13.07.2011 [16:50], spinny, ze série Nemáš slona?, komentováno 22×, zobrazeno 4632×

Procházka peklem

„Po levý straně můžete spatřit oddělení prvního řádu. Najdete tam rekordmanky v strkání prstů do krku, holky, co nedokážou normálně fungovat kvůli záchvatům úzkosti nastratovanejm zpackaným dětstvím, a pak taky paničky, co si vylepšovaly deštivý dny polykáním pilulí na předpis a mezi chytáním králíků v obnošenejch vestách a okružníma cestama na jednorožcích si vypěstovaly slušnou závislost…“

Jacob mi za právě obdržený informace nabíd nervózní úsměv a já v tu ránu děkovala tý úzkoprsý praktikantce, co tu minulej týden doslova oxidovala a nutila nás všechny podstoupit hodinový přednášky o dechovejch cvičeních na téma „Jak hlubokej nádech mění životy“, protože jinak bych to stoprocentně nerozdejchala.

Pěkně hlubokej výdech. Stres ven.
A ještě hlubší nádech. Klid sem.

Celá tahle vlčí záležitost pro mě byla vždycky tak nějak matoucí a teď teda tuplem. Už při prvním čtení Novýho měsíce mi bylo jasný, že autor něčím ty prázdný stránky zaplácnout musí, že jo. A nikdo mu nemůže mít za zlý, když sáhne po prastarým řešení – milostným trojúhelníku, kterej je však použitelnej jenom za předpokladu, že je jeden z úhlů tupej. No a jak je známo, Edward to táhne s upírama, takže na stupně Celsia můžem leda tak hodit bobek a zaměřit se na absolutní nulu s Kelviny. Teda mě by stačil jenom jeden, jeden pěkně rostlej pán od malýho Kelvina. Ale zpátky k mý revoluční teorii, můžem? Absolutní nula, no jasně. Stačí ji pěkně šoupnout do absolutní hodnoty a máme tu absolutní výsledek větší devadesáti. A voilá – máme tu tupej úhel. Vidíte? O důkaz víc, že za mojí mizernou situaci můžou ty hnusný prášky. Vsadím se, že Bella Swanová by z fyziky asi nematurovala…

Trojúhelník netrojúhelník, prostě jde o to, že ten knižní popis byl docela zavádějící, jestli chápete, co tím myslím. Když mi Charlie oznámil, že má Jaka s sebou a že pro něj teda skočí, jestli chci, rychle jsem se připravila na setkání s Belliným parťákem z dětství, nejlepším přitelem a taky záložním plánem, kdyby jim to s Edwardem nějak neklaplo.

Na co jsem připravená nebyla, byl ten zabijáckej stowatovej úsměv vyzařující nevinnou přírodní krásu a čistý nadšení, nebo tak nějak, což bylo přesně to, co jsem dostala. A pak tu byly taky po ramena dlouhý vlasy barvy sazí, co mu vzpurně padaly do očí tím způsobem, kterej mě dílem nutil záplíst mu je do copů a upevnit těma roztomilejma červenejma beruškama, co bez nich Abigail nedá ani ránu, a dílem vybízel k nekonečnýmu přehrabování v těch temnejch vodách, hrubejch jak koňský žíně.

Prostě a jednoduše, ještě než jsem spustila oči z jeho vobličeje, byla jsem totálně nahraná. Celá ta jiskra nevinnosti s uličnickým úsměvem vypadala vedle jeho dobře stavěný tělesný konstrukce docela nepatřičně. Hned mě napadlo, jestli taky něco nebere, jenže pak jsem se zastyděla nad vlastníma myšlenkama, protože tohle by Jake nikdy neudělal, a zároveň mě zamrazilo z intenzity tý emoce, která se mi zdála nějak moc silná na to, že byla věnovaná fiktivní knižní postavě.

Už z dálky vypadal, jako by se mu oblečení srazilo v sušičce, nebo jako by nakupoval někde, kde nevedli jeho velikost, protože… Jacob zcela jistě vzrůstem dosahoval velikosti menší soukromý rozhledny. Menší soukromý rozhledny s dost pečlivě definovanejma konturama svalů.

To, co mě definitivně dostalo do kolen, byl jeho výraz a to výhradně mužský pižmo a vůně červenýho dřeva v kombinaci s jeho výrazem. Voněl jako domov a vypadal, že je zatraceně rád, že mě vidí…

„Právě teď míjíme druhý oddělení. Zkrácená verze – nic závažnýho, samý neškodný případy. Záchvaty zuřivosti, zhoubný deprese, OCDéčka… Vážně nic moc,“ pokračuju v prohlídce blázince, kterou jsem Jakovi slíbila. Holt mě nenapadlo nic lepšího, protože když jsem se z toho překvapivě známýho objetí, nevěděla jsem, kam s očima.

Bylo mi jasný, že se musím držet scénáře, jenže ten byl v tomhle případě sám o sobě dost nejasnej. Vždycky jsem byla přímočarej člověk a teď jsem tu zkysla v těle teenagera, kterej nemá páru, co chce, a navíc to podvědomě hraje na obě strany. Typický! Buďto kamarád anebo přítel. Jacob nebo Edward, oba mít nemůže, tak ať si už sakra vybere!

Asi nejhorší bylo, že jestli knižní Bella byla na prášky z tohohle dilematu, v kterým jsem se teď ocitla, já na tom byla xkrát hůř, protože její tělo mělo dost jasno v tom, co chce. Zatracený hormony! Ne, tohle se mi ani za mák nelíbilo…

„Třetí oddělení obývaj vostrý holky, co to maj rády natvrdo. Od vajec až… po vejce. Najdeš tu skoro všechno od sebepoškozovaní, dermatillománie až po fakt rozsáhlou škálu všech známejch i neznámejch podob sadomasochismu. Vážně, to bys koukal… hele… to je Lauren… Voni už jí pustili? To zas bude na skupinový terapii veselo! Čau Lauren… No tak, Jacobe, kde jsou tvý způsoby? Pěkně pozdrav Lauren z trojky!“ šťouchnu ho rádoby pohoršeně do žeber a, když na oplátku oplatí útok, alespoň na chvíli se požitkářsky koupu v jeho teple.

A protože je to vážně moc dobrej pocit, vlastně až moc dobrej pocit, radši pokazím tenhle moc příjemnej moment a šeptnu jeho směrem: „Vidíš, teď je naštvaná. Kdybys na ní udělal dojem, možná by tě představila vousatý ženě.“

On se jen zmateně zasměje, ale pak mu to nedá se nezeptat: „To jí jako nepustí k žiletce… jako protože je z tý vaší trojky?“

„To je taky fakt, některejm jednotlivcům dokonce už sebrali i epilátory. Myslím potom, co Lauren jedním zbavila sestru Prattovou obočí… Ale na Renatu se to nevztahuje… Ona dřív byla u cirkusu… měla plnovous. Táhla to s krotitelem lvů, jenže ten měl taky jistou slabost pro hadí ženu. Tak nakonec přešla na vrhání nožů, ale nešlo jí to tak, jak si představovala. Krotitel z toho vyšel s jedním varletem, ona vyvázla s ublížením na zdraví a soud ji pro psychickou nestabilitu s násilnýma tendencema poslal sem…“

„Aha,“ bylo všechno, co jsem si od něj vysloužila za Renatin srdceryvnej životní příběh.

A je to tu, rychlý pročištění hlasivek, kamera, klapka a jedem: „Tak, jsme tu, vítej v devátým kruhu pekla…“

„Tohle je tvý oddělení, Bells?“ zeptá se lehce vyvedenej z míry a vypadá u toho, jako by mu až teprv teď došlo, že jeho Bells je vlastně magor na plnej úvazek.

„Jo, už to tak bude. Tohle je čtvrtý oddělení, domov těch nejzvrácenějších myslí. Každej psychopat, kterej tu chce na čas složit hlavu musí projít složitým výběrovým řízením a to ti povím, berou jen ty nejlepší! Ty máš vlastně z pekla štěstí, protože já to tu vedu, jsem tu vážně velký zvíře. Támhle je můj brloh, chceš se mrknout?“

„J-já… moc rád, Bells,“ přitaká nejistě, ale to už ho vtahuju do svý tajemný komnaty.

„Mnou prochází se k sídlu vyhoštěnců,
mnou prochází se do věčného bolu,
mnou prochází se k říši zatracenců,
pán spravedlnost dal mi do úkolu.

Mne zbudovala s boží všemocností
nejvyšší moudrost s první láskou spolu.
Dříve než já, jež trvám od věčnosti
nebylo nic, co taktéž věčným není.
Kdo vchází mnou ať naděje se zhostí!„

Kde se ve mně, sakra, vzalo tohle?! Sice si z vejšky moc nepamatuju, ale hodiny Středověký literatury jsem teda stopro nenavštěvovala! Hrome, potřebuju si zapálit….

A/N: To devítiverší je nejznámnější částí Dantovy Božské komedie, jedná se o nápis nad branou do Pekla.

Opětovné díky za vaše komentáře, je to dost účinný hnací motor. Příště ještě trochu Jacoba a možná i něco Edwarda, spinny.

EDIT: Tak Edwarda ještě ne, nějak se mi do toho litru nevešel.
Snad příště, spinny.

MADHOUSE

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

2)  Lampas (13.07.2011 18:14)

Tak štvrtá skupina, hej?
Tá Bella sa mi začína páčiť.

1)  eMuska (13.07.2011 17:00)

Uá, ona ho dostala! Tá mu teda dala, dala, dala! mu to natrela, chachá! Švanda!

«   1 2