Sekce

Galerie

/gallery/Venome.jpg

Pattyino tajemství a loučení.

4. KAPITOLA (Patty)

 

„Takže ukaž…“ postrčila mě Alice a urovnala mi na rukávu kus látky, který nejspíš neležel požadovaným způsobem. Už asi tak po šestnácté jsem raději přestala dýchat, když se ke mně přiblížila tak těsně. Tohle tedy byla zkouška ohněm. Ještě, že tohle byl už poslední zatracený hadřík, který na mě chtěla navléknout. Už mi docházely síly dělat jako že nic.

„Tvoje staré oblečení nestálo za nic. Navíc… ti ho poničili. Takže tohle si rovnou nech na sobě a…“ otočila se k posteli, na které byly poházeny kousky oblečení, které se postupně vystřídaly na mé skromné postavě, a začala z nich vybírat to, co uznala za vhodné. Potom se jedním plavným pohybem, který mě opět málem připravil o rozum, ocitla u mě. „…a tohle všechno si vezmi.“

„Alice…“ hlesla jsem a upřímně se divila, že z mého sevřeného hrdla vůbec vyšel nějaký zvuk. Kousla jsem se do jazyka, abych neřekla, to co se mi ve skutečnosti dralo na jazyk, ale jen to, co jsem směla říct. „… děkuju. Všechno ti vrátím, až budu mít z čeho.“

„S tím si nedělej starosti, Pat! Vážně. Začátky jsou těžké, i když ty jsi vážně vyjímka. Nikdy jsem neviděla nikoho, kdo by to zvládnul tak bravurně. Jsi hvězda.“

Ty taky, chtělo se mi říct, ale radši bych si ukousla jazyk. „Díky,“ řekla jsem místo toho a připadala si jak na horský dráze. Tak tak jsem se držela, abych nevylítla z dráhy.

„Hej, víš, že tohle vážně nevypadá špatně?“ koukala na mě znova svýma rentgenovýma očima a já jsem pochybovala, jestli mě po dobu jejího pohledu unesou kolena. Alice!!! úpěla jsem uvnitř a vpíjela se do jejích krásných očí. Konečně se podívala jinam a já si div hlasitě neoddechla.

„Víš, že jsem vážně ráda, že se móda změnila zrovna tímhle směrem?“ řekla jako by nic. „Je to prostě úžasný. Vždycky jsem chtěla tohle nosit. No, pravda, není to sice úplně to samé jako to, co se doopravdy nosilo tenkrát – což mě tedy sebeméně nemrzí, protože tohle je asi tak tisíckrát pohodlnější – ale ta kombinace prvků devatenáctého století a moderního pojetí… prostě nádhera!!! Od té doby, co se to objevilo, jednoduše miluju sukně. A všelijaké ty ozdůbky kolem…, no ne?“

„No… já jsem nic jiného nepoznala, mě to přijde… normální.“ odpověděla jsem, aniž bych u toho zrovna dvakrát přemýšlela.

„Ech, no jo vidíš, promiň. Samým nadšením mi to nemyslí.“

Tak to jsme dvě, souhlasila jsem. „Ale ty vypadáš vždycky… úchvatně,“ neodpustila jsem si zvednout rukavici, kterou mi hodila. Teď jsem jí mohla říct alespoň něco z toho, co jsem vždycky chtěla. Teď jsem se nemusela bát, že by to pochopila tak, jak jsem to doopravdy myslela.

Mrkla na mě. „Díky!“ Pak se mrkla na hodiny nade dveřmi. „Ej… To jsme to nějak natáhly. Promiň, musím… musím jít, nebo mě Jasper uškrtí.“ Začala se míhat v prostoru svých pokojů, ve kterých jsem byla hostem. Chvíli jsem tam stála a pozorovala ji. V ruce jsem stále svírala oblečení, které mi předtím podala, a připadala jsem si jako kamenná socha. Najednou bez varování stála zase přede mnou a mě zaplavila její nádherná vůně. Nestihla jsem zadržet dech - moje smůla. Přesto se mi podařilo vzpamatovat.

„Uvidíme se později, díky“ hlesla jsem jako nějaká ubohá školačka a v následující chvíli jsem pouštěla z ruky kliku dveří, které jsem za sebou zavřela. Chvíli jsem zírala na jejich dřevěnou kresbu a nehlasně zašeptala: „Miluju tě, Alice.“

Naštvala jsem se sama na sebe, že vyvádím jako smyslů zbavená. Patricie!!! okřikla jsem se, otočila se na patě a zamířila směrem k části domu, ve které byl můj pokoj.

Musíš uznat, že tohle by nevydržel nikdo! ozvalo se mé horší já a já si jenom představila, jak ho úspěšně drtím pod svým podpatkem. A přitom jsem cítila staré známé píchnutí, které se ozvalo vždycky, když jsem se pokoušela umrtvit část sebe.

 

- - -

 

O chvíli později jsem stála jsem před zrcadlem, abych si mohla řádně vynadat, ale namísto toho jsem do něj  zírala jako bych se nikdy předtím neviděla. No vlastně – takhle jsem se opravdu zase tolikrát ještě neviděla. Z větší části jsem si sice už zvykla, ale i tak byly chvíle, kdy jsem se nad tím zase zasekla. Nikdy jsem  neměla tak světlou kůži. Asi se můžu rozloučit s opalováním, že jo? Aj, mé milované pláže! Všimla jsem si, že dokonce i všechny moje pihy zmizely. A některé vrásky - a to zase nebylo tak špatné. Takže na tohle se budu už dívat po zbytek života? Na obraz, který se nezmění? Prohrábla jsem si rukou vlasy a strčila si je za ucho, přitom jsem se zhluboka nadechla, našpulila pusu a s hlasitým „fůůů“ si vzdychla.

Potom jsem se podrobně zadívala na své neskutečné rudé oči. Měli pravdu – už se v nich začínají objevovat zlatavé skvrnky. Budu mít oči jako oni – zaplaťbůh. Protože s tímhle děsivým výrazem bych si vážně asi sotva potykala.

Dívala jsem se na ten obraz dál, ale přestala ho vnímat. Myšlenky se mi rozutekly. Jóó holka, na svůj starej život zapomeň. Je ti třicet a třicet už ti bude vždycky. Vlastně to není tak zlý, ne? Jasně, nebýt Cullenů byla by to procházka peklem, ale takhle? Snaž se to vidět z té lepší stránky. Žádné mrtvoly, žádné vraždění, s výjimkou zvířat, jejichž vzrůstající populaci to ale snad neohrozí.

Vzdychla jsem si sama pro sebe, vyšla z koupelny a posadila se do křesla. Ani toho panáka si nemůžu dát, a že bych se na něj teda fakt podívala. Zrovna teď. Jasně, Cullenovým patří můj obrovský věčný dík, ale… no, holt jsem narazila i tady, v poklidné oáze neupířích upírů. Já prostě vždycky musím na něco narazit. Osudová hvězda klidu asi v den mého narození na nebi nesvítila. Nejen, že mi umřela máma, když jsem byla ještě dítě. Nejen, že jsme se snad každý rok někam stěhovali. Nejen, že mě ta zrůda proměnila v upíra! K tomu ještě navíc musím být na holky! Což sice vůbec není tak špatný, ale když už se zamiluju, buď je na kluky (jako Frances) a nebo někoho má (jako Lorry).

A Alice je pro jistotu spojením obojího. Proč se sakra vždycky zamiluju do někoho, kdo je beznadějně mimo nabídku? Už mě unavuje toužit a nedostat. Mít věčně prázdný ruce a… srdce. A teď, s tím vším zbrusu novým a vyostřeným vnímáním, je to vážně… na houby.

Nejdřív jsem chtěla být jako ona. Ona byla nádherná, úchvatná. Jako bych ani neviděla, že i ostatní Cullenovi jsou kultivovaní a ušlechtilí. Viděla jsem jen ji. Nezabíjela, lovila a lovila s nakažlivým potěšením. Proto jsem se do toho vrhla s dvakrát větším nadšením, než jaké by se dalo očekávat. Až potom mi to docvaklo. Že na ní zírám kdykoliv to jde. Že ji hltám očima. Že se usměju vždycky, když se usměje ona. Bylo to prostě jako jedno ohromný BUM a byla jsem v tom až po uši. Zase visím v jedné lásce, která nemůže být jiná než nešťastná. A od samého začátku jsem věděla, že to budu respektovat. Tedy vlastně jeho. Jaspera. Patřila jemu. A já se… musím spokojit s tím vychutnat si občas tu trochu její přitomnosti. Tajně a … platonicky.

Jedna věc byla ale jasná jako facka – nejsem ten typ, co by se rád dobrovolně týral. Není to zrovna úplný med to snášet a ještě k tomu se přetvařovat. Dělat jako že nic a přitom ji v představách hladit, cítit ji ve svém náručí a… Stop. Takže zmizím jakmile to půjde. Tohle nemá smysl, že ne? Občas je dobrý nechat jednat rozum.

A vůbec – už asi milionkrát jsem si na to zakázala myslet. A zase jsem u toho. Do prkenný vohrady. Zatracenej Edward-všechnovím. Ale co – možná to už ode mě slyšel tolikrát, že ho to musí nudit. Ví to, ale jestli někde cekne…

„Vím a neceknu,“ ozvalo se najednou za dveřmi a já sebou leknutím škubla. „Můžu dál?“ zase ten jeho roztomilej hlas. Bez urážky, ale teď mi zrovna trochu strašidelně naháněl husí kůži.

„Nezdá se mi, že bys tak úplně potřeboval pozvání…“ otevřela jsem dveře. „Jak to sakra děláš, ty…“ zadrhla jsem se.

„Jen to klidně dořekni, není to to nejhorší pojmenování, kterým mě kdy kdo chtěl poctít,“ pobídl mě s klidem a zasmál se.

„Ty… milý hochu… chtěla jsem říct.“

Zvednul obočí a zatvářil se vševědoucně.

„Ty prevíte,“ vyhrkla jsem po pravdě, jelikož mě tím výrazem zase namíchnul.

„To už je lepší,“ pochválil mě.

„Jsi s tím protivnej, abys věděl.“

„To možná jsem, ale zato ti můžu slíbit, že o tvém tajemství víme jen my dva a tak to taky zůstane. Nemám ve zvyku mluvit o všem, co slyším. Neporušuju cizí soukromí.

„Ne?“

Zašklebil se. „Víš, jak to myslím. A teď už to ani zdaleka se mnou není tak hrozné jako dřív. Buď ráda, že jsi nepřišla tak před šedesáti lety.“

Zadívala jsem se na něj. „Chceš říct, že tohle není to nejhorší, co dokážeš?“

„Jo, dá se říct, že dneska už je tu docela klid. Naučil jsem se neposlouchat.  Vážně mi to trvalo a vážně se mi ulevilo.“

„E-he?“ nedokázala jsem hned pochopit, co to říká.

„Dřív jsem slyšel všechno, co si lidé kolem mě myslí. Pořád.Dneska když nechci, neposlouchám. To rádio můžu ztlumit na šumění, které mě konečně nestojí veškerou mou pozornost. Dost často nedobrovolnou.“
„To zní jako bys chtěl naznačit, že ty jsi tady ta oběť?!“ měla jsem zase mírný náběh k rozčílení.

„Desítky let mi trvalo si na to vůbec zvyknout. Bylo to k zešílení, v hlavě mi místy bzučelo jak v úle a občas jsem ani nevěděl, co kdo říká doopravdy a co si jenom myslí. Vždycky to hrozilo průšvihem, když jsem v nevhodnou chvíli odpověděl na myšlenku, která nebyla vyslovena nahlas. Navíc…“ podíval se stranou, „taková dávka upřímnosti a otevřenosti – to by jednoho zabilo.“ Na chvíli se odmlčel. „Potom jsem si na to zvyknul a naučil se to používat, ale rozhodně to ani potom nebyl zrovna piknik. Když jsem neřešil svoje problémy, řešil jsem cizí. Pořád něco… Proto mě tak zaujala Bella. Ji jsem neslyšel.“

„Vážně? Šťastná holka!“

„Jo, vážně. Najednou to bylo… užíval jsem si ten klid, neuvěřitelný klid, v její společnosti. A zároveň mě nepředstavitelně frustrovalo, že nevím, co si myslí. Byly chvíle, kdy bych za to dal cokoliv,“ zasmál se. „Brzo jsem ale pochopil, že na paradoxy si v její blízkosti budu muset zvyknout.“

„Takže… už ji slyšíš? Nebo jak je to…?“

„Ne, pokud to ona sama nechce.“

„No, jasně. Jak jinak by s tebou tak dlouho vydržela,“ pobaveně jsem se rozesmála, když jsem to řekla.

A zjevně jsem to trefila, protože Edward se rozesmál taky. „Přesně tak.“

„Žádná jiná by s tebou nebyla, ty… vševěde,“ dodala jsem a potom se mi zazdálo, že tady něco nehraje. „Když tedy posloucháš jenom, když ty chceš, jak to, že se stejně objevíš vždycky tam, kde je to potřeba?“
Usmál se. „Tobě nic neujde, viď? Ale taková záhada to zase není. Moje rodina ví, že stačí zvýšit hlas. Tedy myslím samozřejmě ten mentální. Vědí, že stačí zavolat a já je uslyším. Je to jako by se jedno z těch rádií najednou zesílilo. Hm, u Rose občas i dost.“ uchechtl se a potom se zatvářil se vážně a obrátil list: „Takže… chceš odejít?“

Přikývla jsem. „Ne zrovna přímo teď, ale ano.“

 

- - -

 

„Takže… jdeme?“ zeptal se mě Jasper, který se důkladně staral o můj výcvik. A to zrovna nyní, naplno a důkladně.

Byla to ironie, že zrovna on byl můj patron, ale mělo to i několik „výhod“. Díky němu jsem se dostala blíž k Alici. A občas mi potají pomohl, když mi to zrovna nešlo úplně snadno získat tu správnou náladu. Ale i kdyby mým patronem nebyl, v tuhle chvíli bychom tu stejně byli spolu, protože to byl vždycky on, kdo tenhle test s novými ne-upíry dělal. Jen on jim totiž mohl naordinovat naprostou netečnost ke krvi v případě, že by hrozilo, že se věci vymknou kontrole.

Stáli jsme před dveřmi baru plného lidí. Jejich vůně pronikala i ven a její přítomnost mě znervózňovala. Podívala jsem se skrz sklo dveří, co mě čeká vevnitř. Nebylo tam zrovna poloprázdno. Nebudeme to ale pořád odkládat, že ne… přemlouvala jsem sama sebe. „Jdeme,“ odpověděla jsem Jasperovi a přešlápla.

„Jsi si jistá?“ podíval se na mě nedůvěřivě. „Je to něco jako ne-upíří maturita…“

„Jestli se budeš ještě chvíli takhle blbě ptát, tak mě odradíš,“ popadla jsem ho za ruku a vtáhla dovnitř.

Ta vůně mě málem porazila. Ve vteřině jsem si připadala jako mravenečník v mraveništi. „Ech – hech…“ zalapala jsem po dechu a zatnula čelisti i pěsti. Jasper na mě upřeně zíral.

„Jsi v pořádku?“ ptal se tiše. „Víš, že ti teď nemůžu pomoci. Musíš to zvládnout sama.“

Neměla jsem zrovna dojem, že bych mu mohla odpovědět. Měla jsem pocit, že jestli uvolním sevření čelistí, po někom skočím. Jen jsem se po něm podívala. Zatlačil mě do kouta v zádveří. „Dej tomu chvilku.“

Nedýchala jsem a čekala. Pak jsem se začala uvolňovat a zjistila, že mám hlavu čistější. Zkusila jsem se nadechnout. Další vlna pálení, další závrať. Nevím, jak dlouho jsem tam stála a střídavě dýchala a nedýchala. S každým opakováním se to nepatrně zlepšovalo a po době, která se mi zdála jako věčnost, jsem pravidelně dýchala.

„Dobře, Patricie. Vedeš si dobře. Půjdeme si teď sednout, než nás odsud někdo vyhodí s tím, že o podivíny, co prostojí dvě hodiny u dveří, nemají zájem.“

Podívala jsem se směrem ke stolům. Dostat se tam by obnášelo protáhnout se mezi lidmi sedícími na baru a těmi, kteří postávali před ohromnou obrazovkou vedle dveří a sledovali zprávy. Jen jsem si to představila… a v tu chvíli jsem byla venku a lačně natahovala čistý vzduch.

„To nepůjde,“ uzavřela jsem to a měla jsem pocit, že jsem za tu chvíli zestárla snad o sto let.

Jasper se pobaveně zasmál. „Nepůjde? Byla jsi první, kdo to napoprvé neotočil jen, co vešel do dveří. Gratuluju! Ty dvě hodiny – zasloužíš si moji poklonu.“

Udiveně jsem na něj zůstala zírat a nevěděla, co říct.

„Hehe…“ zasmál se… „jsi tak zábavná, víš to? Tak nestůj a nezírej, letíme domů a zítra jdeme zas.“ Chytil mě za ruku a táhl mě směrem k lesu, kterým jsme sem přiběhli.

„C-C-Cože?!?“  vyděsila jsem se. „Zítra?“ vyrazil mi dech.

„Jasně. Zítra. A pozítří a popozítří…. dokud to nebude ok. I když u tebe mám tak trochu dojem, že tam zítra nakráčíš, posadíš se a navrch ještě políbíš barmana.“

Prkenně jsem se za ním rozeběhla a měla jsem pocit, že jsem nasedla na jeden hodně, ale hodně rychlej tobogán.

Další den jsem se dokázala posadit. Ten další jsem dokázala vydržet tak dlouho, že jsme si zvládli objednat. Potom jsem si dokázala dokonce s Jasperem i plynule povídat a při naší poslední návštěvě jsem klidně vstala, nahnula se přes záda lidí, kteří seděli na baru a vytáhla jedno z brček k volnému odebrání. Přitom jsem se zhluboka nadechla. Pálení se sice objevilo jako stisknutím knoflíku, ale v hlavě jsem měla čisto. Víceméně. V tu chvíli jsem věděla, že jsem vyhrála.

A v tu chvíli jsem také věděla, že přijde čas loučení.

 

- - -

 

Dívala jsem se na displej své mobilky. Mobilní komunikační stanice. Vyhledala jsem sekci, která se týkala Orienne a přemýšlela jsem, jestli se jí mám ozvat. Opravdu jsem se rozhodla odejít? Dlouho jsem ale neváhala, odpověď byla jasná. Ano, půjdu, musím začít nový život. A ona byla můj jediný opěrný bod v celém tomhle novém vesmíru. Osobně jsem se neznaly, ale za tu krátkou dobu jsme i tak stačily zjistit, že máme hodně společného. Z Paláce utekla před půl druhým rokem a od té doby, co odešla od Cullenových, vedla samotářský život. Věděly jsme, že jen, co vystrčím i já svůj vyplašený nos do velkého světa, setkáme se. Věděla jsem, že to bude to první, co udělám, zatímco budu sbírat sílu, odvahu a přijatelnou barvu očí k tomu, abych se mohla příležitostně setkávat se svým tátou. Až bude čas.

Stiskla jsem její jméno a když se ozval její hlas, řekla jsem rozhodným hlasem: „Ori, ahoj! Kde zrovna jsi? Brzo se uvidíme.“

 

- - -

 

Za několik dní jsem balila kufry. Tedy spíš tu jednu nepříliš velikou cestovní tašku, do které se těch mých pět švestek vešlo celkem s přehledem. Přišla jsem k nim jen tak, s prázdnýma rukama, tak co bych si měla odnášet… Melancholicky jsem do té tašky složila těch pár věcí, které mi věnovala Alice, a zůstala na ně chvilku koukat. Hlavně se holka nerozbreč, řekla jsem si. A to bylo právě to, co jsem neměla dělat, protože po té větě se mi chtělo brečet ještě víc. Nacpala jsem se do křesla vedle té zatracené tašky, vzlykala a nadávala, že v tomhle úžasným upířím těle si člověk ani pořádně nezařve. I tak jsem tam ale seděla, vyžívala se v tom, jaká jsem hromádka neštěstí, nasucho brečela a litovala se, protože jsem to zkrátka potřebovala. A potom se mi udělalo líp, protože právě tohle mé malé soukromé (tedy ano, soukromé v rámci možností…) zhroucení mi dovolilo najít další sílu.

Rozhlédla jsem se po pokoji, který byl více jak dva měsíce mým útočištěm, a kdo ví proč se mi mozek přepnul tam, kde to všechno začalo. Temná noc, monstra ve tmě, kousnutí, jejich boj… pak chvíli ticho. Šílená bolest – kam se na ní hrabou pekelné ohně. Všechno kolem sebe jsem vnímala, ale tou bolestí se nemohla ani hnout. Nějaké ruce mě potom zvedly a neskutečnou rychlostí odnesly pryč. Pamatovala jsem si jeho pach. Byli mi odporný. A to jsem ještě netušila, že to nejhorší mě teprve čeká.

Když to pálení konečně skončilo a já byla zavřená mezi čtyřmi kamennými zdmi, zabořila jsem se rovnýma nohama do bahna nového světa, který mě chtěl strhnout dolů. Pobyt v Paláci byl… očistec. Dokud mě z toho sajrajtu nevytáhl Listar. Jestli existují andělé, on je nejspíš jeden z nich. V tom temném místě byl vážně něco jako spasitel. Aspoň pro mě.

Oproti vzpomínce na chladné zdi Paláce se mi pokojík, po kterém jsem se nyní rozhlížela, zdál jako rajská zahrada. Přemýšlela jsem, kolik detailů z něj zapomenu a jak rychle, potom co odejdu.

Pak jsem se vysoukala z křesla a naházela do tašky pár posledních věcí.

Schválně jsem si pro odchod vybrala den, kdy skoro nikdo nebyl doma, snad mi Cullenovi po tom všem, co pro mě udělali, prominou, ale loučení není moje silná stránka. Esmé s Edwardem, kteří jediní tu dnes zůstali, jim to vyřídí.

Popadla jsem tašku, zabouchla dveře a vydala se do středu. Edward se opíral o zeď a díval se směrem, ze kterého jsem přicházela. „Takže, odcházíš?“ zeptal se stručně.

„Řečnická otázka, předpokládám. Kdybys to dávno nevěděl, nestál bys tu a nečekal.“

Díval se na mě ale tak vážně, že jsem musela nechat vtipkování. „Edwarde,“ řekla jsem a nadechla se, „je čas na nový začátek. Musím zjistit, co mě čeká dál. Tady zůstat nemůžu, nebo se tu zblázním. Víš, jak to myslím.“

Přikývnul. „Je správné odejít, když jsi se rozhodla. A tím správnější, že vím, jaké k tomu máš důvody.“

„Víš co? Nebudeme to rozmazávat. Půjdeme radši za Esmé? Ráda bych jí, vám, poděkovala.“

„Je hned tady, v pracovně.“ Obešli jsme tedy roh a vstoupili do místnosti, ve které to tu pro mě všechno začalo. To byla první místnost, kam jsem se po svém příchodu dostala. A jak to tak vypadá, bude i poslední.

Esmé vstala od stolu. „Patty?“

„Esmé,“ řekla jsem a nevěděla, jak dál. „Obávám se, že je čas, abych odešla. Je mi líto, že vám…“

„Nejsi první ani poslední, kdo přišel a musel odejít,“ přerušila mě a já byla opravdu vděčná za její snahu mi to usnadnit. „Věděli jsme to přeci od začátku, i když jsem doufala, že by ses mohla zdržet o chvilku déle. Teď nám tu zůstanou jen Steve a Mike – bože chraň!“ řekla zlehka a všichni tři jsme se zasmáli.

„Esmé, Edwarde, děkuju za všechno. Vám i ostatním! Bez vás by to všechno… bylo na infarkt. Mírně řečeno.“ Představa upírky stižené infarktem je očividně pobavila, ale Esmé se na mě potom vážně podívala.

„Pat, víš, že tyhle začátky nejsou jednoduché. Nic z toho, co jsi znala, nezůstalo na svém místě. Nemůžeš se na nic spolehnout. Kam vlastně půjdeš?“

„O svoje místo se poperu. Nehodlám strávit věčnost někde v koutě,“ řekla jsem odvážněji, než jsem se ve skutečnosti cítila. Edward po mě vrhnul jeden ze svých vševědoucích pohledů, ale nic neřekl.

„Dobře, holčičko,“ odpověděla Esmé, „tak nezapomeň, co jsme tě naučili. Nehýbej se moc rychle. Nechoď ven, když svítí slunce. Když se na to nebudeš cítit, jdi radši někam, kde je čistý vzduch. Než se ti upraví oči, nos čočky nebo brýle… no, však to všechno víš. Vyhýbej se Stínům a aspoň jednou za čas se přijď ukázat,“ řekla vlídně.

Ano, mami, měla jsem chuť říct, ale radši jsem jenom němě přikývla.

„A vyhni se krvavým filmům a závodům v páce, jo?“ mrkl na mě Edward.

„Spolehni se,“ odpověděla jsem mu vděčně.

Dlouze jsem se ještě na ně zadívala, pak jsem si hodila tašku přes rameno, vyšla z pracovny, z domu a během pár dalších vteřin se ocitla v samotě okolních lesů.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

Jalle

9)  Jalle (12.06.2012 21:30)

posielam ti potlesk

Cathlin

8)  Cathlin (06.10.2011 17:40)

Twilly, hehe, vůbec se nedivím, že jsi uhádla! Ty první dvě věty dooooost napovídají!!! Záměrně!

Twilly

7)  Twilly (06.10.2011 16:46)

Už po dvou větách jsem VĚDĚLA, jaké bude Pattino tajemství. Ne, že bys byla čitelná, to ani náhodou. Já to prostě věděla a líbí se mi. Vypadá to na milou dušičku a Listare taky... úúúúúúúúúú proč já se jenom na tyhle dva těším?

eElis

6)  eElis (06.08.2011 10:07)

Cathlin tak to víš, že budí... mezi šestou a sedmou mám budíček, ale já spánku moc nepotřebuji děti mě už naučily, že člověk dokáže fungovat, i když spí jen tři hodiny denně, ale pak to jedno za čas na mě padne a já usínám pomalu dřív než oni...:D :D :D a dneska se bude opět pokračovat v Jedu...;)

Cathlin

5)  Cathlin (06.08.2011 09:37)

Elis: Patty, jedna ze zachráněných oveček, která to v upířím životě nejspíš bude mít ještě o něco těžší. Ještě se s ní uvidíme, i když tady na sebe vzala jen úlohu vysvětlení několika dalších věcí... a poté odešla hledat své štěstí.
Jenom zírám, že jsi vydržela číst až do tak pozdních hodin... To já už měla půlnoc! Navíc, když jsi znova četla to, co už znáš... To tě ráno děti nebudí? Nebo nepotřebuješ spát???

eElis

4)  eElis (06.08.2011 02:02)

Pohled Patty byl teda opravdu překvapující Musím říct, že mě překvapila její láska k Alice, ale proč ne???... Tak doufám, že najde svoje místo na zemi a opravdu se nebude krčit někde v koutě...

Evelyn

3)  Evelyn (10.05.2011 09:46)

Páni! Přiznám se, že nemám ráda střídání pohledů. Vadí mi, když je každá kapitola, případně i její části, vyprávěna někým jiným. Tady se mi to ale líbí. Mám pocit, že vyprávějící vždycky zachytí to, co je zrovna důležité. Prostě tady ty změny pohledů nejsou jen tak, ale mají smysl.
Skvělé

Cathlin

2)  Cathlin (12.02.2011 08:42)

Janeb, děkuji nastokrát za tvé úžasné a neúnavné komentování! Já tě nemít!!! :) :) :)
Jinak povídky v Jedu se mi holt nějak píšou delší. Snažím se teď už tři dny prokousat ke konci šestky a konec pořád v nedohlednu!!!
Btw: pořád čekám, kdy mě vezmeš tou slibovanou palicí!!!

Janeba

1)  Janeba (11.02.2011 11:26)

Cathlinko, tvá Patricie nemá žádnou chybu a moc se mi líbí! Stvořila jsi ji báječnou a sebevědomou a doufám, že její cesta za osamostatněním proběhne dobře! Je mi příjemná i svojí jinou orientací a věřím, že všechno naprosto dobře zvládne! Snad se dokáže dostatečně vyhýbat Stínům než se s Cullenovými znovu setká! Líbí se mi i představa Edwarda, jako strážce tajemství a stále úžasná Alice! Bezvadná délka povídky, ale i její perfektně vypracovaný poutavý děj! Skvělé a báječné už se těším na další!!
Děkuji!!

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse poster