Sekce

Galerie

/gallery/Venome.jpg

Duha - naděje anebo beznaděj?

40. KAPITOLA (Edward)

 

Nestačil jsem si ani uvědomit, co se vlastně stalo. Držel jsem ji v náruči, těsně u země a nevěřícně zíral na obraz, který jsem tak rychle nedokázal zpracovat. Najednou otevřela oči a ucítil jsem, jak znovu ovládla své tělo. Všechno se to stalo tak rychle, že jsem sotva uvěřil, že se mi to jen nezdálo.

„Bello?“ zeptal se tázavě, když se na mě podívala. Snažil jsem se zorientovat v tom, co je vlastně skutečnost.

Podívala se na mě, překvapeně a stejně nejistě, jako jsem se díval i já na ni. Nade vším ale v ten moment převážila obrovská úleva.

„Ach, Edwarde, to bylo tak krásné…“ vzdychla slabě.

„Bello…“ přimáčkl jsem ji k sobě, když jsem pochopil, že ať se stalo nebo mohlo stát cokoliv, je tu znovu zpátky se mnou.

„To byla ta nejzvláštnější chvíle…“ řekla změněným hlasem. „Jako bych na chvilku někam přeskočila, chvilku bylo všechno jinak, všechno správně… A všude byla duha, všude kolem mě…“ kroutila hlavou, oči rozšířené.

Nerozuměl jsem tomu, co se stalo.

„Téměř jsi ztratila vědomí… Jak je ti? Cítíš se dobře?“ Nedokázal jsem si připustit, že by naše situace mohla, z jakéhokoliv důvodu, být ještě horší. Proč téměř omdlela?!

Přikývla. „Nevím, co se stalo. Zničehonic jsem neměla sílu se ani nadechnout. Ale trvalo to jen pár vteřin, je to tak?“ ujišťovala se o svém dojmu.

Přikývl jsem. „Co to bylo za sílu, která se v tobě probudila?“ zeptal jsem se, i když jsem věděl, že ani jeden z nás nezná odpověď.

„Nevím… nemám tušení…“ objala mě, tiše a strnule, jakoby se proměnila v kámen. „Ale ten krátký okamžik… kéž by se mohl vrátit… prosím…“

Objal jsem ji a zabořil bradu do jejích vlasů. Bylo to poprvé, co jsem ji cítil. Poprvé, kdy na okamžik byla zase úplná. Cítil jsem, jak se změnily její doteky. Jak se ke mně přitiskla. Na okamžik jsem ucítil její srdce. Na malou chvíli jsem nedokázal nepodlehnout nadšení a nádheře toho okamžiku. Byla to ona, v mých rukách. Chvíle, která nám dala naději, aby nám ji chvíle následující zase krutě vzala. Kde se objevila ta slabost? Co se to stalo?

Zadíval jsem se na ni a snažil se rozpoznat jakékoli známky nepohody, které by to na ní mohlo zanechat. Chtěl jsem se přesvědčit, že je v pořádku. Že to na ní nezanechalo žádné zlé stopy. Žádné jsem neviděl.

„Tvé oči jsou černé,“ řekl jsem ale, když jsem si uvědomil, že náhle změnily svou barvu.

Trochu se zamračila. „Ano, vlastně musí být… Najednou mám hroznou žízeň. Divné, není to tak dlouho…“

Ta krátká chvilka, kdy byla sama sebou, stála všechny síly. Projel mnou chlad. Jako bych někde v dálce před námi uviděl výstražné znamení, ale tak rychle nebylo možné najít odpovědi.

Bella se postavila a zatáhla mě za ruku. Vstal jsem také a vyběhl jsem za ní do lesa.

 

- - -

 

Ten skok vypadal, že ji nestál sebemenší námahu. Byla jako kočka, která se plavně a elegantně pohybovala lesem, přičemž se nepohnul jediný lísteček. Byla neviditelná, dokud nezaútočila. A dokonce ani potom nebyl znát žádný zápas. Svou loveckou techniku za ta léta dovedla k dokonalosti. Neznal jsem jiného elegantnějšího lovce, s maximální úsporou pohybů a zákroků. Byla radost se na ni dívat.

Laň pod ní bez hlesu klesla k zemi a do mého nosu udeřila vůně její krve. Zbytek stáda rozrýval kopyty zem a mizel v dálce. Odtrhl jsem pohled od Belly, žíznivě hltající teplou krev, a vyrazil po stopách. Žádné zvíře nemohlo být tak rychlé, aby mi uteklo. A rozhodně ne celé stádo. Vybral jsem si staršího samce, dával jsem pozor, aby to nebyl vůdce smečky, a sledoval ho ve chvíli, kdy se s celým stádem zastavil a s rozšířenými nozdrami kontroloval, jestli je nebezpečí už zažehnáno. Vítr k nim nemohl donést můj pach, o to více jsem já cítil ten jejich. A o to víc jsem toužil po tom se nakrmit, teď když ve mně ožila lovecká vášeň, kterou jsem za celý život nedokázal zkrotit. Vášeň, která byla základním stavebním kamenem, který mě tvořil.

Věděl jsem, že je to záležitost jediného skoku. Stádo se uklidňovalo a já se kochal pohledem na majestátní těla jelenů a jejich hlubokýma očima, kterýma se ostražitě rozhlíželi po okolí. O nebezpečí neměli jediné tušení, mohl jsem se dívat nerušeně a dlouho, kdybych chtěl.

Ale bez varování se ten obraz změnil. Namísto zvířat přede mnou stáli lidé. Nic netušící budoucí oběti Stínů. Mé oběti. Najednou jako bych měl na sobě zase ten šedý oblek a před sebou nevyhnutelný úkol – zabít je, nakrmit se jejich krví, tak jako ostatní, a zbytek krve dopravit do Paláce.

Skousl jsem rty a snažil se zapomenout. Na všechny, které mi umřeli pod rukama. Na všechny lidi, na všechny ženy, muže, děti. Snažil jsem se zapomenout na krev obětí, která mi protékala hrdlem. Na jejich umírání a jejich mrtvá těla, zůstávající na místě až do chvíle, kdy se snad někdo objevil a pohřbil je. Snažil jsem se zapomenout na zhnusení, které jsem cítil sám k sobě, na odpor, který mě zachvátil vždy, když byl úkol splněn. A snažil jsem se zapomenout na to nejhorší: na potěšení z lovu, které jsem cítil proti své vůli. Na opojení lovce, když dostihne svou kořist a strhne ji do své moci. Snažil jsem se navždy zapomenout na netvora, který se ve mně vždy probudil ve chvíli, kdy jsem musel udělat to, po čem vytrvale toužil, skrčený v koutě, kdesi vzadu. Už dávno předtím jsem se rozhodl, že ho už nebudu poslouchat. Zkrotil jsem ho, díky Belle, díky tomu, co pro mě udělala. Ale ve chvíli, kdy jsem zatnul své zuby do kůže obětí, vždy se probudil. A vždy mě strhnul do své extáze.

Stál jsem mu tváří v tvář a on věděl, že dokud budu v Paláci, má vyhráno. Šklebil se mi od očí a znovu a znovu čekal na svou příležitost. A já snášel vědomí, že ji znovu a znovu dostane.

Stiskl jsem čelisti i oční víčka tak pevně, až se mi obrazy z očí zcela vytratily. Když jsem je opět otevřel, byli přede mnou opět jen jeleni. Jen ta řezavá bolest uvnitř mě, vytrvalá a nemizící, zůstala. A svědomí, pošpiněné nejhorší vinou.

A to všechno… snad mělo stejně nakonec skončit bez naděje. Bez ní. Bez výsledku. Beze smyslu, prázdné a temné jako nejhlubší noc.

Jenže na ničem jiném teď nezáleželo. Na mých zločinech, na mé vině… K čertu s ní! Jediné, na čem záleželo, byla ona. Vždy to byla jedině ona.

Odrazil jsem se a jedním skokem se ocitl přímo u toho zvířete. V mžiku ležel na zemi, zatímco stádo opět poplašeně uteklo. Se zavrčením jsem zabořil zuby do jeho srsti, přímo do pulsující tepny, ze které na můj jazyk vytekla sladká teplá tekutina. Tentokrát netvor zůstal trčet v koutě. Svou vášeň jsem prožíval jen do jisté míry, jeho jsem k ní nepustil. Už nikdy jsem mu nehodlal dát žádnou další příležitost.

 

- - -

 

 

 

 

Zbývaly poslední kilometry. Bella na sedadle vedle mě vypadala klidně a dokonce uvolněně. Dívala se z okna a pousmála se, když moře konečně vystoupilo zpoza stromů.

Tahle cesta tu stále byla, stále byla používaná. Blížili jsme se k nehostinnému severnímu pobřeží, kde se studená voda potkávala s tmavými skálami. Kde byly vytrvale omývané chladné oblázkové pláže pokryté silnou vrstvou vápenatých schránek a vyplavené trávy.

Za poslední zatáčkou se objevila antracitová střecha Carlisleova domu. Nebo spíše domu, který původně Carlisle čas od času využíval pro svá studia a výzkumy. Postupem času se z něj ale stalo místo, kam někteří z nás odjížděli, když chtěli být sami. Nebo strávit nějaký čas jen ve dvou. Pousmál jsem se, když jsem si uvědomil, že tohle místo teprve čeká, až jej objeví Happy a Dizzy…

My jsme tu ale byli jen jednou. Bylo to místo Belliny proměny. Místo naší svatební noci, která měla všechno, jen ne tradiční podobu. A místo, kde se Bella snažila několik týdnů zorientovat v novém světě, za pomoci mé a Carlisleovy. Pro všechny z rodiny to bylo místo odpočinku, pro nás mělo ale mnohem větší význam. Bylo to místo, kde se Bella nevratně odevzdala do mých rukou. Kde vstoupila do mého světa, a kde se za ní zavřely dveře zpět.

Nikdy potom jsme se sem netoužili vrátit. Ale nyní byl ten čas - čas, kdy se mělo znovu rozhodnout.

Když se před námi objevil plný pohled na ten dům, na jeho velkou terasu a prosklené průhledy na moře, orámované bílými zdmi, podíval jsem se na Bellu. A ona otočila svůj pohled na mě, ve stejnou chvíli.

„Vypadá to tu jinak…“ pronesla. „Ty borovice!“ Upírala zrak ke stromům, které lemovaly terasu a téměř úplně ji zakrývaly. Jejich větve místy padaly přes zábradlí až k podlaze ochozu. „Tenkrát tam nebylo nic!“

„A co třeba pláž?“ navedl jsem její pohled kus stranou.

„Páni…!“ vydechla jen.

Pláž, kterou dříve pokrýval jemný tmavý písek, byla nyní plná kamení, které sem za ta léta vyhrnula obrovská síla přílivu.

Domek pro nás byl připravený. Správci, kteří se o dům starali, o nás věděli a udělali vše, co bylo potřeba. V koupelně byly čisté ručníky, ve váze květiny, terasa byla zametená a okna byla pootevřená, aby dovnitř mohl čistý vzduch.

„Neuvědomovala jsem si tenkrát nejspíš úplně, jak je tohle místo hezké…“ řekla Bella, když sestoupala po schodech z terasy na pláž a zastavila se na jednom z větších kamenů.

„Moc jsi z něj neviděla. Přijeli jsme v noci, po svatbě. A když ses za tři dny probrala, tvoje vnímání se upíralo úplně jiným směrem…“

„Jak dlouho tu zůstaneme?“ zeptala se a vítr jí odhrnul vlasy z obličeje.

„Jak dlouho budeš chtít…“

Usmála se, byla krásná, nádherná.

 

- - -

 

Když jsem zavřel kufr auta, uslyšel jsem ten zvuk. Okamžitě jsem si vzpomněl. Zvonky. Několik indických zvonků, které dostal Carlisle od Esmé, a které si odvezl sem. Byly tu před sto lety a byly tu stále! Narovnal jsem si na rameno popruhy od zbývajících tašek a zamířil dovnitř.

O několik okamžiků později jsem se zastavil, už bez tašek, ve dveřích do Carlisleovy bývalé ošetřovny. Zvonky byly právě tam. Visely nad stolem a Bella stála vedle něj a cinkala s nimi.

„Jsou tu pořád! A mají pořád stejný zvuk,“ oznámila mi a prohlížela si je s něžností v očích. „Díky nim jsi mi dal to jméno…“

„Bylo těžké ti tak neříkat, Bells… Zvonku,“ usmál jsem se. „Měla jsi je tak ráda. Fascinovaly tě.“

„Nikdy dřív jsem neslyšela podobný zvuk. Alespoň ne, dokud jsem měla lidský sluch. Mohla jsem je poslouchat stále a stále…“ Usmívala se a potom se otočila ke mně. „Podobně jako tvůj hlas,“ dodala bez zaváhání. „Stále ho ráda slýchám. A bylo to to jediné, co jsem dokázala rozeznat vždy, když jsem se chytala posledních střípků vědomí a ty jsi byl vedle mě. Mám ráda, když mluvíš.“

Mrknul jsem na podlahu a hned zase na ni. „Co se týká toho, jsme na tom stejně. A byl to jen další důvod pro to jméno… Tvůj hlas připomínající melodické zvonění.“

„Jakoby to jméno patřilo k těm prvním letům, nezdá se ti? To jsi mi skoro neřekl jinak.“

„Potom jsi ale odešla na školy. A stala se z tebe uznávaná vědecká pracovnice. Nemohl jsem ti tak dál říkat, snižovalo by to tvou akademickou důstojnost.“ Jak jsem dokončoval tu větu, cítil jsem, jak se mi na tváři roztahuje čím dál větší prohnaný úsměv a pozoroval jsem ji, jak se na mě chystá vrhnout. Okamžitě pochopila, že si ji dobírám.

Schoval jsem se za rám dveří. „Nezapomeň, že už nejsi tak silná jako tenkrát…“

Stáhla svou bojovnost. „Zato jsem pěkně mazaná. Jen počkej…“ slíbila mi a já se zasmál. To byla moje Bella.

Vrátila se ke zvonkům a vzala je do ruky.

„Dala bych je jinam. Tam, kde byly dřív,“ mrkla a na mě a v mžiku jsme oba stáli o dvě místnosti dále, v ložnici. Zvonky se ještě kývaly zvířeným vzduchem. Naklonila se k rámu postele a zavěsila je do jednoho z otvorů ve vyřezávaném zdobení. Potom se zadívala na postel.

„Vlastně se divím, že tu ještě je… po všech těch návštěvách…“ řekla zamyšleně a potom se na mě polekaně podívala, jakoby řekla nahlas něco, co říct nechtěla. „Ehm…“ zadrhla se.

„Rád bych věřil, že se právě teď červenáš… pokud by to bylo možné,“ řekl jsem a když odmítavě cukla rameny, pochopil jsem, že jsem trefil hřebíček na hlavičku. Ale potom se sklonila a pohladila polštář a kus pelesti.

„Je to stále ona. Tady jsi mě položil. A byli jsme celou dobu u mě. Ty i Carlisle. Sledovali jste, co se děje. Slyšela jsem vás. Všechno si pamatuju, i přes tu bolest. Ta bolest je snad to jediné, co postupem času mírně vybledlo. Nedokážu si ji přesně vybavit.“

„To nikdo z nás. Bolest se dá zapamatovat jen velmi obtížně. A stejně tak se nedá zapomenout.“

Stále zamyšleně hleděla na tu postel. „Měla jsem štěstí. Ne každý upír si prožije takovou proměnu. Třeba Carlisle… jen si vzpomeň. Pro něj to byla muka. Pro mě to bylo něco, co jsem musela vydržet, abych mohla být s tebou. A věděla jsem, že je to tvůj jed, který spaluje mou krev a který brzo zastaví mé srdce. Ve chvíli, kdy jsi to udělal… kdy jsi mi uvěřil… a proměnil mě…nic by nemohlo být krásnější než těch pár kapek jedu.“

Zavrtěl jsem hlavou. „Dodnes nevěřím, že jsi to udělala. Věděla jsi, co tě to bude stát a rozhodla ses. Nebála ses… Nikdy tomu neuvěřím.“

„Udělala bych to znovu. Ani jedinkrát jsem toho nelitovala,“ řekla pevně a popošla ke mně. „Ani když jsem se naposledy loučila s Charliem a on o tom nevěděl. Ani když jsem naposledy viděla svou mámu. Ani když jsem pochopila, jak těžké je žít život, ve kterém všechny lidi kolem sebe musím opustit dřív, než pochopí, že nejsem jako oni. Když jsem pochopila, že nikdy neuvidím nikoho zestárnout…, že všichni mí přátelé jsou jen na chvíli, pokud se jedná o lidi. Nikdy jsem toho nelitovala. Dokonce ani teď ne.“ Dívala se na mě tak upřímně a přesvědčeně.

Vyschlo mi v ústech a zapomněl jsem dýchat. Byla jako sen. Vždycky byla jako sen, který se stal skutečností. Dala mi všechno, dokonce víc, než jsem si byl ochoten vzít. Přesvědčila mě i o tom. Zíral jsem na ni, neschopen slova.

„I kdyby to teď mělo skončit,…“ zašeptala opatrně a váhavě, „stálo to za to. Těch neuvěřitelných sto let. Je to víc, než celý lidský život. Kousek věčnosti.“

Vydechl jsem ohromením. V jejich slovech se míchalo tolik protichůdných významů. Lásku protínaly šípy bolesti. „To neříkej, Bells, to neříkej…“ vydechl jsem a s tlumeným zasténáním ji sevřel v objetí.

 

- - -

 

Nemohl jsem tu melodii dostat z hlavy. Byla tam stále a doplňovalo ji zcela jasné aranžmá. Poprvé se objevila v mých uších první ráno potom, co jsme sem přijeli. Když se toho rána za okny objevilo první světlo nového dne, vzpomněl jsem si na tu chvíli, před desítkami let, kdy se Bella probrala ze svého posledního spánku do nové reality. Vzpomněl jsem si na poslední úder jejího srdce a na to, jaké bylo poprvé uvidět její červené oči. Poprvé v ní uvidět upíra.

Od té doby jsem tu melodii nosil v sobě. Už několik dní. A objevovaly se další detaily, které ji doplňovaly. Přál jsem si mít tu možnost uslyšet ji opravdu, z kláves klavíru, ale žádný zde nebyl. A tak hlodala v mém vědomí a čekala na svou příležitost. A čím déle se zahryzávala pod mou kůži, tím lépe jsem věděl, že víc než k Bellině probuzení do nového života, patří k nynějšku. K jejímu balancování na jeho okraji. K období, které může znamenat konec, různé druhy konců, stejně jako různé druhy začátků.

Bylo před námi tolik možností. Tolik cest bez ukazatelů. Naše láska se už nemusí nikdy vrátit. Už nikdy nemusí být to, co bylo. Ten zážitek z Forks nemusel nic znamenat. Dost možná naše cesta skončila a máme se přesvědčit o beznaději. Nakonec Bella může odejít, začít svůj nový život. A mně nezbyde než udělat to samé, ať už by takové řešení bylo sebenesnesitelnější. Pokud odejde, nechám ji jít. A pokusím se žít dál. Pro ni. I kdybych stotisíckrát raději umřel. Nikdy bych jí neublížil. Nenechal bych ji žít s výčitkami, že její rozhodnutí nakonec způsobilo něčí smrt. Ať už by jí na mně záleželo nebo ne.

Tyhle myšlenky, opakovaně se objevující v mé hlavě, byly k nesnesení těžké. Ale příliš dobře jsem věděl, že je to možnost, na kterou je třeba se připravit - bez ohledu na to, že to nebylo možné, připravit se na něco takového. Na život bez ní. Na věčnost bez ní.

Skousl jsem rty a pokusil jsem si nepředstavovat si, co bych asi udělal. Jak bych se snažil nezešílet.

Zvedl jsem oči přes zábradlí terasy, abych na ni viděl. Ležela na jednom z placatých kamenů pláže, na břiše, lýtka zvednutá a překřížená, a četla si. Konečně si zase četla… Příběhy ji nikdy nepřestaly bavit. Prožívala je, jakoby byly její vlastní. Za svůj dlouhý život toho tím pádem zažila velkou spoustu…

Odhodil jsem přes zábradlí borovou větvičku, ze které jsem za tu dobu, co jsem tu stál, pomalu obral všechno jehličí a sledoval, jak dopadla dolů do písku. Otočil jsem se od výhledu a zadíval se na bílou zeď před sebou. Ale i na ní jsem viděl ji. Její siluetu ležící na kameni a rozevřenou knihu pod ní. Nemělo to smysl. Otočil jsem se zpátky a vychutnával si každý detail. Vlasy, které si elegantním pohybem svých dlouhých krásných prstů, odstranila z čela… Pomalé mrkání jejích řas. Hrbolek jejího zadečku, ladnou křivku jejích lýtek. Její ňadra zlehka se dotýkající kamene u loktů, kterými se podpírala.

Zkrátil se mi dech a znovu mě bez varování zachvátil děs. Potlačil jsem zavrčení, nechtěl jsem jím kazit její odpočinek.

Ale byla tu ještě jedna věc, která otravovala mou mysl. Ze všeho nejtíživěji. Ten divný pocit, to tiché varování, které jsem od té doby nedokázal pustit z hlavy. Tolikrát jsem si na něj už vzpomněl. Co znamenala ta chvíle v našem domě ve Forks? Dokázala se vrátit, na okamžik… ale stálo ji to všechnu její sílu. Co to mělo znamenat. Naděje jako by si podávala ruku s hrozbou, stojící v pozadí.

Mou mysl nečekaně ovládla jediná děsivá myšlenka. Vyskočila odnikud a vycenila na mě své ostré zuby.

Duha. Zatracená duha, která v našem světě neklamně provází mentální sílu. Před očima mi zaplála představa Venomovy černé ruky – té myšlenkové síly, která navzdory všemu přetrvávala v její mysli, vzdorovitá, tichá a neměnná. Co když právě ta ji postupně, krok po kroku, počínajíc právě tím dnem, začala stahovat k sobě do říše stínu. Mimo náš svět. A cestou dolů jí nabízela okouzlení, po kterém prahla. Čím více si to bude přát, tím rychleji klesne až na dno…

Bude-li se vzpírat proti příkrovu, který ji drží, vyčerpá ji to…

Nad nebem nad námi se blýsklo další nabroušené ostří. První vysvětlení, jediné vysvětlení, které jsem měl a které dávalo smysl. Další nebezpečí, které ji ohrožuje, které ji chce vytrhnout z jejích kořenů, zbavit jí jejího života. Další nebezpečí, které se nesmí proměnit ve skutečnost.

A zároveň nebezpečí, které nás bude nutit tápat. O kterém nebudeme vědět, zda je skutečné, dokud se nevyplní, protože není nikdo, kdo by nám dal jakoukoli odpověď.

Uslyšel jsem zaskřípění svých vlastních zubů.

Možnost, že by ji právě moje láska mohla zavést do tmy, ze které se už nevrátí, byla ještě horší, než všechno, co jsem si dokázal představit.

Křečovitě jsem svíral zábradlí terasy, než jsem ho pustil, vrazil jsem do domu a pevně za sebou zavřel. V kapse jsem nahmatal komunikátor.

Alice! Musí přece něco vědět.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

Twilly

14)  Twilly (18.10.2011 17:57)

Pádím domů z práce. Rozáchaná, rozcitlivělá... chjo... Kuju, Kačenko

Cathlin

13)  Cathlin (13.10.2011 14:31)

Elis: chápu, že bys byla smutná! :D :D :D Už mě zase bavíš těmi svými poznámkami! A plně s tebou souhlasím: za prvé by to bez toho nebyl Edward, a za druhé: ty naše zákeřné temné části duší by si pořádně nepřišly na své, že ano...
A to tvé hurá!!! Neboj, Venome tu tak trochu bude pořád, i když už není! Protože on je v mnoha směrech nesmrtelný.

eElis

12)  eElis (13.10.2011 13:22)

Cathlin, musím říct, že jsem čekala,kdy se přihlásí Edwardovo svědomí a bude se obviňovat, že opět zabíjel nevinné lidi... kdybych tu nikde v celém Jedu nenašla ani zmínku, tak bych snad byla z toho i smutná
A třikrát provolejme hurá, protože stále tu s námi je alespoň malinkatá část z mého milovaného Venoma
Poradí Alice anebo neporadí??

Cathlin

11)  Cathlin (28.08.2011 10:17)

Janeb! Ano, a je to tu zase... Kombinace všeho možného, co je pronásleduje a rozdírá. Ale tentokrát to nebylo z mé hlavy - tady za to může Edward sám... Znáš ho přece!
Na svůj slib jsem nezapomněla! Samozřejmě, že ne! Jen se mi to všechno v té třetí části zamotalo úplně jinak, tomu bys nevěřila, příběh si žije vlastním životem, já ti potom o tom všechno povím, abys tomu rozumněla. Sůl, sůl... mno... co na to říct? Je jí tam dost a kolik jí mám ještě v zásobě, to sama netuším! :p (Tedy pravda - tak trochu tuším, alespoň potud, pokud jsou napsané další kapitoly... )
A já děkuji tobě! Nechápu, jak můžeš stále vymýšlet tak květnaté a procítěné komentáře! Jsi skvělá!

Janeba

10)  Janeba (27.08.2011 11:59)

Cathlinko , a je to tu zase!!! Ta kombinace temné minulosti spojená s těmi nejhlubšími výčitkami, které probodávají zevnitř jako nůž a smyslnosti, obdivu a lásky se kterou Edward Bellinku vnímá!! Doufám, že Alice pomůže!!!!
A taky stále doufám, žes nezapomněla na svůj slib! Ještě pořád věřím, že se dočkám!!! A také doufám, že ten jazýček na vahách, se přikloní k Bellině dobrotě a touze pomáhat, a to, co duha znamená ve Venomově případě (sešup dolu a proměna v negativní zrůdu), bude pro Bellu posílení jejích mentálních schopností!! A taky ti snad ta sůl, co tak hojně sypeš do Edwardových ran, už konečně dojde a připravíš mu mnohem lepší chvíle!!! Stále VĚŘÍM!!!!
Děkuji!!!

Cathlin

9)  Cathlin (25.08.2011 11:34)

AMO: No ano! Trefila jsi to... Ta duha je NĚCO. Přesně tak. A taky jsi si všimla podobnosti mezi tím, že se v Edwardovi začínají probouzet jeho noční můry, zrovna teď... Hm, zajímavé! Já vždycky jenom žasnu, na co všechno vy holky nepřijdete!
Taky jsem se pozastavila nad tím slůvkem "závislost" Edwarda na Belle. Tak zle bych to neviděla. On není žádný maniak. Jen zkrátka je až po uši v problému a to se potom těžko myslí na něco jiného. Já už bych z toho na jeho místě dávno zešílela. Ale líbí se mi, že říkáš, že oba byli živi za své lásky... to je přesné. A věř tomu, že Bella taky chce. Chce dokonce tolik, že jí nevadí pro to i umřít, má-li se to stát...
Neboj, o Jaspera se starám!!! Však uvidíš příště...! Jo jo, to bude... pošušňáníčko! Tedy, aspoň tak to vidím já...

AMO

8)  AMO (25.08.2011 00:35)

Tak a co napsat? Jsem zmatená, zase Tvoje náznaky a okamžitě mi naskaují nové otázky. Ta duha nebude jen tak něco, ale NĚCO pořádnýho. Jenže nevím jestli v dobrém. Proč jí mizí síla a co znamená, to výstražné upozornění v edwardově hlavě??? A navíc se bojím, že tím odpoutáváním Belly, se začíná propadat Edward do temnot. Jako by si to mezi sebou vyměňovali. Oba si uvědomují, že k sobě patří, jenže bude to stačit??? Cítím, že Edwarda by jejich odloučení zabilo. Takže, kde je ten zakopaný pes
Ale to stoleté vzpomínání... nádhera. Z každé Edwardovi myšlenky je vidět ta oddanost až závislost. I to, jak ji neustále pozoruje a srovnává.
Jen se bojím, že existování vedle sebe nebude správné. Oni byli živí ze své lásky. Možná bude muset i Bella víc chtít nebo opravdu to chtít a ne jen si to myslet,že takhle je to správné. Nějak se zapojit... nevím.
Alice a její vidění možná vnesou nějakou motivaci nebo odpověď. Jen doufám, že se staráš dobře i o jejího Jaspera. Vidět na kolenou ještě další pár by bylo omračující, ba ne spíš zabíjející.
No jo... zase tleskám. Nedá mi to, na tu psýchu jsi expert.

bb119

7)  bb119 (24.08.2011 07:41)

Tak to jsem si zas zavařila :p rozhodně tě nenavádím ke špatnému konci, to rozhodně ne, právě naopak já budu rozhodně ta, která bude o HE neustále škemrat, jen jsem chtěla říct, že si dokážu představit, že nás necháš prožít jejich odloučení, abys je pak nakonec k sobě mohla opět přivézt zpátky, protože oni dva nemůžou být bez sebe, i když to bude dál takové jako je teď a Belliny city zůstanou zamrzlé, pořád si myslím, že jim bude lépe spolu než každému zvlášť, takže opakuju, žádné trvalé odloučení! na sto procent totiž počítám s HE, i když to bude v duchu Jedu, takže jsem smířená s pár černými flíčky na zářivě bílém podkladu
jo a k tomu tvému mlžení... no jseš fakt dobrá, dřív jsem aspoň trošku měla představu, co by mohlo být dál, ale teď vůbec netuším, co nás čeká... a kdybys jen věděla jak jsem strašně nedočkavá... kdybych četla Jed jako knihu, věř mi, že bych se nedokázala odtrhnout od čtení ;)
už se těším na Alici

Cathlin

6)  Cathlin (23.08.2011 22:16)

Bíbí! Máš pravdu, to by k Jedu tedy sedělo. To zatraceně jo. Sakra, takže co teď??? Co s vámi se všemi? Budu to muset nějak zaonačit a být tebou, nepíchala bych do vosího hnízda! Co když přece jen plánuji HE?
Tak a teď zkus něco dešifrovat... :D Ale zlepšuju se, ne? Myslím v mlžení...? :D
Jak říkám, všechny možnosti tu jsou. Zkrátka tu jsou, doopravdy.
Ale teď vážně... Jak už jsem psala, znovu musím zdůraznit... já nic, já jen píšu, co ke mě přichází! A u téhle kapitoly to platilo stoprocentně.
Hej, Bíbí, tedy tys mě odhalila... Já že si libuju v těchto emocích? Já??? Ale jo, jasně, že máš pravdu, a víš to moc dobře!
Víš, co je nejhorší, že ani Edward neví, co si přát. Duhu ano nebo ne? Má se dál snažit nebo to, co si doteď přál, v sobě má znovu nějak potlačit, pokroutit svou podstatu... Ach jo! Mně je ho tak líto, vážně! Na začátku jsem naprosto netušila, do jakého příběhu ho uvrtávám.
Tvoje teorie!!! Jupí! Zase jedna. Mě se hrozně líbí, jak vymýšlíš... Duha jako naděje, jako cesta... alespoň poloviční...
A Edwardův lov? Běsy, které ho začínají pronásledovat... Zrovna dneska jsem psala další jeho kapitolu... áááách jo. Ááááách jo! :p :p :p Co ti mám povídat. Každopádně jsem nadšená, že se ti ta část TAK MOC líbila. :) :) :)
A jeho láska k Belle... Mám dojem, že snad nikdo na světě nemůže tak milovat. Ale on jo. A tím mě dostává do kolen pokaždé, když uslyším jeho myšlenky. Ale v tomhle jen vycházím z Twilight, i když jsem to o sto let posunula...
Další dílek bude Alice, takže ochutnáme, co jsme ještě neochutnali...

bb119

5)  bb119 (23.08.2011 21:31)

Cathlin! ty mě budeš mít jednou na svědomí kdo má takovouhle tíhu rozdýchávat? vždycky když se objeví alespoň maličkatý krásný okamžik následuje ho téměř okamžitě rychlé vystřízlivění, duha pro mě znamenala obrovskou naději, ale teď si tedy fakt nejsem jistá, co si myslet a co si přát, co když má Edward pravdu? copak tohle peklo nikdy neskončí? a z těchhle slov mě úplně zamrazilo "Nakonec Bella může odejít, začít svůj nový život. A mně nezbyde než udělat to samé, ať už by takové řešení bylo sebenesnesitelnější. Pokud odejde, nechám ji jít. A pokusím se žít dál." Cath, já opravdu nevím, co chystáš, ale tyhle slova mě opravdu děsí, oni přeci nemůžou jít každý svou cestou! oni patří k sobě! musí to přeci nějak jít! musí existovat nějaké řešení! jenomže Cath, tohle všechno moje hořekování je mi úplně k ničemu, tak trošku už tě přeci jen znám a vůbec bych se nedivila, kdybys do toho šla! protože ty miluješ tyhle emoce a určitě je pro tebe obrovskou výzvou něco takového napsat, nechat je od sebe odejít a nás čtenářky nechat tyhle emoce prožít a doslova nás tím srazit na kolena přesně tohle by mi k Jedu sedělo
to víš, taky jsem hodně přemýšlela o naší nedávné diskuzi, zda bude či nebude HE a tvoje vyhýbavé odpovědi mi opravdu nasadily brouka do hlavy, u tebe není nikdy nic jednoznačně černé nebo bílé, vždycky dokážeš i tu nejjasnější věc podat svým osobitým způsobem, takže třeba černá má po sobě světle šedé fleky (no snad chápeš, co tím chci říct, tohle se mi fakt těžko vysvětluje ) a tak začínám mít dojem, že opravdu pro Bellu neexistuje možnost, jak se zbavit Venomova vlivu, on je mrtvý a není nikdo, kdo by její mysl zbavil jeho příkazů, kdo by jí osvobodil, takhle to prostě je a tak už to zůstane, navždy, ale v téhle černotě přeci jen existuje nějaký ten světlejší bod a tím jsem si myslela, že bude právě duha, že se jí Bella nějak naučí ovládat a bude se tak moci vracet do svého starého já, když už ne napořád tak alespoň na nějaké časové úseky, v těchle okamžicích budou Edward a Bella opět naplno spolu a jejich láska bude překrásná, no a ten ostatní čas budou prostě jen spolu třeba jako přátelé... no koukám, že jsem vymyslela slušnej nesmysl
Cath, za tu pasáž s Edwardem na lovu si zasloužíš mou nejhlubší poklonu to bylo úplně bravurní "Namísto zvířat přede mnou stáli lidé." zůstala jsem zírat s pousou dokořán a zapomněla jsem i dýchat! následovaly Edwardovy myšlenky a jeho pocit viny, jeho výčitky, všechno kořeněné prchavým okamžikem beznaděje "A to všechno… snad mělo stejně nakonec skončit bez naděje. Bez ní. Bez výsledku. Beze smyslu, prázdné a temné jako nejhlubší noc." to byla opravdu síla, BRAVO!!!
a ještě musím zminit jednu věc... Edward a jeho láska k Belle, síla jeho citu je tak obdivuhodná, všechno co dělá, dělá pro ni, jen a jen pro ni, ona je jeho celý svět, s ní vychází a zapadá slunce... to je tak krásný a romantický a dojemný, vždycky mě to strašně moc chytí za srdíčko
tak Cath, pro dnešek už jsem toho naplácala dost, moc děkuju za krásný dílek a samozřejmě se už moc těším na pokračování

Cathlin

4)  Cathlin (23.08.2011 20:50)

Marvi... To jen těch pár slov z perexu tě dostalo? No... přečti si taky můj komentář Evelyn... abys věděla, jak tahle kapitola přišla na svět! Já jsem fakt malý pán!
A Edward... On by zůstal naživu, pokdu by zůstala i ona. To tím chtěl říct. Kvůli ní. Ale pokud by se vyplnila nejhorší možná varianta a ji by to, co se s ní děje, nakonec zabilo, zabil by se taky... A já se mu vážně nedivím! V tak strašně bolesti by to mohl udělat... Ale to se dozvíme až v další jeho kapitole...
A Alice? No jistěže Alice... na ni je spoleh. Tak trochu jako Chytrá horákyně...! Edward i přes svoji ohromnou sílu a jistotu si občas potřebuje sorvnat věci v hlavě, ale já mu to vůbec nemám za zlé! Kdo z nás by tak těžkou situaci zvládal s přehledem! Uznej... Je těžké se rozhodnout, vůbec se v sobě vyznat. Mně vždycky trvá dost dlouho, než se v něm zorientuju, abych vůbec mohla psát... :p

Cathlin

3)  Cathlin (23.08.2011 20:42)

Evelyn! Ještě na to máš nervy? Tolik to s nimi prožíváš - přesně tak, jak jsem si přála... ale... vidíš ještě nšjaké světlo na konci tunelu?
Neboj, tahle kapitola to nebyla. Ty jsi mě inspirovala k jedné chvíli z 38. kapitoly. Tuhle kapitolu, abych byla upřímná, si vymyslel Edward sám! Já to nečekala a on mi to předložil černé na bílém a nehodlal se hnout z místa. Však ho známe... Takže já to akorát musela vzít a zpracovat.
Jak to všechno skončí? Co myslíš... Oni opravdu balancují na kraji propasti a drží se jen zuby nehty. A Edward má pravdu v tom, že ... ta naděje pro ně už možná není, jen se o tom musí přesvědčit. A možná je... Musí to být šílené psycho!!! :p :p :p :p

Marvi

2)  Marvi (23.08.2011 20:17)

Když jsem objevila novou kapitolku byla jsem nadšená, dokud jsem si nepřečetla perex...
Bella pořád boduje a vzpomíná, snad jí to dlouho vydrží a bude šťastná.
Edwardovi zase pěkně nakládáš, nejdřív jeho vnitřní démon, který se dere na povrch, mám o něj strach. Kdyby ztratil svůj důvod (tím myslím Bellu) nevím, jak by to mohlo dopadnout... Zabít by se nešel o tom mě přesvědčil, ale štastný by moc nebyl, i když by se tak možná snažil tvářit, kvůli ostatním.

Tady tenhle odstavec mě totálně odrovnal...
„I kdyby to teď mělo skončit,…“ zašeptala opatrně a váhavě, „stálo to za to. Těch neuvěřitelných sto let. Je to víc, než celý lidský život. Kousek věčnosti.“

A jsem hodně zvědavá na Alici, prozradí něco nebo ne??? Nebo má svých starostí, ohledně Jaspera, dost???

Evelyn

1)  Evelyn (23.08.2011 20:11)

Cath, jestli tě moje komentáře inspirovaly k něčemu z téhle kapitoly, jdu mlátit hlavou o zeď a plácat se po vlastních prstech... Kapitola byla úchavtná a strhující, ale tak strašně smutná! Dát naději, jakkoli krátkou, a pak ji vzít a udělat z té chvíle světla nejhlubší temnotu, to je tak hrozně kruté. Ve druhé části knihy jsem se bála pokračování, ale z jiných důvodů. Čekala jsem jiné problémy, výčitky, strach. Jen Edwardovy myšlenky a vědomí toho, co dělal, odpovídá mým nápadům k pokračování.
Těším a bojím se, jako už obvykle, co bude dál

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still