Sekce

Galerie

/gallery/NHL1.jpg

Pan Božský na scéně.

Děkujeme za všechny kometáře...

Druhý den ráno bych se nejraději neviděla. Oči jsem měla celé opuchlé a pod nimi černé kruhy. Ach jo, měla bych si koupit nějaký make-up, aby se mě lidi nelekli. Ale to už před prací nestihnu a po ní už vůbec ne. To mě musí vidět Jacob zrovna takhle? Proč se vlastně nikdy nelíčím?

Asi po desáté jsem si umyla obličej studenou vodou, učesala si vlasy do ohonu a naposledy pohledem zhodnotila tu trosku v zrcadle. Ještěže mě v práci znají v lepší variantě. Být tohle můj první den asi dostanu hned padáka.

Charlie byl už dávno v práci, takže jsem společné snídaně byla uchráněna. Myslím, že ani on nestál o setkání po včerejším večeru. Řekli jsme si své a na mě je teď, abych si dořešila své záležitosti a sbalila naši malou domácnost do krabic. To ovšem neznamená, že se stěhováním souhlasím. To rozhodně ne! Jenže v jedné věci měl pravdu, osmnáct mi bude až v září a do té doby musím vyhovět jeho požadavkům. Třeba by Jacob na mě mohl ten rok počkat. A až se sem vrátím, mohli bychom jít na univerzitu spolu. Sám přeci zvažoval, že by si dodělal studia. Chodit s božským do školy, být s ním každý den.

Těmito myšlenkami jsem se utěšovala cestou do práce. Představovala jsem si mou a Jakeovu společnou budoucnost v těch nejrůžovějších barvách, dokud mě neudeřila šeď reality pracovního dne.

„Malé latté bez cofeinu,” byla první objednávka, kterou jsem dnes dostala. Pak už se vše kolem mě hnalo jako na běžícím pásu. Na stěhování, opuchlé oči a na všechny starosti jsem zapomněla díky návalu zákazníků.

„Dal bych si kávu, prosím.” Dělá si ze mě ten člověk srandu? Vždyť nic jiného nevedeme.

„Turka, presso, latté, macchiato...”

„Nejraději bych si dal Bellato, ale to asi, až budete mít padla.” Zmateně jsem zvedla hlavu.

„Jacobe, ty jsi už tady?” bez rozmyslu jsem oběhla pult a skočila mu do náruče. Ještěže má šéfová dneska volno.

„Nemohl jsem se dočkat, až tě uvidím, a ten včerejší nedokončený hovor mě trochu vyděsil,” řekl, potom,  co ukončil naše políbení.

„Promiň, došel mi kredit.”

„To nic, miláčku, zavolal bych ti zpátky, ale můj telefon byl na tom podobně.” Zasmála jsem se, to se na Jakea podobá.

„Nevadí, hlavně že jsi teď tady. Posaď se, za chvíli už končím.” Letmým pohledem jsem zkontrolovala hodiny. Sláva, už jen slabá půlhodinka.

Po práci jsme se vydali do parku, moc lidí tu nebylo, ale to mi vyhovovalo, nechtěla jsem řešit stěhování před mnoha lidmi. Navíc procházky v Central parku jsme oba milovali. Chvíli jsme se procházeli po parku ruku v ruce, jako každý mladý a zamilovaný pár. Ke štěstí nám stačila blízkost toho druhého. Jakob navíc koupil ve stánku moji oblíbenou zmrzlinu.

Uvnitř mě se bilo několik pocitů, od radosti z přítomnosti Božského, přes obavy z toho, co řekne na to stěhování. Nejvíc jsem se, ale bála toho, že se bude chtít rozejít.

„Ani nevíš, jak si mi ty dva dny chyběla.”

Neviděli jsme se díky jeho práci. Jako profesionální řidič byl teď často na cestách. Ale nedělal to dlouho. Předtím byl skladník, chvíli pracoval v supermarketu, a když jsme se poznali, dělal poslíčka v jakémsi květinářství. To se mi asi líbilo nejvíc, protože jsem dostávala nějakou kytku při každém setkání. Bohužel, můj pan úžasný si žádnou práci dlouho neudržel, nebo ani nechtěl udržet. Nevím, nikdy se o důvodech změny zaměstnání nechtěl moc bavit.

„Už nehodlám být tak dlouho bez tebe,” objal mě u sochy Josého de San Martina. Těch jeho polibků se asi nikdy nenabažím.

„A jak to chceš udělat, snad zase nezměníš místo?” zašeptala jsem mezi našimi polibky.

„Proč ne, jsem přeci pánem svého života. A když chci být víc s tebou, ani nějaká hloupá práce mi v tom nebude bránit,” zkoumavě se mi zadíval do tváře. „Nechceš se posadit? Vypadáš hodně unaveně.” Nečekal na odpověď a dovedl mě k nejbližší lavičce.

„Bello, miláčku děje se něco? O čem jsi se mnou chtěla mluvit?” ptal se mě starostlivě. Díval se mi do očí.

Chvíli mi trvalo než jsem sebrala odvahu, nemá cenu to odkládat, ale chci si tu dobu, co budu s ním tady v New Yorku, co nejvíc užít.

„Povíš mi to konečně, nebo mám snad hádat?”

„Jakeu, tátu povýšili, dostal novou práci,” řekla jsem smutně.

„To je, ale přece dobře nebo ne? Přece si to přál.”

“Bylo by, ale budeme se kvůli tomu stěhovat na druhý konec států.”

„Kdy?”

„Za měsíc,” pípla jsem.

„Už? A co náš výlet do L. A.?”

„Nevím, možná bychom mohli jet na týden za 14 dní.” Snad to táta dovolí, přece jen balení věcí není jeho oblíbená činnost.

„Hmm, týden jen s tebou. To zní báječně,” políbil mě na krk.

„Nechceš vědět, kam se stěhuju?” přece jen výlet ho zajímá, ale, co bude po něm, ne.

„Ani moc ne, i když asi by mě mělo zajímat, kde budu za měsíc bydlet,” zasmál se.

Překvapeně jsem zamrkala: ,,Ty by ses vážně přestěhoval taky?”

„Pro tebe všechno, Bells,” políbil mě na ucho. Nemohla jsem tomu uvěřit, nic lepšího se mi ani nemohlo stát. On bude se mnou! Musela jsem ho za to zlíbat, až jsem ho málem nadšením udusila. Začal se smát mé reakci a hraně mě od sebe odstrčil. Podíval se důležitě na mě a zeptal se: „Kam, že se to stěhujeme? Aby to nebylo někam na severní točnu.”

Zavrtěla jsem hlavou a radostně vyhrkla: „Do Washingtonu.”

„Takže budeme bydlet v hlavním městě,” řekl spokojeně.

„Ale ne tam, myslím stát Washington. Táta dostal práci v nějakém malém městečku.”

Zdálo se mi to, nebo zbledl?

„Malý město ve Washingtonu... Jak se jmenuje?” díval se kamsi za mě.

„Myslím, že se jmenuje Forsk nebo Korks,” řekla jsem zamyšleně popravdě nějak mi ten název vypadl, jediné, na co jsem myslela, když to táta říkal, bylo, že nechci z New Yorku.

„Aha,” řekl, ale bylo vidět, že je najednou duchem úplně jinde.

„Je v tom nějaký problém?” zeptala jsem se.

„Co?”

„Ptám se, jestli je to problém. Vím, že jsi říkal, že máš raději město a tam nejspíš dávají lišky dobrou noc.”

„Kdyby lišky,” zamumlal. Nechápala jsem, co tím myslí, ale než jsem se stihla optat, poněkud srozumitelněji dodal: „Jo, to fakt nesnáším. Nemůžu přeci žít někde, kde ti v jakoukoli denní či noční hodinu neprodají hamburger.”

„Ty a tvoje hamburgery. Nechápu, jak jich můžeš tolik sníst a není to na tobě poznat,” pousmála jsem se, i když Jake vypadal, že není ve své kůži.

„Život bez pořádnýho fláku hovězího v housce není život,” zabručel.

„Neboj, pokud tam nebudou mít hamburgery, budu ti je dělat já," pokusila jsem se ho rozptýlit. Chtěla bych, aby měl zase dobrou náladu, aby se usmál.

„No, víš Bello, zrovna mám novou práci a v New Yorku začínám zapouštět kořeny.” Co to plácá? Přeci ještě před chvílí se chtěl stěhovat se mnou, ať by to bylo kamkoli. „Nechce se mi teď měnit působiště a navíc jsem si už zvykl na velkoměsto. A i když nabídka tvé kuchyně zní lákavě...,” podíval se mi do očí a přestal mluvit.

„Víš vůbec, co jsi řekl? Před chvílí bys jel se mnou kamkoli a teď mi tu budeš říkat něco o zapuštění kořenů? Nechápu to. Co vlastně chceš?”

„Chci tebe,” chtěl mě políbit, ale nenechala jsem se. Ne, že bych to necítila stejně, ale tenhle okamžik na to opravdu není nejvhodnější.

„Jenže já odjíždím a nevrátím se dřív než za rok pokud se dostanu na Kolumbijskou univerzitu, ale nemůžu na to spoléhat.” Miluju ho, ale tímhle mě zklamal.

Odtáhl se ode mě a hlavu si schoval v dlaních, lokty opřel o kolena a vůbec nevypadal, že chce něco říct.

Byla jsem zmatená, proč taková rychlá změna?

,,Jacobe, miluju tě, ale nevím, jestli tohle má budoucnost. Rok je dlouhá doba a může se toho stát hodně a já...” povzdechla jsem si, je to pro mě těžké. ,,Chci... se rozejít.” Nikdy jsem tyhle slova nechtěla slyšet a teď je říkám sama. Nechtěla jsem, aby se cítil svázaný nabídkou společného stěhování. Asi to bylo od něj jen ukvapené plácnutí do větru. Nemohla jsem na tom trvat a ani chtít. Nemůžu ani chtít, aby na mě čekal, když všechno je teď nejisté. A navíc mě svojí podivnou reakcí dost naštval. Mám vůbec stát o někoho, pro koho je hamburger důležitější?

Zvedl ke mně hlavu a tvářil se nečitelně. Zkoumal můj obličej, tála jsem pod jeho pohledem, ale ustoupit jsem nechtěla.

„Když to tak chceš,” pokrčil rameny.

Nemohla jsem tomu uvěřit, byl najednou jako někdo úplně jiný. Představovala jsem si různé reakce, vztek, lítost, ale ne tuhle lhostejnost.

„Takže tohle je konec.” Musela jsem několikrát zamrkat, abych zahnala slzy, celý můj život se mi sypal mezi prsty jak zrníčka písku a já cítila, že je jen otázkou několika okamžiků, než se začnu sypat taky.

„Měj se, Jakeu.” Musela jsem od něj pryč dřív, než se složím.

„Bello,” ale to na mě nevolal. Připadalo mi, jakoby bolestně zašeptal. Ale nevěděla jsem, jestli se mi to jen nezdálo.

Svůj boj se slzami jsem vzdala hned za prvním rohem a nechala jsem je téct, snad odplaví i bolest, co cítím v srdci.

Bloudila jsem parkem, ale po chvíli jsem musela pryč, všude jsem viděla zamilované páry a o to víc mě bolelo to, co se stalo. Čím víc mi tekly slzy, o to víc mě štípaly oči, musela jsem se posadit na lavičku a v kabelce jsem hledala kapesníčky.

Věděla jsem, že doma mě nikdo nečeká. Po včerejší Charlieho péči bylo jasné, že bude mít dnes noční. Jak moc mi v tuhle chvíli chybí máma, ta by mi dokázala poradit, a i kdyby ne, v její náruči bych se cítila v bezpečí před vším, co mě trápí. Dokázala by mi poradit jak vyléčit zlomené srdce. Říká se, že nejlepší lék je čas, ale v tuhle chvíli tomu nedokážu věřit. Pořád slyším Jakea, jak mluví o důležitosti svého jídelníčku místo o nás. Kdy se z mého pana božského stal takový ignorant?

Musela jsem si s někým promluvit. V jedné ruce jsem držela kapesník a kabelku, druhou jsem hledala ten zatracený telefon.

„Haló, Bello, děje se něco?” ozvala se Jo po dvou zazvoněních.

„Jo, mohla bys dojít za mnou ke mně domů?” řekla jsem mezi vzlyky.

„Teď?” zněla dost neochotně.

„Prosím, já... Rozešla jsem se s Jacobem.” Potřebovala jsem někoho blízkého.

„Tome, budeme muset ten film nechat na jindy. Bello, budu tam za 15 minut.”

„Počkej, jsem ještě v Central Parku.”

„Aha, tak počkej u hlavní brány. Vyzvednu tě.”

„Dobře.” souhlasila jsem, neměla jsem sílu odporovat a pomalu jsem se vydala k hlavní bráně. Jo naštěstí bydlí nedaleko parku.

„Jo, promiň,” zaskřehotala jsem, když přede mnou zastavila v autě svého přítele. Tom řídil, divila jsem se jeho obětavosti.

„To nic, Bello,” řekla s mírným úsměvem. „Vypadáš hrozně, raději pojedeme  k tobě, než někoho vystrašíš.”

„Já vím, díky,” šeptla jsem a nastoupila do auta. Uvelebila jsem se na zadním sedadle.

„Ahoj, Tome, promiň, že jsem vám zkazila večer,” dodala jsem rozpačitě.

Jo si ke mně přesedla dozadu, aby měla ke mně blíž. Vzala mě kolem ramen a já jsem jí tiše fňukala do náruče. Nemluvily jsme, přeci si nebudu stěžovat na chlapy v přítomnosti jednoho člena toho zrádného plemene.

„No, jo. Stane se,” zahuhňal a rozjel se směrem, kde bydlím. Ale nezlobil se, on takhle mluvil vždycky. Netrvalo dlouho a zastavili jsem před mým domem, s Jo jsme vystoupily a Tom odjel.

„Tak, Bello, veď mě k tobě do pokoje. Sice jsem chtěla vidět jaké to u tebe je, ale za jiných okolností.”

„Já, vím. Nechceš něco k pití?” ptala jsem se mezi vzlyky, jako správná hostitelka, ale netušila jsem, jestli bych vůbec zvládla nalít do sklenice vodu.

„Stačí, když mi řekneš, kde máte sklenice, myslím, že voda z kohoutku mi bude stačit.”

Mávla jsem rukou směrem ke skříňce nad umyvadlem a šla se zhroutit do postele. V našem dvoupokojovém bytě mě Jo dlouho hledat nebude.

Netrvalo to moc dlouho, než za mnou přišla a nesla vodu i pro mě. Snažila jsem se na ni vděčně usmát.

„Tak povídej. Myslela jsem, že ty a Jacob jste do sebe zamilovaní až po uši, jak jste se mohli rozejít?”

„On... totiž já,” zavrtěla jsem hlavou, ,,My se budeme stěhovat.”

„Cože, ale kdy?” Bylo vidět, že Jo je taky v šoku jako já, když mi to táta řekl.

„Za měsíc.”

„Takže se s tebou rozešel?“ Sedla si vedle mě.

„Ne, já se rozešla s ním.“

„Proboha, proč? Přeci se nebudete stěhovat hned zítra. Chápu, že vztah na dálku nemá cenu, ale mohla sis s ním ještě užít pár hezkých dnů.“

„Já se nechtěla rozejít, když... bylo to tak divný. Víš, nejdřív jsem myslela, že se štěstím zblázním, ale pak jsem ho chtěla něčím praštit.“

„Vůbec ti nerozumím.“

„Byl nadšený, že se přestěhuje s námi, ale když jsem mu řekla kam, změnil názor. Jakoby na Korks bylo něco špatného. Vždyť je to jen nějakej zapadákov ve Washingtonu.” Nebo možná nechce se mnou být a já vidím, co není.

„To mě mrzí, Bells. Nešlo by to ještě nějak napravit?”

„Já nevím, ani nevím, jestli o to vůbec stojí,” první vlna naprostého zoufalství začala pomalu odeznívat a mozek začal fungovat i na jiných vlnách.

„Víš, Jo, nechápu tu jeho rychlou změnu. Chtěl se stěhovat, tvářil se, že by se mnou šel na kraj světa a pak s ním najednou nebyla rozumná řeč,” dopila jsem svou sklenici.

„Možná ho jen překvapilo, že je to tak daleko.”

„Blbost, do Washigtonu, hlavního města by se stěhoval hned a to taky není zrovna za rohem,” vztekle jsem vyjela, jak kdyby za to Jo mohla. Naštěstí se na mě jen s pochopením usmála.

„Vím, neměl ti slibovat něco a pak to odvolat.”

„Právě. To mu není podobný. Muselo se něco stát.”

„Zkus se ho na to zeptat. Třeba proto nemůže jet s tebou, možná je ve Washningtonu hledaný zločinec.” Vyvalila jsem při té představě oči. Můj dokonalý, něžný úžasný Jacob a vrah? Nebo zloděj? To snad ne!

„Dělám si srandu, Bello.”

„Fakt vtipný,” ušklíbla jsem se, ale co když je na tom něco pravdy?

„Vím, já jsem humor v instantním balení.”

„Tak to rozhodně,” odmlčely jsme se.

„Ach jo, pozítří odjíždíš na léto pryč a už se neuvidím ani s tebou,” chytila jsem ji za ruku.

„Pořád budeme mít Skype, mobily a taky se budu chtít podívat, jak to bude v tvém novém domově vypadat. Ve Washingtonu jsem ještě nebyla.”

„Ty bys za mnou přijela?” skočila jsem jí kolem krku. Ani jsem netušila, jak moc je Jo fantastická.

„Bell, jestli mě nepustíš, tak nikam nepojedu, protože mě uškrtíš.”

„Promiň, nemůžu tomu uvěřit,” pustila jsem ji a popadla naše prázdné sklenice. „Dáš si ještě něco k pití?”

„Jasně, a mohly bychom si objednat pizzu a uděláme pyžamový večírek.”

„Vážně se ti chce zůstat s ufňukanou troskou? Asi nebudu nejlepší společnice,” řekla jsem nahlas, ale doufala jsem, že si to nerozmyslí. Asi bych nezvládla být dnes sama.

„V tomhle stavu tě tu nenechám samotnou, ty objednej pizzu a já zavolám rodičům, že přespím tady.”

S Jo jsme si objednaly každá pizzu. Na rozdíl od ní mám raději obyčejnou, a ne s mořskýma příšerkama. Dlouho jsme si povídali a já se rozhodla, že přijdu na to, co je za Jakeovým chováním.

Ráno jsem vypadala snad ještě hůř než včera. Dvě probrečené noci za sebou nikomu zrovna nesluší. Jo odešla brzy ráno, musela se balit. Záviděla jsem jí, ne tu cestu do Miami, ale to, že bude celé léto se svojí láskou.

S miskou cereálií jsem si sedla v kuchyni ke stolu a rozhlížela se po našem bytě. Nebydleli jsme tu dlouho. Když byla ještě máma, měli jsme malý domek na periferii, ale z jednoho platu táta hypotéku platit nemohl. Přesto mi tenhle domov přirostl k srdci.

Kolik krabic bude asi potřeba na to, abych sbalila celý svůj život a odstěhovala se tak daleko?

Z mých ponurých myšlenek mě vytrhl tátův příchod.

„Ty jsi doma?” ptal se udiveně.

„Kde bych měla být?”

,,Myslel jsem, že se budeš loučit s přítelem.”

„A já myslela, že mě znáš trochu líp,” odsekla jsem.

„Takže si se ještě nezačala loučit?” Co to je za divný otázky?

„Ne, rozešli jsme se.”

„Jsem rád, že máš rozum. Budeš si moct najít někoho blíž svému věku a nejlépe v novém domově.”

„Tati, víš, co říkáš?” Jak vůbec může něco takové myslet vážně. ,,Kdyby si ho znal nikdy...”

„Nemusím ho naštěstí už ani poznávat. Nestojí za to, když se s tebou rozešel.”

„On se se mnou nerozešel, to já s ním,” odsekla jsem a odporoučela se do svého pokoje. Dveře jsem s výmluvnou razantností zavřela.

„Jak myslíš, ale měla bys vědět, že se budeme stěhovat už za čtrnáct dní. Potřebují mě tam co nejdřív,” ozvalo se zpoza dveří.

„Ale říkal jsi, že se stěhujeme až za měsíc.”

Dveře mého pokoje se otevřely, táta v nich stál s omluvným výrazem.

„Nejraději by mě tam měli už příští týden. Můj předchůdce dostal infarkt a nemají nikoho, kdo by ho mohl narychlo nahradit.”

„Snad stihneme všechno zabalit a domluvit stěhováky,” navíc si chci ještě jednou promluvit s Jakem.

„Peter a Ken nám se stěhováním pomůžou. Na tobě bude balení, ale neboj, taky přiložím ruku k dílu. Zbývá mi posledních deset dnů v práci a pak ti pomůžu.”

Pousměji se, většinu toho budu muset udělat já, za ty čtyři dny bychom to nestihli ani náhodou.

V práci mě čekala odpolední a táta byl dnes doma a dospával noční. Nechtělo se mi volat Jacobovi, když je doma. Čekala jsem tedy až na cestu do práce. Jaké bylo moje překvapení, když jsem brala do ruky vybitý mobil. Ach, jo. V práci si ho nabít nemůžu. Hovor se tedy odkládá na později.

Konečně jsem večer zapnula telefon, kde mě čekalo třicet zmeškaných hovorů, všechny ze stejného čísla. Měla jsem čtyři vzkazy v hlasové schránce:

„Krch krrrr,” někdo nenechal vzkaz, ale netípnul hovor.

„Bello, prosím tě, zavolej mi, potřebuji s tebou mluvit,” Jacob.

„Miláčku, nestalo se ti nic? Proč máš vypnutý telefon?” zase Jake.

„Lásko, promiň mi to, jsem naprostý vůl. Neměl jsem říkat takový hovadiny, ale nevěděl jsem honem jak reagovat na to, že budeš ode mě tak daleko. Nezlob se, já... Miluji tě, nechci tě ztratit... Zavolej mi, prosím.” Můj pan božský, chudáček, tolik se trápí. A už jsem vytáčela jeho číslo.

„Lásko, tolik jsem se bál, že se už neozveš,” ozvalo se místo pozdravu.

„Měla jsem vybitý telefon, tak jsem se nemohla ozvat dřív.”

„Takže se na mě nezlobíš?”

„Jsem spíš zmatená a překvapená tím, jak ses včera choval.”

„Já vím, jsem kretén. Ale věř mi, nechci tě ztratit a to ani kvůli tomu, že se budete stěhovat. Odpustíš mi?”

„Odpustím, ale chci vysvětlení.” Nedokážu říct, jak jsem byla šťastná

„Můžu tě vidět?”

„Zítra mě můžeš vyzvednout v práci, mám ranní,” navrhla jsem. Nejraději bych ho viděla hned, ale musela jsem ho trošku podusit a taky se pořádně vyspat do krásy.

„Budu tam. Bello?”

„Jo?

„Miluji tě.”

„Já tebe taky,” věděla jsem, že to říká proto, aby se ujistil, že o něj pořád stojím. Na sladké řeči ho nikdy moc neužilo. V tuhle chvíli jsem věřila, že všechno už bude jen lepší.

 

 

 

 

 

 

autor myšlenky: Tamias01, pomocník při realizaci: emam

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

tamias01

4)  tamias01 (24.09.2013 20:54)

Jsem ráda, že se vám to líbí.

SestraTwilly

3)  SestraTwilly (24.09.2013 20:47)

Pekná kapitolka. Prečo Jake ostal taký zaskočený,keď Bella spomenula Forks? Uvidíme,čo za tajomstvo skrýva...:) ;)

2)  Emi28 (24.09.2013 20:24)

Výborná.. :)

Empress

1)  Empress (24.09.2013 19:25)

Dievcata super, len tak dalej :'-( :'-(

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still