Sekce

Galerie

http://stmivani-ff.cz/gallery/Mim%C3%AD%C3%AD.jpg

V životě každého z nás nadejde čas rozhodování a volby. Některá rozhodnutí jsou malá a téměř bezvýznamná, ale na některých závisí lidské životy a osudy ostatních.

Do téhle situace se dostala Bella. Rozhodovala se mezi svým životem a životem své nenarozené dcerky. Volba pro ni byla jasná a dala přednost svému malému upířímu zázraku.

Malá Elizabeth vyrůstala po boku jejího věrného vlkodlaka Jacoba a kamarídky Leah. Jednoho dne se však do jejich života zamotá nový mládenec. Avšak jen do Elizabetina?

Co se ale stane, když se mladá dívka potká s rodinou, která s ní má až moc společného? Zpevní se mezi nimi neviditelná vlákna, která je spojují, nebo se navěky přetrhnou?

4. Kapitola – To děcko řvalo!

Za chvilku jsem už parkoval před místním supermarketem a vystupoval. Nechtěl jsem už více otálet. Kdo ví, co Lea s malou doma provádí. Což o to, věděl jsem, že ona jí nic neudělá, ale měl jsem spíše strach z kluků. Hlavně z Paula a jeho výbušné hlavy. Určitě by se k nim přidali i další a byli by schopni jí něco udělat. Leah by musela být zručná… Nebo vyzradit, že jsem se otiskl?

Vplul jsem do obchodu a rovnou si to štrádoval k dětským potřebám, které tu byly docela slušně zásobeny. Okem jsem našel regál s plenami a snažil se najít velikost na Elizabeth. Je čerstvě narozená, takže asi tu nejmenší? Možná. Vzal jsem tedy dvě nejmenší velikosti a hodil balení do košíku. Měl jsem s sebou dost peněz, abych mohl vzít i něco jiného. K mému štěstí tu měli i nějaké hračky, tak jsem jednu nebo dvě taky vzal a k nim přihodil lahvičku, dudlíky a nějaký obleček. Hnusila se mi růžová, tak jsem vzal bílou.

„Jejda, co to… Ahoj, Jacobe! Co ty tu?“ optala se mě nějaká osoba za mými zády. Děsil jsem se toho, kdo to je. Pomalu jsem se otočil a viděl milý úsměv Quilovy mámy.

„Dobrý den. Ááále, nakupuju,“ mlžil jsem.

Nakoukla mi do košíku a lehounce se zasmála. „Tys nám asi něco neřekl, že? Ty seš táta?“ ptala se mě s jedním obočím o hodně výš než druhým a smíchem v hlase. No jo, drbna – to se pozná.

„Nejsem, ještě to tak. To je pro Claire. S Quilem ji hlídáme a potřebovali jsme něco v obchodě, tak jsem jel já a Quil ji hlídá. Jeho má totiž radši,“ dodal jsem a doufal, že tahle moje lež je už o něco přesvědčivější a že ten trouba nesedí doma u televize, ale je třeba někde venku.

„Ach tak. Ale v tom případě máš špatnou velikost. Claire jsou tři a tohle jí určitě nebude.“ Ukázala na balení nejmenší velikosti plen. Do háje! To se ti povedlo, Jakeu.

„Určitě ne, Quil řekl tuhle nebo tu o něco malinko větší.“

„No jak myslíš.“ Nesouhlasně si mě měřila a já se snažil nehnout brvou. „I když máš pravdu, že jí Quil zná dokonale. Jako by to byla jeho sestra. Je tak nespravedlivé, že ho Sam a Emily využívají.“ Jo, kdyby věděla, že Claire není jak Quilova sestra, ale spíš jeho budoucí snoubenka…

„Už musím jít, tak pozdravuj Quila. Měj se,“ rozloučila se se mnou a já s ní taky. Otočil jsem se zpátky k regálům a doufal, že už tu nikoho známého nepotkám. Popadl jsem ještě pár věcí, které jsem předpokládal z potřebné a šel ke kase. V klidu jsem zaplatil a odešel z obchodu.

„Konečně,“ vydechl jsem šeptem, když jsem nasedl do auta a jel zase k Lee domů. Tentokrát jsem to vzal jinou cestou, než předtím. Nechtěl jsem riskovat další pohledy na Charlieho zmučenou tvář. Otřásl jsem se při té vzpomínce.

Nevnímal jsem cestu, která kolem mě ubíhala. Už jsem byl zase obyčejný magnet, kterého to táhne k jedinému místu na světě, k samotnému středu vesmíru, k holčičce, která mě potřebuje stejně tak jako já ji. Už bych si nedovedl představit, kdyby tu nakonec nebyla.

Zaparkoval jsem za domem a vyběhl z auta s igelitkou plnou věcí pro Elizabeth v ruce. Vrazil jsem do dveří a v tu chvíli jako by mě polili kýblem studené vody. Tomuhle se říká pravý šok.

Jako herec ze zpomaleného filmu jsem se šoural k pohovce, kde seděla Leah a v náruči svírala podřimující Elis. Nemohl jsem uvěřit tomu, co se tu děje. Ještě před půl hodinou přísahala, že se jí nedotkne a teď? Řekl bych, že si ty dvě začaly rozumět.

„Leo?“ optal jsem se jí, abych na svou přítomnost upozornil. Otočila se po mně. Nebyla překvapená, že jsem tu – věděla o mně.

„Ano?“ nadskočila.

„Jak? Co to… Já to nechápu!“ chrlil jsem ze sebe a prostě se divil. Zatvrzelá Leah rozmrzla a otevřela své srdce malé holčičce nepřátelského klanu? To je… Šok.

„Ehm… To děcko řvalo, jako by ho na nože brali, tak jsem ho chtěla jenom umlčet, jinak by probrala naše. Uvažovala jsem, co bude lepší, jestli udušení sunarem nebo udušení ručně, ale stačilo ji vzít do rukou a hned ztichla. Už si ji konečně vezmi.“ Rychle mi ji podala a otřásla se. Byla v rozpacích z toho, že jsem ji takhle načapal. Opravdu se v ní probudily instinkty matky a potřeba starat se o Elizabeth. Jen se bála, to přiznat, podle mě.

„Jasně, díky. “ Vzal jsem si od ní malou a konečně jsem cítil, že je v bezpečí a nemůže se jí nic stát. Byl jsem konečně kompletní a uvnitř mě nic nechybělo, ani nepřebývalo. Skládanka byla celá.

„Máš aspoň všechno?“ optala se v té chvilce ticha Lea.

„Doufám,“ odpověděl jsem jí prostě, když si brala k sobě tašku.

Vyndala pomalu všechny věci z tašky a srovnala je. „Jakeu, seš dobrej, asi máš vážně všechno,“ zasmála se škodolibě, ale já vnímal jsem to, že už znova nemusím pryč od malé.

„Jacobe!“ napomenula mě Leah asi po pár minutách, kdy jsem se plně zajímal jen Elis.

„Co je?“ zamručel jsem.

„Asi máš zacpanej nos, ne? Jinak to není možný!“ Vykuleně jsem na ni zíral a pozorně se nadechl. Netrvalo ani setinu vteřiny, co mě do nosu udeřil dosti silný zápach. Elis.

„A sakra,“ řekl jsem a dal od sebe malou trošku dál. Právě nastávala ta stinná část jejího opatrování – přebalování. To bylo zlé…

„No, tak do toho.“

„Tím mi tak pomůžeš! Spíš mi řekni, jak se to dělá.“ Pomalu jsem Elizabeth položil na pohovku a vymotával ji z dečky.

„Blbě,“ zasmála se opět.

„Ha, ha, ha! Fakt se bavím.“ Vzal jsem nešikovně do ruky dečku a nějakým mně neznámým způsobem jsem ji smotal a vyhodil. Vzal jsem do ruky ubrousky a utřel ji. Vlastně jsem to ani nestačil udělat, když v tom mi hadřík zmizel z ruky a já jsem byl odkopnut o kousek dál.

„Dej to sem! Já se z tebe zvencnu. Dívej se a uč. Dělám to poprvé a naposledy.“ Kývnul jsem a sledoval, co dělá. Nestačil jsem ani pořádně mrknout okem a ona ji přebalila. Dokonce ji i oblékla. Vše s takovou ladností a rychlostí.

„No, páni!“

„To je tak, když se s tím někdo nes… Nepatlá jako ty.“

„Jasně, jasně. Já vim. Díky,“ řekl jsem a vzal si od ní malou. Zabalil jsem ji do čisté deky a snažil se ji ukolébat k spánku.

„Co chceš dělat dál?“ optala se Leah, ale pohled neodlepila od malé.

„Teď asi usne a já nejspíš taky.“

„Blbče, víš, jak to myslim,“ osočila se.

„Jako v budoucnu?“

„Jo.“

„Nemám tušení.“ Vážně jsem nevěděl, co se bude dít. Ještě včera touhle dobou jsem se díval, jak Bella spokojeně oddychuje a teď je tu místo ní Elizabeth.

„Dobrej plán, snad ti to vyjde,“ řekla sarkasticky.

„Do háje, Leo! Copak neumíš bejt chvíli soucitná?“ křičel jsem na ni šeptem.

„To k mý povaze nepasuje, promiň.“

„Všiml jsem si,“ zamumlal jsem si pod vousy.

„Tak jinak… Jak dlouho s ní chceš zůstat v rezervaci?“

„Asi ne moc dlouho. Spíš záleží na tom, jak to vezmou kluci.“

„Tak na to moc nespoléhej. Otisk – neotisk ona je pro ně stejně hrozba. Možná ji nechají na pokoji a nezabijou ji, ale ty pro ně budeš vyvrhel. To je jasný.“

„Asi jo. Stejně je brzo tohle řešit. Musim brát v potaz i tátu.“

„Ale ten se na tebe vykašlal, ne?“ zeptala se, ale podala to takovou formou, že mě ta slova vážně bodla u srdce.

„Jo, ale chápu to. On jednal v zájmu smečky, to já jsem se zachoval jako podrazák. Ale věř mi, že jsem nemohl jinak.“

„Já ti věřim, ale on na tohle neměl právo. Je to především tvůj otec, no ne?“

„Jo, ale je Black, potomek Eprahima a to mu dává jistou zodpovědnost.“ Ikdyž mě jeho zrada vážně bolela, tak jsem nemohl říct jediné křivé slovo proti němu.

„Ale v tom případě i tobě.“

„Prosimtě, nech si ty kecy o zradě rodu. Tohle všechno vim,“ odbyl jsem ji.

„Já mluvim o Alfě smečky. Právem máš být vůdce ty.“

„A co já s tim?“

„Mohl bys vydat rozkaz jako Alfa, aby se jí ani nedotkli.“

„Leo?“

„No? Co je?“

„Ty máš někdy i dobrý nápady!“ pochválil jsem ji a sám si nadával za to, že mě to nenapadlo dřív.

„Vidíš, skrývám samá překvapení.“

„To teda jo,“ vyhrkl jsem a s neochotou dal Elizabeth do náručí Ley. Chtěl jsem jít rovnou za smečkou.

„Počkej, ty horká hlavo! Až ráno. Zatím neví, že jsi tu anebo ještě nechtějí zasahovat, tak se do toho nemotej.“

„Máš pravdu. Sakra, zase máš pravdu. To mi vadí,“ zaúpěl jsem a vzal si od ní zase malou. Viděl jsem, jak se nerada, že mi ji má vrátit.

„Takže vy už se máte rády, holky?“ zeptal jsem se jí se smíchem. I Leah má city.

„Nikdy.“ Založila si ruce na prsou a kamenným výrazem mi naznačovala: Neotravuj! Zasmál jsem se její paličatosti a našel si vhodnou polohu ke spánku. Samozřejmě jsem bral ohledy na to, že mi Elis podřimovala v náručí a já ji nechtěl zamáčknout. Dobrou, maličká…

 

Shrnutí

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

2)   (26.11.2010 19:44)

Nákupy přebalování Leah
Krásné

1)  elie_darrem (26.11.2010 19:28)

super:-))

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek