Sekce

Galerie

/gallery/Venome.jpg

Nomádi, Jasper a boj o nový svět.

44. KAPITOLA (Jasper)

 

postavy (pro lepší orientaci):

André – nomád, schopnost splynout s okolím a vytvořit naprosté ticho
Brett – Stín, schopnost zvýšení své síly bojovou zuřivostí
Caius – klan Volturi, bývalý vůdce
Chester – nomád, Jasperův spolubojovník, okouzlený Sue
Chris – venir, vůdce - velitel Stínů

Darren – nomád, velitel nomádů
Demetri – klan Volturi, schopnost vyhledat cizí pozici na dálku
Felix – klan Volturi, velká síla
Gabon – Stín, schopnost oslepit protivníky světelným výbojem
Jane – klan Volturi, schopnost pohledem vyvolat bolest
Josh – nomád, schopnost snížit schopnosti upíra na lidskou úroveň
Lynn – nomádka, partnerka Pat
Marlon – Stín, schopnost omráčení bleskem
Mirabel – nomádka, schopnost zablokovat cizí speciální schopnost
Pat (Patty) – nomádka, zachráněna na Stormdale
Patrick – nomád, velitel Jasperovy skupiny
Thorn – venir, vůdce - bojový velitel
Tisha – nomádka, schopnost zablokovat paměť
Zag – venir, vůdce - velitel stopařů

 

 

Ve vzduchu viselo napětí. Čekali jsme už jen na jejich návrat, který se měl uskutečnit nejpozději následující den. Nad táborem se vznášel neviditelný příkrov tiché připravenosti. Po dlouhém protahovaném čekání měla přijít naše příležitost. Den, kdy jsme měli tu havěť rozdupat. Nebylo pro ně na tomhle světě místo – změnili ho způsobem, který nebyl přijatelný, jak ve světě upírů, tak ve světě lidí.

Rozhodli jsme se nejít nejjednodušší cestou. Připadalo by v úvahu Palác prostě spálit, ale takovou možnost jsme jednoznačně odmítli. Chtěli jsme mít jistotu, že bude po nich. Oheň byl sice šance, ale nabízel příliš velkou možnost některým z nich z něj vyváznout. Kromě toho – dal se lehce použít proti nám, pokud by se situace obrátila. Takový plán by byl příliš nejistý, útok by mohl skončit dříve, než by začal.

Proto jsme se rozhodli pro boj.

Věděli jsme všechno, co jsme potřebovali vědět. Měli jsme detailní nákres Paláce a všichni jsme ho dokonale znali. Darren byl v přípravách opravdu důkladný, zkušený velitel. Nedal nikomu z nás příležitost, abychom tápali v připraveném plánu. Kromě toho denně probíhal výcvik, bojový trénink a zkoušky. Většina nomádů to potřebovala a Darren si to velmi dobře uvědomoval. Věděli jsme, že se hodláme postavit armádě zkušených zabijáků. Povrchních zrůd, které se neštítí ničeho a cizí bolest jim dělá potěšení. Libovali se v zabíjení, v násilí a snažili se překonat jeden druhého. A proto se z nás Darren snažil vytřískat maximum.

Bezvládí v Paláci se povážlivě upravovalo. Jejich boj o moc se pomalu stabilizoval a našli se noví vůdci. Nebylo možné dále čekat. To byl hlavní důvod sporu mezi Darrenem a Felixem. Všichni jsme věděli, že tohle je poslední den čekání. Bylo třeba dát těm červům možnost, aby zalezli zpátky do díry, ale potom už nebylo možné riskovat další odklad.

Věděli jsme o nich všechno. Znali jsme jejich organizaci, jejich plán pro případ útoku. Znali jsme ty nejsilnější z nich – nejzákeřnější a nejvíc nebezpečné. Znali jsme jejich zbraně. Kromě ohromné síly, bojových zkušeností a síly jedu venirů tu byly další věci. Elitní bojovníci. Marlon a jeho schopnosti omračujícího úderu silou podobající se bleskovému výboji. Stačil jeden takový zásah a upír byl i bez šlehajících plamenů spálen na uhel. Jistá smrt.

Brett a jeho zuřivost – schopnost, která ho dokázala posunout na další úroveň. Ve chvílích, kdy propadl bojovému šílenství, byl dvakrát rychlejší a dvakrát silnější, než jakýkoliv jiný upír a jeho rány byly smrtelné dokonce i pro upíry. Nebylo lehké ho chytit ani překonat, jeho upíří schopnosti v tu chvíli získaly další stupeň kvality.

A Gabon, který dokázal jediným zářivým zábleskem namířeným do protivníkových očí svého protihráče oslepit, trvale a nezvratně.

Ani jednoho z nich se nám nepodařilo předem zajmout, ačkoli Darren se o to pokoušel. Chránili je jako oko v hlavě, uvědomovali si, že jejich existence je po pádu jejich vůdce ohrožena, a i když neměli dost sil a dostatečnou kázeň k tomu, aby takovému nebezpečí dokázali předejít, měli dost rozumu na to střežit si obranu.

Rozhlédl jsem se kolem sebe. Řady nomádů, více či méně zkušených a silných, odhodlaných se proti tomu postavit. Bylo jisté, že se z boje nevrátíme všichni. Ale všichni jsme chtěli bojovat za pořádek, který náš svět nutně potřeboval. Kdo z nich se asi nevrátí? Dobře jsem si pamatoval myšlenky vojáka před bitvou. Je to vždycky stejné. Každý doufá, že to nebude právě on.

I mezi námi byli výjimeční. Ti, na kterých toho hodně záleželo. Věděli, že na ně spoléháme – na to, že dokáží v pravou chvíli uplatnit své schopnosti. Uvědomovali jsme si, že třeba jediný z nich by mohl dokázat zvrátit celou bitvu. Andrého chvíle přijde na samém začátku. Jeho schopnost je stejně užitečná jako schopnost Tishy, která nás celou tu dobu činí neviditelnými, ukrývajícími se před odhalením Stínů.

Byla tu i Jane a její schopnost vyvolávat bolest. Josh, který dovedl zbavit upíra jeho nadlidských schopností a ponížit ho na úroveň člověka. Díky Demetrimu se jen těžko podaří někomu, o koho budeme v první řadě stát, utéct. A Mirabel… neuvěřitelná, krásná a heroická Mirabel, která potřebovala jen chvilku soustředění k tomu, aby pronikla do mysli kohokoliv, našla jeho unikátní schopnost a zablokovala ji. Dokázala odzbrojit ty nejnebezpečnější protivníky, pokud se před ní dostatečně dobře nekryli. Nepochyboval jsem ale, že většina z těch, kteří se ukrývali v Paláci, nemá tušení, proti čemu budou zanedlouho stát. Dost možná většina z nich neví ani o mé schopnosti.

Kromě toho jsme měli protijed. Carlisle dokázal za tu dobu vyrobit množství, které jsme potřebovali. Každý z nás měl u sebe alespoň jednu dávku a věděli jsme, že bude-li to třeba, postaráme se jeden u druhého. Preventivně se protijed použít nedal a nepodařilo se nám ho aplikovat do těla více než dvou venirů, které jsme zajali. Většina z nich zůstala stejně nebezpečná, jako vždycky byli.

„Bude to řež, žádná sranda,“ ozvalo se za mnou vážným hlasem.

Chester - pochopil jsem, aniž bych se otočil.

„Ale neber si to tak, máme přece toho tvýho děsně šikovnýho kámoše… a jeho… ehm… předpověď,“ dodal hlasem o dost méně vážným.

Konečně jsem se na něho otočil. „Mám takový dojem, že vy dva byste si rozuměli.“

„Pfff,“ odfrkl si. „Ten mě nezajímá, ale čeho se nemůžu dočkat, je ta ženská. Zatraceně, to je něco,“ zazubil se.

Zakroutil jsem hlavou a sledoval ho, jak na mě mrknul a odešel. Byl si naprosto jistý, že mu nic nehrozí, sálala z něj pohoda. Kromě toho - sebeméně neřešil, že Sue dříve byla Venomovou společnicí - mírně řečeno.

Když mi zmizel z dohledu, pohledem jsem znovu přejížděl po tvářích kolem sebe a hledal ostatní ze své skupiny, abych si je lépe zapamatoval. Velet nám měl Patrick. Podařilo se mi vysvětlit Darrenovi, že nikdo z nás, kdo jsme měli speciální schopnosti, nemohl být zároveň velitel. Nebylo by možné zvládat obojí. Odmítl jsem takovou zodpovědnost přijmout, když mi ji nabízel, a když se mnou Darren konečně souhlasil, byla to Jane, kdo to nedokázal pochopit. Byla zvyklá zaujímat výsadní postavení a očekávala to i tady. Pozoroval jsem potom Darrenovu neústupnost, se kterou jí vnutil svou vůli. Naštěstí měla stejný zájem na výsledku jako i my ostatní. A věděla, že jedině pokud se podaří zlikvidovat Stíny, má naději na to uchopit moc znovu do svých rukou. Nepochyboval jsem o tom, že se nakonec uklidní.

„Vracejí se,“ ozvalo se nad táborem a já se otočil tím směrem. Jeden ze stopařů dorazil do tábora a přinesl nové zprávy. „Vracejí se z jihovýchodu.“

Hned nato celý tábor ztichl. Nepochybně práce Andrého. Bezpečnostní opatření vždy, když jsme zaznamenali pohyb Stínů.

Těžko jsem přivykal na ticho, které dokázal vyrobit. Pochopil jsem, jak vypadá hluchota – věc, kterou si někdo s dokonalým sluchem jen těžko dokáže představit.

A každá chvíle ticha mě donutila poslouchat svůj vlastní vnitřní hlas.

A tím byla Alice.

Nepřestával jsem na ni myslet ani když jsem se soustředil na všechno, co bylo nyní důležité. Stála vždy na pozadí obrazů, které se měnily okolo mě.

A přesto jsem byl rád, že je stranou toho všeho. Nepochyboval jsem, že toho vidí hodně, ale byly to jen vize, v bezpečí na Stormdale. Nedovedl jsem si představit, že by se vydala, pod velením kohokoli z nás, do Paláce. Nedovedl bych myslet na nic jiného, pravděpodobně bych nedokázal splnit svůj úkol ve chvíli, kdy by se dostala do ohrožení. Porušil bych rozkazy, abych ji ochránil.

Miloval jsem ji tak, jako ona milovala mě. I přes tu dálku jsem cítil její lásku. Věděl jsem, že je stále se mnou, napojená na moji budoucnost a budoucnost nás všech. Těžko po ní někdy budu chtít víc než nyní. A těžko bych si dovedl představit někoho jiného, kdo by mi to byl ochoten dát. I když to by nebyla Alice, aby si nenašla svou vlastní cestu, jak z toho aspoň trochu ven. Musel jsem se začít usmívat, když jsem si vzpomněl na její bezhlavou návštěvu. A proto jsem ji tak zbožňoval. Nebyl nikdo, kdo by jí byl alespoň vzdáleně podobný.

V hlavě mi vyskočil okamžitý nápad. Sehnul jsem se, abych ze země sebral kus světlého měkkého kamene a dal si ho do kapsy. Věděl jsem, co s ním udělám, až bude příležitost. A doufal jsem, že Alice uvidí co chci udělat.

 

- - -

 

„Jsou zpět a lížou si rány. To, že se jim lidé tak postaví na odpor, nečekali a rozhodně se do Paláce nevrátili všichni. Dovedu si představit, jak Chris, Zag a Thorn zuří. A věřte mi, že je to představa docela příjemná,“ zasmál se Darren, když k nám mluvil. „Nejspíš nebudeme mít lepší příležitost k útoku. Jsou  oslabení, jejich velení utrpělo těžkou ránu. A jsou vyhladovělí, jelikož je pro ně čím dál těžší dostat se ke svým obětem. Lidské pasti, zdá se, fungují lépe, než bychom čekali.“

Za Darrenovými zády stáli všichni vybraní velitelé. Felix, Caius, Patrick, a ti ostatní. Darren se zhluboka nadechl.

„Takže všichni víte, co máte dělat. Počátek útoku je jasně daný a potom spoléhám na vaši schopnost improvizovat. Spoléhám na každého z vás. I jeden jediný statečný čin může znamenat vítězství. A výsledek může být jenom jeden: ti švábi už ze svého sídla nevylezou. Proto jsme tu. Ano, všichni byli kdysi lidé, ale teď už v nich nezbývá ani trocha lidskosti. Ti, kteří si uchovali zbytky svědomí, utekli hned, dokud mohli.“ Jeho pohled zamířil k těm z nás, kteří dříve patřili mezi Stíny, z donucení a násilně, a kteří využili příležitosti ke svobodě. A dokonce se přidali k nám.

„Je čas,“ řekl potom s pohledem upřeným na zástup nomádů. „Bitva začíná. André…“ poprosil Andrého o službu pouhým pohledem a kolem nás se opět rozhostilo naprosté ticho. Způsob, jak se nepozorovaně přiblížit k Paláci.

Když jsme opouštěli tábor, zůstala po nás jen sešlapaná tráva a nevýrazný nápis na jednom z kamenů na kraji tábora: Díky, Alice…

 

- - -

 

Přiblížení k Paláci neproběhlo hladce. Cestou jsme museli zneškodnit několik desítek Stínů, kteří se nám připletli do cesty. Proti takové přesile neměli nejmenší šanci. Střet byl rychlý a jasný.

A potom jsme konečně stanuli proti bráně Paláce.

Hlídka nás okamžitě zpozorovala a nechápavě na nás hleděla. Nemohli uvěřit vlastním očím. Zástup nepřátel, který se zcela bezhlučně zjevil před jejich očima. Než se vzpamatovali, bylo po nich. Další skupina nepochybně stejným způsobem zlikvidovala hlídku u zadního vchodu. Byli jsme přímo vedle Paláce a uvnitř o nás stále neměli ani tušení.

Zadíval jsem se na Patricka a čekal na jeho pokyny. Náš úkol byl jasný: proniknout do Paláce a zlikvidovat co nejvíce Stínů dřív, než pochopí, co se děje. Pomoci nám mělo právě ticho, ve kterém jsme se mohli ukrýt. Ale jelikož svůj pach jsme schovat nedokázali, bylo jasné, že je jen otázka času, kdy nás odhalí a zachovají se podle svého plánu – stáhnou se do kostela, který je prostorný, je nejlépe chráněn a je postaven z nejodolnějšího materiálu. Žádné zdi v Paláci nejsou tak pevné jako zdi tamního znesvěcovaného kostela.

Každá skupina měla svůj vlastní úkol. Skupina kolem Mirabel jí měla umožnit zlikvidovat sílu nepřátelské elity. Stejné to bylo s Jane, Andrém, Tishou, Joshem, Demetrim a se mnou. A byly zde další skupiny, bojové či obranné… každá byla specifická.

Cítil jsem napětí snad v každém svém svalu a všude okolo mě. A byl jsem si naprosto vědom toho, že jsme ve správný čas na správném místě. Atmosféra, vznášející se nad námi, praskala ve švech, jako by vzduch kolem nás jiskřil elektrickými výboji. Nemohl jsem to ale na sebe nechat působit, musel jsem se soustředit na svůj úkol – implantovat do rozzuřených vlků krotký klid. Zavřel jsem oči a soustředil jsem se na pocit, který jsem jim měl dokázat vnutit. A ucítil jsem sílu uvnitř mě, tryskající zdánlivě odnikud, která mě v jedné jediné vteřině ujistila, že to dokážu. I uprostřed děsu, všudypřítomné krutosti, bolesti a strachu to dokážu. Tentokrát ano. Vytvořit klid a mír a vnuknout ho do mysli zachvácené bojovým běsem, nenávistí a násilím.

Konečně byl vydán pokyn a vzápětí byla nestřežená brána otevřena.

 

- - -

 

Stínové prchali přes svíjející se kusy těl těch, které jsme dokázali zabít dřív, než pochopili. Zpráva o našem vpádu se po chodbách a prostranstvích Paláce rozšířila jako povodeň. Všichni byli na nohou, zběsilí a šílení. Někteří z nich se nám pokoušeli stavět do cesty, někteří hledali nejbližší cestu ke kostelu. Marně – na všech cestách vedoucích do bezpečí nacházeli jen neprůchodné řady nepřátel.

Zuřivost některých z nich neznala mezí. Sledoval jsem boj kolem sebe a vybíral si ty nejnebezpečnější, rozhodnuté stůj co stůj zabíjet, a dělal jsem z nich poddajené loutky. Neměl jsem čas starat se o vlastní obranu, soustředění zabralo veškerou mou pozornost. Moje skupina mě ale bránila, vnímal jsem jejich nasazení. Chester se držel nejblíže u mě a nenechal nikoho, aby se ke mně přiblížil. Slyšel jsem Patrickovy rozkazy.

Viděl jsem boj okolo sebe. Netrval dlouho, ale jeho stopy už byly hmatatelné. Viděl jsem rány Stínů i rány nomádů. Obojího bylo dost. A snažil jsem se ze všech sil zabránit tomu, aby padl kdokoliv další z nás. Stěny Paláce se přitom povážlivě tříštily ohromnou silou úderů a pádů, které musely snášet. Prostory se proměnily ve spoušť plnou trosek.

Aniž bychom se o to snažili, střed boje se přesunul na největší nádvoří Paláce.

Ale jednu věc jsem zaznamenal a to vědomí mi bralo klid.

Mezi všemi Stíny chybělo vedení. Chyběla elita. Bojovali jsme jen s řadovými vojáky a nižšími stupni dílčích vůdců, kteří rozkazovali. A i když jsem ale neměl možnost nad tím přemýšlet, od toho tu byli jiní, nepochyboval jsem, že ti nejsilnější z nich pro sebe získávají čas. To nebylo dobré. Darren to předpokládal a já doufal, že skupině pověřené právě tímto úkolem se podaří ty krysy najít – s Demetriho pomocí.

Mezitím Stínové, zbavení své bojovnosti díky mně, případně zbavené své upíří síly díky Joshovi, padali jako loutky. Ti ostatní sváděli rovný boj s vojáky z našich řad.

Zničehonic se nad našimi hlavami objevil ostrý záblesk, bolestně pronikající do našich očí. A ozval se křik z místa, kam paprsek dopadl. Rychle jsem se podíval tím směrem – několik nomádů z Felixovy skupiny se drželo za oči, po kterých zůstaly jen černé díry… Netrvalo ani minutu a všichni z nich byli roztrháni na kusy. Chvíli mi trvalo, než jsem se vzpamatoval.

Rychle jsem se podíval na místo, odkud záblesk vyšlehl. Nad schody vedoucími na prostranství, se objevila skupina venirů. S některými z nich jsme už měli tu čest… A mezi nimi Gabon, démon s temně rudými vlasy, ovládající sílu světla.

Felix nečekal ani okamžik a s ostatními se je pokusil napadnout. Čiré šílenství, i přes jeho neobyčejnou sílu. Pokusil jsem se zaměřit přímo na Gabona a vzít mu touhu bojovat, ale byl jsem příliš daleko. Zatraceně! Můj výhled hned nato zakryla skupina Stínů, která se pokoušela prorazit naše zátarasy. Otevřený boj byl mnohem lepší, než kdybychom jim dovolili ukrýt se v kostele. Všechny naše síly jsem vynakládali do toho odříznout jim cestu a samozřejmě zničit je dříve, než by oni mohli zničit nás. Zkrotil jsem Stíny opírající se do našich řad až nakonec poddajně padli do našich rukou. Předpokládal jsem, že podobnou práci odvádí i Josh a Mirabel, v jiné části bojiště.

Když jsem znovu zvedl zrak k místu, kde stál Gabon, na okamžik jsem strnul. To nevypadalo dobře. Felix a jeho skupina – všichni leželi na zemi, nepochybně omráčeni kousnutím venirů. Ani jeden z nich se neubránil a kolem venirů a Gabona se začal rozprostírat alarmující pás nikoho. Báli jsme se k nim přiblížit. Gabonova skupina se dala do pohybu, směrem k živé hradbě, kterou se pokoušeli prolomit. Bojovníky zasažené jedem venirů nechali za sebou, připraveni jejich těla spálit, až to bude možné. Napětím jsem nedýchal. Kdyby je roztrhali, nebylo by snadné jim pomoci… Viděl jsem další naši skupinu, která za jejich zády jen čekala na příležitost podat jim protijed.

Vzduchem se mihl další oslnivý záblesk, tentokrát mířený přímo do živé hradby.

Mirabel! Kde je Mirabel, může s tím něco udělat? Pokoušel jsem se ji očima najít, když mě k sobě strhl Chester.

„Kámo, máš tu práci…“

Stínové se pokusili využít prolomení naší jistoty a vší silou se opřeli do našich řad. Ovlivňoval jsem jednoho po druhém, zatímco Chester a ostatní se rvali o to dát mi šanci, aby je mohli roztrhat. Věděl jsem ale, že to nestačí. Věděl jsem o nomádech, kteří umírají na druhém konci nádvoří.

Ozval se hukot, ryk, pokřik. A dupot velké spousty těžkých bot, mířících směrem ke kostelu. Zatnul jsem zuby. Hradba byla prolomena.

A zároveň se ozval temný drsný výkřik některého ze Stínů: „Gabone!“

Sotva jsem dokázal pochopit, co se děje. Nebyl na to čas. Jedno ale bylo jisté – Stínové si probili cestu. Nebyl čas se zdržovat, bylo třeba zamířit ke kostelu. První část bitvy ztroskotala.

Co se sakra stalo s Mirabel?

 

- - -

 

S potěšením jsem sledoval, jak se Gabon svíjí v mukách Janina pohledu. To bylo přesně ono. Jane ho přišpendlila k zemi a viděl jsem, jak ho další z nás trhají na kusy. Skončil v pekle, přesně tak, jak to mělo být. Z černého nebe zmizel další temný mrak.

Otočil jsem se, když jsem za sebou uslyšel padající kameny provalené stěny. Mirabel! Svíraly ji odporné ruce několika statných Stínů. Nedokázala se jim ubránit.

„Tak, co teď, kuřátka?“ zahřměl jeden z nich. „Máme tuhle vaši krásku… Podle toho, jak jste si ji hájili, odhadujem, že bude asi móóóc důležitá…“

Naše řady ztuhly do okamžiku, kdy se ozval Josh: „Na ně!“

Každý z nás věděl, co jeho rozkaz znamená.

Ti, kteří byli nejblíže, rozmázli ty tři statné chlapy, oslabené Joshovým působením, jako komáry. O pár okamžiků později ležela jejich těla na zemi a o ostatní Stínové couvli. Zbytečně. Nebylo kam utéct. A Mirabel byla volná.

Ale dveře kostela byly zavřené a za ně se stačil ukrýt téměř celý zbytek armády Stínů. Válečná vřava potichu utichala. Stíny, kteří ještě zůstali venku, jsme pochytali a zneškodnili. Uslyšel jsem jen šelest, když jsme se potom pokoušeli přesouvat těla těch, jež utrpěli kousnutí venirů a podávat jim protijed. Jiní se zároveň snažili zabránit svíjejícím se částem těl nepřátel nalézt další své části, které by jim mohly umožnit znovu povstat. Odporný pohled. Příliš mnoho tlustých červů, roztrhaných na kusy. Ale na oheň ještě nebyl čas. Ten, kdo zapálí oheň, bude vítězem bitvy.

Demetri se činil. Díky němu jsme věděli, že uvnitř jsou, kromě mnoha Stínů, kteří zatím přežili, i všichni ti, kterým jsme se měli postavit především. Chris, Zag, Thorn, Marlon a Brett. A zbývající venirové.

„Všichni ti skřeti, který jim vládnou, jsou tam. Před několika minutami opustili tu nepřístupnou podzemní noru, zbabělci…“ ucedil Demetri.

Věděli jsme, že až se probijeme dovnitř, budeme to my, kdo bude umírat. Věděli jsme, že využijí veškeré své momentální převahy a nenechají nás vtrhnout na jejich území zadarmo. Obával jsem se, jaký má Chris plán.

Nyní bylo na Darrenovi, aby rozhodnul. Sledoval jsem jeho rozhovor s Demetrim, zatímco Jane a Caius se skláněli nad Felixem, který se právě probíral z bezvědomí po vyrušení účinku jedu venirů.

„Probijeme se dovnitř a uděláme všechno proto, aby jejich výhoda trvala co nejkratší dobu. Je téměř jisté, že už o nás leccos ví. Budou chtít zničit naše nejsilnější zbraně a nepochybně k tomu využijí všech svých výhod. Mirabel,“ otočil se k ní, „jakmile to bude možné, bez odkladu vyhledej Marlona a zneškodni jeho schopnost dřív, než ji bude schopen použít - případně co nejrychleji. Hrozit nám bude také síla venirů – bojové skupiny…“ přehlédl zbývající z nás, „budou mít prvořadý úkol vypořádat se s nimi. Nepochybně je budou chránit, nebude to lehké. A další ze skupin,“ vyjmenoval některé další z nás, „se budou soustředit na obranu. Braňte Mirabel, Jane, Joshe, Jaspera…“

Každý z nás soustředěně poslouchal a snažili jsme se představit, co nás asi čeká. Nebylo možné rozhodnout, jaké máme šance. Za zavřenými dveřmi mohlo čekat cokoliv.

„Je fajn vědět, že jsme v suchu, co?“ dloubl do mě Chester a zachechtal se. „Ještě, že tu tvojí holku máme…“

Pokýval jsem hlavou a na okamžik se zamyslel nad tím, jestli si uvědomuje, jak velkou pravdu má. Alice…

Kromě toho – Chester byl pravděpodobně jediný z nomádů, který se dokázal v tuhle chvíli bavit.

„Rozlomte bránu,“ rozkázal konečně Darren, když se přesvědčil, že všichni, kterým bylo možné pomoci, jsou opět schopni boje.

Nebylo to snadné. Ani nejsilnější z nás nedokázali bránu otevřít. Ale spojeným úsilím obrovské síly, kterou jsme se do vrat opírali, brána nakonec povolila, navzdory snaze Stínů udržet si své bezpečí co nejdéle.

Jakmile se otevřela, bez varování a okamžitě do našich řad s hromovým zablesknutím udeřila síla blesku. Na místě, kam úder dopadl, zůstala jen spálená zem a všechno, co bylo hořlavé, zachvátily plameny. Někteří z nomádů hořeli a někteří se jim snažili pomoci.

Na šok ale nebyl čas.

„Kupředu!“ zavelel Darren, aby přerušil naši strnulost a na minimum zkrátil dobu, po kterou by mohli svůj útok stejným způsobem opakovat.

Ti, kteří mohli, se nahrnuli do vnitřku kostela, načež se ozvala další hromová rána a z dalšího místa mezi námi vyšlehly plameny.

„Mirabel!“ zařval Darren a viděl jsem Mirabel, jak se pokouší dostat do Marlonovy mysli. Soustředění bylo vidět z každého jejího rysu.

Vyskočil jsem na malou římsu naproti bráně, která se táhla podél zdi a zatím vypadala, že ještě drží pohromadě, abych se dostal výš, než ostatní. Potřeboval jsem ho vidět. Chtěl jsem ho dostat dřív, než nás zničí. Nebylo možné zatím dostat se do dveří, ale jejich průhledem jsem ho našel. Jeho nazelenalou odpornou kůži, zarostlou a špinavou…Zasoustředil jsem se na něj. Zachytil jsem jeho bojovnost a jeho potěšení z převahy, kterou nad námi měl.

Ani omylem, ty švábe… syknul jsem a věnoval všechnu svou sílu na to, abych mu vnutil mír, netečnost a klid.

„Jed! Venomův…“ koutkem své mysli jsem vnímal volání z kostela. Křik a bolestivý nářek. Nemohl jsem se tím směrem podívat, ale bylo mi jasné, co se děje. Nejsilnější jed. Neváhali použít svou další skrytou zbraň. Jak velké mohly jejich zásoby být?  Slyšel jsem křik svých přátel a snažil se ho nevnímat. Nesměl jsem si to dovolit.

Dělal jsem, co jsem mohl. Marlonovy rysy se konečně uvolnily, ale ne na dlouho. Jeden z venirů s ním zatřásl.

„Co čumíš! Víš, co máš dělat!“

Marlon se opět zasoustředil, a než se mi podařilo potlačit další vlnu jeho bojovnosti, spojil své ruce, aby v nich koncentroval energii potřebnou k další smrtelné ráně. Potom se ale nechápavě zadíval do svých dlaní, a když se mu nepodařil ani další pokus, vztekle se rozmáchl a kamenný sloupek stojící před ním se rozlétl na kusy.

Mirabel. Konečně. Vzala mu jeho sílu.

Spustil jsem z něj oči a oddychnul si, a když Patrick pochopil, že tento můj úkol byl splněn, rozhodl: „Jdeme!“

Chvíli mi trvalo, než jsem se vzpamatoval z toho hrozného pohledu. Před branou se v bolestech svíjeli mí přátelé, zasažení nejsilnějším jedem upírů. Naproti těm, kteří se ho pokoušeli proti nám použít stála Jane se svou skupinou, obratně uhýbala všem pokusům o to ji chytit a jednoho po druhém zasahovala svou silou bolestivého mučení. Díky ní a bojovníkům, kteří ji obklopovali, se zbytek jedu pomalu dostával do našich rukou. Jednoho po druhém, svíjejícího se v bolestech, je likvidovali. Dobrá práce…

Jednou z mála cest, která ještě byla volná, jsme se dostali do středu kostela. Barevné světlo pronikající okny ozařovalo tu vřavu, nad bojovým rykem se vznášely odlesky barev duhy a ze stěn poklidně shlížely malby svatých. Nad hlavami se nám klenula vysoká klenba, dotýkající se nebes. Nebesa nad peklem. Chladné kameny kostela se třásly v základech.

Nad vším tím hlukem se náhle ozvalo jediné ohlušující zavrčení, pod jehož náporem se otřásla okna. Všichni jsme ztuhnuli a podívali se tím směrem.

Zbývající velitelé Stínů. Konečně ty vši vylezly na světlo... Okamžik jsem spočinul pohledem na každém z nich. Chris, Thorn a Zag. A několik dalších venirů, obklopených řadami věrných Stínů. Jejich bílé kamenné nemilosrdné obličeje vyzařovaly nesmlouvavou krutost a rozhodnost. Jakoby se kolem nich vznášela aura temnoty.

A před nimi: Brett.

Zdál se o polovinu vyšší, než všichni ostatní. Oči mu rudě žhnuly jako by v nich svítila roztavená láva a nikdy jsem neviděl zuřivější výraz. Rozmáchl se a tím jediným pohybem hladce sundal nejméně sedm z nás. Většina z nich prolétla vzduchem a narazila na nejbližší stěnu, která se povážlivě zachvěla. A znova. A znova… jeho ruce připomínaly kosu.

Zatnul jsem čelisti a donutil se nevidět to zlo. Nesměl jsem se nechat oslabit útočnou krutostí, která z něj šlehala do očí. Sebral jsem veškerou svou sílu, abych se pokusil prolomit jeho zuřivost. Nesnažil jsem se ani orientovat ve zmatku a zkáze, kterou kolem sebe vytvořil - jediné, na čem záleželo, byl on. Jeho tvář stažená zuřivostí a běsem. Neviděl jsem v něm člověka, kterým kdysi byl. Z téhle podoby v něm nic nezbylo. Byl zvíře, smyslů zbavené děsivé zvíře. Všechno soustředění, kterého jsem byl schopen, jsem koncentroval v tomto jediném okamžiku. Obestíral mě absolutní klid a mír a jakmile jsem ho měl plné ruce, vrazil jsem ho jeho směrem.

Nic se nestalo. Někdo do mě vrazil a já se zapotácel, ale ani tak jsem z něj nespouštěl oči.

Zkusil jsem to znovu.

„Jaspere!“ ozval se Chester, jeho hlas byl podivně stažený, takhle jsem ho slyšel vůbec poprvé.

Přerušil jsem své soustředění, abych se na něj mohl podívat. Stál naproti jednomu z venirů, ostatní z mé skupiny byli odhozeni stranou a sám Patrick z posledních sil bránil svoji pozici.

„Jasper…“ prohlásil venir, stojící naproti mně. „Konečně. Máš to spočítaný, hošánku.“

Uvědomil jsem si naproti komu stojím. Chris. Velitel Stínů.

Další z venirů, kteří najednou byli kolem nás, se vrhl na Patrickovo hrdlo a jedním zkušeným pohybem ho prokousl. Patrick padl jako podťatý. Hned nato se dvě silné ruce obtočily kolem Chesterova hrdla a jeho hlava odlétla stranou.

Pokusil jsem se potlačit paniku. Chester!

Udělal jsem krok zpátky v podvědomém pokusu dostat se do bezpečí.

„Nebylo to zase tak těžké se k tobě dostat, když jsme konečně zjistili, kdo jsi, ty odpornej manipulátore.“

Bez váhání jsem mu vrazil do hlavy, abych překazil jeho zjevný plán mě zabít.

„Tak se do toho dáme, i když mi to možná přijde trochu líto…“ pronesl líně.

„To neuděláš.“

„Vsaď se, že udělám.“

Vrazil jsem mu přímo do obličeje další vlnu, která ho měla zkrotit.

„Děláš to dobře, ty prevíte,“ ušklíbl se. „Je mi tě líto, vážně. Ale máš smůlu. Už dávno jsem si odvykl vnímat svoje city. Kašlu na ně stejně jako všechno ostatní. Jediný, na čem záleží, je přežít. Mě nedostaneš, na to nespoléhej. Už dávno žádný prašivý city nemám.“

Za jeho zády jsem zahlédl odvážnou Pat, která si všimla, co se děje a přišla mě bránit. A vedle ní Lynn a několik dalších. Vyměnil jsem si s nimi pohled a pokusil se oslabit jejich rozhodnutí. Nemohli nad nimi vyhrát.

Chris ve stejné chvíli zavrčel, vycenil zuby a další dva venirové, stojící po jeho boku, mě chytli za ruce a odtáhli ke stěně kostela. S hrůzou jsem sledoval Pat a ostatní, jak se jim pokusili postavit. Byla to Lynn, kdo odpoutal pozornost venira na jedné mé straně. Téměř současně někdo osvobodil i mou druhou ruku… ale na místo nich mě pod krkem okamžitě stisknul Chris. Jeho síla byla ohromná. Sotva jsem viděl útržky boje probíhajícího kolem mě. Lynn v rukách venira a Pat, zuřivě vrčící, vrhající se s vyceněnými zuby a téměř beze zbraně po jeho rukách, aby mu znemožnila utrhnout Lynn hlavu, když vtom mi Chris zkroutil ruce za zády a nohou mě přitlačil ke stěně. Boj za moji svobodu za jeho zády se rozplynul v rozmazané šmouhy – přesto jsem ještě uviděl Pat, jak skončila na zemi. Na zemi, kterou čím dál tím více pokrývala těla padlých.

Zachvátila mně hrůza. Zazmítal jsem sebou v pokusu uvolnit se ze sevření. Rozhlížel jsem se kolem sebe a hledal jakoukoli pomoc. Viděl jsem spoustu dílčích bojů a nemohl jsem najít nikoho, kdo by si Chrise všimnul. Kde sakra byl Josh? Nebo Jane… Nebo kdokoliv. Všichni se rvali z plných sil.

„Děláš dobře, jen se dívej. Rozhlížíš se naposledy,“ zasyčel Chris.

„Fajn, tak si posluž, ty bestie,“ procedil jsem mezi zuby a prsty nahmatal za svými zády kámen trčící ze stěny, nepochybně uvolněný při jednom z předchozích střetů.

Chrisovy oči žhnuly krutým potěšením. Jeho ruka se ocitla po mým krkem, vyvrátil mou hlavu na stranu a jeho zuby se zaryly do mého krku. Ucítil jsem ostrou bolest pronikajícího jedu, zavřel jsem oči a tlumeně vykřikl. Uslyšel jsem jeho krátké pousmání a ucítil, že jeho stisk povolil. Považoval věc za vyřízenou.

Mátožně jsem se svezl po stěně o kousek níž, načež jsem pevně stisknul kámen, který mé prsty stále neopustily a trhnul jím vší silou. Stěna za mnou se probořila a snesly se na nás kameny a úlomky barevného skla z okna nad námi. Oba jsme zavrávorali, ale já jsem svůj pohyb nepřerušil. Vší silou jsem praštil tím kamenem Chrise do hlavy, až se jeho odštěpky rozlétly na všechny strany. Moment překvapení ho donutil padnout k zemi a jeho tělo tím nárazem popraskalo. To byla příležitost, ve kterou jsem doufal.

„Možná tě nedonutím cítit, ale jak vidíš, ani tvoje síla na mě nepůsobí… Jsme si kvit,“ pronesl jsem, zatímco jsem vzal jeho hlavu do svých rukou. Jedním trhnutím jsem ji oddělil od těla a připlácl ji obličejem k zemi. Měl jsem sto chutí ji rozdupat, rozmáčknout ji jako shnilé rajče…

Okolní prostor ale jakoby v té chvíli ztichnul.

Když jsem zvedl hlavu, pochopil jsem situaci. Brett byl na lopatkách, kostelem přestalo znít jeho dunivé vrčení. Slabý jako moucha se nacházel v sevření Joshe a Mirabel. Stínové přišli o poslední svou výhodu.

Místností se rozlezl nechutný pach strachu. Báli se. Někteří z nich těkali svými pohledy z mrtvého těla svého vůdce, jehož hlavu jsem tisknul k zemi podrážkou své boty, na zneškodněného Bretta. Boj ustal. Marně hledali jakoukoliv oporu. Zůstali jen řadoví Stínové a jejich dílčí vůdci.

Nastal zmatek. Stínové začali prchat všemi možnými cestami, které připadaly v úvahu. Děrami ve stěnách, všemi východy, rozbitými okny.

Demetri se okamžitě přesunul ke dveřím, s očima upřenýma na zbývající veniry. Zaga, Thorna a několik dalších.

Jane okamžitě pochopila a zaměřila na ně rovněž svůj pohled.

„Bolest,“ ozval se její tichý příkaz, když se Thorn pokusil utéct. A i kdyby utekl, nedošel by daleko, našli bychom ho kdekoli. V bolestivých křečích se svalil na zem. Žalostný pohled na tepaného válečníka, rváče, který nikdy nedával nic zadarmo, zmítajícího se v ukrutných bolestech. Nepochyboval jsem, že Jane do toho vložila všechen svůj um.

Byl to Felix, který se objevil poblíž, aby jeho tělo sevřené v křečích vzal a rozmačkal jako odporný hmyz. O další se postaral stejně tak.

Zůstal Zag. Sám. Nadaný stopař, a přesto krutý a nízký jako ostatní Stínové.

„Nesnaž se utéct,“ ozvalo se za jeho zády Caiovým zlověstným hlasem. Zag se s trhnutím otočil a já ucítil vlnu děsu, která jím projela. Aniž by si to uvědomil, ocitl s v kruhu nepřátel, uprostřed trosek kostela. Pohledem zapátral po stěnách, jakoby hledal, čeho se chytit - nenašel nic než anděly a svaté.

Jeho děs nikdo z nás nechtěl prodlužovat. Neprosil o smilování, na to byl příliš špatný. Bylo jisté, že pokud bychom mu dali jedinou šanci, využil by jakékoliv lsti, jak si zachránit kůži, nezastavil by se před ničím.

Caius ho držel, když mu Felix utrhl hlavu. Následovalo důkladné rozkouskování jeho těla.

Rozhlédl jsem se po okolí. Mezi troskami a hemžícími se kusy těl stáli ti, kteří přežili. Stateční potulní upíři, kteří spojili své sily v boji proti zlu, které chtělo ovládnout svět.

Chestera ani Patricka ani Pat jsem mezi nimi neviděl.

 

- - -

 

Stál jsem u okna a sledoval hemžení kolem Paláce. Ti z řad Stínů, kteří přežili, prchali do všech stran. Mizeli v uličkách prázdného města. Nesourodé zbytky koncentrované síly, která se dosud ukrývala v Paláci. Síly, kterou vytvořil Venome – muž, který z historie upírů už nikdy nezmizí. Jeho nezničitelnost byla jenom zdánlivá a zrovna teď dospěla ke svému konci. Venirové byli zlikvidováni a Stínové, kteří uprchli… vlastně byli jen obyčejní upíři, proměnění proti své vůli. Podlehli síle Stínů a moci Paláce. Nyní měli na výběr. Mohli se vrátit do světa upírů, který tu existoval stovky let předtím. Mohli se rozhodnout.

Nepochyboval jsem, že tím to neskončilo. Boje budou pokračovat – všichni se nevzdají. Dost možná to bude skrytý, studený boj, jistě si budou vědomi naší převahy. Ale pokud se nepodřídí pravidlům upířího světa, dříve či později je někdo z nás dostihne.

Náhle mi došlo, že tahle bitva byla jiná. Jiná než jsem znal. Snažil jsem se pochopit, co znamená ten pocit, který se usídlil v mé hrudi. a zničehonic mi bylo všechno jasné. Poprvé jsem stál na straně dobra. Poprvé jsem nedobýval, nepáchal zlo, nebral si násilím to, co mi nemělo patřit. Poprvé jsem bojoval pouze za to, abychom získali zpět, co nám sebrali.

A pochopil jsem ten obrovský rozdíl.

Promnul jsem si prsty ztuhlé napětím a pomalu jsem se otočil od okna, abych se podíval za sebe.

Válečné ztráty, obraz zkázy, bolesti a smrti, která měla vykoupit vítězství. Zapomněl jsem, jaké to je. Spousta těch, se kterými jsem před útokem denně trávil čas při dlouhých rozhovorech. Všichni ti, kteří se ve své statečnosti snažili vyhýbat debatám o strachu z výsledku bitvy. Všichni, kteří se nebáli, a kteří se neváhali postavit za lepší svět. Ti, jejichž hrdost se nikdy nenechala zlomit. Někteří z nich už se ale nevrátí.

Ležela před námi spousta práce. Pomoci těm, kterým ještě bylo možné pomoci, pouhým pohledem jsem ale viděl, že takových moc není. Venomův jed, jed venirů a další osudové rány nadělaly spoušť, kterou už nebylo možné uklidit. Brettovy zásahy, plameny blesku i oslnivé světlo vypalující nám oči z důlků, to všechno bylo nevratné.

„Pomožte raněným,“ zazněl Darrenův hlas, „Dostaňte je do bezpečí a spojte jejich rány.“

Zmlknul, ale dívali jsme se na něj dál. Bylo jasné, že ještě bude pokračovat.

„Potom vykliďte kostel, ochraňte ho před plameny a zbytek té havěti spalte. Ať celý Palác, kromě svatého místa, skončí v plamenech.“

Věděl jsem, kam budou směřovat mé první kroky. Chester. A potom řady dalších.

 

- - -

 

„To je tedy podívaná,“ zazubil se Chester, který se na mě věšel a sbíral síly, když se veškeré přerušené tkáně jeho těla opět obnovily. Sotva otevřel oči a zakroutil hlavou, která se opět spojila s jeho tělem, byl tu zpátky, jako by tu ani chvíli nechyběl. Chytil se za krkem a promnul si ho.

„Tisíckrát radši bych absolvoval dalších deset veniřích kousnutí než tohle…“ řekl skřípavě. „Díky, chlape, žes mě tam nenechal. Nějak jsem se nemohl sebrat…“

Zasmál jsem se. Tenhle chlap snad nikdy neztrácí humor.

Jakmile se přesvědčil, že to dokáže, otočil hlavu, aby viděl za sebe na oblaka černého dýmu stoupajícího k obloze.

„Řekl bych, že se ty vši pěkně smaží,“ okomentoval to ještě jednou.

„Taky bych řekl. Ti, co jsou na kusy. Zbytek utekl.“

Nadzvedl obočí. „Kolik jich uteklo?“

„Dost.“

„Takže zábava nekončí.“

„Obávám se, že tak úplně ne.“

Pomohl jsem mu vstát. Stáli jsme na konci opuštěného města obklopujícího Palác a zírali jsme na tu scenérii. Plameny šlehající z oken, dým, skrz který nebylo nic vidět. Černota stoupající k obloze, která s sebou odnášela spálené zlo.

Toto místo se mělo očistit. Za několik desítek let už nebude znát ani pach spáleniště, ani pozůstalé stopy Stínů. Venomova síla se měla ztratit v minulosti a pro budoucnost se znovu objevila naděje.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

bb119

1)  bb119 (14.09.2011 12:14)

ta moje zvědavost :p jen jsem sem nakoukla a zahlídla nový Jed, neodolala jsem a nahlídla, no hned na začátku jsem vykulila oči na všechny ty postavy, opravdu si myslíš, že si to všechno zapamatuju? pak jsem mrkla na dýlku - no páni Cath ale tohle teď nedám, fakt ne, mám jen pár minut a ty mi stačit rozhodně nebudou, takže čtení musím nechat na večer že já sem lezla, víš, jak jsem teď zvědavá a nedočkavá tak pa večer, už se moc na ty Tvoje písmenka těším

«   1 2

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek