Sekce

Galerie

/gallery/Venome.jpg

Vězení a naděje.

Hudba v Edwardově ztrápené duši. Další slova a tahle píseň jsou spolu svázané!!!
Prosím, pusťte si.
(Na začátku je proslov autora, posuňte nahrávku na 0:37, kde píseň začíná.)

Peter Vamos - Heartbroken


21. KAPITOLA (Edward)

Odcházel jsem z toho místa, ze znesvěceného kostela, a lapal jsem po dechu. Míchalo se ve mně všechno, všechno, co jsem se snažil umrtvit. Jeho slova, jeho pohledy, jeho krutost, jeho pobavení se mi vpíjely pod kůži. Doslova jsem se nemohl nadýchnout. Má kamenná maska se rozpadala v prach a měl jsem chuť řvát, chuť ničit, chuť svíjet se, chuť umřít. Věděl jsem, že více už neunesu. Musím něco udělat, ačkoli stále nebylo co. Musím odsud Bellu odvést, musíme vypadnout z tohoto pekelného místa, které už svou samotnou existencí vypaluje černý cejch do Země.

Věděl jsem, co chtěl. Záměrně mě mučil, chtěl ze mě sedřít kůži. Měl mě, sloužil jsem mu a nebylo mu to dost. Myslel si, že mě pokoří. Bavil se tím. A nyní další jeho past – několik dní s Bellou, v její těsné blízkosti.

Zabodával jsem pohledy do stěn chodeb, kterými jsem se řítil, a přál si mít se čeho zachytit. Moje vlastní síla nebyla nevyčerpatelná. Snažil jsem se z tváře vymazat bolestnou grimasu, ale nešlo to, svaly v obličeji se proti mé vůli stahovaly do toho hrůzostrašného šklebu. Zrychlil jsem a zabořil jsem hlavu do dlaní.

Bello! Moje Bello! Kde jsi! Nesnesitelně moc mi chybíš… Vždy jsi byla středem mého vesmíru, vždy jsi byla můj záchytný bod.

A nyní jsi jako dítě, malé dítě, které potřebuje péči. Ničí tě, krade tě, znásilňuje.

Věděl jsem, že nemohu svůj boj vzdát. Před očima mi stále plály ty dva věčné rudé ohně – Venomovy kruté oči, brány do pekel.

Vrazil jsem do cely a třísknul za sebou dveřmi. Vydržely to. A najednou jako by moje vnitřní světlo zhaslo, síla zmizela a zůstal jen věčný klid, bezbolestné nic. Posadil jsem se na postel a ta prázdnota mě naplňovala. Na několik chvil všechno zlé bylo pryč, všechny starosti, všechna muka, ale i všechna radost, láska… Byla to spálená zem. Nevím, jak dlouho jsem tam seděl, neschopný dýchat, neschopný cítit, neschopný se pohnout.

Je vůbec cesta ven? Nebo jsou všechny moje snahy už předem marné…

Oknem nečekaně dopadl na podlahu cely paprsek světla, paprsek slunce. Odporný paprsek, který mi vnucoval, že světlo existuje dál, navzdory černotě, která zachvacuje můj svět. Který popíral beznaděj, jíž jsem propadl. Unaveně jsem zvedl zrak a zaostřil na kresbu, kterou světlo vytvořilo na podlaze. Udivilo mě, že moje oči dokážou to světlo ještě vnímat. Nechtěl jsem se na něj dívat, nechtěl jsem jej vidět. Kolem mě byla temnota a ten paprsek ji téměř bolestně rozrážel.

Světlo ale trvalo na svém. Je součástí světa, jakkoli temný se mi nyní zdá. A je tu i pro mě.

Bello, moje půlnoční slunce, dostanu tě odsud.

A nebudu už čekat. To čekání je příliš dlouhé, už chci domů… s tebou. Chci vrátit svět na své místo.

Při nejbližší příležitosti tě odvedu. Udělám to, slibuju. A už se k němu nevrátíš!

Uvědomil jsem si, že za několik okamžiků ji uvidím. Ji. Její oči, vlasy, paže… jen její vůle a vědomí bude chybět.  A že s ní strávím několik dní, několik dní jen v její přítomnosti. Nevěděl jsem, co cítit, když moje srdce opět našlo naději. Radost a bolest, lásku a strach…

Čekal jsem na zatracení. Stíny se za okny se změnily, když přišel Will, aby mě odvedl dolů, do našeho společného vězení. Posbíral jsem po pokoji pár věcí, nacpal si je do kapes a prošel kolem Willa. Dveře mé cely se za námi zaklaply.

 

- - -

Zastavili jsme se u dveří, které Will odemknul. Před námi se objevila asi dvacetimetrová chodba, na jejímž konci byly další bytelné dveře.

„Mám tě informovat,“ doprovázel Will naše kroky svými slovy, „že v případě, že by ses odsud nějakým nedopatřením pokoušel odejít, takhle chodba tě pohltí v plamenech. Je-li tato funkce aktivována, jakýkoliv pohyb v ní ji promění v tavící pec.“ Jeho hlas zněl příliš formálně na to, v jaké situaci jsme se nacházeli.

Zastavili jsme se přede dveřmi na konci chodby, odemknul je a vešli jsme dovnitř. Ocitli jsme se ve stísněném prostoru, ze kterého vedly dvoje dveře. Will otevřel ty vpravo a vkročili jsme do mé cely. Ze tří stran měla zdi, čtvrtá zeď byla tvořena z poloviny také zdí, z poloviny mříží z lesklé slitiny, vytvořené z velmi silných tyčí. Za ní byla druhá cela, do níž vedly ty druhé dveře, nepochybně připravena pro Bellu.

Toto se rozhodně dalo nazvat vězením pro upíry. Chráněné ohněm a kovem tvrdším než ocel.

„Vzniklo to kdysi. Nějaký šlechtic tu prý věznil svoji ženu a jejího milence, dokud oba nezemřeli hlady. Náš pán to pouze poupravil tak, aby to lépe vyhovovalo jeho účelům,“ sdělil mi Will jako by četl moje myšlenky.

Otočil se k chladící skříňce stojící u stěny a otevřel ji. „Zde máš zásobu jedu a výběrové krve pro paní Isabellu, která bude stačit, dokud se pán nevrátí. Mám ti prý zdůraznit, že pán pozná, kolik dávek jedu bylo použito.“ Zapíchl do mě varovný pohled a potom mávnul rukou k další podobné skříni. „Tam je krev pro tvé použití. A zde postel, knihy a několik věcí, které by ti mohly ukrátit čas.“ Ano, vedle postele se tyčila opravdu ctihodná hromada knih a podobných věcí. Jak milé.

„Paní se bude krví občerstvovat sama,“ pokračoval. „Za dveřmi na druhém konci chodby bude stát stráž, na kterou budu osobně dohlížet,“ chvíli si mě zamyšleně prohlížel a jeho myšlenky překvapivě prozrazovaly jisté sympatie ke mně. „Přeji ti zde hodně zdaru a věřím, že se o paní Isabellu postaráš, jak nejlépe dokážeš,“ řekl nakonec.

Kývnul jsem. „Udělám, co bude v mých silách,“ ujistil jsem ho.

Sejmul ze mě zrak, otočil se, a když se za ním zavřely dveře, uslyšel jsem zaklapnout zámek. Potom ticho.

Stál jsem a rozhlížel jsem se. Místo osvěcovalo tlumené světlo ze svítidla umístěného na stěně a ve stropě jsem zahlédl jakýsi otvor – nepochybně nějaký pradávný způsob ventilace.

Přistoupil jsem k mřížím a dotknul se studeného kovu. Bellina cela byla útulnější. Byla tam pro ni připravena spousta měkkých věcí, žensky barevných, příjemných na pohled. A také hromada knih a podobného materiálu vedle měkce vystlané pohovky.

Odstoupil jsem od mříží a zhroutil jsem se na obyčejnou dřevěnou židli. To byl konec. Jak bych nás odsud mohl dostat?

Přesto jsem neúnavně přemýšlel. Venome nebude v Paláci, drtivá většina venirů také ne… Kdybych nebyl zavřený v téhle díře, jednoznačně by to byla příležitost! Těžko jsem se zbavoval nutkání utéci. Nehodlal jsem se s tím smířit. Polovina nepřátel stojících proti mně, Bella nadosah… Vstal jsem a nervózně jsem přešel celu. Musí to nějak jít. Zavšivená hnusná díra! Potlačil jsem v sobě zlost a naléhavou potřebu z tohoto místa vypadnout.

V tom cvakly dveře druhé cely a vešla Bella. Její oči si mě ihned našly, ale jejich výraz byl tvrdý, neprostupný.

„Paní Isabello, věřte, že kdyby to nebylo zapotřebí, pro vaši bezpečnost, pán by něco takového nenařídil,“ mluvil k ní Will.

„Já vím, tím jsem si naprosto jistá. Jeho úmysly jsou vždy dobré,“ zastavila jeho zjevně zbytečné vysvětlování.

„Bude zde o vás postaráno nejlépe, jak bude v těchto podmínkách možné. Kdybyste cokoliv potřebovala, zde je zvonek, který můžete použít v případě opravdové nutnosti. Prosím, projděte si pokoj a řekněte mi, zda ještě nemáte nějaká další přání, co bychom vám sem mohli na tu dobu přinést.“

Bella se ledabyle rozhlédla. „Na těch pár dní se uskromním, nic nepotřebuju, pouze vědět, že Venome bude v pořádku. Ještě se nemohu vzpamatovat z toho loučení…“ vzdychla.

„O schopnostech našeho pána nemusíte pochybovat, paní,“ odvětil Will. „A nyní, jestli dovolíte, vzdálím se. V případě, že byste toužila po občerstvení, vše je připraveno zde. A váš pohár s krví, kterou upřednostňujete, připravenou přímo pro vás, vám jako vždy připraví Edward.“

„Dobře, Wille. Děkuji.“

Dveře k její cele se rovněž zavřely a osaměli jsme. Nespouštěl jsem z ní zrak. Podívala se na mě a bez nadšení řekla: „Edwarde, ocenila bych, kdyby ses, pokud možno, pokusil chovat jako, že tu nejsem. Vynasnažím se o to samé.“

Nečekala na odpověď a přešla do části své místnosti částečně zastíněné zdí. Zcela evidentně se chtěla skrýt mému pohledu.

Ponechal jsem to tedy bez odpovědi, nepřekvapovalo mě, že si mě pokouší držet dále od těla, ačkoli mě to zraňovalo. Na podobné rány jsem ale už byl zvyklý a normálně mi byly motivací. K čemu ale motivace teď a tady? Sesunul jsem se na židli a vlastně pro mě nebyl takový problém jí ten prostor dát. Ani mně nebylo do řeči. Tím spíše ne, že jsem věděl, že zhruba za hodinu bude čas na podání jedu.

 

- - -

 

Ta doba uběhla hrozně rychle.

Namíchal jsem dávku jedu a krve a postavil jsem se k mřížím. „Paní Isabello? Je čas na tvůj pohár.“

Postavila se a ušklíbla. Potom přišla k mřížím, kterými jsem pohár prostrčil. Její zrak na něm ulpěl jako vždy a mírně se usmála, když si ho přiložila ke rtům, aby tekutinu mohla vypít.

„Děkuji,“ hlesla, když mi ho potom vracela. Naše prsty se přitom na okamžik dotkly a naše oči se setkaly. Díval jsem se do těch jejích, ve kterých toho tolik chybělo. Jako by se skrze ně nedalo proniknout až dovnitř, jako bych zůstával jen na jejich povrchu, tak mělké byly. Nakonec se otočila a posadila se do svého křesla, zády ke mně. Postavil jsem pohár vedle umyvadla a sám jsem se ukryl za zdí, která nás rozdělovala. Jako prašivej pes.

Zuřil jsem sám na sebe. Věděl jsem, že musím něco udělat a sám sobě jsem připomínal zvíře, bezmocně bušící o zdi svého výběhu. Stálo mě dost sil, abych si zachoval klid, alespoň zdánlivě. Pocit nutnosti se odsud dostat posiloval pohled na ni, odevzdaně čekající na Venomův návrat. Nejspíš si myslela, že tím pomáhá dobré věci… Oddaná služebnice… Zachvátila mě další vlna vzteku. Raději jsem sebou praštil na postel a nutil jsem se nehýbat, ačkoli se mi z hrdla dralo vrčení.

Donutil jsem svůj ztýraný mozek k přemýšlení. Dělal jsem to téměř neustále, ale nyní bylo vážně potřeba něco vymyslet. Dříve, než se Venome a jeho garda vrátí. Z každého vězení se přece dá dostat! Ačkoli jsme byli chráněni ohněm a elitními strážci, musela být cesta ven. I kdyby žádná nebyla, prostě musela být!!! Tak to, ksakru, vymysli! přikazoval jsem si a snažil jsem se pomyslně hlavou prorazit zeď. Všechno stálo proti mně. Vztek a bezmoc.

Musíš získat Bellu na svoji stranu, jedině tak by se mohlo podařit utéct. Při té myšlence jsem téměř nadskočil. Jistě -  nebylo možné ji s sebou táhnout proti její vůli. Musel jsem ji přesvědčit.

Mé oči se doširoka otevřely a začal jsem zrychleně dýchat. Cesta ven. Možná byla cesta ven. Najednou do sebe věci začaly zapadávat, najednou mi moje mysl předložila plán už hotový, vytvořený během jediné minuty. Šlo jen o to zatáhnout za tu správnou páku a najednou to tu bylo. Prudce jsem se posadil na posteli, když se mi v hlavě přehrávaly myšlenky a obrazy toho, co mohu a musím udělat. Ještě několikrát jsem si to přehrál, donutil jsem se uklidnit a podívat se na to znova a znova s čistou hlavou. Naděje rozsvítila tu tmavou kobku a já jsem tomu světlu odmítal uvěřit, přišlo příliš nečekaně. Konečně jsem měl plán. Konečně jsem měl v ruce něco, o co jsem se mohl pokusit. Riziko neúspěchu nebylo zanedbatelné, ale situace byla zoufalá. Rozhodl jsem se pro tuto chvíli na to vsadit všechno a dostat se z téhle zpropadené díry.

Pokud se to povede.

Těch „ale“ tam bylo velmi mnoho, to jsem si uvědomoval, přesto to byl první skutečný plán, který jsem měl. První úkol byl ten nejtěžší. Dostat Bellu z působení jedu. Dát jí možnost spolupracovat. To první, co jsem měl udělat, bylo přestat jí dávat její dávky. Hrdlo se mi při té představě svíralo. Co se potom stane? Bude ochotná se mnou mluvit? Bude ochotná spolupracovat? Mohl jsem maximálně odhadovat…! Bez Venomovy milosti, bez jeho dovolení se nebude moci vymanit z jeho mentálního vlivu, nebude moci ovládat své city, ale snad bude aspoň schopná uvažovat…

Můj plán počítal s tím, že ano. Musel jsem se na to spolehnout, nic lepšího jsem neměl. Jakmile bude střízlivá a budeme oba na stejné straně, bude nutné přivolat strážce. Není naděje, že bychom se tou ohnivou chodbou mohli dostat bez jejich pomoci. Tohle měl ten bídák vymyšlené opravdu dobře. Bylo třeba je zavolat Beliným zvonkem a využít je… Nezbývalo, než doufat, že si dokážu pohrát s myšlenkami strážců tak, aby nebyli schopni podniknout žádný krok proti nám.

Otočil jsem hlavu a můj zrak padl na skříň s jedem a krví. Tam se skrývala moje další zbraň, jistě. Nezbývalo než doufat, že by se našel nějaký způsob, jak jim ho vpravit do těla a nebo alespoň do úst v takové míře, aby je zabil. Já a Bella proti dvěma strážcům. A Willovi, bohužel. A samozřejmě – nesměl bych jim dát jedinou možnost zavolat posily, protože tak by bylo o našem osudu rozhodnuto. Museli jsme se přemoci zde, přímo zde, bez toho, aby se to kdokoliv dozvěděl.

Nedokázal jsem myslet na možnost neúspěchu a na osud, který by mě čekal, pokud by náš pokus o útěk selhal. Na takové myšlenky nebyl vhodný čas a nehodlal jsem se jimi nechat oslabit. Mé rozhodnutí bylo jasné. Podaří-li se mi přesvědčit Bellu, utečeme. Jediná cesta ven závisela na našem společném úsilí.

Posadil jsem se na kraj postele a naklonil jsem se, abych na ni viděl. Opírala se hlavou o vršek křesla a měla zavřené oči. Vydechl jsem, sklopil jsem hlavu a představil si nemožné – jak tuhle bezmocnou loutku přivedu zpět k životu, jak jí vrátím její vůli, kterou nyní odevzdávala moci jedu… Neklid mnou hýbal, vrtěl jsem hlavou a odolával jsem nutkání rychle přecházet po cele, přesně jako lev v kleci. Představa toho, že by Bella mohla být v dohledné době zase alespoň zčásti sama sebou, pokud to půjde, mě uchvacovala. Nemohl jsem uvěřit, že bych něco takového mohl mít téměř na dosah ruky… Živou Bellu.

Ubíhaly další hodiny, další dlouhé hodiny, kdy jsem nemyslel na nic jiného. Všechno jsem to znovu a znovu v hlavě převracel a prověřoval. Pokud přemůžeme stráže, musíme se nepozorovaně dostat ven. Cesta nebude zdaleka tak hlídaná jako obvykle. Mírně jsem se otřásl při představě, že bychom za nějakou dobu mohli lesem běžet na Stormdale. V těchto čtyřech stěnách to působilo jako čistá fantasie, něco, co se nemůže stát… Všechno to bylo zatím tak vzdálené.

Bella byla klíčový bod celého plánu. Všechno záviselo na ní. Nenápadně jsem ji sledoval, naše pohledy se občas setkaly, když přecházela po cele. Snažil jsem se na sobě nedat nic znát, chovat se stejně netečně jako obvykle. Přitom jsem ze všech sil doufal, že se blíží chvíle, kdy s ní konečně budu moci mluvit. Opravdu mluvit. Mísilo se ve mně nadšení, naděje, úzkost... A strávil jsem dost dlouhou dobu přemýšlením nad ní. Jaké to pro ni bude, nebude-li dostávat jed? Před očima se mi objevovalo několik možností… Nebyla tu ale jiná cesta – zbavit ji jedu bylo nevyhnutelné.

Edwarde!!! Zaslechl jsem náhle v hlavě hlas. Alice!!!

Edwarde!!! Ozvalo se znovu – Esmé!

Než jsem si to stačil rozmyslet, stál jsem na nohách, napnutý jako struna a měly mou plnou pozornost. Takže o mém plánu už musely vědět! Alice to už viděla!!! Rychle jsem se rozhlížel po cele, abych našel nějaký způsob, jak jim dát najevo, že je slyším… Žádné zrcadlo… Obě mě mezitím vytrvale volaly.

Jasně to je ono. Rozhodl jsem se, že z knih poskládám na zem písmena A a E, snad to bude stačit. Udělám to večer, v šest…

Edwarde, jestli nás slyšíš, udělej něco, nevím co… něco vymysli… mluvila Alice.

No tak, Alice, už je to, mluvil jsem k ní, zkus to uvidět… Nic lepšího tu nemám… Trvalo nějakou dobu, než se jejich volání změnilo v úlevné vydechnutí.

Slyší nás, Esmé… už to vím. Začnu, jo? Brácho, viděla jsem, co chceš udělat! Vidím tebe a Bellu, jak utíkáte a ona tě drží za ruku…

Vydechl jsem překvapením. Cože? Takže je to možné? Až potud tomu tedy v současné chvíli nic nebrání. Otočil jsem se na Bellu, která zaznamenala mé vzrušení a donutil se se znovu posadit – tentokrát jsem to byl já, kdo se otočil zády k ní, ale neměl jsem na výběr, nedokázal jsem s jistotou ovládat svůj výraz.

Alice, co všechno vidíš? Ptal jsem se, jako by mě mohla slyšet.

Kde to vůbec jste? Nebo budete? Co se to děje? Vypadá to jako nějaký vězení nebo co… Proč vás zavírají do vězení? Každopádně vidím Bellu a tebe a pohár… Vidím ji…

Neříkej mu to…! vstoupila do Alicina projevu Esmé. Zřejmě Alice dosud své myšlenky říkala nahlas, aby Esmé mohla slyšet, o čem se mnou mluví. Zaťal jsem pěsti. Chtěl jsem to vědět! Jak viděla Alice Bellu?

Fajn, rozhodla se Alice… Jedna, dva, tři, čtyři… čtrnáct, dvacet… Tak jo, pokračujeme.

Podobný odpočet na zahlazení svých myšlenek v tu samou chvíli prováděla i Esmé. Co mi chtěly utajit???

Edwarde! Co to znamená? pokračovala Alice. Jsme tu, abychom tě podpořily! Bratříčku, musí se ti to povést, rozumíš! Přiveď Bellu domů, strašně tu chybíte…

Edwarde, vzala si slovo Esmé, buď opatrný. Vím, jak je těžké strávit tam byť minutu navíc, ale prosím, dej si pozor. Tobě ani Belle se nesmí nic stát… Takový plán je odvážný  a mně nezbývá než věřit v tvůj úsudek, ale prosím, nejednej zbrkle, dobře si to promysli! Víš, že uspěchané činy znamenají neúspěch…

Synku, věř, že následující dny pro nás budou hrozně těžké, i když nás bude hřát vidina, že přijdete domů… Nepochybuju, že pro tebe to bude ještě těžší, ale prosím, konej rozvážně! Ne vždy je moudré nechat se vést jen srdcem!

Mami… ozvala se Alice. Edward to zvládne, neboj. Ví, co dělá, není mu pět... Edwarde, držíme ti palce, musí se ti to povést, jasný? Já to viděla a ta vize byla to nejkrásnější, co jsem viděla za posledních několik let. Ty a Bella, jak se vracíte… Radši už půjdeme. Soustřeď  se a nandej jim to! Kde je vůbec Venome, že ho tam nikde nevidím… Do jeho budoucnosti se podívat nemůžu, ale nevidím ho ani v tvé ani v Bellině blízkosti…

Alice, pojď už raději, stejně ti nemůže odpovědět…

Edwarde, myslíme na tebe, ani na okamžik tě neopustíme.

Rozloučily se a jejich hlasy umlkly.

Zatřepal jsem hlavou a třikrát se zhluboka nadechnul, abych se trochu zbavil napětí. Esmé měla pravdu, jako vždy. Rozhodně bylo zapotřebí vyvinout veškeré možné úsilí k tomu, abych se pokusil vyhnout zbytečným komplikacím. Bylo třeba plán promyslet do nejmenšího detailu. Na každé maličkosti teď záleželo, zda se mi podaří Bellu dovést domů. Domů! To slovo mi připomínalo samotný ráj.

Hodiny odtikávaly vteřiny, jednu po druhé, a moje hlava zpracovávala všechno, co se mělo stát během následujících hodin, dní. A pomalu se tak blížila chvíle, kdy Belle podám první pohár krve bez jedu.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1 2   »

Twilly

21)  Twilly (14.10.2011 16:33)

Jééééééééééééé, jsem sledovaná? ... Jasně, zlato :D

Cathlin

20)  Cathlin (14.10.2011 16:25)

Twilly! Moc se omlouvám, dnes tě nestíhám sledovat, ale večer vše dohoním!!! Doufám, že se ti čte příjemně. ;)

Twilly

19)  Twilly (14.10.2011 16:22)

Jani, to mi je jasné, co bychom dělaly, jestli by se všechno povedlo, že? :p

Janeba

18)  Janeba (14.10.2011 16:08)

Verýšku , bojím se, že jásáš předčasně!!!
Cath má v zásobě dalších 28 kapitol + epilog! ;)

Twilly

17)  Twilly (14.10.2011 15:51)

MÁME PLÁN!!!!

Cathlin

16)  Cathlin (23.08.2011 14:08)

Elis, naděje je vždycky... a určitě by to i šlo, mít k tomu ty správné podmínky...

eElis

15)  eElis (21.08.2011 23:16)

Kapitolka je naprosto fenomenální... každé slovičko tu má své místo, do kterého přesně zapadá a já tak mohu na vlastní kůži pokusit všechny ty emoce, které Edwardem zmítají...
Co mu to Alice tajila??? Opravdu se mu povede odvést Bellu z Paláce??? ale spíš by bylo výstižnější se ptát... Povede se mu Bellu přimět k spolupráci a hlavně je nějaká naděje, že ji dokáže vymanit z účinku Venomovýho jedu??

Evelyn

14)  Evelyn (11.05.2011 21:09)

Vyjde to? Musí to vyjít, že jo?! Co Alice a Esmé tají? Tak jo, začínám litovat, že jsem si to nenechala až po dokončení. Čekat na další kapitoly bude mučení podobné účinkům Venomova jedu...

Cathlin

13)  Cathlin (04.05.2011 10:21)

Bíbí, hech! To jsem ti zase dala co! Uáá, rozplývala jsem se, když jsem četla o tvém záměru rychle přečíst, napsat extra krátký komentář a zmizet! Jak je vidět nepovedlo se! A já opět jásám!

Úplně chápu, že tě ta píseň spolu s Edwaradovými divokými pocity dostala do kolen - je to kombinace téměř smrtelná. A jsem nadšená, že právě tobě ta píseň vyšla tak, že ve chvíli naděje hudba zjemněla! Doufala jsem, že to tak vyjde alespoň někomu!! Ale že o tom budu mít zrovna online komentovaný přenos dojmů, to jsem netušila, to je úžasné!
A ten zamotaný konec tvého komentu: vlna pesimismu, řada vykřičníků... No ano! Kdo ví, jak to dopadne, že jo! Je tam hodně nejasného, ale ta představa, že by se mohli dostat ven z poloprázdného Paláce a zamířit domů... Beznadějné to není!
A k tvému nápadu jed do krve pro Edwarda - víš co? Samotnou by mě zajímalo, co by se stalo. Podmaňování žen takto funguje jen v rovině milování/lásky a jen v kombinaci s Venomovou rozvinutou mentální silou. Samotný jed by na to nestačil. Takže nejspíš - kdyby Venome přidal Edwardovi jed do krve... v tom malém množství, které dává i Belle, aby to na ni mělo ten správný účinek a neublížilo jí to, ... nejspíš by jed účinkoval prostě jako jed - čili Edward by z toho byl malátný, možná by mu nebylo dobře, kdo ví! Silnější dávka Venomova jedu upíra zabije, že ano. Takže odpověď na tuhle tvoji tezi zní ne - to Venome neudělal. Venome svým jedem upíry dokáže mučit, když jim ho právě podá množství, které je nezabije, jen je pěkně potrápí (to jsem v nějaké kapitole také naznačila)... Ale omámint chlapa s ním nedokáže.
To koukáš co? Já ti vklidu odpověděla na tvou hypotézu.
Jinak tedy doufám, že se mi další navazující kapitolu podaří přidat už dnes (výjimečně dřív), protože chápu, že tenhle konec je napínavý! Ale to záleží na tom, jestli se mi podaří dokončit kapitolu 23 - vzkaz pro Awiu - 23 bude opravdu Dizzyho! Už je rozepsaná.

Cathlin

12)  Cathlin (04.05.2011 10:02)

No teda Julie, Ty jsi vysekla skvělej komentář! To se ti povedlo! Ty skákající a hned nato ty co tlučou hlavou o zeď... Výstižné! A nevynechala jsi nic podstatného. B)

bb119

11)  bb119 (04.05.2011 00:54)

ještě jedna zbloudilá myšlenka, Edward tam má příděl krve pro sebe, co když do ní Venome přidal taky trošek jedu, aby si Edwarda podmanil? (musím Ti přece naservírovat nějakou tu teorii, ne? :D :D :D )

bb119

10)  bb119 (04.05.2011 00:45)

Cath, co to se mnou děláš?
pustila jsem si hudbu a přečetla šest odstavců, víc jsem nezvládla, rozdrtilo mě to... ten nával emocí musím zhluboka vydýchávat, už několikrát jsem obličej zabořila do dlaní, ještě pořád mi tu zní hudba a umocňuje tu bouři uvnitř mě, já myslela, že sem jen nakouknu, v rychlosti přečtu a napíšu mimořádně krátký komentář, copak to jde?
hudba už skončila a to ticho mi pomohlo dát se trošku dohromady, jdu číst dál a hodlám sama sebe mučit, znovu pustím tu nádhernou skladbu a nechám se pohltit prožitkem

mám za sebou první část.... s hudbou je to tak silné, ten chvilkový propad do bezbřehé beznaděje, má vůbec ještě něco smysl? a pak paprsek světla a návrat naděje a zrovna v té chvíli hudba zjemněla a zněžněla, každý tón mi doslova rozechvěl nitro, OMG to je dokonalý prožitek
pokračuji ve čtení a zbaběle přiznávám, že už nemám odvahu pustit hudbu znovu

tak vězení máš vymyšleno dokonale, hmmm a chodba v plamenech to teda nevypadá s útěkem moc nadějně
setkání Belly a Edwarda, no co říct, jen nevěřícně kroutím hlavou, pořád si nemůžu zvyknout, že se Bella k Edwardovi chová tak odměřeně a chladně, a už vůbec si nezvyknu, jak mluví o Venomovi a dokonce se o něj bojí, "Jeho úmysly jsou vždy dobré" to snad ani není možný

poslední část kapitolky jsem hltala téměř bez dechu, on má plán! konečně má nějaký plán, jenže současně se mi v hlavě rozblikala spousta červených vykřičníků, měla bych přece cítit naději a radovat se, že bude snad už brzo líp, ale mě místo toho obklopuje takový neurčitý pocit, ze kterého mi běží mráz po zádech, možná je to strach, že se něco nepovede, že se stane něco zlého a Alice s Esme mu něco tají, co jen to může být? co se stane, až se Bella napije krve bez jedu? jak bude reagovat?
asi mě zasáhla vlna pesimismu, Bella sice nebude dostávat jed, ale já si nějak nemyslím, že jí to moc změní, bude pořád milovat Venoma a asi nebude tak jednoduché ji přesvědčit ke spolupráci, to jsem zvědavá, co Edward vymyslí, možná kdyby jí napovídal, že mu musí pomoct, že jí chce odvest za Venomem, třeba proto že je Venome v nesnázích nebo je zraněný nebo zajatý nebo strážci, kteří je vězní Venoma zradili, co já vím, v tuhle pozdní dobu už moje mozkové buňky nic lepšího nevymyslí

Cath, bylo to skvělé, úžasně napsáno, podtrženo dokonalým výběrem hudby, excelentní kombinace

julie

9)  julie (03.05.2011 23:06)

Plán, Edward má plán!!! A Alice vidí, jak utíkají? A Bella se ho drží za ruku?!!! nejkrásnější vize za několik let ?!!! Ale co mu zatajily?!!! A proč ?!!! Ach jo, už aby byli venku! Jenže,co pak ???!!! Venome je bude štvát jak zvěř, pokud nebudou mít nějaký účinný nápad, jak se mu ubránit...to bude děs
Cath,nádhera!

bara

8)  bara (03.05.2011 11:38)

Janeba

7)  Janeba (03.05.2011 11:30)

;)

Cathlin

6)  Cathlin (03.05.2011 11:24)

Janeb, jsem ráda, že se ti skladba líbila - mě se líbí fakt moc! S hudbou je to to vážně těžký, ale tahle sedla - stačilo si ji poslechnout poprvé a věty se psaly samy!
A jinak - jsi fakt dobrá!!! Díky moc za vytrvalé komentování a jinou pomoc! Ještě, že tě mám.
Juio a Nathalie: Snad to dobře dopadne! Doufám, že je to tedy aspoň trochu napínavé... ;)

Janeba

5)  Janeba (03.05.2011 08:14)

Cathlinko , rozehrála jsi úžasný slovíčkově emocionální koncert, umocněný hudbou! Hudbou ve které nechybělo vyjádření strhujícnosti děje, napětí, naděje, pochyby a zase příslib budoucnosti v kruhu s milovanou rodinou! Je jasné, že to nebude procházka růžovou zahradou, ale pokud to Alice viděla ...., jen mě mate, jak vlastně viděla Bellu, když ji Esme zastavila a neměla se o tom před Edwardem zmiňovat! A neměl by někdo jít taky na pomoc nomádům? Rozehrála jsi pořádně silnou a ostrou hru a mně nezbývá nic jiného, než hlavním hrdinům E+B držet palečky a věřit, že tvé mozkomyši vědí co dělají! Vyjadřuji jim svůj velký odiv!
Kačenko , strhující, bolestné, odvážné, nadějné a skvělé!!! Ach, ty emoce!!!
Děkuji!!!

4)  nathalia (02.05.2011 21:11)

Husty!!!No to jsem zvedava jak to dopadne!!!! A taky by me zajimalo co mu Alice taji :( Snad to dobre dopadne!!!

Jula

3)  Jula (02.05.2011 20:20)

To byla nádhera
Všechno jsi tak nádherně popsala a rozepsala, prostě nemám slov
Teď jen držím Edwardovi palce, aby se mu plán povedl

Cathlin

2)  Cathlin (02.05.2011 20:19)

AMO: "Vrať k nim lásku..." O tom to celé bude!!! Nejde jen o to, jak překonat Venoma, ale stejnou měrou o to, jak k sobě opět najít cestu, bude-li to možné... A proto ten příběh jen tak neskončí... Ale zatím jsou zavření v kobce a Edward se chytá stébla naděje...

1 2   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek