Sekce

Galerie

/gallery/Mim%C3%AD%C3%AD.jpg

V životě každého z nás nadejde čas rozhodování a volby. Některá rozhodnutí jsou malá a téměř bezvýznamná, ale na některých závisí lidské životy a osudy ostatních.

Do téhle situace se dostala Bella. Rozhodovala se mezi svým životem a životem své nenarozené dcerky. Volba pro ni byla jasná a dala přednost svému malému upířímu zázraku.

Malá Elizabeth vyrůstala po boku jejího věrného vlkodlaka Jacoba a kamarídky Leah. Jednoho dne se však do jejich života zamotá nový mládenec. Avšak jen do Elizabetina?

Co se ale stane, když se mladá dívka potká s rodinou, která s ní má až moc společného? Zpevní se mezi nimi neviditelná vlákna, která je spojují, nebo se navěky přetrhnou?

10. Kapitola - První slova, první krev

Ach. Po takové dlouhé době jsem jí mohl být zase nablízku a chovat ji v náruči. Jak moc se mi stýskalo.

„Ahoj, maličká,“ zašeptal jsem k ní a ona se vzbudila, když slyšela můj hlas. Její tvářičky a očka se rozzářily a ruce natáhla směrem ke mně. Chtěla obejmout, stejně jako já.

Takhle její reakce mě utvrdila v tom, že mě má ráda, a že jsem jí taky chyběl. Ten fakt, že jsem potřebný, mě povzbudil a naplnil tak hřejivým pocitem, že jsem se cítil jako balón.

„Stýskalo se mi po tobě.“ Sevřel jsem ji v náručí a chtěl se rozplynout v téhle chvíli. Jak pro mě byla důležitá, možná víc, než jsem si uvědomoval.

Sedl jsem si na pohovku a ji jsem zabalil do deky a nechal ji sednout si mně na klín, čelem ke mně. Zadíval jsem se do jejího obličejíku a na postavu. Byla tak jiná. O tolik starší a vyspělejší. V jejích očích se zrcadlilo tolik rozumu, více než předtím. Její rysy v obličeji se hodně změnily. Z miminkovských se už mnohem více podobaly dětským. Nebyly už tak kulaté a nos měla malinko do špičky. Stále více jsem v ní viděl Bellu.

Přitiskl jsem ji více k sobě. „Víš, tvoje maminka mi hodně chybí.“ Její obličejík se zakabonil a začala natahovat k pláči. „Neplakej,“ utišoval jsem ji a kolébal. Začala se mi v náručí vrtět a já měl co dělat, abych ji udržel. „Uklidni se. Chceš o mamince vyprávět?“ zeptal jsem jí. Zakývala hlavou na souhlas a já ji pohladil po vlasech.

„Pohodlně se usaďte, začínáme,“ řekl jsem a Elis se zachechtala. Ve tvářích se jí utvořily ďolíčky a její zvonivý smích rozzářil celou místnost. „Byl jsem ještě malý, když jsem tvou maminku poprvé potkal. Hráli jsme si spolu a byli přátelé. Nebyla tu moc často, protože bydlela u své maminky, tvé babičky. Bydlely daleko a sem Bella, celým jménem Isabella Marie Swan, jezdila za svým tátou.“ Prarodiče. Členové její rodiny, které nikdy nepozná. Zesmutněl jsem, když jsem si uvědomil tenhle fakt. Bylo mi to tak líto, ale nemohl jsem nic dělat.

Malá mě zatahala za rukáv dožadujíce se pokračování příběhu. „No jo, už pokračuju. Když sem ale přijela, tak jsme byli spolu. Měl jsem ji hodně rád. Byla moje nejvíc nejlepší kamarádka a moc mi pomáhala. Víš, jsi jí hodně podobná. Vypadáš úplně jako ona a umíš si prosadit svou.“

Bylo neuvěřitelné, že jsem takhle mluvil s dítětem, kterému bylo něco přes čtrnáct dní a ono mi dokonale rozumělo každé slovo. „Ona tě měla hodně ráda a určitě ji moc mrzí, že tu s tebou nemůže být a starat se o tebe. Ale určitě na tebe ze shora kouká a je na tebe pyšná. Kdo by taky nebyl na tak krásnou a chytrou holčičku?“ Utřel jsem si slzu, která mi ukápla z oka.

„Mám její fotku, chceš ji vidět?“ zeptal jsem se a ona razantně zakývala hlavou. Ano. Posadil jsem ji na gauč a přešel ke své tašce, ve které jsem měl své věci z domu, kde jsem předtím bydlel. Vytáhl jsem malé fotoalbum a přelistoval prvních pás stran, kde byl Billy a sestry. Bella. Vyjmul jsem tu fotku z alba a vzal ji do dlaní. Zadíval jsem se do jejích očí, které byly rozzářené díky svíčkám na jejím dortu. Slavila tenkrát sedmnácté narozeniny. Prosadila si, že s René přijedou do Forks a oslaví je tam. Nikdo ji tenkrát nechtěl pustit ke svíčkám nebo k pečení. Všichni se báli, že se dortu stane nějaká pohroma. To byla celá ona. Na neštěstí a nehody měla nos.

Když už mluvíme o neštěstích, tak to největší pro ni bylo, že se zamilovala do Cullena. Ona to tak neviděla, ale jejich láska ji přivedla ke zkáze. Musela kvůli tomu tak trpět. Na druhou stranu jsem byl šťastný. Díky tomuhle v podstatě omylu se narodila nádherná holčička a zaplnila mé prázdné místo v srdci.

Vrátil jsem se zpátky na pohovku, kde už na mě netrpělivě malá čekala. Jakmile jsem si sedl, tak se mi Elis zase uvelebila na klíně a doslova mi vytrhla tu fotku z rukou. S obrovským zájmem si ten obrázek prohlížela a já byl omámen jejím dumajícím obličejíkem. Pohladila ten kus papíru a neodlepovala od něj oči.

Za chvilku mi padla její hlavička na hruď a její dech se ustálil. Usnula. Vzal jsem ji do náruče a položil do postýlky. Políbil jsem ji na čelo. „Dobrou, princezno.“ Trošku se zavrtěla a pak znova zabrala do spánku. Chvilku jsem ji pozoroval a poslouchal, jak nesmyslně něco mumlá. Nebyla to slova, ale slabiky, které nedávaly smysl.

Nevím, jak dlouho jsem se díval na ni, ale po chvilce jsem se vzpamatoval a došel do kuchyně pro lepicí pásku. Přilepil jsem Bellinu fotku k malé do postýlky, aby ji měla při sobě. Alespoň takhle budou ty dvě spolu.

Když jsem se kouknul ven, konečně jsem si všimnul té tmy. Byla hluboká noc a já si toho ani nevšiml. Protáhl jsem se a uvědomil si, že jsem vážně unavený. Spánek ve vlčí podobě není moc pohodlný a ještě ke všemu jsem spal v lese na pichlavých větvích a roští. Lehl jsem si na gauč a okamžitě usnul.

Zdálo se mi o tom, že mě Bella přikryla dekou a políbila na čelo. Bylo to divné, ale na chvilku mi to připomnělo dny, kdy jsem s ní mohl trávit čas. Dny, kdy tu ještě byla s námi a plná energie.

Dost! Nemysli na to i ve spánku. Počkat, jak můžu na něco myslet, když spím? To už je ráno? Pokusil jsem se otevřít oči, ale okamžitě jsem je zase zavřel, když mě do nich uhodilo silné polední světlo.

„Dobré ráno, ospalče,“ probudil mě Lein hlas, ale ji jsem neviděl. „Chceš kafe?“ Jako odpověď se mi povedlo jenom souhlasně zavrtět hlavou. „Počkej,“ řekla a pak jsem uslyšel, jak se její kroky vzdalují. Pokusil jsem se znova otevřít oči a tentokrát i úspěšně. Zaostřil jsem směrem k postýlce, kde stála Elis opřená o opěrku a upřeně se na mě koukala. Jakoby mi nadávala za tu dobu, co jsem spal.

„Ahoj, srdíčko,“ pozdravil jsem ji a spěšně se vytáhl na nohy. Přešel jsem pár kroky k ní a vzal ji do náruče. Zalechtal jsem ji na bocích a ona se začala hihňat.

Hodně se vrtěla. Chvilku jsem na ni nedával pozor a ona mi vypadla z náruče. Lekl jsem se, co se jí stane, ale můj strach byl neoprávněný. Spadla jako kočka na všechny čtyři a potom ladně vstala a cupitala směrem do kuchyně. Brada mi spadla o několik centimetrů dolů. „Elis?“ oslovil jsem ji a ona se za svým jménem otočila. Přidala do kroku, ale směrem ke mně. Vyskočila a skončila u mě v náručí.

„Je šikovná, co?“ ozvala se z kuchyně Leah.

„Eh… Jo,“ vypadlo ze mě. Díval jsem se na Elis a ona se jen usmívala. „Jak je to dlouho, co chodí?“ zeptal jsem se za chvilku.

„Předevčírem se postavila a včera ušla pár metrů.“

„Páni. Jsi šikovná, víš to?“ řekl jsem k ní a ona se malinko začervenala, přesně jako její máma. Pohladil jsem ji po tváři.

„Posaď ji, prosím, do téhle židličky.“ Z kuchyně se ozval Lein hlas a já se s malou vydal za ní. Vešel jsem a v rohu jsem uviděl malou dřevěnou židličku pro děti. Automaticky jsem Elis posadil do ní a ona nijak neprotestovala. Obratem ruky před ní Leah postavila misku s krupicovou kaší a dala jí k tomu lžičku.

„Ona jí už tohle?“ zeptal jsem se udiveně.

„Jo, zkusila jsem jí to dát a ona to kupodivu jedla. Sunar začala vyplivovat, tak proto.“

„Aha.“

Díval jsem se na malou, jak si bere do ruky lžičku a kultivovaně nabírá kaši a dává si ji do pusinky. Sotva tu pusu zaklapla, vyplivla celé sousto a poprskala zeď.

„Elis!“ okřikla ji Leah.

„Blééé, já chci krev!“ ošklíbala se nad tím Elis. To, že je výjimečná, jsem věděl od prv začátku, ale netušil jsem, že přesně tohle by mohla být její první slova. Jen jsem vyjeveně koukal do jejích rozzlobených oček a nestačil se divit.

„Sněz tohle, Elis. Krev nedostaneš. Nebo chceš zase sunar?“ upozornila ji Lea, která se z toho šoku vzpamatovala mnohem dřív než já. Nechápal jsem, jak Elis může vědět, že chce právě krev.

„Nééé! To je fujky,“ rozkřičela se po pokoji a začala mlátit kolem sebe pěstičkami, až převrhla misku. Chvilku jsem se na ni jen upřeně díval, jak jí mizela červeň z tvářiček. Když jsem se konečně podíval na sedačku, ve které ten malý zuřík seděl, jímala mě hrůza. Věděl jsem, že je silnější, ale že skoro zdemoluje židli, to mě tedy vážně nenapadlo.

„Leo, já ji vezmu do lesa. Sama dobře víš, že to je nutnost.“

„Dobře, já zatím uklidim tuhle spoušť.“

„Díky,“ poděkoval jsem Leah a vzal Elis do nedalekého lesa, kde jsem se proměnil ve vlka a ulovil pro ni nějakou srnku – ani na moment jsem neuvažoval nad tím, že bych jí dopřál lidskou krev.

Na krku toho zvířete jsem nakousl tepnu, aby měla Elis snadnější přístup k jeho krvi. Malá hladově přiložila své malé rtíky k té ráně a sála. Chtělo se mi při tom pohledu zvracet, ale pokud to sama chce, nebudu jí v tom samozřejmě bránit. Musím přijmout i ten fakt, že je napůl upír.

„Mňamká,“ zaradovala se Elis a zatleskala rukama. U pusy měla pramínek krve zvířete, které právě vysála. Rukávem jsem jí ho setřel a postaral se o tělo. Zahrabal jsem ho dost hluboko, aby ho nikdo nenašel a nezačalo podezírání.

„Chutnalo?“ zeptal jsem se jí.

„A moc!“ rozplývala se. Zatřásl jsem se při té vzpomínce, jak Elis hladově saje mrtvé zvíře a chutná jí to. Brr.

„Ale tohle nebudeš papat pořád, ano?“

„A proč?“ zeptala se s nakaboněným výrazem. Nelíbilo se jí to.

„Protože jídlo je lepší, ne?“

„Není!“ odsekla dotčeně. Postavila si hlavu.

„Víš co? Zkusíme to. Teď si dáš kaši od tety Leah, že jo?“

„Ne.“

„Ale Elizabeth…“

„Ne!“ odpověděla mi důrazněji. Skvělé. Diskutuji s dvoutýdenním dítětem. Přišla mi ta situace komická, ale i hrozně roztomilá. Kdo by mohl říct to samé?

„Víš co? Tak alespoň půjdeme domů.“

„Néé, já se chci projít.“

„Ale já mám taky hlad,“ zaskučel jsem a doufal, že vezme ohledy alespoň na můj žaludek.

„Projít. Jakeu…“ Poprvé řekla moje jméno! Roztál jsem a vzal ji za ruku. Usmála se. Šli jsme kousek lesem a já jí ukazoval a pojmenovával všechny stromy a květiny, které jsem znal.

Po chvilce se jí začaly nohy motat do jednoho klubka. Byla unavená a usínala za chodu. Vzal jsem jí do náruče a rozběhl se s ní domů, kde jsem ji uložil ke spánku.

„Tak jsem dala do pořádku kuchyň. Páni, ta ji teda zřídila.“

„To jo.“

„Co je s tebou?“

„Víš, jestli takhle rychle roste… Nechci na to ani pomyslet.“ Složil jsem si hlavu do dlaní. Tohle na mě bylo silné kafe.

„Hele, já to hlavně nechápu. Je dcerou člověka a upíra – smrtelníka a nesmrtelné bytosti.“

„To není žádná novinka.“

„To vim, ale jak by mohl potomek upíra zemřít stářím? To je blbost,“ uvažovala nad tím. Na jednu stranu to bylo logické, ale při pohledu na ni a na její růst… Nepřipadala ta varianta v úvahu.

„Tak se na tu rychlost podívej! Já tomu nějak nemůžu věřit.“

„Jsi pesimista.“

„Já vim, ale mám o ni strach, pochop mě!“

„Já tě chápu, ale byla by kravina, kdyby za chvíli zemřela.“ Při slově ‚zemřela‘ mi přejel mráz po zádech.

„Neříkej to, prosím.“

„Dobře. Věř mi, bude to v pohodě.“

„Musíme doufat,“ odpověděl jsem s pohledem upřeným k Elizabeth. Pravidelně dýchala a její srdíčko klidně bilo.

„Pojď se najíst. Potřebuješ sílu.“ V té chvilce jsem si uvědomil, jak se Leah chová. Je milá a ani mi nenadává. Že by za tohle mohla Elis? Je možné, že by se Leah změnila z té ledové královny a roztála?

„Jasně, jasně.“ Sedl jsem si do kuchyně a začal se ládovat smaženými vajíčky, co mi připravila Lea. Musím přiznat, že byly výborné.

„Chutná?“ zeptala se.

„Skvělé! Fakt. Ty až se vdáš, tak svýho manžela zabiješ tloušťkou.“

„To je povzbuzující.“

„Já vim,“ zasmál jsem se s plnou pusou.

„Hele, měl bys jít po snídani za klukama. Mají pro tebe novinu,“ řekla mi, ale z jejího tónu hlasu jsem poznal, že to nebude hezká novinka.

„O-ou… Jak moc zlý to je?“ zeptal jsem se ironicky vesele, abych malinko odlehčil situaci.

„Pro tebe asi hodně zlé. Uvidíš.“

„Neděs mě!“

„Myslim, že tě nevyděsim dostatečně,“ odvětila mi. Vyvalil jsem oči. Popadl jsem do ruky chleba a vystřelil z domu směrem k našemu hlavnímu stanovišti. Představoval jsem si, co všechno se mohlo za mé nepřítomnosti stát, ale nenapadlo mě nic hrozného. Elis je v pořádku, tak co by mě mohlo tak vyděsit? Někdo umřel nebo se vrátili upíři?

Ve skutečnosti jsem to příšerně zlehčoval. To, co mi kluci opatrně oznámili, mi vyrazilo dech na několik minut, možná hodin. Cítil jsem se tak podvedený… Tohle nebylo nic jiného než zrada a dokonce z vlastních řad.


Shrnutí

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

Jalle

4)  Jalle (21.02.2013 18:16)

milujem rozhovory Jaka a Leah

3)  Regi (07.01.2011 02:36)

No, páni! Zhltla jsem všechny kapitoly a nemohla jsem odtrhnout oči. Místy to bylo strašně smutné, až se mi nahrnuly slzišky do očí.
Rozhodně tahle povídka bude ještě napínavá a já se těším na další díl.
PS: Miluju Jakoba.

Nosska

2)  Nosska (12.12.2010 08:43)

Typuju, že se smečka rozdělí:(

1)  ada853 (06.12.2010 17:02)

oouha ze by se vratili?? a hlane edward uzz sem si rikala zese jeste neobjevili uzasna kapitola uz se tesim na dalsi

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek