12.10.2011 [09:15], Cathlin, ze série Nejsilnější jed, komentováno 33×, zobrazeno 4438×

Nakažlivé šílenství.

Neskutečně děkuji všem, kteří četli. A zvláště těm, kteří komentovali a byli u toho skoro tak jako já: Bíbí, Janebka, AMO, Evelyn, Marvi a ty ostatní, které se držely aspoň chvíli. Všechny v tom nakonec, díky našim krásným debatám, máte aspoň trochu prsty. A zvláštní dík mé prvočtenářce Julii!

Na začátku jsem se svěřila se svým dojmem, že z toho nejspíš bude něco jako román. A tak jsem se teď pro zajímavost podívala na definici:

Román: Prozaický epický žánr, smyšlené vyprávění. Na rozdíl od povídky nebo novely je román co do rozsahu delší (často se uvádí, že román by měl obsahovat minimálně 40 000 slov, ale nejedná se o závazné pravidlo) a co do fabule komplikovanější (často rozvíjí příběh několika směry, zachycuje více hlavních postav a mnoho postav vedlejších, ale ani to není bezpodmínečný rys).

Což mě pobavilo.

Máme za sebou více než 185.000 slov, přes 1.000.000 znaků a mezer. Stačí přepočítat a je to téměř 600 normostran, což asi tak odpovídá knižním stranám například knih Twilight.

Takže… až jednou budu umírat, můžu říct, že jsem napsala román. :-) A byl to opravdu skvělý, neopakovatelný zážitek, a to rozhodně i díky vám!

A neodpustím si jedno povzdechnutí! Škoda, že se nedají rovnou „psát filmy“, tj. i s obrazem. Hrozně mi to tu chybí, protože všechny scény vidím na živo. Holt nezbývá než se spolehnout na naši společnou nespoutanou obrazotvornost.

Tak: a jdeme na poslední řádky. Mně je tak smutno!!!

EPILOG (Bella)

Dívala jsem se na tu fotografii možná několik minut a nemohla jsem z ní odtrhnout oči. Jenna Chapman. Kulatý obličej, ručičky nad hlavou, očička zavřená. Ta fotografie byla pořízená, když jí nebyl ještě ani měsíc. Nemohla jsem si ani přečíst dopis od její matky, který přišel současně s fotografií, mé oči byly přikované k obrázku. I tak jsem ale věděla, co v dopise je – to, co pokaždé v podobných dopisech: vděčnost a poděkování za pomoc v úsilí přivést Jennu na svět. Náš výzkum probíhal pomalu a jen stěží se hýbal z místa, ale naděje se přece jen o kousek zvětšovala. Možná se to jednou podaří a lidé nás nebudou potřebovat, vzdychla jsem a mé myšlenky se znovu proti mé vůli stočily tím směrem.

Nikdy jsem nelitovala svého rozhodnutí. Věděla jsem, co to bude znamenat. Věděla jsem, že v našem světě neexistují děti. Hrdlo se mi stáhlo. Musela jsem být šílená, že jsem na něco takového vůbec myslela. Věděla jsem, jak malá ta naděje je, ale přesto jsem se jí držela, navzdory zdravému rozumu. Bylo nemožné vzdorovat. Ne uprostřed výzkumu, na kterém jsem pracovala. Příliš často jsem přicházela do styku s dětmi, s živoucími zázraky, kterým jsme pomohli k početí a úspěšnému vývoji. Měla jsem radost z každého nového človíčka. A všechny ty děti - znova a znova mě nutily na to myslet. Bylo to už asi půl roku, co jsem tu šílenost měla v hlavě, a právě dneska bych se mohla dozvědět výsledky. Dokonce jsem je mohla znát už několik hodin, kdybych sebrala odvahu. Všichni z laboratoří odešli už dávno, venku byla tma a bylo po půlnoci.

Odložila jsem fotografii a vstala jsem. Ze šuplíku jsem vytáhla obálku, ve které se skrýval snímek z ovuloscreeningu. Můj. Pořídila jsem ho sama, potají. A nejspíš nemělo smysl dál váhat. Zapnula jsem zobrazovací zařízení a vložila jej do něj.

A potom jsem přitiskla oči ke kukátku, abych se dozvěděla odpověď.

Vzápětí se mi zastavil dech.

- - -

Věděla jsem, že se k tak mizivé naději nesmím upínat. Ale také jsem věděla, že se o to chci pokusit. Nedalo se vyloučit, že něco takového přese všechno je možné, jen to nikdy nikdo dřív nezkoušel. Nebyla podobná příležitost.

Kolem nás se vznášela vůně dřeva a laku a sledovala jsem pohyby, kterými Edward opracovával dřevo, aby mu dal potřebnou hladkost. Byl zabraný do své práce. Posadila jsem se na pracovní stůl, který zrovna nepoužíval.

„Edwarde,“ řekla jsem potom… a najednou jsem nevěděla, jak pokračovat.

„Ehm-hm?“ brouknul.

Snažila jsem se vymyslet jakoukoliv vhodnou větu, kterou začít, ale jednoduše to nešlo.

Zvednul ke mně hlavu a zadíval se na mě. Očividně pochopil, že mu chci říct něco neobyčejného. Oprášil si ruce o kalhoty a přišel ke mně.

„Co chceš říct? Do toho. Začínám se bát.“

Nadechla jsem se a řekla prostě první větu, která mě napadla. „Edwarde, mám pocit, že je tu určitá možnost, že bychom mohli… mít…“ to poslední slovo mě málem zabilo, „…miminko.“

Vytřeštil na mě oči a prudce vydechl. Potom se zatvářil odmítavě. „Bello…proboha… zázraky se nestávají.“

„Já vím, že ne. A vím, že je to šílené. Ale přesto bych to chtěla zkusit. Je to jednoduché, jen jsem si dala dvě a dvě dohromady. Nemohu se zbavit dojmu, že by tady taková neuvěřitelná možnost mohla být.“

„Nemůžeme mít děti. Víš to stejně dobře jako všichni ostatní.“

„Vím. Ale… to, co všichni považují za nezvratnou pravdu, tak nemusí být. Tedy – ne určitě.“

Zadíval se na mě, stále ještě vrtěl hlavou. „Obávám se, že musí. Žádný upír nikdy neměl děti. Nejsme živí, nemůžeme.“

„Ty můžeš,“ odpověděla jsem rychle.

Zavládlo mezi námi na okamžik ticho. A vycítila jsem, že konečně je zčásti ochoten mě vyslechnout.

„Jak vznikla Any? Z těla upíra, které mělo být dávno mrtvé. Přesto se v něm evidentně nějaký kus života uchoval – ten, který dal život Any. Právě existence poloupírů mi dává tu naději. To, že upír může počít nový život – s lidskou ženou.“

„A to se ti nezdá jako dost velké ale?“ zeptal se.

Kousla jsem se do rtu a snažila se přemoci rozpaky, ve kterých jsem se topila.

„Když můžeš ty,“ řekla jsem potom, „možná mohu i já. Možná je ta samá část ve mně také schopna vytvořit nový život, ať už bude mít jakoukoli podobu.“

„Bells…“ zavrtěl znovu hlavou a zvedl ke mně oči, do té chvíle zapíchnuté do země. „Ty nemůžeš mít děti.“

Nadechla jsem se. „Vím, že nemohu nosit dítě. Ale to neznamená, že bychom přesto nemohli. Vím, jak mizivá ta možnost je a vím, že pokud tu vůbec je, máme jen jeden jediný pokus, ale přesto… nemohu to dostat z hlavy. Udělala jsem si testy.“

Vydechl překvapením. „Jaké testy?“

„Chtěla jsem zjistit, v jaké fázi zralosti bylo… poslední vajíčko, které vzniklo předtím, než jsem se proměnila. A Edwarde,“ pokračovala jsem dál, dřív než mě mohl zastavit. „zůstalo zralé. Připravené. Zakonzervované ve stejném stavu celé ty roky. O tvé schopnosti není pochyb. A ta moje polovina možná jenom čeká na svůj čas.“

Překvapením oněměl a já jsem pokračovala. „Díky výzkumu, který proběhl, je tu možnost i pro mě a pro tebe. Máme všechno, abychom se pokusili spojit… mě a tebe… a v případě, že …“ tohle bylo moc i na mě – myslet na to byla jedna věc, ale říci to nahlas druhá, „…že se to povede, nechat zárodek vyrůst, mimo mé tělo. Můžeme mu dát všechno, co potřebuje, tak jako to děláme pro lidské ženy. Přijdu na to, jak to udělat tajně.“

„Bello…“ vrtěl hlavou a nechápavě se na mě díval. Rozuměla jsem tomu, jaké to pro něj muselo být. Téměř na vlastní kůži jsem cítila jeho zmatek i úžas.

„Neumíš si představit, jaké to bylo. To vidět,“ řekla jsem hned potom. „Zralé vajíčko, v té nejlepší fázi. Už jen to mi připadalo jako dar z nebes. Edwarde… já zkrátka nedokážu takovou příležitost nevyužít. I přesto, že vím, že se může stát cokoli. A že šance na úspěch je asi jedna ku miliardě. Přesto to musíme zkusit. Prosím.“ Napětím jsem svírala ruce v pěst, až se mi mé nehty zařezávaly do dlaně.

„Ale…“ řekl potom, když si trochu utřídil své myšlenky. „…naše geny jsou změněné. Co se stane, když je spojíš, co vznikne?“

Zavrtěla jsem hlavou a nepřestala se na něj dívat. „Nevím. To neví nikdo. Ale i tak tu možnost je. Kdyby nebyla, kdyby to nefungovalo, na obou stranách, tedy i na té upíří, nemohla by vzniknout ani Any.“

Několikrát přerušovaně vydechl, stále vrtěl hlavou a nakonec si zajel prsty do vlasů. Zadíval se na mě a nedýchal. Nevím, jak dlouho jsme takhle byli, ale každá vteřina trvala světelný rok.

Potom obtočil ruce kolem svých ramen. Přitisknul mě k sobě a jeho dlaň se prohrábla mými vlasy, když si položil moji hlavu na své rameno.

„Mám dojem, že tvoje šílenství je nakažlivé,“ řekl potom. „Těžko se mu vzdoruje.“

Jako když do mě vjede blesk. Odtáhla jsem se od něj, abych se mu mohla podívat do očí. „Takže…. Chceš říct…“ lapala jsem po dechu.

„… že to můžeme zkusit,“ dokončil za mě.

Nebyla jsem schopna slova. Jen jsem se na něj dívala a po zádech mi přebíhal mráz.

Pustil mě a chytil mě za ruce, které spojené položil do mého klína.

„Ale musíš mi něco slíbit,“ řekl.

Přikývla jsem. „Co?“

„Že si nepřestaneš uvědomovat, že kdyby se to podařilo, byl by to zázrak. Něco takového se nestává. Nechci, aby ses trápila, až se nestane… nic.“

Před očima jsem si představila tu nejpravděpodobnější možnost. Viděla jsem obraz pod mikroskopem – nehybné vajíčko, u kterého se nezačne rýhování, ačkoliv se spojí se svým živoucím protikladem. Kolikrát jsem právě tenhle obraz už ve své mysli viděla? A věděla jsem velmi dobře, že právě tohle s největší pravděpodobností uvidím.

„Kolikrát jsem se sama sebe snažila přesvědčit, že právě proto to nezkusím. Právě proto jsem dlouho váhala, jestli o tom vůbec mám promluvit. Ale, Edwarde, já se přesto rozhodla si tu naději prožít. Zůstanu nohama na zemi, slibuji.“

Přikývnul.

Nasoukala jsem se na kraj stolu, abych se k němu mohla celá přitisknout. Radostí a vděkem. Omotala jsem ruce kolem jeho zad a stiskla ho tak pevně, jak jsem dokázala. Dovedla jsem si stejně dobře představit, že by nesouhlasil. Důvody by tu jistě byly. Ale on to neudělal.

„Bello, miláčku…“ vydechnul a jeho ruce mě zvedly ze stolu. Znovu jsem byla v jeho náruči a nebylo místo, kde bych si právě teď přála být víc.

Chytila jsem se ho kolem krku a nechala se odnést ven. Do tmy noci, ve které bylo tentokrát velmi dobře vidět.

K O N E C

Uvažuji nad tím vás ještě trochu pobavit a nechat vás nahlédnout do "zákulisí". Schovala jsem si nějaké poznámky ke kapitolám, když byl Jed ve výrobě a úplně v plenkách... a ano, roztomilý a bezzubý jako nemluvně. Zajímalo by vás se mrknout, jak vypadaly kapitoly, dokud ještě nebyly napsané? Dokud nad příběhem panovalo ještě mé naivní já a Jed se nade mnou neprosadil?

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1 2   »

33)  Twilly (21.10.2011 10:51)

jo.. já budu ta malá, hubatá s krátkými vlasy (NE, NEJSEM ALICE!!!) pod tvými kapitolkami s avatárkem oranžového měsíce

32)  Cathlin (21.10.2011 10:44)

Twi: Tak to jo, to se mi ulevilo! Holý život mi zůstane. Tak v tom případě se do toho vrhnem! Budu tě příležitostně vyhlížet.

31)  Twilly (21.10.2011 10:41)

Náhodou... mně holky znají, že okomentuju formu a áchám nad obsahem, ale NIKDY nekecám autorovi do jeho představ. To se mi zdá jako znesvěcení, takže nezabiju a abych nezedwardovatěla, tak to proložím nějakým tím vlkemn

30)  Cathlin (21.10.2011 10:30)

Twi: No ehe... Já ti nevím holka! Mám pocit, že u mě je na tebe přeedwardováno! A skoro žádní vlci, protože já mám sklony je ignorovat, pokud to jen trochu jde... A s Jacobem jsem ve svém nástinu jiné verze Svítání také naložila poněkud po svém... Zab mě, no! (Ale překonala jsem se a své místo taky přece jen tak nějak dostal... )

29)  Twilly (21.10.2011 10:19)

Není zač... mám v plánu tě přečíst celou... taky nedělám věci napůl

28)  Cathlin (21.10.2011 10:17)

Twi: No a já děkuju za přečtení.

27)  Twilly (20.10.2011 18:04)

Překrásná bodka, plná naděje... Děkuju, Kačenko, za zážitek

26)  eElis (17.10.2011 13:02)

Cathlin, ano, teď mám hlavu plnou našeho výkonného ředitele !!!
A ano, budu se vracet, protože tahle povídka dokázala uspokojit celou mou dušičku A víš, že mě to nepřekvapuje, protože já musím mít vždy něco extra a jak jedna moje kámoška definovala mou osobnost "Elis,ty nejsi šílená a ani magor, jen psychicky jiná než ostatní!" takže to nejspíš vysvětluje to moje zaujetí Venomem. A jsem moc ráda, že jsem Tě tolik pobavila...

25)  Cathlin (17.10.2011 10:07)

Elis, mám dojem, že to, že Jed skončil tě teď zrovna tolik netrápí, že ano... Našla sis mnohem dokonalejší náhradu! Ale jsem moc ráda, že se budeš k Jedu vracet, to je moc milá představa. A já se pokusím nějak srovnat s tím, že tebe jako jedinou více oslovil příběh Venoma než příběh EaB! V tomhle ohledu jsi opravdu jediná! A já ti děkuju, jak výborně jsi mě pobavila, netušila jsem, že se můžu u komentářů ke kapitolám, které jsou tak vážné, tak nasmát.

24)  Janeba (14.10.2011 19:18)

Trocha odlehčení??!! .......Aááánoóóóó!!! Ale čím starší, tím lepší!!!

23)  Cathlin (14.10.2011 19:13)

Aha, berušky moje, takže vaření ano? Já už to dala k ledu. Ale to jaksi... bude to tak trochu komedie, protože nezralý Jed je trochu jako nezralé víno.

22)  Fanny (14.10.2011 15:24)

Já jen hlásím, že se za to vaření taky přimlouvám a doufám, že se konat bude...

21)  Janeba (14.10.2011 06:04)

Ono se jako nebude vařit???
Pro malý zájem se následná otrava nekoná????
A co mozkomyši stepující v bílých zástěrkách a čepičkách, to jim přece nemůžeš udělat??!!!
Co my???

20)  eElis (13.10.2011 23:24)

Takže bude i miminko??? Tak to se už nikdy nedozvíme, ale já si budu představovat, že se jim podaří mít svou malou roztomilou Renesmé...
Stále svůj zrak upírám na to zrádné další kapitola, ale místto toho, aby byly tyto dvě slova podtržená a zabarvena do okrova jsou bílá... Takže teď v tuto chvíli už mi nezbývá nic jiného než se s Jedem rozloučit, ale i když se teď rozloučím nebude to napořád, protože k tomuto Tvému dílku se budu ráda vracet...
Opět se budu s radostí začítat do řádků plné Edwardovy bolesti a beznaděje, kde se on nacházel většinou po celou dobu Jedu... ráda opět navštívím Bellu, která se nacházela v tom blaženém opojením, jež způsoboval Venomův jed a jeho vliv...
A neskutečně ráda se nechám pohltit Venomem , který ač byl naprosto zvrhlý a zvrácený, si dokázal uzurpovat nárok na místo v mém srdci, protože on byl ve skutečnosti upírem, který toho moc nepoznal, a který i když vládnul celému světu a jevil se jako nesmrtelný a neporazitelným, tak i on měl své slabiny, ale také byl zároveň připraven o to nejkrásnější v životě... o lásku...
A pak tu máme Dizzyho , který pokaždé zazářil a dokázal mě rozesmát až jsem kolikrát slzel smíchy a jsem ráda, že on našel svou druhou polovinu, která dokázala eliminovat jeho nešikovnost na nějakou tu únosnou míru, protože bez Happy by byl Dizzy naprosto ztracený...
Listar další upír, který bojoval proti tomu temnu a krutovládě Venoma... A také další, který neměl svůj osud nijak lehký a svou existenci zasvětil boji proti zlu...
Sue... žena, která byla tou, díky ní se Venome stal jen tou vzpomínkou, protože to ona byla tou jeho zkázou, která ač ho takovým podobným způsobem milovala jako já... ale díky ní vznikla Any... jediná slabina Venoma, která nám vše dovolila a dokonce dokázala, že i Venome má v sobě něco lidského, i když toho lidského v něm nezbylo moc, ale bylo to v něm a to mu už nikdo nevezme!

Cathlin, DĚKUJI, že jsi vytvořila toto DOKONALÉ, GENIÁLNÍ, DECHBEROUCÍ dílo, protože jsi dokázala ukojit tu část mého já, která miluje tu tenoutu a je i zákeřná, ale řekněme si to na rovinu, kdo není, že??? Tvůj styl psaaní je jedinečný... ty tvoje slovní obraty a přirovnání to je prostě neskutečné A proto doufám, že napíšeš a vydáš knihu, protože TY na to máš!!!

A taková malá vsuvka na závěr...
Venome!!! Venome!!! Venome!!!

19)  Cathlin (13.10.2011 18:50)

Marvi: No to tedy koukám! A čtu a čtu a pořád nejsem u konce.
Máš pravdu nějaké jméno by se pro ně našlo, pro děti upírů... Ale to už není moje starost. Každopádně jsem ráda, že jsem tě překvapila! Mám dojem, že překvapení by mohlo být synonymum pro tenhle epilog, protože to slovo se objevilo snad v každém komentu.
Takže třetí část byla velká neznámá?

To je skvělé. Záměr tedy splněn. A musím říct, že i pro mě, trnula jsem taky, ale to už dávno víš.
Tvá migrace sem mi rozhodně nevadila! Navíc nejsi jediná, kdo se uchýlil raději sem. Taky se tu cítím líp a to o dost! A je pro mě pocta, že tu mohu být a otravovat zdejší vzduch. A strašně se těším na sraz. Což mě přivádí k otázce: zúčastníš se také??? Ráda bych poznala všechny z těch, které se u Jedu tak neúnavně objevovaly! Prosím, dej mi vědět, Marvinko!
Budeš to číst znovu? No tý jo. Jsem netušila, že se na světě najdou až takový blázni! Ale.... juchůůůů! A co se týká papírové podoby... no comment. Svět není plný bláznů.
Vaření Jedu se asi veřejně konat nebude, páč mám dojem, že by to pro vás byla otrava. (Hehe, to jsou pořád takový dvojsmysly... ) Nápad nezaujal. Ale jestli chceš, pošlu ti to mailem, pokud máš zájem nahlédnout.
No a nakonec: já děkuji tobě!!!

18)  Marvi (13.10.2011 17:44)

Cathlinko... Co mi to děláš, chci další písmenka!!! Hodně otevřený konec, který mě opět překvapil. Hodně jsem přemýšlela co v epilogu může být, ale tohleto mě opravdu, ale opravdu nenapadlo. Ale na druhou stranu se přiznám, že sama jsem o téhle možnosti pořízení "upířího" dítěte přemýšlela, hlavně ve spojitosti s Rosalii... Nějaká taková šance by byla možná, a tady to jsou i trochu otevřená vrátka. V tomto případě, ale těžko říct, jestli by to bylo poloupíří dítě anebo spíše nějaké hodně silné těžko definovat co... Ale ty bys nějaký nový název pro takové stvoření určitě našla.

Ohledně shrnutí celého románu, (počet slov, stran, a všeho mi vyrazil dech) byl a je úchvatný, vždycky mě překvapil, hlavně ta třetí část, protože u té první a druhé se trochu dalo vytušit, co bude následovat, ta třetí byla velká neznámá. Vždycky jsem se na nový dílek těšila, ale kdo by se netěšil. Doufám, že ti nevadila má menší migrace sem. Ale tady je daleko lepší atmosféra a místní autorky, včetně tebe, jsou neskutečné!!!

Jsem ráda, že jsem narazila na tak báječnou autorku, a těším se, až si celou povídku znovu přečtu (a nejen tuto, budu bedlivě sledovat tvé další kroky a směry, kterými se budeš ubírat, zkrátka a dobře, snadno se mě nezbavíš ) a co se týče knižního vydání nepohrdla bych Knihy se mi vždycky čtou daleko lépe, než monitor, což souvisí s tím, že už tak mám silné dioptrie.

Já věděla, že jsem na něco ještě zapomněla!!! Zapomněla jsem říct DĚKUJI!!!!
Děkuji za tak nádherný kulturní zážitek, za možnost jej číst a komentovat.

Co se týče tvé závěrečné pozvánky do kuchyně, určitě jí nepohrdnu a už teď se na ni těším!!! Paní autorko!

P.S. Doufám, že se v tomto potrhrlém komentáři neztratila... A snad splnil tvé očekávání... Však víš, že mé komentáře nikdy moc obsáhlé nebyly...

17)  Cathlin (13.10.2011 15:02)

AMO: "Jestli se tohle úžasné stvoření může množit, chci také vlastnit jeden exemplář. " Tahle věta je vážně dokonalá. Obdivuji vaši jazykovou vynalézavost! Kam na ty hlášky chodíte?
Jestli se může rozmnožit... Jaké stvoření jsi myslela? Přiznej se!
A s tím papírem... Kruci no, tenhle brouk v hlavě mi tam vykousal už pěknou díru! Proto mi to v poslední době nemyslí.
A moje pocity ohledně téhle otázky jsou jednoznačné:

16)  Cathlin (13.10.2011 14:56)

Juli!!! Trápit absťákem??? Jéééé, to zní skvěle. Tedy ne to trápení (navzdory tomu, že jisté druhy trápení mám více než v oblibě ), ale ten absťák. Stejně rozplývací je pro mě tvé přiznání, že tě Jed otravoval i po nocích. A to o té závislosti... A to i přesto, že jsem ti musela už těmi svými nekonečnými rozbory a monotematikou naší konverzace lézt na nervy.
Ještě jednou ti stráááášně moc děkuju, jsi neuvěřitelná a seslalo mi tě samo nebe (tj. Janebka )
A kladívka od vás beru! A taaaaak ráda!

15)  AMO (13.10.2011 12:41)

Ty plenková krásko, rozhodla jsi se mučit mne poslední kapitolou? Jestli se tohle úžasné stvoření může množit, chci také vlastnit jeden exemplář.
A co měla znamenat ta definice... vím od začátku, že je to román a tak nezlob a hoď to na papír!!!
Nebo napiš ještě něco lepšího a to bude vytištěno!
Kotě mourovatý... ještě musím EB...

14)  Janeba (13.10.2011 11:54)

Jo, jo, taky se moc těším!!! Budeme kladívkovat naši mylovanou Cath!!!

1 2   »