Sekce

Galerie

/gallery/Venome.jpg

Trocha Muse a mnohem více Edwarda.

Půjdeme do veliké hloubky, rovnýma nohama.
Doporučuji nerušený klid na čtení.

HUDBA A PŘÍBĚH

Všechny části téhle kapitoly vznikly současně s hudbou, která k nim patří. Slova i pocity jsou s ní svázané, jedno patří k druhému. Bez Muse by to vypadalo nejspíš úplně jinak... Proto doporučuji číst s hudbou. Tyhle písně mi baznadějně splynuly s touhle kapitolou.

Někdy píseň není dostatečně dlouhá, aby vystačila až k další písni - potom si ji prosím dejte znovu od začátku. Taky jsem to tak dělala...

A někdy naopak - další píseň přijde dřív, než ta předchozí dohraje. Potom prosím tu předchozí nemilosrdně přerušte a pusťte si tu další.

A kdo nemá rád Muse nebo preferuje ticho - ať čte raději bez hudby. :-)

PS: Texty písní nejsou tak důležité jako jejich nálada...

 

 

38. KAPITOLA (Edward)


Butterlies and hurricanes



Její tělo se křečovitě třáslo, když se ke mně tiskla. Mluvila z posledních sil. „Edwarde, nejde to. Už se to nevrátí. Já to nedokážu… cítit… Neznám větší bolest, jsem tak špatná…“

V ten okamžik jako by zmizelo veškeré světlo světa. Veškerá záře zmizela, jakoby světlo nikdy ani neexistovalo. Zůstala jen černočerná tma. Moje nejhorší obava, to jediné, co se nesmělo stát, se stalo. Přitiskl jsem ji k sobě a pohladil po vlasech. Mé prsty byly ztuhlé bolestí, která zachvátila každou částečku mého těla. Nemiluje mě. Nemůže mě milovat. Jediné, co ji ke mně pojí, je zvyk. Velmi silný, ale stále jen zvyk… Potlačil jsem zvířecí výkřik, který se mi dral z hrdla.

Čas, po který jsem mohl doufat, vypršel.

„Tak přece. Přece tě dostal,“ můj hlas zněl cize, nepatřil mi. Jednou rukou jsem si zajel do vlasů, zatímco druhou jsem hladil ty její. Všechno bylo nanic. Ten přízrak ji získal, už navěky. Nezbylo z něj víc než hromádka popela, a přesto ji držel a stahoval k sobě do černé země.

„Nerozumím tomu…“ její hlas zněl přerývaně, skučela bolestí. A její bolest znásobovala tu moji. „Proč to není jako dřív? Proč už není žádná cesta…“

Dlouze a pevně jsem stisknul oční víčka a několikrát se zhluboka nadechl, než jsem byl znovu schopen promluvit. Vzal jsem její hlavu do obou rukou a přiměl ji, aby se na mě podívala. Její tvář byla strhaná, zničená, rozbitá… a její oči zapadlé, jakoby se už dávno ztratila sama sobě. Stála a třásla se mi v rukách.

„Bello…“ to jméno mnou projelo jako žhavá čepel, „Když tě donutil ho milovat, zároveň ti zabránil, abys milovala někoho jiného. A jedině on to zase mohl vzít zpátky,“ řekl jsem a slova jsem ze sebe musel nutit.

Zavrtěla hlavou a skousla rty. Jejíma očima přelétlo zoufalství. „Ale… je mrtvý, je po něm…“

„Ne, není,“ zakroutil jsem hlavou a každé jednotlivé slovo znělo zlověstně jako přízrak, který se nad námi vznášel. „V tobě žije dál. A to, co v tobě umlčel, už nežije.“

Prudce vydechla a v tom výdechu byl i výkřik. „To přece není možné… To přece ne… ne…“ Lapala po dechu.

Znovu jsem zhluboka vydechl. „Lásko...“ To oslovení, nyní tak mrazivé, tak mučivé. Co tohle slovo pro ni teď mohlo znamenat? Jen prázdné slovo… nesměla cítit lásku.

Znovu jsem se nadechl. „Nezbavil tě té kletby… Účinky jedu zmizely, tvá vůle je zpět, ale tvé srdce zůstalo zničené … Tolik jsem doufal, že se to nestane. Doufal jsem, že smrt bude silnější. Ale jeho zákeřná síla vyhrála i nad ní…“

Bella se na mě dlouze zadívala, neschopna slov. Její tělo se poté zkroutilo do podivného tvaru, klesla na kolena. V mé náruči. Kleknul jsem si vedle ní.

„To ne, to ne…“ její hlas zněl monotónně a vyčerpaně. Nezbývala v ní ani troška síly. Byla jako pták, který nedokáže už ani bít křídly.

„A ty jsi celou tu dobu věděl, že se to může stát…? Věděl, že ano…“ Bolest ji donutila se předklonit, zatímco její ruce stále spočívaly na mých ramenou. Ta bolest byla bezmezná. Zabořila hlavu do mého hrudníku a třásla se, nekontrolovaně a prudce.

Podebral jsem ji a posadil ji vedle sebe na trávu. Opřel jsem ji o kmen stromu, pod kterým jsme byli. Uprostřed louky, která, ač tak známá, se proměnila z nejhorší místo ve vesmíru. Sevřel jsem ji pevně v náručí, když jsem se posadil vedle ní. Tisknul jsem ji pevně a dlouze. Beze slov, kterých jsem byl plný: Bello, lásko, miláčku…

Čas přestal existovat. A přitom každá vteřina stvrzovala neodvolatelnost naší situace. Byli jsme bezmocní. A ona už mi nepatřila. Nepatřila nikomu a nikdy už neměla nikomu patřit. Vzal jí schopnost milovat. Vzal jí její srdce, její dech, její život. A stejně tak můj. Nezbylo z nás víc, než jen trocha prázdného, bezcenného vzduchu.

Nevím, jak dlouho jsme tam byli, v bezmocném objetí, vedle sebe. Snad věčnost, snad jen pár minut. Bez hnutí a bez jediného slova.

Potom jsem uslyšel její výkřik. Výkřik, který šel až z hloubi jejího nitra. Byla v něm všechna bolest, všechna trýzeň, veškeré její utrpení. Křičela ze všech sil, její oči byly šílené. A v následující chvíli mi zmizela z náruče. Prudce jsem se otočil a snažil jsem se rozhlédnout. Kudy zmizela? Nedokázal jsem to určit. Pohledem jsem pátral kolem sebe, z místa na místo, rychle a zoufale. Její vůně byla všude kolem mě, na mých prstech, na mé košili… Pohyboval jsem se v jejím oblaku.

„Bello!!! Prosím, to ne!!!“ Dva rychlé výdechy. „Neodcházej…“ Přeskočil jsem zeď a vrazil do lesa. Tady někde musí být… Zoufale jsem se rozhlížel a snažil se určit směr. Kam? Kudy? S každou vteřinou se moje šance ji najít zmenšovala. Nemohla přece odejít, nemohla.

N-e-m-o-h-l-a!

Zavřel jsem oči a snažil se zahnat tu červenou rozžhavenou stěnu, která zastřela mou mysl. Několikrát jsem zamrkal.

„Bello!“ zakřičel jsem znovu.

„Miláčku…“ zašeptal jsem nakonec, když jsem pochopil, že ji nenajdu. Že odešla, ať už k tomu měla jakýkoliv důvod.

 

- - -

Apocalypse, please

 

Skála se pod mýma rukama tříštila a úlomky padaly do řeky pode mnou. Vzal mi všechno. Zničil celý můj svět. Nezbylo nic, naprosto nic. Nedokázal jsem zadržovat řev, který se ve mně hromadil, a tak jsem trhal kusy kamene, drtil ho na prach, rozbíjel kameny o kámen a u toho řval jako zvíře těsně před smrtí. Umíral jsem zaživa, nedokázal jsem kontrolovat běs, který mě zachvátil.

Nenašli jsme ji, já ani má rodina. Její stopa jakoby ani nikdy neexistovala. Jakmile jsem to pochopil, vrazil jsem do lesa. Kamkoli, pryč. Šílená, nesnesitelná bolest mě poháněla. Nechtěli mě pustit, zavrčel jsem na ně. Tvrdě a nesmlouvavě. Pokoušeli zoufalce. Museli mě nechat jít. Nedokázal jsem brát ohledy.

Bello!!! „Bello!!!“ křičel jsem ze všech sil. Její jméno splývalo se zmučeným nářkem.

Sevřel jsem v rukách další balvan, odlétly z něj úlomky a prach.

Ten ubožák, ta ohavná bestie, ten netvor…!!! Vyhrál. Slyšel jsem jeho vítězný smích, jak se rozléhá krajinou.

Nenáviděl jsem ho. Necítil jsem nic víc než nenávist, neředěnou a absolutní.

A bezmoc.

Balancoval jsem na kraji útesu nad řekou. Díval jsem se do proudu pode mnou, kam mizely kameny a prach z mých rukou. Řeka plynula tak klidně, netečně. Pod její hladinou byl jiný svět. Svět bez citů, bez bolesti. Svět beze slov. Pro mě ale neexistovalo jediné místo ve všech známých i neznámých světech, kam bych mohl utéct. Jediné místo, které by mělo smysl – bez ní.

Můj zrak potemněl. Mé vědomí zakrývala neprodyšná stěna zlosti, nenávisti a surovosti. Měl jsem chuť ničit, zabíjet, vrátit všechny rány, které jsem musel snést. Všechno zlé, co jsem kdy odmítal cítit, čím jsem odmítal být, se zhmotnilo a ožilo. Nezáleželo na ničem. Nezbyla už žádná pravidla, kterých by stálo za to se držet.

Vztekle jsem hrábnul po kusu kamene a vší silou s ním praštil o skálu. Celý ten boj byl marný. Jediný z tahů, kterými jsem měl vyhrát, nebyl správný. Všechny vedly na místo horší než peklo. Všechny mé oběti nestály za nic. Mé ruce byly i přesto prázdné, celý vesmír byl prázdný a studený. Z mého života se opět stala nejtemnější půlnoc. Naposledy jsem zařval, když se mi hlas zlomil a já propadl šílenství plnému beznadějné nepříčetnosti.


Blackout

 

Nakonec nezbylo než vyčerpání.. Ale ani v něm jsem nedokázal přestat myslet. To hrozné vědomí do mě vytrvale bodalo, ta hrozná síla mě stlačovala a já jí nedokázal vzdorovat. Ani se jí bránit. Nesnažil jsem se ani sbírat ty tisíce kusů, které ze mě zbyly. Tak dlouho jsem to dokázal, nyní už ne. Nedokázal jsem myslet na Bellu. Na její bolest. Na utrpení, kterým si prochází. A na to, zda se vrátí. Byla pryč, ať už byla vedle mě a nebo na opačném konci vesmíru. A já jí nedokázal pomoci. Jí ani sobě. Nebylo za co bojovat. Nebyla naděje. Ta síla byla větší než my. Sledoval jsem její snahu, viděl jsem, jak bojuje, než mi to dokázala říct. Dohnalo ji to na pokraj jejích sil. Nemohli jsme už dál. Neměli jsme čím tu zeď probourat. Mezi námi se rozprostíralo žhavé lávové pole, kterým jsme nedokázali projít. Její mysl byla poškozena krutým a násilným způsobem.

Zůstali jsme sami. Já i ona. Náš společný svět přestal existovat.

Všechno, co jsme budovali, co jsme prožili, všechno, co nás kdy k sobě poutalo, ztratilo svou cenu. Jako obraz z písku rozfoukaný větrem.

Natahoval jsem k ní ruce, aby se jich chytila. Ale ty její byly svázané, nehybné. Nemohl jsem ani doufat, že znovu ucítím jejich dotyk.

Myslel jsem, že zešílím. Ta tíha se nedala snést. Bello… moje Bello…

Rty se mi zkroutily do podivného úšklebku, když mi hlavou bleskla další myšlenka, která mi definitivně setnula hlavu. Když jsem si to uvědomil.

Chtěl jsem s ní zůstat i přesto.

Z hrdla se mi vydralo další pokřivené zasténání.

Zůstat s ní přesto, že mě nemohla milovat. Mít ji vedle sebe. Dát jí cokoliv bude potřebovat. A nic nežádat zpět. Nic z toho, co mi nemohla dát. Jen mít možnost ji vídat, slyšet ji mluvit.

Ušklíbl jsem se a na jazyku jsem ucítil hořkost. Nevzdám se jí. Nedokážu to. Ať už mě to stojí cokoliv. Žádná trýzeň nemůže být větší, než zůstat bez ní. Snesu ji mít a nemít snáze než ji pouze nemít.

V ten okamžik jsem neviděl nic, neuvažoval jsem. Jen jsem zoufale potřeboval mít ji blízko sebe.

Bello, Bellinko… jsi můj anděl, vždycky budeš… i bez křídel. Jsi jediné světlo ve tmě.

Chtěl jsem ji znova volat. Nesměla odejít. Ta černá díra okolo mě a rozšířila a pohltila mě, když se do mě zaryly zuby dalšího děsu.

Pokud se ještě vrátí, bude chtít odejít. Nedokáže zůstat.

Mé prsty opět sevřely náhodný kus kamene až praskl.

Nemohl jsem dělat nic jiného, než čekat na rozsouzení.

 

- - -

Ruled by secrecy

 

„Edwarde…“

Zprudka jsem se otočil. To slovo zaznělo jako výstřel uprostřed ticha. Její hlas probudil mé mrtvé vědomí k nejvyšší bdělosti. Mým tělem projel proud energie, který mě málem spálil.

Zaznělo to z dálky. Díval jsem se tím směrem, neschopný udělat krok. Neschopný uvěřit. Vrátila se.

Konečně se objevila mezi stromy. Kráčela pomalu a zvolna. Vydal jsem se jí stejnou rychlostí naproti. Jako bychom byli ve snu, v podivném snu, o který jsem tolik stál.

Lásko… Tak moc tě potřebuji…

Vlasy se jí vlnily při každém kroku, dívala se na mě a já na ní. Její pohled byl silný a vyrovnaný a každý její krok dokonalý jako osamělý zvuk úderu hodin.

Stanula přede mnou. Čistá, krásná a rozhodnutá. Děs se ve mně míchal s úlevou. Pomalu, něžně jsem ji objal. Hlas se mi chvěl. „Kam jsi odešla? To nemůžeš… Minuty bez tebe nemají konce, když nevím, jestli se ještě vrátíš. Hledal jsem tě, dlouho …“

„Nemohla jsem zůstat, bylo toho příliš…“ zašeptala. „Ale nedokázala bych takhle odejít, zmizet… To ne.“

Projela mnou další vlna úlevy, i přesto, že bezvýchodnost naší situace se nezměnila. Pevně jsem ji sevřel a v náruči ji nadzvedl kus nad zem. Chtěl jsem ji jen držet, cítit ji… Každý sval v mém těle se třásl napětím. „Bello, miláčku, nemohu zůstat bez tebe. Nedokážu to. Navzdory tomu všemu. Neodcházej, už nesmíš odejít. Ať už mě dokážeš milovat nebo ne. Prosím zůstaň.“

Vyprostila ruce z mého sevření a objala mě. Tentokrát se nechvěla, už ne. Uslyšel jsem její hlas, šeptající do mých vlasů. „Musí existovat ještě jiná cesta. Vždycky tu nakonec byla, ať už se to zdálo jakkoli beznadějné. Chci ji najít. Je příliš brzo na to skončit v beznaději.“

„Bello…“ vydechl jsem, neschopen uvěřit jejím slovům. Neschopen uvěřit její síle, jejímu odhodlání.

„Bello, Bello…“ opakoval jsem stále dokola.  Postavil jsem ji, přitiskl jsem její obličej ke svému a pokrýval jej polibky. „Nenechám tě tak. Jen mě nech naučit tě znova milovat. Udělám cokoli, abych přivedl tvé vzpomínky zpět k životu. Abych ti vrátil to, co ti vzal.“

„Máme na to věčnost. Jednou se to povede.“ zamumlala skrz mé polibky. „Vím, že to bude bolet, ale chci to zpět, nehledě na bolest, kterou to bude znamenat. Nehledě na nic jiného. Chci tě, Edwarde, tak jako dřív. Chci si vzpomenout. Znovu to cítit.“ Její hlas zněl smutně a zároveň nezkrotně; já i ona jsme opět pocítili dotek naděje. Naděje, která se mohla proměnit v nejhorší prohru. Ale která také mohla znovu rozsvítit slunce.

Žádná síla světa nás nikdy nedokázala rozdělit. Nestane se to ani tentokrát. „Nedovolím ničemu, nikomu, aby mi tě vzal. Vždycky budeš moje Bella…“

Dívali jsme se jeden na druhého, naše pohledy se ztrácely jeden v druhém a já poprvé po nekonečně dlouhé době znovu ucítil pouto, které nás spojovalo. Stále tu bylo, nezničitelné a nadčasové. Na Bellině tváři se objevil úsměv, když přikývla. Úsměv prorážející bolest a smutek, který nás obestíral. Tu strašlivou tmu v té chvíli prosvítil jediný paprsek vzdáleného světla.

 

- - -

Unintended

Když jsem procházeli vysokou travou louky, Bella mi dala ruku do pasu. Já ji sevřel kolem ramen. Vraceli jsme se domů. V hale jsme prošli kolem Esmé, objevila se i Alice. Esmé se viditelně ulevilo, že jsme zpátky. Spolu. A Alice se na nás zářivě usmívala. Tak, jak to umí jen ona. Věděl jsem, že už nějakou dobu věděla, že se vracíme. A díky ní to jistě předem věděla i Esmé. Ani jedna z nich nic neřekla, nechaly nás projít.

Překročili jsme práh našeho domova. Znovu a nanovo. Rozhlédl jsem se po místnosti. Všechno, co v ní bylo, působilo dojmem, že potřebuje získat novou hodnotu, nový smysl. Ale bylo ještě něco, co jsem musel udělat.

Zastavili jsme se u sedačky a naznačil jsem jí, aby se posadila. Udělala to a její nohy ladně spočívaly až k zemi. Sedl jsem si před ní na zem, na kolena, a paže položil přes její klín. Jednou rukou jsem ji nenásilně sevřel v pase. Potřeboval jsem, aby dávala dobrý pozor. Aby věděla, co jí chci říct. Dívala se na mě s otázkami v očích.

„Bello…“ hledal jsem ta správná slova. „Já vím…, jak to je. Vím, že v tobě je něco cizího, co ti brání cítit. Nemůžeš za to. Implantoval ti něco, co ti nepatří, a zůstalo to v tobě jako zeď, která odděluje tvou vůli a tvé srdce. Počítám s tím, že je to tak. Nemůžeš milovat a já to zatraceně vím.“ Nadechl jsem se a naprázdno jsem polknul. „Proto, prosím, dělej jen to, co je ti příjemné. To, co cítíš. Nesnaž se předstírat. Chci, abys to byla ty. Taková, jaká jsi. Nesnaž se mi dát to, co nemůžeš. Žádný důvod by pro to nebyl dostatečně dobrý. Budu čekat. Třeba celou věčnost, pokud mi to dovolíš. Budu vedle tebe… budu tě hřát a doufat, že ten led v tobě roztaje. A že se mi vrátíš, celá, tak jako jsem tě vždycky měl. Tak, jak si tě pamatuju. Ale nechci, aby ses tím trápila. Chci, abys byla šťastná. Ať už bude cokoliv.“

Celou tu dobu zadržovala dech, nyní vydechla a stiskla oční víčka. „Edwarde…“ Zhluboka se nadechla. „Ach, Edwarde…“ Vzala mojí hlavu do svých rukou a podívala se mi přímo do očí. Utápěl jsem se v jejím pohledu. „Jediný, kdo by to mohl dokázat, jsi ty.“

Objala mě, přitáhla si mě k sobě nahoru a držela mě. „Nikde jinde bych nemohla být šťastnější,“ zamumlala. Zůstali jsme tak. Dlouho. Dotýkali jsme se jeden druhého doteky, které znamenaly podporu a útěchu. Drželi jsme jeden druhého nad vodou, v boji, který byl náš společný. Neměli jsme čeho jiného se chytit. Jen já jí a ona mě.

Nakonec mě pustila a prsty si přejela po čele.

„Slib mi to,“ řekl jsem tiše.

„Slibuji,“ zaznělo z jejích úst po krátké chvíli. Z jejího hlasu čišelo odhodlání a upřímnost. „Také mi něco slib,“ ozvala se potom.

Překvapeně jsem se na ni podíval. „Cokoliv…“

„Pokud to nepůjde… Jestli zjistíme, že to nemá smysl, že už nikdy nebudu taková jako dřív, necháme to být.“

Ta představa mě bodla jako rozpálený hrot, i přesto, že jsem dobře věděl, že je to možná naše budoucnost. „Ano, slibuji,“ odpověděl jsem nakonec. „Ale ta cesta tu je. Musí být. A já ji najdu.“ Před očima jsem viděl ty hnusné pařáty, které ji svíraly. Viděl jsem ten černý prach, který ji dusil. Venomova temná síla, nedbající rozsudku smrti.

Vstal jsem, abych ulevil napětí a vzteku, který se ve mně opět zvednul. Obešel jsem místnost a zastavil se u okna. „Co tě vždycky těšilo? Začni s tím. Tvůj výzkum… Určitě na tebe čekají, situace se nezlepšuje, pokud vím. Můžeš se tam vrátit, jestli budeš chtít.“

Usmála se a kývla. V jejích očích se objevily první jiskry života. „Nejspíš se tam vrátím.“

„A nomádi budou potřebovat spoustu protijedu. Carlisle říkal něco o tom, že by bylo třeba zrychlit výrobní proces…“

Usmála se ještě víc. „A co ty? Co tebe vždycky těšilo? Co tvé piano? A tvá hudba? Už dlouho jsem ji neslyšela…“

 

- - -

 

Otevřel jsem okno. Všechna okna v naší části domu. Závěsy začaly mírně povlávat. Přehlédl jsem hromady všeho možného vyskládaného na různých místech místnosti. Byl to Bellin nápad. Uklidit. Najít nový pořádek… Snad všechny skříně byly nyní prázdné, nezůstal kámen na kameni. Ještě před chvílí jsem ji sledoval, jak jí poletují vlasy při všech těch pohybech spojených s úklidem. Ještě před chvílí jsem toužil smět ji pohladit… A nyní byla pryč, Carlisle potřeboval okamžitou pomoc.

Otevřel jsem poslední okno v ložnici a bez přemýšlení se posadil na postel. Chtěla začít znovu. Zase jsem se usmál. Bojovala sama proti sobě, s vervou. Byla úchvatná. Oslabená, vystrašená, a přesto odhodlaná. Zavrtěl jsem nad tím hlavou. Moje Bella…

Ani jeden z nás nevěděl, jak to skončí, ale tohle byl nový začátek.

Opět, jako už tolikrát předtím, jsem se propadl do vzpomínek. Každý předmět okolo mě něco znamenal. Nebylo možné nevzpomínat na celý můj nový život, s ní. To, co bylo předtím, už jsem si sotva pamatoval. Temnota a stín… a potom přišla ona. A já začal žít, navzdory tomu, že jsem si myslel, že jakoukoli schopnost života jsem ztratil už dávno předtím. Ona vše změnila…

Ty vzpomínky pálily a hladily zároveň.

Co bude dál? Vrátí se náš svět? Vrátí se mi ona?

Jak jí mám otevřít oči? Jak ji osvobodit? Co všechno si pamatuje? Jak nyní asi vypadají její vzpomínky?

A najednou jsem věděl, co udělám. Prudce jsem se postavil a dech se mi zrychlil. V hlavě se mi začínaly objevovat podrobnosti mého nápadu, všechno se skládalo dohromady jakoby to už dávno pro nás bylo připravené. Jakoby ten plán jen čekal na svou příležitost.

Myšlenky mi létaly hlavou jedna přes druhou, a než jsem se stačil vzpamatovat, ve dveřích stála Alice.

„Edwarde!“ vydechla. „Nádhera. To musíš udělat, pomůžu ti.“

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

AMO

7)  AMO (13.08.2011 11:03)

Cathlin, sluníčko moje, nic jsi neprovedla!!! To já!! Celý den byl nějaký moc divný. A pak napětí z nových dílů. No a stalo se, že jsem nebyla schopná něco provést se slzavým údolím. A začala jsi to svou částí Jedu. Vrátila jsem se k tomu několikrát a zkoušela jsem to i včera... Jenže se vždy rozpláču nad tou tíhou, nad tou bolestí, nad tím strachem, nad tou momentální neschopností... a tak nějak se mi myšlenky stočí k dění kolem mne a vůbec kolem nás. No a já to už neunesu. Do toho všechny parádní písničky od Muse. Já je mám i v telefonu i v MP3 a na CD v autě. Mám už vyhraněné skladby ke svým náladám.
Proto se znovu a znovu omlouvám. 38 díl se do mne asi zaryl. Byl a je opravdu parádně napsaný. Děkuji Ti, Kočičko

Marvi

6)  Marvi (12.08.2011 22:20)

Ta hudba tomu dodala grády, neskutečný. No já myslela, že to ani nedočtu, už včera jsem si myslela, že si to dám, ale jak jsi psala chtělo to klídek, tak jsem se k tomu dostala až dneska. No ale v mé hlavě je spousta otázek...
Edward opět neskutečně trpěl, až jsem měla strach aby to nějak nevzdal. Nakonec jsem ráda, že se Bella vrátila a bojuje. V nejhorším případě, by z nich mohli být jen kamarádi, ale takový konec bych jim nepřála
Zajímal by mě pohled ostatních, vím, že se ji taky pokoušeli hledat, ale s neúspěchem, možná Alice by byla vhodným kandidátem, určitě musela něco tušit, ale to jen odhaduji, možná ani ona nevěděla, pokud to byl Bellin unáhlený čin. Apropo Bellin pohled by možná taky leccos vysvětlil. No nechám se překvapit další kapitolkou.
Taky si lámu hlavu co Edward kuje, že by nějaké vzpomínky z minulosti? No nevím...
Jinak ti děkuji za pěkný emociální zážitek podtržený nádhernou hudbou

Cathlin

5)  Cathlin (12.08.2011 09:46)

AMO: Doufám, že se ještě vrátíš. B) A povíš mi, cože jsem to vlastně vyvedla...

Julinko, nevím, čím to je, ale já se nebála, že Edward vyvede něco šíleného. Už několikrát mi ukázal, že jestli někdy dřív a v nějakých jiných příbězích (;) ) měl sklony něco takového udělat, tady bude nejspíš bojovat, dokud ho to úplně nezničí... I když kdo ví, co by se stalo, kdyby se Bella nevrátila - už nikdy. A kdo ví, co by se stalo, kdyby kupříkladu zjistil, že se vydala Stínům na dobrovolnou smrt (ehe, to jsou scénáře, to je šílený...) Potom bych za něj ruku do ohně nejspíš nedala. Ale to by zase nebyla Bella, udělat něco takového, takže mám takový dojem, že dokud budou mít jeden druhého, vždycky budou stát na nohou, jakkoli vratkých... A to je právě to fascinující.
Jsem moc ráda, že se ti líbily skladby a jejich kombinace s textem... A co Edwarda napadlo? No, já pořád čekám, že na to někdo přijde...! Připadá mi to totiž jako docela logický, skoro až předvídatelný, nápad... :D

julie

4)  julie (11.08.2011 21:51)

Cathlin,ty sis vzala do hlavy,že nás prostě zničíš,viď?! No,nejenom nás-to je jenom vedlejší produkt-ale Edward to schytal neuvěřitelně!
To,jak jsi dokázala vykreslit jeho pocit absolutní prohry,strašně jsem se bála,že už toho na něj bude fakt moc a že provede něco šíleného (nejdřív zážitky z Venomova sídla,kde v sobě musel znásilnit všechna svá nejsvětější přesvědčení a teď tohle! ). Pro něj muselo být asi nejkrutější a nejvíc devastující vědomí,že obětování jeho svědomí bylo k ničemu a že V. nakonec stejně vyhrál...Stalo se mu všechno,čeho se bál.

„V tobě žije dál. A to, co v tobě umlčel, už nežije.“
Nezbylo z nás víc, než jen trocha prázdného, bezcenného vzduchu.
Z těch vět mrazí.

Naštěstí se zase projevila ta Tvá rozhodná, statečná, úžasná Bella, kterou miluju už od Krve.....a vrátila se, aby mohla s tou stvůrou skrytou v sobě bojovat.

Já poprvé po nekonečně dlouhé době znovu ucítil pouto, které nás spojovalo.

Co Edwarda napadlo?Strašně oběma přeju,aby našli způsob, jak být zase spolu!

Nádherná kapitola,a ta neskuzečně podmanivá hudba!!!

AMO

3)  AMO (11.08.2011 19:15)

Cathlin... cos to provedla??? Promiň, já teď nemůžu....

Později...

Také miluji MUSE a nádherně se u nich cvičí

:'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-(

Cathlin

2)  Cathlin (11.08.2011 19:01)

Evelyn, v Belle už žádný jed není. Zbavila se ho, úplně a dočista. To, co ji ničí, je poškození, které ji způsobila Venomova zvláštní upíří schopnost podmanit si ženu pouhou myšlenkou. Tenkrát ji donutil milovat ho a zároveň v ní zazdil možnost milovat někoho jiného. Jed mu sloužil jen jako prostředek, jak ji udržet tam, kde ji chtěl mít - poslušnou a omámenou... Jed jí bral její vůli, ale nebyl to jed, který ji nutil ho milovat. To byla jeho mentální schopnost - která se u něj rozvinula poté, co se stal upírem. To nejhorší, co ji provedl, nebyl jed. To bylo to, že poškodil její mysl, její srdce. A potom odešel a ona zůstala zničená. Protože jediný, kdo mohl uvolnit ta pouta, kterými ji svázal, byl zase on. Neudělal to a Bella zústala rozbořená, jako město po bitvě. Zároveň s ním umřela její falešná láska k němu, ale ta devastace v ní zůstala...

Evelyn

1)  Evelyn (11.08.2011 18:54)

Cath... musela jsem si to přečíst třikrát, abych byla schopná se trochu vzpamatovat. Ten začátek byl tak zatraceně hluboký a silný! Tohle šlo vážně až na dřeň a i té ses podívala do samého nitra. Ta bolest, beznaděj, pochyby o sobě i budoucnosti, pocit, že všechno bylo marné a bezvýznamné... Edward toho tolik obětoval, tolik protrpěl a zvdál jen pro naději, že se mu jeho Bella vrátí. Získal si ji zpět, ale není to ona. Jed v ní zůstal a dál ji ničí, i když Venome už nežije. To zoufalství je tak bezbřehé!
Uvažovala jsem o mnoha a mnoha možných pokračováních, myslela jsem si, že třetí kniha bude o Bellině srovnávání se s tím, co bylo v Paláci u Venoma. Předpokládala jsem, že budeme číst o touze po odpuštění a hlavně odpuštění sama sobě a schopnosti jít dál. Ale tohle, to čemu je vystavuješ, to dalece přesahuje moji fantasii a předpoklady...
Bojím se, co se bude dít dál... Jak se sami se sebou vyrovnají? Nepomohl by Belle třeba protijed? Najdou si k sobě cestu, budou se znovu milovat? Nebo je veškerá snaha marná a jsou ztracení?

«   1 2

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek