Sekce

Galerie

/gallery/Mim%C3%AD%C3%AD.jpg

V životě každého z nás nadejde čas rozhodování a volby. Některá rozhodnutí jsou malá a téměř bezvýznamná, ale na některých závisí lidské životy a osudy ostatních.

Do téhle situace se dostala Bella. Rozhodovala se mezi svým životem a životem své nenarozené dcerky. Volba pro ni byla jasná a dala přednost svému malému upířímu zázraku.

Malá Elizabeth vyrůstala po boku jejího věrného vlkodlaka Jacoba a kamarídky Leah. Jednoho dne se však do jejich života zamotá nový mládenec. Avšak jen do Elizabetina?

Co se ale stane, když se mladá dívka potká s rodinou, která s ní má až moc společného? Zpevní se mezi nimi neviditelná vlákna, která je spojují, nebo se navěky přetrhnou?

8. Kapitola - Chybovat je lidské, odpouštět božské

Při pohřbu jsem zahlédl koutkem oka postavu, která mi až nápadně připomínala mého tátu. Nemohl jsem a ani nechtěl již dál odkládat setkání s ním. Chtěl jsem ho obejmout a říct, že mu nic nezazlívám. Chtěl jsem se už konečně vrátit domů, kam skutečně patřím.

Po skončení obřadu všichni odešli, jen já a táta jsme zůstali u hrobu. Neodvážil jsem se na něj podívat přímo, pouze jsem po očku kontroloval, co dělá a jestli je stále tu.

„Ahoj, tati,“ pozdravil jsem ho po chvíli vřele, protože od něj bych se asi těžko dočkal nějaké reakce na mou přítomnost.

Zvedl oči a naše pohledy se setkaly. Chtěl jsem padnout na kolena a prosit o jeho odpuštění, ale to by nepomohlo, právě naopak. Jeho výraz byl kamenný, tak cizí. Jakoby se díval na svého úhlavního nepřítele nebo prezidentova vraha.

„Hmmm,“ vypadlo z něj.

„Rád tě vidím.“

„Já tebe ne,“ odsekl mi. Tohle bude asi hodně strohý rozhovor.

„Tati podívej se…“ spustil jsem, ale v tom mě jeho křik zastavil.

„Ne! Já se nebudu nikam dívat a nechci nic slyšet!“ zařval na mě. Síla jeho hlasu a obsah jeho slov mi vrazil dýku do hrudi. Čekal jsem, že to nebude jednoduché, ale tohle?

„Tati, prosím.“

„Ne, nepros.“

„Já nemohl jinak, pochop mě!“ zakřičel jsem v zoufalství. Jestli odsud odejdeme jako nepřátelé, tak se to nikdy nezmění.

„Nechápu tě. To si říkáš Quileut?“

„Kdybys byl na mém místě, udělal bys to samý. Vím to,“ řekl jsem mu a už přestal doufat v nějaký šťastný konec.

„Jsem si jistý, že neudělal.“

„Tati, nevíš, jak to bylo…“

„A ani nechci. Sakra, copak nevidíš tu ostudu? Ukazují si na nás všechny rodiny vlků!“

„A víš, že mi to je i jedno? Já mám Elis a nic mi nechybí.“ Když jsem tohle dořekl, ztuhl.

„Ajoo, já zapomněl, že ses do té zrůdičky otiskl.“

„Neber si ji do pusy, když o ní neumíš říct nic hezkýho!“ spustil jsem na něj trochu ostřeji, možná o hodně ostřeji.

„Co si to dovoluješ tady na mě řvát! Nejsi nic!“

„Jsem tvůj syn!“ zakřičel jsem hystericky a zoufale.

„Nejsi,“ zašeptal tiše a procítěně. Ta slova mě uhodila do hrudi jako obrovské beranidlo.

„Jak… Jak to můžeš říct?“ zeptal jsem se ho.

„Mým synem jsi přestal být, když ses začal paktovat s pijavicema.“

„Jsem Black! Jsi můj otec a bydlíme v La Push v domku s červeným obkládáním. Mám dvě sestry, Rachel a Rebeku.“

„Ne, ty už k nám nepatříš, Jacobe.“

„Patřím, tati!“ doprošoval jsem se ho. Cítil jsem se pokořeně, ale vztah s tátou za to stál. Jenže on se mě zřeknul.

„Ne. Už tě nechci nikdy vidět. Sbohem, Jacobe,“ řekl mi do očí. Otočil se s vozíkem a jel z toho místa k ostatním.

„Tati…“ hlesl jsem, ale nikdo mě neslyšel, jen já. Tohle bolelo, hodně. Když už ani vlastnímu otci nestojíte za pohled.

Podíval jsem se ještě na něj do dálky a najednou mě k němu nic nepoutalo. Byla to cizí bytost, kterou jsem párkrát za svůj krátký život potkal. Je neuvěřitelné, jak pár slov dokáže takhle ranit a zničit rodinu.

„Jacobe? Stalo se něco? Vypadáš jako právě umučenej,“ pověděla za mnou Leah, která se tu znenadání objevila. Jen jsem se k ní otočil a objal ji. V tuhle chvíli jsem se potřeboval o někoho opřít psychycky i fyzicky. Měl jsem pocit, že padám.

„Tohle… Já nemůžu,“ vzlykl jsem jí na rameni a objal silněji.

„Jacobe, co se stalo?“

„Táta… On…“ Nemohl jsem to ani doříct.

„Chápu. To se dalo víceméně čekat.“

„Nemůžeme jít domů?“ zeptal jsem se.

„Raději jo. Jdeme.“ Ještě jsem se naposledy podíval na Bellin hrob a vyšel za Leou směrem ke Clearwaterovým.

„Hele, Leo, nemůžeme se stavit u… Mě doma pro nějaký věci? Myslim, že se tam už nevrátim.“ Leah ztuhla, ale odkývala mi to.

Dorazili jsme k malému červenému domku, kde jsem vyrůstal. Jako cizinec jsem tam vešel a v komoře našel nějakou cestovní tašku, do které jsem postupně cpal své oblečení a nějaké krámy. Netrvalo mi to moc dlouho, nemám moc věcí.

„Hotovo,“ řekl jsem, když jsem vycházel s taškou přes rameno z domu. „Počkej.“ Sáhl jsem do kapsy pro klíče a ještě se vrátil dovnitř. Položil jsem je na stůl v kuchyni a naposledy se rozhlédl. Znovu jsem vyšel ven, kde na mě čekala už dost netrpělivá Leah a už se za tím domem neohlédl.

„Leo?“

„Co je?“

„Měla jsi někdy pocit, že nikam nepatříš? Že bys nejradši začala někde jinde a klidně i s novým jménem?“ zeptal jsem se jí znenadání v půlce cesty.

„Sám moc dobře víš, že ten mám skoro pořád. Počkej, proč se ptáš?“

„Protože chci odsud.“

„Tak to prrr, hochu. Jsi Alfa!“

„Já vím, ale když stanovím svého nástupce, tak půjde se toho postu vzdát.“

„Proč jsi to teda přijal?“

„Já si to nevybral, věř mi.“

„Ale už to tak je, nemůžeš to jednou chtít a pak zase ne!“

„Já to nechtěl nikdy!“ opravil jsem ji.

„Sakra, Jacobe! Prober se! Smečka ti nic nezazlívá, chápem to všichni…“

„Až na Billyho.“ Když jsem vyslovil jeho jméno, tak jsem kupodivu nic necítil. Bylo prázdné, jako by nikomu nepatřilo, nevázal se k němu nějaký příběh nebo osud člověka.

„A Sama. Ale to nic nemění. Chceš se vykašlat na nás všechny? Copak… Do háje, to nemá cenu!“ Začalo ve mně hryzat svědomí. Ona má pravdu. Smečka se na mě nevykašlala, jen táta. Bylo by dost nespravedlivé, kdybych se k nim otočil zády. Sám vím, jaké to je…

„Dobře.“

„Co dobře?“

„Zůstanu,“ odpověděl jsem jí rezignovaně.

„Uááá,“ zaradovala se a skočila mi kolem krku. „Miluju svoje přesvědčovací schopnosti.“ Teď mě přesvědčila, abych zůstal, ale příště se jí to nepovede a já odejdu.

„Leo, dusíš mě!“ zaskřehotal jsem. Samozřejmě mě okamžitě pustila.

„Ehm… Promiň.“ Začervenala se trošku. Znal jsem ji dost dlouhou dobu, abych věděl, že neprojevuje emoce takhle bouřlivě. Nikdy jsem ji nezažil tak uvolněnou a dokonce nesarkastickou. Co se jí děje?

„Nejsi nemocná?“ zeptal jsem se ji jen tak mimochodem.

„Ne, proč?“

„Jsi i milá a to jsem nezažil.“ Vlastně zažil, ale to bylo už dávno. Tenkrát ještě chodila se Samem nebo ho ještě neznala. Zlaté časy.

„Kreténe. Já ti ukážu, jak jsem milá.“ A kopla mě do kotníku.

„Jáu!“

„Taky tě mám ráda.“

„Já tebe ne.“ Oba jsme se zasmáli a nebyl to hraný smích, byl od srdce, upřímný.

„Hele, jak se vede Emily?“ optal jsem se po chvilce tiché chůze.

„Nemám tušení. Já s ní od té doby nemluvila.“

„Fakt ne?“ zeptal jsem se, abych se ujistil.

„Ne.“ To mě dost překvapilo. I přes ten nešťastný otisk si Leah s Emily docela rozuměly.

„Aha, tak to jo. Co se za ní stavit?“

„No, já nevím.“

„Mohla by být ráda. Teď je doma asi pořád sama…“

„Máš pravdu, ale myslíš, že zrovna nás ráda uvidí?“

„To se zjistí.“

„Okey,“ souhlasila. Měl jsem černé svědomí z toho, že Sam odešel kvůli mně. Chtěl jsem vědět, jak je na tom Emily. Ale co když zjistíme, že je nešťastná, co pak? Hnal bych se za Samem s omluvou a ocasem staženým mezi půlky a vystavil Elis nebezpečí? Tohle bych musel hodně přehodnotit.

„Je asi hloupej nápad si s sebou vzít Elis, co?“

„Docela jo,“ potvrdila. Takže se za malou stavím až po poledním. Chtěl jsem jít za ní a zkontrolovat, jestli jí nic nechybí, ale… Vždycky je tu nějaké ale. Kdy už konečně přestanou?

S Leah jsme změnili směr chůze k Emily domů. S větší blízkostí jsem začal cítit i větší úzkost. Neviděl jsem ji od té doby, co jsem odešel z rezervace s Bellou a neměl jsem ponětí, jak nese Samův odchod.

Když se nad tím zamyslím, tak je neuvěřitelné, že by Sam vydržel být bez Emily tak dlouhou dobu. Sám vím, jak mě ubíjí být nějakou dobu od Elis. Co já vím, třeba vejdeme a on bude sedět v obýváku na gauči a jíst oběd. Všechno je možné.

„Jdi první,“ řekla Leah, když jsme stáli před domem Emily. Nesměle jsem zaťukal na dveře, které se ve stejný okamžik rozletěly, a v nich stála Emily s nadšeným výrazem, který ihned zesmutněl.

„Ahoj,“ pípla sotva slyšitelně Emily. Její obvykle rozzářené hnědé oči byly dnes zarudlé a vlhké od ponocování a pláče. Čekala na něj.

„Ahoj,“ pozdravili jsme ji sborově s Leah. Oba jsme se nemohli vzpamatovat z toho pohledu na ni. Byla tak zmučená. Nadechl jsem se a místo klasické vůně něčeho dobrého jsem ucítil alkohol. Ona pije?

„Ty piješ?“ optal jsem se zaraženě, ale nečekal odpověď. Místo ní vzala Emily do ruky lahev a lokla si. Zíral jsem na ni s otevřenou pusou a v tu chvíli jsem si chtěl dát pěstí.

„Co si asi čekal?“ odpověděla mi místo ní Leah. Pravda, co jsem čekal jiného? Jejího snoubence jsem vyhodil a ona by se měla radovat?

V ten moment jsem byl plně rozhodnutý, takhle to nebude. Vzal jsem lahev do ruky a hodil ji na zeď. Bylo mi ukradené, že zničím malbu. Leah s Emily nadskočily, když se ozval tříštivý zvuk.

„Co blbneš?“ zakřičela na mě opilá Emily a strčila do mě, ale spadla ona. Lehla si na pohovku a usnula jako nemluvně, ale pěkně zapáchající.

„Takhle to nenechám! Leo postarej se o ni, prosím. A řekni smečce, ať zůstanou v lidské podobě a mění se pouze při stavu nouze.“

„Kam jdeš ty?“ zeptala se mě, zatímco já ze sebe shazoval oblečení.

„Najdu ho,“ řekl jsem jí a už o vteřinu později jsem byl vlk. Musím ho najít, musím. Napáchal jsem víc škody než užitku, tak to musím napravit.


Shrnutí

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek