Sekce

Galerie

/gallery/Venome.jpg

Černý havran v náruči anděla.

36. KAPITOLA (Bella)

 

Byla to jemná práce a nesměla se zkazit. Vlastně jsem nedokázala pochopit, jak to Carlisle udělal, že původní protijed, který dokonce alespoň částečně fungoval, dokázal vyrobit tak rychle. Vzorku z krve Any bylo velmi málo, pečlivě jsme ho odměřovali, když ho bylo zapotřebí k testům.

To první, co jsem ale musela udělat, bylo uklidit Carlisleovu pracovnu, která se nyní bezmála proměnila v laboratoř. Snad všude byly známky Carlisleova zápasu s časem, když se mi snažil pomoct. Při jeho mírumilovné a přehnaně pečlivé povaze to byl nepořádek opravdu úctyhodný, ale ani trochu jsem se nedivila, že ve svém výzkumném zápalu neměl chuť dát se do úklidu.

Přesto jsem se na tom místě cítila dobře. Jako bych se obula do starých dobrých bot. To všechno jsem znala, velmi dobře. Celé roky jsem se předmětů podobných těm, který zde byly rozházené všude kolem mě, dotýkala ve všech možných laboratořích, kterými jsem prošla.

A tak jsem se do toho dala. Začala jsem pomalu rozplétat změť kolem výroby protijedu. Nejprve zjistit, o co vlastně jde. Jakou povahu má ta látka. A už po prvních testech jsem tušila, že samotný jed byl neuvěřitelně jednoduchá sloučenina. A stejně jednoduchý by měl být i protijed.

Po několika dnech práce prokládané rozhovory a spoluprácí s Carlislem jsem už věděla o jedu všechno. Carlisle s ním udělal všechno, oč jsem ho požádala. A přímo před sebou jsem měla vzorec té látky. Několik písmen a různě vypadajících spojnic, které vypadaly tak nevinně, ale jejichž účinky, ve spojení s Venomovou mentální silou, byly tak zásadní.

Vzdychla jsem a odložila papír s nákresem. Co dál? Sáhla jsem téměř poslepu za sebe do police, odkud jsem chtěla vytáhnout svou oblíbenou příručku. Namísto toho ale něco cinklo o zem. Sehnula jsem se, abych to zvedla a vydechla překvapením. Ampulka s jedem. Jedna z těch, které přinesl Edward z pevnosti. Na závitu kolem flakónku bylo jasně vyryté ozdobné písmeno V. Otřásla jsem se. Jakoby se skrz tu rytinu na mě díval on, svýma propalujícíma očima. Jako by v té lahvičce zůstal ještě kus jeho podstaty a ta se po mě zkoušela natahovat.

Zatajila jsem dech, zvedla lahvičku proti světlu a prohlížela si tu tekutinu. Jako bych v ruce držela chomáč červů. Tohle bylo to, co mi rvalo duši z těla. Na jazyku jsem znova ucítila tu chuť. A vrátilo se mi i bezmezně kruté a falešné opojení, které mi jed přinášel.

Ano, chápala jsem, proč Carlisle nechtěl dovolit, abych s jedem přišla do kontaktu, ani při práci na protijedu. Ale… nemohla jsem tu odpornou tekutinu více nenávidět. Nic na světě mi nepřipadalo tak odporné jako těchto pár namodralých kapek. Nic na světě mi tolik neublížilo. A já to navzdory všem silám, které byly v jedu ukryté, věděla tak jasně jako nic na světě.

Zároveň jsem věděla, že tohle Carlisleovi nevysvětlím. Ani nikomu jinému. Věděla jsem, že bude nejlepší, zůstane-li flakónek na místě, kam jej Carlisle uložil. Nebo kde jej možná zapomněl. Strčila jsem jej zpět na polici a měla jsem pocit, jako by mi lahvička za tu chvilku, kdy jsem ji svírala v prstech, sežehla bříška. Jako by se jeho černá podstata opět dotkla mého nitra. Musela jsem se pohledem přesvědčit, že mé prsty doopravdy vypadají stále stejně.

Zhluboka jsem vydechla, otřela si prsty o plášť a otevřela příručku, která se mi konečně dostala do rukou. Na okamžik jsem se zamyslela. Jaká asi bude čistá látka, kterou vyrobíme? Látka, která koluje i v krvi Anaîs. Bude stejně silná a mocná jako tato? Její opak? Bude dávat tolik dobrého, kolik její protihráč dával zlého? Mohla by mít nějaké blahodárné vlastnosti, o kterých zatím nikdo neví? A všechno to začalo malým hadem s modrým pruhem a jeho kousnutím. Ten had by se mi teď vážně hodil. Jeho jed… skvělý pracovní materiál, objasnil by další otázky…

 

- - -

 

„Jak to dneska šlo?“ šeptnul Edward, když chytil moje ruce ve vzduchu.

Nadechla jsem se k odpovědi, ale jiný hlas nás přerušil káravým tónem. „Dávejte pozor.“ Happy se snažila dostat do nás aspoň trochu ze svého umění, a tak jsem zase jen vydechla a omluvila se Edwardovi pohledem: později.

Zopakovali jsme několik kroků z minulých lekcí. Automaticky jsem popošla blíž k Edwardovi. Jinak to nešlo – jediný způsob, jak to zvládnout, byl nemyslet. Nebo aspoň ne moc. A nejspíš mi pomáhala i pouhá přítomnost Dizzyho. Místy jsem se přistihla, že se více soustředím na jeho stabilitu, než na tu svoji. Sledovat jeho nejisté pohyby totiž byla… neuvěřitelná podívaná. Poprvé v životě jsem věřila, že nejsem nejhorší tanečník na světě. A ještě úžasnější byla statečná Happy, která se nenechala zviklat k beznaději. Oba byli zkrátka… k neuvěření.

Staré kroky jsme zvládli obstojně. Dizzy se také nějak proklopýtal tím správným směrem a Happy rozhodla. „Fajn, necháme to uležet a k tomuhle se vrátíme někdy později. A k vašemu potěšení potom navážeme novými prvky, ať už to konečně k něčemu vypadá.“

Dizzy obrátil oči v sloup. „Panenkonanebi!“

Happy se rozhodla jeho poznámku nekomentovat a nerušeně pokračovala. „Takže teď změna. Něco malinko…“ zadrhla se. „No… něco o trochu přirozenějšího, dá se to tak říct?“ Málem vypadala, že se stydí. „Čekala jsem s tím, ale už je čas, abychom se do toho pustili.“ Podívala se na Dizzyho. „Vždycky jsem tenhle tanec chtěla tančit s někým, koho miluju.“

Dizzy se zatvářil rozpačitě a pokusil se na ni usmát.

„Tak to u tohoto tance má být…“ pokračovala a otočila k obsluze hudby. Kolem nás se rozezněly tóny, které okamžitě vytvořily novou atmosféru. „To je hudba, která k tomu patří. Ten tanec nejspíš neznáte. Je to jeden z těch nových, nevím, jak ho popsat… Je v tom kombinace některých jihoamerických tanců s evropskými, ale je v tom i trocha Indie… Vypadá to asi takhle…“

Její tělo se svými pohyby ponořilo mezi tóny a splynulo s nimi. A ze všeho nejvíc mi to připomínalo něco jako… pomalé, exotické, sladké flamengo. A to navzdory tomu, že původní flamengo neumí být pomalé. Tohle bylo. Pomalé, ohnivé a smyslné… Něco podobného jsem v životě neviděla. Její pohyby byly podmanivé, v kombinaci s hudbou jednoduše úchvatné. Pohledem jsem zavadila o Dizzyho – přímo ji hltal očima, ve kterých měl výraz tak něžný, že ho celého proměnil. Málem jsem měla dojem, že jim příliš vstupuji do soukromí – raději jsem se zadívala zpět na Happy. Tohle že jsem měla také tančit? Ta představa mě děsila a přitahovala zároveň. Věděla jsem, co by cítil Edward… kdyby se mi to podařilo, alespoň trochu. A právě proto jsem to chtěla dokázat.

Happy se zastavila a podívala se na nás. „Takže tak nějak…“ pronesla.

„Žádnej problém,“ opáčil Dizzy poněkud ochraptěle a já ho úplně chápala. Jak jsem se tohle měla naučit?

Trvalo nám celé odpoledne, než jsme zvládli první kroky, každý sám. O tom, že by moje pohyby byly tak krásné jako pohyby Happy, nemohla být řeč, ale aspoň se mi konečně přestaly plést nohy a dokázala jsem odlepit pohled ze svých špiček.

„Tak…“ pronesla Happy, a když se na nás podívala, nečekaně se rozesmála. „Bella a Dizzy přestanou krčit čelo námahou a můžeme to zkusit v párech.“ Měla pravdu. Zkusila jsem trochu uvolnit svůj obličej a protřepala prsty. Měla jsem pocit, jako když jsem právě protlačila slona očkem jehly.

„Co jsem komu udělal, že jsem si na krk uvázal zrovna primabalerínu…“ hořekoval Dizzy, ale Happy se k němu mezitím přitočila a prohlásila: „Teď vám ukážu správné držení.“ Dizzy v následující chvíli vyvalil oči a zalapal po dechu, když se k němu vší silou přitiskla a stáhla ho k sobě do náruče. V momentě byli nalepení jeden na druhém.

„Jo, tak tohle je něco jiného…“ vykuckal ze sebe konečně Dizzy, když se trochu vzpamatoval. „To beru. A co dál?“ Obtočil svoje ruce kolem Happyiných zad.

Happy se malinko vysoukala z jeho sevření a odpověděla. „Kroky.“

Dizzy otočil oči v sloup. „Ach jo…“

Edward se tlumeně zasmál, Happy se vyprostila z jejich držení a přišla k nám. „Tak do toho… vy dva taky…“

Otočili jsme se naproti sobě, Edward mě uchopil za paže a přitáhl si mě. Ocitla jsem se blízko u něj, cítila jsem ho celým svým tělem. Jednu ruku mi položil na bedra a ještě víc si mě přitiskl.

„Dobře,“ okomentovala to Happy a plaše dodala. „Ale ještě tady… tady je to potřeba…“ Opatrně zatlačila dlaní do mé podkolení jamky, čímž se moje noha prohnula a dostala se k Edwardovi ještě blíž – tak blízko, že jsem měla chuť uhnout pohledem před Happy. Edward povytáhl obočí a zadíval se na mě.

„A tady…“ pokračovala Happy a přitiskla moji dlaň na Edwardova záda tak, abychom se semkli, a aby mezi námi nezůstal ani kousek volného místa. „Musíte se držet pevně. A těsně. Jinak to nepůjde…“ vysvětlila a já se snažila skrýt bouři, která se ve mně rozpoutala. Pohledem jsem pátrala po stěnách jako bych hledala nějaký úkryt.

Nejspíš jsme potom tančili, a nebo se snažili tančit. Ale já na to nedokázala myslet, nesoustředila jsem se na jediný pohyb, který jsem dělala. Mou mysl   rázem a zprudka zaplavily vzpomínky na všechny chvíle, které jsem prožila v jeho náruči. V náruči Edwarda, mého Edwarda… Zase jsem ho cítila, blízko u sebe. A viděla, přímo před sebou. Ne tak, jak zrovna teď byl, ale tak, jak mi ho ukazovaly moje vzpomínky. Slyšela jsem hudbu, podmanivou krásnou hudbu, která byla příjemná a něžná jako tlukot srdce… a viděla touhu a lásku v jeho očích. Viděla jsem jeho rty, pootevřené a hladové. Viděla jsem jeho zavřená víčka a… rozkoš sálající z jeho tváře, když… Moje mysl mi zcela neférově servírovala naše nejkrásnější zážitky. Jako bych znovu cítila jeho prsty na svém těle, jako bych znovu slyšela jeho tiché šeptání, cítila jeho horkost, naléhavost… A v hlavě jako by mi pulzoval život, který jsme spolu prožili. Všechny barvy a odstíny, kterými jsme si prošli. To neskutečné bohatství, které jsem mohla prožít jen díky němu…

Ale všechno to bylo vzdálené. Jakoby to patřilo do života někoho jiného, do kterého jsem směla jen nahlédnout. Jako bych se k tomu všemu nedokázala přiblížit a stála jen za tlustou skleněnou zdí, která mě od toho oddělovala, nalepená na skle, kterým nebylo možné projít. Jako by to všechno mělo už navždy zůstat jen v naší minulosti.

Cítila jsem Edwardovy kroky a doteky, když jsme se pohybovali po místnosti, v bílé mlze, do které jsem se propadla. Cítila jsem jeho tělo, jeho stisk. A zoufale si přála, abych ten pocit ze svých vzpomínek cítila i nyní. Pocit, který byl ukrytý i  v hudbě, která přímo našeptávala… Ale necítila jsem nic. Jen zmatek, úzkost a strach. Ostrý kontrast. Jako bych zírala do prázdna. Všechno se ve mně sevřelo. Co to znamená? Takhle to být nemá… takhle jsem se nikdy necítila. Jeho blízkost vždycky byla nepopsatelně nádherná, ale nyní něco chybělo. Něco, co tomu všemu dávalo smysl. Kromě toho to od našeho návratu nebylo poprvé… Všechno se ve mně stáhlo bolestí a strachem.

Potlačila jsem zalapání po dechu a pokoušela se rozehnat úzkost. Tentokrát to bylo tak silné – příliš silné. Jako by mi chybělo srdce. Jako bych ze sebe nedokázala vykřesat jedinou jiskru toho, co dříve přicházelo samo. Nerozuměla jsem tomu. Naprosto jsem nechápala, co se děje, ale byla jsem si čím dál tím jistější, že něco je špatně. Že se děje něco hodně zlého.

Zadívala jsem se na Edwarda a vrátila jsem se do reality. Do šedé, bolavé, neúprosné reality, které jsme se pokoušeli vzdorovat. Já i on. Usmál se na mě a mě píchlo u srdce.

Co mám dělat? Co proboha mohu udělat? Pro něj, pro nás pro oba…

Rozhodla jsem se, že pro tuhle chvíli na to přestanu myslet. Bude na to čas později. Musím se uklidnit… nesmím se bát. Edwardovi jsem úsměv vrátila a snažila se potlačit chvění, které se snažilo ovládnout mé tělo.

 

- - -

 

„To musíš vidět!“ vrazila Rose do laboratoře, kde jsem se zrovna snažila odměřit přesnou dávku zásaditého roztoku. A možná jsem se snažila i utřídit si své myšlenky, získat čas… Práce vždycky byla výborný lék.

Rose zářila nadšením: „Zlatíčko Any už leze! Pojď se podívat…“ Chlubila se, jakoby ten úspěch byl její vlastní. Snad nikdy jsem ji neviděla tak nadšenou. Vždycky milovala děti, ale teprve nyní jsem viděla, jak je její zaujetí pro ty drobečky bezmezné.

Netrpělivě stála ve dveřích a čekala, až odložím všechno, co jsem měla v ruce, a svléknu si plášť. Její nadšení se nedalo odmítnout.

Doběhly jsme k záhonkům u příjezdové cesty, plných růží a levandule. Esméina oblíbená kombinace… Any se opírala o kolínka a o ručičky a nadšeně se posunovala po zpevněné písčité cestě. Přitom měla na tváři vítězoslavný výraz a zdálo se mi, že se ohlíží, jestli její pokrok všichni dobře vidíme. Sue k ní vztahovala ruce a Any spěchala do její náruče, zatímco Rose se rozplývala: „No, není nádherná! A šikovná?!“

„Dělá obdivuhodné pokroky,“ řekla jsem a dívala se do její rozzářené tvářičky. Any náhle změnila směr a namířila si to na úzký proužek trávníku, který odděloval záhony od cesty. Natošup ho přelezla a hrnula se do růží, před kterými se zastavila, zvedla jednu ručičku, pokoušela se balancovat na třech a natahovala se k jednomu z květů.

„Ano, to je růže*, Any,“ poučila ji Sue.

Any se zarazila, svraštila obočí, poposunula se tak, aby se posadila na zadeček a otočila se na Rose. Zvedla k ní ručičky: „Tětě!“ pokusila se vyjádřit.

Sue se srdečně rozesmála. „Správně, kočičko. To je taky Rose. Tobě nic neujde, viď?“ A znovu ukázala na květ růže a zopakovala: „Růže“ a potom na Rose: „Rose.“ Any zamávala ručičkama a zatvářila se spokojeně.

Rose ji pozorovala, oči navrch hlavy: „To snad není možné! To dítě je malý génius! No, tedy, Anaîs! Drobečku, ty jsi tak šikovňoučká! Škoda, že to neviděla Esmé! A Alice!“

Any se znovu překulila na všechny čtyři a popolezla blíž k růžím.

„Píchá, au au“ upozornila ji Sue. Any toho nedbala a hrábla rukou po jedné větévce, kterou chtěla sevřít v prstíčkách. Sue ji zastavila.

„Roooooose!!!“ ozvalo se vtom z domu nepřeslechnutelným Emmettovým hlasem.

Rose se zamračila… „Teď né…“

„Potřebujuuuu to tu podržééééét!“ křičel Emmett, jak bylo jeho zvykem. Jakoby si pořád nechtěl uvědomit, že bychom ho všichni slyšeli, i kdyby mluvil o dost potišeji.

„Teď nemůžu,“ zamrmlala si Rose pro sebe.

„Tyhle cingrlátka byl tvůj nápad, tak chceš je sem nebo ne?“ ozval se Emmett odkudsi už normálně. Rose a Emmett, Alice a Jasper spolu pracovali na opravě domu, ze kterého se nyní ozývalo všelijaké bouchání a vrzání.

„Vrátím se,“ zafuněla Rose a v mžiku byla v domě.

Sue se posadila vedle Any do trávy a zabraňovala jí v tom, aby se píchla o trny.

„Rose si také přála dítě. Zřejmě se s tím nikdy nesmíří,“ řekla jsem. „A Any je okouzlující. A každý den jiná.“ Zadívala jsem se do Anyiných očí. Nemohla za to, ale nutila mě vzpomínat. Její oči, ačkoli nebyly rudé, mi příliš připomínaly pohled jejího otce.

„Stále více se mu podobá, nemyslíš?“ zeptala se Sue.

Posadila jsem se vedle nich do trávy a přikývla. „Ano. Je to neobyčejné dítě. Druhé takové na světě není. A nikdy nebude.“

Sue se hořce pousmála. „Tak právě tohle nemůžu dostat z hlavy. Mám strach, co to pro ni znamená. Pro co se narodila? Co znamená její jed? Co ji čeká?“  Vzala do ruky její malou pěstičku. „Jak hodně se bude podobat svému otci?“

Zadívala jsem se na Sue. Její tvář odrážela obavy.

„Její úloha mezi upíry je nepochybně ojedinělá,“ zkusila jsem odpovědět. „Nikdy nebude jen jednou z mnoha.“

„Bude na ní, jakou cestu si vybere, ale…“ Suein hlas zněl těžce. „Ale… co když je to doopravdy dcera svého otce?“

Vyměnily jsme si pohled. Věděla, že na to jí nikdo nedokáže odpovědět. Ani já ne. Chvíli jsem se dívala na květy růží, které se kývaly ve větru a na malou Any, která se zrovna zaujala vytrháváním stébel trávy. „Sue…“ řekla jsem a zvedla k ní zrak. „Jak jsi ho mohla milovat?“

„Taky jsi ho milovala… tak víš, jaké to je.“ Odpověděla po chvíli.

Zavřela jsem oči. Ano. I když jsem neměla možnost se o tom rozhodnout, byla jsem na tom stejně jako ona. A velmi snadno jsem si dokázala vybavit ten pocit. Tu závrať, kterou mi způsobovala jeho přítomnost a slad jeho doteků.

„Nikdy bych ho nemilovala, kdybych o tom mohla rozhodnout. Byl příliš špatný…“ zakroutila jsem ale nakonec hlavou.

Sue se zadívala do dálky. „Jo, to byl. No právě. A lásce se nedá poručit. Právě ta špatnost mě lákala. Chtěla jsem s ním spadnout do temnoty, chtěla jsem mu dovolit, aby mě zkazil, chtěla jsem mu ležet u nohou. Byl jiný než všichni ostatní. Jeho svět šel proti všemu, co mě učili. Byla to cesta do neznáma, sladká příchuť, která mě přitahovala. A já mu chtěla sloužit, ve všem. Dle jeho libosti. Ztratila jsem hlavu a vůbec mi nevadilo zjištění, že miluju démona. Líbilo se mi to…“

„Byl k tobě zlý?“

Sue se na mě otočila. „Nevím, jak o tom mám mluvit. To, co jsem s ním prožila, nepatří zrovna do víkendové knihovny. Byla to… smršť. Nevěděla jsem, kde je nahoře a kde dole, a ani jsem to vědět nechtěla. V mých očích to bylo dokonalé. K tobě určitě zlý nebyl…“ Poslední větu vyzněla částečně jako otázka.

„Ne, ke mně ne,“ odpověděla jsem po pravdě.

„Nebýval zlý k těm, které si oblíbil. Většinou.“

„Takže ani k tobě.“

Nadechla se. „Ke mně… U mě to bylo jinak. Ale já o to stála. Čekala jsem na to.“ Odmlčela se a sáhla po Any, která mezitím odlezla na cestu. „Nedokážu pochopit, že z něčeho takového… tak zvráceného, pokřiveného, temného… vzniklo něco tak nevinného a božského jako je Any. A že právě díky ní jsem se dokázala vzpamatovat.“

„Lituješ toho?“ Nedokázala jsem odhadnout její myšlenky.

Zatajila dech a chvíli přemýšlela. „Ne,“ řekla nakonec. „Nedokázala bych se toho vzdát. A navíc nebýt toho, neměla bych Any. Ale bylo to jen jednou, znovu bych to už nedokázala. Nepatřím k nim. Nechci být Stín. A nechci, aby k nim patřila Any. Nikdy. Ona mi ukázala krásu světla.“

Dívala jsem se na malou a cítila lásku, kterou k ní Sue chová. Jakoby Any vycítila můj pohled, chytila se mě ručičkama a pokusila se mi vydrápat do náruče. Vzala jsem ji a posadila si ji na klín. „Máš takové štěstí, Sue. Tolik let jsem věnovala dětem, zkoumala jsem to tajemství a snažila se pomoct. A ať už se to stalo, jak chce, Any je obrovský zázrak.“

 

- - -

 

Dívala jsem se na něj. Na jeho ruce, které hladily dřevo a zkoumaly jeho tvar. Na jeho oči, které přivíral, aby lépe viděl jakoukoli nerovnost. V rukách obracel trámek, který pomalu získával svůj tvar, aby mohl další roky podpírat náš zničený klavír. Jeho torzo leželo uprostřed naší pracovny jako poražené zvíře, které ztratilo svou duši, svou důstojnost. A on pracoval na tom, aby ji znovu vytvořil.

Za jeho zády stál Listar a tlumeně k němu mluvil. Nevnímala jsem jejich slova, můj obdiv k Edwardovi byl příliš silný. Jeho touha zápasit, překonat vše. Nevzdával se. Nedokázal to vzdát. A jeho boj ve mně probouzel další a další snahu cítit to, co mi tak chybělo. A další a další ledový strach; stejně jako zoufalství, které se na mě lepilo jako hustý černý jíl. Sledovala jsem každý jeho sebemenší pohyb a věděla jsem, že udělám cokoliv. Cokoliv, abych mu dala vše, co si zaslouží. A ještě mnohem víc. Na okamžik zvednul oči a podíval se na mě. Letmý pohled, koutkem oka, a hned potom se zase soustředil na svou práci. Ale i v tom letmém pohledu byl vzkaz. Poselství, kterým mě vytrvale ujišťoval o tom jediném: nenechám tě odejít. Nikdo mi tě nevezme… A mě zachvátilo zoufalství a panika. Sklonila jsem hlavu a kousla se do rtu tak silně, že jsem to pocítila. Rvala bych se jako lvice, postavila bych se sama proti sobě v té nejhorší podobě… abych mu mohla dát to, po čem toužil. Nic jsem si nepřála víc, než mu to všechno oplácet. Všechno vrátit. Vší silou jsem odmítala narážet na stále stejnou mučivou prázdnotu, které byla vytrvalou odpovědí na mé prosby. Nezůstane to tak. Nesmí to tak zůstat. Z hrdla mi uniklo krátké bolestné zasténání, když se mi mimoděk sevřelo hrdlo.

Násilím jsem potlačila všechno, co ve mně pálilo a hořelo. Stačí. Teď zrovna stačí – rozkaz, který jsem určila sama sobě. Víc nesnesu. Už žádný strach, žádná bolest, žádná trýzeň. Je jen on. Edward. Můj muž. Muž, kterého jsem milovala, co si vůbec pamatuji. Více jak sto let. Muž, který téměř bez výhrad stvořil můj svět. Edward. Několik písmen, která když se vysloví, vytvoří zvuk, který toho znamená tolik, že to není možné vyjádřit.

Rázem jsem se ocitla zpět v přítomnosti a balancovala na vlastních nohách. Vrátil se mi sluch a vnímala jsem Listarovy rady, kterými poučoval Edwarda. I Edwardovu neochotu nechat Listara, aby něco udělal sám.

„Emmett a Jasper tady taky opravují kde co… když už se Esmé konečně pustila do oprav,“ lamentoval Listar. „A ty mě tady na to nenecháš pomalu ani sáhnout… To není příliš přátelské. Víš, jak miluju dřevo…“ V jeho hlase bylo zároveň znát lehké pobavení.

„Potřebuji poradit. A potřebuji to udělat sám…“ zněla Edwardova odpověď. „Ten… klavír… má pro mě zvláštní význam.“ Stiskl rty a podíval se na Listara, se zjevnou neústupností a zjevným přáním, aby ho pochopil.

„Claro, amigo,“ zasmál se Listar. „Já vím, já vím…“ Jeho hlas byl jako vždy uklidňující. „Pro svoji seňoritu… je to tak?“ Nečekal na odpověď a pokračoval. „Teď mi to ale na chvíli půjčit musíš, jinak ti to vážně nevysvětlím.“

Jejich ruce putovaly po dřevě a v Edwardových prstech se měnily nástroje.

„Tak, odcházím,“ uzavřel to nakonec Listar. „Pro tuhle chvíli víš všechno co já. A záleží jen na tvé šikovnosti. Tak do toho. Hádám, že na výsledek jsem zvědavější, než ty…“ Zasmál se a zamířil ke dveřím.

Když procházel kolem mě, mírně se uklonil: „Mi rosa…“

Jeho poklony a úcta, kterou projevoval nám všem, byla dokonalá. Tenhle člověk byl jako nádherně broušený výjimečný kus prastarého drahého kamene. Když zmizel za dveřmi, zůstal na mé tváři úsměv.

Jakmile prošel dveřmi, atmosféra se změnila. Tak rychle, že jsem se nestačila ani nadechnout. Stačil jediný pohled… Dílna, ve které jsme byli, já a Edward, jakoby se zmenšila a vzduch zhoustnul. Jeho oči ke mně okamžitě zalétly, jakoby celou tu dobu jen čekaly na příležitost. Seskočila jsem ze stolu, na kterém jsem do té doby seděla, a popošla k rozbité černě lakované svrchní desce klavíru, která byla opřená o zeď. Pohladila jsem ji. „Tuhle budeš také dělat?“

Popošel ke mně, a aniž by se na ni podíval, odpověděl: „Až přijde její čas… ano. Snad. Zatím nevím jak.“

Usmála jsem se. „Listar tě to naučí…“ Můj hlas jako by se ztrácel.

Cítila jsem na sobě jeho pohled. A cítila jsem jeho opatrnost, když se ke mně přibližoval. Jakoby váhal. A jakoby nemohl odolat. Dotkl se mé tváře a jeho ruce voněly dřevem. Na bříškách jeho prstů jsem ucítila dřevěný prach. Zvedla jsem oči a podívala se do těch jeho. Nic než láska. A touha - touha být mi blíž, zrovna teď. Nedokázala jsem myslet na nic jiného. Sledovala jsem jeho oči, jak těkají z těch mých na moje rty. A přála si to stejně jako on. Cítit to, cítit ho. Tak blízko u sebe, až by moje kůže splývala s tou jeho… Bez rozmýšlení jsem k němu vztáhla ruce, zajela konečky prstů do jeho vlasů a přitáhla ho k sobě. Líbal mě hladově, jakoby ho právě tahle chvíle měla spasit před… před čím? Nedokázala jsem tu myšlenku dokončit, cítila jsem jeho ústa, jeho ruce, jeho naléhavost a něhu. Oběmi dlaněmi mě hladil ve vlasech zatímco jeho rty se dotýkaly mých rtů, mé tváře, mých zavřených víček...

„Bello… Bello…“ mumlal mezitím…

Nestalo se nic z toho, v co jsem doufala. Necítila jsem to. Věděla jsem, že to je teď anebo nikdy. Ale dokonce ani nyní nedokázal probudit mé mrtvé a tiché srdce k tomu, aby začalo cítit. Tentokrát jsem to věděla jistě - všechno ve mně, co kdysi bylo tak živé a žhnoucí, nyní pokrýval led. Všechno ve mně spálila krutá jinovatka. Pochopila jsem, že nějaký kus ze mě je nenávratně pryč. Že se stalo něco zlého. Pochopila jsem, že jsem jako hodiny, jímž někdo odebral srdce, které jim dovolovalo tikat. A ačkoli jsem si nic nepřála víc, než vrátit Edwardovi každý dotek, každý střípek lásky, kterou mě zahrnoval, pochopila jsem, že nemám z čeho rozdávat. Byla jsem prázdná, tichá a pustá. Oč jsem se vůbec mohla snažit?

Hrdlo mi sevřel němý výkřik. Nemohla jsem dýchat. Ztuhnula jsem v jeho náruči a on ihned pochopil, že se něco děje. Pustil mě a pátravě se na mě zadíval. Nedokázala jsem se mu podívat do očí a snažila se ovládnout vzlyky, které mi stahovaly hrdlo. Neúspěšně. Nakonec jsem uslyšela svůj vlastní výkřik, bolestné zasténání. Omotala jsem si ruce kolem hrudníku ve snaze  zacelit tu díru, která vznikla v jeho prostředku. Jako bych si potřebovala sáhnout, že na mě ještě vůbec zůstává něco skutečného. Vzápětí jsem se ocitla zpět v jeho náruči. Přitiskl si mě na hrudník a prsty sevřel mou hlavu. Uvědomila jsem si napětí, které v nich bylo.

„Edwarde…“ hlesla jsem a nemohla jsem najít žádná další slova.

„Já vím, já vím…“ odpověděl mírně staženým hlasem. „Nemysli na to. Všechno bude v pořádku. Potřebujeme čas. A máme ho spoustu… Neboj se, miláčku, lásko…“

Mým tělem otřásaly vzlyky, které ještě posílila zoufalá touha mít jeho víru.

Já ji už ztratila.

Jak bych ho ale mohla tak zklamat!

Na to jsem neměla dost sil…

Bez rozmýšlení jsem vyběhla ven. Přála jsem si splynout s černou tmou, která mě obklopila, ale namísto toho jsem uslyšela jeho hlas. Tlumené zaskučení. A vrzání prstů a nehtů, zarývajících se do dřeva.

 

- - -

 

Přání nestačí, jen přání nestačí… Tahle dvě slova se v mé hlavě opakovala stále dokola, vytrvale jako bušení lidského srdce. Nestačí ani pouhá vděčnost či sounáležitost…

V jezírku pode mnou se odrážela kresba mraků, ukrývajících měsíc a já seděla na jeho břehu, stočená do klubíčka. Objímala jsem svá kolena a silně je tiskla, paže napjaté, jako bych měla dojem, že pokud to neudělám, rozpadnu se na tisíce malých kousků.

Kolik toho ze mě zbylo?

Proč nic není tak, jak má být?

Co se to se mnou stalo?

Tak strašně jsem toužila cítit to, co jsem k němu cítila vždy. A vracet mu plnými hrstmi to, co mi dával. Snažila jsem se přesvědčit sama sebe, že to půjde. Půjde to! Ale čím dál tím více mi bylo jasné, že skutečnost je mnohem horší, než jsem si vůbec dokázala pomyslet. Můj instinkt to už věděl.

Vracela jsem se znovu a znovu k těm chvílím, které ve mně zanechaly jen zmatek a bolest. Znovu jsem před sebou viděla chvíle v jeho blízkosti, v jeho náruči, ve které mi tak moc chybělo to, co v ní mělo být. Místo, kde jsem se vždy cítila jako v samém středu vesmíru.

Proč to bylo jinak? Byli jsme to přece stále já a on… Co se změnilo?! Proč jsem v jeho blízkosti nic necítila, navzdory tomu, jak moc jsem si přála to cítit? Kam se to ztratilo? Co se stalo, že mé srdce je jako z kamene? Mohl za to jed, který jsem pila? Nebo mě snad ten netvor černou rukou stále stahoval k němu do tmy? Byl přece mrtev! Nic z něj nezůstalo… Nezůstal ve mně ani kousek falešné lásky k němu, kterou mi vnutil! Tak proč? Co se děje?

Chytila jsem se za hlavu a zaryla nehty do vlasů. Bylo to strašlivé. Bylo to jako… bych milovala někoho jiného. Jako by mi někdo ukradl srdce. Jako by všechna má láska, kterou jsem tak zoufale potřebovala, odcházela jiným směrem. Jako bych milovala někoho jiného a nedokázala milovat víc. Ale já nedokázala milovat vůbec. Ani ve chvílích, kdy jsem Edwardův cit ke mně měla prostřený přímo u nohou. Necítila jsem nic. Nic než bezmeznou sympatii k tomu člověku, obdiv k němu, a přání vracet mu všechno stejnou měrou, které mě přivádělo k šílenství.

A něco mi čím dál tím více říkalo, že se to nezmění. Že to není jen otázka času. Ta část mě byla zkrátka pryč. Nebylo tam vůbec nic, ani vzduch, který by se dal dýchat, ani zvuk, který by bylo možné zaslechnout. Zůstalo jen prázdné, tiché místo. V životě jsem si nedokázala představit takovou prázdnotu. Úplnou a naprostou. Nevěřila bych, že něco takového může existovat.

Sevřela jsem dlaně v pěst a mezi prsty mi uvízly pramínky vlasů. Hrdlo se mi sevřelo panikou. Měl to být náš konec? Mělo to tak už zůstat? Měla jsem Edwarda navždy ztratit? Nedokázala jsem na to ani pomyslet. Po tom všem, co pro mě znamenal. Ale co by mohlo být dál? Mám se sebrat a odejít? Jak mu mám říct tak strašlivou věc? I přesto všechno, znamená pro mě hodně. Je to můj přítel, nikdy bych na něj nedokázala zapomenout…Cítím toho k němu tolik, tolik… Jen ne lásku a její hebká křídla. Lásku, která nám vždycky dávala smysl.

Na okamžik jsem zase zadoufala, že se to změní. Že je ještě šance. Že tenhle krutý okamžik skončí a nahradí ho jiný. Mé nejčistší svědomí a vědomí mě ale opět upozornilo, že se to nestane. Uvědomila jsem si, že se znovu třesu, bolest pálila jako oheň.

Znovu jsem skončila u té strašné otázky. Odejít nebo zůstat. Pravda nebo klam. Mám předstírat, že je vše jako dřív, abychom zůstali spolu? Stiskla jsem oční víčka. To ne… To není možné. Ale představa, že nás osud rozdělí… nebo možná už rozdělil… byla stejně strašná jako představa iluze lásky, které bych se mohla zoufale držet.

Proč, proč, proč? Proč tolik utrpení? Proč mám být tak zlá, tak krutá!

Nedokážu zůstat… a nedokážu odejít. Ale jiná možnost není…

Svezla jsem se do trávy a poddala se šíleným zoufalým vzlykům, které mě zachvátily jako vlna v bouři uprostřed oceánu. Přestala jsem myslet a cítila jen pláč a stahy bolesti, která do mě řezala. Nakonec jsem zůstala ležet v trávě, ruce obtočené kolem kolen, nehybná. Bez života.

A přesto jsem někde hluboko věděla, že budu bojovat. Do poslední chvíle doufat, že se to změní. Jediné, co mi zůstalo, byla naděje. Naděje byla to poslední, co ještě nebylo mrtvé. Co dýchalo a rvalo se o své místo. Teď jsem na to ale neměla sílu. Ztratila jsem se kdesi v okamžiku absolutní existence, mé vědomí odlétlo, zmizelo. Zůstávala jsem v čase mezi výdechem a nádechem. A čekala jsem na sílu, která měla přijít odnikud. Mé tělo i mé nitro bylo jako z kamene.

Ležela jsem, strnulá, mimo čas.

„Přijdou sem,“ pronikl ke mně po čase, který jsem nedovedla určit, hlas z domu. „A bude jich hodně!“ Cosi v Alicině hlase se pokoušelo probudit mou pozornost. Nedokázala jsem se ale soustředit, nedokázala jsem rozluštit význam těch slov. A neměla jsem ani snahu.

„Carlisle, Esmé… Musíme se připravit. Bude to… velké. Velkolepé.“

„Kdo přijde?“ Carlisle.

Ticho.

„Alice?“ jeho naléhavější hlas.

„Nomádi,“ zazněla její odpověď po nějaké chvíli. „Spousta z těch, které jsme odvedli z Paláce, a spousta dalších. A také…“ z nějakého důvodu Alicin hlas opět umlkl.

„Proboha, Alice! Řekni to!“ zaprosila Esmé.

„Zbytek Volturiových. Nejen Caius  a Felix.“

„Kdo ještě?“ hlas Carlisla i Esmé zazněl naráz.

„Jane a Demetri. Budou od nás něco chtít.“

„Co?“ Carlisle…

Ticho.

„Alice, prosím, co…?“ konejšivý hlas Esmé.

„Nevím, neslyším je… Vidím vše, ale neslyším nic…“

Nedokázala jsem vnímat. Můj mozek zpracovával obsah sdělení, ale neměla jsem sílu přisoudit mu jakoukoli váhu. Neměla jsem ani nejmenší záměr hodnotit jeho smysl. Bylo mi lhostejné, jestli je to dobré nebo zlé, jelikož dobré a zlé splývaly v jedno.

Neměla jsem sílu myslet a uvědomovat si. Až do chvíle, kdy se mě dotkly čísi ruce a ucítila jsem jeho vůni. Vůni, která mě současně hladila a současně zabíjela. Zvedl mě do náruče, nedokázala jsem otevřít oči.

„Nesmíš se tak trápit…To nemůžeš…“ jeho hlas byl měkký a teplý. „Všechno bude dobré, dopřej si čas… miláčku…“

Nedokázala jsem mu odpovědět. Ti démoni byli silnější než já. Vyhrávali. Znovu jsem propadla další vlně vzlyků.

Vtiskl mi polibek do vlasů, sevřel mě pevněji a zamířil k domu. Černý havran v náruči anděla.

 

* angl.: rose

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

Evelyn

12)  Evelyn (05.08.2011 16:38)

Doktorka nee Dětská rehabka
Co jsem ovlivnila? Jak mám teď v klidu spát, když jsem zapříčinila něco, co přijde, a nejspíš to nebude právě veselé?

bb119

11)  bb119 (05.08.2011 16:21)

Cathlin!!!!!!!!! to byla taková síla, smetlo mě to jak náklaďák.... tohle musím nejdřív vydýchat a nějak vstřebat, večer ještě napíšu

Cathlin

10)  Cathlin (05.08.2011 14:56)

Marvi: Začínáš ztrácet naději... doufáš, že Bella neodejde s nomády... Ona to teď má opravdu těžké! A i já čekala, co z ní vyleze, protože jsem si uměla představit x různých reakcí na její stav prohlubujícího se zoufalství... Už brzo si přečteš, jak to vlastně dopadlo, i když v příští kapitole to nebude, to přijde na řadu Esmé... :)

Cathlin

9)  Cathlin (05.08.2011 14:21)

AMO: Kristepane... Já jenom zírám, jaké emoce tahle kapitolka ve vás vzbudila... Je to jednoznačně zrkátka jiné to psát, když vím, co bude dál, a nebo to číst, když nemáte tušení...
Musím se krotit, abych na to prostě neodpověděla tak, jak se mi chce. Zkrátka je to tak, jak to v téhle kapitole je. Bella nedokáže cítit to, co dřív, ačkoli je z toho zoufalá a nepřála by si nic jiného. A sama bych se nedivila, kdyby to po několika dnech, týdnech, měsících... chtěla vzdát. Ale o co přesně se jedná, to neví zatím ani ona sama...

Cathlin

8)  Cathlin (05.08.2011 14:15)

Janebko, tak jak píšu v komentáře Evelynce, tak ona může za to, co teprve přijde... v jedné z dalších kapitol. V tomhle opravdu prsty nemá!!! B) ;)

Marvi

7)  Marvi (05.08.2011 13:59)

Dneska to bylo jak na houpačce, chvíli nahoře, ale většinou dole...
Nejdřív jsem měla obavy, jestli Bella ten jed neužije. Možná to byla Carlisleova zkouška, možná to tam jenom opravdu zapomněl. Ale spíš bych to viděla na tu zkoušku. Ve zpívající krvi Edwarda hodně pokoušel...
Tanec mohl být světlou chvilkou, ale Belliny pocity mě opět srazily dolů. Malá Any a hlavně Rosalina radost z ní, jeden ze světlejších okamžiků, i když rozhovor Sue a Belly. Každá milovala jinak... Je skvělé, že Bella si uvědomuje, že normálně by toho nebyla schopná.
Oprava piána, vidí v tom to samé co Edward, ale bohužel opačně než on. Nejhorší je, že ztrácí víru i naději. A necítí to co dřív. Neskutečné jak se její láska mohla vytratit... Snad se neodejde s Nomády...
Taky začínám ztrácet naději, že příběh skončí šťastně.
Ale jinak je kapitolka napsána brilantně!

AMO

6)  AMO (05.08.2011 12:26)

Panebože... děsivější jsi to napsat a vymyslet nemohla

"A ačkoli jsem si nic nepřála víc, než vrátit Edwardovi každý dotek, každý střípek lásky, kterou mě zahrnoval, pochopila jsem, že nemám z čeho rozdávat. Byla jsem prázdná, tichá a pustá."... Tahle část, tenhle kousek, těch pár slov a já citím tak šílenou beznaděj :'-( :'-( :'-( :'-( V takovém podání to vypadá, že se vzdává. Všichni kolem ní se snaží a ona to vzdá??? Ta silná Bella, ta bojovnice... normálně to tímto způsobem působí.
A jedna malá radost tam u nich je... Sue a Any. Ona hrající si scéna malé Any, byla a možná měla být vyvážením té hrůzy. Asi to nepomohlo.
A ten konec??? Vypadá to... připojí se k boji a k likvidaci stínů a venirů. Budu věřit, že nepřijdou ublížit.

Černý havran v náruči anděla - tuhle větu si pro příště odpusť. Raději mne pošli pod studenou sprchu

Janeba

5)  Janeba (05.08.2011 12:05)

Evelynko, takže za tohle můžeš TY???? A já myslela, že Catlinka bere soukromé lekce psychického mučení a týrání!!!!

Cathlin

4)  Cathlin (05.08.2011 11:48)

Evelyn... v ordinaci??? Jsi doktorka?
Řekla jsi to přesně - ten balvan je ještě těžší, než se dalo předpokládat... a jak to všechno přesně je, vyleze už brzo na světlo v celé své "kráse"... a zrovna v kapitole, kterou jsi nepřímo ovlivnila i ty. :)

Cathlin

3)  Cathlin (05.08.2011 11:41)

Janebko!!! Však hele - nejdřív přijde ten mokrej hadr na hlavu a potom teprve to snad bude tvůj šálek kávy (alespoň tedy... no... většinou, z větší části, doufám... :D )! Do té doby zatni zuby a vydrž!

Evelyn

2)  Evelyn (05.08.2011 11:40)

Cath... připadám si úplně zavalená těžkým balvanem, který mi nedovoluje se nadechnout a tlačí mě stále hlouběji a hlouběji do temnoty... Tohle bylo tak silné!
Pletla jsem se, když jsem si myslela, že si Bella "jenom" nedokáže odpustit, co dělala pod vlivem jedu. Odpustit si, co bylo, by bylo samozřejmě šíleně těžké a náročené, ale odpustit si, co je teď, bez jedu... to už se takřka rovná zázraku. Pamatovat si lásku, ze všechno nejvíc ji chtít cítit, ale narážet jen na všepohlcující prázdnotu... Až se mi zdá, že se mi v mojí stále až moc vyhřáté ordinaci pořádně ochladilo.
Klaním se

Janeba

1)  Janeba (05.08.2011 11:25)

Hmmm, tak andělovi se v náručí tetelí černej havran, Bella je pomalu na dně a já celou dobu přemýšlím, kdy si půjde loknout své kdysi pravidelné dávky jedu!!! Z romantiky tu mám jenom snahu Edwarda jehož ..... několik písmen, která když se vysloví, vytvoří zvuk, který toho znamená tolik, že to není možné vyjádřit......
CAthlinko , D ě k u j i !!!! ;) Ach jo, jak je možné, že i přesto všechno musím napsat SKVĚLÉ???!!!! :p
Děkuji!!!

«   1 2

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still