Sekce

Galerie

/gallery/slon.jpg

Zombie

„Já jsem zombie,“ zašeptala jsem sestře Prattový rozverně do ucha, jako by to byla ta nejtajnější informace z nonstop střežený vládní složky se štítkem top secret. I když hádám, že to asi nebylo nutný, poněvadž jsem se s tím po cestě svěřila už pár lidem. Čerstvě pohryzanýmu Bannerovi, Jessice, která si při pohledu na všechnu tu krev ani nemusela strkat prst do krku, uklízečce, která po celý tý akci musela uklidit směs Bannerových tělních tekutin společně s obsahem Jessicina kroutícího se žaludku, šesti týpkům z ochranky, který se mě od Bannera pokoušeli odtrhnout, Lauren, která vodrovnala tři z nich, nějakýmu diplomovanýmu ňoumovi, kterej se mě snažil nadopovat špatným typem sedativ, dalšímu diplomovanýmu ňoumovi, kterej naštěstí dones ty, který jsem si objednala,  Angele, která při pohledu na diplomovanýho ňoumu číslo dvě začala nehoráznět vřeštět, protože to čirou náhodou byl hrdej vlastník zánovního knírku, ale neptejte se mě, proč jí to tak vzalo, jo a teď ještě sestře Prattový, ale kdo by to počítal, že jo…

I tak jsem se neudržela a káravě dodala: „Ale pšššt, jasný?!“

Protože se mi se zásadní pomocí Lauren podařilo odrovnat místní ochranku, visela jsem teď na krku sestře Prattový, která mě měla bezpečně dopravit do pohodlí mý cely. A to visela myslím doslovně. Tahle injekce měla fakt grády!

Jak mě tak vlekla k mýmu oddělení, minuli jsme samotku, odkud na mě už z dálky vyřvávala Renata: „Sakra, Swanová, cos to vyvedla?! Teď když jsi vyoutovala ochranku, kdo mě bude eskortovat na povolený vycházky pod dozorem, hm?!“

„T-to t-teda nevim! A-ale B-banner t-to asi ne-nebude, j-já mu uhryzla t-to druhý…“ informovala jsem ji.

„Tak to jo, symetrie je fajn věc!“ zařvala zpátky.

Hned mi bylo jasný, že jestli mě někdo pochopí, tak to bude právě Renata s její nenávistí k Bannerovi v kombinaci s jejím OCD.

„A-asi d-dostanu č-červenej k-kód!“ vychloubala jsem se rychle, než mě Prattová odvleče z doslechu.

„To je fajn, vítej v klubu!“ ona o koze.

„A ne-nejsem ž-žádná Swanová, j-já jsem z-z-zombie!“  já o voze.

„To se máš!“ zaslechla jsem ještě, ale to už šeptem sdělovala sestře Prattový, že jí sežeru mozek.

Ta jen pokývala hlavou a pak se s neskrývaným zájmem zeptala: „Proč zrovna zombie?“

A já jí odpověděla, jako by na světě nebylo snazší odpovědi: „P-protože z-zombie ne-necítí b-bolest, z-zombie j-jsou t-totiž už mrtvýý!“

A taky že nebylo…

 

 

Ležela jsem rozplácla na svý pružinovitý pryčně a pomalu začala přicházet k sobě. Po chvíli dost náročnýho přemlouvání se mi podařilo se dokonce posadit, na čtvrtej pokus. Když jsem konečně vyplivla všechny svý vlasy, který se mi teď lepily ke ksichtu, pak je dokonce šikovně hodila dozádu a ne až tak šikovně se praštila do hlavy, z ničeho nic se přede mnou zformovali dva Edwardi.

Páni, mý halucinace se mi tu přímo množily před očima… Což mě přimělo myslet na úplně jinej typ množení, kterej ale s tím na Petriho misce něměl nic společnýho,  což mi ale vůbec nemůžete mít za zlý, když tu přede mnou stál ne jeden, ale dokonce dva Edwardové, což mě přivádí k otázce… Množí se zombie vůbec?

„Ahoj, Edwardi,“ zamumlala jsem na pozdrav a dál tiše řešila svý zombie chce obskočit upíra případně dva dilema.

„Ahoj, Belly,“ odpověděl ve stejným duchu.

Promnula jsem si oči a mý dva Edwardi se najednou scvrkli do jednoho.

Škoda, mohla jsem jednoho poslat mámě do Tennessee.

„Já jsem zombie,“ vysvětlila jsem mu jen pro jistotu a dávala si se svým vysvětlením pěkně na čas, aby pořádně pochopil podstatu mejch pomalejch reflexu a hladovění po mozcích.

„Já jsem upír,“ upravil si zase mojí větu na svou míru.

„Proč cítím krev?“ zeptal se po chvíli lehce znepokojen.

„Protože seš upír, teď jsi to říkal,“ objasnila jsem hned.

To se snad neposlouchá, nebo co?

„Myslel jsem… proč ji cítím teď?“ vyzvídal dál.

„Protože jsem Bannerovi ukousla ucho,“ vysvětluju, ale setkám se jen s podezíravým úšklebkem.

„To druhý,“ dodám proto po chvíli.

„Bello, to bys neměla dělat,“ začne mě kárat jako nějakou neposlušnou zombie.

„Já vím, já nechtěla. Šla jsem po mozku, ale von sebou škubnul a já se netrefila,“ přiznala jsem se zahanbeně.

„Chutnal ti aspoň?“ snažil se odlehčit atmosféru.

„Ani ne, ale to se dalo čekat. Smrdí starobou. A byl hnusnej, takovej gumovej. Hned jsem ho vyplivla, určitě by ti taky nechutnal,“ hrála jsem podle jeho karet, ale pak už jsem měla v puse Edwardovo ucho. Co na tom, jestli se zombie úspěšně rozmnožujou… co se mě týče, klidně vezmu zavděk i nějakým neúspěšným rozmnožováním, hlavně když se zúčastním v průběhu toho procesu… Jo, Edward… ten chutnal o poznání líp…

Jenže když se pak začal cukat… a kroutit… a po chvíli mě ze sebe dokonce setřás… až už byl na druhý straně místnosti, přestalo se mi líbit, kam tahle interakce směřovala… nebo spíš nesměřovala…

Špatná zprává, chlapče… právě jsi naštval jednu vážně nebezpečnou zombie… no vážně, má ve složce červenej kód!

„Jak ses sem vlastně dostal,“ vyštěkla jsem znenadání. Asi budu nějaká upgradeovaná zombie, nebo co. Ale vážně, byli jsme v mý kobce… a ani já si nemohla za boha vybavit, jak jsem se sem dostala… Moment! Sestra Prattová přece!

„Nech mě to zopakovat – jsem upír. Nadlidská síla a rychlost… znáš to…“ prohodil nonšalantně.

Takže ty si tu teď budeš kasat triko? Nechceš po mě teď pro demonstraci mrsknout nějakým tím kmenem stromu? Nebo si v těch střípcích světla, který se stůj co stůj protlačily do mý kobky skrz zamřížovaný okno rozhalit košili a blýsknout se tou prvotřídní třpytivou hrudí, hm? Teda, proti tý poslední části bych patrně nic nenamítala, to je zase fakt…

„Tak víš, co? Můžeš zase stejně rychle vyfičet, jasný? Stejně se mě chceš jen zbavit, aby se mohla vrátit ta tvá milovaná Bella. Ale já mám pro tebe novinku, my dvě jsme teď součástí jednoho balení! My dvě teď sdílíme tohle tělo a já se nikam nechystám!“

Byla jsem tak naštvaná. Tak naštvaná, jak jen ta nejnaštvanější zombie může být…

„Ta tvoje Bella je jenom další ubulená fňukna. Se mnou ve svý hlavě nevydrží další den,“ vmetla jsem mu do tváře a pak… pak jsem mu na ni vlepila facku. Už mě dovádělo k nepříčetnosti, jak tam jen klidně stál, jako by se ho tohle vůbec netýkalo…

Doprdele!

Sakra!

Zlomila jsem si svojí podělanou ruku! A jestli si myslíte, že mě to vůbec nebolelo… protože jsem zombie… tak to jste na omylu. Bolelo to jako svině. A k tomu všemu mi Edward ještě připlácnul tu svojí neprůstřelnou ruku na pusu, aby tlumil mý výkřiky bolesti.

Už to tak bude.
Jsem rozbitá zombie…

 


Tak tahle mě fakt bavila.

 

MADHOUSE

Anketa

Která Bella je v této povídce tou pravou/reálnou?

Bella Swanová (15) Isabella Khanová (16) Isabella Soprano (1) Žádná! (Autorka je *nuts*) (3) Sorry, v průběhu čtení jsem zecvokatěl/a (67)

Celkem hlasů: 102

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

nikolka

7)  nikolka (07.09.2011 22:27)

Bella je fuč.. z Isabelly je zombie... kam ten svet speje ....
aha .. dve v jednom balení... :D

SarkaS

6)  SarkaS (07.09.2011 21:51)

rozbitá zombie... já umírááám

5)  Nikki (18.08.2011 22:24)

teda spinny, po každém dalším dílu si říkám, ne, lépe a vtipněji to už prostě napsat nemůžeš a ty mě pak vždy vyvedeš z omylu!! tímto dílem jsi se dostala až na vrchol mých šílených křečí od smíchu, takže tě prosím, příště opatrně!! tentokrát už mi bude hrozit smrt!!

Anna43474

4)  Anna43474 (18.08.2011 17:32)

Dobře, od pěti magorů (Aro atd.) jsme se už propracovali až k zombíkům. Bravo :p
Tleskám Ti

Nosska

3)  Nosska (18.08.2011 16:55)

Ještě že ten doktor nemá víc uší...

Twilly

2)  Twilly (18.08.2011 12:34)

Tenhle příběh má opravdické grády. Už to není taková sranda. Je to úžasný. Věci dávají mnohem MNOHEM větší smysl. A cítím v tom hodně bolesti. Já vím, teď asi sama působím jako schyzouš, ale já tady prostě vidím víc... možná jenom chci... Skvělé spinny

janulka

1)  janulka (18.08.2011 11:30)

ona m á schyzu!

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Zatmění -smečka