13.07.2014 [07:30], Agule99, Povídky jednorázové, komentováno 6×, zobrazeno 2536×

Dejme tomu, že sice není Valentýn, ale zkuste si představit, že je všude sníh, romantická atmosféra... Jak s tím naloží zamilovaná Bella, která je sice stydlivá, ale má plán, jak někoho sbalit? A co když ten někdo je Edward?

Přeju příjemné čtení,

*A.99*

Nenapsaný dopis

„Já nevím, jak to napsat! A hlavně, co napsat!“ kvílela jsem zoufale na Sofii. Ta zvedla hlavu, probodla mě vražedným pohledem, který nebyl ani tolik vražedný, zato spíš roztomilý s jejíma pomněnkově modrýma očima (které jí strašně závidím, když už jsme u toho) a odvětila: „Hele, když o tom tak přemýšlím, víš, že být tvojí nejlepší kamarádkou je docela oběť?“ nadhodila jen tak do vzduchu a znovu zapíchla hlavu do mojí peřiny.

„Nepruď a radši mi pomoz.“ Otočila jsem se na kolečkové židli kolem dokola a zastavila se směrem k oknu. Venku byla tma jako v pytli, do toho chumelilo a mrzlo, až praští. Ale to mi bylo srdečně fuk, protože zítra je Valentýna a já pro něj nic nemám, ksakru s mým básnickým střevem, které nemám snad už od narození.

„Ježíš, tak mu napiš třeba: ´Milý Edwarde, líbíš se mi. Bla, bla, bla. Tvoje tajná ctitelka,´“ zamumlala ospale Sofie.

„Jasně, nebo mu taky můžu rovnou strčit pod nos svatební oznámení, ne?“ zabrblala jsem jako odpověď.

„Trochu vděku bys taky mohla projevit!“ ozvalo se odněkud z peřin. Momentálně měla štěstí, že ji nevidím, protože je zavrtaná v mojí dece. Byl vidět jen chumel blonďatých vlasů, který byl rozhozený všude po mojí posteli. Vraždící náladičku mám vždycky, když mi něco nejde. A jelikož geny jsou holt geny, tak jsem šikovná po svých rodičích asi jako hrom do police. Takže se to děje celkem často.

Podívala jsem se koutkem oka na hodinky. To krátké zjištění, že se blíží půlnoc, mě ani nepřekvapilo, protože odvedle se už asi hodinu ozývalo Charlieho hlasité chrápání. Spíš jsem zůstala civět na hodinky a přemýšlela nad tím, že už hodinu a půl se snažím smyslet něco normálního, čeho se nezalekne a neuteče jako splašený zajíc. Má to vůbec cenu?

Pak jsem si v duchu představila jeho tvář – a uznala si za pravdu. Jo, má to cenu. Ty jeho rty, vlasy, božská tvář…

„Bells?“ ozvala se tak trochu přidušeným hlasem Sofie, když se ode mě dlouho neozývaly žádné narážky, urážky, skučení a ani nic jiného. Pak očividně zvedla hlavu, protož její další otázka byla srozumitelnější.

„Bello? Jsi v pořádku?“ zeptala se zmateně Sofie. Já to všechno vnímala jenom hodně z dálky, protože jsem pořád musela myslet na něj, na jeho božskej zadek, napasovanej v těch černých uplých kalhotách, co tak rád nosí, na jeho všechno…

„Ne, nejsi,“ zamumlala jen tak k sobě. Ráda bych řekla něco ve smyslu „Já to slyšela!“, ale byla jsem fakt mimo realitu a zírala kamsi do dálky, která měla představovat jeho obličej.

Musela jsem vypadat fakt hodně divně, když už jí to dohnalo k tomu, aby vstala a zamávala mi rukou před obličejem. Dobrým směrem, protože mi zaclonila můj výhled a já konečně pro ni, moc brzo pro mě, procitla, dá-li se to tak říct.

„He?“ Byla moje jediná reakce na rozcuchanou, mávající a šklebící se Sofii.

„Myslela jsi na něj, co?“ zeptala se smířeně Sofie, už zase sedící na posteli. Usoudila, že už jsem mimo, a proč se zbytečně namáhat, že. Já se rozhodla neříct jí pravdu. Moje motto je: zatloukat, zatloukat, zatloukat dokud je to možné!

„Eee… Ne?“ otočila jsem konec věty do otázky, abych trochu ulehčila svojí provinilosti.

„Máš u koutku pusy slinu,“ odvětila odevzdaně a zase napůl spící Sofie.

„No jo, no jo, myslela, vzdávám se. Stačí?“ přiznala jsem poměrně rychle, jako když rychle strhnete náplast, abyste si ušetřili bolest, a poraženě zírala na Sofii, která se v duchu, ale mírně i navenek radovala. Její vítězoslavný úsměv nebylo možný přehlídnout. A najednou je vzhůru…

„Vážně si myslíš, že nepoznám, když lžeš? Bello, známe se od dvou let, obávám se, že ještě ke všemu tak špatná lhářka jako ty, mě neoblafne,“ řekla pak vědoucně. Její chytrolínský výraz stál za to, takže jsem se rozchechtala na celé kolo a nemohla přestat. Konečně hodiny potlačovaného zoufalství vybuchly, dá se říct, že ještě dobře, koneckonců lepší než záchvat pláče.

Nakonec se stal zázrak a já se přestala smát, záplavu mých hnědých vlasů po celém obličeji, ale už v pohodě, v rámci a mezí a možností.

Sofie na mě jen koukala, výjimečně hlavou nezapíchnutá v peřinách, obočí obě zvednutá. Pak sebou plácla na postel se slovy: „Mě z tebe jednou šibne, holka!“

„Neber si to osobně, ale ty už šibnutá jsi, protože bys jinak se mnou nepřežila, to musíš uznat,“ podotkla jsem.

„Hmm,“ zabručela. „Tak co teda uděláme s tím tvým milosrdným vyznáním?“ dodala pak.

„No, to neví nikdo. Heh, ale stejnak je blbost psát to, protože na počítači to není romantický, fuu, a můj rukopis pozná každej. To je, jako kdybych do závorky, za ten typicky neoriginální podpis ´Tajná ctitelka´ napsala: ´Mimochodem, jsem to já, Bella, ta která se před tebou vždycky ztrapní.´“

„Romantický, pff,“ odfrkla si mezitím Sofie.

„Ale je to pravda, na Valentýna navíc to romantický být musí! Ale zpátky k věci. Já to psát nemůžu a počítač taky nepřipadá v úvahu. Nechceš to napsat ty?“ prohodila jsem jen tak do vzduchu. Sofie se posadila, zvedla obočí a řekla.

„A ty uškrtit nechceš?“ odvětila a plácla sebou zpátky. Vždycky když u mě spí tak se uvelebí na posteli a nedostane jí z ní ani buldozer.

„Hm, ne?“ pousmála jsem se.

„To mám brát jako otázku, nebo odpověď?“ zabručela už zase rozespale.

„Ber si to, jak chceš-“ nakousla jsem, ale ona se zvedla a naznačila škrcení. I přes to, že to byl vtip, jsem značně vyděšeně vyjekla.

„Ne, ne, neškrtit!“

„Tak vidíš, že na intonaci záleží, a že není všechno jedno,“ prosadila si svojí. Já jí to jen odkývala, duchem nepřítomná. Jak to mám sakra udělat? Zbývá jediná možnost. Nic mu nepsat. Žádný přáníčko, dopis ani nic jinýho. Prostě mu to budu muset říct z očí do očí.

***

„Nastal den D! Co den, hodina. Takže, ehm, oprava. Nastala hodina D! Hodina posledního zúčtování! Hodina…“ pronášela zpěvavě Sofie. Zavrčela jsem na ní, aby ztichla.

„Hele, když už jsi mě donutila tohle udělat, mohla bys mě alespoň podpořit, hm?“ probodla jsem jí pohledem. Zatvářila se ublíženě.

„Naopak, já ti pomáhám! Snažím se to zlehčit,“ odvětila uraženě.

„No jo, no jo, ale moc mi to teda nepomáhá. Spíš mi to připomíná to, co se chystám udělat – vlastní popravu!“ prskala jsem všude kolem. Vážně jsem měla nervy nadranc, a to její zlehčování mi to naopak zhoršovalo. Fuu. Celá jsem se klepala, jako kdybych měla zimnici, ale zimou to fakt nebylo. I když možná trošku, protože ještě pořád sněžilo. Při pohledu na mě se člověk buď zděsí anebo ho přepadne lítostivá nálada. Rudej nos jako Santův sob Rudolf, uši taky a k tomu ve tváři výraz nejhoršího utrpení. Jo, celá já.

„Musíš to brát jako teď, nebo nikdy, protože buď k tobě něco cítí, anebo ne. A ty musíš doufat v tu lepší možnost, že cítí, Bells,“ řekla mi Sofie s úsměvem a povzbudivě mi stiskla rameno. Jasně, buď mě chápe anebo jí přepadla lítostivá nálada, kterou už jsem zmiňovala. Ale trefila se. Přesně tohle jsem teď totiž potřebovala slyšet. Nadějně jsem se nadechla.

„Tak jo, já to nějak zkusím. Jdeme do třídy?“ nabídla jsem jí, hlavně kvůli tomu, abych ukončila tuhle konverzaci. Přikývla a my se vydaly od mého červeného náklaďáčku, kde jsme celou dobu stály, do třídy.

Ještě tu nebyl, ale to pro mě nebylo překvapením. Většinou chodil pozdě, zaslechla jsem něco o tom, že bydlí až za městem. Sundala jsem si kabát a pověsila ho na věšák, stejně tak Sofie a šla na svoje místo. Seděly jsme hned dvě lavice za ním, takže jsem na něj mohla zírat celou hodinu, což se učitelům zrovna nelíbilo. Naštěstí mě Sofie vždycky zachránila tím, že mi do ucha šeptala správné odpovědi. Nebo si alespoň myslela, že jsou správné. Kolikrát už se stalo, že mi učitel sdělil, že nemám papouškovat Sofiiny stejnak špatné odpovědi, anebo větou „Pan Cullen nemá na zádech obrazovku“, když jsme se dívali na film, čemuž se třída víc než ochotně zasmála, a já nezklamala a zrudla jako malina. Zatřepala jsem hlavou a vyhnala z hlavy tyhle myšlenky.

Vyndala jsem si věci na stůl a rozespale padla na židli, zrovna když vešel do dveří. Dech se mi zadrhl a srdce ho napodobilo. Ještě štěstí, že jsem si zrovna sedla, protože kdybych stála, tak tady sebou seknu, jak se mi klepaly nohy. Pokud by se to tak dalo říct, tak jsem se doslova roztékala. A bylo mi strašné horko, potila jsem se najednou jak blbec. No, jestli jsem před tím u auta nabrala nějakou odvahu, tak teď byla neznámo kde.

Tvářila jsem se jako při bolestech hlavy a břicha dohromady a marně doufala, že si mě nevšimne. Jako na potvoru se otočil mým směrem, usmál se a mírně pohnul hlavou, čímž naznačil kývnutí. Já se jen křečovitě zašklebila, úsměv do toho měl opravdu daleko. Když se otočil zpátky a ladně si sednul, vydechla jsem úlevou.

„Zatím žiješ, ber to takhle,“ zašeptala ke mně potichu Sofie.

„No, po tom, co si s ním promluvím, tak buď budu v sedmém nebi, anebo umřu studem, vyber si,“ odvětila jsem potichu zpátky. Když jsem domluvila, měla jsem pocit, jakoby mě zaslechl, protože se napnul a napůl otočil, ale pak to vzdal a zase mě okázale ignoroval.

Normálně bych stáhla obličej do smutné grimasy, no, teď jsem byla víc než ráda, že si mě nevšímá, protože barvy obličeje jsem střídala jako na semaforu. Nejprve zelená, pak fialová, červená, zakončeno bledou.

„Bells, výdech, nádech, ano? Ty to zvládneš,“ řekla Sofie, snažíc se, aby to znělo povzbudivě, ale v očích se jí zračily obavy o mě. Jenom jsem kývla a pak jsem jí zdánlivě klidným hlasem řekla: „Jasně. Bude to v pohodě. Ale neboj, zatím mi Heimlichův hmat dávat nemusíš,“ dodala jsem, když jsem spatřila její bojácný výraz.

Následující hodina mi utekla příšerně rychle, asi tak, jako když se na něco vážně netěšíte. Profesorka angličtiny vešla do dveří, pozdravila, my ji samozřejmě, a ani jsem se nenadála a začalo znovu zvonit. Zaskučela jsem, protože jsem věděla, že je to tady. Další hodiny s ním nemám, takže ho musím zastavit teď a tady.

Společně jsme se zvedly a vydaly se ke dveřím, kde jsem se zastavila, abych ho mohla zastavit hned ve dveřích a Sofie pokračovala o kus dál, kde na mě počká. Viděla jsem jí ještě hodně zřetelně, stála jen o kousek dál na trávníku, který byl momentálně zasypaný hroudami sněhu.

Budova se pomalu vylidňovala, jak se všichni přesouvali na další hodinu, nakonec jsme tam zbyli jen my dva – já a Edward. Věděla jsem, že nemám moc času, protože se sem brzo začnou lidi trousit na další hodinu. Už byl skoro venku, když jsem mu dala ruku na rameno, s úmyslem ho zastavit. Sotva jsem se ho ale dotkla, hned jsem ji zase stáhla, protože byl strašně ledový, navíc jako bych od něj dostala ránu elektrickým proudem. Vypadalo to, že to pocítil taky, protože sebou maličko cukl. Když jsem na něj dobrou minutu zírala, aniž bych něco řekla, promluvil on.

„Potřebuješ něco?“ vyslovil jemným sametovým hlasem dvě slova, z jeho božských rtů znějící jako hotové chvalozpěvy.

„Eee… Já…“ načala jsem větu, když v tom jsem se zarazila, protože jsem za jeho zády spatřila Sofii, jak zuřivě gestikuluje a všelijak mává rukama, k tomu otvírá pusu, jakoby jí šlo o život a pak mi došlo, že se mi snaží napovědět. Musím přiznat, že kdybych tenkrát nebyla tak nervózní, už bych padala na zem v křeči smíchu.

Takhle jsem se jenom nervózně usmála a věnovala pozornost zase Edwardovi, který měl povytažené jedno obočí, což znamenalo, ve volném překladu, že na něco čekal. A pak mi došlo, že jsem mu nedopověděla větu. Zkusila jsem to znovu, a v tom jsem znovu spatřila Sofii, která mi napovídala, dokonce ochotně přišla o kus blíž, a prostě jsem po ní opakovala.

„Ehm… Já… bych… se tě chtěla zeptat…“ nedořekla jsem znovu, protože zrovna v tu chvíli se zasekla, nevěděla, co a ani jak mi to má naznačit, takže jsem se samozřejmě sekla i já, přitom zírající někam do dáli, což mu muselo být divné.

Otočil se a Sofie, která si zrovna vzpomněla a začala znovu mávat rukama, ztuhla uprostřed pohybu, s pusou otevřenou dokořán. On se nejdřív podíval zpátky na mě, pak zase na ní a pak zase na mě, načež se k ní vydal. Ona splašeně couvala, až došla k zasněženému trávníku, kde škobrtla, ale ustála to – bohužel kvůli jedné malé chybě ji tak brzo dohnal. Měl ve tváři poměrně naštvaný výraz, ale nadechl se a najednou byl klidný. Já za ním cupitala jako ocásek, a když před ní zastavil, tak jsem to nečekala a málem zabrzdila nosem o jeho krk.

„Všiml jsem si toho, že je Bella jaksi nervózní, když mluví, ale myslím si, že jí nemusíš napovídat, Sofie, nemám pravdu?“ promluvil sametovým hlasem, aby prolomil ticho, které samozřejmě na moment nastalo.

Trochu jsem se zastyděla, když to dořekl, ale spíš jsem se musela křečovitě pousmát nad Sofií. Jen mu to odkývala a pak omámeně zašeptala: „On zná moje jméno…“ a pořád na něj zírala.  A pak kdo tady upadá do transu nebo nedejbože slintá. Pff.

Připadala jsem si jako v takové té bublině, kolem nás bylo hluku dostatek, ale přitom nastalo šíleně trapné ticho.

„A mimochodem, tu pusu zavři, nebo ti tam něco vletí,“ podotkl Edward, přičemž jí jemně, ale rychle, až její zuby o sebe cvakly, přiklapl bradu, kterou měla skoro až na zemi zpátky. To už na ní bylo vážně moc a se slovy: „On se mě dotkl!“ se sesula do sněhu. Chtěla jsem jí jít pomoc, aby třeba neprochladla, ale Edward dal přede mě ruku a řekl:

„Neboj, bude v pohodě, spadla do měkkého, a navíc je teple oblečená, takže ani neprochladne – ne za tu chvíli, co si promluvíme. Pokud vím, chtěla jsi mi něco říct, ne?“ navázal znovu na minulou konverzaci. Jestli jsem se trochu uvolnila, mezi tím, co mluvil k Sofii, tak teď jsem se zase klepala jako ratlík.

„Eee, já…“ vyžbleptla jsem.

„Ty?“ opakoval.

„Já bych…“ Výborně, slovo po slovíčku, Bellinko, jako v mateřské školce. Bože, proč jsem tak neschopná?

„Ty bys?“ opakoval znovu mírně pobaveným hlasem

„Já bych chtěla…“

„Ty bys chtěla?“

„Nech už sakra toho! Já bych ti chtěla něco říct, tak a máš to!“ zavřískla jsem na něj. Kupodivu jsem toho ani nelitovala, protože jsem konečně ze sebe dostala alespoň půlku toho, co mu potřebuju. On se naštěstí jen pousmál tím jeho zvláštním pokřiveným úsměvem a nekomentoval to.

„A co to bys potřebovala?“ zeptal se, aby mě nakopnul. Jo, a tady je jádro problému. Jak mu to říct, sakra?

„Mám pro tebe otázku a potřebuju, abys na ni, prosím, odpověděl upřímně,“ nakousla jsem to.

„A?“ vybídl mě.

„Líbím se ti?“ vyhrkla jsem rychle, abych to měla za sebou. Sakra, ne, špatně, špatně, špatně! Hloupá Bella, hloupá!

„Teda, já to tak nemyslela… teda myslela…“

„Jsem zmatený, a to se nestává často. Ehm, vážně teď nevím, jestli teda mám odpovídat, nebo nemám odpovídat, hehe,“ zasmál se nervózně a povytáhl obočí.

„Ano. Jasně. Určitě!“ vyhrkla jsem. Zase špatně, já jsem nepolepšitelná!

„No, hm, a mám teda fakt upřímně, říkáš? Tak teda,“ odmlčel se, „ne, nelíbíš se mi,“ domluvil a sklopil oči, jako by něco skrýval, jako by to ještě nebylo všechno, ale já už tady skončila. Když to řekl, moje srdce puklo na dva kusy, a pak na čtvrtiny, na osminy, až z něj zbyly jen malé kousíčky, které ještě k tomu zašlapal do země.

„Aha. Tak- tak j-jo. Tak teda, já asi… půjdu,“ zašeptala jsem zrazeně, i když ani ne tak moc, protože přesně tohle jsem čekala. Vzápětí jsem se začala se otáčet, abych mohla zmizet, co největší rychlostí to šlo, a on tím pádem neviděl ty krokodýlí slzy, co se mi valily do očí. Když už jsem přestala doufat v nějaký zázrak, chytl mě jeho ledovou rukou za paži a otočil si mě zpátky. Tentokrát jsem se neodtáhla a ani on neudělal výjimku a nepustil mě.

„Isabello Marie Swanová, jak už jsem řekl, nelíbíš se mi,“ nadechl se a já, kdyby neměl tak železný stisk, už dávno beru nohy na ramena – protože s každým dalším slovem se mi do toho, co zbylo z mého srdce, zabodávaly další a další jehličky. Pak pokračoval: „Ne, nelíbíš. Ale to proto, že od první chvíle, co jsem sem nastoupil, moje srdce začalo znovu bít, do té doby nebilo, ale jakmile jsem ji spatřil, tak začalo. Začalo znovu bít pro jedinou dívku mé existence. Pro tebe. A proto se mi nelíbíš. Já tě totiž miluju. A od první chvíle, co jsem tě uviděl, jsem toužil udělat přesně tohle.“ A pak se sklonil a naše rty se konečně setkaly, a já měla pocit, jakoby mi to srdce nikdy nezlomil.

„Úúú, to je tááák romantický!“ ozvalo se za Edwardovými zády a já uviděla mojí vzdychající a áchající nejlepší kamarádku, pořád sedící ve sněhu. Odlepila jsem se pomalu od jeho rtů, podívala se nejprve na něj, pak na ní a oba jsme si nahlas povzdechli: „Sofie!“

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

6)  SestraTwilly (20.07.2014 19:23)

No dobre teda,ste v presile,ale dala som si to ešte raz a podľa mňa to nie je také jednoznačné....
ale páčilo sa mi to

5)  Kate (20.07.2014 13:40)

Jé! To byla ale pěkná oddechovka! Líbí se mi tvůj styl vyprávění! Takové příjemně hravé.

4)  Agule99 (20.07.2014 13:00)

Reny: Pochopila jsi to správně
*A.99*

2)  SestraTwilly (13.07.2014 18:23)

Počkať,takže ona sa mu nepáči,ale on ju aj tak miluje? Nie je to zvláštne a trochu rozporuplné? Nejak mi unikla pointa Ale oceňujem snahu a konečne si dala niečo,čo mi vyčarilo úsmev na tvári

1