Sekce

Galerie

/gallery/Venome.jpg

Dizzy a Happy

Technická: Mám teď toho strašně moc (nevím, kam dřív skočit...), takže doopravdy bude muset stačit jedna kapitola týdně, jak jsem předesílala na začátku. Je to málo i pro mě! Ale co se dá dělat. O psaní se ale budu se svým nedostatkem času rvát jako o život, protože to je jediná moje momentální relaxace mezi samými nutnostmi a povinnostmi!!! :)

9. KAPITOLA (Dizzy)

Dizzy:

Dizzy


Zavrávoral jsem a opřel se o stěnu toho děsivýho baráku. Nechápavě jsem se prohlížel. Nic mi není. Podíval jsem se po stěně nahoru směrem k oknu, ze kterého jsem právě absolvoval dobrovolně nedobrovolný pád – sakra, to je děsná vejška. Ale vážně mi nic není. Zvykej si, ty bláho, pokusil jsem se srovnat. Teď jsi nezničitelnej. Mohl by se s tebou třeba zřítit Mount Everest a neměl bys ani škrábnutí.

A navíc ten sluch! Na zbláznění, ale taky ne úplně k zahození.

„Edwarde, potřebuju tvoji pomoc,“ slyšel jsem Listarův hlas kdesi za oním vysokým oknem. „Mám tady jednoho… a když se dozvěděl, že se odsud může dostat… a navíc ještě tam, kde je teď Happy… no, zkrátka, je pryč. Nemyslím, že to tak úplně plánoval, ale utekl z Paláce.“ Chvíle ticho. „Jak vidíš, je to možné. Poslouchej, rozhodně se bude snažit najít cestu k vám. Musíte ho najít dřív, než se něco stane. Já odsud teď nemohu odejít, je to příliš velké riziko. Najděte ho. Snad se v okolí nebude potulovat tolik cizích upírů.“ Chvilka ticha. „Nemůžu to teď vysvětlovat. Musím končit. Zkrátka někde venku běhá jedno blonďatý přetrhdílo. Musíte mu pomoct. Je ještě někde tady, cítím ho. Tak honem, vyražte si zaběhat.“ Potom už jen ticho.

Jeho slova ne úplně dostatečně vysvětlovala situaci, kterou jsme si zrovna prošli. Když mi ten chlap řekl, že je cesta ven a že bych mohl jít tam, kde je Happy, a hned nato mi řekl, že ale musím čekat až to někdy na svatýho Dyndy bude možný, vjel do mě ďas. No co, potřeboval jsem to trochu odventilovat. To štěstí, že můžu být zase s ní – i když ona si sotva pamatuje, že existuju – a hned nato to zklamání, že to nejde hned… Nečekal jsem, že to tak dopadne. Vlastně jsem si spíš myslel, že jen udělám tak trochu divadlo, aby mi bylo líp. Vzal jsem za mříže v oknech, mříže, které navzdory velké síle žádný z upírů prozatím nerozlomil, abych jako naznačil, že tamtudy okamžitě uteču, a ony mi prostě zůstaly v ruce. Uvolněná zeď, nebo co…! Když jsem na to přestal nechápavě zírat, jen jsem se vyklonil z okna, abych se podíval co se stalo… No, asi jsem se naklonil nějak moc nebo co, ujely mi nohy a… no, holt jsem i s tou mříží v ruce splachtil ty tři patra. Koneckonců, dobrej výkon, ne? Při svojí ustavičný smůle si můžu gratulovat, že to dopadlo takhle. Moje obvyklá dávka neobratnosti mi tentokrát vážně pomohla. Jsem venku!

Takže, co teď? Rozhodně pryč vocaď! Rozběhl jsem se namátkou nějakým směrem. Kolem mě byly ulice opuštěného města, ve kterém stál Palác, nikde nikdo, všechny domy zchátralý. Neměl jsem páru, kudy běžet. Jediné, co jsem věděl, že mě budou hledat. Oni, ti, u kterých je Happy. Museli to být oni. Zaplaťbůh. Taky jsem věděl, že ten jejich dům je odsud na severovýchod. Jenže, kde je ksakru severovýchod?

Najednou to se mnou škublo a vzápětí ležel přišpendlenej obličejem k silnici. Kruci! Ohlédl jsem se – moje noha vězela zaseknutá mezi zohýbanými mřížemi kanálu. Ze zvyku jsem si osahal obličej. Normálně bych na něm našel krev a šrámy plný písku z ulice. Tentokrát nic. Divný, prostě divný. Zapáčil jsem nohou, abych ji uvolnil z kanálu, a běžel jsem dál. Když jsem došel na kraj lesa, vzpomněl jsem si na svůj zálesácký výcvik a rozhlédl se po stromech. Pokusil jsem se zorientovat  a podle nárostu mechu a lišejníků na stromech určit sever. Potom jsem se rozběhl směrem, kde jsem tušil severovýchod. Tedy, možná.

Když se mi o několik minut později podařilo vylézt z potoka, do kterého jsem vběhnul dřív, než jsem před ním stihnul zastavit, a už jsem si říkal, že na jeden den už toho je vážně dost, ucítil jsem pach upíra. A než jsem se stačil rozmyslet, co dál (kdo mi mohl zaručit, že to bude zrovna jeden z upírů, které jsem si přál potkat?), stála přede mnou holka s tmavými roztomile střapatými vlasy. Její oči byly zvláštní, nebyly červené, přesto, že nepochybně byla upírka. „No jo, vážně jsi přesně tady,“ okomentovala naše setkání s pohledem upřeným na jednu moji nohu stále ještě vězící v potoce a na moje mokré kalhoty. „Nechtěla jsem tomu věřit.“

Mluvila nějak divně. Jak mohla vědět, že budu tady? A jak ví, kdo jsem? Zarazil jsem se.

„Jsem Alice. Alice Cullenová. A jestli se nepletu, máš namířeno k nám. A jestli se rovněž nepletu, chtěl bys vidět Happy.“

„J-J-Jak to všechno víš?“ podařilo se mi nějak vymáčknout.

„Všechno se dozvíš, ale teď jdeme odsud. Vzhledem k okolnostem tvého odchodu z Paláce, není zrovna nejrozumnější se bavit uprostřed lesa.“

Schoval jsem si tedy otázky na jindy a rozběhl se za ní. V jednom místě jsem si od ní dokonce nechal zakrýt ústa a nos, aby se nám podařilo překonat silnici. Proč to udělala mi došlo až pak – co kdyby tam jelo nějaké auto… s lidmi. Příšerná představa.

 

- - -

 

Stáli jsme v místnosti se skleněnou střechou, ve které bylo už několik upírů a postupně přicházeli další a ještě z nich vyvětrával venkovní vzduch. Jeden z nich, kluk, kterému trčely vlasy na všechny strany a který nevypadal sice vysloveně zle, ale mě se přesto nějak nezdál, si mě nějak moc dlouho měřil pohledem. Připadal jsem si jak cvičný terč. Nebo jako mravenec pod rentgenem.

„Fajn, že ses tak rychle našel, chlape,“ praštil mě přátelsky do zad jinej z nich – samej sval, černý vlasy a bodrej výraz.  Potom se otočil k tomu s těma vlasama. „Je čistej?“

Cože? Měl jsem chuť říct, ale místo toho jsem jen těkal pohledem z jednoho na druhého a pokusil se zavřít pusu, kterou jsem už nějakou chvíli měl dokořán.

„Naprosto,“ řekl ten vlasatec s mírným pobavením.

„Fajn, tak tě u nás vítám,“ obrátil se na mě zase svalovec. „Jsem Emmett. A jakže říkají tobě?“

Bylo to poprvé, co jsem promluvil od toho seznámení s Alicí v lese. „Dizzy. Říkají mi Dizzy.“
Zasmál se. „To je dobrý! A to je jméno a nebo přezdívka?“

„Vlastně obojí.“ Proč se na to ptá? Jeho upřený pohled mě ale utvrdil v tom, že vážně stojí o vysvětlení.

„Je to jméno, který mi dala máma. A zároveň přezdívka. Všichni vždycky říkali, že líp jsem se vážně jmenovat nemohl.“ Zrovna dvakrát se mi nechtělo to vysvětlovat.

„Proč ne?“ zeptala se Alice.

Hm… takže ven s tím, stejně se to o mě všichni hned dozví. „Dizzy je prý skvělá zkrácenina slova disaster*. A prý není lepší slovo, který by mě vystihovalo.“

„No, pane jo,“ zasmál se Emmett. „Tak to se už ani neptám na ty mokrý kalhoty. S tebou bude sranda, co?“

„Jak se to vezme,“ snažil se jsem zamaskovat nakyslý výraz.

„A nebo trable,“ slyšel jsem, jak si potichu, téměř pro sebe zamumlala krásná blondýna opírající se o komodu v druhé půlce místnosti. Jo, trefa, holka! Musel jsem jí připsat bod.

Potom ke mně přistoupila žena s vlídným výrazem. Měl jsem z ní pocit prvního záchytného bodu v téhle džungli. „Jsem Esmé,“ řekla a představila mi i zbytek téhle rodiny. „Ze začátku to bude asi trochu síla, ale neboj, brzo to tady všechno pochopíš.“ A dala se do vysvětlování.

Nevím, kolik času uběhlo, ale měl jsem pocit, že mám hlavu jak pátrací balón. Všechno se mi to pletlo. Takže: Alice vidí do budoucnosti, když už se někdo pro něco rozhodne. Edward, ten s tím vrabčím hnízdem – nějak mi jeho jméno nešlo přes pusu – umí číst myšlenky. Šílený, naprosto šílený. Jak to, že ho vůbec někdo vedle sebe snese? Ta představa mi naháněla husí kůži, to se mám vážně na co těšit. Jasper pro změnu umí ovlivňovat cizí pocity. Taky dobrý. Vod těch dvou fakt radši dál. Emmett s Rosalií jsou celkem normální – sympatická dvojka! Bella, ten bílej blonďák (Carlisle?) a Esmé jsou taky normální. Tedy, Bella má prý taky nějakou zvláštnost, ale to snad pochopím časem. A momentálně jsem jedním ze čtyř novorozených, které tu mají, přičemž kapacita je osm. Carlisle s Bellou se prý běžně věnují něčemu jinému, ale celý zbytek rodiny „vychovává“ ne-upíry. Tahle rodina má něco do sebe.

A co Happy? To bylo jediné, na co jsem doopravdy myslel, když jsem postával na chodbě jejich domu a čekal, až přijde Alice. „Mám pro tebe novinu. Vlastně dvě. Jsem tvůj patron. Tak nějak jsem se usnesli, že ti budu užitečnější, než Stevovi, kterého převzal brácha. Ostatně, Steve je tu už dlouho, ty mě budeš potřebovat víc.“ To znamená, že cokoliv budeš potřebovat, přijď za mnou, jo? Kdykoliv.“  Opřela se do mě pohledem. Jen jsem kývnul. „A ta druhá novina…“ usmála se, „se ti hádám bude líbit o dost víc. Máš pokoj vedle Happy.“ V tu chvíli mi bylo jako když do mě střelí. Vedle Happy!!! Naklonila se ke mně. „Zařídila jsem to,“ řekla a já si opět musel připomenout, že v tomhle zvláštním místě nejspíš ví všichni o všech všechno. A že si na to budu muset zvyknout. Zrovna jsem z té představy nejásal.

Rozešla se, vydal jsem se za ní. Můj pohled bloudil všude možné. Ten dům byl opravdu zvláštní. Takové uspořádání jsem ještě nikde neviděl. A ta spousta oken a dokonce skleněná střecha. Působilo to netradičně. „Zajímavý dům,“ řekl jsem a na poslední chvíli zvednul nohu, když jsem měl překročit malý schůdek.

Alice se na mě otočila. „Rozhodně. Bývala to pevnost, ale z té nic nezbylo, kromě kousku zdi.“
„Tam u vchodu?“

„Ano. Všiml sis? Jsi dobrej. Později tu jedna bohatá rodina postavila tohle. Už dokonce víme, kdo to byl. Carlisle se na to trochu zaměřil – jakmile on něco neví, udělá všechno proto, aby to zjistil – a podle jeho slov to byla rodina Grashoferů. Velcí lidumilové. Bývalo to tu takové malé sanatorium pro opuštěné matky s dětmi. Kdysi. Dokud to rodina Grashoferů dokázala financovat. Nakonec to tu prodali a význam tohoto místa se ztratil. O té pevnosti, která tu stála dříve toho zatím stále mnoho nevíme. Ale rozhodně ti můžu říct, že ta skleněná střecha a ta velká okna, to je dílo naší Esmé.“

 

- - -

 

Alice se smála, až se prohýbala. „Di…. hehe… Dizzy…. hahaha…. To snad není…. hehech… pravda.“ Nabrala vzduch. „Přece nemůže existovat tak nešikovný upír! To je proti zákonům přírody. Fuííííí….“

Fakt jsem nechápal, co jí na tom přišlo tak směšný, když jsem se vztekle snažil dostat z kalhot to černý mokrý svinstvo. Rašelina nebo co! Jak jsem proboha mohl tušit, že za tím křovím zrovna bude kaluž plná černýho bahna?! Byla to nejkratší cesta. Navíc se mi teď pod ruce pletly cáry trika a košile, který na mě předtím rozerval ten rys. Byl to sice můj první lov, ale zatím se mi to tedy moc nezamlouvalo. Jak se můžu spolehnout, že až budu honit třeba… já nevím… medvěda, nezakopnu zase o nějakej blbej klacek? S tím rysem to ještě šlo, když mě hned nato přimáčkl do jehličí, ale co medvěd? Otřásl jsem se. A podruhé při vzpomínce na ten příšerný skřípavý zvuk rysových zubů, když se do mě chtěl zakousnout.

Nakonec jsem pokusy o zlepšení stavu svých kalhot vzdal, narovnal jsem se, a jelikož Alice stále ještě propadala občasným vlnám smíchu, přeskakoval jsem z dlouhé chvíle očima ze stromu na strom. Nevím proč proboha všichni, prostě všichni, se vždycky musej válet smíchy, když jsou se mnou.

„Alice,“ zkusil jsem. „Nemohli bychom radši už jít?“

Na tváři se jí konečně objevil střízlivý výraz. „Jo, máš asi pravdu.“

Rozběhli jsme se zpátky a když se před námi objevila brána, jako když do mě vjede blesk. Stála tam. Ona. Konečně jsem ji uviděl. Ty měděné vlasy a tvář připomínající slunce! Kruci, zrovna teď! Vypadám příšerně! začal jsem zmatkovat a rozhlížel jsem se, kam co nejrychleji zdrhnout. Alice nejspíš zachytila můj zděšený výraz, protože řekla: „Vsadím se, že tě Happy ráda uvidí. Říkal jsi, že jste se v Paláci setkali. Když vydržíš chvíli nezmatkovat, mohlo by to být prima.“

„Jo-o. Prima,“ syknul jsem. „Takhle?!?“ rozhodil jsem rukama, abych zdůraznil svůj nepřiměřený zevnějšek. Neměl jsem zrovna chuť inscenovat se do středu další příležitosti k srdečnému smíchu.

Pozdě. Happy mě zahlédla. Nebo ucítila, bůhví. Každopádně se dívala mým směrem, srdce jsem měl až v krku. A hned nato na mě ukázala a řekla něco Edwardovi. Jo, ten rentgen tam byl s ní.

„Pojď, prosímtě,“ šťouchla do mě Alice a rozběhla se.

Když jsme zastavili před nimi, měl jsem oči jenom pro ni. V tu ránu jsem zapomněl na to, jak příšerně vypadám, protože mě opět, jako hned poprvé tenkrát v Paláci, omráčila její krása. Na světě jednoduše nemohl být nikdo krásnější. Byla dokonalá. A tak milá!

Malinko se usmála a schovala tvář do dlaní. „Dizzy?“ řekla potom a já měl pocit, že se mi tím hlasem v hlavě rozezněly zvonky štěstí. Je možné, že by moje jméno mohlo znít tak hezky? „Jmenuješ se tak, že jo? Jsem ráda, že tě konečně poznávám.“ Podala mi ruku a rychle přejela očima můj zevnějšek. „Už v Paláci jsem s tebou chtěla mluvit, ale nenašla se příležitost.“

V tu chvíli mi bylo jako když mě někdo vystřelí na měsíc. Chtěla se mnou mluvit! Ona se mnou!!! Jen jsem chvíli kroutil hlavou a zkoušel donutit své řečové centrum k opětovné činnosti. Rentgen v tu chvíli jen zaujatě nadzvedl obočí.

„První lov?“ zeptala se? „Asi to nešlo zrovna nejlíp, co?“

Alice nás v tu chvíli přerušila. „Vlastně, hele, Edwarde, chtěla jsem s tebou mluvit. Máš chvilku?“

„Jistě…“ odpověděl neutrálním hlasem, jako by si nikdo z nás nevšiml toho, co bylo zcela zjevné. A zjevné se stalo skutečností – zůstal jsem s ní sám. Trhan a grácie.

„Lov?“ podařilo se mi konečně se trochu nastartovat. „Ani mi nemluv.“  Teprve teď mi došlo, že ona se mi nesměje. Zvláštní. O čemže jsem to měl mluvit? Jo – lov! „Už jsem zažil i příjemnější chvíle. Čas od času.“  Tu poslední větu jsem dodal po krátkém zamyšlení, protože zase tolik klidných chvil v mém životě, pravda, nebylo.

„O tom mi ještě chvíli vyprávěj. Taky to zrovna nesnáším dvakrát nejlíp.“ Potom na mě chápavě koukla: „Jak se ti to povedlo?“

„Rys,“ ukázal jsem na díry v oblečení. „A kaluž. Nebo mokřad nebo slať nebo co to bylo…“ ukázal jsem na černé fleky na nohavicích.

„Rys…Uf. Jsi dobrej! Hned napoprvé! Já mám za sebou jen vlka, lišku a jelena.“

„Ehm… Nejspíš jsem si to moc nerozmýšlel. Ono pod Aliciným vedením to taky není tak jednoduchý. Myslím: rozmýšlet se.“

Zasmála se. „Jo, ty máš Alici, já Edwarda. O tom by se dala vést dlouhá debata.“

„To jo,“ odpověděl jsem a rozhovor najednou nějak zamrzl.

„Nechceš se jít převléct? Alice tě už určitě vybavila nějakým náhradním oblečením,“ zeptala se trochu rozpačitě po krátké chvilce ticha a ukázala na mou košili… nebo vlastně na mé oblečení celkově.

Pokusil jsem se tak trochu poskládat ty cáry k sobě. „Jasně, uf, máš pravdu.“

„Uvidíme se později,“ usmála se.

„Určitě uvidíme,“ podařilo se mi odpovědět a když jsem odcházel, země se mi zdála mírně vratká. Vážně mě chtěla znovu vidět? A je vůbec možný, abych z někoho, koho sotva znám, měl takovej zmatek v hlavě?

 

- - -

 

„Alice…“ otočil jsem se na ni, když už málem odcházela. Celý den jsem se jí na to chtěl zeptat a hledal jsem odvahu. Nechtěl jsem vypadat úplně nemožnej, ale nezeptat se, pořád bych na to myslel.

„No?“ otočila se.

„Nešlo by…“ odkašlal jsem si, i když to nebylo úplně třeba, „nešlo by, abychom měli nějaký lov nebo tak něco společného s Happy? Totiž, myslím, nějak … chm… nenápadně.“ Nezdálo se mi zatím, že bych měl dostatek příležitostí ji potkávat a myslel jsem na ni stále. Musel jsem být s ní. Co nejvíc. A nebo možná těch příležitostí bylo dost, ale mě to stejně nestačilo? Když jsme se sešli v salónu, obvykle měla něco na práci nebo s někým mluvila. A často nebyla v domě, když jsem v něm byl já. A rozhodně jsem nesebral odvahu na to zaklepat na její dveře.

„No vidíš, to je nápad. Určitě se zeptám Edwarda, myslíš, že s tím bude souhlasit?“

„Na to jsem se právě chtěl zeptat já tebe,“ řekl jsem poněkud udiveně, že ode mě chce vědět něco, co by měla umět odhadnout líp než já.

„Rozhodně se zeptám.“

„Vážně? Paráda. Díky!“

„A kdyby náhodou nesouhlasil, nějak to zařídím,“ usmála se tak sebevědomě, že jsem o tom ani na chvíli nepochyboval.

„A na něco se zeptám přímo Happy, to budeš koukat,“ usmála se ještě víc. Přímo zazářila.

Po pravdě jsem koukal už teď.

 

- - -

 

„Takže…“ řekla Happy zatímco jsem ji zase hltal očima, „tě ten dům vážně tak zaujal? Nejsem tu sice o tolik déle, než ty, ale můžu ti tu všechno ukázat. Alice se moc omlouvá, má toho prý moc. Myslím, že asi tak před hodinou zmizela do města něco nutně koupit. Starat se o dostatek oblečení pro všechny, zvláště když jsem téměř každý přijde jen tak, musí být celkem fuška.“

Bez váhání jsem přikývl. „Rozhodně mě zajímá, hrozně mě tu všechno zajímá,“ přisvědčil jsem horlivě. Alice! To byl skvělej nápad! Paráda. Radoval jsem se z vyhlídky na dobu, kterou mi s ní tak geniálně zařídila.

Stáli jsme spolu na jedné z chodeb ve středu.

„Po pravdě, já o tom toho moc nevím, nevím, proč neřekla někomu jinému,“ zamyslela se.

„To nevadí, stačí co víš. Úplně.“ Vlastně stačíš jen ty, pomyslel jsem si, a rychle dodal: „Já vím od Alice jen to, že tu dříve bylo sanatorium.“

„No…“ nadechla se a neskutečně krásně se usmála. Vypadalo to, že ji nečekaná situace vůbec nevyvedla z míry. „Edward mi říkal, že než se sem Cullenovi nastěhovali, nevěděli o tom místě téměř nic. Kromě toho, že jim dům dispozičně skvěle vyhovoval, Esmé navíc zaujal rok jeho výstavby, který se shodoval s rokem, ve kterém se narodil Edward. Dům je tedy asi dvě stě let starý. A předtím tu prý bývala pevnost, kterou zbořili za války. A je to jenom pár dní, co Carlisle zjistil, že se v ní předtím ukrývali konfederační uprchlíci. Bylo to útočiště pro ty, kteří měli války už plné zuby. Ale bohužel je objevili, navíc až ke konci války, v roce 1865. Pokusili se bránit, ale bohužel to byl jejich konec. A konec pevnosti Stormdale. Přesila zvenku byla příliš velká.“

„Zůstal jen ten kus zdi u vchodu.“

„Jo jo. Přesně tak. Pokaždé, když kolem něj jdu, vidím před sebou ty šedé, válkou unavené vojáky.“

Přikývnul jsem a pokusil se vyplavat z jejích očí, ve kterých jsem se už chvíli topil. Sakra. Je tohle možný?

„Svým způsobem se tu dnes znovu bojuje. I když jinak, nemyslíš?“

Nemyslím, já už vůbec nemyslím…, chtěl jsem říct, ale vzpamatoval jsem se: „Vypadá to tak.“

„Tak kde chceš tu prohlídku začít?“ zeptala se s mírným pobavením.

„To je jedno, ale chci vidět všechno, včetně zahrady.“ Doufal jsem, že dům se zahradou mají minimálně rozměry Tádž Mahalu, aby mi poskytly aspoň dvě hodinky Happyiny slastné přítomnosti.

Chodby domu jsme ale prošli k mému zklamání až moc rychle. Nakonec jsme se ale zastavili před skleněným vodopádem zdobícím vstupní prostor a naše oči na něm chvíli spočinuly. Tedy především Happyiny oči. Moje, jako ostatně téměř pořád, spočinuly na ní. Zjistil jsem, že mám čím dál méně ochoty a sil vyhýbat se pohledu na ni. A stále na ní bylo co obdivovat. Detaily jako například dokonalé prohnutí jejích řas nebo… dolíček vedle klíční kosti… Pěkně jsem v tom lítal.

Když jsem zachytil její třetí dlouhý pohled, který na mě upřela, a opět se pokusil zamaskovat, že více než na krásu okolí se dívám na ni, napřímila se a řekla rozhodným hlasem. „Tady se mi něco nezdá – tebe to snad vůbec nezajímá.“

„Ale jo, jo, zajímá, vážně! Je to tady úžasný!“ mumlal jsem nesmysly zatímco jsem jí chtěl doopravdy říkat něco úplně jiného.

Dívala se na mě nevěřícně. „Fajn, tak jdeme ven,“ rozhodla potom a vytáhla mě na zahradu.

Zahrada to byla obrovská a nespěchali jsme. Kolem domu se táhla upravená cesta řídce lemovaná růžemi a jinak byla všude jen různě vysoká luční tráva, v ní občas nějaký strom nebo skupina stromů. A kolem dokola lesy. Nad hlavou jsme měli ocelově šedé nebe, ale to moje slunce svítilo na plný pecky.

Když mě začala popadat nervozita, že se naše společné odpoledne nezadržitelně blíží ke konci, jelikož dům i zahradu jsme už celou prošli a nějaká další výmluva, která by mi přihrála ještě trochu jejího času, mě nenapadala, zastavili jsme se u jezírka vedle příjezdové cesty. Poslední místo z celé zahrady, které jsem ještě „neviděl“. Kolem něj rostly vrby, mezi jejichž větvemi sem tam probleskovala okna domu. Na tom místě bylo až nepříjemné soukromí, hlavu mi okamžitě ovládly myšlenky, které se mě rozhodly trápit. To fakt nejde, brzdi, okřikoval jsem sám sebe.

„Hele, lávka!“ řekla Happy. „Neměli bychom ji vyzkoušet? Je to zřejmě poslední místo, kde jsme ještě nebyli.“

Ano, nad hladinu vybíhala úzká dřevěná lávka a já jsem se při pohledu na ni v souvislosti s jejím návrhem málem chytil za hlavu. Jako bych se neznal. Zábradlí samozřejmě žádný! Co teď?

„Myslíš jako se na ni postavit?“ zeptal jsem se slabomyslně. Čím dál tím líp!

Otočila se na mě. „Zkusíme to?“

Měl jsem na vybranou – buď jsem se mohl snažit nějakými dalšími „chytrými“ větami oddálit nevyhnutelné a nebo se do toho vrhnout po hlavě. Vybral jsem si to druhé. Zcela iracionálně jsem si přál na ni nějak zapůsobit a zuby mi úplně skřípaly, jak jsem si usilovně přál, aby to tentokrát vyšlo.

„Jasně, dobrej nápad, půjdu první,“ vyškrábal jsem ze svých rezerv všechnu skrytou galantnost a váhavě přešel k mírnému svahu, který bylo třeba sejít, abychom se dostali na úroveň té lávky. Hm, normálně by na to stačily dva kroky. V mém případě ovšem… uvidíme. Udupaná hlína. A vzhledem k častým dešťům – spíš bláto. Opatrně jsem na to stoupnul a nějakým zázrakem se dostal dolů. Bezva! Zůstal jsem stát na kousku rovinky pod svahem, jednou nohou už na lávce:

„No, moc místa tady dole není, tak jestli ani tak nejsi proti, pojď za mnou,“ řekl jsem jí.

Dvěma kroky sešla svah – v jejím případě rozhodně nehrozilo nebezpečí karambolu – a ocitla se v mé bezprostřední blízkosti. Skoro jsem si přál, aby zavrávorala a já ji mohl chytit. Myslím samozřejmě chytit jako chytit a ne chytit a spadnout, to dá rozum. Ale nestalo se tak. Na nic nečekala a vyběhla na lávku. Pohybovala se po ní tak lehce, že to přesahovalo hranice mého chápání. Opatrně jsem se postavil na kraj a opatrným posunováním nohou jsem se pokoušel dostat se k ní blíž. Tedy, jestli tohle dobře dopadne, tak mám dneska šťastnej den.

„Dizzy, vypadáš…“ zachichotala se upřímně, „Nemám ti radši podat ruku?“

Zvedl jsem k ní zrak. „Víš, že to není špatnej nápad?“ rozhodl jsem se přestat si hrát na hrdinu a přiznat barvu. Navíc představa její ruky v mé…

Chytla mě. „Nesmíš to s tou opatrností přehánět… je to úplně bezpečné.“

„Bezpečné?“ protočil jsem oči. Jak pro koho.

„Jo! Koukej!“ Bez problémů se prošla sem a tam a ještě v prostředku lávky udělala otočku. Dalo by se říct, že mě při tom pohledu polilo horko. „Tak pojď, dojdeme na druhou stranu, je to kousek.“

Už abychom tam byli, pomyslel jsem si. Otočila se, aby se rozešla. Chtěl jsem udělat to samé, ale v tu chvíli se stalo něco neuvěřitelného. Ve stejný moment, ve který mi uklouzla noha a začal jsem mávat rukama, abych to vybral, ona se otočila se slovy: „A nebo mi radši…“ a natáhla ke mě ruku, kterou mě chytila. Nebýt jí, plácal bych se už ve vodě.

„A nebo mi radši dej ruku, chtěla jsem říct,“ řekla a rozesmála se. „Koukám, že mě to napadlo v minutě dvanácté, i když to, že tě budu rovnou chytat překvapilo i mě.“ Hezky se usmála. „Pane jo, Dizzy, promiň mi to, ale takhle je to s tebou pořád?“

Kdybych mohl zrudnout, rozhodně bych zrudnul. „Většinou,“ přiznal jsem. „Jsem něco jako obecné ohrožení.“

„Jo? No tak se drž u mě. Myslím, že bych tvoji smůlu občas mohla mírně vykompenzovat.“

„Držet se u tebe? Lepší návrh jsem dlouho neslyšel, to beru!“ vypadlo ze mě, aniž bych stihnul provést autocenzuru. A byl tu opět jeden z jejích dlouhých zkoumavých pohledů. Už jsem se ani nesnažil skrývat své okouzlení touhle krásnou bytostí. Zíral jsem na ni. Nakonec vydechla a beze slova ke mně natáhla ruku. „Tak ber,“ hlesla.

Jako když do mě střelí. Natáhnul jsem se k ní a sjel jsem po vlhkém dřevě po pás do vody. Voda stříkala všude a když jsem opět otevřel oči a protřel si z nich kapky, Happy se od srdce smála. „Dizzy, ty jsi prostě živel…“ Její smích zvonil v mých uších jako ta nejkrásnější hudba.

Vypletl jsem se z jakýchsi vodních rostlin, které se okamžitě obtočily kolem mých nohou a popošel k lávce. Natáhla ke mně ruku: „Pomůžu ti!“

Podíval jsem se na ni. „Nechceš si to radši rozmyslet? Nezaručím ti, že jestli mi budeš pomáhat, neskončíš v té vodě taky…“

Tentokrát to byla ona, kdo se na mě dlouze zadíval. Zavrtěla hlavou. „Nic si rozmýšlet nehodlám. No tak, chyť se!“

Vložil jsem svojí ruku do její dlaně a ten dotek byl tak omamný, že jsem zapomněl, co jsem chtěl udělat a chytil její dlaň i svou druhou rukou. Mírně jsem ji pohladil. Stála a dívala se na mě, aniž by se pohnula.

„Happy, věříš v lásku na první pohled?“ zeptal jsem se zmámený její přítomností, vůní a hebkostí její dlaně.

Další chvíli se na mě upřeně dívala, kapky, které na ni předtím dopadly, stále ještě zdobily její vlasy jako hladké úlomky křišťálu. Potom zamrkala a popotáhla mě ven. „Ty máš otázky! Polez radši už ven.“

* angl. katastrofa, pohroma


Dům Cullenů - nákresD

Takhle nějak si představuji současný dům Cullenů. :) Na ničem z toho nějak absolutně netrvám, že by se třeba nemohlo do budoucna pozměnit (ve smyslu úpravy představy tam, kde je na to ještě prostor), ale takhle nějak je to v mé hlavě teď. Dala jsem si práci s tím to pro zajímavost nakreslit. Písmenka v částech domu označují, kdo tyto části obývá... a P ve středu znamená pracovnu a S "salón". Ve volných částech domu si libovolně představte další novorozené, kteří tu času pobývají u Cullenů. Jinak snad bude všechno pochopitelné a snad se díky obrázku podaří sjednotit naše představy o domě. :)

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

Twilly

8)  Twilly (10.10.2011 13:07)

No jo, Dizzy kontra Alice. Jestli jsem si myslela, že k Happy se dokonale hodí Eďoušek, tak k Dizzimu jako patronka pásne Alice absotuně neproniknutelně. A to nemluvím o snahách naší malé intrigánské upírečky

Cathlin

7)  Cathlin (07.08.2011 12:10)

Elis: Takže i tebe dostal Dizzy? To jsem taaaak ráda! On je vážně zjevení... Přestože krásy moc nepobral, získává si mé čtenářky.
Mno a kdyby ho Cullenovi neměli, byli by namydlený a kdo ví, jak by to všechno dopadlo... A že nám to tu trochu odlehčuje, to mu taky můžeme jedině přičíst k dobru.

eElis

6)  eElis (07.08.2011 02:34)

Dizzy... ten je prostě jednička... zamilovala jsem si ho a to okamžitě.
A ta jeho nešikovnost je prostě nádherná... Tato kapitolka opět nádherně odlehčila tu temnou stránku Tvé povídky...

Evelyn

5)  Evelyn (10.05.2011 11:55)

Miluju Dizzyho Je báječný a jeho kapitola byla svěžitá, svižná a taková veselá (i přes to, že to taky neměl lehký, vyprávěl úžasně a vtipně).
Cath, začínám mít pocit, že s tím domem to taky nebude jen tak...
Skvělé clap* *

4)  nathalia (05.03.2011 15:13)

Skvely DIL!!!!!Uz se hrozne moc tesim na dalsi!!!!! Porad mi nejde do hlavy jak to ze Bella jednou bude s tim parchantem! UZ jsi neco nakousla ohledne jeho polibku... ale jsem hrozne vzedava!!!!

Cathlin

3)  Cathlin (04.03.2011 22:37)

Je zajimavé, jak mě vaše komentáře vždycky postrčí o kus dál. Holky, věříte tomu, že i vaše komentáře a vaše myšlenky o tom co bude, mohlo by být a nebo už bylo, pomáhají utvářet tuhle povídku? Vážně, díky moc a moc za ně. :) :) :) Takže do toho, víc kladivounků (Janebko, prostor pro tebe!!! ), víc těch co bijí hlavou o zeď a tak vůbec - výběr je na vás.

julie

2)  julie (04.03.2011 19:21)

Dizzy je neuvěřitelný! Teda, jestli někdo potřebuje Happy, tak je to on....
Ale děsí mě, že se Listar tak špatně kryje...když mohl jeho telefon slyšet Dizzy, tak je jen otázkou času, než ho odhalí...
A co se stalo s tou mříží? Že by měl Dizzy ještě jinou schopnost, než nešikovnost?

Janeba

1)  Janeba (04.03.2011 12:45)

Kačenko, znovu a opět ... naprosto skvělá nádhera, kterou jsem si ohromně užila! Dizzimu jsi pořídila mimochodem moc vystihující tvář a je naprosto skvělý!!! Tak takhle se sbírá ELITA?! To je úžasný, už teď je mám všechny moc ráda!!!! Jsi skvělá!!!!
Děkuji!!

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still