Sekce

Galerie

/gallery/NHL1.jpg

Nečekané události

Sbalila jsem napečený proviant a vyrazila do rezervace na oběd ke Clearwaterovým. Cestou mi padl do oka obchod s outdoorovým vybavením, který měl na dveřích inzerát, že hledají výpomoc. Cestou zpátky se tam stavím, třeba tak vyřeším alespoň jednu starost. I když nedostatek peněz mě teď tíží úplně nejmíň.

Bylo pro mě překvapení, když mě přivítala pouze Sue a Leah.

„Kde je Seth?” neubránila jsem se dotazu ještě ve dveřích.

„Šel se někam proběhnout s kluky. Měl by každou chvilku dorazit,” odpovídala Sue s úsměvem. Tahle ženská se snad nikdy nemračí.

„Co to neseš?” ptala se mě Leah a brala mi z rukou krabici. Byla jsem hrdá na to, že jsem všechny krabice po stěhování nevyhodila. Kdyby ano, neměla bych v čem ty muffiny dopravit.

„To je jen něco sladkého,” pípla jsem nesměle.

„A to je jako pro armádu, nebo co?” smála se Leah, když otevřela krabici.

„Mě spíš přijde, že Bella zjistila, jak velký má Seth apetit,” zachránila mě Sue. Už jsem se za to množství málem propadala do země.

„Tak nestůj tam ve dveřích a pojď dál,” zvala mě hostitelka a já nesměle překročila práh a začala si prohlížet dům, ve kterém Seth vyrůstal.

Malé pokoje, útulně zařízené ve střízlivém stylu. Původ rodiny dokazovaly dřevořezby na stěnách a ručně tkané deky použité jako přehozy. Celý dům byl plný lehce kořeněné vůně.

„Voní to báječně. Co to je?” ptala jsem se.

„Ryby podle tajného rodinného receptu našeho táty,” oznámila mi Leah a vyndávala pečenáče z trouby.

„Můžu s něčím pomoct?” snažila jsem se být nápomocná.

„Jo, tím, že si sedneš ke stolu,” odpověděla mi Sue.

„Táta miloval pečené ryby a je to jedna z těch dobrých věcí, která nám tu po něm zůstala.”

„Omlouvám se, ale je to dlouho, co umřel?” Když Sue může randit s mým tátou, tak musím vědět podrobnosti.

„Bude to pět let. Nemáš se za co omlouvat. My na něho rádi vzpomínáme.” Sue nosila na stůl.

V tom se prudce otevřely vchodové dveře, až jsem nadskočila.

„Musíš sem vrazit jako nějakej toulavej pes?” vyjela Leah na Setha, který za sebou hlučně zabouchl.

„Sethe, snad nám nechceš rozbít dveře,” napomenula ho matka.

„Až se dozvíte tu novinu, co vám nesu, nebudete na mě štěkat,” volal od dveří. „Jacob se vrátil.” Seth vešel do kuchyně. „Ahoj Bells, ty už jsi tady?” pozdravil mě nepříliš nadšeně, ale mně to v tu chvíli bylo jedno.

Jacob se vrátil domů, to znamená, že je jen kousek ode mě.

„Sue, moc se omlouvám, ale já...” rozpačitě jsem se zvedla od stolu.

„Jake ti nikam neuteče. Měla by ses na to nejprve najíst,” nabádala mě, ale já nemohla čekat. Jenže odejít a urazit jsem taky nechtěla. Najednou mi bylo jedno, kde jsem, s kým a i co jím. Myslela jsem jen na mého Božského, a že se s ním už za chvilku uvidím.

„Díky Bello, vůbec by mě nenapadlo, že se do toho nakonec pustíš sama.”

„Cože?” ptala jsem se Setha. Vůbec jsem netušila, o čem mluví.

„Ty muffiny, měli jsme je přeci upéct spolu.”

„Jo, jasně. Já jsem nechtěla přijít s prázdnou a muffiny má rád každý, ne?” řekla jsem a očima sledovala hodiny. Ještě chvíli a půjdu za Jacobem.

„Jasně a hlavně Seth tu básnil, jak budete péct.”

„Nech toho, Leah,” řekl mírně naštvaně Seth.

„Sue, vím je to nezdvořilé, ale už budu muset jít. Chci jít za Jacobem, nevadí?” Sue jen přikývla a já se zvedala k odchodu. To, co říkal Seth, už jsem nevnímala v hlavě mi znělo jen „Božský je tady.”

Do auta jsem skoro skočila, a kdybych měla tryskáč, určitě bych jela i rychleji, než mi dovolila tahle stará zatracená kára.

Měla jsem štěstí, když jsem přijela k domu Blackových, Jacob šel zrovna pro něco do auta.

„Jakeu!” vykřikla jsem ještě v autě a téměř vystoupila přes zavřené dveře. Skočila jsem mu okolo krku a nechtěla ho hned tak pustit.

„Ahoj Bello,” pronesl odměřeně a sundal mi ruce ze své šíje.

„Tak ráda tě vidím. Vůbec by mě nenapadlo, že si se neozýval jen proto, abys mě mohl takhle krásně překvapit,” smála jsem se a držela ho za ruce, které byly jako hadrové.

„Děje se něco?” divila jsem se. Neviděli jsme se přes měsíc a on se ke mně vůbec neměl.

„Bello, je mi to hrozně líto. Nechtěl jsem ti ublížit. To mi musíš věřit,” pronášel naléhavě s upřeným pohledem k zemi. Pustila jsem ho a napjatě čekala, jak bude pokračovat.

Zavrzaly dveře od domu a k nám přišla malá holka, která chytila Jacoba za ruku.

„Ahoj, já jsem Otsu. Jakeova snoubenka a ty?” Nejen její jméno, ale i její oči a způsob výslovnosti napovídaly, že je odněkud z Asie. Ale to mi bylo úplně jedno. To, že drží mého Jacoba za ruku a že je jeho snoubenka, mi vyrazilo dech.

„Cože?” zalapala jsem po vzduchu.

„Bello, jsou věci, které prostě jdou mimo vůli člověka a já...” dál jsem neposlouchala.

Klopýtla jsem dozadu, neupadla, jen trochu zavrávorala. Ale musela jsem odtud co nejrychleji pryč. Pryč od toho obrázku mého Božského se zmučeným výrazem ve tváři, a přesto tak ochotně držícího se za ruku s tou malou šikmookou potvorou, která jen zářila.

Zase jsem běžela do auta, ale radost tentokrát vystřídal smutek a vztek. Ani jsem si nezapnula pás a vystartovala jsem směrem z rezervace. Tady mě už nikdy nikdo neuvidí. Nejprve si ze mě udělají blázna a teď zjistím, že Jake mě nikdy nebral vážně.

Při té rychlé jízdě mi přívěsek na řetízku bil o hruď, jako by to bylo nějaké stokilové závaží. Uchopila jsem tu vlčí hlavu do ruky a strhla ji ze sebe. Škoda, že to není Jacobova hlava. Vztekle jsem ji vyhodila z okýnka.

Pitomí indiáni! Nejspíš to bude nějaký jejich zvyk dělat si z hloupých bílých holek blázny. Získat důvěru a pak ji pohřbít, co nejhlouběji to jde. Proč mi Seth neřekl, že se Jake nevrátil sám. Musel to přece vědět. Nebo mi to nechtěl říct. Nemohli by si mě pak tolik vychutnat. Nenávidím, jak já toho Setha nenávidím. Celou tu dobu se tváří jako přítel a zatím...

Musela jsem zastavit, protože jsem pro slzy neviděla na cestu. Mlátila jsem rukama do volantu a naříkala nad svojí blbostí a naivitou. Já hned každému věřím. To mám za to.

Trvalo dlouho, než jsem se uklidnila a skoro bych nevěřila, že to dokážu. V přihrádce jsem vylovila kapesník a snažila se dát trochu do pořádku. Ruce se mi ještě klepaly, když jsem se zase rozjela. Přála jsem si být co nejdřív doma a zalézt si někam, kde mě nikdy nikdo neuvidí.

Doma jsem si zalezla do postele a odmítala reagovat na zvonící telefony. Každý zvonek mě jen víc rozbrečel a já se znovu začala propadat do svého zoufalství. Měla jsem dojem, že snad někdo zvonil i u dveří, ale bylo mi to jedno. Vyčerpáním jsem usnula.

 

….....

 

Táta si myslel, že jsem nemocná. Připisoval to choulostivosti městského děvčete na zdejší deštivé počasí. Nevyvracela jsem mu to. Zůstávala jsem ve svém postelovém úkrytu a odmítala se hnout.

Připadalo mi, že mě zradil celý svět, tak proč bych se vůbec měla ukazovat venku. Po třech dnech přestal telefon pořád vyzvánět. Nevěděla jsem, kdo tolik toužil se mnou mluvit a bylo mi to jedno. Bylo jasné, že jde o někoho z rezervace a s těmi já už rozhodně mluvit nechci. Nechci už nikoho z nich ani vidět. Jsou to prolhaní bastardi.

Kdyby tu teď byla Jo, vzpomněla jsem si najednou a po těch dlouhých dnech vzala zase do ruky mobil. Téměř stovka ztracených hovorů. Tohle přece není normální. Dobře, že jsem si vypnula zvuk. Ale když jsem se podívala, kdo všechno patří k těm, kteří mi nedají pokoj, našla jsem i jméno Johany. Tak ona si na mě přeci vzpomněla. Měla jsem z toho hroznou radost. Kdybych měla kredit zavolám jí hned zpátky a všechno jí vypovím. No, jo, zase ty peníze. Nechtěla jsem s tím něco udělat?

Jo by mi určitě vynadala za to, že se tu jen flákám v posteli a nesnažím se být pánem situace, alespoň tak, jak to jde. Vzpomínka na její ráznost ve mě vyvolala úsměv a konečně mě dohnala k akci. Navštívila jsem po několika dnech sprchu a dala se do pucu.

Nevypadám nejlíp, ale snad to bude k získání brigády v tomhle zapadákově stačit. Vzpomněla jsem si na inzerát, který jsem zahlédla na dveřích nějakého obchodu cestou k S... cestou do rezervace. Nebyla jsem si přesně jistá, který obchod to byl, ale bylo mi jasné, že když se budu držet stejné cesty, tak na něj musím natrefit a taky že jo.

Hmmm, o outdoorovém vybavení nic nevím, ale učím se rychle. Snad to bude stačit. Zhluboka jsem se nadechla a vešla dovnitř.

„Dobrý den,” pozdravila jsem prázdný krám. Nikde nikdo nebyl, nakupující a ani žádný prodavač. Pomalu jsem vstupovala mezi police se zbožím a nedůvěřivě si prohlížela různé háky a skoby pro horolezce. Opravdu tohle někoho může udržet na skále?

„Ahoj Bello,“ ozval se za mnou známý hlas, ale nevěděla jsem, kam ho zařadit.

„Ahoj... Miku,” vyhrkla jsem překvapeně.

„Tak ty víš, kde mě najít?” smál se potěšeně.

„Abych pravdu řekla, jsem tady kvůli tomu inzerátu,” řekla jsem váhavě.

„Takže potřebuješ práci?” přimhouřil oči a začal si mě zkoumavě prohlížet.

„Jo, já... Jo. Ty tady o tom rozhoduješ?” Myslela jsem, že jeho odpověď bude záporná, ale ten jeho pohled mě mátl.

„Vlastně ne, ale majitelé dají na můj názor,” zasmál se.

„Aha,” snažila jsem se vystupovat inteligentně, ale měla jsem pocit, že se mi to nedaří. „A jaký je vlastně majitel?”

„No, jsou to docela sympaťáci a nejvíc super je jejich syn. Nemyslíš?”

„Jo? Když to říkáš,” zamumlala jsem rozpačitě.

„Obchod totiž patří mým rodičům. No, řekni sama, nemají majitele prima syna?” řehtal se.

„Jasně, jasně,” snažila jsem se usmívat. Fakt zvláštní smysl pro humor, ale když z toho kápne místo.“A jsou tvoji rodiče někde tady?”

„Máma je vzadu, dojdu pro ni,” usmál se na mě a zmizel někde za regály.

Paní Newtonová byla celkem sympatická žena, která když slyšela, že dcera šerifa hledá místo, neváhala ani chvilku a přijala mě. Nastoupit jsem mohla hned v pondělí. To byla ta lepší část setkání s Newtonovými. Horší bylo, že jsem se při odchodu potkala s Mikem.

„Takže už je ti dobře?” ptal se mě.

„Cože?” nevěděla jsem, jak to myslí, ale pak mi to došlo. Byl mě navštívit, když jsem se poprvé vydávala za nemocnou. „Jo, už jsem v pohodě.”

„To jsem rád, takže bychom mohli v  pátek do kina?”

Muselo mi přeci dojít, že to pozvání přijde, když už byl dokonce dvakrát za mnou doma, ale já jsem prostě tupá a nečekala jsem to. Na co se vymluvit, nebo to mám přijmout? Konečně bych byla s normálním klukem, a ne s nějakým indiánem...

„Jasně, vyzvedneš mě?”

„Super, budu u tebe v šest.”

 

.........

 

Nejdřív jsem byla sama ze sebe překvapená, že jdu na rande s Mikem, ale čím víc jsem nad tím přemýšlela, docházela jsem k závěru, že je to dobrý nápad. Mobil jsem nechala vypnutý a internet jsem nezapínala. Přesto mi bylo jasné, že mě ti dva, myslím Jacoba a Setha, pořád shánějí. Třeba když si vyrazím někam s Mikem dají mi pokoj.

Bylo mi jedno, co si beru na sebe, jen jsem byla ráda, že v kině můžu mít i svoje promokavé baleríny. Pořád jsem si nebyla schopná koupit pořádné boty.

Mike byl dochvilný. Cestu do Port Angeles mi zpestřoval historkami o Jessice a o dalších spolužácích, se kterými se teprve seznámím. Někteří prý byli i na uvítacím večírku, ale já si je vůbec nepamatuju. Bylo fajn slyšet i o jiných lidech a taky jsem začínala mít alespoň trochu obrázek o tom, co mě ve škole čeká.

„Promiň, já netušil, že dávají zrovna horor,” omlouval se Mike před kinem.

„To nevadí.” Horory sice ráda nemám, ale aspoň se podívám, že je na tom někdo hůř než já.

„Určitě? Mohli bychom třeba na večeři a do kina jít někdy jindy,” nabízel.

„Ne, to je dobrý. Já to nějak zvládnu,” snažila jsem se usmát.

Ale moc dobrý to nebylo. Zapomněla jsem, že při každé jen trochu strašidelné scéně nadskakuju a vřískám. A když šlo hlavní hrdince o život, nenapadlo mě nic lepšího než chytit Mikea za ruku. Nejhorší bylo, že mu nevadilo, jak mu drtím prsty, ale usmíval se a mou ruku radostně stiskl. Nevěděla jsem, jak se z toho vyvlíknout  ani po skončení filmu.

„Musím si odskočit.” Byla to pravda, ale taky to byl první pokus o to dostat se z jeho sevření. Ale nepovedlo se. Když jsem se vrátila ze záchodu vzal mě zase za ruku.

„Příště dáme nějakou romantiku,” nadhodil.

„Jo, no to by asi bylo lepší.” Jak mu jen vysvětlím, že žádné příště nebude?

Vyšli jsme z kina a zamířili k autu, které stálo ve vedlejší dost tmavé uličce.

„Bello, skoro jsem si myslel, že se jen vymlouváš a nikam se mnou jít nechceš. Mám hroznou radost, že jsi nakonec souhlasila.” Zastavil se před autem a podíval se na mě.

„Víš, Miku...” Chtěla jsem něco namítnout, ale už jsem to nestihla, protože mě začal líbat. Chtěla jsem se odtáhnout, ale za mnou bylo auto, tak jsem se ho pokusila odstrčit, ale ani to se mi nepodařilo. Začínala jsem už být zoufalá, když tu byl najednou pryč.

Zmateně jsem se rozhlédla, uslyšela ránu a Mikeův výkřik.

Mike se válel po zemi a nad ním se skláněl Seth, který se zvláštně klepal.

„Co si, do hajzlu, myslíš, že děláš?” křičel Mike.

„Když nepoznáš, že o tebe holka nemá zájem, musí ti někdo jiný ukázat tvoje místo,” zavrčel Seth rozzuřeně.

„Sethe, co tu děláš?” vykřikla jsem.

„Bello, chápu, že se na mě zlobíš, ale nechápu, že jdeš ven hned s prvním pitomcem, o kterýho zakopneš.” Otočil se na mě a věnoval mi zamračený pohled. Takového jsem ho nikdy neviděla. Ten vztek snad lomcuje s celým jeho tělem.

„Máš pravdu, jsem na tebe naštvaná a nejenom na tebe, ale na všechny z tý vaší rezervace.”

„Zlomils bi dos, debile,” zakňoural Mike.

Seth zavřel oči a snažil se uklidnit.

„Pojď, Miku, pomůžu ti do auta.” Snažila jsem se ho zvednout a pomoct mu na sedadlo spolujezdce. U dveří zaváhal.

„Budu řídit,” uklidnila jsem ho a nastoupil.

„Bello, počkej. Mně je to hrozně líto. Taky bych ti chtěl všechno vysvětlit jenže...” chtěl mě Seth zadržet.

„Jenže mi to nemůžeš říct? To už jsem slyšela. Je to jen rys vašeho kmene, nebo jsou všichni indiání takhle švihlí?” Chtěl něco namítnout, ale já ho nepustila ke slovu. „Dobře, máte svoje přiblblý tajemství, ale nevím, proč do toho musíte zatahovat jednu hloupou holku, která věří ve vaše přátelství a slepě vám důvěřuje. Víš jak mi bylo, když jsem viděla Jaka s tou... s tou..”

„Ale já ti to chtěl říct, když si byla u nás. Jenže tys mě vůbec nevnímala,” skočil mi do řeči.

„Kecáš, nevěřím ti. Nikdy jsi mi nechtěl nic říct a jen si mě vodil za nos s ostatními,” křičela jsem na něj.

„Bello, to není pravda. Já bych ti nikdy neublížil,” natáhl ke mně ruce.

„Neublížil? A co sis tedy celou tu dobu myslel, když jsi mi chodil pomáhat a přitom si věděl, že mě Jacob podvádí s jinou?”

„Já to nevěděl, opravdu. Zjistil jsem to, až když jsem je viděl v rezervaci. Bello, mrzí mě, že to takhle vidíš, ale měla bys vědět, že od prvního okamžiku, kdy jsem tě viděl, tě miluju.”

To byla poslední kapka. Taková lež. Snad si nemyslí, že tomu budu věřit. Zmocnil se mě neuvěřitelný vztek a já ho uhodila, normálně jsem mu dala facku takovou silou, jakou jsem v sobě sebrala.

Ani nemukl, jen zaťal zuby a začal se divně třást. Ustoupil ode mě několik kroků. S něčím uvnitř sebe bojoval, když najednou před mýma očima, jakoby vybuchl a na místě, kde stál Seth, byl najednou obrovský pískově hnědý vlk. Dostala jsem hrozný strach, ale místo abych utíkala jsem stála jako přimražená.

To obrovský zvíře zakňučelo a uteklo kamsi do tmy.

Stála jsem a zírala za ním. Viděla jsem ho doopravdy, nebo mi jen přeskočilo z toho hororu?

„Mikeu? Viděl jsi ho?”

Z auta se ozvalo jen jakési bolestivé zaskučení.

 

 

autor myšlenky: Tamias01, pomocník při realizaci: emam

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

2)  teryna (20.12.2013 20:53)

wwwoooowww

1)  Jana (20.12.2013 20:41)

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Edward & Bella