bála. Z poznámek, které mu tu kdosi zanechal, jsem pochopila, že se Edward opět infiltroval do nějaké organizace, která však měla ve stanovách ručení za život klientů omezené. Dokonce tohle s. r.o. zavánělo i možností honosit se titulem mafie. I když jsem si byla vědoma Edwardovy nerozbitnosti, stejně však ta nebezpečná půda, na kterou se opět pustil, způsobila zemětřesení mé už tak dost otřesené mysli.


-


Donutila jsem se na to chvíli nemyslet, v čemž mi byl ochotně nápomocen i můj žaludek, který si velice dobře všiml, že v upířím bytě snídani nedostane.
S kelímkem dvojitého espressa, protože cokoliv jiného by teď bylo příliš slabou útěchou pro to silné kafe, které jsem kolem Edwardovy osoby musela strávit, jsem vykročila z kavárny.
Aroma životabudiče mi skoro dokázalo vyvolat na tváři záchvěv úsměvu.
Zamžourala jsem do ostrého světla ranního slunce.
Vzápětí jsem vyjekla.


Než jsem se stihla rozkřičet, ocitla jsem se opět v temném průčelí jakéhosi domu. Opět proklatě blízko chlapovi, který by si tolik zasloužil nafackovat, ale zrovna u něj by to bylo gesto zbytečné a bolestivé (navíc pro nesprávnou stranu). Znovu jsem tu stála jako solný sloup s jeho dlaní na svých ústech.
Němě artikuloval: „Neboj.“ a: „Potichu.“ a, než jsem byla schopna mrknout, už mě za ruku táhnul uličkou ke svému autu.
Beze slova jsem nastoupila a on se rozjel nejprve velmi pomalu – aby nezpůsobil velký hluk, jak jsem se později dovtípila – a teprve když se ocitl na hlavní ulici, pneumatiky zakvílely.
„Už jsi v bezpečí,“ pronesl najednou.
Můj překvapený pohled se střetl s jeho očima, v jejichž bezedné noci jsem se ztratila. Byly temné - vzrušením z útěku, z napětí, z mé přítomnosti?
„Sledujou tě,“ smutně vydechl. „Už od té chvíle, co jsi odešla z mého bytu,“ dodal tiše, jako by se bál, že mu tu začnu hysterčit.
Jenže já se zmohla jen na: „Aha.“ Protože ve stejnou chvíli mi došlo i to, že mě celou tu dobu sledoval i on.


Edward se vrátil ke své oblíbené činnosti. Mlčení. Jen teď nebylo zlověstné, spíš jsem z něj cítila nezbytnou potřebu. Vypadalo to, že Edward něco horečnatě zvažuje, plánuje. Až po chvilce mi opět věnoval pohled a klukovsky nesmělý úsměv.
„To kafe mě mrzí, až budeme pryč z NY, koupím ti jiné,“ spustil úplně nelogicky na banální téma. Dokud to nezmínil, ani bych si neuvědomila, že mé vymodlené double vytváří na dlažbě před jednou kafeterií cosi podobného Rorschachovým obrazcům.
„To… nevadí,“ dostala jsem ze sebe jen. Zatím jsem nebyla schopna složitějších rétorických projevů, zcela mě zaměstnaly náročné myšlenkové operace a stále se zrychlující kdovíkolikatakt mého srdce.
Co to má znamenat? Zůstane se mnou? Kam mě veze? Kde mě nechá? A zůstane tam se mnou? Před kým mě schovává? Před kým utíkáme? A budeme utíkat pořád spolu? Zůstane už se mnou?


„Edwarde,“ zachraptěla jsem a honem si odkašlala.
Vycítil napětí v mém hlase a otočil se na mě s obavou vepsanou ve tváři.
„Jestli mě stopovala policie, pak asi předpokládali, že…“ a teď jsem se zasekla. A to jsem myslela, že mám svou řeč důmyslně připravenou tak, že mě nic nezastaví. Jenže jsem to hlavní nakonec nahlas říct nedokázala.
Smutně se na mě usmál a potvrdil mé domněnky: „Že patříš ke mně a přivedeš je za mnou.“
Zachvěla jsem se, když to vyslovil za mě, ta silná tři slova: „Patříš ke mně.“ Rychle jsem se opanovala a vážně přikývla: „Pak jim ale vysvětlím, že nevím, jak tě najít a jen jsem na tebe náhodou narazila,“ drmolila jsem a snažila se, aby do mého hlasu nepronikla ani kapka výčitek a bolesti, které jsem cítila. Vždyť bych ani nelhala, nevím nic o jeho příštím pobytu. Dost možná už nevím ani nic o něm samotném…
Edward se zahleděl z okna a když pak promluvil, jeho hlas byl o oktávu hlubší: „Jenže tě nesledovala jen policie.“
Když mě ticho v interiéru hrozilo rozdrtit, povzdechla jsem ironicky: „Tvůj zaměstnavatel.“
Edward sebou trhl, ale očima dál fixoval vozovku před sebou. „Dalo by se to tak říct,“ kapituloval nakonec.

„Promiň,“ šeptl najednou a pevněji sevřel volant. „Nevěděl jsem, že si mě budou chtít prověřit. Když jsem na to přišel, bylo pozdě. A tys byla v nesprávný čas na nesprávném místě. Zase…“
Nesnesla jsem pohled na jeho najednou strnulý výraz, když se utopil ve vzpomínkách, a honem jsem začala plácat: „A ještě jsem policajtka. Sice bez diplomu, ale v tomhle asi nediskriminují.“
„Bello,“ oslovil mě s bolestným povzdechnutím stále pohroužen do vzpomínek.
Chvilku to vypadalo, že má na jazyku – nebo, zadoufala jsem si pomyslet, i na srdci - něco jiného, ale pak jen potřásl hlavou.
Vzala jsem si tedy slovo opět sama: „Jen nechápu, jak…“
Vděčný za změnu tématu mi skočil do řeči: „Odposlech policejní vysílačky. To nedělá Cortésovým chlapům žádný problém. Víc mě překvapuje to, jak je dobrá policie v téhle čtvrti. Někde jsem musel udělat chybu, někdo mě musel vidět.“
„Já nic neřekla,“ považovala jsem za nutné vyslovit to.
Jen zavrtěl hlavou, jako bych ho tím, že si myslím, že by mě byl schopen podezírat, urazila.
Honem zaplašil mé obavy: „Policie je v téhle čtvrti prostě mimořádně rychlá. Dokonce ti už stihli dát i přezdívku.“
Překvapeně jsem zamrkala: „Vážně?“
Hřejivě se na mě usmál a protočil oči: „Jasně, Batgirl.“ Přejel konečky prstů po mé tváři.
Začervenala jsem se víc nad tou nečekanou důvěrností a srdečností, než nad přezdívkou samou.
Příliš rychle si uvědomil, co dělá, a ruku zase stáhnul. Společně s ní zmizel i úsměv z jeho tváře. Opět jsme se pohroužili do mlčení.


„Máš u sebe v motelu něco, co bys nemohla oželet?“ ozval se najednou chladně.
Překvapeně jsem rozhodila ruce. Jak ví, že bydlím v motelu? Počkat, jak zněla otázka? Co bych nemohla oželet? To se vážně musí ptát? To, na čem mi opravdu záleží, není v motelovém pokoji - to mám teď nablízku a přitom tolik nedosažitelné…
Edward to upřesnil: „Vrátit se půjde jen těžko.“
Stejně jsem nic nechápala.
„Zatracený provoz!
zavrčel sám pro sebe. To šedé Mondeo dvě auta za námi,“ dodal a stiskl čelisti.
„Ah,“ prudce jsem se otočila a viděla to, co on zřejmě celou tu dobu.
„Bello, skloň hlavu. Ať se děje cokoliv, nezvedej ji. A pořádně se drž,“ vydal úsečné rozkazy a plynový pedál pozdravil podlážku jeho Volva. Kapotu vozu brzy ozdobily dlouhé šrámy, to když si Edward uměle vytvořil cestu skrz popelnice. Svištěl úzkou ulicí mezi dvěma domy a díky téhle zkratce na moment setřásl naše pronásledovatele.


Nevím, jak dlouho jsme auto takhle trápili. Plyn, brzda, plyn… Když jsme se dostali na okresní silnici, měla jsem tendenci úlevně vydechnout.
Tady už nebyl provoz tak velký, bylo možno víc zrychlit. Jenže bylo také možno – protože už jsme byli z dosahu městských kamer – zkrášlit chudinku Volvo i kulkami velké ráže…


Byla to hra na kočku a myš. Vzdálenost mezi auty chvilku utěšeně narůstala, aby se vzápětí prudce zmenšila.
Upířím reflexům by sice nebylo možno dlouho konkurovat, motor našeho auta však zasáhla jedna nešťastně odražená kulka, chladič teď pracoval na menší výkon a motor se hrozivě přehříval…


„Bello, musíme se jich zbavit nadobro,“ promluvil na mě Edward napjatým, ale vzhledem k situaci nepřirozeně klidným hlasem. Nevím, jestli mě jen nechtěl děsit, nebo to, co jsme teď zažívali, patřilo k jeho každodennímu stereotypu, ale neměla jsem čas to analyzovat.
Vzápětí totiž doplnil: „Za chvíli budeme na mostě přes řeku. Strhnu řízení, abychom tam spadli. Jen pokud si budou myslet, že je po nás, budeme mít pokoj. Až ti řeknu, pořádně se nadechneš a chytneš se mě, jak nejsilněji dokážeš, rozumíš? Voda bude ledová, ale dostanu tě ven co nejdřív. Budeš v pořádku. Slibuju.“
Dech se mi zrychlil, ale přikyvovala jsem, že rozumím každému slovu.
„Důvěřuj mi,“ pohladil mě hřbetem dlaně po tváři a já si skousla ret.
„Věřím,“ zašeptala jsem. Jak bych mohla nevěřit? Miluju tě…


Řeka byla obrovská a po deštích rozbouřená. Dokonalé místo pro předstírání vlastní smrti. Dokonalé místo, kde zemřít opravdu…
Edward ještě víc zrychlil, abychom hladce rozrazili zábradlí a jakmile měl volné ruce, strhl si mě do své náruče, jednou rukou se zapřel o strop auta a druhou si mě k sobě pevně přitiskl. Všechno jsem to vnímala, i když to nemohlo trvat víc než pár vteřin.
Nejdřív bylo všude hrozně hluku, skřípal ohýbaný kov zábradlí i auta, hučela voda, to jak se vlny řeky tříštily o ostré kameny na jejím dně. A pak všechno utichlo. Auto se ponořilo překvapivě rychle, hladina se nad námi zavřela a mně připadalo nemožné, že by nás ze své pasti ještě někdy propustila.
Nakonec čelní sklo nevydrželo tlak vody a ta se obrovskou rychlostí začala valit do auta. To už jsme ale plavali směrem k hladině. Nad ní jsme se však vynořili až o dobrých pár metrů dál. Řeka si s námi pohrávala, dravý proud nás unášel a kdyby mě Edward nedržel, síla řeky by mě od něj už dávno odtrhla.


Do kůže se mi zabodávaly miliony ledových jehliček a chlad vody mi zužoval dech. V porovnání s teplotou řeky sálal Edward jako stáložárná kamínka.
Už jen napůl při vědomí jsem cítila, jak mě pevné paže táhnou na břeh. Jak se ocitám v milované náruči.
Chtělo se mi spát.


Slyšela jsem jeho konejšivé: „Bello. Je tu značená cesta k nějakému srubu horské záchranné služby. Vydrž, holčičko, buď tu se mnou…“
A k čemu to bude, když ty se mnou stejně nezůstaneš
, chtělo se mi křičet. Ale na to jsem byla příliš slabá, a tak jsem mu spílala jen v myšlenkách.


Nemusela jsem mít extra vyvinutý šestý smysl, aby mi došlo, že kdyby se o mě teď nemusel Edward postarat, už dávno by byl na cestě zpět do města. Aby z Jablka vyrval jeho prohnilé jádro. Aby udělal Cortésově klanu „personální audit“, při němž by doslova padaly hlavy…
Znovu o něj přijdu, pomsta je silná soupeřka, té moje láska konkurovat nemůže.

 

Nedokázala jsem na to myslet, ne teď, dokud jsem ho měla nablízku. Ne teď, dokud moje bezbrannost způsobuje, že mě nemůže opustit… A s tou myšlenkou mě v pudu sebezáchovy opustilo mé vědomí.


Povídky od Carlie


předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Carlie

19)  Carlie (20.04.2012 10:45)

Díky moc vám všem!!!
A omlouvám se, že teď bude 2 x chybět jmenovitá děkovačka, jsem v poklusu, k další kapče jsem se ale už dokopala

Bye

18)  Bye (07.04.2012 14:40)

Edwardova pasáž... Bella ho z toho musí dostat!!!
"Copak Batman nevlastní nějaký temný hrad? Spokojila bych se i se zámkem… Je fakt, že bych se spokojila i se zámkem na kolo, kdyby dokázal spoutat nohy tomu neposednému upírovi. Ach jo."
Jo! Já chci, aby Edward sídlil na nějakém hradě! Ale nakonec to asi bude spíš ten zámek na kolo, co?
"díky čemuž by se ve mně teď ani celá Volterra krve nedořezala." :D :D :D
"plynový pedál pozdravil podlážku jeho Volva. Kapotu vozu brzy ozdobily dlouhé šrámy," To je koncert, Carlie!
Chjo, takže teď mají v patách policajty i mafii? Nebo už někoho setřásli? Opuštěný srub, říkáš? Takový romantický místo ;)

17)  viki (06.04.2012 01:14)

Byla to nádhera ! Děvče, děvče jak ty to děláš, že jsi tak dobrá !!!

Twilly

16)  Twilly (05.04.2012 10:36)

Ať žije práce!!! Aneb, ať pracují ostatní, já si budu číst ... Ale na druhou stranu, Olouši, ty moje mrňavá blond perlorodko s talentem větším, než Emmettův... EGOstroj :p (tssss na co ty hned nemyslíš ). Je zde tolik pasáží, které by bylo jednodušší rovnou překopírovat, ale umíš si představit ten koment? No to by vypadalo!

Jsou to momenty, co mě zasáhly, jako Alicin podpatek nohu nepřítele - náhodou, jak jinak :

Ironií bylo, že si právo vyslovovat rozsudky smrti uzurpoval někdo, kdo sám duši neměl…

Copak Batman nevlastní nějaký temný hrad? Spokojila bych se i se zámkem… Je fakt, že bych se spokojila i se zámkem na kolo, kdyby dokázal spoutat nohy tomu neposednému upírovi. Ach jo. - neuvěřitelné spojení tvých mozkových neuronů


Z poznámek, které mu tu kdosi zanechal, jsem pochopila, že se Edward opět infiltroval do nějaké organizace, která však měla ve stanovách ručení za život klientů omezené. - MAGNIFICO


„To kafe mě mrzí, až budeme pryč z NY, koupím ti jiné,“ spustil úplně nelogicky na banální téma. - naprosto jednoduchá, leč dokonalá scéna

Edward ještě víc zrychlil, abychom hladce rozrazili zábradlí a jakmile měl volné ruce, strhl si mě do své náruče, jednou rukou se zapřel o strop auta a druhou si mě k sobě pevně přitiskl. Všechno jsem to vnímala, i když to nemohlo trvat víc než pár vteřin. - čéče, já taky!!!

... A mnohé jiné písmenka, slovíčka, věty, perly... alá Caloušek

Nemusela jsem mít extra vyvinutý šestý smysl, aby mi došlo, že kdyby se o mě teď nemusel Edward postarat, už dávno by byl na cestě zpět do města. Aby z Jablka vyrval jeho prohnilé jádro. Aby udělal Cortésově klanu „personální audit“, při němž by doslova padaly hlavy… - ANO, tohle je typický OLOUŠEK!!!! Tohle bych poznala i kdekoliv a kdykoliv!!!

zuzka88

15)  zuzka88 (04.04.2012 22:56)

Moc, moc a moc dobré.

SarkaS

14)  SarkaS (04.04.2012 22:51)

Bellin pud sebezáchova naštěstí zachraňuje situaci, ve správných chvílích přestává fungo at a jindy se zase rychle snaží převzít kontrolu nad tělem. Kdo by to byl řekl, že budu nejvíc obdivovat zrovna ten :D

Nosska

13)  Nosska (04.04.2012 22:25)

Takže teď bude Batgirl zachraňovat Batmana:D Neohroženě se postaví proti bandě newyorkskech mafiánů. Už se nemůžu dočkat

Lenka326

12)  Lenka326 (04.04.2012 22:02)

Když jsem četla Edwardovu pasáž se vzpomínkami, říkala jsem si, že z tohoto vlaku se asi už nedá vystoupit. Ale on to dokázal! A zachránil Bellu a možná i sám sebe. Aspoň v to doufám. A doufám, že láska bude silnější než pomsta.
Úžasný díl, moc se těším na další.

11)  Snuffy (04.04.2012 21:41)

Zamilovala jsem se! Další povídka, na které jsem závislá!!!

10)  MayaMystery (04.04.2012 21:37)

Marcelle

9)  Marcelle (04.04.2012 21:22)

Ta hudba Edwardovi myšlenky nádherně podkreslila, tuhle písničku miluju. ... A napsala jsi to moc hezky

ambra

8)  ambra (04.04.2012 21:12)

OMG, hudbu jsem si naštěstí pustila až teď, vrahu!!!

ambra

7)  ambra (04.04.2012 21:10)

Teda Carloušku! Ta Edwardova část!!! :'-( :'-( :'-( To je takovej trumbelín tragickej . Když si představím, jak popravoval ty Victoriiny "děti", tak mám chuť ti za tuhle vizi naplácat, to už nedostanu z hlavy :'-( . Bože, miluju, když jsou upíři fakt upíři.

A ano, geniální pasáž s "mou značkou heroinu". Propojila jsi to neuvěřitelně - Steph nám řekla, že zvířecí krev upíry polidšťuje, tys to obrátila a dotáhla se "závislostí" na Belle . Jsem v rauši!
No a to finále... Kobru jsem si užila (bolí mě nohy od brždění ), ale stejně jsem úplně štajf z toho, že už jsem u něj v náručí. Teda Ty. Teda Bella vlastně;) .
Bože můj, Edward Cortézobijec! Bojim!!! Doufám, že nemají mezi gorilama upíry!!!
Děkuju, jsi úžasná!

Marvi

6)  Marvi (04.04.2012 21:08)

Jo tak moje teorie se můžou jít zahrabat :D :D :D :D
Edwardovo vysvětlení mi zodpovědělo otázky proč to vlastně dělá. A jsem moc ráda, že je cesta zpět. Nejspíš bude trnitá, protože oba to jsou paličáci, ale naděje je.
A moc se mi líbí tempo přidávání, kdyby zůstalo nadále vůbec bych si nestěžovala... Ale samozřejmě že si i počkám na další kapitolky, nechám to zcela na tobě. ;) ;) ;)

Fanny

5)  Fanny (04.04.2012 21:06)

Že by se probral? a nebo, jak si myslí Bella, vykonává jen nejnutnější a potom vyrazí učinit spravedlnosti opět za dost.

ireen

4)  ireen (04.04.2012 20:58)

Uáááááw, skvostné!!!!!



Děkuju za příjemný večer!;)

eMuska

3)  eMuska (04.04.2012 20:38)

počuj, ty si jaká akčná! až som si zamazala obrazovku od čokolády a rozmazávali sa mi písmenka (nie, že by som ju teraz večer jedla, že... )
som nadšená! fakt, toto je perfektné!

2)  Inoma (04.04.2012 20:37)

Jak ty to děláš, že jsem po každé kapitole napnutější a napnutější? Bylo to krásný a akční a jen mám strach, že se kvůli svému "svědomí" ji donutí opustit.

Bosorka

1)  Bosorka (04.04.2012 20:20)

Olouši!
Už jsem se bála, že Edward klesl tak hluboko, že návrat na "hladinu" není možný....ale povedlo se! I když se při tom i s Bellou musel vrhnout do rozbouřené řeky.
Moc se těším, jak bude o ní pečovat v tom srubu

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still