16.10.2014 [18:15], ambra, Povídky jednorázové, komentováno 31×, zobrazeno 5242×

Mysleli jsme, že Nessie bude Jacoba milovat tak nějak... automaticky. Ale láska je všechno, jen ne automat...

 

Tyhle dva jsem vždycky tak trochu ignorovala. Ale zase mi sedla za krk divná nálada, tak jsem je použila jako ventilek ;).

 

Jacob a Renesmé.

Současnost – Jacob

Měl jsem rád svoje rituály. Udržovaly mě při životě.

Rychlá sprcha v práci. Na poslední chvíli naskočit do autobusu v pět nula sedm. Cestou domů nakoupit k večeři. Fazole a steak. Domácí chleba a rajčata. Přesně v šest patnáct za sebou zavřít dveře bytu, pustit klimatizaci naplno a znovu si dát sprchu, tentokrát pořádnou, takovou, která dostane z každé praskliny v kůži mastnou dílenskou špínu.

V sedm deset večeře, pak pivo nebo spíš spousta piv…

Tady někde se mi moje rituály obvykle rozpadly. Občas mi chyběla tak strašně, že jsem vyrazil do noci a až do svítání běhal ulicemi se zbytečnou nadějí, že to únava zlepší.

Není to láska, opakoval jsem si. Není to láska. Není a nikdy nebyla. Nemohla být. Jen nějaká pitomá genetická záležitost. Jen nějaká…

Láska. Láska. Láska.

Myslíval jsem na smrt. Hodně. Možná, že kdybych napsal dost vánočních pohlednic a postaral se, aby táta každý rok jednu dostal, prošlo by mi to.

Pitomost. Samozřejmě. I když už jsem se patnáct let neproměnil, pořád jsem je cítil. A oni cítili mě. Bezpochyby. Představoval jsem si, jak táta potká Sama a jako obvykle se ho zeptá, jestli jsem v pořádku. Jen myšlenka na to, že by Sam lhal, byla směšná.

A navíc tu byla ta nesmyslná věc se zodpovědností. Nechtěla mě, ale dokud žila – a ach bože, měla žít věčně – můj nesvéprávný mozek myslel jen na to, že za ni mám zodpovědnost. Navěky ji mám na starost. Směšné, vzhledem k tomu, že o to nestála.

Zkoušel jsem to zlomit. Párkrát jsem si s někým vyšel. Frustrace z toho, že sebelepší děvče srovnávám s ní, mě doháněla k šílenství.

Smířil jsem se s občasným náhodným sexem. V Three Stars se vždycky našla holka, které stačilo moje křestní jméno a fakt, že mi přes opasek nevisí pivní pupek. Nemít telefon to dost zjednodušovalo.

Před pár lety jsem si myslel, že se to trochu lepší. Že už se nepotřebuju párkrát měsíčně zlít do němoty, abych se aspoň občas bezbolestně vyspal. Mizernej lhář se pozná podle toho, že neoblafne ani sám sebe.

Teď jsem byl definitivně marnej. Půl roku jsem neměl ženskou. Půl roku jsem mluvil jen se zákazníky v dílně. Půl roku jsem si nepustil televizi. Půl roku jsem byl tak blízko šílenství, že jsem se na něj začínal těšit.

Před patnácti lety - Renesmé

„Já to nechápu, mami. Proč bylo nutný, abych tak rychle vyrostla?“ Přešlapovala jsem před zrcadlem a definitivně se loučila se všemi příliš růžovými Disney tričky.

Máma stála bokem ke mně a dělala, že je příliš soustředěná na odstřihování cenovek z mých nových podprsenek. Viděla jsem do ní líp než táta. Skousnutý ret. Nahrbená ramena. Přesně ten moment, kdy by se rozbrečela, pokud by mohla.

„Promiň, mami…“

Pevně mě objala. „Vůbec si neumím představit, co prožíváš,“ vzdychla. „Pro mě jsi pořád sedmiletá. Tohle,“ kývla bradou k prádlu, „mě bude děsit dalších dvacet let.“

„Taky se cítím jako sedmiletá. V něčem. Na druhou stranu…“ Tenhle dům je mi posledních pár měsíců malý. Mám pocit, že když se na okamžik zastavím, zřítí se na mě jeho stěny. Ale tohle jsem jí nemohla nikdy říct. A táta to nechtěl slyšet.

„Učešu tě, ano?“ Usmála se a mě z její krásy bodlo u srdce. Budu si ve své vlastní rodině vždycky připadat jiná? Nedostatečná? Přikývla jsem a natáhla se pro jednu z těch bílých hedvábných věcí. Zaváhala jsem jen na zlomek vteřiny, ale máma pochopila. Další kousnutí do rtu. Další téměř slzy.

„Přijdu, až se oblékneš,“ vyhrkla a skoro vyběhla z pokoje. Poprvé jsem se před ní odmítla převléct.

Gratulace, čtyřpatrový dort, hromady dárků.

Dárky. Dokonale vyjadřovaly, že zmatení jsou všichni, nejen já. Obří plyšový medvěd vedle diamantového náhrdelníku. Kdyby měl méďa menší podbradek, diamanty by mu docela sekly, napadlo mě a málem jsem se rozesmála. Málem, protože v tu chvíli mi přišel popřát Jacob.

V duchu jsem zaúpěla. V poslední době se změnil. Přestal chodit v orvaných džínových kraťasech a bez trička, místo toho teď nosil košile a dlouhé kalhoty, ze kterých byl očividně nervóznější než já. Přestal mě brát do lesa na lov. Přestal mě chovat na klíně, vyhazovat do vzduchu, přestal mě lechtat i navádět proti Rosalii. Přestal být tím, čím pro mě odjakživa byl. Milujícím a zábavným starším bratrem.

Věděla jsem, samozřejmě, co se děje. To bych nesměla žít pod jednou střechou s Emmettem, aby mi tahle informace unikla. Otisk a všechny ty bla bla věci o tom, že se přirozeně posuneme dál.

Věděla jsem to, ale nechápala. Nechtěla chápat. Posuneme? Dál? Kam dál? Z bratra se stane něco jiného? Z bratra se ale nemůže stát nic jiného, bratr je prostě bratr.

Oddanost v Jacobových očích mi začala lézt na nervy.

Vymyslela jsem novou hru. Hru na to, kam až můžu zajít. Co všechno mi bude tolerovat. Vlastně to byla jen varianta toho, co jsem v jeho blízkosti dělala od malička, jen teď to bylo mnohem zábavnější, protože u toho už většinou nebyli táta nebo máma, aby mě výchovně okřikli.

-          Hodíš mě dneska do kina?

-          Jasně a…

-          Super! Končí to v devět, s Noahem se pak ještě trochu projdeme, takže v deset u těch laviček před kašnou.

-          Ale…

-          Noahu, tohle je Jacob, rodinný přítel. Tohle je Noah, Jacobe, můj přítel…

Vydržel hodně. Nedal se odradit. Nedal se setřást. Po incidentu s výmluvnými modřinkami na mém krku jsem absolvovala dlouhý rozhovor s tátou.

O zodpovědnosti. O skutečných citech. O očekáváních celé mé rodiny. Na závěr se – ach, to jsme se nasmáli – zmínil o tom, že mám samozřejmě možnost volby.

A teď tu stál Jacob, v ruce kytku z louky, na které jsme se dřív honili, na sobě bílou košili a na tváři výraz mučedníka.

„Všechno nejlepší, Nessie.“ Jeho hlas mi sevřel srdce. Chtěla jsem si zachovat odstup, ale oba moji rodiče vykazovali abnormální hodnoty svědomí, nemohla jsem tomu uniknout, i kdyby mě vychovali vlci.

Ha ha.

Zhluboka jsem se nadechla, vzala ho za ruku – bože, hořel víc než jindy – a odvedla ho do lesa. Dost daleko, aby jeho ponížení nebylo veřejné.

Necítím to tak.

Nechybíš mi, když tě pár dnů nevidím.

Nemyslím na tebe po probuzení a už vůbec ne před usnutím.

Neumím si představit, že bych tě měla líbat.

Nejsi v mých představách o mé budoucnosti.

Nemiluju tě, Jacobe…

Zeptal se jen, jestli se to někdy změní.

Řekla jsem, že nikdy.

Bylo mi sedm. O někdy, nikdy a navždy jsem nevěděla nic.

Počkal si, až bude máma sama doma, rozloučil se s ní a odjel. Ani jí ale neřekl kam a jestli se ještě někdy vrátí. Později jsme se od Setha dozvěděli, že to neví ani oni. Jacob se přestal měnit.

Trvalo ještě rok, než na mě stěny toho domu definitivně spadly. Odjela jsem studovat do Kalifornie. V Kalifornii je teplo, víte? Žádní upíři. Žádná studená věčnost.

Současnost – Jacob

Noční směny narušovaly moje rituály, ale i tak jsem je bral, pokud nějaký zákazník na opravu spěchal a pokud za ně Tod, můj šéf, nabídl příplatek. Kdysi jsem projevil zájem za normální mzdu – rok jsem ho pak přesvědčoval, že jsem v dílně nechtěl rozebrat nějaké kradené auto.

Corvetta ze čtyřiasedmdesátýho. Kdysi, v době, kdy mě ještě něco doopravdy zajímalo, bych kňučel blahem. Tu noc na mě ale všechno definitivně spadlo. Doslova. Celý ten poslední děsivý půlrok a nakonec i to mizerný auto. Nevyspání znamenalo nesoustředění. A nesoustředění znamenalo dělat chyby. Což s pár tunama nad hrudníkem není úplně nejlepší kombinace.

Ležel jsem tam a čekal, jestli to bude stačit, abych umřel. Po čtyřech marných pokusech dostat se ven mi v těle nezbyla jediná nezlomená kost. Necítil jsem, jestli některá propíchla třeba plíce nebo játra, ale to bylo tím, že jsem po patnácti letech žádnou další bolest nedokázal vnímat.

Patnáct let jsem se neproměnil. Moje regenerační schopnosti už určitě nejsou, co bývaly. Možná to po téhle noci skončí. Možná se toho konečně zbavím. Možná… Nejen hlavou, ale celým tělem mi znovu projela myšlenka na to, že ji musím chránit. Kruci. Zaryl jsem prsty do betonové podlahy, která vlhla mou krví, abych popáté nezkusil zvednout tu pitomou kraksnu.

Když ráno Tod otevřel vrata dílny a pustil dovnitř slunce, už jsem ho nevnímal. Cítil jsem jen jeho paniku. A taky vlastní zklamání.

Tohle ještě nebude konec.

Patnáct let nebylo dost. A tak jsem byl během celý operace napůl vzhůru, protože na tomhle světě nebyl dost silnej dryják, který by mě úplně uspal.

Slyšel jsem, jak se dohadujou, jestli má vůbec smysl se mnou něco dělat.

Slyšel jsem, jak se navzájem obviňujou nad neustále se měnícími rentgenovými snímky.

Slyšel jsem, jak nadávají nad všemi těmi špatně srostlými zlomeninami.

Definitivně jsem usnul až ve chvíli, kdy jsem uslyšel její hlas.

Byla tady. Všechno bylo v pořádku. Konečně jsem si mohl odpočinout.

Současnost – Renesmé

Spal. Tři dny. Nepřetržitě.

Postel pod ním vypadala hrozně křehce. Stejně tak působil jeho obličej v porovnání s jeho tělem. To se nezměnilo. Paže a hrudník měl mohutnější, než jak jsem si je pamatovala. I jinak se změnil. Ten chlapec, co měl kvůli mně navždy zůstat chlapcem, zmizel. Ležel tu muž. Kolik mu teď vlastně bylo? Dotkla jsem se vlasů, které mu vykukovaly zpod obvazu. Stříbrné nitky v tmavém pramínku zářily jako drobné tiché vykřičníky. A pak všechny ty vrásky… Jemné kolem očí, výrazné kolem úst a mezi rozcuchaným, krví slepeným obočím.

Namočila jsem žínku v připravené misce a opatrně otírala krvavé stopy na jeho tváři. Rány pod nimi se mi hojily před očima.

Proto se mu to stalo tady. Proto jsi musela být tady. Proto jsi tu musela být ty.

Sotva slyšitelně zasténal. Pootevřel suché, rozpraskané rty. Upravila jsem mu infuzi, než jsem se odhodlala zvlhčit tu část jeho tváře, které jsem se v době, kdy jsem nejen byla dítě, ale jako dítě jsem taky vypadala, mohla dotýkat bez omezení. A taky jsem to dělala.

Dáš mi pusu, Jakeu?

Jasně, ty malá divoženko!

Trvalo věčnost, než jeho rty vypadaly jako kdysi. Plné, hladké, jemné. Tehdy jsem nepřemýšlela, jakou asi mají chuť. Nenapadlo mě, že rty můžou mít nějakou chuť.

Potom, co jsem odešla z domu, jsem o rtech a jejich chuti zjistila všechno. Všechno a nic. Protože nikdo nechutnal a nevoněl jako on.

Za deset let, od doby, kdy jsem dodělala medicínu, jsem vystřídala tucty nemocnic po celých Státech. Pořád jen pohotovost, pořád věčný začátečník s navždy příliš mladým obličejem. Pořád doufající, že se jednou objeví.

Nebyla to jen naděje. Já to věděla. Jen jsem nevěděla kdy a kde.

Jacob tomu mohl dát jméno, protože nebyl první, komu se to stalo. On měl svůj otisk.

Jak jsem tomu měla říkat já? Jak jsem měla pojmenovat to, že posledních pět let byl nepřetržitě se mnou? Jak jsem měla nazvat drásavou bolest působenou jeho fyzickou nepřítomností?

Musela jsem si vystačit s tím pitomým lidským slovem. Konec konců – stačilo i mým rodičům.

Láska.

Milovala jsem Jacoba Blacka od okamžiku, kdy jsem doopravdy dospěla. Bylo prokletí, že v tu dobu už deset let nikdo nevěděl, kde Jacob je. A nikdo nevěděl, jestli – kdybych ho našla – by o mě ještě stál.

Současnost – Jacob

Vždycky měla hrozně tvrdý spánek.

Jemně jsem jí foukl na pravidelně se zvedající nahou hruď, ale vůbec nezareagovala. Snažil jsem se opatrně vstát, ale stejně jsem cítil, jak se matrace zvedla o pěkných pár centimetrů, když jsem ji zbavil své váhy. Zase nic. Ta holka snad zaspí…

„Jacobe,“ zamumlala, ale jen se slabě zavrtěla a pokračovala tam, kde přestala.

Zavřel jsem se v koupelně a zkusil udělat všechno pro to, aby se za mě dnes nestyděla. Ale ani po pořádně sprše a opravdu důkladném oholení zázrak nenastal.

„Nechala jsi mě zestárnout,“ zabručel jsem odevzdaně.

„Jen jsi krásně dozrál,“ ozvalo se přes zavřené dveře. Když jsem se vrátil do ložnice, seděla v posteli, široce se na mě usmívala a byla tak krásná, až mě zabolelo na hrudi.

„Spíš přezrál,“ zašklebil jsem se. „Máš volnou koupelnu. Zbývá nám asi hodina, teda pokud sis to nerozmyslela, protože…“ Vystřelila ke mně a zavřela mi pusu tím nejlepším možným způsobem. Než se nám to stihlo vymknout, proklouzla kolem mě ke skříni a pohladila kravatu přehozenou přes připravený oblek. Pak si položila tvář na jemnou látku jednoduchých bílých šatů, které visely na ramínku vedle něj.

„Porušili jsme všechny pravidla. Určitě si koledujeme o pořádný průšvih. Viděl jsem tvoje šaty. Spali jsme spolu noc před svatbou. Vybírali jsme spolu prstýnky a…“

„A vynechali jsme z toho Alici,“ ušklíbla se. Vrátila se ke mně a znovu mě objala. V tu chvíli jsem myslel jen na to, že všechna ta bolest stála za to. Bez ní bych si nikdy nebyl jistý, že mě Renesmé Cullenová doopravdy chce.

„Ten hlavní průšvih už máme za sebou, Jakeu,“ zašeptala. Leskly se jí oči a já si říkal, že miluju i její slzy.

„Který myslíš?“ Můj hlas zněl najednou nějak ochraptěle.

„Ten, když si sedmiletá holka myslela, že ví všechno o nikdy, někdy a navždy.“

„Je ti dvacet dva, Nessie. Teď už to víš?“

Zavrtěla hlavou a usmála se přes slzy. „Proč si lidi pořád myslí, že je to tak důležitý?“

„Tak to vážně nechápu.“ Předvedl jsem ukázkový nechápavý výraz, zvedl ji do náruče a zamířil do koupelny.

„Neříkal jsi, že máme hodinu?“

Tentokrát jsem ji umlčel já.

Nejspíš jsme měli zmeškat vlastní svatbu. Tu první určitě.

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1 2   »

31)  kajka (30.11.2017 09:59)

Krásná povídka, vyčarovala mi na tváři tak spokojený výraz, že vypadám jak kočka po úspěšném lovu.
Budu se opakovat, ale ty umíš Jacoba ze všech spisovatelek nejlíp. Skoro mi připadá, že ho máš v rámci všech původních postav nejraději (když ho nepostavíš do role zaporáka) nebo se ti náramně dobře píše.
Jako klaďas je vždycky k sežrání.
Typ chlapa, co ho chce každá jenom trochu rozumná ženská. Držák, malinko uválenej, lehce utrápenej, srdce na dlani, rameno k vyplakání, o přitažlivosti nemluvě, prostě sen. Jo a nikdy není v tvém podání úplnej trouba.
Stručně řečeno, z tohohle Jacoba jsem totálně paf.
Takže díky moc!

30)  kajka (30.03.2016 15:24)

No, možná se jim dvou nevěnuješ moc často, zato to pokaždé stojí za to. Líbí se mi, jak Jacob v tvých povídkách dozrává v může ošlehanýho životem, není to kluk ani vlk, je to prostě "chlap".

29)  eMuska (23.01.2015 07:31)

Ambra, veď ja mám ešte aj tvojho Jacoba rada, to nie je možné! Nádherné, jak je človek hneď spokojnejší... vďaka

28)  emam (15.12.2014 21:53)

Ufff! Musela jsem si oddychnout, protože jsem se tolik bála SE. Díky, že to takhle dopadlo

27)  maryblack (20.11.2014 21:03)

Bylo to krásné. Děkuji ti za tenhle příběh, který byl nádherně zpracovaný.

26)  ambra (26.10.2014 19:38)

Díky, dívky

25)  wodwar (26.10.2014 17:38)

Pěkné, líbí se mi to, po delší době jsem si zase něco tady přečetla. Měla jsem v hlavě podobný nápad, ale skončilo to zatím po třetí stránce... A vlastně to, abys pěkně a zdařile popsala celý příběh, zase stránek neschramstlo !

24)  milica (24.10.2014 11:47)

Po dlouhé době jsem opět nahlédla.
Nádherná povídka, úplně jsem se do nich obou vžila.
Krása kterou umíš jen ty

23)  ambra (24.10.2014 11:11)

Reny, děkuju!

22)  RenyNew (23.10.2014 19:38)

Twilight tématiku už nějaký čas nečtu.
Ale občas juknu sem na web a tahle povídka mě zaujala natolik, že byla po hodoně hodně dlouhé době jedinou fan fiction na Stmívání, kterou jsme se zájmem přečetla.
Téma Nessie a Jacoba je moje oblíbené, sama jsem se jim kdysi věnovala. A to, že jsi to pojala tak, že Nessie chce mít možnost výběru a hned Jakeovi nepadne do náruče je podle mě skvělé. Určitě by to mezi nimi nebylo zdaleka růžové...
To, jak Jake málem umřel mě sice šokovalo, ale bylo to pro dobro děje. Ta jeho smířenost s tím, že to konečně všechno skončí... wau. Šokující, ale silné.
A plus za Jakem vyprávěné části a jeho myšlenky. Působí vážně tak nějak autenticky

21)  ambra (22.10.2014 13:53)

Jalle, já si to beru zpět, totéž mám totiž s vašimi komentáři . Děkuju moc!

20)  Jalle (21.10.2014 21:43)

tvoje poviedky urobia aj z toho najhoršieho dňa, deň výnimočný
krásny príbeh

19)  ambra (19.10.2014 13:37)

Ivanko, moc děkuju!

18)  Ivana (18.10.2014 17:05)

Tak toto bola úplná nádhera. Už mi tvoje slovíčka chýbali a musím úprimne povedať, že v akejkoľvek podobe (jednorázovka či kapitolovka). Ty máš proste jedinečný štýl, ktorý sa nedá napodobniť ani nahradiť. Celý život v „pár“ vetách, a pritom nechýba nič. Ani jeden pocit. Ani jedna myšlienka.
Vždy som sa tak trochu pohrávala s myšlienkou poloupírov a ich rýchleho fyzického dospievania a hlavne toho, ako to zapôsobí na ich psychiku. Ty si to podala úplne dokonale. Niekedy (dobre, veľmi často) sa mi stáva, že konanie postáv je pre mňa istým spôsobom nepochopiteľné, ale u teba sa mi to nestalo ešte nikdy. Skôr mám pocit, že je všetko presne také, aké by som si predstavovala. Ďakujem ti, že píšeš. Krásna poviedka, ktorá mi vyčarovala na tvári úsmev.

17)  ambra (18.10.2014 10:56)

Děkuju .

14)  ambra (17.10.2014 11:41)

Ňuf!

13)  Marcelle (17.10.2014 09:15)

Nadhera jako vzdycky, diky. <3

12)  Hanetka (17.10.2014 06:26)

Mně se tak stýskalo! Já chci ještě...

1 2   »