Sekce

Galerie

/gallery/slon.jpg

Pod postelí

A stejně jsem zkejsla ve svý kobce. Škoda, že nemá třetí ucho…

Izolovaná v  kobce miniaturních rozměrů s vdavkychtivým upírem pod postelí jsem se rozhodla uchýlit ke krajnímu řešení.

„Dovolali jste se do Forkské všeobecné nemocnice. Pro obecné dotazy pacientů, prosím, stiskněte jedničku. Pokud se snažíte zastihnout určitého člena našeho personálu, prosím, stiskněte dvojku. Pro ambulantní služby, prosím, stiskněte trojku…“

Jenže to jsem ještě nevěděla, že se budu muset bavit s automatem…

Tak fajn, dvojka…

„Zvolili jste možnost číslo dvě…“

To je dobrý vědět.

„… Pokud znáte telefonní linku požadovaného člena personálu Forkské všeobecné nemocnice…“

Kdybych ji znala, tak sem přece nevolám, ne?!

„… prosím, stiskněte jedničku. Pro použití vyhledávače jmen, prosím, stiskněte dvojku…“

Takže dvojka…

„Zvolili jste možnost číslo dvě…“

Znova. Opravdu velmi nápomocný…

„…Nyní zadejte jméno požadovaného člena personálu Forkské všeobecné nemocnice…“

C-U-L-L-

„Byla nalezena jedna shoda. Pro spojení s doktorem Carlislem Cullenem, prosím, stiskněte jedničku. Pro návrat do vyhledávače jmen, prosím, stiskněte…“

Stačí, stačí, jednička!

Dobrý den, dovolali jste se do hlasové schránky doktora Carlisla Cullena….“

Grrr!

„…Při zanechání zprávy, prosím, nezapomeňte na jméno, telefonní číslo a nejlepší čas, kdy vás můžeme zastihnout. Pokusíme se vám na váš dotaz odpovědět co nejrychleji… Píp…“

No konečně!

„Carlisle, musíš si promluvit s Edwardem… Fakt si myslím, že zmagořil… utábořil se mi pod postelí asi před týdnem a odmítá se odtamtud hnout! Když jsem ho naposledy kontrolovala, byl pokrytej dost slušnou vrstvou prachu. Jo a taky docela zapáchá… Hele, hodila by se mi s ním menší pomoc, víš? Budu čekat, teda ne, že bych měla na vybranou… Bella… Píp…“

 

 

Ne zrovna vytrvale jsem už druhej den čekala na telefonát od Carlisla, když se ten přechytralej aparát konečně rozdrnčel tou až moc dobře známou melodií. Nedočkavě jsem po něm chňapla, ale k mý smůle to nebyl Carlisle…

Hrabě Cucákula, hm…

„Ahoj, bláznivko,“ zaburácel hurónskej hlas, kterej jsem si doteď mohla jenom představovat.

„Ahoj, Emmette, proč že to vlastně mám tvý telefonní číslo?“ dožadovala jsem se odpovědi.

„Třeba proto… že jsem tvá nejoblíbenější fiktivní knižní postava?“ dělal hned ramena.

To víš, že jo. Ty chytráku.

„To je vlastně jedno. Hele, nechala jsem Carlislovi vzkaz, ale jeho odezva není zrovna nejrychlejší, tak jsem si říkala, že vyzkouším tebe…“ snažila jsem se své sos volání zaobalit tak, aby se to nezvrhlo v obchod něco za něco. No co? Však znáte Emmetta!

„Líbí se mi styl tvýho uvažování, co potřebuješ?“ chytnul se hned.

„Chtěla jsem se tě zeptat, jestli by sis nepřišel pro Edwarda. Začíná mě totiž trochu děsit…“

„Co se s ním stalo?“ zajímal se hned.

„No momentálně se mi zabydlel pod postelí a odmítá vylízt. A když náhodou vyleze, pronásleduje mě všude, kam se hnu, jako druhej stín a chrlí na mě nabídky k sňatku. Tuhle pod postelí našel takovej ten preclíkovitej slanej krekr, co jsem jich pár šlohla na sesterně minulej tejden, vypreparoval vnitřek a pokusil se mi to navlíct na prsteníček levý ruky. A už ani nekomunikuje, to jeho mumlání je úplně nesrozumitelný… Hele, on vážně magoří…“ vysypala jsem na něj všechny detaily bez servítek.

„A povedlo se mu to?“

„Co, sakra?!“

„T-to s t-tím krekr-rem,“ začal nekontrolovatelně hýkat.

„Jo povedlo,“ odseknu namíchnutě.

Blbec!

„Tak… to je blbý, no…“ povídá na to.

To si ze mě dělá prdel?! To je blbý? To je všechno, co mi na to řekne? V hlavě jsem nadávala na to, že kdybych se zakousla do jeho ucha, patrně bych vylámala všechny zuby, ale nahlas jsem řekla jen: „No to teda je…“

„Tak fajn, já ho vodtamtaď teda vodtáhnu,“ odkejval mi po chvíli.

„To by bylo fajn, seš můj hrdina, fakt dík,“ poplácala jsem mu ego, než si to stihnul rozmyslet.

„Nemáš zač, bláznivko,“ dmul se pýchou dál.

„Hej, Emme,“ stopla jsem ho ještě.

„No?“ reagoval okamžitě v honbě za další pochvalou.

Tak se mi zdá, že Rosalie nevede cukr, ale nešetří bičem. A přitom by se chudák Emm pro pár sladkejch slůvek klidně přetrhnul…

„Proč mám tvý telefonní číslo?“ zkusila jsem to naposledy.

„Protože máš dobrej vkus, bláznivko!“ zaburácel ještě, než to típnul.

„No, to teda mám…“ zamumlala jsem sama pro sebe při pohledu na ten plesnivej krekr na mým prsteníčku.

Kam se, sakra, poděli všichni opravdoví upíři?!

 

 

Crrr, crrr, crrr!

Že by přece Carlisle?

„Haló?“ zeptám se opatrně.

„Hmpghpft tsmrdgh…“ zaškvrčí v telefonu.

„Haló?“ zkusím znova.

To má bejt jako nějakej nepovedenej telefonní žert, nebo co?

„B-blaah?“ ozve se z druhý strany.

„Edwarde? Jsi to ty?“ otestuju svojí teorii.

„Ann-no…“ zaslechnu dvojitě.

„Jako vážně? To mi vážně voláš zpod mý postele?!“

 

 

Crrr, crrr, crrr!

„Haló?“ zeptám se lehce rozladěně.

Na druhý straně špagátu na mě ale čeká jen ticho.

Jako vážně? Já už na tuhle taškařici fakt nemám nervy!

„Udělej mi laskavost, prosím tě. Mohl bys laskavě vypadnout zpod mý postele?! Už tě mám fakt plný zuby…“

Další várka ticha.

„Víš ty co? Trhni si, kreténe!“ zaječím nepříčetně.

„Ale já nejsem pod tvou postelí,“ ozve se z druhý strany zmateně.

„Jacobe!“

Najednou mě zachvátí nepopsatelná úleva.

„Jacobe, potřebuju tvojí pomoc,“ vyhrknu hned nato.

„O co jde, Bells,“ spolupracuje bez dechu.

„Potřebuju vodsaď vypadnout,“ ztiším hlas, aby náš tajnej rozhovor nezaslechl ten šutr vobrůstající plísní, co se mi válí pod postelí, a kterej si ještě nedávno říkal největší predátor světa.

„Ale… Bello… já si nejsem jistej… že je to dobrej nápad…“ vykrucoval se najednou.

Jak typický!

„Jacobe, já to vážně potřebuju… Potřebuju na vzduch… Tenhle blázinec mě dusí…“ pokoušela jsem se mu vysvětlit moji situaci.

„Ale Bells,“ mlel si dál to svý.

„Jacobe, prosím,“ snížila jsem se až k nejpodřadnější z vyjednávacích metod.

„Bells, měla bys zůstat v nemocnici…“

V nemocnici? Pěknej eufemismus, jen co je pravda. Ale když mu zlehčování mý situace pomáhá v noci usnout, kdo jsem, abych ho soudila…

„Prosím,“ škemrala jsem dál.

Hloubějc už asi klesnout nemůžu.

„Bells, já ti nevím…“

„Jacobe… chybíš mi… j-já… vážně teď potřebuju vypadnout… s tebou…“

Omyl. Můžu.

„Tak dobře, Bells,“ podlehl nakonec neškodný formě citovýho vydírání.

No co? Nekoukejte se tak na mě, já jsem taky tým Jacob, ale účel světí prostředky…

„Budu tam do půl hodiny,“ bylo to poslední, co řekl.

Přede mnou tu zatím ležela otázka za milion. Jak se vytratit z dosahu vašeho plesnivějícího upířího přítele? S dalším nenávistným pohledem směřovaným ke svý levý ruce jsem se vyškrábala z postele. No, v každým případě můžu ještě vždycky předstírat otravu snubním prstenem…

 


MADHOUSE

Anketa

Která Bella je v této povídce tou pravou/reálnou?

Bella Swanová (15) Isabella Khanová (16) Isabella Soprano (1) Žádná! (Autorka je *nuts*) (3) Sorry, v průběhu čtení jsem zecvokatěl/a (67)

Celkem hlasů: 102

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

nikolka

6)  nikolka (07.09.2011 22:59)

z troch hrdinov jej pomôže ten posledný..
ach jaj.. :D

SarkaS

5)  SarkaS (07.09.2011 22:01)

Takže asi tak...

4)  Night Mist (21.08.2011 23:16)

Otrava snubním prstenem je tak geniální až je Genitální.
SPINNYYYYY, TY MĚ ZABÍJÍŠ! Ale je to skvělá smrt!

3)  Nikki (21.08.2011 20:10)

teda Bella ale umí zničit upíra super

Anna43474

2)  Anna43474 (21.08.2011 20:05)

Vzkaz pro spinny: Slůvko věrná se mi líbí, ale nemuselo být Nemyslela jsem to nijak zle, já jenom... no, stane se. Tak pardon
Vzkaz pro Twilly: Nejez mě :'-(
Vzkaz pro ty dva bláznivce: Team Emmett!!! Pořád mě dostává (málem jsem napsala dosává ) hrabě Cucákula ( ) a samozřejmě Bellin věrný ocásek Jacob, který usíná s lepším pocit díky nemocnici
A jinak... se mi to líbilo
TKSATVO

janulka

1)  janulka (21.08.2011 19:05)

Tak to by sme mali! Ale aby bol plesniný... skôr zanesený!

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek