Sekce

Galerie

/gallery/slon.jpg

Sen na houby

Pod zavřenými očními víčky mi rozverně tancovaly záblesky sytě červené, pronikavě oranžové a oslnivě žluté. Závojem mihotajících se řas se stůj co stůj snažilo protlačit svou cestu neústupné světlo.

Sluneční paprsky zatvrzele protékaly titěrným a stejně tak i nepřiměřeně vysoko do zdi zasazeným oknem a svou pouť zakončily na mém nahém břiše, kde se táhly pruhy stínu, jež vytvořili nekompromisní strážci okenních tabulek v podobě mříží.

Zmatená jsem pohledem zabloudila zpět k tomu neznámému oknu, abych jej od něj po chvíli odvrátila a věnovala svou plnou pozornost té temné stísněné místnosti.

Stíny ji obklopovaly ze všech stran, s každou vteřinou se ke mně vytrvale přibližovaly, hrozíc, že mne pohltí. Vzduch byl těžký, vydýchaný. Okno postrádalo jakoukoliv páčku, madlo, kliku, cokoliv… A ty mříže… skoro jako ve vězení… nebo v nemocnici… nebo v obojím…

Zrádná tíseň a vtíravý strach se mi usídlily na hrudi, obtěžkaly mé bytí, pomalu mne stahovaly dolů. Dolů, přesně tam, kde jsem strávila celé měsíce… jen já, strach… a tma…

Ve snaze zmizet z povrchu zemského, zmizet všem z očí, přetáhnout přes sebe neviditelný plášť z vlastní kůže, jsem se se zrakem upřeným k mým trýznitelům zahalených v kápích stínu pevně přitiskla ke zdi. Namísto s prázdným a dutým chladem němého zdiva jsem se však setkala s chladem naprosto opačného rázu. S chladem, který ve mně vždy evokoval blažený pocit nebezpečného bezpečí. Bezpečí, které se stalo nebezpečným právě svou absencí v bezcílném bloudění mou osamělou existencí.

Stíny mi byly s každým mělkým nádechem s každým trhaným pohybem hrudníku stále blíž. Náhlá panika, má věrná přítelkyně do nepohody, mne přiměla utopit mé přetrvávající noční běsy v tak povědomé sladké iluzi. V tak povědomě sladké, však neméně kruté iluzi.

Jenže ta chladná ruka, která se kolem mne ovinula v ani ne tak ochranitelském jako spíš majetnickém gestu, byla až překvapivě reálná. Po všech těch nocích, kdy jsem se bez přestání snažila v hlavě vyvolat co nejvěrnější obraz jeho tváře. Po všech těch nocích, kdy jsem pomalu ale jistě selhávala. Po všech těch nocích, kdy jeho tvář postupně zahalovala neprostupná mlha. Po všech těch nocích, kdy mi zůstaly už jen jeho oči. Zprvu vřelé a plné citu, postupně však podlehly šířící se lhostejnosti.

Ne, má představivost byla po všech těch nocích plných křiku příliš opotřebovaná, aby mi zajistila útěchu v podobě jeho chladu. Pochyby ve mne stále vzrůstaly, když mne zcela nepřipravenou zastihl mlaskavý zvuk a chladivé cosi, které šířilo vlhkou stopu po mém krku.

Co to? Mokrá houba?

Ten příjemný chlad, který mne obklopoval, snad ještě zesílil a chladná ruka si mne přitáhla blíže ke svému vlastníkovi.

„Ed- Edwarde?“ zašeptala jsem bojácně, ve strachu, že svou sladkou iluzi s podivnými způsoby vylekám a přijdu i o ni.

Namísto odpovědi se mi ona zmiňovaná ruka k mému údivu přemístila z pasu na hruď, zvědavá dlaň bez zaváhání uchopila mé ňadro a nakonec jej stiskla společně se vzrušeným výdechem směřovaným k mému uchu.

S nevýslovným zděšením jsem si pomalu začala uvědomovat vlastní nahotu, když mne z rozjímání vytrhly tak známé rty, které náhlé obklopily můj ušní lalůček.

To přece není možné… Edward… on přece odešel… už mne nechce… zanechal mne v lese mému vlastnímu osudu… slíbil, že… že už se nevrátí…

„C-co… co se to děje?“ dožadovala jsem se vysvětlení.

„To, co se děje teď, není nic v porovnání s tím, co se teprve bude dít…“ ozvalo se mi netrpělivě u ucha.

„P-prosím?“ vykoktala jsem. Jestli mi někdo rychle neřekne, co se tu děje, tak asi přijdu o rozum.

„Netřeba prosit, lásko, tentokrát to vidím na nový rekord, vážně…“

Další mlaskavý zvuk a mokrá stopa, tentokrát až ke klíční kosti. V náhlém uvědomění po nečekaném doteku ničeho jiného než Edwardova jazyka na mé pokožce pokryté husí kůží jsem se vymrštila do sedu a v tomto procesu setřásla o jeho rovněž nahé stehno, které se bůhví kdy usídlilo mezi těmi mými.

„Belo, jsi v pořádku?“

„To poslední, co jsem, je v pořádku! Co se to děje, Edwarde? Tys… řekl jsi, že už mě nechceš... nechal jsi mě v lese a… proč jsme oba nazí?!“

Bylo toho na mě moc. Nic nedávalo smysl. Tohle nezvládnu. Sbalila jsem se do klubíčka, abych zakryla svou nahotu, báze dlaní si zatlačila do očí. Nic nedávalo smysl. Ne, tohle nezvládnu.

„Šššš, lásko, to je v pořádku, ty jsi v pořádku… budeš v pořádku,“ začal mě konejšit, když z postele s krajně nepohodlnou matrací stáhnul prostěradlo, přehodil mi ho přes ramena a následně mě do něj celou zabalil.

„Už mě nechceš,“ připomněla jsem mu zoufale.

Měla bych být extatická, že ho znovu vidím, ale místo bezbřehé radosti tu bylo jen nevýslovné zmatení a strach z opětovné ztráty.

„Ne, lásko, já tě miluji… Za tu dobu, kterou jsme strávili odděleně, jsem každou vteřinu věnoval myšlenkám na tebe…“

Tohle bylo přesně to, co jsem potřebovala slyšet. Tato slova jsem toužila slyšet celé měsíce s vědomí, že jen ony mají tu moc zahojit šrámy, které zůstaly po slovech jeho odmítnutí. Ano, tohle bylo přesně to, co jsem potřebovala slyšet… Tak proč mne jeho slova bez slitování drásala zevnitř?

„Čistý řez… čistý řez…čistý řez,“ zněla má němá mantra, která mě měla dostat zpět do nepříznivé reality. Čím déle jsem tu zůstala, tím hůř mě měl zasáhnout můj nežádoucí návrat…

Má sladká iluze Edwarda jako by vytušila mé rozpoložení a jala se kreslení uklidňujících kroužků po ploše mého obnaženého ramene, ze kterého sklouzlo drsné prostěradlo.

Ten dotek byl mnohem horší, než jeho slova…

„Kde… kde to jsme?“ snažila jsem se ho tónem svého hlasu odradit od dalších doteků.

On svou ruku po chvíli stáhl a váhavě odpověděl: „Ve specializovaném lékařském zařízení, nebylo ti dobře… J-je… je to má vina…“

„Já to nechápu, Edwarde… Tys… ty jsi mě opustil…“ nechala jsem své pochyby vyplavat na povrch.

„J-já vím, lásko,“ zašeptal mezi přívaly agónie, která se mu odrážela na tváři.

„Já vím… Je to má vina a… strávím každou zbývající vteřinu své existence, abych vše odčinil…“ utrousil nakonec, složiv mi hlavu do klína.

Nezbylo mi, než si jen povzdechnout a začít se mu pomalu probírat ve vlasech.

„Tohle… tohle je sen, že jo? Není možné… že bychom tu teď spolu byli nazí… Říkal… říkal jsi, že se spolu nemůžeme milovat…“

Pouhý sen... Žádné jiné vysvětlení mi nedávalo smysl…

„My se nemilovali, Bello,“ povzdychl si po mém vzoru.

Nemilovali? Jak jinak?! Samozřejmě, že jsme se nemilovali!

„Tak proč jsme teda nazí?“

Tenhle sen stojí za houby!


Upřímně? Tahle kapitola mě moc nebavila psát, tak se srdcem na dlani doufám, že alespoň s jejím čtením to nebude zas tak strašný. Příště vám to vynahradím, spinny.

 

Planeta prokouknutelných růžových slonů zdraví uživatelku AliceBrandon
a taky magorku, která je mi sympatická nejen podle nicku,
ale dneska mi svými komentáři udělala moc velkou radost!

jack

 

MADHOUSE

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

blotik

15)  blotik (11.09.2011 20:20)

Úžasné. Takže ona se už vzpamatovala? Už je zase v cajku?

SarkaS

14)  SarkaS (07.09.2011 20:58)

shock potom vzal oteze do ruky edward a já umřela

nikolka

13)  nikolka (28.08.2011 21:22)

zdravá ... ako to bude chúďa zvládať medzi tými bláznami...
.. nie, nie .. ja si nemyslím, že sen je na houby...

sakraprace

12)  sakraprace (22.08.2011 13:47)

Tak tady je Bella..No, tak tomu říkám probuzení Chudák, je mi jí líto. Vůbec netuší, jak se tam ocitla a ještě nahá

julie

11)  julie (24.07.2011 19:32)

ScRiBbLe

10)  ScRiBbLe (23.07.2011 03:46)

Tak hele, ten začátek byl vážně děsivej! Normálně jsem z toho měla husí kůži a zavalil mě podivně tíživej pocit stísněnosti, abys věděla.

Kua, ale tohle mě zase spolehlivě zabilo: „To, co se děje teď, není nic v porovnání s tím, co se teprve bude dít…“

„Netřeba prosit, lásko, tentokrát to vidím na nový rekord, vážně…“

Ale pak zase následoval ten proklatej pár ke dnu. :(

A potom - „Tak proč jsme teda nazí?“

Tenhle sen stojí za houby!

Emoce se ve mně honěj jako splašený. Je to luxusní!!!


9)  Nikki (19.07.2011 13:34)

čtení nebylo vůbec strašný, jak tě to vůbec napadlo?

janulka

8)  janulka (19.07.2011 11:19)

, ja som v tom úplne zamotaná.. nemohol by mi t oniekto vysvetliť??

magorka

7)  magorka (19.07.2011 08:07)

zdar! zdar! zdar! Holka, ty děláš čest svému nicku :) :) :) - celou dobu slyším to slavné "You spin me round" :) :) :) od Dead or Alive. A já se pěkně otáčím dokola, jak ta deska a snažím se vychytračit, jak to na té planetě růžových slonů, které evidentně velí (dle mého skromného mozečku) jeden z nejsexy chlapů vesmíru Mr. Jack se slavnou spinny vlastně vymysleli.

Joana

6)  Joana (18.07.2011 23:11)

četla jsem to v kuse a v tom brilantním absurdním humoru je schovaná možná až moc mrazivá realita :) a to mě co? to mě baví

BlackBeauty

5)  BlackBeauty (18.07.2011 21:47)

luxusní kapitolka ... !!! jen se do toho asi trochu zamotávám ... :D

Anna43474

4)  Anna43474 (18.07.2011 20:14)

Ten konec vrácení se do "normálu" byla taková divná jistota, že Bella nespadne do knižního klišé
TKSATVO

eMuska

3)  eMuska (18.07.2011 20:11)

ach jo, tenhle sen doopravdy stojí za nic, poslyš... Prosím? mový rekord ježkov zrak! začínam tomu rozumieť

AliceBrandon

2)  AliceBrandon (18.07.2011 20:10)

Ach bože. Teda Spinny. Trháš mě tu na kusy, víš to, viď?
Isabella, jak se zdá, už zcela propadla temnotě a mě ten děsivej začátek zase potopil pod hladinu. Bylo to vážně silný a já si nejspíš zítra skočím pro nějaká ta antidepresíva, abych tady taky mohla porodit nějaké ty zabřichosepopadající smajlíky. Do tý doby se budu za břicho držet jen já a to jen proto, že se mi tu někdo prohrabává ve vnitřnostech, až mi z toho běhá husí kůže po zádech.

Evelyn

1)  Evelyn (18.07.2011 19:13)

Netřeba prosit, lásko, tentokrát to vidím na nový rekord, vážně…“
Tak proč jsme teda nazí?“ Tenhle sen stojí za houby!

Spinny, tentokrát jsem se zmítala mezi lítostí nad Bellou a smíchem. Skvělé!

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek