05.12.2010 [11:45], KaculKaB, ze série Nejvyšší cena za život, komentováno 0×, zobrazeno 1602×

V životě každého z nás nadejde čas rozhodování a volby. Některá rozhodnutí jsou malá a téměř bezvýznamná, ale na některých závisí lidské životy a osudy ostatních.

Do téhle situace se dostala Bella. Rozhodovala se mezi svým životem a životem své nenarozené dcerky. Volba pro ni byla jasná a dala přednost svému malému upířímu zázraku.

Malá Elizabeth vyrůstala po boku jejího věrného vlkodlaka Jacoba a kamarádky Leah. Jednoho dne se však do jejich života zamotá nový mládenec. Avšak jen do Elizabetina?

Co se ale stane, když se mladá dívka potká s rodinou, která s ní má až moc společného? Zpevní se mezi nimi neviditelná vlákna, která je spojují, nebo se navěky přetrhnou?

9. Kapitola - Všechno se to jenom komplikuje

Same, no tak, kde jsi? Stále jsem se v duchu ptal a doufal v nějakou odpověď, ale nic. Musel jsem doufat, že ho alespoň podle myšlenek najdu, že se obnoví spojení našich myslí, když pach už dávno odvál vítr, ale nic. Ticho. Ani jedno jeho slovo.

Buď ho neslyším stále kvůli té hádce, nebo je člověk. Ale nemá šaty, nic, jak by mohl vyjít mezi lidi? Vlastně, on nemusí vyjít mezi lidi. V lidské podobě ho neslyšíme a nikdo nemá šanci ho najít. Může být v lese schovaný. Skvěle, v životě ho nenajdu.

Same! Sakra, ozvi se! Nemám na tebe celej den! Ve skutečnosti jsem strávil v lese jeho hledáním celý týden a právě ten sedmý den jsem už ztratil naději, že ho někdy najdu. Svědomí mě začalo hlodat ještě víc než předtím. Ale potom jsem uslyšel ten zatracený hlas, který jsem tolik hledal.

Co chceš? Milý jako vždy. Já jsem milej porád. Co chceš?

Aby ses vrátil k Emily. Měl bys vidět, jak se trápí, chybíš jí! Když jsem přišel k ní domů, tak mi otevřela s lahví v ruce a byla opilá. Takovou ji teda neznám. Ukázal jsem mu ji v myšlenkách a dal důraz na její oči, které na ní Sam miloval. Jeho pohled se zkřivil a zavyl na měsíc. Rozběhl se z místa, kde stál, směrem do rezervace. Zaradoval jsem se, že jsem ho za tak krátkou chvíli přesvědčil a on se vrací domů.

Počkej, to je pořád v rezervaci? Zastavil se po pár krocích a důležitě se na mě podíval.

Jestli myslíš Elis, tak ano. Příčilo se mi, že o ní mluví jako o předmětu, ale byl to Sam a ten měl vždycky svou hlavu. Sakra, jak mně se po Elis stýská. Musela o tolik vyrůst a já u toho nebyl.

Můžeš si ty taťkovský řeči nechat napotom? Chce se mi zvracet! A mimochodem, já nebudu nablízku tomu… Parchantovi! Vrátím se pro Emily a odejdeme z rezervace.

To po tobě nemůžu chtít. Hele, já nejsem nadšenej z toho, že musim bejt Alfa. Já sám nevim, co se svým životem a mám řídit ještě někoho jinýho? Tenkrát jsem to odmítnul a je fakt, že ty si to zasloužíš víc. Nechci vidět, jak by to dopadlo, kdybych byl Alfa, ne.

To je mi jedno! Jednou sis to právo vydobyl, tak si to užij.

Same, promiň, já nevím, jak jsem si ho vzal. Vůbec.

Smůla. Nevyhýbej se svým povinnostem.

Vážně mi nepomůžeš?

Proč bych měl? Já potřeboval pomoct s tou druhou pijavicí, co přišla do Forks a potom i do rezervace. Jenomže od tebe jsme se pomoci nedočkali, protože jsi pečoval o Bellu a toho parchanta.

Sám víš, že jsem nemohl jinak! Můžu ti aspoň ukázat, jak to vážně bylo?

Jestli si myslíš, že to změní můj názor na tu pijavici, tak do toho. Jenom tě varuju, možná budu zvracet

Snažil jsem se nebrat zřetel na jeho posměšky a zahleděl se do minulosti, abych mu převyprávěl, jak to všechno začalo…

Byl pátek a já se koukal s Billym na nějaký zápas v televizi. Najednou zazvonil zvonek a ve dveřích stála Bella Swanová.

„Ahoj, můžu s tebou mluvit? Je to vážně nutný, prosím,“ promluvila chraplavým hlasem, kterému se nedalo říct ne, i když jsem chtěl. Věděl jsem, že chodí s pijavicí Cullenem. Vlastně od té doby, co jsem se stal vlkodlakem (a není to tak dávno), se naše přátelství ještě prohloubilo. Mohl jsem jí všechno říct a ona mně také.

Dalo by se říct, že už u těch dveří jsem byl jako omámený.

„Jasně, jasně,“ souhlasil jsem a zavřel za sebou dveře.

„Víš, Jakeu, já mám problém,“ spustila. Moc dobře jsme věděli se smečkou, že pijavice odešli z Forks. Nemálo jsme se kvůli tomu i radovali.

„Jakej?“

„Jsem těhotná,“ řekla bez okolků a já ztuhl, jakoby mi právě řekla, že čeká dítě se mnou. Jen jsem si nevzpomínal, že bych s ní já někdy něco měl.

„Co prosím?“ zeptal jsem se vyjeveně. Jediný, s kým by mohla mít dítě… To nemůže být možné!

„Jo, než odešel…“ začala, ale zlomil se jí hlas a oči se jí zalily slzami. „Je to jeho dítě.“

„To je blbost! Upíři nemůžou mít děti.“

„To říkal i Ed… On. Ale doktor mi potvrdil, že je to tak. Ale hodně věcí mi tu nesedí,“ řekla a zahleděla se na své břicho.

„Například?“

„Doktor říkal, že jsem tak ve druhém měsíci, ale… Já s ním spala před… No, prostě není to tak dlouho.“ Jakmile to dořekla, podíval jsem se znova na její břicho. Opravdu bylo o malinko kulatější, ale pro někoho, kdo se na to místo plně nesoustředil, bylo neviditelné.

„Prosím, řekni, že je to vtip,“ zaprosil jsem ji.

„Není.“

„A co potřebuješ ode mě?“

„Potřebuju pomoc. Sama to nezvládnu, jsem slabá. Jacobe, prosím.“ Udělala na mě smutný kukuč a já nemohl říct ne. Ale zpětně si uvědomuji, že to nebylo jejím obličejem, výrazem nebo jejím zoufalstvím, ale tou malinkou holčičkou, o kterou v sobě tak pečovala, a kterou tak milovala.

„Dobře, počítej se mnou,“ souhlasil jsem a… Dál je to už nepodstatný.

Možná tě už chápu. Ukázal jsem mu všechny pocity a myšlenky, které jsem tenkrát měl. Musel mi dát zapravdu.

Díky! Zaradoval jsem se, že se vrátí a smečka bude konečně kompletní.

Jsi upad? To mě ani nenapadne!

Ale říkal jsi, že mě chápeš.

To jo, ale ne, že bych žil v rezervaci vedle toho dítěte?! Víš co? Tohle fungovat nebude. Vrátím se pro Emily a odejdeme z rezervace nadobro. Jinak to nepůjde.

Počkej, cože?

Slyšel’s. Odejdeme, nadobro.

A… A co smečka? Necháš je ve štychu?

Já už nejsem členem a Alfa jsi ty, ne já.

Ale…

Žádné ale. Běž domů a já se pro Em vrátím v noci. Nechci někoho z vás potkat.

Jestli to tak chceš.

Ano.

Tak ahoj.

Sbohem. Vyjeveně jsem se na něj ještě vteřinu díval, ale potom jsem se otočil a běžel směrem domů. Něco mi říkalo, že ho nevidím naposledy. Možná je to tak, možná ne. Nicméně jsem se cítil jako hlupák. Přišel jsem ho odprosit, aby se vrátil a on mě poslal bez nejmenší slušnosti do háje. Tohle ranilo moje ego.

Shrňme to. Jsem Alfa. Jsem stále Alfa, vůdce smečky. Je to post, který mi právoplatně náleží. Jenže já o to nestojím, tak proč? Všechno se to jenom komplikuje a není moc překvapivé, že k mé smůle. Poslední dobou se na mě ta smůla jenom lepila, tedy kromě narození Elizabeth. Ale to bylo jediné dobré.

Při vzpomínce na malou rozkošnou dívenku s Bellinými rysy, jsem zrychlil. Už jsem chtěl, ne, potřeboval být u ní. Při jejím růstu je i den hrozně dlouhá doba a já byl od ní pryč celý týden. Moc dobře jsem si uvědomoval, co její zrychlený růst obnáší… Dřívější dospělost a následné stáří… Dál jsem o tom nechtěl ani uvažovat. Když jsem si jen představil, že by zemřela.

Do očí se mi nahrnuly slzy a rozbušilo srdce. Kdyby se jí něco stalo… Nemohl bych na tomhle světě žít s klidným svědomím bez ní. Vydal bych se za ní bez váhání. Právě ona byla mou nedílnou součástí a bez ní jsem nebyl kompletní. Jako skládačka.

Takže… Co bude dál? Možná… Možná teď v rezervaci zůstat můžeme, ale ne moc dlouho. Už teď si na mě skoro celé osazenstvo rezervace ukazuje prstem a říká: Jo, to je ten tamten… Vážně můžu žít na místě, kde jsem pro každého vyvrhel, o kterého si neopřou ani kolo? Nikdo samozřejmě neví ten pravý důvod, ale oni si něco vymysleli.

Vlastně, pro každého nejsem. Musím brát v potaz i Leah a její rodinu a smečku. Oni naštěstí nebyli tak zaujatí a plní nenávisti vůči poloupírce. Pomalounku, ale jistě jsem viděl, jak se jejich počáteční odpor vůči ní ztrácí a nahrazuje vřelým citem k ní. Nemůžu říct láskou, ale nebyla pro ně ten odporný parchant jako pro Sama.

Sam. Kapitola sama o sobě. Můžu se od něj čekat nějakého nebezpečí nebo to nechá plavat a začne žít normální život a založí rodinu někde daleko od nás? On se teď poslední dobou hodně změnil, což mě překvapilo. Jasně, lidé se mění, ale ne tak najednou a razantně. Dříve byl tak laskavý ke všem kolem něj, ale teď? Místo toho, abychom spor vyřešili nenásilnou cestou, tak mě napadne s odhodláním mě zabít. Tohle není on, vůbec ho v tomhle chování nevidím. Tohle by mi sedělo na Paula, ale ne na Sama.

Dost, nebudu tohle řešit, jen mě díky tomu začíná bolet hlava a oči. Musím se soustředit na cestu. Už jenom chvíle, už jenom chvíle. Těšil jsem se jako malé dítě na houpačky, které mají druhý den přijet do jeho města. V mém případě jsem se těšil na svůj důvod k bytí… Elis.

Shrnutí

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře