Sekce

Galerie

/gallery/Venome.jpg

Láska a kořeny bolesti.

49. KAPITOLA (Edward)


Za okny se začalo objevovat první světlo nového rána. Leželi jsme na posteli v ložnici celou noc, vedle sebe a Bella ani na chvíli nevyklouzla z mé náruče. Ležela s hlavou na mé hrudi a mé ruce ji objímaly. Uběhly celé hodiny a zůstávali jsme tak. Nehybní, ponořeni v tichu a absolutnu. Nedokázali jsme se pohnout, nesnesli jsme pomyšlení, že bychom se jeden druhého přestali dotýkat. Bál jsem se pohnout, jako bych se jediným pohybem mohl probudit ze sna. Ale potom se pohnula ona. Otočila hlavu směrem k oknu, za kterým se začaly objevovat světlé obrysy světa, který zůstal nepochopitelně stejný jako vždycky dřív. Palmy, moře, písek, nebe… Všechno bylo úplně stejné, navzdory tomu, že tohle byl nový svět. Zářivý nový svět.

„Cítím se jako znovuzrozená,“ zašeptala, zatímco se dívala ven.

„Já také,“ odpověděl jsem.

Otočila hlavu a podívala se na mě.

„Tohle je nové svítání. Všechno je tak… čerstvé, nabité energií…“

Usmál jsem se do jejích vlasů a přikývnul. Její pocity se dokonale shodovaly s těmi mými. „Jako by naše životy právě začaly.“

Mírně se nadzvedla na rukou, které o mě opřela, a podívala se na mě s úsměvem, jaký jsem neviděl celou věčnost. Úsměv překrásné kočky.

„Nedovedla bych si představit lepší začátek…“

Pořád mě uměla šokovat.

„Hmmm,“ řekl jsem jen a po chvíli dodal: „Nemáš ráda zrcadla?“

Pobaveně vydechla a potom se na mě úkosem podívala. „Divím se, že klavír zůstal celý. Ale i kdybys chtěl - nenechala bych tě ho zničit.“

„Opravil bych ho,“ namítl jsem.

„V tomhle ohledu se máš ještě co učit.“

„To ano, ale znáš lepší důvod k rozbíjení klavírů?“

Spokojený úsměv z její tváře na okamžik zmizel, očima jí přelétlo znepokojení. Otočila hlavu stranou. „Ne, neznám.“

„Bello?“ znejistěl jsem.

Rozhodila rukama a podívala se na mě najednou trochu smutně. Její oči byly hluboké. „Vždycky to tu bude, viď. I nyní. To, co jsme prožili. Nezmizí to. Vzpomínky… zůstanou.“

Vážně jsem pokýval hlavou. „Nejspíš ano.“

„Ten klavír na Stormdale a to, co se s ním stalo… to je jak z jiného světa. Tak strašný protiklad.“ Vzdychla. „Budeš ho ještě opravovat?“

Přikývnul jsem. „Jistě, že budu. Právě proto, aby minulost zmizela v minulosti. Aby se už nevracela. Postarám se, aby zmizely veškeré její stopy. Ten nástroj mě už provází tolik let… těžko by se to dalo spočítat. Nechci o něj přijít.“

V jejích očích se znovu objevilo světlo a rozhodnost. Čekal jsem, co řekne.

„Vrátíme se,“ rozhodla potom. „Domů.“

Okamžitě mi došlo, že to je přesně to, co uděláme. Měla pravdu. Nebylo na co čekat. Cokoliv dalšího nás nyní čekalo doma.

„Chceš?“ zeptal jsem se.

„Ano,“ přikývla. „Nemůžu se dočkat.“

Přitáhl jsem si ji k sobě a políbil ji do vlasů. „To budeme ale muset vstát,“ zaskřípěl jsem neochotně.

Vykroutila se mi a ostře se na mě zadívala. „Připomínáš mi líného kocoura.“

Chytil jsem ji v pase. „To není lenost, co mě tu drží…“ Mé oči si přitáhly ty její. „Je tu tak příjemně… Nemusíme přeci odjíždět zrovna hned.“

„Edwarde…“ hlesla ohromeně, když jsem si ji znovu přitáhnul k sobě.

 

- - -

 

Silnice se před námi kroutila a mé oči se držely osvětlené bílé krajnice, která zářila v přicházejícím soumraku proti černému asfaltu. Poslední zatáčky před lesem, ve kterém stál Stormdale. Zrovna pod kopcem, stoupajícím nahoru k lesu, se můj komunikátor znovu ozval. Alice, nedočkavá jako vždy.

„Jak dlouho budeš ještě čekat, než jí to vezmeš?“ zeptala se Bella, trochu nervózně.

Zabrzdil jsem u kraje, sáhl po komunikátoru a vypnul zvuk. Potom jsem se na ni podíval.

„Dokud si nebudu jistý, že jsi připravená na návrat do starého života. Ještě nejsme doma, můžeš si to rozmyslet,“ usmál jsem se.

Podívala se na mě zpod svého obočí. „Hm, tak jestli myslíš Alici, Carlislea, Esmé a tak… tak to rozhodně zvládnu,“ řekla pobaveně. „Dokonce i Emmetta.“

Nadechl jsem se a pohladil ji ve vlasech. Měl jsem něco v hlavě a potřeboval jsem to říct. Úsměv z její tváře zmizel, když zachytila můj výraz.

„Jsi si jistá...“ začal jsem, zatímco jsem cítil její pozornost. „Potřebuju vědět, že jsi si jistá, že je to všechno pryč. Že se to nevrátí. Že už nezbylo nic.“

Dotkla se dlaní mé ruky a zavrtěla hlavou. „Jsem si jistá. Tak jistá, jak je to jen možné. Jsem to zase já, necítím v sobě nic… cizího…“ odpověděla. „Žádné pnutí.“

Kývnul jsem hlavou, ale zůstal jsem vážný. Bylo tak těžké uvěřit. Nemohl jsem se toho pocitu zbavit – jako bych pořád čekal, že se pod námi opět proboří zem.

„Je to za námi, Edwarde. Už na to nemysli,“ znovu promluvila, potom otočila hlavu zpět k silnici a zvedla bradu. „A už jeď! Nemůžu se dočkat, kruci!“ Zasmála se.

Naše auto se zanořilo do lesa zbarveného podzimem a kola zvířila listy spadané na silnici. Ucítil jsem vůni lesa, kterou bylo možné cítit jen na podzim. Po několika zatáčkách se komunikátor zase ozval. Konečně jsem povolil spojení.

„Alice?“

„Edwarde!“ ozvalo se z druhé strany mírně pobaveným Jasperovým hlasem. „Jen co dorazíš, pomůžeš mi ji vzkřísit. Všechna ta radost a to, že jí nebereš hovory, ji nejspíš každou chvíli zabijou.“ Zasmál se.

Před očima se objevila brána Stormdale a nepřiblížil jsem se k ní ještě ani o dalších sto metrů, když se v ní objevila Alice s rukama v bok.

„Musím končit,“ informoval jsem Jaspera.

„To vidím,“ zkonstatoval s neklesající dávkou pobavení.

Než jsme stačili vylézt z auta, byl u brány chumel. Najednou tam byli všichni, zkrátka všichni. Bella byla zavalena v několikanásobném objetí a já… v náručí Esmé.

„Edwarde…“ vzlykala a pevně mě svírala pažemi, „Nemůžu uvěřit, že jste to dokázali. To je tak neskutečně nádherné!“ Pustila mě a zadívala se mi od očí. „Vítejte doma.“

„Synu,“ podal mi potom ruku Carlisle a položil mi ruku na rameno. Na chvíli ho stisknul a i já i beze slov a bez myšlenek, kterým bych naslouchal, věděl, co chce říct.

Jasper, Emmett a Dizzy mi podali ruku a potom se postavili vedle mě.

Všichni jsme upřeli zraky na hlouček našich žen. Happy objímala Bellu kolem krku a tiskla se k ní jak to nejvíc šlo, zatímco Alice a Rose se usmívaly. Esmé se k nim přidala, jakmile se jí tam podařilo vmáčknout, a Alice se postavila naproti mně.

„Měla jsem z vás málem smrt!“ pustila se do mě. „Takové neskutečné… nádherné… vize!“ zalapala po dechu. „Nejdřív jsem se držela jen silou vůle, abych vás nerušila…“

„Málem zbourala Stormdale,“ skočil jí Jasper do řeči, „když vás uviděla…“ zarazil se a hledal slova, „…zase spolu.“

„Prej spolu,“ uchechtl se Emmett. „Občas bych si ty její vize nechal líbit.“

Střelil jsem po něm pohledem.

„No co?“ obořil se na mě. „Ty a Alice můžete vědět všechno? Tím myslím jako vážně všechno, a já nic? To není spravedlivý.“

Střelili jsme po něm pohledem oba dva, já i Alice. Ušklíbl se.

Alice se podívala zpátky na mě. „Měl jsi zavolat, že se vracíte!“

„Zbytečnost,“ okomentoval jsem s úsměvem. Věděl jsem, že se doopravdy nezlobí.

Nadechla se, jakoby chtěla pokračovat, potom ale vydechla a vrhla se mi kolem krku. „Edwarde, to snad není možný, to je taková krása! Nemůžu se vzpamatovat!“

„Díky, Alice,“ odpověděl jsem jí. Věděla za co. Za všechno.

„Super, skvělý!“ ozvalo se znovu vedle mě rozradostnělým Emmettovým hlasem. „To když už je Edy doma a všechno je v alright, bude zase baseball!“

Baseball?! Uslyšel jsem ve své hlavě tak hlasitě, že se to nedalo přeslechnout. Dizzyho zděšení bylo upřímné.

Alice mě pustila a nevěřícně se na Emmetta podívala. „Ty se vždycky staráš jen o to důležitý!“

„A není to snad důležitý?“ zeptal se nechápavě.

„Teď zrovna ne,“ odsekla. „A co se týká toho, co vidím a co ne… Jsou věci, který bych si nechala ujít. Radši mě neštvi nebo o nich povyprávím, třeba hned.“

Emmett se evidentně leknul. „Ok, tak žádnej baseball.“

„Bienvenida, mi bella…“ ozvalo se náhle za našimi zády a všichni jsme se otočili. Listar stál o kousek dál s rukama překříženýma, načež se rozešel, aby mohl Bellu obejmout.

„Liste…“ usmála se Bella. „Tak ráda tě vidím. Vás všechny.“

„My tebe ještě radši. Jsi zpátky a to mě nesmírně těší. Ve všech možných významech.“

Esmé okouzleně vzdychla a horlivě přikyvovala.

Zakroutil jsem hlavou a zvedl oči k nebi. Začaly se z něj snášet první kapky a byla už skoro tma. Sedl jsem do auta, abych se ho pokusil dostat skrze bránu k světle béžovým zdem Stormdale.

 

- - -

 

Vzal jsem Bellu kolem ramen, když se ostatní začali zvedat a rozcházet.

„Mám dojem, že mi hučí v hlavě,“ řekla.

„Nesmysl,“ zasmál jsem se.

„Nedivila bych se po tom všem, co jsem za poslední dvě hodiny slyšela.“

Ostatní se kolem nás vytráceli a odcházeli každý svou cestou. Rodinné shromáždění bylo ukončeno.

„Neříkej, že se netěšíš na Alicin uvítací večírek,“ zeptal jsem se pobaveně.

„Hmf,“ zároveň kývala hlavou a zároveň se ušklíbala.

„Ptal jsem se tě včas, jestli jsi připravena se vrátit,“ zasmál jsem se a přitisknul ji k sobě.

Nadechla se. „Je toho tolik jinak, vlastně jsem ráda, že aspoň něco zůstalo stále při starém.“

Měla pravdu. Nyní jsme věděli veškeré podrobnosti, jako bychom byli u toho. Moje rodina nevynechala snad jediný detail z toho, co se událo v naší nepřítomnosti. Palác byl zničen, síla Stínů pokořena, naše rodina měla nový úkol. A znovu jsme měli být neviditelní. Náš druh měl znovu přestat existovat. Ačkoli se mohlo zdát, že je vyhráno, to, co bylo před námi, nebylo snadné.

Podíval jsem se na ni. „Dobré věci musí zůstat. Alice je jen jedna z nich.“

Nevím, jak si to přebrala, ale podívala se stranou a potom zpátky na mě. „Edwarde, chtěla bych se tam vrátit.“

„Kam?“ nechápal jsem.

„Do Paláce.“

Ohromeně jsem vydechnul.

„Chci vidět, co z něj zbylo,“ upřesnila.

Nadzvedl jsem obočí. „Aha… Vrátit se…“

„Nechceš?“

Stiskl jsem zuby. Jako bychom se měli vrátit do pekla. V hlavě mi znovu ožily všechny vzpomínky na tu past. Na všechno, co pro nás znamenala. Ačkoliv jsem věděl, že nic z toho už není, ten proud vzpomínek nešel zastavit.

„Musím se tam vrátit,“ promluvila znovu do mých myšlenek.

„Ale Bello…“ zkusil jsem namítnout, „to místo… Všechno se to stalo právě tam. A všechno se to vrátí.“

„Právě proto,“ řekla a přitáhla si mě očima. „Možná to… pomůže…“

Díval jsem se na ni dlouho, než jsem nakonec přikývnul.

Nebylo na co čekat. Ba právě naopak. Bylo třeba zmizet dřív, než Alice zjistí, kam chceme jít a vznikne poprask. Držel jsem ji za ruku a běželi jsme tmavým lesem, noc už skoro končila, nad krajinou se vznášel příslib přicházejícího rána. Mraky ale byly tak husté, že byla otázka, jestli se nějaké světlo skrz ně vůbec dostane.

Už zdaleka byl cítit pach spáleniště. Když jsme přišli blíž, v matném, podivně nazelenalém světle úsvitu bylo ještě vidět několik tenkých stužek téměř neznatelného dýmu.

Bella se chytila za pusu a její oči se rozšířily, když to uviděla. Černé zdi, chybějící krovy… vypálená okna, ve kterých zůstaly pouze děsivě působící těžké mříže. Jediné, co zůstalo stát, v prostředku pevnosti, byl kostel. Téměř posvátně se zvedal nad černé trosky.

„Skoro nic nezůstalo…“ vydechla. „Nic… z toho všeho. To není možné.“

„Chceš jít blíž?“ zeptal jsem se.

Rozběhla se znovu směrem k Paláci, prošla branou a zastavila se, když jí pod nohama zaskřípěl popel. Evidentně se lekla, nespouštěl jsem ji z očí. Co všechno nás mohlo čekat uvnitř?

Podívala se pod nohy. Na zemi se válely ohořelé trosky brány a spousta černých úlomků, které mohly dříve být čímkoliv. Zhluboka se nadechla, ale dlouho neváhala. Rozešla se dál.

Kolik tu asi zůstalo mrtvých? Kolik našich a kolik Stínů? Byl jsem vděčný za oheň, který změnil jejich těla na jemný prach, který časem rozfouká vítr.

Zastavili jsme se u kamenného schodiště vedoucího do patra, které nyní chybělo. Strop také zničil oheň. Bella se ale přesto upřeně dívala na schody. Pamatoval jsem si velmi dobře, kam vedly. Nad nimi byla část Paláce, ve které ji věznili.

Ale na druhé straně tohoto prostranství byly další schody. Musel jsem se k nim otočit, přitahovaly mě. Nyní taktéž nevedly nikam, ale dříve to byla cesta k mé cele.

Uviděl jsem na nich sám sebe, v šedivé uniformě. Vzpomínka nebo přízrak? Mé oči byly rudé. Čas jakoby se zastavil, když jsem hleděl sám sobě do obličeje a pokoušel se pod tvrdou maskou, kterou jsem tehdy nosil, vyčíst alespoň zlomek zoufalství, které mě trhalo na kusy. Uvědomil jsem si, že svírám ruce v pěst. Jako bych si mohl znovu sáhnout na to, kým jsem byl. A kým jsem částečně zůstal. Všechna ta vina vždycky bude moje, nikoho jiného. Ale věděl jsem, že bych na sebe vzal desetinásobek toho, co jsem musel, pokud by to byl jediný způsob, jak ji získat zpět. Za žádnou cenu bych ji nenechal v jeho rukách.

Ucítil jsem dotyk jejích rukou na mých zádech a trhnul jsem sebou leknutím. Stála přímo za mnou a otočila mě k sobě. Když její pohled padl do mých očí, její tváří přelétlo zděšení. Okamžitě jsem uhnul očima a pokusil se uvolnit stažené rysy své tváře.

 

Secret Garden - Appassionata

 

„Edwarde,“ řekla tak tiše, jak jen to bylo možné. Skoro jako by ji stálo dost sil vůbec promluvit. „Řekni mi, co vidíš.“

Hloupá prosba! Vydechl jsem nesouhlasem a zavrtěl hlavou.

„Nikdy jsi o tom nemluvil. Nechala jsem tě být, dost dlouho. Ale nemůžeš to navěky držet v sobě, ty rány se nehojí.“

Věděl jsem, že má pravdu, přesto to nebylo možné. Nemohl jsem promluvit. Nechtěl jsem, aby znala cenu toho všeho.

„Nejde to. Ne teď, ne tady.“ A vlastně nikdy.

„Právě teď a právě tady.“

Nechápala?! Nebylo možné o tom mluvit. Nebylo možné na to ani myslet. Navzdory tomu, že to očividně bylo pryč. Ze světa té stvůry nezůstalo nic, ale zkáza, kterou napáchal přesto přetrvávala.

Dívala se na mě a čekala na odpověď.

„Ne.“ Řekl jsem to prostě a důrazně.

„Edwarde, to, co vidíš, existuje už jen v tvé hlavě. Musíš to nechat jít.“

Potlačil jsem hořké uchechtnutí. Jako by to bylo možné! Nic z toho už nezmizí. Jako bych snad mohl vymazat všechno, co jsem udělal. Mučení, zabíjení, nelítostný zápas… Před očima se mi znovu začala objevovat ta obrovská spousta všudypřítomné krve. Oběti, které padly kvůli nám. Byla toho hodně, o čem nikdy nesměla vědět.

„Myslíš si, že mě držíš stranou? V bezpečí?“ ozvala se znovu s hořkostí v hlase. „Myslíš si, že si myslím, že to bylo zadarmo?“ Odfrkla si. „Nevíš, co všechno si představuji, že jsi musel udělat. Jedna taková představa je příšernější než druhá a u žádné z nich nevím, jestli se to opravdu muselo stát. Ale právě proto jsou tak tíživé. Pro mě je to jako bys to všechno musel prožít. Co z toho je pravda? Můžu jen tápat.“ Prudce vydechla a její obličej se zkřivil. „Vím, jaký Venome byl. A vím, že jsi mu sloužil. Vím, že jsi musel dělat všechno podle jeho vůle, jeho způsobem. Pokud jsi chtěl vyhrát, nesměl jsi se vzepřít, musel jsi se podřídit a stálo tě to všechny síly. Musel jsi potlačit svou vůli až na samé dno sebezapření.“ Nadechla se jako by se jí nedostávalo dost vzduchu. „Já to všechno vím! A vidím, že ty rány v tobě jsou živé. Není snadné to překonat. A právě proto chci být s tebou. Trápíš se a snažíš se mi neubližovat, ale takhle to není správné. Chci patřit do tvého světa. A patřím do toho, co bylo. Nesu stejný díl viny. Miluji tě stejně tak.“

Skrze sevřené rty jsem se zhluboka nadechl. Její oči byly tak hluboké a bylo v nich tak naprosté přesvědčení. Co jsem měl udělat?!

„Edwarde…“ řekla a znovu mě pohladila. „Jestli jsi dole, chci taky skočit dolů. Chci být tam, kde ty. Chci ti pomoci s tou bolestí, prosím, dovol mi to.“

„Co bys chtěla vědět?“ zeptal jsem se a na okamžik zavřel oči.

Vyhrála.

„Ach…“ zalapala po dechu překvapením. Potom jsem uslyšel její úlevný výdech. „Děkuju… děkuju,“ řekla a potom bylo ticho. Otevřel jsem oči. Dívala se na mě a její oči byly zastřené. Najednou jsem uviděl všechnu tu bolest a všechny otázky, které v nich byly. A pochopil jsem, že sbírá odvahu k tomu je vyslovit. Dal jsem jí čas a zatím jsem ve svých prstech sevřel její dlaň.

„Musel jsi…“ řekla potom nesmírně tiše a upřela pohled do země, „… zabíjel jsi miminka?“

Překvapením jsem vydechl. Jak strašné byly její představy?!!! Její prsty se křečovitě zaryly do mé dlaně.

„Ne,“ odpověděl jsem rychle. „To dělal jen on.“

Prudce vydechla úlevou, ale hned se zase napjala.

„Musel jsi mu nějaké… obstarat?“ Při posledním slově se její hlas zadrhl.

„Ne.“ Další otázka, na kterou jsem mohl odpovědět dobře. Ale kolik takových ještě mohlo být?

Další úleva, další napětí.

„A děti?“

Ano.

Jak jsem to ale měl říci nahlas. Jen z té představy se mi dělalo zle. Byl jsem odporný netvor, který dokázal udělat i to. Po dlouhém váhání. Po dlouhém zápase a ve chvíli, kdy nezbývala jiná možnost. Ale udělal jsem to.

„Vím, že ano,“ odpověděla si potom sama. „Jak byly staré…“

„Bello…“ nedokázal jsem dál potlačovat hnus sám ze sebe. Můj obličej se zkřivil odporem.

„Kolik jim bylo let?“ nedala se.

„Deset, dvanáct… nevím,“ odpověděl jsem a cítil, jak se mi vrací maska bez citu, kterou jsem vždycky používal jako úkryt před vším nesnesitelným. Tohle bylo nesnesitelné.

„Kolik jich bylo…“

Zaskřípěl jsem zuby. „Neptej se.“

Podívala se na mě zpříma a neústupně.

„Kolik?“

Sotva jsem mohl promluvit. „Více než dost.“

„Pil jsi jejich krev?“

Abych vůbec mohl odpovídat, pomalu jsem se měnil v kámen. Nedokázal jsem už myslet na to, co mé odpovědi znamenají. Nedokázal jsem to.

„Ne. Sbíral jsem ji pro něj. A pro Palác.“

Její obličej byl napjatý, ale nedávala znát žádné reakce. Bojovala. A ještě to nemělo skončit.

„A krev, kterou jsem pila… kterou jsi mi nosil?“

„Krev dětí. Chtěl pro tebe to nejlepší.“

Odfrkla si stejným zhnusením, jaké jsem cítil i já.

Potom zvedla ruce k mým tvářím a dotkla se jich.

„Kolik bolesti to muselo stát,“ vydechla a kolem nás se rozprostřelo ticho. Podivné nazelenalé světlo pod mraky prostupovalo náš svět, naši mysl, otrávenou jedem pocházejícím z čistého zla.

„Udělala bych to samé, kdybych tě měla ztratit,“ řekla potom a já se jí nedokázal dál dívat do očí. Byla nádherná a děsivá zároveň. Děsivá jako já sám.

„Nehledě na to, jak strašné to bylo,“ pokračovala, „Udělala bych to, neptala bych se. A nesmírně ti děkuji, že jsi to udělal i ty.“ Její obličej konečně přemohly city. Hradba, kterou stavěla proti bolesti, proti všemu tomu šílenství, povolila a její tvář se zkřivila, když se nadechla bolestným vzlykem.

 

Secret Garden - Adagio

 

„Bello…“ chytil jsem ji. Oba jsme dopadli až na dno nízkosti a špatnosti. Ale ta láska, která v nás hořela, byla silnější než cokoliv jiného. Oba jsme byli ochotni k nejhlubšímu pádu jen proto, abychom neztratili jeden druhého. Ta láska byla silnější než bůh nebo ďábel, svou vlastní silou dokázala rozbít všechny překážky, za jakoukoliv cenu. Ať už jsme měli být dobří nebo špatní.

Bella se mi zkroutila v náruči a vzlykala. Vzlykala vší bolestí, která se v ní uvolnila. Ta bolest, naše společná, byla všude kolem nás. Nedokázal jsem se poddat pláči jako ona, ale všechno uvnitř mě se znovu trhalo na kusy, temné drápy netvora, který jsem byl, se znovu a znovu zasekávaly do mé mysli a drásaly ji na cáry.

Posadil jsem se s ní na zem, do popela pod námi a nechal jsem ji plakat. Ji nahlas a sebe tiše, ale stejně ukrutně. A ta chvíle vypadala, že nikdy neskončí. Měli jsme tak zůstat, jeden vedle druhého, slabí a pokoření. Prohra stála hned vedle vítězství.

Nakonec ale její vzlyky ustaly a jen dlouho ležela na mém rameni. Ani jeden z nás se nehýbal. Když ke mně potom znovu zvedla oči, byly plné smutku.

„Tohle všechno,“ podívala se kolem sebe, „kolik muselo stát bolesti tohle všechno, co myslíš?“

Na to nebyla odpověď.

„Ty a já jsme byli jen jako kapky v moři. Byl to svět, který nás násilně vtáhnul. Tebe si zotročil a mě sebral vlastní vůli. Ti lidé, děti - stejně by zemřeli. Tak jako ti, jejichž popel je tady všude kolem nás. Lidé, změnění na Stíny, nomádi, zástupy lidí, které jim padly za oběť, ženy, které utýral... Tolik smrti. Ale alespoň něco nedostali. To, co jsi zachránil.“

Její hlas pronikal přímo k mému vědomí a otřásal jím. Znovu jsem ji sevřel a znovu nad tím přemýšlel. Neměl jsem bojovat? Měl jsem to vzdát, když jsem věděl, co to bude stát? Nechat mu ji… a nechat ty lidi žít? Ta představa byla absurdní. A ona měla pravdu. Umřeli by. Kdybych to neudělal já, udělal by to někdo jiný. Všechny ty rozkazy by stejně byly vydány. O jejich osudu bylo rozhodnuto ve chvíli, kdy vznikl Venomův svět. Vinu to ze mě nesnímalo, ale zdála se být o trochu snesitelnější.

Moji pozornost opět přitáhly trosky kolem mě. Takhle skončilo zlo, jehož odraz v nás zůstal vězet. Tohle byl konec jednoho světa. Holé černé zdi stoupající k nebi, ruiny, jejichž pomalý zánik právě začal. Čas tohoto světa vypršel. A my jsme nyní byli v prostoru, který mu už nepatřil. Jeho místo naplnila prázdnota. Bylo to místo, které čekalo na novou příležitost.

A navzdory všemu – tomu všemu, čím jsme si prošli – nemohl být větší zázrak než to, že jsem ji držel v náruči. Že tu stále byla. Že jsem nedovolil, aby zmizela současně se světem, který ji zajal. Protože další možnost už nebyla. Kdybych ji nechal, zemřela by současně s nimi, uvězněná ve středu svého omámení a falešného blaha.

Neměl jsem na výběr. A znovu bych se nerozhodl jinak.

Zvednul jsem ji ze země a držel ji na rukách. Nemluvila, jen se mě tiše chytila kolem krku. Odnesl jsem ji a postavil ji na zem uprostřed kostela. Zdi kolem byly popraskané, některá okna byla roztříštěná a byly v nich díry. Kousky zdí chyběly, ale zem pod našima nohama byla čistá. Žádný popel. A nad našimi hlavami se klenula vysoká klenba posetá stříbrnými hvězdami. Tváře z obrazů a z oken se dívaly přímo na nás a tentokrát se zdály být blíž než kdykoliv dřív.

Místo nejtvrdšího střetu. Místo, kde se rozhodlo. Zůstalo zde a bojová vřava se dávno vsákla do jeho zdí, které zůstaly stejně tajemné a tiché jako předtím.

„Nemohli vyhrát,“ řekla Bella. „Ne tady.“

Věděl jsem přesně, co chce říct. Oba jsme cítili něco jako tichou sílu, která rozhodla o výsledku bitvy už dávno předtím, než vůbec začala. Jakoby to dobré mělo vždycky větší sílu než to zlé, jakoby světlo vždycky mělo prorazit tmu.

„Nemohli vyhrát, kdekoliv,“ řekl jsem.

Otočila se na mě. Potom přikývla a rozhlížela se kolem. „Jejich vlastní zlo probudilo sílu, která byla silnější než oni.“

Prošla středem kostela ke zbytku kamenného oltáře. Před očima mi přelétl obraz obětí, které právě na něm umíraly, ale rychle se rozplynul a viděl jsem jen ji, jak se ho dotýká prsty.

V tu chvíli jsem stál hned za ní a otočil ji k sobě.

„Neměl mi tě brát. Neměl chtít, co mu nepatří.“

Její oči těkaly po mém obličeji.

„V jeho případě jsi ty sám byla ta síla, kterou probudil. Síla ničivější, než on sám. A zůstal jsi dobrý, Edwarde. Celou tu dobu. Jen tvůj obraz v zrcadle se změnil, když sis nasadil jeho masku. Ale jsi to stále ty, vždycky jsi byl. Vždycky jsi v sobě viděl spíše to zlé, ale musíš si věřit. Jsi dobrý. Jsi stále ještě… člověk… mnohem lepší, než si dokážeš přiznat. A já v tobě miluju všechno, bez výhrad.“

To, co říkala, myslela naprosto upřímně.

Nechápal jsem, jak to může říct, nerozuměl jsem tomu, jak může tolik věcí nevidět. Nikdy je neviděla. Ale neměl jsem sílu nad tím uvažovat. Nepřipouštěla žádné pochyby, její oči se vpíjely do těch mých a její láska mě ovinula jako nejměkčí samet. Donutila mě přestat myslet, na všechno, na cokoli. Přestal jsem zkoumat, přestal jsem hodnotit… byla jen ona. A já vedle ní. Zvedl jsem ruce, prsty jí zajel do vlasů a palce jí přitiskl na spánky. A potom jsem ji políbil. Dotyk našich rtů byl mnohem víc, než jen polibek. Byl to kousek věčnosti, který spadl přímo do našich rukou.

 

- - -

 

„Svrchní deska je připravena na lak,“ uzavřel Listar. „Dobrá práce, hombre.“

Před námi ležela dokonale vybroušená opravená vrchní deska klavíru. Všechny její tvary přesně opisovaly obrysy nástroje, na který měla sednout.

Zavzpomínal jsem na minulé noci, kdy jsem neúnavně, znovu a znovu, skládal a opravoval vnitřní mechaniku a klávesy. Srdce klavíru. Nástroj ode mě vyžadoval vysokou míru trpělivosti a citu, ale nyní bylo všechno na svém místě, s Listarovou pomocí. Stál na vlastních nohách, struny napnuté, ale zatím byl němý. Vrchní deska byla to poslední, co chybělo, aby bylo možné začít s laděním.

„Díky,“ odpověděl jsem mu a otočil se pro podpěrnou tyč, která měla držet vrchní desku křídla ve zvednuté poloze. Až bude deska hotová, až lesklý černý lak zaschne, budu ji moci připevnit. Sama ale potřebovala opravit, přebrousit a nalakovat.

„Máš můj obdiv,“ ozval se Listar za mými zády.

Překvapeně jsem se k němu otočil. Stál ke mně zády a u pracovního stolu si prohlížel kolíky na spojování dřeva, jakoby vybíral správnou velikost.

„Málokdo by dokázal to, co ty,“ pokračoval. „Po pravdě, nejspíš jsem nepotkal nikoho takového.“  Mluvil, zatímco ke mně byl otočený zády. Nedíval se na mě. „Bojovat proti armádě Stínů je jedna věc, a postavit se sám sobě věc druhá. Ta tvoje bitva vyžadovala mnohem větší míru krutosti.“

Ta slova přišla zničehonic, nečekaně.

Otočil se a podíval se mi do očí. „Málokdo by udělal pro svou růži to, co ty pro Bellu.“¨

„Udělal jsem jen co jsem musel,“ uvedl jsem na pravou míru.

„Exacto,“ pousmál se. „Co jsi musel. Divil by ses, jak tahle definice může být široká.“ Na chvíli se odmlčel a potom dodal: „Závidím ti.“

Nakrčil jsem čelo. Cože?! „Proč?“

Otočil se zpět a zabodl oči zpět do stolu. „Kdybych dokázal udělat to samé, má Ynés by tu možná ještě byla.“

Znovu se na mě nedíval, přesto místnost naplnil jeho smutek, bolest a prastaré výčitky, které očividně neztrácely svou sílu.

Nevěděl jsem, co se stalo. Neznal jsem jeho minulost. A váhal jsem, jestli si přeje, abych se ptal. Respektoval jsem jeho soukromí a odmítnul nahlédnout do jeho zesílených myšlenek, jejichž přítomnost náhle hmatatelně vyvstala ve vzduchu mezi námi.

Otočil se zpět a položil mi ruku na rameno. „Je to dlouhý příběh a pohřbila ho minulost. Svět se do té doby změnil k nepoznání, Ynés by ho nepoznávala. Neuměla by tu žít. Ale vím, co teď musím udělat já. Váš příběh, tvůj a Bellin, otevřel mé staré rány. Vrátím se do hor, do Skotska. Tam, kde jsme byli spolu, ten šťastnější čas.“

Přikývl jsem a hledal vhodná slova. Ale on promluvil dřív.

„Chraň svou růži před mrazem, Edwarde. Děláš to výborně. A jestli si myslíš, že jsi něco udělal špatně…“ jeho oči se mírně přivřely, jakoby mi viděl přímo do hlavy, „potom věř, že jsi udělal to nejlepší, co jsi mohl.“

Sundal ruku z mého ramena a otočil se zpět k rozdělané práci, jako by rozhovor byl u konce.

„Liste…“ ozval jsem se. „Některé věci… nepodařilo se ti zapomenout ani po tolika letech?“

Opřel se o stůl a znovu se na mě podíval. „Ne. Nikdy nezapomenu. A nejspíš ani ty ne. Ale tvoje Bella ti vždycky připomene, že to za to stálo.“

Před očima jsem nyní, díky němu, viděl to nejhorší možné. Sám sebe, bez ní. To, co jsem si skrze svůj děs nikdy nedokázal ani představit. Svůj obtisk v jeho světě. A bylo mi zatraceně jasné, že žádná cena, kterou bych musel zaplatit za realitu, ve které jsem směl být, nebyla příliš vysoká.

Nelitoval jsem a věděl jsem, že nikdy nebudu litovat. Byl jsem vděčný za možnost stát, kde stojím. Nyní ještě o něco víc. Byl jsem si jistý, že bych nedokázal to, co on – selhat a zůstat. Některé fakty přede mnou právě nyní vyvstaly ještě zřetelněji.

„Samo se to neudělá,“ popíchl mě jeho pobavený pohled. „Zpátky do práce, chlapče.“ Na jeho tváři už se zase objevil ten známý úsměv. „Co bylo, bylo. Lepší je to, co je teď. Vždycky to tak je. A tvůj klavír čeká.“ Před očima se mi objevila jeho dlaň, na níž spočívaly dřevěné kolíčky. „Který vybereš?“

 

- - -

 

Zadíval jsem se na rozsvícený lampion nad hlavou. Jeho tlumené barevné světlo se odráželo od žlutého listí stromu, na kterém byl zavěšen. V ruce jsem držel dopis, několik slov, které tu Listar nechal, než odešel. Žádné velké loučení, žádné velké scény. Jednoho dne tu zkrátka nebyl a v pracovně ležel lístek.

 

Čas přesednout na jiného koně.

Děkuju za svezení.

Todo bien, Stormdale*

Listar

 

Zmizel stejně náhle a elegantně jako se tenkrát objevil. A dokonce i Esmé mu odpustila, že se nerozloučil, protože jsme všichni věděli, že takový byl a jiný být neuměl. Nemohl jsem se neusmát. Přesně jeho styl. A všechny ty vlny, které tady způsobil? Jeho zásadní přispění k boji, jeho podpora… Bude tu chybět.

Zvedl jsem oči z těch několika písmen a zadíval se na altánek ověšený lampiony a světly, přesně podle Aliciny představy a zaposlouchal se do hudby, kterou vybrala.

„Listarův dopis?“ zeptala se Bella.

Podíval jsem se na ni. „Přinesla ho sem Happy. Ani nevím, jak skončil zrovna u mě.“

„Byla jsem dost smutná, že tu není Sue a Anaîs, teď ještě on. Tak najednou.“

Všichni věděli, že odešel do Skotska. Ale nikdo nevěděl o Ynés, neměl jsem pocit, že bych o tom měl mluvit. „Mám dojem, že do hor patří víc než sem,“ řekl jsem jen.

Přikývla. „Nejspíš ano. A jak asi teď vypadá Any? Rose se z toho ještě nedostala. A já se jí nedivím. Byla trochu jako její druhá máma.“

„Stýská se ti po ní?“ zeptal jsem se, mírně překvapeně.

„Těšila jsem se, že ji uvidím. Víš, jaký uměla kousky. Teď bych si je dovedla vychutnat lépe než…předtím.“

Zasmál jsem se. „Jo, to jo. Ale…“ zvážněl jsem.

„Já vím,“ nenechala mě dokončit, věděla, co chci říct. „Ale já ho v ní přestala vidět. Byla to zkrátka ona. Anaîs. Nebylo ji možné srovnávat s ním. Žádné dvě bytosti na světě by si nemohly být méně podobné.“

V tu chvíli se k nám přitočila Alice. „Tak můžeme?“

Podívali jsme se jeden na druhého, já a Bella. „Jistě,“ odpověděl jsem a uslyšel téměř nepostřehnutelné Bellino povzdechnutí. A to přesto, že se usmívala.

Všichni čekali. Všichni byli v altánku, my dva jsme byli poslední, kdo chyběl. A ani já ani Bella jsme netušili, co se vlastně chystá, oslava našeho návratu mohla vypadat jakkoli.

Když jsme vstoupili dovnitř, všichni začali tleskat. A přímo před námi na skleněném stole byl velký svítící kruh vyskládaný z malých svíček.

„Za každý den, který jste museli prožít jeden bez druhého, je tu jedna,“ vysvětlila Alice, když potlesk ustal. „Byl to nápad Esmé.“

„Všechny by se měly sfouknout,“ ozvala se potom Esmé. „Patří do minulosti.“

Bella se na mě podívala a její prsty se propletly s mými.

„Jen do toho,“ ozvala se Happy.

Bella se usmála a popotáhla mě ke kruhu. Začala sfoukávat svíčky na jedné straně, já na druhé a na opačném konci jsme se sešli. V ten moment altánek zaplavila namodralá záře a v zadní části altánku se objevilo velké svítící srdce. Bella jen ohromeně vydechla.

„Tohle je symbol vás dvou. A i když tohle byl pro změnu Alicin nápad, vidíme vás tak všichni,“ ozvala se znovu Esmé. „Bylo to právě to, co je uvnitř vás, co nedovolilo, aby vás někdo rozdělil. Jsme opravdu šťastní, že jste se vrátili. Oba dva.“ Její výraz byl milující a oddaný. Esmé nebylo možné nemilovat, Bella udělala váhavě krok a objala ji.

Dál jsem se nesnažil zorientovat v tom, co se dělo. Bylo to tu znovu. Láska mé rodiny, která se neztrácela a tvořila pevnou půdu pod našima nohama. Cítil jsem náruč Esmé, pevný Carlisleův stisk… a přítomnost všech svých bratrů a sester. Nepochyboval jsem o tom, že i je to všechno stálo dost sil.

Ale především jsem cítil ji. Moje náruč jí byla plná a nechtěl jsem držet nic jiného. A věděl jsem, že nejspíš nikdy neuvěřím, že ji doopravdy mám.

 

- - -

 

Stál jsem za dveřmi a díval se na ni úzkým skleněným průhledem ve dveřích. Ležela natažená přes postel a něčím si listovala. Nevěděla o mě a já zkrátka nedokázal jít dál, i když jsem to původně měl v úmyslu. Nemohl jsem odolat pokušení takhle ji vidět, ať už to bylo správné nebo ne. Odložila malou tenkou knihu a přetočila se na záda. Zadívala se do stropu a potom zavřela oči. Vypadala jako když spí a já jsem před očima uviděl jednu pradávnou vzpomínku. Ji, v její posteli, ve Forks a celé ty noci, kdy neměla tušení, že jsem u ní. Kdy jsem si nemohl pomoci a jednoduše jsem musel být s ní. Kdy jsem si ji fascinovaně prohlížel a snažil se pochopit její tajemství. A právě teď jsem si připadal stejně. Uvědomil jsem si, že znovu svírám prsty v dlani, jako by se vůbec nic nezměnilo.

Věděl jsem, že ji vždycky budu milovat. Takhle. A možná víc.

Vypadala jako když spí. Nakonec jsem přece jen sáhnul na kliku a otevřel dveře. Usmála se, když mě uviděla.

Sedl jsem si vedle ní.

„Longfellow?“ zeptal jsem se, když jsem uviděl nápis na hřbetu knihy. Usmál jsem se. „Vrátila ses k němu?“

Přikývla. „Jeho básně jsou tak úchvatné. Nevím, jak jsem bez nich mohla být. Ale neměla jsem na ně dost… sil.“

Pochopil jsem, co tím chtěla říct.

„Je v nich všechno. Láska, krása, utrpení, smrt… a všechno v tak dokonalých protikladech…“ vydechla ohromením.

Znal jsem ty básně stejně dobře jako ona. A přesně jsem chápal, co dokázaly vyvolat. Jak dobře se uměly dostat pod kůži. Ale na tom v tuhle chvíli nezáleželo. Důležitější bylo, že zase mohla číst. Že zase mohla cítit všechno, co v knihách bylo… všechno, co dříve milovala.

„Přečti mi něco,“ navrhl jsem.

Posadila se do tureckého sedu a podívala se na mě. „Možná jindy. Jsou důležitější věci.“

„Jako třeba?“ zeptal jsem se.

„Ty,“ odpověděla.

Vydechl jsem, vytáhl jsem nohy přes okraj postele, abych se k ní dostal blíž a dotknul se prsty její tváře. „Bello…“

Zamyslela se, než promluvila. „Nezůstala bych tu, bez tebe. Nedokázala bych to. Vzdát se tě a vědět, že nemám nejmenší naději se vrátit. Taková věčnost by se nedala snést. Nevím, jestli bys mi dokázal odpustit, ale v takovém utrpení bych nedokázala žít.“

To jsem dovedl pochopit lépe, než si myslela.

„Ani já bych tu nezůstal,“ odpověděl jsem. Dívali jsme se jeden na druhého a já se utápěl v jejích zlatem zářících očích.

„Štít zmizel,“ hlesla potom.

Překvapeně jsem se na ni podíval. „Zmizel?“

„Už ho nevidím, zkrátka není. Spálil sám sebe, když se postavil té tmě.“

Štít? Přišla o svůj štít? Nečekal jsem ani okamžik a pokusil se zachytit její mysl… Potom jsem se usmál.

„Nejspíš jsi ho neztratila tak docela.“

„Jak to myslíš?“

„Pořád tě neslyším.“

„Ty!“ vykřikla šokovaně.

Pokrčil jsem rameny. „Musíme vědět, na čem jsme.“

Stiskla rty, ale nechala mě být. „Ale jak to?!“ zeptala se.

Jak to? Zamyslel jsem se. „Možná je to znovu tak jako to bylo, dokud jsi byla člověk. Nevíš o něm, ale nějaký štít přesto máš.“

„Díkybohu za to,“ vydechla. „Nejspíš bych s tebou nemohla zůstat ani den, kdybys mi měl vidět do hlavy.“ Zasmála se.

„Raději si ani nepředstavuju, co všechno nevím,“ řekl jsem, „ale je to fér. Vím, jaké to je být vděčný za možnost nechat si svoje myšlenky jen pro sebe.“

„Neříkej?“ svraštila obočí a na tváři se jí objevil potutelný úsměv.

Nic jsem neřekl, ale naklonil jsem se k ní a pohladil její rty těmi svými. Ani se nepohnula. „Nemusíš vědět, jak moc tě miluju. Pravděpodobně by ses vyděsila.“

Dívala se mi do očí, zblízka a ty její náhle byly znovu vážné a plné lásky. Lásky tak bezbřehé a úplné, že naplnila celou místnost. „Já to ale vím. A nic mě na tom neděsí.“

Prohlížel jsem si ji, byla přede mnou, odevzdala se do mých rukou, stejně jako já do jejích.

„Edwarde,“ promluvila potom, „Nezáleží na tom, že jsem přišla o štít. Nezáleží na tom, co všechno se stalo. Klidně ponesu jizvy dalších sto let, hlavně, když budu s tebou. A myslím, že… na to ani jeden z nás nikdy nezapomene, ale přinejmenším bychom si měli umět odpustit. Každý sobě. Edwarde, prosím… zkus to. Tvoje rány mě bolí víc než mé vlastní.“

„Bello… moje Bello…“ vydechl jsem, zvedl jsem se na kolena a vytáhl ji k sobě. Objal jsem ji a dlaní jsem přitiskl její hlavu ke svému rameni. Ucítil jsem její ruce na svých zádech a přivřel jsem oči. Ten zoufalý protiklad mých temných skutků se v tu chvíli prolnul s nádherou její přítomnosti, jejího života a lásky, kterou mi vkládala do rukou. Stále jsem nedokázal pojmout všechno štěstí a radost z toho, že jsem ji neztratil. V její přítomnosti jsem jen těžko hledal rovnováhu, pevná zem se mi ztrácela pod nohama.

Nevěděl jsem, jestli si dokážu odpustit, ale věděl jsem, že ve mně přese všechno zůstávalo jediné protichůdné přesvědčení – že ať bych udělal cokoli proto, aby náš svět zůstal celý, bylo by to správné. Nedokázal jsem to vidět jinak.

 

* Esp: Vše dobré všem na Stormdale

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

Cathlin

5)  Cathlin (06.10.2011 17:26)

Janebko, neboj, epilog už je napsaný! Samozřejmě! A neboj, nic na něm měnit nebudu! B)
A TE se taky neboj! Našlo by se jen velmi málo "šílenců", které by něco takového zajímalo, to je mi víc než jasné. :D

Evelyn

4)  Evelyn (06.10.2011 17:12)

Četla jsem už při publikaci, ale musela jsem si promyslet, co napíšu
Přiznám se bez mučení, že jsem čekala nějaký nečekaný zlom a zvrat zpátky v temnotu. Tak dlouho jsi strašila s tím, že nesměřujeme k A žili šťastně celou věčnost, až jsem ti to vážně uvěřila O to příjemnější pro mě tahle kapitola byla. Nádherné!
Tohle prosím neber jako výtku, jen můj malý "problém". Od doby, kdy se Bella dostala do Paláce a Edward ji následoval, jsem si byla docela jistá, že až to zlé skončí, musí se jeden z nich, ne-li oba zhroutit. Bella pod vlivem Venomova kouzla podlehla a sice ne z vlastní vůle, ale dala se mu. Byla s ním. Vím, že to nebylo z její vůle, ale já být na jejím místě, jsem pološílená výčitkami a vědomím, že se mně dotýkal někdo jiný, než muž, kterého miluju. Jsem moc ráda, že Bella se s touhle částí pobytu v Paláci smířila a už se k ní nevrací, jen to překonala mnohem snáze než jsem čekala. Edward se s tím, co dělal a co při tom cítil, pere víc. Ale i u něj bych čekala ještě víc. S jeho sebemrskačskými sklony se s celou situací kolem Venoma vyrovnal svým způsobem docela snadno.
Rozhodně si na to nestěžuju, jenom jsem si byla tak jistá, že k hroucení, sebevýčitkám a velkým problémům s přijetím toho, co bylo, dojde, že pořád nemůžu uvěřit, že nedošlo.
SE by mě sice taky asi zajímal, ale HE je lepší. Bez alternativy. Takhle budu mít Jed jako kontinuální příběh s jasně daným koncem, který se mi určitě bude moc líbit
Teď už se moc těším na epilog a zároveň ho vlastně ani číst nechci, protože tím Jed končí...

Janeba

3)  Janeba (06.10.2011 17:11)

Kačenko , co jsem to jen vyvedla??? A teď se začnu bát, .... ježkovy zrakany, EPILOG!!! Na ten jsem zapomněla!!! Jsem moc ráda, že ho máš už napsaný!!! Máš, viď??!
Jsem moc ráda, že jsem se ti trefila do noty, jen pomalu začínám mít pocit, že to nebyl nejlepší nápad, tě ponoukat k SE nebo jak říkáš TE!!! Proč mám pocit, že jsem ti podstrčila kanára???!!
A teď se začnu asi modlit já!!! Leštím si kladívka!!!

Cathlin

2)  Cathlin (06.10.2011 16:32)

Janebko! Já tě myluju. To je zase záplava emotikonů, jen mrkám! A kdyby jen na ty emotikony!
Ale popořádku! Tak krásně píšeš! Áááááchám tady! Jako z tebe tedy už více jak rok. B)
Ano, musí to být nádherný pocit, že tě někdo miluje bezvýhradně. I když se přiznám, že mi to v Edwardově podání přišlo občas až děsivé... :p B)
A ech... ty jsi mi vrátila slova, která jsem věnovala Longfellowovi! No pane jo... Pro mě naprosto neskutečné. A potom kdo si s kým hraje...
A abych pravdu řekla: ničím jsi mě nemohla víc šokovat, než tím závěrem! Že zrovna tebe by zajímalo, jak by vypadal SE, to je poslední věc, která by mě napadla na celém světě! Čistě ze zvědavosti, já vím, ale i tak!
Ale jsem moc ráda, že nejsem sama, koho by to zajímalo! A ano, máš pravdu, cítila jsem velmi silné pokušení, navzdory tomu, že jsem se už na samém začátku rozhodla pro HE. SE by byl... zkrátka extrém. Ale právě proto mě tak láká. Pořád ještě! Holt, jsem nenapravitelná... A proč jsem se přesto rozhodla pro HE? Nejen proto, že jsem od začátku plánovala HE, ale taky.... neměla bych to srdce, i když netvor ve mě řve vzteky a nadává!!! Kolikrát jsem si zahrávala s myšlenkou, že napíšu konce dva, ale... po pravdě, mám pocit, že by mě to zabilo. Už tak mě Jed stál všechny síly a co teprve se SE! A vlastně... tomu by se ani nedalo říct SE, spíš TE - tragic end!!!
Ale právě proto... to naprosté dno, ta naprostá beznaděj... úplný konec... moje zvědavost je neposedná jak moucha v létě!
Takže velmi velmi děkuji, že jsi s tou úvahou přišla!
PS: Ale ještě nejsme u konce, ještě bude epilog!

Janeba

1)  Janeba (06.10.2011 16:00)

Kačenko , uf, už můžu vydechnout??? Krásné!!! Krásné a dokonalé!!! Tak o takovém závěru bych si ještě před pár kapitolama nechala jen zdát!!! Wau!!!! To, co se povedlo Belle a Edwardovi je tou nejskvělejší ukázkou jak žít! V nějaké kapitole, snad u Zpívající krve, jsem psala, jak musí být dokonalý pocit, vědět, že tě někdo miluje doopravdy takovou, jaká jsi! Tvou postatu! Chyby, nedostatky, omyly, klady, zkrátka všechno! Musí být osvobozující pocit jenom BÝT!!! Neznám lepší způsob, jak se vypořádat s minulostí, než ji přiznat a znovuprožít! Společně!

Kačenko , s dovolením si půjčím Tvá slova, abych si pomohla vyjádřit, co cítím! ....„Je v něm všechno. Láska, krása, utrpení, smrt… a všechno v tak dokonalých protikladech…“ ..... Ano, tak takhle vidím Tvůj Jed!! Podlý, zákeřný a přitom čistý a bez příkras! Dokonalý!!! A navíc autentický!! Je v něm všechno, co by člověk mohl prožívat ve skutečném životě, tedy pokud by chtěl být k sobě poctivý a upřímný!!! Všechny emoce jsou skvěle vykreslené a žasnu, jak bravurně sis s nimi a vlastně i s námi hrála!!!
Nádherná hudba, která ten strhující pocit ještě umocnila!! Skvělý konec!!!

Kačenko, tak mě jen napadá, když to tak šťastně dopadlo, jak by vlastně vypadal ve tvém podání SE!! Ježkovy zrakany, co to píšu???!!!
Mám pravdu, že jsi měla k němu hodně blízko? Copak se stalo, že sis to rozmyslela?? Aby to nevypadalo divně , .... jsem tvým koncem naprosto nadšená, jen mám pocit, že jsem cítila tvoje tak trochu jiné úmysly!

Tak jo, asi půjdu raději něco dělat!!! Kačenko ,
Děkuji!!!

«   1 2

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek