Sekce

Galerie

/gallery/Venome.jpg

Ostrov a slunce pod hladinou.

46. KAPITOLA (Edward)

 

Z druhé strany se ozvalo cvaknutí a Alicin hlas se vytratil. Otočil jsem se na Bellu, ale než jsem stihl něco říct, ona se usmála a zavrtěla hlavou.

„Nemám slov. Oni to dokázali. Všichni, jeden s druhým… Jasper, Alice, nové velení… Dovedeš si to vůbec představit?“ zeptala se.

„Ne…“ odpověděl jsem zcela podle pravdy, zatímco jsem se před očima snažil vytvořit obraz skončeného boje.

„Palác už není,“ pronesla. „To místo, kde se to… všechno… stalo, zkrátka zmizelo ze světa.“

„Ne tak docela, ale… jo. Je to tak. Nejspíš se změnilo k nepoznání.“

„Už toho po něm moc nezůstalo… Stovka, možná několik set Stínů, kteří se rozprchli do všech možných děr, a…“ zarazila se a větu raději nedokončila.

Ani jeden jsme neměli chuť o tom znovu mluvit. Věděl jsem zcela jistě, že tím, co má na myslí, není Any, Venomova dcera.

„Brzo z něj nezůstane vůbec nic,“ prohodila potom, skálopevně přesvědčená o své pravdě. „Je to jen otázka času.“

Potlačil jsem vlnu nesouhlasu.

Bál jsem se uvěřit tak, jako věřila ona. Něco, zkrátka něco, mi to nedovolilo. Bylo to příliš krásné na to, abych si dovolil udělat takový obrat, ani potom všem, co mi řekla a stále opakovala. Nedokázal jsem to ani po tolika dnech. Podíval jsem se stranou.

„Edwarde,“ roztáhla se na naší staré studentské pohovce přes celou její délku a podepřela si rukama hlavu. „Víš, že vyhráváme.“

„Ano, vím,“ odpověděl jsem nejspíš nepříliš přesvědčivě.

Popolezla ke kraji postele a zadívala se zblízka do mých očí. „Proč mi stále nevěříš?“

Co jsem měl říct? Mluvili jsme o tom už tolikrát…

„Nemůžu, Bello. Nemůžu,“ odpověděl jsem. „Bylo by to… jako sen ve snu.“

„Ne, je to ještě lepší, je to skutečnost. Edwarde, od chvíle… já to vím. Vím to.“

V myšlenkách jsem se k  chvíli vrátil. Znal jsem ji nazpaměť, ale znovu jsem ji celou viděl před očima. Bella a její procitnutí po nesnesitelně dlouhém bezvědomí. A štěstí, které ji zachvátilo vzápětí. Znovu jsem ji cítil, jak se ke mně tiskne a chvěje se úlevou.

A znovu jsem slyšel slova, která říkala: „Edwarde, už vím, co to všechno znamená… Jsem to , kdo vytváří tu duhu, ne on! Poprvé jsem ji ucítila téměř jako… ve svých rukou!“

Zadrhla se, když se jí znovu sevřelo hrdlo návalem štěstí. Nechápal jsem, co mi chce říct, dychtivě jsem visel na každém jejím slově.

„Nějaká moje vnitřní síla zvedá můj štít proti síle Venomova příkazu. Poprvé jsem ho uviděla – zářící duhovou zástěnu, která na tu chvíli, na tu krátkou chvíli, kdy jsem ti mohla patřit, odtlačila do pozadí všechno, co mi v tom ustavičně brání… Neměla jsem ponětí, že by štít mohl fungovat i tahle, ale na okamžik jsem měla dojem, že bych ho v tu chvíli mohla uchopit do vlastních rukou tak jako jindy… než se rozplynul.“

„Štít?“ zeptal jsem se užasle. Její štít? Jak to?

„Ano, ta duha, to jsem já sama! Víš, co to znamená? Cesta nahoru, ne dolů…“ opět zalapala po dechu.

„Co je to za sílu, která ho zvedá?“ zeptal jsem se a snažil se to pochopit.

„Nevím…“ pokrčila rameny, „možná moje podvědomí a všechno ve mně, co ví, že takhle to není správně. A nebo možná… moje láska k tobě, uvězněná a zotročená…“ zašeptala.

Vydechl jsem přebytečný vzduch, který jsem bez svého vědomí zadržoval v plicích. „Bells…“ řekl jsem tehdy potom… „Prosím, ať je to tak, prosím,“ sevřel jsem ji v náruči a mou mysl zachvátila jedna jediná představa: její štít, který nakonec rozdrtí její pouta. Nedokázal jsem tomu nepodlehnout, ne v té chvíli, ne s jejím štěstím ve svých dlaních.

Rozhodně jsem utnul své vzpomínky právě v tomto bodě. Co když je i tahle naděje falešná? Navzdory tomu, že ona je přesvědčená o své pravdě… Anebo, co když její se její vnitřní síla i tak vyčerpá…

Podíval jsem se na ni. „Nedokážu se o tebe přestat bát, Zvonku. Zatím ne, prostě to nejde. Nebudu umět být klidný, až tě znovu ztratím a až budu znova čekat, jestli procitneš …“ kroutil jsem hlavou. „.Ale vnímám tu naději, bylo by tak snadné se jí oddat, kéž bych to mohl udělat… Ale ten strach – bude tu tak dlouho, dokud tahle situace potrvá. A právě teď… jsme stále tam, kde jsme byli. Stále nedokážeš milovat, nic se nezměnilo.“

Prohlížela si mě a potom přejela svými prsty po mých složených rukách.

„Dovedu si představit, jak je těžké uvěřit něčemu, o čem se nemůžeš přesvědčit. Kéž bys věděl, stejně jako já, že se už nemusíme bát… Kéž bych ti to mohla ukázat. Paradox, že právě ten štít ti brání v tom, aby ses mi dostal do hlavy a sám se přesvědčil…“

„Rád bych to udělal, věř mi. Snad ještě nikdy jsem nechtěl tolik znát tvoje myšlenky.“

„A věř ty mně, že já bych zrovna teď dala nevím co za to mít tu možnost ti je ukázat.“

Povzdechl jsem si. „Naučila ses se svou výjimečnou schopností pracovat. Tenkrát jsme tě pozorovali všichni…“ usmál jsem se při té vzpomínce. „Ale kolikrát jsi štít doopravdy použila? Po celou tu dobu zůstává tak trochu záhadný. Nevíš přesně, jak funguje. Nevíme víc, než to, že tam prostě je a že pokud chceš, můžeš ho vidět a můžeš ho použít. Právě proto… Bells…“ zadíval jsem se na ni tak upřímně, jak to jen šlo, „nevíme dost ani nyní.“

Stiskla rty. „Víme,“ vzdorovala. „ vím. Vím, že to není cizí síla, díky které se to děje. A to mi stačí.“

„A to bezvědomí?“ zeptal jsem se, bez nadšení z toho, že jsem tu otázku musel položit.

„Není zrovna snadné lámat skály,“ odpověděla.

Ani jeden z nás se neodvážil dodat něco víc.

 

- - -

 

Stál jsem za domem a opíral se o zeď porostlou břečťanem. Díval jsem se do ztemnělého lesa a přál si nemyslet. Neuvažovat nad dalšími možnostmi, které mi předkládal můj neúnavně pracující mozek.

Bylo tu už tolik možností. A každá stejně pravděpodobná. Záleží na tom, kolik možností vidím? A záleží na bolesti nebo štěstí, které ty možnosti znamenají, když nakonec to bude stejně jen jedna z nich, která se stane?

To, že před sebou vidím všechny ty cesty jako vytesané do kamene, nic nezmění, tak proč se tím zabývat…

Přesto jsem ale věděl, že je marné se tomu bránit. Věděl jsem, že na to na všechno budu myslet znova a znova, v nekonečné smyčce. Stejnou měrou na to, co mě nejvíce děsilo, jako na to, co mi dávalo největší naději.

Byla tak přesvědčená o tom, co říkala, že jsem jí věřil, i když jsem věděl, že bych neměl. Navzdory všemu to stále mohla být temná síla, která ji chtěla stáhnout dolů.  Síla jejího přesvědčení byla ale ohromná. Jen ona se mohla štítu dotknout a já téměř na vlastní oči viděl, že to udělala. Mluvila pravdu.

Ale to, co dělala, nedělala vědomě. A očividně ji to stálo příliš mnoho sil, přivádělo ji to na pokraj vyčerpání. V tu chvíli bylo úplně jedno, jestli to dělá ona nebo někdo jiný… A ani jeden z nás nevěděl, jak daleko to zajde.

Co když její vlastní neochota smířit se s tím, co se s ní stalo, bude nad její síly?

Anebo mnohem prostěji: co když to ta síla, ať už pochází odkudkoli, vzdá… Co když už se to nikdy nestane a ustrneme v místě, ve kterém jsme.

Anebo co když sám její štít proti tomu nebude dostatečně silný…

Uvědomil jsem si, že mé tělo je opět zcela ztuhlé, napjaté k prasknutí. Pokusil jsem se uvolnit si prsty a… myšlenky. Pokusil jsem se zastavit jejich zbytečný proud a vnímat jen to, co je tady a teď. Beztak to bylo to jediné, co zbývalo.

Uslyšel jsem její kroky, které se ke mně blížily.

„Tady jsi…“ zastavila se vedle mě.

„Hotovo?“ zeptal jsem se a teprve potom můj pohled padl na přívěsek na jejím krku. Maličká palma, složená z malých třpytivých kamínků. Dárek, který jsem jí dal před naší svatební cestou.

„Hotovo,“ odpověděla. „Ale po pravdě, dnes v noci mě knihy moc nezajímají… Nechci číst.“

Dotkl jsem se přívěsku. „Ty ho stále máš?“

„Našla jsem ho právě tady…“ odpověděla a zadívala se na mě. „Je to můj způsob, jak říct, že je čas vydat se na cestu…“

Díval jsem se na ni, neschopen slova. Věděl jsem, co chce říct.

„… na ostrov,“ dodala potom. „Naše nejkrásnější vzpomínky jsou to, co mi pomáhá. Každá chvíle, kdy jsme si tak blízko, že mezi námi nezůstává ani minimum prostoru. Chvíle, kdy se prolínáme jeden s druhým. Potřebuji je. Potřebuji tebe. A proto je čas jet právě tam.“

 

- - -

 

Sledoval jsem, jak se její nohy dotkly bílého písku, když vystoupila z lodi. Okamžitě si sundala boty, klekla si na kolena a zabořila do písku i dlaně.

„Miluju takové teplo…“ řekla s přivřenýma očima. „Je to božské… Horký písek…“ mumlala, když jej rukama prohrabovala.

„Ještě jsi neměla dost tepla?“ zeptal jsem se s očima upřenýma na slunce pálící nad námi. Pravda, v letadle a v jeho umělé atmosféře nebylo o co stát. Ale přeci jen: na plachetnici jsme strávili už nějakou dobu. A ona se celou dobu vystavovala slunci a prohřívala se na slunci jako kočka.

„Nikdy nebudu mít dost slunce…“ odpověděla. „Po tom všem dešti, chladu, vlhku a mracích… tohle je hotový ráj,“ rozhlížela se kolem a její pohled se zastavil na vlajícím palmovém listí, vytaženém na vysokém palmovém kmeni skoro až k nebi.

„Ách, to je nádhera…“ přetočila se v písku na záda a dívala se nad sebe. „Tak strašně mi to připomíná teplo lidského těla. A mámu. Ta vždycky žila jen v takovém podnebí, nic jiného nepřicházelo v úvahu.“

Díval jsem se na ni, nemohl jsem od ní odtrhnout pohled. Rozkošnicky se vrtěla v písku, až jsem měl pocit, že se z něj nikdy nezvedne. Její kůže odrážela odlesky světla na všechny strany a já se v té třpytivě nádheře úplně ztratil.

Nakonec se přetočila na bok a podívala se na mě. „Nechceš taky vystoupit?“

Uvědomil jsem si, že jsem stále na lodi. Měla pravdu. Přeskočil jsem palubu a ukotvil loď k parkovacímu kolíku. A potom, stejně jako ona, jsem si zul boty – ovšem ze zcela jiného důvodu. Ji přitahoval písek, mě moře. Oceán plný všeho, co jsem mohl vidět jen zřídka. Bosýma nohama jsem přešel přes pruh uhlazeného písku v místech, kde jej neúnavně zalévaly vlny, a postavil se po kotníky do vody. Voda kolem mých nohou mizela, aby se zase vrátila a písek po mými chodidly se vymýval, takže jsem se do něj bořil hlouběji a hlouběji. A mě se před očima najednou jako živé měnily všechny naše vzpomínky odsud. Od těch dobrodružných až po ty…ostatní.

Nakonec jsem ucítil, jak mě objala. „Je neuvěřitelné, co všechno jsme tady zažili, viď…“

Otočil jsem se a můj pohled směřoval k našim bosým nohám v průzračné vodě. Nakonec jsem ale zvedl zrak, abych se jí podíval do obličeje. „Je neuvěřitelné, co všechno jsem zažili, nejen tady.“

Usmála se a užasle přikývla. „To rozhodně…“

 

- - -

 

Dům byl připravený přesně, jak měl být. Bylo to tak strašně dávno, co jsme tu byli naposled, skoro jsem odmítal věřit, že tohle místo stále existuje. A že si je stále tak neuvěřitelně podobné. Tohle nebylo jako vrátit se tam, kde jsme už jednou byli. Tohle se až příliš podobalo návratu v čase. Ta iluze byla dokonalá.

Tedy: byla by dokonalá, kdyby…

Ušklíbl jsem se sám nad sebou a nad tím, že na to nedokážu aspoň na chvíli přestat myslet, a pověsil na ramínko další košili z jedné z tašek. Stál jsem uprostřed šatny a kolem mě byly jen samé naše věci. Ramínka a šuplíky, police, bedýnky… Spousta mých a jejích věcí.

 

Beethoven – Moonlight sonata

 

Málem ve mně hrklo, když jsem si uvědomil, na co se dívám. V prstech jsem promnul kus bílé látky, jako bych se dotykem potřeboval přesvědčit, že se dívám opravdu na to, na co se dívám. Její šaty. Ty stejné rozevláté bílé šaty, které měla tenkrát. Uvědomil jsem si, že při pohledu na ně jsem zapomněl dýchat. Rovnýma nohama jsem se ocitl uprostřed vzpomínek. Ona, její bosé nohy a světlo večerního slunce, které zbarvilo právě tyhle šaty do oranžova. Ta procházka trvala snad věčnost. Chodili jsme po pláži, sem a tam a kdo ví, o čem jsme tenkrát celou tu dobu mluvili. Byla ještě téměř novorozená. Bylo to krátce po naší svatbě, krátce po proměně a jen několik týdnů, možná dva měsíce poté, co se sžila se svým novým tělem a novou podstatou. Byla neklidná a napjatá a zároveň… klidná a rozhodnutá. Sotva se naučila tak tak chodit v nových botách a už nehodlala odkládat naši skutečnou svatební cestu ani o den. Ta nepravá se začala hned po svatbě. Zatímco si její rodina myslela, že odjela na líbánky, pro ni se začínal nový život, ona si procházela bolestí nového zrození a následným zmatkem a snažila se to ustát. A potom – její argumenty mě přesvědčily. Odjeli jsme sem, na takřka liduprázdné místo, kde mohla získat další čas, což pro ni ale v té době vůbec nebylo důležité. Chtěla… být se mnou.

Vzpomněl jsem si na to, jak tahle její bílá sukně vlála ve větru, když jsem ji z té pláže odnášel v náruči. A vzpomněl jsem si, jak jsem o chvíli později rozepínal ty velké bílé knoflíky na jejích zádech… a na všechno, co přišlo potom.

Alice… uvědomil jsem si. Nebyla to Bella, kdo si balil své kufry. To Alice na ty šaty nezapomněla…

Hned nato jsem uslyšel tóny klavíru. Vydechl jsem pod návalem toho všeho, když jsem pochopil, že tady si nejspíš na to všechno budu muset zvyknout. Na to, že nás vzpomínky budou dohánět na každém kroku.

Zaposlouchal jsem se do náhodných tónů, které Belliny prsty vyťukávaly na klávesách. Co zamýšlela? Chtěla hrát? Od té doby, co se vrátila z Paláce jsem ji neslyšel, ani jednou. Jen párkrát se přidala ke mně, ale sama klavír obezřetně obcházela.

Dalších pár tónů. A další, další…

Vyběhl jsem ze šatny a zastavil se tak, abych na ni viděl. Neohlédla se po mě. Stála vedle bílého klavíru a se zjevným respektem mačkala jednotlivé klávesy. Snažil jsem se rozpoznat melodii, která sváděla její ruce a která zdráhavě vycházela z nástroje. A očima jsem zároveň hltal její krásu.

„Edwarde…“ řekla, aniž by ke mně vzhlédla. „Nechceš něco zahrát?“

„Zahraj ty…“ navrhl jsem schválně.

Zavrtěla hlavou.

„Nechceš?“ zeptal jsem se.

Konečně se na mě podívala. „Hraješ o hodně líp…“

Rozešel jsem se až k ní. „Víš, že to není pravda. Bells, co se děje?“

Chvíli stála a váhala. Čekal jsem, až promluví.

„Nemůžu hrát. Nejde to dokonce ani teď, když konečně máme tolik naděje.“

Nechápal jsem. „Proč?“

Opřela se zády o klavír a složila si ruce přes prsa. „Jako bych v sobě neměla dost krásy, dost vášně, dost citu pro tu hudbu. Proto nemůžu hrát. Nestálo by to za nic. Hudba a láska… mám dojem, že ty dvě věci jsou si dost podobné.“

Ztěžka jsem vydechl a obtočil jsem své ruce kolem jejích ramen. Zabořila hlavu do mé hrudi. Její démon tu stále byl, stále žil a dýchal. Svazoval ji a ani na okamžik ji neopouštěl, ať už se snažila to popírat anebo ne.

„Bylo to právě tady, kde jsi mě začal učit hrát. No… anebo jsi to alespoň poprvé zkusil. Trvalo ti ještě dost dalších let, než jsi mě konečně přesvědčil,“ cítil jsem její úsměv, ačkoli do tváře jsem jí neviděl.

Oba jsme uvízli ve stejné vzpomínce. Noc, perlově bílý úplněk a jeho světlo padající oknem přímo na nás dva. Beethoven a Měsíční sonáta… Ta největší klasika, která ji uchvacovala, znova a znova. Hrál jsem ji stále dokola, až nakonec položila své ruce na moje, jako by to chtěla být také součástí melodie, a já poprvé ucítil vášeň pro hudbu, která se v ní začala rodit.

A nyní, v přímém slunečním světle byla tak nádherná a jedinečná jako tenkrát.

„Znovu budeš hrát, cítit hudbu… Slibuji…“ řekl jsem a ze všech sil si přál věřit tomu, co říkám. Nemohla takhle zůstat. Zjizvená, poničená… ledová.

Nesměli jsme se vzdát. Já ani ona.

 

- - -

 

„Nemůžeš se dočkat?“ zeptala se a na mé tváři se následně nejspíš objevilo něco jako poloviční úsměv.

Zasmála se. „Tak jdeme na to…“

Vyhoupla se nad hladinu, aby pod ní vzápětí celá zmizela.

Bez čekání jsem se ponořil za ní. Pod hladinou na mě otočila hlavu a vlasy, stažené v jejím zátylku sponou, se rozprostřely do prostoru, jak mezi ně pronikla voda, a kopírovaly její pohyb.

Hledali jsme to místo z minula plné barevných korálů a ryb, které se mezi nimi proplétaly. Ty menší ryby před námi neutíkaly. Netušily o nebezpečí, které by jim mohlo hrozit, neměly tušení o jiném světě, se kterým se právě potkaly. Jediní, kdo dokázali vytušit nebezpečí, byli mořští savci  – delfíni, vorvani, velryby, kosatky… Neměli jsme naději, že bychom mohli některé z těchto zvířat spatřit.

Přesto kolem nás byla spousta ryb a dalších živočichů všech možných tvarů. Některé vypadaly jako průsvitné trubičky, jiné jako kus složité krajky, další jako kroucená slonovinová věž… Tahle neuvěřitelná rozmanitost mě fascinovala a zároveň mě fascinovala možnost dostat se tak blízko k dalším živým tvorům.

Bella na mě mávla a ukázala na podmořskou skálu opodál. Plavala tím směrem a já ji následoval. Když jsme ji obepluly, otevřelo se před námi… barevné moře. Zářící koberec, pokrývající dno. A nad ním bezstarostně proplouvající rybky všech možných barev a tvarů, mezi kterými se nepozorovaně míhaly i ty šedé, nevýrazné. Barevné korály se v tom místě střídaly s polštáři sasanek.

Bella se zastavila nad průzorem, kde bylo možné mezi tím vším spatřit mořské dno. Znovu na mě mávla a ukázala pod sebe. Zůstala nehybná nad tím místem a zjevně tam bylo něco, co mi chtěla ukázat, ale než jsem k ní stihnul vyrazit, připlavala k ní větší ryba, modrá s úzkými červenými pruhy a žlutým ocasem, a začala zvědavě oťukávat její nárt. Bella se pokoušela nepohnout a oba jsme zírali na toho tvora, jak se k ní snaží dostat. Proč si vždycky všechny ryby vybraly ji? Rozhlédl jsem se kolem sebe… Nejbližší ryba byla více jak dva metry ode mě, alespoň podlé mého odhadu.

Znovu jsem se podíval na Bellu a na rybu, která ji oďobávala. Při jednom zvlášť zvědavém nájezdu, kdy se rybí čumák dotknul její nohy, sebou cukla a přiložila si ruku na pusu. Ramena se jí otřásala smíchy a když si sundala ruku z pusy, viděl jsem, jak se se zavřenými rty usmívá. Aha, podmořské lechtání, došlo mi…

Současně s Bellinou reakcí to rybka vzdala a rychle zajela mezi korály.

Připlaval jsem konečně k ní a oba jsem se podívali pod sebe. Na písečném dně nebylo nic. Bella pokrčila rameny, ale potom za mě znovu zatáhla, abych se tím směrem podíval.

Usmál jsem se. Mořský koník. Vzpomněl jsem si, že tahle legrační stvoření se Belle vždycky líbila.

Bylo to zvláštní. Tady pod vodou se zdánlivě od naší poslední návštěvy nic nezměnilo. Tady, kde neexistoval zvuk ani prostor tak, jak jsme to byli zvyklí, jakoby všechno bylo jinak. To, co nás tížilo, zůstalo viset kdesi nad vodou, připravené na nás skočit, jen co se vynoříme. Ale tady to zkrátka neexistovalo. Byli jsme jen my dva a jiný svět. Dokonalý únik.

Když jsem se znovu otočil na Bellu, přestal bych dýchat, pokud bych už nějakou tu dobu nedýchal. Ten obraz mě nemohl více překvapit, více omámit.

 

Chopin: Nocturne

 

Skrz vodní hladinu a kolem skály, která z jedné strany chránila korálový útes, pronikal až ke dnu úzký, ohraničený sluneční paprsek, rozrážející masu vody jako světelný meč. A právě v něm se Bella vznášela. Světlo ji ozařovalo a znásobovalo její krásu a dokonce i pod vodou se její kůže třpytila, odrážející malé drobné odlesky na skálu proti ní. Soustředěně se dívala na skupinku mušlí a její vlasy vlály kolem jejích zad.

Byla nadpozemsky krásná, úchvatná, dokonalá… a přitom všem tak důvěrně známá. Její tvář, její tělo, každý detail jsem znal lépe než cokoliv jiného na světě, a přesto mě znovu uchvacovala způsobem, který mě nutil přestat myslet. Tohle, to, co jsem viděl zrovna teď, byl pohled hodný krále.

Ani jsem si neuvědomil, že jsem vzdálenost, která nás původně dělila, nechal za sebou. Najednou jsem byl u ní a fascinovaně se dotýkal její paže, jiskřící pod dopadajícími paprsky. Sledovala mou ruku, načež zvedla tu svou, aby mě pohladila po tváři. Její rty se mírně pohnuly, jako by chtěla něco říct…

Vznášeli jsme se ve vodě a Bella byla blíž a blíž. Bohyně, která sestoupila z nebes přímo do mé náruče. Přejížděl jsem prsty po jejím těle a cítil doteky, kterými mě zahrnovala. Jednou rukou jsem přidržoval culík jejích neposlušných vlasů a snažil se ho ukáznit, když se naše těla spojená doteky obracela v mořském proudu. Obklopovala nás veškerá něžnost světa a láska k ní, která mi podtínala nohy, nemohla být větší. Když jsem na pootevřel oči, za jejichž zavřenými víčky jsem si vychutnával její blízkost a její pouhou existenci, viděl jsem, že i její oči jsou zavřené. Byli jsme ztraceni ve svém vlastním světě, ve světě, ve kterém jsme byli neoddělitelně spojeni poutem, které překonávalo všechny dimenze.

Přesně tak to bylo. Přesně tak to vždycky bylo…

Přitiskl jsem ji k sobě jako bych si tím pohybem mohl vzít, co mi stále unikalo. Jako bych tím mohl popřít a vymazat to, co nás drželo od sebe. Její ruce se stejným způsobem obtočily kolem mého krku jako ty mé kolem jejího pasu. Držel jsem ji v náručí, zatímco ona stejně tak držela mě, …dokud jsem neucítil nevyhnutelné.

Odešla. Její vůle se ztratila z mé náruče a já měl opět prázdné ruce, přestože jsem ji držel stále stejně pevně. Ostré hroty skutečnosti, ve které jsme zůstávali, nakonec pronikly i sem. Neexistovalo místo, kam bychom se před nimi mohli schovat.

Zatnul jsem zuby a donutil se nevnímat další vlnu bolesti, která mě stáhla. Ta bouře uvnitř mě hrozila vybuchnout, žhavá láva, která nemilosrdně roztavila všechny pilíře, o které bychom se mohli opřít, hrozila vytrysknout na povrch. Jako bych se uvnitř znovu obracel v černý hustý prach, zatímco jsem nutil své vědomí k poslušnosti, skrze tu spalující bolest.

Nebylo nic důležitějšího, než zůstat na cestě. Na jediné společné cestě, která nám ještě zůstávala.

Vytáhl jsem ji z vody na teplý písek pláže. Nebe se mezitím zbarvilo do tmava a palmami cloumal vítr.

A ona - byla tak vzdálená, jak jen mohla být.

Jak dlouho to bude trvat tentokrát?

Znovu mě sevřely drápy děsu z toho, že se nevrátí. Že je to naposledy, co jsem ji mohl cítit.

„Bello… prosím…“ zašeptal jsem za skřípějícími zuby, když jsem ji podebral, abych ji odnesl do domu.

 

- - -

 

Ležela na posteli, nehybná a chladná jako skála. Minuty ubíhaly, každá vteřina se zařezávala do mého vědomí jako pomalu klesající list gilotiny.

Měl jsem chuť řvát, chuť skučet. Nedokázal jsem zvládnout ten vnitřní přetlak. Nedokázal jsem se jen tak, prostě a jednoduše, odevzdat do rukou osudu a trpělivě čekat na konečný soud.

Zvedl jsem zrak a za okny jsem uviděl blížící se tropickou bouři. Temná mračna se stahovala nad nekonečnou vzdouvající se plochou oceánu. Zaťal jsem prsty do vlastní kůže, když Bellinu nehybnou tvář ozářil první blesk.

Svět jako by se stáhnul do neprostupné tísnivé temnoty.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

Twilly

18)  Twilly (21.10.2011 10:18)

:-D

Cathlin

17)  Cathlin (21.10.2011 10:11)

Twi: Zcela evidetně rozdíl mezi námi! Já jsem asi velmi romantik a hrozná měkota... :D Všechno se mi zařezává hned po kůži a co mě chytne, prostě neumím dělat napůl... Jo a mužský mozek? Taky ho možná kus mám, zatím hledám!!! :D :D :D

Twilly

16)  Twilly (20.10.2011 16:50)

Kačenko, musím uznat, že jednoznačně umíš tuhle bolestivou lyriku, ale asi nejsem tak moc romantik. Už dávno vím, že jsem se narodila z mužským mozkem (i když asi jen se zbytkem :p ) a o kapičku víc mě rozechvívá ten Jasperův popis boje. Což ale opravdu neznamená, že toto není jedna z nejkrásnějších milostných lyrik, jaké jsem kdy četla. Kačenko

Cathlin

15)  Cathlin (13.10.2011 21:26)

Elis: Ta bouře... jediné, co naznačuje je, že je to ta bouře z Aliciny vize. Tak, a teď si s tím nějak poraď. (Já vím, poradíš si velmi lehce, skočíš na další kapču - nad tebou už holt nemám takovou moc jako nad těmi před tebou! :( )
A ehm - jasně, chápu, že jedině představa Venoma svírajícího je pod krkem, alespoň symbolicky, je to jediné, co tě ještě drží u čtení. B)
Šmarjá, já se tak těším, až se uvidíme.

eElis

14)  eElis (13.10.2011 21:16)

já věděla, že s tím bude štít nějak souviset... ještě že ho neumí Bella pořádně ovládat a neví o něm vše:D :D :D , protože tak bych přišla i o ten kousek Venoma, co v ní stále je...;)
Ta podmořská chvilka byla jen opět ukázkou toho, jaké by to mohlo být, ale bohužel stále tomu tak není...:D :D :D :D :D :D A moc se mi líbí, jak jsi tu temnotu a strach, co v sobě teď zase Edward má přirovnala k tý bouři... hm, a proč mám takový pocit, že ta bouře na závěr by měla něco naznačit, jen kdybych věděla, co? anebo je to snad moje mýlka??

Cathlin

13)  Cathlin (04.10.2011 14:03)

Janeb, jsem moc ráda, že jsi konečně našla čas i odvahu a jsi zase tu. To přirovnání s fatou morgánou, to klobouk dolů, to se ti opravdu moc povedlo! Výstižné!!!
Jenže oni nemají moc na výběr, pokud chtějí bojovat, musí se zkrátka přibližovat jeden druhému a riskovat, že se fata morgana zase vypaří do nikam... To je nyní jejich skutečnost. :p

Janeba

12)  Janeba (04.10.2011 11:23)

Cathlinko , napadá mě jen, že jsi vykreslila dokonalou fata morganu!! Okouzleně se na ni díváš, necháváš ji na sebe působit, vidíš, jak se chvěje, slyšíš nádherné tóny, ...... ale běda!!!, když se moc přiblížíš!!!
Dokonalý, nádherný obraz, na který se smíme fascinovaně dívat, v nás vyvolává vzpomínky a touhy! Ale prožívání to není, přistoupíme blíž a barvy se rozplývají!!! WAU!!!!
Kačenko , je to nádherné a dechberoucí, jak úchvaně si pohráváš s našimi emocemi!!!
Děkuji!!!

Cathlin

11)  Cathlin (27.09.2011 13:39)

Bíbí, tedy to je pech! Smazaný komentář! Já to tak nemám ráda, protože když to člověk píše znovu, nikdy to není totéž. Nicméně, ten tvůj je i tak krásný!
Takže jsi to věděla? Že tě převlácuju? Jsem šťastná, že se mi to opravdu povedlo! Kór u tebe, která čteš výhradně velmi výběrové superkvalitní čtení! A že jsem tě naučila milovat silné emoce??? No to je ještě lepší! Přímo nádherné!!! Vítej v mém světě. :p B) A pokud po nich toužíš, můžu klidně slíbit, že se jich ještě určitě dočkáš!
Tahle tvoje úvaha:

je nějak důležitý i Edward? vždyť duha se objeví vždy, když jsou si E a B tak blízko, nemyslím tím dotyky, ale když prostě vyhraje síla okamžiku, když jsou třeba oba ponořeni do vzpomínek a jsou jimi naprosto pohlceni, skoro by to vypadalo, že v tyto okamžiky prostě vyhraje jejich láska a její síla vyvolá duhu

Máš dojem, že to by bylo na Jed moc pohádkové? Že by to nemohlo být tak, že jen síla jejich vzájemné lásky a chvíle, kdy se jejich duše vzájemně téměř dotýkají, probouzí v Belle sílu, která zvedne její štít proti poutům, ve kterých vězí? A proč já mám tedy ustavičně dojem, že Jed je jedna velká pohádka? I když trochu VELMI netradiční... Tvoje úvaha je nádherná. A proto tě mám tak ráda!
A ano!!! Ten svět pod mořem je tak trochu jiná galaxie... Evelyn to charakterizovala jako "sen", ty jako jinou galaxii, ale myslím, že všechny myslíme totéž. Alespoň na chvilku to bylo místo, kam mohli oba uniknout. A kde se nic nezdálo takové jako nad hladinou, včetně zvláštního podmořského slunce a vůbec všeho. Osobně mi ta scéna, ve které se mazlí pod vodou, také přijde jako z jiného světa... A jsem o to radši, že to tak nevidím jen já! :) :) :)
Další písmenka najdeš už teď po kliknutí na "další kapitola"... ale tak nějak očekávám, že na tebe budu opět dloooouho čekat.

bb119

10)  bb119 (26.09.2011 22:16)

tak tedy druhý pokus....

já to věděla, věděla, věděla.... věděla jsem, že mě převálcuješ, už zase, zase tu sedím, zírám na obrazovku, lapám po dechu, chce se mi brečet a cítím tak obrovitánský smutek, ano je to přesně tak - svět zahalila tísnivá temnota, přesně tak se cítím, zapadlo slunce a všude zůstala jen šeď a nikde široko daleko není ani paprsek světla-naděje, mám takový strach, co bude dál, Bello, prosím, prosím, prober se.... Edwarde vydrž, nevzdávej se....
je to vážně síla, na začátku jsem měla takovou radost, že duha nějak souvisí s Belliným štítem, že snad duhu dokáže časem sama ovládat, nějak se to naučí a jejich láska zvítězí, ale je tady tolik otázek - co přesně duhu spouští? bude možné jí jednou vyvolat kdykoliv Bella bude chtít? a je to opravdu jen Bella, kdo duhu vyvolává? nebo je nějak důležitý i Edward? vždyť duha se objeví vždy, když jsou si E a B tak blízko, nemyslím tím dotyky, ale když prostě vyhraje síla okamžiku, když jsou třeba oba ponořeni do vzpomínek a jsou jimi naprosto pohlceni, skoro by to vypadalo, že v tyto okamžiky prostě vyhraje jejich láska a její síla vyvolá duhu, ale to se mi zdá až příliš pohádkové a nereálné, moje romantická dušička se klidně spokojí s takovýmhle vysvětlením, ale myslím si, že v Jedu není pro takovýto druh nadpřirozena místo, očekávám spíš nějaké smysluplnější vysvětlení ;)
a Cathlinko musím ti složit hodně hlubokou poklonu, dneska jsi ve mě vyvolala pocit, že jsem se ocitla v úplně jiné galaxii, ty víš, že miluju silné emoce (tak trochu jsi mě to právě ty naučila ), miluju Edwardovy myšlenky, třeba scéna, kdy stojí za domem a opírá se o zeď nebo když drží v rukou Belliny svatební šaty, tyhle okamžiky mě fakt dostávají, ale dneska mě nejvíc ze všeho dostala scéna v moři, popsalas to tak barvitě, tak živě, tak.... nevím, jak to vyjádřit, napadá mě jen jediné slovo - nadpozemské, vcuclas mě do toho okamžiku, měla jsem pocit, že jsem tam a vidím na vlastní oči každý jednotlivý detail, každou rybičku... to byl tak dokonalý zážitek, úžasné
ovšem ten konec! infarktový! KDE JSOU DALŠÍ PÍSMENKA?

bb119

9)  bb119 (26.09.2011 21:56)

uááááááááááááááááááááááááá mě trefíííííííííííííííííííí
právě jsem si nějak omylem smazala celý komentář

Cathlin

8)  Cathlin (23.09.2011 19:26)

AMO: Zamkla v ložnici? Dobře jsi udělala. B)
Neříkej, že tě překvapilo, že Edward není schopen uvěřit tomu, co Bella říká. Že to i přesto nedokáže hodit všechno za hlavu a má o ní pořád strach. Ty se mu divíš? Já ne, protože má pravdu. I když to bezvědomí si dělá Bella sama, není jisté, že ji to nakonec přece jenom neporazí... Já to takhle sice tak úplně neplánovala, ale je to pravda pravdoucí. Je to totiž přesně tak.
Drobné rozveselení s rybkou. Hehe, líbilo se? Prostě mi připlavala do záběru. :)
Co naznačuji bouří? Nic.... jen ... je to ta bouře z Aliciny vize. Ale teď tedy nehorázně napovídám.
A kromě toho: Edward se drží už z posledních sil. Teď už vážně.

Cathlin

7)  Cathlin (23.09.2011 19:17)

Evelyn, to říkáš zase úplně přesně. Tak jsem to přesně viděla taky - jako sen. Jako takové ty části filmů, co překypují barvami a poetičností... Zase se v něčem shodneme! Krása.
A v těch koncích se nevyžívám! To je spíš náhoda, tady v té části knihy. To bezvědomí je takový přirozený předěl mezi jednou a druhou kapitolou, zkrátka to tak už podruhé (nebo potřetí?) vyšlo, těžko bych s tím mohla něco dělat, protože co bylo dál už patří zase k dalšímu ději... ;)

AMO

6)  AMO (23.09.2011 16:26)

Zamkla jsem se v ložnici.
Začíná to nadějně. Oni vědí,že Venirové jsou poraženi a sídlo je zničeno. Dokonce,že se nikomu z rodiny nic nestalo. To je poslední pozitivní věc... Jinak jsem opět zkroušená nad Edwardovou bolestí, nad jeho černými myšlenkami a nad jeho strachem.:p :p :p
Ani první melodie mi moc nepřidává. Má být na nejkrásnějším místě s tou nejlepší ženou, ale zmítají se v něm úplně jiné vzpomínky a ty teď moc bolí. Bella už vysvětlila svůj pocit nebo nápad. Přesto tomu nevěří. Nebo se opravdu tolik bojí...
A potom druhá skladba... drobné rozveselení s rybkou. Taková maličkost a jak moc potěší, pohladí.
Její rty se mírně pohnuly, jako by chtěla něco říct… chtěla mu oznámit, že zase vidí duhu, že zase cítí lásku a dotyky. Po chvíli krásy. Došlo na nejhorší, upadla do bezvědomí nebo do tranzu? Neumím si představit, co naznačuješ přicházející bouří a raději se začnu bát... jak byla ta poslení věta???
Svět jako by se stáhnul do neprostupné tísnivé temnoty.
A jak jsem skončila já? Se slzičkou v oku...:'-( :'-( :'-(

Evelyn

5)  Evelyn (23.09.2011 16:16)

Cath, ty se v těch koncích vážně vyžíváš, viď? Tahle kapitola byla taková snová. Ještě ve spojení s hudbou... Asi neumím popsat, jak na mě působila, ale měla jsem pocit, že ostrov vidím před sebou mírně rozechvělý a zahalený do mlhy. Belliny bílé šaty a Edwardovy prsty hladící tu látku - tahle scéna pro mě měla neskutečnou sílu.
Krásné. Duha jako obraz Bellina nitra a síly
Moc se těším na pokračování

Cathlin

4)  Cathlin (23.09.2011 15:48)

AMO: Hehe, no já to myslím ještě vydržím, když mi slíbíš, že se vrátíš! Mám dojem, že ty to máš možná horší!!!

AMO

3)  AMO (23.09.2011 15:44)

Kočko, já se zblázním... a ty taky
Začala jsem číst a při spuštění melodie došla baterie v noťasu
Našla jsem zdroj a přišel mladej pro auto...
Tak potřetí a přijela holka z intru... uáááá

Cathlin

2)  Cathlin (23.09.2011 13:57)

Marvi, :D :D :D :D Já tam toho žraloka napsala? Nechápu! Je vidět, že už melu z posledního... Když jsem to psala, říkala jsem si: hlavně tam nenapsat žraloka, nepatří mezi savce... Christ! Asi nějaký pomatení smyslů a máme ho tam. Jestli mi to takhle půjde i ve škole, nedokončím ani další semestr. :D :D :D
Díky za upozornění, jdu to opravit.
A zničit tě nechci! Vůbec ne! A neříkej, že to teď není alespoň o trochu jasnější. I když ten konec... ten bude nejasný až do samého konce. Takové to holt už je. A jestli se ti zdá třetí část napínavější než druhá, i když v ní není téměř žádný děj, tak to jsem neskutečně šťastná.

Marvi

1)  Marvi (23.09.2011 13:19)

Zase ten konec!!!! Ty mě chceš zničit... Je to horší než druhá část, ve které se dalo aspoň trochu tušit jak dopadne, ale tady, vůbec nevím... Pořád je tu přítomný strach z toho jak to může dopadnout.
Bellin štít se možná snaží zepřít, ale stojí ji to moc sil... A ta bouře, no třeba se i něco podobného odehrává i uvnitř Belly, kdo ví...
Na tuto kapitolku jsem se těšila, že se konečně dozvím něco nového, ale jaksi mi to moc nepomohlo...
Krásně si popsala to moře - nádhera. (Jen žralok není savec, ale ty jeho obavy chápu, proč by se k nim nepřiblížil :D :D)
Radši už víc nebudu tlachat a budu se těšit na další kapitolku

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Edward & Bella