Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/mal%C3%A1%20kristen.jpg

Jak to bylo doopravdy s Edwardovou první valentýnkou pro Bellu.

Dokonce ani Emmett už si ze mě nestřílel. Tak, jako jsme na Vánoce všichni zaťali zuby a bez protestů plnili Aliciny vize, tak jsem se pár dnů před polovinou února tiše sbalil a někam vypadnul. Moje rodina si užila nerušený svátek zamilovaných bez toho, že by kvůli mně měli větší výčitky než obvykle, já zase nešílel z jejich snahy vynahradit mi mou osamělost.

Při návratu na mě čekalo několik pečlivě zabalených pitomostí a šest rozzářených a snad ještě zamilovanějších obličejů.

Letos jsem měl obzvlášť pádný důvod zmizet. Už dva roky jsme žili na Aljašce a nedalo mi moc práce spočítat si, že obzvlášť Tanya by mě moc ráda přijela utěšovat.

Stál jsem na letišti před tabulí aktuálních odletů a zvažoval všechna pro a proti. Tohle nebyl jeden z mých obvyklých výletů, kdy jsem si na pár dnů, týdnů nebo měsíců orazil od své rodiny. Teď jsem musel počítat s tím, že ať se vrtnu kamkoli, všude narazím na srdíčka, kytky a vzdychající páry. To by se dalo snést, pokud bych se na to jen díval. Já to ale musel i poslouchat.

Do aktuální kolonky naskočil Seattle. Okamžitě se mi vybavil náš dům ve Forks. Dokonale schovaný uprostřed lesů, nejmíň půl hodiny od nejbližšího lidského obydlí a tím pádem půl hodiny od slov jako láska a Valentýn – to v lepším případě - v tom horším prádlo, víno a ložnice.

Za šest hodin jsem stál ve svém pokoji. V domě byla zima, ale to mi nevadilo a na těch pár dnů jsem ani nepotřeboval pustit elektřinu nebo vodu. Tohle bylo fajn – nemuset občas předstírat lidství. Číst potmě a umýt se pár hrstmi sněhu.

Knížky a nadšení mi vydržely dva dny. Ten třetí jsem lovil a přistihl se při tom, že podvědomě směřuju na sever. Tam, kde teď byl můj domov. Moje rodina. Jen jsem na to pomyslel, sáhl jsem s obavou pro telefon. Skoro jsem čekal, že se ozve Alice a začne mě přemlouvat, ať se vrátím, že ještě stihnu jejich valentýnský lov.

Jenže nezavolala. Asi měla spoustu práce s balením tuny dárků pro Jaspera.

K večeru mi tma začala lézt na nervy. Tma a samota. To druhé jsem si ale odmítal připustit. Co se to se mnou děje? Já jsem přece rád sám. Je to upíří přirozenost, tak velká rodina, ve které žiju, je moc i na člověka, natož na mě. Nepomáhalo to. Znovu jsem vyběhl z domu. Abych neprovokoval Alici, zamířil jsem na opačnou stranu směrem k městečku. Ještě nebylo šest, ale všechno už přikryla tma.

Kroužil jsem kolem prvních domků jako šelma, kterou nedostatek jiné kořisti vyhnal z lesa. Tak to ale nebylo. Dlouho jsem se necítil tak sytý.

Když se na přední verandě úplně prvního domu v řadě objevilo to mrňavé stvoření, ocenil jsem svou prozíravost. Voněla… neskutečně. Občas jsem narazil na člověka, který mi zvýšil produkci jedu. A jistě, někdy to byly i děti. A rozhodně jsem si kvůli tomu připadal obzvlášť mizerně. Teď to ale bylo mnohem intenzivnější. Strnul jsem na místě a doufal, že ta malá zase rychle zmizí v domě. Byla zima, pro člověka určitě skoro nesnesitelná. A ona na sobě měla jen džíny, svetřík a bačkory ve tvaru králičí hlavy. Obrovské plyšové uši jí plandaly kolem holých kotníků.

Nejistě přešlápla a zkoumavě sledovala cestu k brance. Bylo to jen pár metrů, ale čerstvý sníh z toho udělal dobrodružnou výpravu.

Opatrně vykročila. Postupně získala jistotu a doťapkala až ke sloupku s poštovní schránkou. Strčila dovnitř velkou obálku – i na tu dálku jsem viděl, jak má mrazem zčervenalé prsty – a vydala se zpět. Už to vypadalo, že má tuhle výpravu šťastně za sebou, ale na ty nemožné bačkory se jí zřejmě nalepil sníh, takže když došlápla na hladký schod, nemohlo to dopadnout jinak. Slyšel jsem, jak něco nepříjemně křuplo. Čekal jsem ohromný řev a uširvoucí brekot, ale malá jen zasykla a skoro okamžitě se pokusila vstát.

Neklaplo to, samozřejmě. Seděla ve sněhu, hrabala kolem sebe a po tvářích se jí koulely velké tiché slzy.

Proč nekřičí? Z domu by ji museli slyšet. Pokud jim tam teda neřve televize nebo pokud… není sama doma.

Přiběhl jsem blíž, až mezi první stromy na kraji řídkého lesa kousek od domku, sehnul se a uhnětl velkou sněhovou kouli. Podle velikosti jsem odhadl, které okno by mohlo vést do obýváku, a hodil. Tabulka drnčela ještě skoro minutu, ale nic. Malá se zoufale pomalu posouvala ke schodům, ale pokud nezrychlí, zadělává si minimálně na zápal plic. Nemluvě o zraněné noze.

Rozhodoval jsem se ještě půl minuty. Pak jsem se zhluboka nadechl a vyrazil k ní. Udělal jsem menší oblouk, aby mě nezahlédla vycházet z lesa; místo toho jsem zamířil k sousedním domkům a kus se vrátil. Takhle budu prostě kolemjdoucí.

Snažil jsem se dupat, ale když jsem na ni zavolal, stejně sebou trhla.

„Ahoj, nepotřebuješ pomoct?“ Mžourala do tmy, pouliční lampa stála pár metrů ode mě. To mi nedošlo – pomalu jsem couvnul blíž ke světlu, abych nevypadal jako úplný přízrak. Nasadil jsem mírný úsměv a doufal, že nevypadám jako typický otrapa, co obtěžuje malé děti. Jak si takového týpka děti asi představují? Zřejmě jsem prošel prvním kolem, nebo už jí byla opravdu děsná zima, protože mi nejistě odpověděla.

„Uklouzla jsem. Nemůžu domů. Máma mě asi neslyší a táta je za chvíli doma a je to šerif!“ Z proudu jejích zmatených slov mi bylo jasné, že máma doma rozhodně není a že táta je sice možná šerif, ale hned tak se neukáže.

„Fajn, jen ti pomůžu do tepla k telefonu, ani za sebou nezavřu a hned mizím, co ty na to?“ Už jsem se neusmíval. Tvářil jsem se, jako bych mluvil s rovnocenným partnerem, kterého beru smrtelně vážně.

Chvíli přemýšlela a pak konečně kývla. Šel jsem k ní pomalu. Jednak jsem ji nechtěl vyděsit, jednak jsem se připravoval na čerstvý nápor její dokonalé vůně. Krčila se ve sněhu a kulila na mě obrovské hnědé oči. Mohlo jí být pět, možná šest, ale v každém případě byla drobná, skoro titěrná. Děsivě málo té úžasné krve, zaryl si démon někde vzadu v mé hlavě.

Přidřepl jsem si k ní, a než ji vzal do náruče, připomněl jsem jí návrh dohody: „Nechám otevřené hlavní dveře, rychle do tepla a mizím, ano? Umíš telefonovat, že jo?“ napadlo mě ještě.

Zamračila se na mě. „Nejsi ještě tak starý, abys mohl takhle trapně podceňovat děti,“ nafoukla se. Chtěla si založit ruce na hrudníčku, díky čemuž jsem si všiml, že je má úplně modré. Už jsem na nic nečekal. V úzké předsíni jsem se rozhlédl a zamířil rovnou do obýváku ke gauči. Když jsem ji pokládal, zasykla bolestí.
Telefon stál na stolku vedle ní, ale její zkřivený obličejík mi nedovolil zmizet tak rychle, jak jsem jí slíbil.

„Je to kotník?“ Možná taky nechtěla zůstat sama, protože jen pokrčila kostnatými ramínky.

„Co já vím? Věčně mám něco potlučenýho, ale tohle bolí hrozně moc.“

„Můžu se kouknout?“ zkusil jsem to. „Můj táta je doktor. Dřív jsem mu hodně pomáhal.“

„Dřív?“ ušklíbla se. „Taky jsem dřív tátovi pomáhala na stanici. Jenže to mi bylo pět, byla jsem malá a hloupá. Jen jsem mu tam ničila papíry a razítko. Měl bys vědět, že ve skutečnosti jsi svýmu tátovi v práci nepomáhal, ale jen ho štval.“ Vypadala tak vážně, že jsem se málem rozesmál. „A teď je ti kolik?“ Chtěl jsem dodat ty rozumbrado, ale včas jsem se zarazil.

„V září mi bylo šest, to znamená, že brzy už šest a půl.“ Opravdu jsem se nerozesmál? Jistěže ne, znamenalo by to, že si té skvělé vůně naberu až moc. Rychle jsem se sklonil k její zraněné noze a vyhrnul promočenou džínovinu. Králíky jsme asi ztratili někde cestou. Nevypadalo to dobře. Otok značil jasný výron, ale pořád jsem doufal, že zlomené to není. Určitě by víc vyváděla.

„Přinesu ti na to obklad. I když to vypadá jako pitomý nápad, chce to led. Zvládneš si zatím sundat ty mokrý džíny?“ Popotáhla a přikývla. Cestou do kuchyně jsem jí z křesla podal deku.

„Už jsem ti říkala, že je můj táta šerif?“ zavolala za mnou ještě.

„Jasně! A já moc dobře vím, že každý šerif nosí zbraň s ostrýma!“ odpověděl jsem jí z kuchyně. Konečně jsem se mohl zasmát.

Když jsem se vrátil s pytlíkem ledu, málem jsem se lekl, že utekla. Pod dekou se skoro ztrácela. Jen zraněnou nohu nechala vykukovat. Držela telefon, zírala na displej a okusovala si ret.

„Nebere to?“ zkusil jsem opatrně. Ztěžka si povzdechla.

„Táta je naštvaný, když musí odbíhat z práce. A máma…“ Vyděšeně zamrkala. Vzpomněla si, co mi ještě venku řekla o své matce.

„To je v pohodě,“ usmál jsem se na ni. „Taky bych cizímu chlapovi tvrdil, že je máma uvnitř.“

„Ty nejsi chlap,“ opravila mě rozladěně.

„A co jsem?“ Zjistil jsem, že se mě její prohlášení trochu dotklo.

„Já nevím… trochu větší kluk? Táta je chlap,“ upřesnila mi svůj názor.

„Hm, tak já budu hodně jíst, abych byl co nejdřív jako tvůj táta.“ Zase nasadila ten uražený výraz.

„Tohle se říká mrňatům. Jídlem nic neurychlíš, to já už dávno vím.“ Povzdechla si, jako by to tak dávno nebylo. Jako by si ještě včera namlouvala, že když trochu zabere nad talířem, vyroste a nebude se tu sama bát.

„Co jsi vlastně dělala venku? Takhle pitomě oblečená?“

Konečně se usmála.

„Víš co je dneska za den?“ Panebože, i takhle malí už s tím blbnou?

„Hm,“ přikývl jsem neochotně.

„Moje máma žije v Arizoně. Teda já taky, ale ona je teď se svým přítelem na pár dnů na výletě. Dal jí to jako dárek k Valentýnu,“ vykládala zaujatě a zároveň trochu ztišila hlas, jako by to byla součást nějakého tajemství. Což taky byla, jak se ukázalo vzápětí.

„Táta nikoho nemá. Jenom mě. Tak jsem mu vyrobila valentýnku. A valentýnku musíš najít ve schránce, jinak to neplatí.“ Trošku zčervenala. Doufal jsem, že to není třeba horečnou. Znovu si skousla ret.

„Taky ji můžeš najít ve svý skříňce ve škole, ale táta už je ze školy dávno venku. Schránka bylo jediný řešení,“ kývla rozhodně, jako by sama sobě potřebovala schválit ten šílený minivýlet.

„Jo, ale příště v botách a v bundě,“ mrknul jsem na ni. Znovu zčervenala a to mi připomnělo její zmínku o školní skříňce.

„A co to bylo s tou školní skříňkou? Tobě tam nějaká přistála?“ Na chvilku se schovala pod deku.

„Jo,“ odpověděla na holku až příliš úsečně. Bylo vidět, že dál se o tom nechce bavit. A jako správná ženská, i když v menším provedení, okamžitě změnila téma.

„Ty jsi jich dostal kolik?“ V téhle bezvýznamné chvíli mi došlo něco, co jsem až doteď jenom tušil. Neslyšel jsem její myšlenky. Ta malá byla voňavá a taky tichá. Což ale neznamenalo, že jí to v hlavě pěkně nešrotovalo. Jen jsem na ni nějak nebyl naladěný.

„Kolik čeho?“ Bylo příjemné nepředstírat, že nevím. Opravdu jsem nevěděl.

„Kolik valentýnek jsi letos dostal.“ Vyslovovala pomalu, jako by jí s mou retardací docházela trpělivost.

„Žádnou. To se musí?“ Na chvilku to vypadalo, že má radost. „Nemusí,“ zakroutila horlivě hlavou. „Ale ty vypadáš, že ti musí skříňka praskat ve švech.“ Vybavil se mi obrázek hodně podobný tomu, jak to popisovala. Na jedné střední mi ke skříňce dokonce přistavili papírovou krabici. Dovnitř se to všechno nevešlo.

„Ne,“ zavrtěl jsem rozhodně hlavou. „A když už nějakou dostanu, nikdy od někoho, na kom mi opravdu záleží.“

„Lepší od ňoumy, než od nikoho.“ Zřejmě z ní mluvily osobní zkušenosti. Na řasách se jí zalesklo pár slaných kapek. S dětským pláčem jsem měl nulovou zkušenost. Rozhodl jsem se pro ústup.

„Ještě ti uvařím čaj a vypadnu. A nějak jsme zamluvili to podstatné. Komu jsi vlastně zavolala?“ Poplašeně zamrkala.

„Ty spěcháš?“ Nechtělo se mi lhát jí. „No jasně, Valentýn,“ odpověděla si sama. „Žádná valentýnka, máš rovnou rande.“ Slovo rande se snažila říct s přehnanou ledabylostí.

„Chceš do toho čaje cukr?“ nenechal jsem se rozhodit. „A koukej volat tátovi. Jinak na tu stanici zavolám sám a budu ječet, že tu hoří.“

„Řekl by ti, ať nejančíš a voláš hasiče,“ ušklíbla se, ale už se trochu usmívala.

Z kuchyně jsem slyšel jejich rozhovor. Huboval ji, že mu nezavolala hned. A poznal, že lže, když se mu snažila nakukat, že se do obýváku doplazila sama. Zbývalo mi deset minut. Slyšel jsem, jak si náčelník Swan – tak se představil v telefonu – zapíná bundu.

Položil jsem kouřící hrnek na stůl a posadil se do křesla vedle ní.

„Tak jak to bylo s tou valentýnkou?“ Znovu zčervenala. Znovu se kousala do rtu.

„Kluci jsou pitomí,“ zabručela tiše. „Byla pro Beccu a Tom ji omylem prostrčil do mé skříňky.“

„Což by bylo v pohodě, ale?“

„Chvilku jsem si myslela, že je vážně pro mě. Tom je… Tom se mi…“ Nevěděla, jak to říct. Zastrčila si za ucho uvolněný pramínek hnědých vlasů a přitáhla si kolena k bradě. Na chvilku zkřivila tvář, když zavadila bolavým kotníkem o ten zdravý.

„Jsi chytrá holka,“ řekl jsem vážně. Potěšeně se usmála. „Je ti jasný, že Tom ještě nebude ten pravý, že jo?“

Naklonila se nad hrneček a usrkla.

„Já nevím. Holkám se líbí každej týden jiný kluk, ale já mám Toma ráda od prvního dne. Bojím se, že mě to hned tak nepustí.“

„Nemusí tě to pouštět,“ opravil jsem své původní tvrzení. „Jen ti můžu slíbit, že jednou přijde někdo, koho budeš mít ráda úplně jinak. Opravdově. A napořád.“

„Jsi televizní věštec?“ ušklíbla se a znovu se napila.

„Ne, ale ty jsi na svůj věk nepřirozeně ironická,“ odsekl jsem jí.

„Prý je to u jedináčků normální.“

„Ještěže nejsem jedináček.“

Znovu zesmutněla. „Máš sourozence? Tak to je lepší než sto valentýnek.“ Zase ty dospěle smutné oči.

„Jak kdy. Zrovna teď jsem před nimi na útěku.“ Její oči se rychle rozzářily. Uklidnilo mě to. Tohle zvládnou jen děti. Není tak divná, jak vypadá. Možná mi připadá tak zvláštní, protože jí nevidím do hlavy.

„Něco jsi jim provedl?“ Zavrtěl jsem hlavou. „Jen jsem někdy rád sám.“ Chápavě přikývla. „Sourozence bych brala, ale taky jsem ráda sama. Jen se někdy…“ Nejistě se rozhlédla.

„Měla by ses bát víc,“ poradil jsem jí. „Co kdybych byl nějaký úchylák? Nebo třeba mytická příšera?“

Zachichotala se. „Myslím, že bych to poznala. Mamka říká, že mám na lidi nos.“

„A já ti voním?“ Znovu trošku zčervenala.

„No. Teda tvoje bunda. Když jsi mě nesl.“

Pohled mi padl na hodiny. Musím zmizet. Co nejrychleji.

„Ani nevím, jak se jmenuješ,“ napadlo mě najednou. Chtěl jsem si ke vzpomínce na ni přiřadit jméno.

„Bella. Teda Isabella Swanová, ale pro kamarády jen Bella.“

„Jsem tvůj kamarád?“

„Já nevím,“ naklonila hlavu ke straně a zadívala se na mě, jako bych procházel dalším kolem jejího testu. „Nestihla jsem tě pořádně poznat. Zas tak dobrej můj nos není.“

V dálce jsem uslyšel přijíždějící auto. Zvedl jsem se z křesla a udělal dva kroky k ní. Přidřepl jsem si.

„Ty jsi moje kamarádka, Bello. Navždycky. Pamatuj si to, ano? Díky tobě jsem měl nejlepšího Valentýna za poslední roky. Už dlouho jsem si tak hezky nepopovídal.“ Mluvil jsem vážně, ale její tvářička se rozzářila.

„Takhle zblízka vypadáš jako chlap.“ Asi měla chuť nějak mi oplatit tu radost, kterou jsem jí udělal.
„Jsem pořád kluk, měla jsi pravdu.“ Naklonil jsem se a líbnul ji na čelo. Její vůně zabolela silněji.

„A nezapomeň říct tátovi, ať vybere schránku,“ mrknul jsem na ni ode dveří. Kývla a spokojeně mi zamávala.

„Někdy ahoj!“ slyšel jsem ještě za dveřmi její dětský hlas.



Sehnat v osm večer valentýnku nebylo úplně snadné. Ale nebylo to ani nemožné. Vložil jsem fialkovou kartičku do vlastního ohmataného výtisku Romea a Julie a na přední stránku napsal:


Tihle dva tu první lásku brali moc vážně a nedopadlo to zrovna nejlíp. Počkej si na toho pravého.

Edward

 

 

 

povídky od ambry



Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

«   1 2 3

Ree

11)  Ree (14.02.2012 17:31)

Ňuf! To bylo roztomilé. Miluju malou Bellu a "dospělého" Edwarda. A ve tvých rukou to prostě s malými dětmi umí

Astrid

10)  Astrid (14.02.2012 17:19)

ambro, ano!!
pre mna vždy tak cudzí sviatok, a po prečítaní tohoto zázračného príbehu mi odrazu pripadá dnes úplne inak. Ja ho tak milujem, toho tvojho šelmiaka na prechádzke večernou uličkou moc se Ti to povedlo, to ich stretnutie, Edward bol tak... však vieš a Bella! tak rozumné malé dievčatko, úúplne ich oboch vidím. nechcela, aby bol Charie smutný a aby vedel, že mama valentínkuje a celé to bolo tak krásne precítené s detskými hviezdičkami v očiach a so všetkým. Že už není kluk tak z blízka, že je chlap aj on, milujem.
A ona si ho zapamatá a on príde o desať rokov do jej školy !!! ambro, napíš k tomu druhý diel, ja som zamilovaná, strašne sa mi to pášilo.
jo a ešte toto:D :
Milujem Edwarda keď čte po tme!!! ja som lahla popolom chich
a aj toto: "Ja som predsa rád sám"!!!:D milujem ako ho poznáš
Moj nufko, milujem tieto lúbezné malé poviedky o láske a šťastí.
Omg Krásny Valentín, ja som nejako vymekla kiss madam
EDIT: tyvoe, samé milujem, nj, nabudúce ti napíšem kratší koment :D:D:D:D

9)  martisek (14.02.2012 17:19)

naprosto kouzelný. dojala jsi mě. nesnáším Valentýna asi jako Edward, ale tohle bylo tak krásný, že je asi dobře, když dneska je - díky tomu jsi to vydala

8)  Elanoreth (14.02.2012 17:16)

Culím se jak pětiletá a teču jak karamelovej likér.

Takovýhle dílka - to chce číst před spaním .......

TeenStar

7)  TeenStar (14.02.2012 17:15)

Awww, tak toto bolo tak sladké! ♥ ♥ ♥ Edward a malá Bella, to oni dvaja sú práve teraz v mojich očiach predstavou dokonalého Valentína. ♥ Bolo to proste nádherné! Ambri, si vážne Autorka s obrovským A, to ti nikto nikdy nevezme. ;)

Rosalie7

6)  Rosalie7 (14.02.2012 17:09)

Ambři, to bylo tak sladký. Celou dobu jsem se culila
Krásná první valentýnka

5)  hanka (14.02.2012 17:07)

ježiši Ambro.to bylo tak krásné, opravdu - tohle je Valentýn a ne ty červené a růžové nesmysly všude venku

KalamityJane

4)  KalamityJane (14.02.2012 17:05)

jůůůůů, to bylo krásné, milé, roztomilé:)

3)  maily1709 (14.02.2012 17:01)

prekrasne

sfinga

2)  sfinga (14.02.2012 16:59)

Ambruško, já sice Valentýn beru jen jako importovaný nesmysl z Ameriky, ale tihle dva... malá Bella a velkej kluk Edward, myslím, že oni si Valentýn užili krásně

Nebraska

1)  Nebraska (14.02.2012 16:52)

Ňuf
Je mi jak po čokoládě, díky

«   1 2 3

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek