Sekce

Galerie

/gallery/Venome.jpg

Tvář pod maskou?

27. KAPITOLA (Venome)

 

„Ještě!“ rozkázal jsem a Chrisova další rána dopadla na jejich těla. S politováním jsem shledal, že mi to nepřináší žádné uspokojení. Věděl jsem, že z nich nic nedostanu, nic nevědí. Ale nehodlal jsem se s tím smířit. Vstal jsem, přešel jsem ke Chrisovi a vytrhl mu ten osten z ruky. Otočil jsem se na ně, na ty dvě strachy znemožněné trosky. Kdyby něco věděli, už dávno bych se to dozvěděl. Nedokázali by vzdorovat, alespoň jeden z nich by podlehl. Prozradili by svou vlastní dceru. Slabošští lidé. Nic nevydrží. Ucítil jsem nával vzteku, měl jsem chuť zatlačit, ještě přidat. Neměl jsem dost. Klečeli na kolenou, svázaní, nemohli udělat nic, jen snášeli mé rány. Zadíval jsem se na začínající šediny obklopující pleš toho chlapa. Přiblížil jsem se až k němu, zavrčel jsem, vycenil na něj zuby. Zaúpěl jako zvíře, nedokázal už vzdorovat svému strachu. Naposledy jsem vrazil osten do jeho prsou. Právě tak hluboko, aby rozřízl jeho kůži a vrstvu svalů. Objevila se nová krev. Zavřel jsem oči a nasál tu čerstvou vůni.

Bylo to k ničemu. Mrsknul jsem nástrojem o podlahu. „Odvažte je!“ křiknul jsem, když jsem rozrazil dveře mučírny a zamířil nahoru. Bylo jasné, kam teď moje kroky povedou. Těžko jsem zadržoval svůj vztek a svůj chtíč. Kromě toho chuť na čerstvou krev byla obrovská. Která z nich bude asi dnes mít to štěstí dostat se mi do rukou? Ta černovláska, jistě. Moje kroky prořezávaly ozvěnu dlouhé chodby a já jsem už věděl, co udělám. Rány dopadající na její měkké tělo mi uleví. Její křik a její extáze. Než umře a než mě potěší její čistá krev, přiměju jí křičet rozkoší. Dostanu ji do nebe. A pak do pekla.

 

- - -

 

Položil jsem rudou růži na její nehybné tělo. Tak jako jsem to dělal vždycky. Nehybné ruce měla složené na prsou a v jejích žilách už nepulzoval žádný život. Cítil jsem se sytý, uspokojený. Hodná holka. Dokázala jsi mě uklidnit… pomyslel jsem si, když jsem se od ní vzdaloval. Za okny se začínalo objevovat světlo dalšího dne, když se za mnou zaklaply dveře. Pohledem jsem zavadil o službu, která u nich stála, a kývnul jsem. Věděli, co mají udělat. To, co vždy. Uklidit.

Odešel jsem do zákristie. Z barevných skel v oknech na mě shlížely obrázky směšných staříků se svatozářemi. Dřevo staré vyřezávané židle zavrzalo pod tíhou mého těla, když jsem na ni dosedl. Svatí. Pche. A hned další myšlenka – Cullenovi. A od toho skok rovnou do všech mých problémů. Pomalu se ve mně opět zvedala vlna pobouření. Jak je možné, že mí nejlepší stopaři nebyli schopni nikoho vypátrat? Jak je možné, že nic nešlo podle mých plánů? Listar. Potom Sue. A teď Dizzy! Kdybych věděl, kde sehnat někoho lepšího, okamžitě bych svým stopařům ukroutil hlavy. Pro jejich neschopnost.

A do toho ještě… zpropadená Edwardova rodina. A jejich zmizení… Věděl jsem, že se tam vrátím. Nakonec Faye dostanu, tak nebo tak. I kdybych to tam měl rozebrat kámen po kameni. Divím se, že už jsem to dávno neudělal. A až dostanu toho skrčka, ve všech dostupných barvách mu předvedu, čemu chtěl utéct. Ve stonásobně horší formě. Nezůstane z něj nic – téměř nic, alespoň než se ten chudinka poskládá zase do kupy. Ano, věděl jsem přesně, na jak malé kousky se dá tělo upíra roztrhat, aby ho to nezabilo. A abych to mohl udělat znova… Byl jsem si jistý, co ho čeká a nemine. Podobně jako i zbytek té všivé sebranky.

Ale nejdřív Sue! Její zrada mi ležela v žaludku jako kámen. Nemohl jsem na ni ani pomyslet.

„Wille!“ vyslovil jsem jméno svého sluhy. Za několik vteřin se objevil ve dveřích. „Sezvi všechny stopaře. A všechny špehy. Najdeme Sue. Je to jenom obyčejná lidská žena. Kruci, nemohla odejít daleko. Hodlám ji najít.“

„Ano, pane,“ kývnul Will a s mírnou úklonou se vzdálil.

Zadíval jsem se zase na ty směšné staříky s kroužky nad hlavou na barevných sklech. A zasmál jsem se. Někdy někdo si nejspíš myslel, že tihle něco znamenají. Zábavné. Mohl bych všem ukázat, co to znamená mít moc. Opravdovou moc. To bylo přesně to, k čemu jsem se nyní chystal. Dokázat, jak umím být důkladný. A nepochyboval jsem, že to udělám dobře.

Jakmile rozdám rozkazy stopařům, vyrazím na lov. Na ta správná místa, mezi chlapy bez svědomí a bez zábran. Do drsného lidského světa. A stvořím několik nových venirů. Jistě pro mě už má moje jednotka pár tipů. Vezmu je všechny. Tentokrát jo. Pokud se někdo z nich nakonec nebude hodit, jeho smůla – v nose jsem téměř ucítil pach kostí spálených na prach.

 

- - -

 

Pršelo. Po mém klobouku a plášti stékaly kapky vody.

Jejich těla byla ztěžklá a nehybná, když je vyndávali z nákladního prostoru. Nenáviděl jsem tenhle čas. Čas, po který byli mí bojovníci slabí jako mouchy. Jejich silná těla byla nyní naprosto paralyzovaná, spalovaná ohněm. A já musel čekat. Sledoval jsem, jak je vnášejí do Paláce a nemohl jsem se dočkat, až k nim poprvé promluvím. Až začnu jejich výcvik. Až má garda bude opět tak silná jako dříve. Nomádi si budou lekci, kterou jsem jim dal, pamatovat. Ačkoliv jsem je ke svému rozladění nepozabíjel všechny, rozhodně jim to prozatím stačilo. Prchali jako prašiví psi. A teď byl ideální čas, abych obnovil svou sílu.

„Pane?“ přistoupil ke mně někdo zezadu.

Otočil jsem se. Zag. Velitel stopařů.

„Mám pro tebe zprávu, která tě potěší, pane. Podařilo se nám najít Sue.“

Mou tváří se rozlil opravdu široký úsměv. Tohle byla tedy opravdu výborná zpráva. Víc než výborná. „Ale?! Vážně?“ odpověděl jsem mu téměř líně. Ta čubka tedy už ležela na lopatkách.

„Její stopa se předevčírem v noci objevila nad zálivem Tillamook. Zcela jasně to byla ona. Její pach byl ale poznamenán. Pane, ona je upír.“

U-p-í-r?!!! Jaký neschopný ničema ji proměnil? Ksakru. Anebo - projela mnou další vlna vzteku - nebo to byla ona, kdo ukradl můj jed? Chtěla pro sebe urvat moc a sílu, kterou bych jí nikdy dobrovolně nedaroval?!

Zasyčel jsem. „Odkud kam vedly její stopy?“

„O moc víc se nám toho zjistit nepodařilo, její stopa začínala a končila u řeky. Ale zůstala tam hlídka. Přenos signálu z toho místa k nám, pokud by se tam opět objevila, by byl okamžitý. Pokud se tam ještě objeví, bude to mít spočítaný.“

Zamračil jsem se na něj a propíchl ho pohledem. „Ani se jí nedotknete, jasný? Je moje. Pokud se tam ještě ukáže, chci o tom okamžitě vědět.“

„Jistě, pane.“

„A hněte zadkem. Zjistěte o ní víc, vy neschopní ubožáci.“

„Ano, pane.“

 

- - -

 

Nezbývalo než čekat. Raději jsem si nepředstavoval, že by ta holka mohla znovu pláchnout. Neměli jsme vůbec žádnou jistotu, že se tam opět objeví, ale bylo to víc než pravděpodobné. Kdyby odtamtud někam zmizela, její čerstvou stopu by stopaři nemohli minout.

Zaměstnávala moji mysl natolik, že jsem nedokázal zůstat mezi zdmi Paláce. Vnořil jsem se do lesů a připojil se ke stopařům. Toužil jsem tuhle záležitost už sprovodit ze světa. Zklamala důvěru, kterou do ní vložil, a to mě neuvěřitelným způsobem popuzovalo.

„Objevili jsme další, starší stopu vedoucí odsud na jih, pane,“ objevil se u mě znenadání Zag. Špeh a stopař v jedné osobě.

Otočil jsem se na něj. „Kam vedla?“

„Na konci lesa se ztrácí, pane. Tak daleko jsme ještě nepátrali. Nepředpokládali jsme takovou vzdálenost.“

„Tak na co čekáte? Vezmi pár svých mužů a vydejte se tím směrem. Co je tam dole, vlastně?“

„Je to mimo naše obvyklé hranice. Je tam jen pár opuštěných vesnic a jedna polorozpadlá pevnost.“

„Prohledejte tam každý centimetr. Další stopa! Ta holka tu někde být musí. Pokud ale stopa končí, hledejte dál i bez ní,“ nedočkavě jsem svíral prsty v pěst. „Hned!!!“ křikl jsem tlumeně.

„Ano, pane,“

Jeho neslyšné kroky zmizely mezi stromy a na tomhle stanovišti jsem zůstal úplně sám. Rozhlédl jsem se a odfrkl si. Je možné, že by odešla tak daleko? Nemohl jsem se Zagovi divit. Ani já bych to od lidské ženy nečekal. Nepředpokládali jsme, že se promění…

Kolem mě byla stále stejná scenérie. Stromy, mezi kterými v dálce prosvítalo moře. Já a několik dalších stopařů jsme byli rozptýleni po lese. Zcela nehybní, zcela ukrytí. Stopaři vyvinuli i důmyslný způsob, jak maskovat svůj pach, takže to bylo jako by tu nikdo z nás nebyl. Naše stopy by poznal jen další stopař. V zákrytu keřů jsem se opřel o větev. A opět jsem čekal. Na co vlastně? Moje pozornost ovšem nepolevovala, mé smysly fungovaly bezchybně. Podobně jako na lovu. Čekal jsem na svou kořist a na téhle mi opravdu záleželo. Zároveň jsem čekal na výsledek Zagova pátrání.

Ještě několik hodin jsem si mohl dovolit strávit v lese předtím, než budu muset převzít své velitelské povinnosti v Paláci. Výcvik novorozených - těch, kteří by se mohli stát novými veniry - jsem nehodlal ponechat nikomu jinému.

Dokázal jsem čekat velmi trpělivě, mé lovecké zkušenosti mě tomu naučily. Dobrý lovec uměl čekat. Zůstával jsem tedy v té neměnné scenérii, zatímco se světlo dne proměňovalo podle pohybu slunce za mraky.

Konečně jsem to uslyšel. Málem jsem vyskočil na nohy. Trojí tiché zaklepání na dřevo. A znova. To byl přece ten signál z jiného stanoviště, který se mé uši snažily zaslechnout už několik hodin. A jak bylo vidět, štěstí dnes hrálo do mých karet. Potlačil jsem na chvíli vzrušení a temně se pousmál. Má kořist přicházela.

Podle toho, jak se pohybovalo ťukání, jsem pochopil i směr, kterým se pohybovala ta mrcha a zaměřil svůj zrak mezi stromy. Tam, kde bych ji mohl nejspíše spatřit. Její vůni jsem ucítil vzápětí. Ano, jednoznačně její vůně, smíchaná s pachem upíra. Otřásl jsem se a projelo mnou vzrušení.

Čas odplaty.

Konečně se objevila mezi stromy. Její kroky byly rychlé a cosi nesla, vypadalo to jako pytel nebo uzel z dek.

Ostatní Stíny věděli, co mají dělat. Že tohle se odehraje podle mého scénáře. Věděli, že má padnout do mých rukou, a že dokud je nezavolám, nejsou zváni.

Blížila se ke konci lesa. Ano, vracela se na tu rozlehlou holou skálu u moře. Přesně tak, jak jsme potřebovali. S tím znepokojivým balíkem v náručí.

Vítr foukal od moře a nesl ke mně dál její vůni. Cosi mě v ní ale mátlo. Jako by byla smíchaná ještě s nějakou další, s čímsi, co jsem neuměl pojmenovat. A kromě toho jsem uslyšel divný zvuk. Nemohlo to být nic jiného, než tlukot lidského srdce. Velmi pomalý.

Zastavila se na skalní plošině a pootočila se. Proti sklánějícímu slunci, které místy probleskovalo mezi mraky, se před mýma očima objevila dokonalá silueta… matky z dítětem.

Bylo to jako by mě zasáhl úder blesku. Jako bych se v okamžiku propadl do samotného pekelného žáru. Zachvátil mě ohromný šok.

Ve chvíli, kdy jsem pochopil, co drží v náručí, mi došla celá pravda. Zalapal jsem po dechu. Neměl jsem proto jediný důkaz, ale věděl jsem, že je to tak. Všechno do sebe zapadlo. Její útěk, zmizení jedu, její přeměna…

Držela v náruči mé dítě. Zpropadeného poloupířího spratka.

Zvedla se ve mně vlna tak silné zlosti, že jsem doslova vystřelil směrem k ní. Ta mrcha, ta k neuvěření opovážlivá mrcha!!! Ani se nestačila otočit a v tu ránu jsem stál přímo za ní.

Vykřikla, vyděšeně se podívala do mé tváře a couvla. To neměla dělat. Veškeré mé lovecké instinkty ožily naplno a potlačily cokoliv jiného. Skočil jsem po ní a chytil ji v pase. Silně. Nesmlouvavě. Ačkoli byla novorozená, přede mnou neměla úniku. Mým zkušenostem se nemohla rovnat a zuřivost znásobovala mou sílu. Jak jsem ji chytil, zlomila se v pase, rychle jsem ji otočil k sobě a donutil ji si kleknout. „Ne, pane, prosím…“ křičela v děsu a svírala v rukou toho parchanta. Přišlápl jsem její nohy, chytil ji za vlasy a donutil ji zvrátit hlavu. Křečovitě obepnula ruce kolem toho balíku dek.

„Jak ses mohla opovážit! Zahráváš si se mnou přes všechny meze!!!“ křikl jsem na ni a jednou ranou ji vyrazil dítě z rukou. Dopadlo na tvrdou skálu a ozval se jeho pláč.

„Ááách!“ vykřikla zoufale, ale nedovolil jsem jí se pohnout. „Venome, můj pane, ne! Je to tvoje dítě… Tvoje dcera, Anaîs!!!“ žadonila nízce, bez sebe strachy.

„Moje dcera!!! Pche! Zrůda je to!!! A ty zrovna teď poznáš sílu svého pána.“ Mé vrčení bylo tak temné jako už dlouho ne. Vycenil jsem zuby, abych prokousnul její tvrdou kůži a nechal ji okusit pálení svého jedu. V tu chvíli se mi vysmekla, udělala dlouhý splavný skok ke svému dítěti a sehnula se k němu. Okamžitě jsem ji následoval, ta prodleva mezi námi byla tak těsná, že se mohlo zdát, že jsme skočili současně. Otočila jeho obličej směrem vzhůru, když jsem její pohyb zastavil.

Vrazil jsem ruku pod jeho krk a přitiskl jej k zemi. „To dítě nepřežije o nic déle, než ty. Vlastně…“ krutě jsem se pousmál… „se můžeš podívat, jak bude umírat.“

„Neee!“ vykřikla zoufalým hlasem. „Neee!“

Zatímco se Sue zmítala v mém sevření, zajistil jsem ji a otočil se zpět k té malé nestvůře. V ten okamžik její křik ustal. Zachytila můj pohled a zadívala se na mě. Ze země na mě hleděly dvě oči, tmavě šedé oči, které si mě upřeně prohlížely. A něco v nich mi připadalo známé. V tu chvíli jako by mé nohy podťal neznámý pocit. Něco, co jsem v životě nepoznal. Co jsem nedokázal zařadit. Něco, co mě donutilo zapomenout na všechno, co jsem chtěl udělat. Zastavil se mi dech a zůstal jsem zírat na ten malý obličej, zatímco jsem naplno vnímal, že já a to malé proklaté stvoření k sobě nějakým zvláštním způsobem patříme.

Tohle ne! Pokusil jsem se vzepřít síle, která mě hrozila přemoci a která mě během vteřiny zákeřně oslabila. Co to mělo znamenat? Prostě té bestii zvedni ruku a zakousni se do tepny, jako to děláš vždycky… Nech její mámu, ať se dívá… a potom skoncuj i s ní. Slyšel jsem sám v sobě zoufalý hlas. Přesto jsem ale stál, bez hnutí a opájel se pohledem těch šedých očí. Dítě vymotalo svou ruku z deky a zamávalo jí ve vzduchu. Jeho prsty se volně pohybovaly ve větru a dítě se potom zhluboka nadechlo a unaveně vzdychlo. Dítě. Moje dcera.

Aniž bych přemýšlel, natáhl jsem k ní ruku a pohladil její čelo a tvář. Ten dotyk překonal i hebkost kůže mladé dívky. Opět otočila své oči na mě. Skousnul jsem zuby v marném vnitřním boji. Před očima jsem měl rudo a věděl jsem, že ji musím zabít. Že nesmí zůstat naživu. Ale zároveň jsem věděl, že to nedokážu. Že se nepřinutím to udělat. Ta nová zákeřná síla mi to nedovolila. Proklínal jsem ji. Co se to se mnou stalo? Byl jsem slaboch, který nedokázal zabít ani bezmocné znetvořené novorozeně. Navzdory tomu, kolik podobných už prošlo mýma rukama.

Nic nemohlo být děsivější. Sevřelo se mi hrdlo v hrůze z mé vlastní slabosti. Ano, byl jsem vyděšený. To bylo přesně ono. A vzteklý ve své bezmoci.

Věděl jsem, že tam nemohu déle zůstat. Už ani vteřinu. Věděl jsem, že si nemohu dovolit nechat se takhle oslabit. Příliš jasně jsem si uvědomoval, že už v téhle chvíli to bylo silnější než já. Dostaly mě na kolena, ale nehodlal jsem na nich zůstat. Ani v nejmenším. S podivnou svíravou bolestí a v absolutním zmatku jsem udělal to jediné, co jsem dokázal - nejvyšší rychlostí jsem se ztratil. Tohle jsem nesměl připustit. Tohle ne! Ať už jejich zbraně byly jakékoliv, nehodlal jsem se nechat zničit, porazit. Žádným způsobem.

Neslyšel jsem její reakci, možná mě volala zpět, ale mé nohy mě spolehlivě nesly pryč z toho příšerného místa. Z místa, na kterém mě donutily padnout tváří k zemi. Vzpomínal jsem, kdy naposledy jsem udělal takovou chybu. Běžel jsem a nedokázal jsem vymyslet jedinou podobnou příležitost. Les se kolem mě míhal v jedné nesouvislé změti barev a polykal jsem vztek a hořkost.

Ponížila mě.

Dovolila si mi utéct. Dovolila si zabránit mi, abych zlikvidoval tu havěť, kterou přivedla na svět. Ukradla můj jed. A navrch mě ještě donutila zbaběle utéct. To bylo zkrátka příliš. Vztek zatemňoval moje vědomí.

Přeskočil jsem padlý strom a prudce zahnul, abych se vyhnul pásmu nízkých hustých stromů. Od mých nohou odlétl mech a hlína.

To dítě! Prý moje! Nic takového, nic tak pokrouceně nedokonalého nemůže být moje. Nesmí být. Kdybych mohl, nikdy by nespatřilo světlo světa. Poloupíři. Čistá rasa zkažená obyčejným, nízkým lidstvím. Slabé zoufalé nestvůry, které nejsou ani to, ani ono. Sue si mohla být jistá, že nic podobného, co by se ještě navíc dovolávalo mého jména, nenechám naživu.

Rozrazil jsem bránu Paláce a ve svém šílenství prolétl chodbami. Vrazil jsem do místnosti plné žen. Současně s mým prudkým vpádem zaječely a mírně uskočily. Ano, jedna z nich si to odskáče. Za ni. Za Sue. Bez rozmýšlení jsem popadl jednu z nich za paži a vyvlekl ji ven. Beze slova jsem ji táhl dolů. Rukou jsem tiskl její ústa, aby nemluvila. Nechtěl jsem nic poslouchat. Když jsme byli na místě, neváhal jsem a rychle přivázal její ruce k provazům visícím ze stropu. Byla zmatená. Jedním pohybem jsem roztrhl šaty na jejím těle a odhalil její alabastrová záda. Sejmul jsem z háčku prut s koženými řemeny a postavil se k ní.

„Těšíš se, co s tebou udělám?“

„Ano, pane,“ odpověděla staženým hlasem. Dokonalá směs strachu a poslušnosti.

„To je dobře. Ale měla by ses bát. Dneska ano. Málo mě znáš.“ Rozmáchl jsem se a první rána dopadla na její kůži. Zaječela. Už ten zvuk samotný mě potěšil. Potřeboval jsem to slyšet a cítit. Potřeboval jsem se vybít a získat kontrolu.

Znova jsem se napřáhl a řemeny zasvištěly vzduchem.

 

- - -

 

Moje hlava byl klidná a chladná. Nyní už ano. Získal jsem zpět svou rozvahu a chladnokrevnost. Svíral jsem v ruce tvrdý kov jedné ze svých oblíbených dýk a přejížděl po jejím ostří. Jenom pro ten pocit. Byla to moje oblíbená dýka, se kterou jsem prošel všemi svými loveckými výpravami, když jsem byl ještě člověk. Nohama jsem se opíral o desku stolu, zatímco moje záda spočívala na opěradle křesla v mé pracovně.

A věděl jsem, co musím udělat. Nyní jsem se jich obou musel zbavit tím spíše. Nemohl jsem dopustit, aby mě ovládly. To nesměly. Objevily mou slabost, jakési zatracené citlivé místo, o kterém jsem neměl ani tušení. A věděl jsem, že by nade mnou mohly získat moc. Sue a ta její malá mrcha. Anaîs. Když jsem si v duchu připomněl její jméno, zjevil se mi přímo před očima znovu její malý nevinný obličej. A její oči, které mi tak připomínaly ty mé. Znovu jsem uviděl její něžný, bezbranný pohled. Rychle jsem ten obraz zahnal. Chtěl jsem na něj zapomenout. Už nikdy ho nevidět.

Ačkoliv jsem je nedokázal zabít sám, musely umřít. Zmizet ze světa. Potřeboval jsem znovu čistý vzduch. Musel to tedy udělat někdo jiný. Ztěžka jsem dýchal a připravoval plány na to, jak je zlikvidovat. Nemělo by to být těžké. Jestli i tentokrát stopaři selžou, mají se na co těšit. Nenechám ji zase zmizet.  Teď už ne.

Zavolal jsem Willa. „Sežeň mi Chrise. Mám pro něj úkol.“

„Ano, pane,“ uklonil se a odešel.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

Twilly

15)  Twilly (17.10.2011 14:34)

Wow... tak to je tedy opravdu síla!!!

eElis

14)  eElis (12.10.2011 12:55)

Cathlin, tak věřím, že v Tvém podání by to byl naprosto strhujíí příběh...;)

Cathlin

13)  Cathlin (12.10.2011 12:32)

Elis, překvapila? Neříkej... :D Ale no jo, to já ráda. A rozvněž si myslím, že je strhující vidět, že i Venome je přece jenom trochu člověk. Že to není jen nějaká zrůda bez tváře. I on dokáže cítit, i když proti tomu zjevně ze všech sil bojuje. Neměnila bych s ním ani za nic, jeho svět je neskutečně smutný a prázdný. Ale ráda bych mu pomohla! To by byl pěkný příběh, nemyslíš?

eElis

12)  eElis (12.10.2011 11:26)

tak teď jsi mě opravdu překvapila... nečekala jsem, že by se ve Venomovi mohla probudit i jeho otcovská stránka, která by mu zabránila zabít malou Any, i když teď za nimi pošle někoho jiného, když toho není on schopný, ale doufám, že se Chrisovi nepodaří...

nádherná kapitolka, která nám zase o něco více poodhalila nejen Venomuvu temnou stránku, ale také i dokázala, že i v něm se ukrývá nějaký ten malý kousek lidství...

AMO

11)  AMO (24.06.2011 17:09)

Tak jo, další díl podivné skládačky. Takže i on, silná zruda, má slabé místo. Podoba a zbytek lidství. Sice slabě ale přeci jen ho zasáhlo otcovství. Jen stále nic nechápe a msta a sadismus ho ovládá. To jak se živí...lidské ženy....blé. Jen ta růže. Rudá...jako krev.
Naprosto excelentní nahlédnutí do jeho duše!!
P.S. Gratuluji ke zkouškám!

Cathlin

10)  Cathlin (20.06.2011 11:33)

Awie:
Koukám, že rudá růže byla prvním a jasným znamením, že ve Venomovi přece jen kus lidského ještě zůstává... On skutečně není chladný jako kámem. Spíš bych ho přirovnala k rozžhavené lávě. On má svůj svět a ten svět pořádně žije, to ještě uvidíš... jen zkrátka jinak než u ostatních. Horší už by byly úvahy nad tím jaké povahy jeho city jsou. :(
Nevěřila jsi, že nechám Venoma najít Sue? Myslela jsi si, že je před nimi schovám? Ono to bude ale všechno ještě malinko (no, malinko dost) komplikovanější, než jak to v tuhle chvíli vypadá. Dalši kapitoly do toho vpletou zase další nitky, aby to všechno mohlo směřovat k nějakému konci...
A když říkáš, že by tě zajímalo, co se také děje kolem, tak brzo se zase dostane ke slovu Happy (a trochu i Dizzy)... A jednou v budoucnu to bude třeba i Esmé, kdo udělá rozhodnutí za všechny... atd atd... Mám ještě vážně co psát a vy co číst! :) :) :)
Jsem ráda, že na tebe scéna na skále zapůsobila, ačkoliv jsi ji čekala. To je pro mě radost.

Cathlin

9)  Cathlin (20.06.2011 11:22)

Bíbí:
Neděs se. Nejsi jediná, komu je Venoma líto. On si totiž lítost zaslouží stejně jako zatracení. Ve své podstatě je to hrozný ubožák a mě je ho líto taky. Co všechno by mohl mít nebýt jeho postavení ve světě a jeho kruté duše (aspoň teď, když nepíšu, můžu slovo "duše" použít. :-) Páč já tomu Edwardovu nesmyslu o duší nevěřím, ale díky němu je tohle slovo zákázáno... hehe). Venome je zkrátka krutý člověk/upír a jeho sklony ke krutosti jsou ještě posílené tím, že si myslí, že pokud nebude krutý, ztratí svou moc. Což je nejspíš pravda...
Hehe, zase jsi mě pobavila svými dalšími možnými scénáři. Paráda, jak ti létají myšlenky. Vždycky mě donutíš se zamýšlet, jak by asi příběh taky mohl vypadat, kdybych ho napsala jinak. :) No ale to víš, no, zvláště v tvém případě mlčím o sto šest.

Cathlin

8)  Cathlin (20.06.2011 11:14)

Tak konečně jsem se dostala na chvíli k počítači... :)

Evelyn - no ano, Venome je monstrum a husí kůži z něj mám taky. Ale kousek obyčejných lidských citů v něm pod tím vším marastem někde je. On se jen zoufale brání tomu pustit to na světlo... Ve skutečnosti by ho to změnilo a on to moc dobře ví.

Julie - o Edwarda mám strach taky. Podle mě ho to změní... Uvidíme, co nám potom ukáže!

Nathalie a Leni - jsem ráda, že mi zachováváte přízeň, ačkoli si toho moc neřekneme. :)

Janebko: Já oslavila zkoušky pivem, šampaňským, přivítáním s dětmi a dvěma dny tvrdé a neskutečně uhoněné práce na chatě/zahrádce. To bylo! Každopádně školu teď můžu vypustit a chvíli normálně žít, což je nádhera.
A dávka Venomova jedu ještě navrch, ta zkrátka nesměla chybět!
A no, Venome je prostě Venome, co k tomu dodat. Nicméně když jsem psala tu scénu s Sue a Any na skále, měla jsem vážně strach, že dojde ještě na něco horšího než na odhození Any stranou... Náš krutovládce by se s tím nemazlil, kdyby ho to všechno tak nezaskočilo...

7)  Awia (19.06.2011 12:29)

Moje první reakce, když jsem uviděla jméno v závorce? Venome? Venome?! To znamenalo jediné - okamžitě jsem se musla pustit do čtení...

Během bičování v mučírně jsem zůstávala chladná. Tak nějak to k Venomovi prostě patří. Že se šel uklidnit za nějakou ženou, kterou pak zabil - taktéž žádné překvapení. Ale jak na její mrtvolu položil růži. Nevím, v ten moment se ve mě něco zlomilo a donutilo mě se na toho chlapa podívat trošku jinak. Jako by mi to prosté gesto ukázalo, že i on uměl milovat. Že je pořád schopen nějakého citu. Vždyť i vztek je emoce a kdyby byl chladný jako kámen, tak by ho Suina zrada tolik nebolela... Jenže to lidské je v něm tak hluboko pohřbené, až se zdá, že už to nikdy nepůjde vyhrabat zpátky. A když si to tak vezmu, Venome je vlastně chudák ...

Když mu oznámili, že nalezli Sue ... málem jsem tomu nechtěla věřit. Když se s ní doopravdy potkal, třásla jsem se strachy, co s nimi udělá. Věděla jsem, že je bude chtít obě zabít. Věděla jsem, že ji bude chtít potrestat tím, že bude sledovat smrt vlastního dítěte. Věděla jsem, že to neudělá... Ale to, jak jsi to popsala bylo tak strhující a úžasné, že mi vůbec nevadilo o tom číst, i když jsem věděla, co se stane. Stejně jako jsem věděla, že poté rozkáže, aby je zabil někdo jiný. I tak mě to zasáhlo. Ne, on není bezcitný. Jen má strach. A bojí se, že by někdo mohl zneužít jeho slabiny. A jeho dcera je jeho slabinou. Pořádnou.

Teď jen doufám, že se Sue umoudří a někde se s malou skryje. Třeba u Listaira. On by jim určitě pomohl. :) A také doufám, že si Venome nebude chcít svůj vztek vybít nějak jinak. Třeba návratem na Stormdale. Ačkoli tam bych se opět ráda podívala. Jak asi jejich život pokračuje? Co Happy? Co Esmé? Co zbytek rodiny? Ale také co Edward? Co ho ještě čeká? A co čeká nás, než uvidíme Venoma padnout?

Kažopádně nevím proč, ale máma takové tušení, že smrtí Venoma to celé neskončí ... Vždyť ten chlap stihl nadělat tolik paseky, že uklízet po něm zabere minimálně jedno století! Ale i tak se těším na další. Jako vždy. Ať už nám přineseš cokoliv.

PS: Taktéž gratuluji ke zkouškám. :)

6)  Leni (18.06.2011 22:23)

Janeba

5)  Janeba (18.06.2011 09:45)

Ty zase řádíš Barboro!!!
Cathlinko , jsem moc ráda, žes zvládla zkoušky, ale mohlas je taky oslavit něčím příjemnějším než dávkou krutého Venomova jedu!! Na oslavný přípitek bych volila raději něco jemnějšího!!!
Co víc dodat?? Na malilinkatý okamžik jsem zadoufala, že pohled miminka donutí Venoma někde uvnitř se zamyslet! Ano, zamyslel se, ovšem jako Hitler !! To teda byla síla!!! Brrrrr!!!
Děkuji!!!

4)  nathalia (17.06.2011 23:20)

Skvela kapca!!!! Doufam, ze jsi zkouskove zvladla v pohode!!! Moc se tesim na dalsi!

julie

3)  julie (17.06.2011 22:31)

Zkoušky v kapse??? Gratuluju!!!!
Ale Venome....psychopat,totální magor se sadistickými sklony,které bohužel nemusí nijak omezovat. Cath, s každou další kapitolkou mám čím dál větší strach o Edwarda, co všechno navždycky zabije Venome v něm????!!!

bb119

2)  bb119 (17.06.2011 21:53)

Moc gratuluju!

a teď k Jedu....
to tedy bylo něco, zase mě přemohla taková hromada pocitů, na začátku jsem si znova připomněla jak moc Venoma nesnáším nebo dokonce spíš nenávidím, vždycky když čtu o jeho krutostech, zvedne se ve mně obrovská vlna vzteku, už aby bylo konečně po něm a tohle Cath, tohle mě vážně dostalo: "Položil jsem rudou růži na její nehybné tělo. Tak jako jsem to dělal vždycky. Nehybné ruce měla složené na prsou... Odešel jsem do zákristie...." to je tak obrovský kontrast, že jsem doslova zalapala po dechu, bravo!!! znovu jsem si připomněla, že všechny ty hrůzy se odehrávají v kostele, opravdu moc krásný protiklad - zlo usídlené ve stěnách kostela, čemu všemu musí svatí z obrazů přihlížet a pak jeho setkání se Sue a Any... tak to byla naprostá bomba, přiznám se, že jsem četla s otevřenou pusou a po zádech mi běhal mráz tušila jsem, že Sue nakonec skončí ve Venomových rukách a předpokládala jsem, že bude chtít malou zabít, ale nečekala jsem ten jeho zlom, který jsi napsala opravdu nádherně, to bylo tak dechberoucí, áááááá ještě teď se z toho celá klepu, a stydlivě přiznávám, že v TEN okamžik, kdy si ho jeho dcera "ochočila" pohledem, mi na maličkatý kraťoulinký okamžik bylo Venoma i líto, a pak když přemýšlel, že je obě musí nechat zabít a znovu se mu vybavil obličej jeho dcery a on násilím zahnal své pocity, mi ho bylo líto ještě víc vidíš, co jsi dokázala!!!! bylo mi líto Venoma, to přeci není možný, co jsi to se mnou udělala? ty mě vždycky dokážeš něčím úplně překvapit a rozhodit
a ještě jedna věc hlodá ve mě jedno obrovské podezření, ze kterého mi naskakuje husí kůže a já si opravdu moc přeju, abych tě podezírala neprávem, Venome chce nechat zabít Sue a malou a hodlá tímhle úkolem někoho pověřit, no sice si tady na konci kapitolky předvolává Chrise, ale... nehodláš doufám tenhle krutý úkol hodit na Edwarda, že ne? to by totiž úplně přesně zapadalo do Venomových praktik, zabil by tak dvě mouchy jednou ranou, zbavil by se těch dvou a ještě ke všemu by si tak Edwarda znovu vyzkoušel ještě mě napadá druhá varianta, která tedy není o moc nadějnější, Edward bude chtít Sue a Any pomoci a nedopadne to podle jeho plánu a všechny je chytí a kdo ví, co bude dál... ehmm zase fantazíruju :p :p jediný co mě těší a uklidňuje je fakt, že Venome to má spočítaný, sice nevím přesně jak, ale okamžik jeho smrti se blíží a já se na tenhle okamžik stráááááááášně moc těším, takže ať se bude dít cokoliv, budu si pěkně opakovat, že mám být v klidu, že už za chvilku bude po něm ;) ;)
Cathlinko, bylo to moc krásný počtení, už se těším na další :) :)

Evelyn

1)  Evelyn (17.06.2011 19:22)

Tak nejprve gratuluju ke zkouškám

A ke kapitole - Cath, mám husí kůži a zježené všechny chlupky za krkem. Venome... brrr! Na chvilku jsem věřila, že ho jeho dcera vážně přesvědčí, ale u někoho jako on by to asi nebylo možné...

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek