Sekce

Galerie

/gallery/Venome.jpg

Měsíční krajina

25. KAPITOLA (Edward)

 

Zůstal jsem stát před oknem, kterým vyskočil Dizzy, a ruce držel vylomenou mříž. Snažil jsem se vzpamatovat! Venome – jeho smrt! Před očima jsem stále měl ten obraz z Dizzyho vize. Zachvátilo mě nadšení, úžas, pocit nečekané lehkosti. Takže tu bylo nějaké řešení!!! Nevěřícně jsem kroutil hlavou a měl jsem… pocit, že je to jen sen. Venome zemře! Zničíme ho! Já, moje rodina a žena a dítě, o jejichž existenci jsem dosud neměl tušení! Kdo je to? A kde to jsou? To místo jsem nepoznával, neznal. Vážně bude takhle vypadat Venomův konec?!

Ale musel jsem své nadšení zkrotit a soustředit se na přítomnost.

Nejspíš byl čas. Dizzy zmizel a já se nemohl dlouho rozmýšlet. Odložil jsem mříž, vytáhl jsem zpod košile další hrst těch šílených kytek a zahladil pachové stopy. Potom jsem prolezl oknem a skočil dolů. Volný pád není nic přirozeného ani pro upíry, ale podařilo se mi přistát na nohy. Nečekal jsem na nic a rozběhl se. Moje kroky směřovaly na pomezí. Myšlenky těch dvou se mi už téměř ztrácely v dálce, byl nejvyšší čas.

Prokličkoval jsem opuštěnými domy a v lese jsem zachytil jejich pach. Jejich myšlenky jsem hlídal nejlépe, jak jsem uměl. Ani na okamžik jsem jim nedal volnost. Nebylo těžké je najít. Skrz kmeny stromů začala prosvítat první světla domů začínajících za lesem – hranice mezi světem upírů a světem lidí. Jenom já jsem věděl, že tady Bellu nenajdou.

Vítr mi nahrával. Nemohli mě cítit. Nehledě na to, že jsem ještě pořád u sebe měl tu trávu. Věděl jsem, že pro mě nebude těžké je překonat. Skočil jsem na jednoho z nich a oddělil jeho hlavu od těla. Ten druhý okamžitě zareagoval, otočil se ke mně a chtěl mě zabít. Mě ale stačila jediná silná myšlenka a jeho tělo zachvátily plameny. Když potom klesnul na zem, plameny pohltily i jeho parťáka. Bylo po nich.

Opřel jsem se o strom a sledoval oheň, který ukončil dva pokřivené „životy“. V tuhle chvíli umřeli jen proto, že věděli to, co neměli. Zabil jsem je. Byl jsem stejně špatný  jako oni? Cítil jsem se bídně, porušil jsem další ze svých zásad. Udělal jsem další věc, co se mi příčila - jenom proto, že nebyla jiná možnost, že se mi to hodilo. Slova zabiják a vrah opět získala svůj plný význam. Věděl jsem, že Carlisle by mě nejspíš nepochválil. Nebylo naším zvykem bojovat proti zlu jeho vlastními prostředky. Ale tohle byla válka a situace byla příliš vážná a příliš vyhrocená na to, aby bylo možné cokoli riskovat. Všichni jsme byli ohroženi. Přesto jsem si zhnuseně odfrkl. Jak hluboko se ještě nechám stáhnout?

Rozhlédl jsem se a pročesal myšlenky v okolí. Nic. Ostatně věděl jsem, že mě nikdo nesleduje. Svého dnešního špeha jsem donutil zapomenout na svůj úkol dřív, než jsem s tím vším začal. A Dizzy je nyní opět volný, to jediné vědomí mě utěšovalo, bez ohledu na cenu, kterou to stálo. Anebo ještě stát bude… Raději jsem detailně nerozebíral, před čím přesně jsem mu pomohl utéct, ale s jistotou jsem věděl, že by to byl zážitek, na který by do smrti nezapomenul. Který by na něm zanechal šrámy. Když ne na těle, tak uvnitř určitě. Dost dobře jsem znal zvěrstva, ve kterých se Venome vyžíval. Mírně jsem zasyčel a zadoufal, že Dizzy najde cestu zpět na Stormdale a dá na sebe pozor. Neměl by se sem už vracet, dvakrát stačilo. Není třeba zkoušet, kolik Venome vydrží.

Když jsem včera poprvé uslyšel jeho zoufalé volání, věděl jsem, že mu musím pomoci. To jsem ostatně věděl už mnohem dřív.

Venomův odchod na Stormdale a celá ta doba, kdy byl pryč, mi připadala jako věčnost. Bylo to k nesnesení. Za těmi kamennými stěnami jsem se udržel jen silou vůle – měl jsem co dělat, abych nevyrazil do lesa směrem domů… Mohlo se stát cokoliv! Napadalo mě tisíc možných i nemožných způsobů, jak jim pomoci. I když zpětně jsem musel přiznat, že jeden byl horší, než druhý. I tak jsem ale chtěl jít tam, být u toho, mít možnost zasáhnout… Naštěstí mě ale zastavila představa neúspěchu. Riziko prozrazení bylo… nepřijatelně vysoké a důsledky by byly široké. Navíc jsem věděl, jaký má moje rodina plán, a tak jsem se donutil zůstat a snažil se to přetrpět… Pokud zůstanou dole, nemohli je najít. Vchod byl dokonale ukrytý.

Když se ale Venome a jeho banda přiřítila zpět, nechápal jsem. Přivedli Dizzyho! Málem jsem zalapal po dechu, což jsem si nemohl dovolit, jelikož jsem zrovna držel stráž u zadního vchodu, kde si sice nikdy nic neděje, ale nebyl jsem tam sám. Moje mysl byla najednou plná myšlenek Dizzyho a Venoma. Příšerné obrazy, nechápal jsem. Dizzy byl k smrti vyděšený. Přes všechnu snahu se mi ale nepodařilo zjistit, co se stalo. Jak se proboha dostal do Paláce? A pak přišel Venomův výslech. A potom Dizzyho zoufalé volání. To už jsem ale věděl, že něco musím udělat. A že to musí být rychle. Nebylo dost času, ale zkrátka jsem musel něco vymyslet. Nenapadlo mě nic lepšího, než plán, kvůli kterému jsem skončil v lese nad plameny Stínů, a ve kterém byla spousta mezer. Kruci, vážně nestál za moc. Ale nějak jsem ho dostat ven musel…

Když jsem připravoval, co bylo potřeba, myslel jsem, že přijdu o rozum. Dizzyho vytrvalé volání mi bzučelo v hlavě skoro pořád a já si nemohl dovolit to ztlumit, jelikož jsem potřeboval vědět, co se s ním děje. Měl jsem sto chutí mu občas jednu vrazit, aby zmlknul. Na tohle jsem už odvykl – jak je to dávno, co jsem jednoduše musel neustále poslouchat všechno kolem sebe? A Dizzyho mírně hysterický jekot – doufal jsem, že se mi co nejdřív podaří ho vytáhnout. Vážně to bylo nutné.

Oheň se změnil v dým. Popadl jsem větev a rozhrabal popel, který po nich zbyl. Všudypřítomná vlhkost a hlína, kterou jsem místo pokryl, rychle uhasila zbytek žhavého. Zamaskoval jsem místo hoření mokrým listím a větvemi.

Byl čas se vrátit. Otázka byla, co mě tam čeká. Dizzy i jeho doprovod nedorazili na místo určení.

 

- - -

 

Tak tak jsem se protáhl úzkou škvírou vedoucí do jednoho z nepoužívaných sklepních prostorů. Býval bych řekl, že tamtudy není možné se dostat dovnitř, ale mohl jsem si oddychnout. O jiném náhradním řešení jsem nevěděl. Postavil jsem se doprostřed místnosti a sundal si z obličeje a oblečení pavučiny. Pohledem jsem přelétl místnost – nic v ní nebylo. Jen jedno staré dřevěné vědro. A dveře přímo naproti mně. Když jsem vzal za kliku, povolily. Rychle jsem vyrazil do chodby a razil si cestu zpět do toho vosího hnízda. Věděl jsem, že opět stojím na horké půdě.

Venomovy myšlenky hovořily jasně a byly ostré jako břitva – jen co jsem si ho našel, mojí mysl zaplavil jeho vztek a zuřivost. Pomalu jsem začínal chápat, že Stíny už prohledali celý Palác a Dizzyho nenašli. Jediná stopa, kterou našli, byla vyražená mříž a zpráva od stráže u hradního vchodu, která viděla odcházet Dizzyho doprovod. Sykl jsem, když jsem pochopil, že si je Venome chystá podat. Za nic nemohli. Nemají povinnost vyptávat se každého, kam jde a proč… pokud se jedná o Stíny. Ale on si na někom svůj vztek vybít musel.

Zároveň se mi ulevilo – žádná zmínka o mě.

Zrychlil jsem, abych byl co nejdřív u sebe, ale dával jsem si pozor, abych nepotkal nikoho, koho jsem neměl. Musel jsem ze sebe odstranit známky toho všeho.

Zabouchl jsem dveře své cely a začal si strhávat oblečení. Zápach té byliny a ohně z něj byl stále cítit.

Vážně nic nevědí, pusťte je, je to k ničemu… To není možný. Ten skrček má snad nějakou speciální schopnost, která mu vždycky pomůže zmizet oknem! Potřebuju o tom vědět víc! Jak jim mohl utéct? A kam potom ty dva pitomci šli?! Měli přece jasný rozkaz! Takový neuvěřitelný selhání?!... poslouchal jsem přitom Venomovy myšlenky. Hrábl jsem do skříně pro náhradní oblečení a snažil se na něm narovnat sklady… …utekl sám, nebo co? Takovej skrček? Z rukou dvou pořádných Stínů? Pomohl mu někdo??? Kruci… Ledaže by… Cullen! Zatracenej bastard… Mohl to být on?! „Zavolejte mi Cullena!“… Rychle jsem na sebe hodil oblečení a zběžně jsem zkontroloval, jestli vypadám tak, jako vždycky. Děkoval jsem osudu, že tahle varianta Venoma napadla až teď.

Za pár okamžiků jsem stál přímo před ním, pokusil jsem se rychle v hlavě srovnat zmatek, co tam byl, a připravit se. Svému obličeji jsem vnutil tu samou strnulou nečitelnou masku jako vždy. Stráže mě tentokrát nedržely, jen stály těsně vedle mě.

„Pomohls mu ven!“ obořil se na mě bez rozmýšlení.

„Komu, pane?“ zeptal jsem se věcně.

„Tomu skrčkovi! Dizzymu přece! Nedělej, že nevíš.“

Zobrazil jsem na svém obličeji překvapení. „Dizzymu? Odkud?“

Venome zasyčel a zadoutnal vzteky. „Odsud, Cullene!“

Znásobil jsem překvapení ve své tváři. „Dizzy byl v Paláci?“ vyhrknul jsem a doufal, že ten herecký výkon je na slušné úrovni. Musel být. Bylo to troufalé, drzé, ale bylo to třeba.

Kruci, on snad vážně nic neví! … „Pomohls mu zdrhnout!“

„Co tady dělal? A podařilo se mu utéct? Jak?“ nechápavě jsem vrtěl hlavou a odpovídal na otázky otázkami.

Venome mi vrazil ruku přímo pod krk. „Ze mě si nebudeš dělat blázny!“ Otočil se na své pomocníky. „Vemte ho dolů!!!“

Polilo mě horko. Chtěl to ze mě vytřískat. Když mě sevřely několikery silné ruce, zatnul jsem zuby a pěsti a řekl co nejvyrovnanějším hlasem: „Pane, tady násilí nepomůže. Nevím, jak se Dizzy dostal ven, pokud tedy opravdu byl v Paláci. Mohl bych díky ranám, které mám schytat, říct jen to, co nevím.“

Zadíval se na mě a chvíli mě křižoval pohledem. Jeho rudé oči se propalovaly do mých. Ten zatracenej chlap vypadá přesvědčivě. Kromě toho – neměl se to jak dozvědět. Všichni, kdo chápali situaci, byli neustále v mém úzkém kruhu… Ale co ta stráž? Jak tedy odešli? Cullenovy síly jsou sice speciální, ale nedokáže nikomu nasadit do hlavy něco, co tam být nemá… To by nesvedl ani von!  Kromě toho, když s ním budu jednat takhle – nechtěl bych přijít o jeho loajalitu. Na to je to příliš vzácný kousek…

„Krucinál!!!“ Zahřímal nahlas. „Pusťte ho.“

Opět mě pustili. „Ještě jsem s tebou neskončil. Jestli ti záleží na tvém postavení mezi Stíny, dávej si pozor. Zrádce nestrpím.“

„Jistě, pane,“ kývnul jsem.

 

- - -

 

Jen, co se za mnou zabouchly dveře mé cely, trhnul jsem sebou, když jsem v hlavě uslyšel Alicin pronikavý hlas. Má rozum? Co tu teď dělá? Venome zuří! Hledá moji rodinu a ona se klidně přiblíží k Paláci. Popadl mě vztek. Když už to tak ale bylo, nehodlal jsem to prodlužovat, a tak jsem jí poslal vzkaz na zrcadle. Tentokrát jsem na něj ale hodlal čitelně napsat: jdi domů a hned!

Díkybohu, Edwarde… Slyšíš mě. Jsem dost daleko, dál než obvykle. Vím, že je to riskantní…. A jo, já věděla, že se budeš zlobit. Máma se bude taky nejspíš zlobit, jestli to zjistí… a Jasper by mě roztrhnul jak hada. Ale já musela přijít. Jsem pořád myšlenkami u tebe, vím, jak ti teď musí být… hrozně. A navíc jsem umírala strachy… Jsi v pořádku? Doufám, že jo, když mě můžeš poslouchat!!! Alespoň to…

Dizzy je v pořádku zpátky, to byl neuvěřitelný výkon! Kéž by to šlo i s Bellou tak rychle, jenže já vím – ona by nespolupracovala tak jako Dizzy….

Chtěla jsem ti hlavně říct, že nikomu z nás nic není. Happy dokonce tím vším zachránila i dům… ať už se to stalo, jak se to stalo. Prosím, jestli to půjde, pošli zprávy o sobě, jsme všichni napjatí, co se děje v Paláci… Ani nevíš, kolik už každý z nás vymyslel variant, co by se ti mohlo stát… Ach jo! Budeme čekat na tvůj dopis.

Byl jsem rád, že přišla, ale zároveň jsem každou vteřinu, kdy ke mně mluvila, trnul. Byla v nebezpečí. Alice, to už stačí, dopis pošlu… Prosím, jdi už domů!!!

Skvělé, skvělé, Edwarde, Vidím to. Vyzvednu si ho. Drž se a … no, kéž by to už dlouho netrvalo… Ta Dizzyho vize, to je prostě bomba!!! On to viděl! A jestli vidí jen smrt, která je blízko, nebude to dlouho trvat, co myslíš???

Obrátil jsem oči v sloup. Na teorie teď není čas. Jdi už, jdi už, Alice!

Už radši půjdu, budu hodná holka. Jo. Ahoj…

Konečně se odmlčela a mně se ulevilo při představě, že už běží směrem domů.

Měl jsem nějaký čas, než budu muset odejít za Bellou. Udělal jsem dva kroky ke skříni a vytáhl z ní list papíru. Dlouho jsem se nerozmýšlel, jestli je vhodná doba na dopis domů. Moje rodina o mně potřebovala vědět. Přesto jsem si dal pozor na to, co napíšu a co ne, a věděl jsem, že musím být stručný. Napsal jsem pár uklidňujících řádků a složil papír do kapsy. Až bude příležitost, odnesu ho.

V hlavě se mi začaly míchat myšlenky. Co teď Venome asi udělá? Jak dlouho bude trvat, než znovu napadne Stormdale, když přišel o svou kořist a o způsob, jak se dostat dál? Co bude dál, až ho přejde první šok? Zabořil jsem hlavu do dlaní. Vypadalo to beznadějně. Jak dlouho se může ještě moje rodina na Stormdalu udržet? Neviděl jsem před sebou nic, než nekonečný sled Venomových výpadů. A já sám jsem byl úplně zbytečný. Ochromený, svázaný a neschopný. Neměl jsem v ruce nic, nedokázal jsem se hnout z místa. Jen Dizzyho vizi, která mi nedávala smysl.

Byl čas jít za Bellou. Udělat to, co jsem k smrti nenáviděl. Znovu pomoci tomu parchantovi otrávit její mysl.

 

- - -

 

„Dneska budeš muset počkat, Edwarde. Jed ještě není připraven, šéf ho tak trochu v poslední době potřeboval…“ sdělil mi jeden ze Stínů, který hlídal Belliny pokoje. „Ale máš jít dovnitř a dohlédnout na paní Isabellu, dokud jí nebudeš moci poskytnout to, na co čeká…“

Stisknul jsem zuby. Poskytnout to, na co čeká… Okamžitě se mi před očima zjevil prudký kontrast toho, co by ode mě čekala, kdyby vše bylo tak, jak má být. A toho, co ode mě čeká nyní. „Dobře,“ odpověděl jsem úsečně a pustili mě k ní.

Když mě uviděla, řekla: „Ano, už vím, že musím čekat. Že pohár ještě není připraven. Ale proč tu musíš být ty, Edwarde? Příliš mi připomínáš… nás pobyt podzemí. Ještě štěstí, že si z něj pamatuju tak málo.“

„Mám na tebe dohlédnout, paní. A počkat na krev, na kterou čekáš i ty.“ Zadíval jsem se na ní. Světlo lampy se jí odráželo v očích. Můj zrak se na těch očích zasekl. Přál jsem si v nich vidět to, co jsem viděl tam dole. Díval jsem se do nich a představoval si, že vidím její oči. Její skutečné oči. A každým kouskem těla jsem cítil, jak je mi nyní vzdálená. Stála přímo přede mnou a zároveň se nacházela v jiném vesmíru.

Vydržela můj pohled celkem dlouho, ale potom se ohradila. „Nedívej se tak na mě, Edwarde.“

Podíval jsem se jinam a stisknul rty. Přímo jsem topil ve vzpomínkách na minulost. Zasáhly mě kdoví proč zrovna teď, nepřipraveného, slabého, unaveného z toho všeho. Toužil jsem mít Bellu zpět. I když byla tak daleko, tak nedostižná, láska k ní, touha po tom získat ji zpět… bolestná touha ji cítit zase ve svém náručí mi podrážela nohy. Potřeboval jsem ji. Zoufale, bolestně jsem ji potřeboval. Přicházel jsem z toho o rozum.

Upřeně jsem se díval do stěny, která mi nic neříkala, a snažil se udržet na kraji propasti a nedat na sobě nic znát.

Bella ale znenadání udělala dva kroky ke mně, takže stála přímo přede mnou. V tuhle chvíli byla příliš blízko. Nemohl jsem udělat nic jiného, než se na ni otočit. Naše tváře se ocitly jen několik centimetrů od sebe. Stisknul jsem čelisti. Nemohla být tak blízko. Nesměla. Na to jsem si v ní dnes příliš přál vidět zde svoji Bellu.

„Občas přemýšlím, jak ti je, Edwarde. Když mi musíš sloužit. Když se se mnou musíš vídat, každý den,“ řekla a zkoumavě na mě pohlédla. „Tvrdíš, že mě nemůžeš vystát, ale mám o tom trochu pochybnosti…“ Naklonila svou hlavu ještě blíže ke mně. „Občas vzpomínám, co všechno jsme spolu prožili. Ty ne?“ Dělily nás pouhé centimetry. Nechápala, jak moc ji chci, právě teď. Vydechnul jsem a sklopil zrak. Potřeboval jsem ji obejmout, potřeboval jsem ji cítit. Abych věděl, že se mi jenom nezdá…

„Hm…“ pronesla tiše. „Takže to není jen můj dojem. Pere se to v tobě, Edwarde…“

V duchu jsem zaprosil, ať už nevyslovuje mé jméno. Z jejích úst, v těchto místech, znělo tak… soukromě. Tak známě.

„Záleží ti na mně, je to tak?“

Nedýchal jsem. Nemohl jsem najít slova, kterými jí odpovědět. Proč se na to ptala? Tak najednou? Proč zrovna dneska? Měl to být snad nějaký Venomův test? Proč se o mě najednou tak zajímá? Dosud mě ignorovala…

Vzala do svých dlaní jednu moji ruku. Jako by se má dlaň v tu ránu ocitla v ohni. Věděl jsem, že bych jí to neměl dovolit. To bylo mnohem víc, než co jsem byl schopen ustát. Věděl jsem to zatraceně dobře. Ale ten dotek byl tak… svůdný. Nedokázal jsem mu odolat. Všechno se ve mně napjalo. Chtěl jsem zapomenout, chtěl jsem vymazat všechno, co nás dělí - znovu mě bolestně zasáhla nutnost získat ji zpět.

„Nemusíš nic říkat, poznám to…“ oznámila mi měkkým hlasem. „Jak moc po mě toužíš, Edwarde?“ přivřela oči.

Myslel jsem, že se udusím. Křečovitě jsem sevřel její prsty a byl jsem zatraceně blízko tomu všemu podlehnout. Její oči, její rty byly téměř u mě. Její prsty se proplétaly s mými. Nedokázal jsem myslet, jen jsem ji chtěl – šíleně a bezmocně.

Z posledních sil jsem se odtrhl a najednou jsem stál na druhém konci místnosti. „Paní Isabello, myslím, že takové jednání není v zájmu ani jednoho z nás,“ zachraptěl jsem. Nechápal jsem, jak mohu říkat to, co říkám, zatímco mě všechnu nutí ji uchvátit do náruče, líbat ji, hladit ji, šeptat její jméno... Kde se ve mně vzal ten střípek vědomí, který mě nutil myslet? Nevěděl jsem o žádných silách, které by ve mně ještě zbývaly, a které by mi to mohly umožnit. Přesto jsem to udělal.

Otočila se na podpatku. „Jak myslíš, Edwarde. Vlastně jsem ráda, že víš, kde je tvoje místo. Tak jako to vím já. Mohu si tedy oddechnout.“

Všechno se ve mně sevřelo. Jakýmsi šestým smyslem jsem tušil, že to, co dělá, není skutečné, a její slova to nyní potvrdila. Zkoušela mě. Náhlá prudká bolest a zklamání uvnitř mě málem roztrhly. Měl jsem chuť řvát, ale namísto toho jsem se proměnil v kus kamene. Jen tak jsem to mohl přestát… Té bouři uvnitř jsem postavil hráz, která ji nepustila ven. Násilí, další násilí, ke kterému jsem se musel přinutit.

Konečně se objevil Will s jedem. Připravil jsem pohár, aniž bych se na to mohl soustředit, Bella ho vypila a já jsem se tu nehodlal zdržet už ani minutu. Vystřelil jsem odtamtud nevyšší možnou rychlostí.

Bolest mě trhala na kusy. Tentokrát ano. Nebyl jsem schopen snášet všechnu tu krutost. Nedokázal jsem to už vydržet. Všechno stálo proti mně. Venome, Bella… a dokonce i já sám úlohou, kterou jsem zde hrál.

Snažil jsem se nevracet se k událostem v Bellině komnatě, ale nešlo to. Byl jsem toho plný. A potřeboval jsem to dostat ven. Už ve mně nebylo víc místa, kam bych to ještě mohl nacpat. Držel jsem toho vevnitř příliš mnoho. Tohle už nebyl vztek, ani zuřivost… tohle už byla jen strašlivá šílená bolest na všech místech, o kterých jsem věděl. Zklamal jsem sám sebe. A Bella byla tou poslední kapkou – nedokázal jsem tomu už dál vzdorovat. Svalil jsem se na kavalec, na kterém jsem zůstal ležet jako bez života, zatímco jsem za svýma zavřenýma očima viděl její oči… její oči ovládané jedem… snažil jsem se na své ruce necítit dozvuky jejího doteku a snažil jsem se nevnímat ostny zrady, které mě rozdíraly. Zrady, která ač nebyla skutečná, pálila, jako by skutečná byla.

Co dál? Je vůbec ještě cesta dopředu? Začínal jsem pochybovat. Ani jsem nevěděl, jestli jsem ještě schopen dalšího boje. Jestli ale rychle nebude konec toho všeho, zešílím. Vzdám to. A za všechno mohl on – ta jedovatá bestie. Znovu mě pohltila bezprostřední touha ho zničit. Okamžitě. Ukončit to… a nečekat.

Ale jediné, co jsem měl v ruce, byla Dizzyho vize. Nejspíš opravdu viděl jeho smrt, začínal jsem tomu věřit. Ale prvotní nadšení z toho, že jsem se dozvěděl, že ho čeká smrt, se rozplynulo. Nedávalo mi to nejmenší smysl. Co to bylo za ženu? A co mělo znamenat to dítě? Co se tam mělo stát? A jak s tím souvisíme my? Byla to jediná naděje, co mě držela nad vodou, bylo to to jediné, čeho jsem se mohl chytit, ale bylo to zpropadeně málo. Nechápal jsem nic z toho. Co je to za místo??? A hlavně – co mám dělat???

Byl to sakra tenký vlásek vedoucí mě dál, ale spolu s vracejícím se rozumem jsem chápal, že ten vlásek má cenu zlata. Byla to naděje. Přesto jsem ale nemohl dělat nic víc, než bezmocně čekat na to, co přijde. Nebyl jsem k ničemu. A děsila mě představa, jak dlouho to ještě bude trvat. Co všechno se ještě má stát? Byl jsem jako loutka v rukách osudu. Odsouzený k tomu bezmocně přihlížet, co bude dál. Nedokázal jsem nic. Za celou tu děsivou dobu, co jsem tu už byl, jsem nedokázal vůbec nic. Stále jsem jen čekal na příležitost a nechal se pomalu vyčerpávat vším, co jsem musel snést. Pro Bellu. Pro tu Bellu, která jsem stále neochvějně věřil, že pod tím vším existuje. Pro tu, kterou jsem tak strašně chtěl vyplést z pasti, do které ji zajali.

Ležel jsem na kavalci, bez hnutí. Venku padla noc. A cítil jsem se prázdný, vyčerpaný, neschopný a spálený. Moje nitro jako by se pomalu proměňovalo v měsíční krajinu. Neměl jsem další sílu. Ani jsem ji nepotřeboval, stejně nebylo nic, co bych mohl udělat. Přede mnou bylo jen další nekonečné a nesnesitelné čekání. Čekání na rozhřešení, ve které jsem doufal.

Jediný živý bod, který ve mně zůstával, byla… nezničitelná láska k ní. K mojí Belle. K té, kterou jsem ztratil. Všechno ostatní okolo byl téměř mrtvé, temné a zesláblé. Jako noc, která skrývala mé nehybné tělo.

 


 

Smutné oznámení:

Milé čtenářky (čtenáři?),
došlo na nejhorší. Nevím, jak to vydržím, a vím, že je to kruté, ale po této kapitolce, kde necháváme Edwarda u samého dna, bude následovat vynucená přestávka. Začalo mi zkouškové, a tak další kapitoly budou, až to budu mít zase z krku. Když se vše bude dařit, mohlo by to být tak kolem 20.6. Až! Uf. Potom se ale já i Venome a spol. vrátíme a uvidí se, kolik síly v Edwardovi ještě zbylo (mám o něj vážně strach a potřebovala bych si napsat další kapitoly, abych viděla, jak na tom bude!), jak se Venomovi zamotá jeho vlastní život, dozvíme se o Listarovi a samozřejmě nebudou chybět ani Happy a Dizzy... No, už aby to bylo...

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1 2   »

Cathlin

27)  Cathlin (14.10.2011 19:45)

Twilly: Ehe????? No to snad ne! To to bylo tak napínavé??? Ale je fakt, že tahle kapitola byla taková hodně temná a bezvýchodná... vůbec to nevypadalo, že by bylo kudy kam.
A tvá úvaha o Sue... co ti na to mám říct?

Twilly

26)  Twilly (14.10.2011 17:34)

Hele Kačko, tak ti mě napadlo, to dítě a ta žena... mohla by to být ta Sue?

Twilly

25)  Twilly (14.10.2011 17:31)

Milá Kačenko, málem jsem se z toho napětí počůrala... promiň, že jsem tak přímá, ale je to pravda. Doslovně. Je to dost síla a umíš strhnoud do děje čtenáře lusknutím prstů.

Cathlin

24)  Cathlin (23.08.2011 15:22)

Elis: Kýženého okamžiku... otázka je také, nakolik je na Dizzyho nejasné vize spoleh! Ale ano, stáblo pro tonoucího to rozhodně je...
Malinko si rýpnu do tvé zvědavosti: I kdyby Venome opravdu zemřel, stejně by to nebyl zdaleka konec...
A nesmírně dokuji za všechny ty poklony, potlesky a srdíčka... Skáču radostí.

eElis

23)  eElis (22.08.2011 00:43)

Ta Dizzyho vize probleskuje tou kapitolkou a trošku tím pročišťuje a vnáší i tu naději, nejen do této kapitolky... určitě nejsem sama, když i já se jí chytám, jak tonoucí stébla... A jsem opravdu moc zvědavá, co všechno se bude muset stát, abychhom se dočkali toho kýženého okamžiku, kdy Venome zemře...

úžásná kapitolka jako vždy...

julie

22)  julie (22.05.2011 16:18)

Bojím,bojím,bojím, tohle už nemůže dobře dopadnout Spoléhám na to, že pozitivní myšlení je tvá druhá přirozenost

Cathlin

21)  Cathlin (21.05.2011 15:54)

Nathalie: Děkuju za přání! A mám radost, že jsem tě opět potěšila. :)
Julo: Je mám Edwarda hrozně líto, všem, ale přesto na tom něco je, proč stojí za to si to s ním prožít, že ano...
AMO: Jóóó, dokonalá! Jistě. :D B) Ale pozitivni myšlení je moje druhá přirozenost! Neboj. :)

Jula

20)  Jula (21.05.2011 14:47)

Cathlin, jako vždycky nádhera
Edwarda je mi hrozně líto, Bella ho pomalu, ale jistě ubíjí, musí to být hrozné :(
Těším se na další kapitolku a držím palce :)

19)  nathalia (20.05.2011 22:57)

Super kapitola!!!! Moc jsem si cteni uzila!!!!
Je skoda, ze bude tak dlouho pauza, ale neda se nic delat. preji ti hodne stesti u zkousek!!!!!!

AMO

18)  AMO (20.05.2011 21:00)

cath, pozitivní myšlení!!!! Ty to zvládneš neb jsi dokonalá. A edward??? Tomu pomůžeme my ostatní

Cathlin

17)  Cathlin (20.05.2011 20:57)

AMO: Kéž bych zvládla... ale nevím nevím... A ano! Kruté období je to hned dvojnásobně! Edwardovo kruté období v Paláci a mé kruté období bez psaní! Ale když to zvládne on, já taky!!!

AMO

16)  AMO (20.05.2011 20:53)

Překrásné a tak smutné.
A ještě ke všemu Tvá nucená pauza, chápu to a držím palce, v tomto krutém období. Zvládni zkoušky a pokud přeci jen zvládneš něco napsat, pamatuj, že Tvé čtenářky budou štěstím bez sebe...
A já se jdu užírat smutkem společně s Edwardem.
Děkuji a přeji krásný víkend!!!

Janeba

15)  Janeba (20.05.2011 20:46)

Hned Ti posílám svoje kočičky!!!

Cathlin

14)  Cathlin (20.05.2011 19:29)

Janeb, no jako!!!! Netušíš, co se právě stalo! Zrovna se sbírám ze šoku! Mozkomyši totiž dnes dostaly silnou dávku inspirace a ďábelskosti ve formě posledního šíleného a šíleně krásného (dle mých měřítek) dílu Vampire Diaries! A teď skáčou jak posedlé a vřeští: bylo toho málo! Ještě, ještě!!! Cathlin, přitlač trochu v Jedu! Mé bláznivé myšky se zkrátka dnes úplně zbláznily...
Takže jako Janeb, nechci strašit, ale možná ten démon ve mě ještě nemá dost! :D :D :D

Janeba

13)  Janeba (20.05.2011 18:13)

athlinko , to byla jen reakce na větu ... smrt, která je blízko, nebude to dlouho trvat, co myslíš??? (rozhovor Alice a Edwarda), .... a mně se moc líbila, hlavně ve spojitosti s tím, že další dílek plánuješ přidat až kolem 20.6. Tedy víc jak měsíc, když si k tomu přidám další kapitolky o Listarovi, Happy a dalších, musím se usmívat, že ta Venomova smrt není až tak blízko jak se zdá!!! Počkej, ty mě strašíš, bojim, bojím!!

Cathlin

12)  Cathlin (20.05.2011 16:12)

Janebko, no, tak nějak uvědomila! Ale co jsem mohla dělat?
Ale čím dál tím víc se mi chce úpět - já to nevydržím!!! Vážně ne!!!
A hele co to jako znamená - Nemyslím, vím!!! Nic nevíš! ;) Na všechno si musíš teprve počkat!
Ve zdárnou regeneraci mých mozkomyší budeme tedy doufat společně. Jojo.

Janeba

11)  Janeba (20.05.2011 15:11)

... A jestli vidí jen smrt, která je blízko, nebude to dlouho trvat, co myslíš??? .... Nemyslím, vím!!!
Víc jak měsíc!!!!
Kačenko, Kačenko , ty dobrá dušičko, copak sis ve své snaze přidat nám další díleček, neuvědomila, v jaké zoufalé situaci ponecháváš nejen Edwarda, ale taky nás???! Má závislost na Jedu se dá připodobnit k té Bellinčině!
Moc se omlouvám, ale musím letět pro děti! Držím Ti palečky ke zkouškám a spoléhám na to, že bez svého v mysli stvořeného děťátka dlouho nevydržíš!!! ;)
Těším se na další pokračování a věřím, že mozkomyši svůj oddychový čas využijí k relaxaci a regeneraci, tak že i Cullenovým spadne balvan z jejich kamenného osrdí!!! SKVĚLÉ!!!
Děkuji!!!

bb119

10)  bb119 (20.05.2011 14:31)

jj, já vím, nic nemůžeš prozradit, takže mě nezbývá než doufat ve šťastný konec a budu se snažit co nejvíc zkrotit svoji fantazii, aby nevymýšlela, co všechno by se ještě mohlo pokazit, jak špatně by to mohlo dopadnout, budu se pěkně držet jedné myšlenky a tu si budu dokola opakovat - "věřím, že všechno dobře dopadne", jinak totiž fakt nevím, jak nepropadnout beznaději, při čtení těch posledních dílku si připadám, jak na houpačce, nahoru - dolů, chvílema se raduju, chvílema smutním, konkrétně dneska jsem se propadla hluboko dolů, do pesimistické nálady, chytám se každé naděje a každé světlé myšlenky, která by mě zase vynesla nahoru a která by mi vlila do žil nový optimismus
a klidně ti znovu zopakuji, že tvé vyjádření emocí se mi moc a moc líbí, dokážeš mě plně pohltit a strhnout, takže pak ty emoce prožívám naplno a to je pro mě to nejdůležitější, to je ten správný "adrenalin", to proto miluju čtení, pro ty emoce, vždyť přeci víš z mých komentářů, jak některé věci prožívám, jak se dokážu vztekat, nenávidět, zuřit anebo se taky zamilovat a radovat - o tom pro mě čtení je

Cathlin

9)  Cathlin (20.05.2011 13:44)

Bíbí, no teeedy! Musím ti na to na všechno říct asi toto:

Ano, o tom všem je a bude Jed. Tvoje úvahy jsou úvahami pečlivého čtenáře, který se stal téměř součástí příběhu. Ale samozřejmě nemohu prozrazovat žádné svoje záměry, nehledě na to, že sama nevím, co se mi povede skrz tohle všechno "prosadit"...
Každopádně - jsem stále neskonale nadšená, že tolik oceňuješ emoce, které se snažím zobrazit. Že se ti to tak líbí.
Zaměřuješ svůj zrak, podobně jako Evelyn, do budoucnosti, která se navíc možná ani nestane... Mám v hlavě tolik možných konců!!! A to jenom díky vám a vašim myšlenkám! Dovedu si představit v podstatě cokoli a vážně doufám, že .... no já radši mlčím, protože jenom to pomyšlení, co bych třeba musela napsat, mi nahání hrůzu.
Ale víš, z čeho mám vážně, ale vážně radost? Že je ten příběh tak silný a tak vykreslený, že začínáte pochybovat o tom, jestli vůbec bude happyend... Ono to ale v tomhle případě jinak nejde! To už nejsou jen "hrátky" se zoufalstvím, to je skutečné zoufalství, které se nedá jen tak odestát.
A ano!!!! Ještě že Happy vyvedla, co vyvedla a Dizzy se dostal k Venomovi... protože nebýt toho!!! Edward by se teď už vůbec neměl čeho chytit. Zůstal by poražený, zničený - já tomu vážně věřím! Takže zkrátka "osud" je (a bude!) v tomhle příběhu důležitý...
Už zase se mlátím přes prsty. A mlčím. Ach jo. To jsou muka! :D

bb119

8)  bb119 (20.05.2011 13:26)

Ahoj Cath,

tak mě tu máš :p to jsem se zase jednou pořádně spletla, prej večer, hahaha, to jsem si jen naivně myslela, že všechny ty svý pocity do večera udržím na uzdě a ono houby, musí to ven, hned, teď, Jed jsem nedokázala celou cestu do a ze školky dostat z hlavy, chudák Edward, tys mu tedy naložila, tvoje mistrovské vyjádření jeho pocitů mě dostává do kolen, už v nějakém minulém komentáři jsem ti psala, že Edward balancuje na kraji hluboké a temné propasti a dneska jsem měla několikrát pocit, že se do ní nezadržitelně řítí
když zabil ty dva Stíny a pak o svém činu přemýšlel "Jak hluboko se ještě nechám stáhnout?" já vím, že už jsem to tu jednou psala, ale tohle je pro Edwarda strašně těžká zkouška, všechny jeho činy, kterýma popírá své zásady a zrazuje životní styl svůj a své rodiny, jednou přijde den, kdy se bude muset vnitřně se svými skutky vypořádat a to vůbec nebude lehké, myslím, že mu navždy zůstanou na duši hluboké šrámy, které nezmizí, na které snad bude moct zapomenout s vědomím, že to udělal pro dobrou věc, pro svou lásku, můžu jen doufat, že jednoho dne bude mít po boku tu
svou milující Bellu, že bude mít důvod, proč zapomenout
další smršť jeho emocí přišla v závěru kapitolky, má tohle všechno vlastně smysl? existuje z toho ještě nějaká cesta ven? tak tuhle otázku si pokládám několik posledních kapitol, pořád přemýšlím, jestli je vůbec možné, aby tenhle příběh měl šťastný konec, v skrytu duše stále doufám, že ano, ale stále častěji se do mé mysli vkrádají pochyby, a co teprv Edward, už je tak vyčerpaný, unavený vší tou bolestí a zradou, cítí, že už tohle peklo dlouho nevydrží "Jestli ale rychle nebude konec toho všeho, zešílím. Vzdám to. " ještěže mu naději vrátila Dizzyho vize, díky za Dizzyho dneska se mi potvrdilo, že všechno špatné je pro něco dobré, ještěže Dizzyho chytili, ještěže se Dizzy dotkl Venoma, ještěže měl tu vizi a díky za to, že vrátil Edwardovi naději, nedokážu si představit, jak by se celá situace vyvinula, kdyby Edwarda nedržela nad vodou právě vidina Venomovy smrti, možná že by celou tu tíhu už nezvládl a vzdal to, takže ještě jednou - Dizzy, děkuji
a pak je tu další bolavé téma - Bella, teda dneska předvedla opravdu super výkon a já se musím přiznat, že jsem jí v ten okamžik nenáviděla pořád dokola jsem si opakovala, že ona za to nemůže, že to ten jed, ale.... dnes, při jejím rozhovoru s Edwardem jsem měla pocit, že nejedná z omámení, ale z vlastní vůle, nevím, jakými slovy bych ten pocit jinak popsala, souhlasím s Evelyn, jakoby se uvnitř jí samotné rodilo zlo, co bude až přestane dostávat Jed? jaká Bella bude? jak moc se změní? bude to pořád ona nebo se z ní stane někdo úplně jiný? a pokud z ní bude ta stará Bella, jak se vyrovná se vším, co udělala, jak se vyrovná se svojí zradou? a jak se s její zradou vyrovná Edward? a jak Bella přijme, co se kvůli ní stalo z Edwarda?
čím dál tím víc si začínám myslet, že Venomova smrt kromě svobody nic jiného nevyřeší, to ovšem neznamená, že se na ní netěším, právě naopak, okamžik jeho smrti si náležitě vychutnám, už aby to bylo..... co bude vlastně po jeho smrti? co se stane se Stíny a celou Venomovou říší? co začnou vyvádět zlí upíři bez svého velitele? ale zpátky k Belle, ona tedy bude volná, ale tímhle příběh rozhodně nekončí, právě naopak myslím, že ta nejsilnější část příběhu tímhle teprve začne, Bella a Edward, Edward a Bella, tihle dva na startovní čáře do jejich nového života, protože po tom všem, čím si prošli, se nemůžou jak mávnutím proutku vrátit do jejich starého života, oni dva už nikdy nebudou stejní, oni musí začít žít nový život a bude jen na nich, jak se dokáží vyrovnat se svou minulostí, můžeme se dočkat čehokoliv - výčitek, pohrdání, obviňování, bolesti, nenávisti.... jsem tak moc zvědavá, co chystáš v dalších dílech, co všechno na ty dva ještě naložíš

1 2   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek